Hraběnka Marie Barbora Černínová

Jiří Sankot

• Svědectví o hladomoru z let 1770–1771
• Nelichotivý obraz hraběnky Černínové
• Jak si hraběnka poddané získala

Svědectví o hladomoru z let 1770–1771

Jeden z nejznámějších a nejhorších hladomorů v naší historii se odehrál v letech 1770–1771. Šlo o událost, o které se po celé zemi dochovala řada svědectví. Svou zásluhu na tom mají venkovští písmáci, kteří zaznamenávali ve svým zápiscích a kronikách vzpomínky pamětníků. Z těchto zápisků a nejstarších pamětních knih přebírali vzpomínky další a další kronikáři. Víme, že jedním z nich byl také pan František Čiviš z Nebílov, který vedl svou rodinnou kroniku od roku 1888 do roku 1923. Bohužel, tato kronika je dnes nezvěstná. Přestože se opisy Čivišových zápisů dochovaly v dodnes existujících pamětních knihách obcí Nebílovy, Netunice a Předenice, zápis o velkém hladomoru v nich nenajdeme. Vzpomínka na průběh hladomoru na panství Šťáhlavy a Nebílovy se však přece jen dochovala, a to na stránkách časopisu Lumír, který ji otiskl v roce 1861. Čtenáře tehdy od události dělilo devadesát let.

Jaro a léto roku 1770 bylo velmi deštivé, kvůli čemuž se hospodáři dočkali bídné úrody. Neúroda postihla nejen české, ale také všechny okolní země. Podle dobových svědectví lidé na venkově kvůli neúrodě museli jíst nejrůznější druhy trávy, například lebedu, z čehož pak přicházely různé nemoci. Smrt z hladu a z těchto nemocí se nevyhýbala ani bohatým a z venkova se šířila do měst. Ruku v ruce s hladem sužovala lid drahota. Majitelé velkých statků měli z předchozích let dostatečné zásoby obilí. Pro chudý lid však bylo pro cenu 6 zlatých za jeden strych nedostupné. Navíc se činili spekulanti, kteří obilí všemožně zadržovali, takže cena žita časem vystoupala na 9 zlatých za strych.

Hospodáři, především ti, které živilo řemeslo, opouštěli kvůli hladu své domovy a odcházeli do větších měst a k silnicím, kde zoufale prosili o almužnu. Další kvůli hladu poráželi drahocenný dobytek, který byl dosud jejich živobytím. Lidé svou bídu přičítali Božímu trestu, jen si nedokázali vysvětlit, čím jej vyprovokovali. Nabízel se Boží hněv nad soupisem duší pro zpovědi a biřmování, který byl počátkem roku 1770 proveden.

Dnešní stav šťáhlavského zámku, sídla hraběnky Marie Barbory Černínové

Nelichotivý obraz hraběnky Černínové

Lidé na šťáhlavsko-nebílovském panství si v době hladomoru oblíbili manželku hraběte Heřmana Jakuba Černína z Chudenic, Marii Barboru. Se slezskou rodačkou Marií Barborou von Schaffgotsch se hrabě Černín oženil roku 1747 po smrti své první manželky Marie Ernestiny ze Šternberka. (Více o rodině si můžete přečtěte zde.) Lidé na panství, prostí venkované ani úředníci, neměli až do velkého hladomoru hraběnku Marii Barboru Černínovou v lásce. Šlechtična byla velkou milovnicí pořádku a spravedlnosti a proslula svou velkou přísností, snad i podezíravostí. V létě vstávala každé ráno ve čtyři hodiny a s oblibou se vydávala na kontrolní cesty po všech dvorech svého panství – šťáhlavském, nebílovském a chocenickém. Žádný úředník, poddaný ani sluha si nemohl být jist, že jej někde nezastihne při nějakém přestupku a nedbalosti. Pokud byl někdo přistižen, nechala jej paní bez milosti přísně potrestat. Brzy si kvůli svým přísným kontrolám mezi poddanými a úředníky vysloužila pověst „přehrozně zlé paní“.  Lidé o ní dokonce složili následující nelichotivou písničku:

A když jsem žel k Šťáhlavi ke dvoru,

potkal jsem šťáhlavskou Barboru.

Barboro zlá paní!

Nedá se říct ani,

Jak my Tvou ukrutnost

cítíme víc než dost...

Zprávy o nenáviděné hraběnce, která sužuje lid na šťáhlavsko-nebílovském panství, se brzy rozšířila, nejprve po Plzeňském kraji, později po celých Čechách. S příchodem velkém hladomoru v roce 1770 však neoblíbená hraběnka všechny poddané příjemně překvapila.

Dnešní Kolovratský palác v Praze na Malé Straně, postavil pro hraběnku Marii Barboru Černínovou roz. von Schaffgotsch architekt Ignác Jan Nepomuk Palliardi.

Jak si hraběnka poddané získala

Ukázalo se, že přísná hospodyně Marie Barbora Černínová nejen přísně trestala, ale také včas pamatovala na roky bídy a hladu. Ve špýcharech po celém panství byly uskladněny velké zásoby – tisíce strychů žita a dalšího obilí. Úředně bylo vrchnosti nařízeno rozdat každému hospodáři z vrchnostenských zásob část, aby si jej mohl doma namlít. Hraběnka Černínová se však rozhodla jinak, a to tváří v tvář zoufalství poddaných, kteří kvůli nedostatku chleba již poráželi dobytek a živili se jeho masem. Tušila, že mnohý sedlák i podruh byl svůj díl obilí prodal a získané peníze „prochlastal a svou rodinu doma hladem mříti nechal.“

Do všech mlýnů na panství bylo ze špýcharů sváženo obilí a mlelo se ve dne v noci. Do Šťáhlav byli z celého panství sezváni zedníci, kteří dostali za úkol vystavět na palouku pod zámkem velké pece. Povoláni byli také bednáři, kterým bylo nařízeno vyrobit velké díže na mísení těsta. Následně nechala hraběnka do Šťáhlav přivézt dvanáct nejlepších selských hospodyň, které ve dne v noci v dížích těsto mísily. Z těsta válely větší a menší bochníky a ty vkládaly do vytopených pecí.

Poté, co bylo upečeno dostatečné množství bochníků, byli pozváni hospodáři z každé vsi, jedné po druhé, a těm byl chléb za osobního dozoru hraběnky Marie Barbory Černínové zdarma rozdáván. Paní přísně dohlížela, aby rozdávání bylo co nejspravedlivější. Hospodáři, kteří měli mnoho dětí a čeledínů, dostávali velké bochníky, podruzi a svobodní lidé  dostávali po menším bochníku. Díky aktivní pomoci hraběnky Černínové byl hladomor na panství zažehnán.

Vděčnost zcela změnila pohled poddaných na hraběnku Černínovou. Když pak Marie Barbora dne 11. listopadu 1789 v Praze, v Kolovratském paláci na Malé Straně, ve věku 85 let zemřela, doprovázely tuto zprávu po celém panství smutek a pláč. Zatímco hrabě Heřman Jakub Černín z Chudenic, který zemřel o pět let dříve, odpočívá na bývalém šťáhlavsko-nebílovském panství, v kryptě chválenického kostela, hraběnka Marie Barbora byla pohřbena ve svém rodišti, ve slezském městečku Cieplice Śląskie-Zdrój, které leží na polské straně Krkonoš, vzdušnou čarou 15 km od Sněžky.

Zámek Schaffgotsch v Cieplice Śląskie-Zdrój u Jelenia Góry v polském podhůří Krkonoš