Menu

Obec Chválenice
Chválenice
Kostel svatého Martina

Svatovojtěšské zázraky na Planinách

Jiří Sankot

vojtěch

Poutní kaple sv. Vojtěcha na Planinách – pohled od severu

Původní "církvička" a zázraky

Slabou půlhodinku od Chválenic se poblíž panského lesa Džbánek nacházela mezi vrchnostenskými poli, při cestě z farní vsi Chválenice do osady Borek, malá kaplička lidově zvaná „církvička“.  Protože stála tato kaplička uprostřed polí, dá se předpokládat, že si k ní lidé od nepaměti chodívali vyprosit hojnost úrody, ale také útěchu v těžkých válečných dobách. O tom, jak přesně tato původní kaplička vypadala, nemáme žádné zprávy. Pouze plzeňský list Český západ se v září 1937 zmiňuje, že mělo jít o dřevěnou stavbu. V původní „církvičce“ byl snad již ve středověku uchováván kámen (nebo skalnatý výstupek), na němž měla být podle dávné legendy otištěna kolena sv. Vojtěcha. Světec zde měl otisky podle tradice zanechat, když se roku 992 na tomto místě v polích u malého pramene modlil při cestě z Říma do vlasti. Zajímavé je, že svatovojtěšské tradice v kraji nevymizela ani během husitských válek a následných neklidných desetiletí. Na Planiny, ke staré církvičce, dokonce počátkem 19. století zasadil vodokrtský písmák Václav Jan Mašek svou romantickou historickou povídku o mordýři a lapkovi Strachbojovi Nebílovském.

Po třicetileté válce úcta ke sv. Vojtěchu v regionu všeobecně zesílila. Přímo na Planinách se měly odehrát během 17. století dva zázraky, které potvrzují úctu místních obyvatel k tomuto místu a zároveň samy přispěly k významnému posílení svatovojtěšského kultu v našem kraji. Oba příběhy byly zaznamenány na stěny planinské „církvičky“. První příběh se odehrál v posledním roce třicetileté války, roku 1648. Žena jménem Apolena žijící na dvoře nebílovském měla podle této legendy velkou bolest v levé noze. Protože odedávna slýchala, že svatý Vojtěch klečel v kameni na Planinách, vydala se na stejné místo. Klekla si v církvičce do kamene a s nadějí se modlila k Pánu Bohu, Panně Marii i ke svatému Vojtěchovi. Přeříkala svatý růženec a byla na místě uzdravena. O dvanáct let později, v roce 1660, byla těžce pracující Marianna Kalaška také stižena velkou nemocí. I ona se vydala k prameni na Planinách, klekla do něho a modlila se k Pánu Bohu, Panně Marii a svatému Vojtěchovi. Na přímluvu sv. Vojtěcha byla údajně také ona vzápětí uzdravena.  

V době těchto zázraků patřilo nebílovské panství rodu Kokořovců z Kokořova – panství až do roku 1673 fakticky spravovala vdova po Kryštofu Karlovi Kokořovci z Kokořova, Lidmila Markéta Příchovská z Kokořova.

kámen

Posvátný kámen se dodnes nachází uprostřed kaple sv. Vojtěcha na Planinách.

Farářova louka na Planinách

Již dávno před postavením barokní poutní kaple sv. Vojtěcha na Planinách měl chválenický farář v této lokalitě, jihovýchodně od vsi Nebílovského Borku, louku. Loučka nebyla velká. Šlo úzký pruh pozemku, ze kterého dostával farář ročně jednu fůru sena. Ve skutečnosti patřila louka záduší kostela sv. Martina ve Chválenicích a farář za ni do kostelní pokladny platil ročně 24 krejcary. Jak se uvádí roku 1717 v nebílovském urbáři, o pozemek se odedávna starala rodina Jiříka Dobromysla, chalupníka z Nebílovského Borku.

louka

Dnešní podoba farářovy louky na Planinách

Louku obklopovala vrchnostenská pole a lesy. Jen o nějakých 200 m dále na sever stála uprostřed panských polí středověká kaplička, "církvička". Když na jejím místě byla kolem roku 1680 postavena nová poutní kaple sv. Vojtěcha a v sousedství vyrostla také poustevna, otevřel se na celý areál z farářovy louky působivý pohled. Východně od malého panského rybníka, pod jehož hrází louka končila, vedla nyní poutní cesta od Nebílov, Střížovic a dalších míst ležících jižně a západně od Planin.

východ

Bývalý panský rybníček na Planinách – pohled od východ k západu, ke hrázi a zaniklé louce

západ

Bývalý panský rybníček na Planinách – opačný pohled z hráze k východu

Bývalá farářova louka dnes sice stále patří Římsko-katolické církvi, ale nepoznali bychom ji. V minulosti byla zalesněna a změnila se v lužní les. Na západě se dotýká planinského lomu, na severu k ní přiléhá louka, kterou dobře známe z květnových poutí. Na východě pozemek dodnes končí u hráze bývalého panského rybníka. I on je skryt uvnitř lesa a najít mezi stromy otevřený pohled na kapli sv. Vojtěcha již není jednoduché.

planiny

Poutní kaple sv. Vojtěcha na Planinách – Pohled od jihu

Výstavba nové kaple na Planinách

Arnold Alois svobodný pán Engel z Engelsflussu, majitel nebílovského panství, nechal starou kapličku na Planinách v letech 1680–1685 zbořit a nahradit barokní poutní kapli sv. Vojtěcha. Nová stavba se až nápadně podobá kaplím v ambitu na Svaté Hoře u Příbrami. Tento raně barokní komplex byl vybudován o necelých dvacet let dříve než kaple sv. Vojtěcha na Planinách, a to za účasti architekta Carla Luraga. Kdo byl stavitelem nové planinské kaple, však není známo. Stavitel kaple Arnold Alois svobodný pán Engel z Engelsflussu se ale zajisté nechal inspirovat tehdy populárním poutním areálem na Svaté Hoře. Spojitost můžeme najít mimo jiné v postranním oltáři zasvěceném svaté Máří Magdaleně. Na Svaté Hoře je sv. Máří Magdaléně, patronce kajícníků, jedna z kaplí v ambitu. Pro zajímavost je možné uvést, že bratr stavebníka planinské kaple, Servác Engel z Engelsflussu, nechal o deset let později vystavět další slavný poutní areál na Skalce u Mníšku pod Brdy.

farář

Podpis chválenického faráře Jana Tomandla

V době výstavby nové kaple sv. Vojtěcha na Planinách byl chválenickým farářem P. Jan Šebastián Longin Tomandl, který tehdy pro budoucnost zaznamenal jak skromný popis interiéru zbořené kapličky, tak oba zázraky sv. Vojtěcha na Planinách. Jeho rukopisy, z nichž jeden byl psán česky a druhý německy, byly zavěšeny v zasklených rámech po stranách hlavního oltáře. Český rukopis zní následovně:

„Když na tomto mistie cyrkwička toliko stála, w niž kamen tento zawřzen byl, tito dwie pamatky na zdi od Maliře napsané poznamenané wnitrž se nachazeli:

Leta 1648 gedna sslechetná žena gmenem Appolena gsaŭcy we dwoře Nebillowském od Pána Boha Nemocy nawsstiwena, takže welikaŭ bolest w lewé noze mniela sleychagice ona od Starodawna, že Swaty mily Wogtiech w tomto kamenŭ klečeti ráčil, s welikaŭ dŭwiernosti a Nadieyi k Pánŭ Bohŭ k Blahoslawene Panie Maryi, a Swatymŭ Milymŭ Wogtiechŭ diedjcÿ Českemŭ ssla a do toho kamene s poniženosti klekla, swate Rosarium řzikala a yhned tŭ přzi tom Mistie s Božj pomocy uzdrawena byla. Ačz gest to až posawád dobrym lidem powiedomo, kteřzj gi dobře znali.

Leta 1660 gedna žena kteražto swŭg chleb pracnie Rukama dobeywala, totižto Maryana Galasska gmenem, také w welike Nemocy pozŭstawala, slibila se Panŭ Bohŭ, blahoslawene Panie Maryi, Rodjče Božj, a k tomŭ kamenŭ, w kterém S: Wogtiech klečeti račil, pŭtowala a gak swe Modlitby wykonala, tak skrze přimlŭwŭ S: Wogtiecha ŭzdrawena gest.  Ita testatur Pater Joannes Sebastianŭs Longinus Tomandl…“

Novou kapli s osmibokým půdorysem, předsíňkou a kupolí všichni z okolí dodnes dobře znají.  Doprostřed nové kaple byl za pevnou mříž opět umístěn cenný kámen s otištěnými koleny sv. Vojtěcha. Postava sv. Vojtěcha v životní velikosti byla vymalována na stěnu kaple. Na počátku 19. století však již byla zcela neznatelná. Erb Arnolda Aloise Engela z Engelsflussu  z pozlaceného černého kamene visel na silném řetězu nad vchodem do kaple. Dnes nepřehlédnutelně vyčnívá ze stěny pod kůrem. Ve spodní části erbu je téměř neviditelný nápis následujícího znění: „ARNOLDVS ALOYSIVS ENGL LIBER BARO AB ENGELSFLVS DOMINVS IN NEB ILAV ZIAKAWA ET NETTONITZ TITVL EX VOTO FIERI FECIT ANNO MDCLXXX“, což znamená v překladu: „Arnold Alois svobodný pán Engl von Engelsfluß, pán na Nebílovech, Žákavě a Netunicích nechal zřídit podle slibu roku 1680“. 

znak

Znak A. A. svobodného pána Engela z Engelsflussu v kapli

Nejstarší popis kaple sv. Vojtěcha

Vedle hlavního oltáře zasvěceného sv. Vojtěchovi a erbu barona Arnolda Aloise Engela z Engelsflussu, zavěšeného v kapli na řetězu, se během 70. lez 18. století v kapli nacházely sochy blahoslavenné Panny Marie, sv. Vojtěcha, sv. Jana Nepomuckého a sv. Ludmily. Byly zde také obrazy Spasitele, Ježíše, Marie, Jáchyma a Anny, Panny Marie Karlovské, Svaté hory a svatého Vojtěcha. Z dalšího vybavení bychom zde našli almaru, truhlici, jeden postament na misál, dva postamenty na svíce, šest svícnů, dvě lampy, 4 zvonečky a jedno emunctorium na zhasínání svíci. Na obraze hlavního oltáře bylo zavěšeno jedenáct stříbrných mincí a do červené tabule bylo zasazeno stříbrné srdce. Na věžičce nad předsíňkou se nacházel zvon. Inventář kaple zaznamenal v roce 1775 chválenický farář Václav Antonín Schöttner (více o faráři čtěte zde).

Osudy kaple v průběhu 20. století

Po první světové válce zájem o kapli sv. Vojtěcha na Planinách v důsledku společenských změn a odklonu od katolictví upadal. Kaple pustla, o čemž svědčí mimo jiné dochované fotografie. Ke kapli však vedla jedna ze značených turistických tras a především plzeňští turisté sem každoročně konali o poutní neděli, připadající již tehdy na druhou neděli po sv. Vojtěchovi, pěší výlety. Sraz býval v 6 hodin u hřbitova sv. Mikuláše na Petrohradě. V 10 hodin se již u kaple účastnili mše.

fotky

Dvě nejstarší fotografie kaple sv. Vojtěcha na Planinách z let 1895 (vlevo) a 1909 (vpravo). Obě fotografie pocházejí ze sbírky negativů Národopisného muzea ZČM v Plzni.

Jak v této době kaple vypadala, vylíčil chválenický řídící učitel Benedikt Brejcha v kronice obce Nebílovský Borek:

„Kaple je osmiboká se vzdutou střechou, jejíž vrchol zdobí lucernovitá věžička s okénky nyní zazděnými. Na severní straně je nižší přístavba, jejíž přízemí tvoří nízká, překlenutá otevřená předsíňka a nad ní je oratoř (kruchtička) a na střeše lucernovitá věžička se zvonkem. Místo křížku je na této věžičce z plechu vystřižená postava biskupa Vojtěcha. Kaple má kopulovitou klenbu, v jejíž lichoběžníkových polích spatřujeme zbytky maleb, představujících české patrony. Nad nimi možno rozeznati zašlé nápisy, avšak vše je značně porušeno zatékáním vody a opadáváním omítky. Uvnitř je prostý oltář s oválným obrazem na plátně malovaným, který představuje biskupa Vojtěcha klečícího a ukazujícího pravou rukou dolů. Pod tím je menší obrázek žehnajícího biskupa. Nad oltářem jde od zadní stěny dlouhé kuté rameno, na němž visí lampička. Na evangelijní straně stojí malý oltářík, na němž místo obrazu je umístěna mariánská soška. Uprostřed kaple z cihlové dlažby vyčnívá kámen, k němuž se vztahuje dříve řečená pověst. Místo je ohraženo ze tří stran železnou mříží. Na stěně po stranách oltáře visí v zasklených rámcích rukopisy stejného obsahu, z nichž jeden je psán česky a druhý německy. V kapli nad oratoří visí kamenný znak již sešlý, na němž v dolejší části je nápis. Mimo to je v kapli ještě stará přenosná kazatelna, na níž zevně jsou obrazy čtyř evangelistů. Byla prý původně v kostele chválenickém. Kaple valně schází a nebude-li včas opravena, propadne úplně zkáze.“

sníh

Stav kaple sv. Vojtěcha na počátku 30. let 20.století

Hlavní vinu na celkovém stavu kaple měla porušená střecha, která způsobila provlhnutí stavby a zničení historických maleb a nápisů. V letech 1936–1937 proběhla díky úsilí administrátora chválenické farnosti P. Františka Buriana obnova kaple. Během pouti, která proběhla 2. května 1937, stála svatyně v lešení. Dokončena byla oprava střechy. Pobití novým plechem zajistilo stavbu před zatékáním. Stále však byly hledány finanční prostředky na rekonstrukci nástěnných maleb, kterou prováděl pražský akademický malíř Jiří Jelínek. Farnost žádala o příspěvky jak místní tak návštěvníky slavné poutě. Oprava jednoho nástěnného obrazu si vyžádala 700 Kč. Obnova jednoho okna vyšla na 400 Kč.

Přes všechny problémy se podařilo zrekonstruovat celý plášť a interiér stavby. Došlo k obnovení lucerny. Z osmi původních okének byla probourána čtyři. Na oltář byl umístěn nový obraz žehnajícího biskupa Vojtěcha od plzeňské malířky Kamily Kepkové, žákyně Augustina Němejce. Došlo také k zazdění černého kamene s erbem svobodného pána Arnolda Aloise Engela z Engelsflussu, dosud visícího na řetězu, do vnější stěny oratoře.

Obnovená kaple byla vysvěcena v neděli 19. září 1937. Slavnost proběhla v době všeobecného smutku, pět dní po smrti prezidenta T. G. Masaryka a dva dny před jeho pohřbem. Tehdejší tisk srovnával záchranu kaple sv. Vojtěcha s obnovou ambitu v Mariánské Týnici na severním Plzeňsku, který byl vysvěcen o týden dříve. Na slavnost vyšlo pěkné počasí a nově odhalenou stavbu zalilo slunce. Obřad svěcení vykonal rokycanský děkan a kanovník P. Ignác Zahradník za asistence kněžstva z celého okolí. Přítomen byl také patron Karel Arnošt Valdštejn se svým úřednictvem. Slavnostní kázání měl plzeňský kaplan a arcibiskupský notář P. Alois Černý. Po vysvěcení následovala mše svatá, kterou vyslechli lidé shromáždění uvnitř i vně kaple. Během bohoslužby zazněly svatovojtěšská hymna (snad Hospodine, pomiluj ny) a národní hymna. Lidé se po mši pomalu rozcházeli ke svým domovům.

burian

Chválenický administrátor P. František Burian, původem z Nových Mitrovic, se významně zasloužil o velkou opravu kaple roku 1937 (fotografie ze sbírky p. Ivana Písaříka).

O tom jak vypadala kaple po velké rekonstrukci z roku 1937, podal svědectví v prosinci 1944 v plzeňském deníku Nová doba Ing. Jaromír Stuchl:

„Stavba byla vyčištěna v r. 1936, malby částečně obnoveny. Stavební památka Je osmiboká, s kopulovitou stře­chou a osmibokou lucernou ve vrcholu. Na sedmi stěnách kaple i ve stěnách lucerny je po jednom oknu obdélníkového tvaru. U osmé stěny byla zbu­dována přístavba, v jejíž horní části je umístěna oratoř, v pří­zemí pak je síňka s klenutým stropem. Ze síňky můžeme při­jít k hlavnímu vchodu kaple a ke vchodům na oratoř. Z ji­ných zajímavostí kaple je možno jmenovat pod kopulí silně vyloženou římsu, která je podpírána jednoduchými pilastry. Klenba kaple je zdobena osmí štukovými rámci a menšími rámci oválovými, v nichž vlhkem zanikly staré ná­pisy. Malby v obdélných rám­cích zachycují téměř v život­ních velikostech postavy svatých patronů českých. Nad ol­tářem je sv. Václav mezi dvě­ma anděly, na pravé straně sv. Vít, sv. Norbert a sv. Zikmund, na levé straně sv. Ludmila, sv. Prokop, sv. Ivan. Bohužel, je těžké zjistit, koho znázorňuje postava nad oratoří, poněvadž zde není nápisu. Malba před­stavuje světce ve venkovském rouše s lilií v ruce, takže to může být sv. Arnold, patron zakladatele kaple, nebo patron rolníků sv. Isidor. Pod oratoří se pěkně vyjímá kamenný znak zakladatele. Na hlavním oltáři je obraz plzeňské malířky Kepkové, která zná­zornila sv. Vojtěcha při požehnání. Rám obrazu je zdoben biskupskou mitrou, berlou i a křížem. Postranní oltářky po­cházejí z 18. století. Na stěnách jsou obrazy sv. Petra a sv. Maří Magdaleny a dva rukopisy chválenického faráře Tomandla, které líčí uzdraveni dvou žen na tomto místě. Re­nesanční kazatelna z r. 1650 byla převzata ještě z původní kaple. Nejzajímavější památ­kou kaple ovšem zůstává bal­van se stopami sv. Vojtěcha. Stavba je nyní čistá, plná světla a pohody. Plzeňsko má v ní pěknou svatovojtěšskou památku.“

oprava

Kaple po velké opravě v roce 1937

Stuchlův popis je možné porovnat s Brejchovým popisem kaple před rekonstrukcí. Je patrné, že se nepodařilo obnovit staré nápisy na stropě kaple. Stejně tak nebylo možné rekonstruovat dva téměř neznatelné erby zdobící kovanou mříž, která obklopuje posvátný kámen uprostřed kaple. Během socialistického režimu kaple opět zpustla a na dobových fotografiích můžeme spatřit dokonce vytlučené okenní tabulky. Nové opravy se dočkala počátkem 90. let. Interiér si zachovává podobu, jakou mu vtiskla rekonstrukce z roku 1937.

Poustevna a  poustevníci na Planinách

V době, kdy došlo k výstavbě kaple sv. Vojtěcha na Planinách, bylo zvykem umisťovat k poutním kaplím poustevníky, kteří se o ně starali. Vzdor vžité představě bývali poustevníci ženatí a měli rodiny. Ve chválenických farních matrikách máme zprávy o poustevnících u sv. Vojtěcha od vystavění kaple v roce 1683 až do roku 1743. Následující tabulka ukazuje jejich jména:

ZMÍNKA ROKU JMÉNO POUSTEVNÍKA
1683 Řehoř Říha
1686 Jakub starej Raubíček
1692 Jan starej Pastva
1696–1706 Vojtěch Klíma
1717 Jiřík Karel
1720 Petr Hrdlička
1721–1722 Jan Kilpergr
1729–1732 Michal Kurcendörfer
1743 Anna Vokounová

 

První obyvatel Planin je zmiňován v roce 1683, kdy se Řehoři Říhovi z Planin a jeho manželce Alžbětě narodil potomek. Tentokrát ještě není uváděn pojem "poustevník", ale dá se předpokládat, že Řehořovým úkolem bylo pečovat o nově postavenou kapli.

Prvním člověkem, o kterém s jistotou víme, že byl planinským poustevníkem se stává Jakub starý Raubíček, který zemřel 18. prosince 1686 a byl pochován u farního kostela sv. Martina ve Chválenicích. O dva dny později zemřelo také tříleté dítě Prokopa, jakéhosi podruha z Planin. O šest let později, 28. listopadu 1692, zemřel poustevník Jan starej Pastva. Od této doby byl pravděpodobně poustevníkem Vojtěch Klíma.Víme, že počátkem roku 1696 u něho nějakou dobu pobývala neznámá žebračka, které tu také zemřelo dítě ve věku půl roku. Poustevník Klíma zemřel 23. září 1706. Farář Jan Šebestián Longin Tomandl si do matriky, ke zprávě o jeho úmrtí později poznamenal: "dny dva slavný byly po sobě funusy". 2. března 1717 zemřel na Planinách "kopuletý" (60-letý) poustevník Jiřík Karel.

V roce 1719 se z matrik dozvídáme, že se vdovec Jan Skála, hospodář chválenický, oženil s Dorotou Karlovou, vdovou po Jiříkovi Karlovi, poustevníkovi planinském. Dalším poustevníkem u sv. Vojtěcha na Planinách byl Petr Hrdlička, který již v roce 1720 zemřel ve věku 60 let a byl pochován na chválenickém hřbitově u kostela sv. Martina. V roce 1721 byl poustevníkem na Planinách Jan Kilbergr, kterému manželka Kateřina v tomto roce porodila dvojčata. Další potomek se Janu Kilbergrovi narodil v roce 1722. V roce 1729 se již narodilo dítě jinému planinskému poustevníkovi, Michalu Kurcendörferovi a jeho manželce Marianě. V roce 1732 měl tento poustevník dalšího potomka. V roce 1743 je uváděna jako poustevnice na Planinách Anna Vokounová, jež toho roku měla zemřít v požehnaném věku 100 let. Je možné, že šlo o maminku Kurcendörferovy manželky.

hájovna

Budova dnešní hájovny na Planinách

Požár na Planinách v roce 1904

Kde se nacházela planinská poustevna? Petr Rožmberský a Luděk Krčmář v knize Poustevníci, poustevny a pouště v Plzeňském kraji soudí, že šlo o pozdější hájovnu na Planinách, jejíž areál se zde po přestavbě z počátku 20. století nachází dodnes. Jak se ale dozvídáme z deníku Plzeňské listy vydaného 17. 12. 1904, nešlo tehdy ani tak o přestavbu, jako spíše o zcela novou výstavbu. Budova starobylé fořtovny, a snad tedy původní poustevny, totiž 15. prosince 1904 podlehla velkému požáru. Oheň vypukl v deset hodin dopoledne a v krátké době strávil jak obytné stavení, tak kůlny, stodolu a chlév. První pomoc poskytli kameníci z okolních lomů, kteří vyvedli dobytek a vynosili nábytek. Zatím přijeli hasiči z Losiné, následováni kolegy z Čižic, Nebílov, Chválenic a Nezbavětic. V průběhu hašení se ozývaly detonace patron, které měl hajný uskladněné na půdě. Z původních budov téměř nic nezbylo.

Procesí ke sv. Vojtěchovi

Od konce 17. století byla kaple sv. Vojtěcha každoročně počátkem května, v neděli po sv. Vojtěchovi, sv. Jiří a sv. Markovi, cílem poutnických procesí. Návštěvnost byla po vystavění nové kaple tak velká, že v roce 1706 povolila pražská konzistoř sloužit poutní mši nejen první neděli po sv. Vojtěchovi, sv. Jiří a sv. Markovi, ale navíc také o neděli následující. V průběhu dalších staletí, kdy počet poutníků klesl, se ustálila jako termín konání poutí druhá neděle po sv. Vojtěchovi.

V 70. letech 18. století byla navíc procesí ke kapli sv. Vojtěcha rozložena do několika týdnů. Přímo v den svátku sv. Vojtěcha, patrona české země, přicházelo procesí z města Dobřan. O první neděli po sv. Vojtěchovi, sv. Jiří a sv. Markovi odcházelo v 6 hodin ráno procesí z Chválenic. Bylo spojeno se čtyřmi zastaveními naplněnými modlitbami. Poté, co chváleničtí poutníci dorazili na Planiny, byla zde pro ně sloužena malá ranní pobožnost. Poté farníci čekali na procesí z Prusin a ze Starého Plzence. Společně pak byli přítomni velké, zpívané mši. Několik týdnů po svátku sv. Vojtěcha dorazili poutníci z města Plzně. O pondělí svatodušním přicházelo procesí z Rokycan. 

Chválenická farnost využívala poutní kapli na Planinách také při příležitosti dalších svátků. Na přelomu 18. a 19. století to byla například Křížová neděle, jak se říkalo 5. neděli po Božím hodu velikonočním. Křížová neděle byla prvním a největším svátkem tzv. křížových dní. Během křížových dní chodili lidé za zpěvu náboženských písniček v procesích do polí, aby si zde vyprosili hojnou úrodu. V době sucha se k procesí připojil obyčej „vylévání studánek“. Dvě dívky klekly u studánky a za zpěvu vylévaly hrnečky vodu. Další dvě děvčata prázdnou studánku „vymetla“. To se opakovalo ještě dvakrát u jiných pramenů a průvod se vrátil do vsi, kde se lidé mohli těšit na slavnostní oběd. Jiným dnem, kdy probíhalo procesí ke sv. Vojtěchu na Planiny se mší svatou, byl 26. června svátek sv. Jana a Pavla. Malá procesí se pak konala po celé léto.

O sto let později, v roce 1897, udává Svatovojtěšské album celkový počet poutníků při květnových procesích ke sv. Vojtěchu na Planiny ve výši čtyř tisíc. Prostranství kolem kaple a při silnici z Chválenic do Borku bývalo, stejně jako dnes, plné lidí. Většinou šlo o venkovské obyvatelstvo z blízkého i vzdáleného okolí. Na Planinách bylo možné při pouti potkat sousedy z Chválenic, Šťáhlav, Štěnovic, Plzence nebo Prusin. Přicházeli ale také poutníci ze vzdálenějších německých oblastí západních Čech – z Litic a Hrobčic nebo dokonce ze Stříbra a Tachova. Německá procesí se těšívala velké pozornosti, a to kvůli pestrým ženským krojům, které se lišily od těch českých. Lidé tehdy totiž ještě na pouť chodili v národních krojích, a tak bylo okolí kaple pravidelně zalito pestrou směsicí barev. U kaple samotné se tísnili různí ubožáci, chromí a jinak postižení, a modlili se za přímluvu sv. Vojtěcha. Stranou stálo plno selských bryček s krásně urostlými koňmi. Vchod do kaple pod malým loubíčkem byl úplně ucpán deroucími se lidmi. Kdo se dostal do kaple, mohl pokleknout před ozdobeným oltářem do dvou otisků vyhloube­ných ve starém žulovém kameni a vnořit se do krátké modlitby. Za pěkného počasí bývala stará renesanční kazatelna vynesena z kaple a kázání probíhalo pod otevřeným nebem. Po české bohoslužbě vždy vykonali svou pobožnost také Němci.

S poutí na Planinách bývala po generace spojována pověra. Věřilo se, že pokud bude pršet o pouti ve Šťáhlavech, konané týden před poutí planinskou, bude na planinskou pouť pěkně. Naopak, pokud bylo pěkné počasí o pouti ve Šťáhlavech, měla se pouť na Planinách odehrát za deště.

Zapomenutý příběh z planinské poutě

K tradiční planinské pouti se vztahuje také romanticky laděná povídka publikovaná v roce 1941 na stránkách Plzeňského kraje. Članek, který vyšel na titulní stránce regionálních novin dokonce na pokračování, čerpá ze skutečné příběhu dvou mladých lidí, Francka a Barunky. Ti se do sebe zamilovali o pouti v roce 1898 a zůstali spolu po celý zbytek života. Vyprávění od autora F. X. Buchy je malou historickou detektivkou. Přečíst si ji můžete i vy – zde.

rodina

František a Barbora Bůchovi v roce 1913 společně se svými sedmi dětmi – Aničkou, Mařenkou, Růženkou, Bětou, Barčou, Františkem a nejmladší Miladou (rodinný archiv Františka Bůchy, Raková, příběh čtěte zde.)

Poutě  u sv. Vojtěcha za 1. republiky

Benedikt Brejcha popsal v obecní kronice Nebílovského Borku, psané ve 20. a 30. letech 20. století, průběh tehdejších poutí konaných u sv. Vojtěcha na Planinách následovně:

„…Bohoslužby se konají v kapli vždy na den sv. Vojtěcha (23. dubna), sv. Marka (25. dubna) a v úterý o křížových dnech. Po posvícení tu bývala sloužena v pondělí mše a obec dávala k tomu účelu 2 K. Hlučná pouť se koná na Planinách druhou neděli po svátku sv. Vojtěcha. Bývá to v pěkný čas na počátku května. Celé prostranství u kaple bývá zastaveno perníkářskými boudami, z nichž jadrným hlasem prodavačů četní návštěvníci pouti jsou upozorňováni na vyložené zboží. Děti vábí vedle toho kolotoč, houpačky, střelnice, házení kroužků na nože atd. Dospělí pobesedují, posvačí a zapijí u hostinského, který tu čepuje k občerstvení poutníků. Před bohoslužbami a po nich poklekají někteří poutníci na kámen uprostřed kaple. Na železné mříži, kterou je kámen ohražen, hoří toho dne řada světel, jež kostelník opatřuje z příspěvků, které poutníci skládají na plechovou misku připevněnou na mříži…“

Změny po druhé světové válce

Po druhé světové válce byl dále posilován světský význam tradiční poutě na Planinách. Již v šedesátých letech byly během akce silnice vedoucí na Planiny zaplněny zaparkovanými automobily. Vedle stánků a atrakcí se stala součástí poutě představení a koncerty. Poutní mše se přesunuly výhradně na neděli předcházející planinské pouti. Tento zvyk trvá dodnes, pouze s tím rozdílem, že v roce 2005 zanikla historická chválenická farnost a kaple sv. Vojtěcha připadla k farnosti Plzeň-Bory.

mše

Pozvánka na poutní mši svatou konanou na Planinách první neděli po sv. Vojtěchovi r. 1989

O dluhu zakladatele kaple na Planinách

Na závěr si přečtěte příběh, který souvisí nikoliv s kaplí sv. Vojtěcha, ale s jejím zakladatelem. Arnold Alois svobodný pán Engel z Engelsflussu, jenž dal kapli na konci 17. století vystavět, byl sice zbožný a štědrý patron, ale existuje i jedno nelichotivé svědectví dokreslující jeho povahu. Na sklonku 17. století si nechával posílat do Plzně tištěné německé noviny od Johanna Schrödera z Norimberka, tamního vrchního důstojníka a úředníka císařského říšského poštov­ního úřadu. O placení novin se svobodný pán Engel z Engelsflussu nestaral. Dluh rostl, až r. 1701 dosáhl částky 149 zlatých a 40 krejcarů. Zasílatel novin se opětovně na barona obracel se žádostí o zaplacení, ale peněz se během Arnoldova života nikdy nedočkal. Po smrti Arnolda Aloise Engela z Engelsflussu byla roku 1702 snaha Johanna Schrödera získat dlužné peníze ještě komplikovanější. Opětovně, ale v dobrém prosil vdovu a Arnoldova dědice, aby dluh vyrovnali. Poukazoval na skutečnost, že musel náklad na noviny hradit ze své vlastní kapsy. Prosby byly marné, a tak se s žádostí o zastání obrátil na na zemské místodržitelství v Praze, kde konečně našel porozumění.

Zemské místodržitelství vydalo 25. dubna 1702 plzeňským krajským hejtma­nům nařízení, aby přiměli vdovu a dědice k zaplacení. Ani na toto nařízení však rodina Arnolda Aloise Engela z Engelsflussu nereagovala. Schröder se proto obrátil na místodržitelství podruhé, přičemž svou prosbu doprovodil opisem naří­zení z dubna 1702. Místodržící nařídili opět, aby krajští hejtmani ihned a bez dalšího průtahu jejich nařízení, vydanému ve jménu a na místě císařově, vyhověli a vdovu přiměli k zaplacení.

Popis kaple z roku 1910

Popis kaple sv. Vojtěcha na Planinách v publikaci Antonína Podlahy "Posvátná místa Království českého" z r. 1910

Odstávky ČEZ

ČEZ Distribuce – Plánované odstávky

Munipolis

Munipolis

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
26 27 28 29 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31

Návštěvnost

Návštěvnost:

ONLINE:4
DNES:264
TÝDEN:1220
CELKEM:201249

Mobilní aplikace

Aktuální informace od nás
Přímo ve vašem telefonu
Více o aplikaci
Stáhněte si naši mobilní aplikaci na