Menu

Obec Chválenice
Chválenice
Kostel svatého Martina

Historická detektivka z planinské poutě

Jiří Sankot

rodina

František a Barbora Bůchovi v roce 1913 společně se svými sedmi dětmi – Aničkou, Mařenkou, Růženkou, Bětou, Barčou, Františkem a nejmladší Miladou (rodinný archiv Františka Bůchy, Raková)

Kraj kolem Borku po Mnichovské dohodě

Po Mnichovské dohodě v roce 1938 se stalo okolí Štěnovického a Nebílovského Borku pohraniční oblastí. Dnes si dokážeme jen těžko představit, že se po úpatí Vysoké táhla státní hranice a že Předenice, Čižice, Štěnovice a Útušice byly posledními českými vesnicemi před vstupem do Německé říše. Ze Štěnovického Borku to je po silnici do Čižic 2 km, odsud asi 300 m k mostku přes řeku Úhlavu a posledních necelých 300 metrů nás zavede do míst, kde tehdy probíhala nová státní hranice. Na hranici to tedy z Borku skutečně nebylo dále než 2,5 km. Poté, co se uklidnila situace a více než tisícovka uprchlíků ze Sudet, nouzově ubytovaná v Borku a všech okolních vsích, získala trvalejší ubytování a uplatnění, začalo se uvažovat o dalším využití nového pohraničního regionu.

Odlehlá oblast kolem Nebílov byla vytipována jako náhrada za ztracené rekreační oblasti. Význam okolí Štěnovického Borku měl být posílen plánovanou silnicí, která by propojila záborem odříznutý přeštický okres s Černicemi u Plzně. Tato silnice měla vést z Netunic přes Štěnovický Borek a Nebílovský Borek přímo do Černic.

Objevovaly se také snahy novou pohraniční oblast více propagovat. V této souvislosti je možné citovat článek, který přinesl po záboru pohraničí list Večerní České slovo: „Zapadlý a zanedbaný kout Plzeňska: Je ku podivu, jak se zapomíná na Nebílovy v době, když se hledá pro městské obyvatelstvo náhrada za ztracené krásy západních Čech. Blizoučko u Plzně, nedaleko autobusové stanice v Předenicích, v klínu lesů, ve vysoké, zdravé poloze, se shlížejí na okolní svět vesničky Nebílovy, Netunice i osada Mrtol. Nepatrným nákladem by bylo možno vše, co potřebuje pro své osvěžení unavený měšťák, především koupaliště. A pak by bylo třeba několika lidí, kteří by se nebáli získati slušnou existenci a kteří by vystavěli potřebné hostince a vily i domky pro ubytování letních hostů...“  Stejně jako Nebílovy a Netunice, také pohraniční obce Čižice a Štěnovice s celým svým okolím se měly po splnění podmínek uvedených ve výše citovaném článku stát středisky pro rekreanty z celých Čech a Moravy. Ze Štěnovického Borku bylo dokonce možné po záboru pohraničí posílat pohlednice s předtištěným textem „Letovisko Borek Štěnovický u Plzně“.

Nově objevovaný kraj nenabízel jen přírodu, ale také historii a řadu památek, které bylo třeba nově připomenout. K tomu sloužil další z propagačních článků, který se vracel do doby na konci 19. století. Tehdy na Planiny přicházeli poutníci v krojích z blízka a daleka a poutě ještě mívaly duchovní ráz. Článek „Na Planinské pouti“ vyšel roku 1941 na pokračování v listě Plzeňský kraj. Jeho autorem byl Fr. X. Bucha, v kraji velice dobře známý publicista zabývající se národopisem Plzeňska a Chodska. Příběh byl věnován dalšímu badateli, který se věnoval regionální historii, Jaroslavu Františku Urbanovi.

mapka

Mapa k příběhu (pro zvětšení klikněte na obrázek)

Příběh bohatého Francka a chudé popelky Barunky

Zápletka příběhu byla pro svou dobu velmi typická – dědic gruntu se musel při volbě nevěsty dobře rozmýšlet mezi svým srdcem a otcovým přáním. Čtenář v příběhu narazí na řadu nesrovnalostí. Přestože je vyprávění založeno na skutečných faktech a osudech, autor se pokusil zašifrovat jména hrdinů a místa jejich původu tak, aby byly zjevné pouze zasvěceným osobám. Pojďme si příběh chudé popelky Barunky, která skrze lásku ke štěstí v bohaté selské rodině přišla, nejprve podrobně představit.

Jak oženit plachého bratra Francka?

V roce 1897 pozval nebílovský učitel Václav Průcha na svatovojtěšskou pouť svého mladšího bratra Francka. Oba pocházeli z bohatého gruntu v Drákově u Mirošova. Zatímco Václav odešel do Prahy na studia a do rodného kraje se vrátil jako učitel, Franckovi bylo souzeno převzít po otci grunt v Drákově. Poté, co Václav dostal před dvěma lety definitivní místo učitele na obecné škole v Nebílovech, oženil se s osmnáctiletou selskou dcerou Madlenkou Razimovou ze Mžan u Plzně, která mu záhy porodila prvního syna, Vašíka. V Nebílovech byl Václav nadmíru spokojený. Manželka řídícího učitele na nebílovské škole pocházela ze staré prusinské učitelské rodiny Špillarových. Její bratranci se věnovali výtvarnému umění a studovali na odborných školách v Praze. Starší Jaroslav, posluchač výtvarné akademie, měl již za sebou dokonce několik výstav.

Václavův mladší bratr Francek dělal své rodině starosti. Přestože měl již také čas na ženění, bylo mu devětadvacet let, nevěstu si dosud nevybral. Otec byl bohatým sedlákem a při jeho gruntu se navíc po desetiletí nacházel drákovský starostenský úřad. Není divu, že si proto na budoucnosti gruntu velmi zakládal. O syna strach neměl – byl to dobrý člověk, dříč a hlavně měl vztah k rodné hroudě. Jen vhodná hospodyně na statku stále chyběla. Francek a Václav měli ještě další tři sourozence, dvě sestry a jednoho bratra, a tak otec považoval za nutné, aby si Francek vybral nevěstu s velkým věnem, ze kterého by ostatní sourozence vyplatil. Synek sice za děvčaty chodil, byl však plachý a ženění se vyhýbal.

Václav se rozhodl najít Franckovi vhodnou nevěstu v místě, kde byl učitelem – v okolí Nebílov. Nevěstu s věnem našel v nedalekých Netunicích. Jako vhodná příležitost pro seznámení obou mladých lidí se jevila blížící se květnová pouť u sv. Vojtěcha na Planinách. V pátek před poutí obdržel Francek od Václava lístek a v sobotu usedl v Mirošově do lokálky, která jej odvezla do Nezvěstic. Odsud se vydal pěšky přes Chválenice do Nebílov. Na sobotní večer měl naplánovánu další cestu –tentokrát společně s Václavem na tancovačku do Netunic, kde se měl Francek poprvé setkat se svou budoucí nevěstou.

Nepovedené námluvy při muzice v Netunicích

Když v sobotu dopoledne dorazil Francek do nebílovského statku U Kokošků, kde jeho bratr Václav s rodinou žil, rozlévala se všude kolem lahodná vůně koláčů, které švagrová Madlenka napekla. Hospodyně byla v jednom kole a v pilné práci jí pomáhala její mladší sestřenice Barunka Štemberková, dcera mžanského kováře. Již delší dobu u rodičů nežila, sloužila v Přešticích a do Nebílov jezdívala pomáhat své sestřenici Madlence.

Francek si s Baruškou srdečně potřásl rukou a ihned si všiml jejích krásných hnědých očí. Navíc jej okamžitě zaujal Barunčin temperament a výřečnost. Přestože se odpoledne vydal s Václavem k muzice do Netunic a nějakou dobu zde tancoval s dohazovanou nevěstou, nemohl z hlavy dostat tmavookou Barušku Štemberkovou. Zábava v Netunicích Francka brzy omrzela. Ještě se nešeřilo, když se s Václavem vraceli zpátky do Nebílov. Francek cestou Václavovi svěřil, že se zakoukal do Madlenčiny sestřenice Barušky. Václav Franckovi domlouval, aby pomyslel na věno a uvědomil si, že Barunka je z chudé rodiny a na jejím rodném domku dokonce vězí dluh. Případný sňatek Francka a Barunky však nebyl ve skutečnosti Václavovi proti mysli. Vždyť děvče bylo hodné, pracovité a cílevědomé.

Francek a Baruška na planinské pouti

V neděli ráno se Francek vydal společně s Baruškou na pouť na Planiny. Dívka se mu ve svátečním šátku a kroji líbila ještě mnohem více než předcházejícího dne.  Od Nebílov kráčeli silnicí až na lesní křižovatku od Čižic a brzy se jim v dálce na pokraji lesa ukázaly kaple a panská myslivna. Na Planinách prošli obrovským množstvím venkovanů v pestrých krojích a dostali se až ke vchodu do kaple sv. Vojtěcha. První, komu se podařilo prodrat do kaple, byl Francek, který pak za ruku vtáhl také Barušku. Barunka poklekla před ozdobeným oltářem do kamene, na kterém podle legendy v v letech 992–993 klečel sv. Vojtěch a pustila se do modlitby. Francek ji se zalíbením pozoroval, a když se domodlila, také krátce poklekl.

Francek s Baruškou obešli jednotlivé boudy a nakoupili pro Václavovu rodinu a pro své rodiče několik dárků z poutě. Z Planin se vydali k muzice do Nebílovského Borku. Celý půlden strávili v kole a Francka ani nenapadlo Barunku pustit z náruče. Oba vypadali nadmíru šťastně a spokojeně.

 

Svatba po Franckově vyznání v Lipí

Do Nebílov se vydali z Borku přes lesík v Lipí, kde již tehdy stála kaplička zasvěcena Barunčině patronce, sv. Barboře. Baruška natrhala v potoce tekoucím pod kapličkou rozkvetlé blatouchy a položila je na oltář. Francek usoudil, že právě teď přišel vhodný okamžik, aby dívce sdělil, co k ní cítí. Dodal, že by si ji vzal za ženu, i kdyby byla chudá jak kostelní myš. Ukázalo se, že také Barunka se do Francka zahleděla. Vždyť se ve všem tak krásně doplňovali – on byl váhavý a málomluvný, ona rozhodná, upovídaná a stále usměvavá. Poté, co Francek přiznal, že je do Barušky zamilován až po uši, její tmavé oči zářily radostí a zvonivý smích jej neopouštěl po celý zbytek cesty.

Francek a Barunka se svatbou dlouho neotáleli. Půl roku poté, co se o pouti poznali, chystala se na podzim v Mžanech u Štemberků veselka.  Bratr Václav přijel sám, bez Madlenky, protože ta doma opatrovala novorozenou dcerušku Růženku. Na svatbu přijel také ženichův otec, drákovský sedlák Průcha, s manželkou a ostatními ženichovými sourozenci. Během svatebního veselí měl sedlák Průcha dostatek času prohlédnout si Štemberkův grunt. Zdál se mu skutečně malý, ale tváří v tvář zjevné lásce Francka a Barunky se rozhodl se skutečností smířit. Svůj selský grunt dal novomanželům jako svatební dar. Zpočátku choval ke své snaše určitou nedůvěru, ale když viděl, jak se umí otáčet, pochopil, že je tou pravou ženou pro jeho syna. Francek a Barunka spolu hospodařili šťastně a spokojeně téměř čtvrt století. Francka a Barunku oddal před kapličkou v Druztové tamní farář Jizba.

 

Pátrání po hrdinech zapomenutého příběhu

Zde příběh napsaný roku 1941 publicistou Fr. X. Buchou končí. Od vydání dávno zapomenuté vzpomínky brzy uplyne dlouhých osmdesát let. Pojďme se nyní podívat na skutečnou identitu jednotlivých hrdinů příběhu a porovnejme, jak moc se liší od skutečnosti. Je třeba ještě zmínit, že v době vydání článku uplynulo dvacet let od Franckovy smrti, sedm let od Barunčiny smrti a čtyři roky od smrti Franckova bratra Václava.

Nebílovský učitel Václav Průcha se ve skutečnosti jmenoval Václav Bucha. Narodil se roku 1862 jako prvorozený syn chalupníka (čtvrtsedláka) Josefa Bůchy v Rakové u Rokycan č. p. 18. Měl čtyři mladší sourozence, mezi které skutečně patřil také František, narozený v roce 1868. Václav chodil nejprve do obecné školy ve Veselé u Mirošova, později v Rokycanech. V Rokycanech také studoval nižší reálné gymnasium. Roku 1879 přešel na c. k. paedagogium (učitelský ústav) v Příbrami, kde získal v roce 1884 vysvědčení dospělosti. 

První místa, kam nastoupil jako učitel, byly v letech 1886–1887 obecné školy v Dýšině a v Druztové nedaleko Dolan. V Druztové se také Václav Bucha v roce 1892 oženil. Mezi novomanželi byl velký věkový rozdíl. Ženichovi bylo třicet let, zatímco nevěsta byla teprve osmnáctiletá. Její pravé jméno bylo Majdalena Ševčíková a byla dcerou sedláka Martina Ševčíka z Dolan č. p. 3.

V roce 1893 dosáhl Václav Bucha v Druztové první kvinkvenálky. Po každé kvinkvenálce (pětiletce) bylo možné zvýšit učiteli služné. Základní služné činilo tehdy v případě Václava Buchy 350–400 zlatých ročně, ke kterým měl nyní příplatek 40 zlatých. S takovým platem byl Václav Bucha roku 1895 jmenován zatímním učitelem na Prusinách. Poté, co roku 1895 získal dekret definitivního učitele prusinské školy, činilo jeho služné včetně první kvinkvenálky 550 zlatých.

Statek U Kokošků v Nebílovech, kde měla rodina Václava Buchy v podnájmu bydlet, skutečně existoval. Dodnes má tato usedlost popisné číslo 28. Dříve se ve dvoře říkávalo U Bendů a ze statku pocházela mimo jiné zakladatelka kapličky sv. Barbory na lesní cestě z Nebílov do Štěnovického Borku Anna Štolcbartová.

Poté, co byla 23. října 1898 otevřena v Dolanech samostatná dvojtřídní škola, byl zde učitel Václav Bucha jmenován řídícím učitelem. Odešel z Nebílov a dolanským řídícím učitelem zůstal až do roku 1937, kdy zemřel. Po celou dobu se v Dolanech věnoval práci místního kronikáře, kterou po jeho smrti převzal nejstarší syn Václav. Roku 1910 potkaly Václavovu rodinu v Dolanech dvě události – v listopadu mu ve věku pěti let zemřela nevyléčitelně nemocná dcerka Maruška a v prosinci se narodil syn František Xaver. Právě on byl autorem uvedené vzpomínky. Vedle zmíněných dětí Václava, Růženky, Marie a Františka Xavera měla rodina řídícího učitele ještě dcery Pavlínu a Miladu. Milada se později v Plzni stala učitelkou mateřské školy.

Pravdivé je tvrzení, že manželkou nebílovského řídícího učitele Jana Boučka byla Marie Špillarová, pocházející ze staré učitelské rodiny na Prusinách. Mariin bratranec Jaroslav Špillar se skutečně časem proslavil jako malíř a autor vzpomínky Fr. X. Bucha se dokonce velice intenzivně zabýval jeho tvorbou. Učitelská rodina Špillarových vzdělávala na prusinské škole od poslední čtvrtiny 18. století generace dětí ze Štěnovického Borku. Teprve když byla v roce 1890 vysvěcena samostatná dvojtřídní škola v Čižicích, přestaly borecké děti na Prusiny docházet.

Skutečné jméno dívky, do které se zamiloval Václavův bratr František, bylo Barbora Štemberová. Její otec Matěj Štembera byl domkářem v Dolanech č. p. 21. Ke sňatku došlo o něco později, než je ve vzpomínce uvedeno. Sňatek Františka Bůchy a Barbory Štemberové byl ve skutečnosti uzavřen v Druztové 4. června 1898. V době, kdy se poznali, bylo Františkovi devětadvacet let a Barunka byla čtyřiadvacetiletá.

František Bůcha se skutečně stal rolníkem na otcově hospodářství v Rakové č. p. 18. Baruška mu v průběhu let 1899–1914 porodila sedm dětí, z nichž nejstarší byla Anička. Následovali František (1902), Barča (1905), Maruška (1907), Bětka (1909), Růžena (1910) a Milada (1913). Nejmladší Milada se však dožila věku necelých půl roku a v září 1913 zemřela. František Bůcha se v Rakové těšil všeobecné úctě. Byl členem místního sboru dobrovolných hasičů a také jeho dlouholetým předsedou. Zároveň působil jako člen představenstva Záložního a úvěrového spolku ve Veselé a byl členem místní školní rady. V prvních obecních volbách po vzniku republiky byl roku 1919 zvolen starostou obce Raková, ale již 10. května 1921 zemřel neočekávaně na zápal plic ve věku pouhých třiapadesáti let.  Františkův pohřeb se konal za velké účasti přátel a občanů z okolí v Rokycanech, kde měli Bůchovi na hřbitově U sv. Trojice rodinný hrob. Barunka přežila svého manžela o třináct let. Zemřela 29. listopadu 1934 ve věku jedenašedesáti let na tuberkulózu a pohřbena byla na obecním hřbitově v Rakové. Dnešní starosta obce Raková František Bůcha je pravnukem Francka a Barušky, kteří se seznámili při planinské pouti roku 1897.

Odstávky ČEZ

ČEZ Distribuce – Plánované odstávky

Munipolis

Munipolis

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
26 27 28 29 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31

Návštěvnost

Návštěvnost:

ONLINE:2
DNES:155
TÝDEN:826
CELKEM:200855

Mobilní aplikace

Aktuální informace od nás
Přímo ve vašem telefonu
Více o aplikaci
Stáhněte si naši mobilní aplikaci na