Černínové z Chudenic - Černínové z Chudenic

ČERNÍNOVÉ Z CHUDENIC NA ŠŤÁHLAVSKO-NEBÍLOVSKÉM PANSTVÍ

Mgr. Vladimír Červenka

 

 

Nejstarší dějiny a hlavní černínská větev

Mladší, tzv. švihovská větev

Schéma genealogických vztahů a posloupností

Heřman Jakub Černín z Chudenic

Rodinné poměry Heřmana Jakuba Černína z Chudenic

Vojtěch Černín z Chudenic

Neapolský řád Diany Lovkyně

Majetek Vojtěcha Černína z Chudenic

Rodinné poměry Vojtěcha Černína

Nástup rodu Waldstein-Wartenbergů

Obrazová příloha

 

Šťáhlavy, sídlo švihovské větve černínského rodu, v 80. letech 18. století (Národní knihovna ČR v Praze, Mapová sbírka PřF UK, NIEMETSCHEK, Johann: Herrschaft Stiahlauer Grosswald)

 

Nejstarší dějiny a hlavní černínská větev

Rod Černínů z Chudenic (v německy psaných pramenech se příjmení a predikát objevují ve formách Czernin i Tschernin von Chudenitz, dnes je používána varianta Czernin z Chudenic) patří k nejstarším a nejvýznamnějším dosud žijícím českým šlechtickým rodům. Jeho počátky jsou kladeny již do 12. století a souvisí s velmožským rodem, který historiografie 19. století pojmenovala Drslavici. Nejstarší známí příslušníci tohoto rodu zastávali úřad hradského správce (kastelána) na přemyslovském hradišti ve Starém Plzenci. Kromě Černínů od nich pocházely i rody pánů z Litic a Potštejna a Švihovských z Rýzmberka. Majetková základna jmenovaných rodů se rozkládala především na Plzeňsku, Klatovsku a Domažlicku, příslušníci liticko-potštejnské větve zčásti přesídlili do východních Čech.

Černínové, jimž bude na následujících řádcích věnována pozornost, se v průběhu staletí rozdělili do několika větví. Jako nejvíce životaschopné se však ukázaly jen dvě, zatímco ostatní nejpozději na počátku 18. století vymřely. Společným předkem zmíněných dvou větví byl Humprecht Černín z Chudenic na Chudenicích a Švihově, řečený Pobožný (1526–1601). Starší větev, z níž pochází všichni dnes žijící Černínové, založil jeho syn Jan na Nedrahovicích († 1580). Příslušníci této větve dosáhli v letech 1607, 1623 a 1629 panského a roku 1627 hraběcího stavu. Spolu se stavovskými povýšeními jim byl také polepšen erb o iniciály císařů Ferdinanda III., Ferdinanda II., Matyáše, Rudolfa II. a o obrněnou paži třímající šavli a palmovou ratolest, vše odkazující na diplomatické a vojenské služby Heřmana Černína (1576–1651) habsburskému domu.

 

Mladší, tzv. švihovská větev

Mladší větev pocházela od Janova bratra Adama Černína († 1623), jehož syn Děpolt Protiva († 1660) byl 28. 10. 1659 povýšen do panského stavu. Do roku 1678 byly ve vlastnictví této větve Chudenice. Pak ale hrozilo, že dojde pro dluhy k jejich prodeji a tak je záměrně koupil Humprecht Jan Černín ze starší větve nedrahovické, díky čemuž setrvaly nepřetržitě v majetku rodu více jak 700 let. Dalším majetkem této větve byl sousední Švihov s Malechovem a Štěpánovicemi, který po svých příbuzných zdědil nejmladší syn výše uvedeného Děpolta Protivy František Maxmilián Otto († 1699). Po něm následovali synové Jan Václav, Josef Antonín Rudolf a Děpolt Martin Protiva, za nichž však musel být Švihov roku 1709 pro vysoké zadlužení prodán. Jmenovaní bratři byli 4. 8. 1699 povýšeni císařem Leopoldem I. do hraběcího stavu.[1] Na rozdíl od Černínů z hlavní nedrahovické větve jim ale nebyl polepšen erb, který tak zůstal zachován ve své starobylé podobě červeno-modře polceného štítu se třemi stříbrnými břevny, někdy vlnitými, v levé polovině. Klenotem byla složená křídla, přední modré se třemi stříbrnými břevny, zadní červené.

Pokračování zajistil sledované větvi rodu Jan Václav hrabě Černín z Chudenic (* 1667), komoří uherského krále a později římskoněmeckého císaře Josefa I., od roku 1721 královský hejtman Nového a později Starého Města pražského.[2] Ten se 3. 8. 1704 oženil v kostele sv. Prokopa v Běhařově s Marií Theresií Johannou Elisabeth hraběnkou von Morzin, ovdovělou Kocovou z Dobrše († 20. 4. 1713 v Praze), se kterou bydlel na jejím statku Mileticích u Janovic nad Úhlavou.[3] Dne 26. 5. 1720 se pak v Arbergu (Landkreis Ansbach, Bavorsko) oženil s Marií Theresií Elisabeth († 24. 10. 1730 v Praze), dcerou Johanna Franze svobodného pána von Knörringen, arberského správce a dvorského rady eichstättského biskupa.[4] Zemřel v Praze na konci května 1743. Pochován byl 28. 5. v kostele u hybernů na Novém Městě pražském, stejně jako jeho druhá manželka.[5] Z obou manželství měl deset potomků, většina však zemřela ještě v dětském věku.[6] Z dcer se Marie Terezie (* 16. 10. 1727 v Praze, † 12. 1. 1800 v Plzni)[7], dáma Řádu Hvězdového kříže[8], provdala 17. 1. 1748 v zámecké kapli v Nebílovech za Sebastiana Franze Josepha hraběte Künigla zu Ehrenburg[9], pána na Lnářích, později na Bezděkově (u Klatov), císařského komořího, hejtmana Prácheňského, respektive Klatovského kraje a významného představitele zednářského hnutí († 20. 9. 1783 v Bezděkově, pohřben v kryptě klášterního kostela ve Lnářích)[10] a Marie Josefa (* srpen 1730 v Praze, † 11. 5. 1768 v Merklíně, pohřbena tamtéž) za Petera Johanna Nepomuka Veita hraběte von Morzin na Merklíně a Pteníně († 9. 11. 1811).[11]

 

Pohřební štít  Marie Theresie Černínové von Morzin (+ 1713) z kostela sv. Tomáše na Malé Straně v Praze (Národní archiv, Sbírka genealogicko-heraldická Wunschwitzova)

 

Heřman Jakub Černín z Chudenic

Ze synů se dožil dospělosti pouze Heřman Jakub (* 1. 2. 1706 na Švihově). Soudě dle křestních jmen, mohl mu být kmotrem u křtu Heřman Jakub Černín (1659–1710) z nedrahovické větve, hlava celého černínského rodu a nejvyšší purkrabí Království českého. Bohužel tento předpoklad nelze ověřit příslušným matričním záznamem, neboť matrika farnosti Švihov se pro sledované období nedochovala.[12] Nicméně je to velmi pravděpodobné, jelikož i u křtů dalších sourozenců našeho Heřmana Jakuba figurují příslušníci hlavní větve rodu. V případě jeho mladší sestry Marie Isabelly Antonie Josefy Walburgy Vitalie, která byla pokřtěna 1. 5. 1721 přímo v domě svých rodičů na Novém Městě pražském, vystupuje jako hlavní kmotra (levans) Isabella Marie Černínová, rozená de Westerloo a dále Antonie Josefa Černínová, rozená von Küenburg (vdova po Heřmanu Jakubovi z nedrahovické větve) a její nevlastní syn František Josef Černín z Chudenic, manžel Isabelly Marie de Westerloo.[13] Svá první dvě jména tak křtěné děvčátko obdrželo po hlavní kmotře, další dvě po druhé z přítomných dam. Osudy obou větví černínského rodu se ovšem protnuly ještě vícekrát.

 

Za Heřmana Jakuba Černína z Chudenic byl ve Šťáhlavech zřízen ševcovský cech. Jeho privilegia potvrdil Heřman Jakub Černín z Chudenic v roce 1769 touto listinou, uloženou ve fondu Cechů ve Státním okresním archivu Plzeň-jih v Blovicích. Dole jsou detaily dvou pečetí - vlevo Heřmana Jakuba Černína a vpravo ševcovského cechu.

 

Námi sledovaný Heřman Jakub Černín z Chudenic byl císařským tajným radou a komořím a radou apelačního soudu. Bydlel v Černínském paláci na Hradčanech, který jinak patřil hlavní (nedrahovické) větvi černínského rodu.[14] Dlouho nevlastnil žádný zemskodeskový majetek, a to až do roku 1739, kdy získal odkazem Františka Antonína hraběte Černína z Chudenic ze jmenované hlavní větve rodu panství Šťáhlavy a Nebílovy. Pro toho je zakoupila v letech 1710–1715 jeho matka, již zmiňovaná Antonie Josefa Černínová von Küenburg.[15] František Josef však zemřel předčasně ve věku 29 let a zanechal po sobě jedinou dceru Marii Josefu Ludmilu, které odkázal panství ve středních a jižních Čechách (Mělník, Hořín, Sedlice, Drhovle, Čížová), zatímco panství šťáhlavsko-nebílovské mělo připadnout Heřmanu Jakubovi. Ten k němu připojil ještě sousední Chocenice, které získal nejpozději roku 1758 od Wenzela Hermanna hraběte von Sinzendorf-Thannhausen. Do desk zemských mu však byly zapsány až roku 1764.[16] Někdy v této době nechal u zemského geometra Království českého Johanna Antona Knittla zhotovit dvě rozměrné mapy šťáhlavského a nebílovského panství, které představují zajímavou památku na osobu pořizovatele i ukázku dobové kartografie. Uloženy jsou ve Státním oblastním archivu v Praze.[17]

 

Znak Antonie Josefy Černínové von Küenburg (zámek Nebílovy, foto V. Červenka)

 

Hrabě Heřman Jakub Černín z Chudenic zemřel ve věku 79 let, dne 14. 11. 1784 po 9. hodně večerní, zřejmě na Nebílovech. Pohřben byl o dva dny později do hrobky v kněžišti farního kostela sv. Martina ve Chválenicích, o jehož vrcholně barokní přestavbu se zasloužil. Údaj o jeho úmrtí a pohřbu ale překvapivě chybí v příslušné matrice a je znám pouze z chválenické farní kroniky. Ta dále uvádí, že na rakvi hraběte byla připevněna cínová tabulka s následujícím nápisem:

„Quiescit hic Excellentissimus D. D. Hermanus S. R. Im. Comes Czernin de Chudenitz, Dominus Dominorum Stiahlau, Plsenetz, Radina, Nebilau et Kotzenitz S. C. Regiae Majestatis Camerarius et Consiliarius. Qui Religionis fervore et Patria amore transfuso in filium haeredem ex Illustrissima D. D. Ernestina e S. R. I. Comitibus de Sternberg prima conjuge prognatum Illustrissimum D. D. Adalbertum S. R. I. Comitem Czernin de Chudenitz S. C. M. Camerarium et Regiarum Appellationum Consiliarium actualem Nec non in filiam Illustrissimam D. D. Antoniam Illustrissimo D. D. Francisco Antonio S. R. I. Comiti de Fours S. R. Majestatis Camerario actuali matrimonio junctam Spiritum Deo reddidit Anno 1784. 14. Novembris; aetatis 79. Repositus a moerente conjuge Secunda Excellentissima D. D. Barbara ex Illustrissima Prosapia S. R. I. Comitum de Schafkotsch.“[18]

 

Rodinné poměry Heřmana Jakuba Černína z Chudenic

Citovaný text shrnuje rodinné vztahy zemřelého hraběte. Ženat byl dvakrát. Jeho první manželkou se stala Marie Ernestina (narozena ve Vídni a pokřtěna zde v katedrále sv. Štěpána dne 9. 8. 1718 jako Marie Ernestina Františka Walburga Johanna), dcera Františka Leopolda hraběte ze Šternberka a Marie Anny von und zu Schwarzenberg.[19] Snoubenci byli oddáni 9. 5. 1740 v katedrále sv. Víta na Pražském hradě děkanem kolegiátní kapituly ve Staré Boleslavi a direktorem arcibiskupské konzistoře Janem Křtitelem Frikem v přítomnosti rodičů nevěsty a její sestry Walburgy co by svědků.[20] Ve stejném roce, s největší pravděpodobností právě u příležitosti a na paměť svého sňatku, nechal hrabě Černín na šťáhlavsko-nebílovském panství nedaleko Losiné vztyčit sloup se sochou sv. Jana Nepomuckého a aliančním černínsko-šternberským znakem na podstavci.

 

Alianční znak Heřmana J. Černína z Chudenic a M. Ernestiny ze Šternberka (sloup sv. Jana Nepomuckého na hranici katastrů obcí Losiná, Chválenice a Nebílovský Borek, foto J. Sankot)

 

Z manželství Heřmana Jakuba a Marie Ernestiny vzešlo pět dětí:

 

1. Marie Josefa Františka Prokopia Leonarda Anselma Christiana (pokřtěna 18. 3. 1741)
2. Marie Anna Johanna Josefa Prokopia Alexandra Walburga Františka (pokřtěna 17. 5. 1742, † 22. 4. 1743)
3. Marie Antonie Josefa Prokopia Františka Alexandra (pokřtěna 29. 7. 1744)
4. Vojtěch Prokop Václav Kašpar Melichar Baltazar Heřman Adam (pokřtěn 4. 1. 1746)
5. Prokop Jan Křtitel František de Paula Kašpar Adam Karel Ignác Alexander de Sauli Fidelis (pokřtěn 27. 1. 1747)[21]

 

Všechny děti se narodily v Praze a byly pokřtěny v katedrále sv. Víta. Rodina tehdy kromě obydlí v Černínském paláci využívala rovněž černínskou hrobku v kapli sv. Zikmunda ve svatovítské katedrále. Pochována zde byla v dubnu 1743 druhorozená dcera Marie Anna Johanna a také sama Marie Ernestina Černínová ze Šternberka, která zemřela již 7. 2. 1747 jako 28tiletá, patrně v důsledku oslabení organismu po porodu pátého dítěte na konci ledna.[22]

Podruhé se Heřman Jakub Černín oženil 1. 7. 1747 s Marií Barbarou, dcerou Johanna Ernsta hraběte von Schaffgotsch z české větve rodu a Barbory Marie Alžběty z Waldsteinu a vdovou po Franzi de Paula Gotthardovi hraběti von Schaffgotsch ze slezské větve († 3. 5. 1738).[23] Toto manželství, alespoň pokud je známo, zůstalo bezdětné. Památkou na něj je alianční znak černínsko-schaffgotschovský na průčelí kostela sv. Vojtěcha ve Šťáhlavech, který nechali manželé roku 1762 přestavět.

 

Alianční znak Heřmana Jakuba Černína z Chudenic a Marie Barbary von Schaffgotsch na průčelí kostela sv. Vojtěcha ve Šťáhlavech (foto V. Červenka)

 

Maria Barbara přežila manžela o pět let. (Více o jejím působení na panství najdete zde.) Zemřela 11. 11. 1789 v domě č. p. 181 v Praze na Malé Straně ve věku 85 let.[24] Její tělo bylo převezeno k pohřbu na slezské panství Schaffgotschů Warmbrunn (Cieplice Śląskie-Zdrój, dnes část města Jelenia Góra, vojvodství dolnoslezské). Zde a dále ještě ve Šťáhlavech a v kostele sv. Tomáše na Malé Straně se za zesnulou sloužily zádušní mše.[25]

Z dětí Heřmana Jakuba Černína a jeho první manželky se dospělosti dožily pouze dvě – dcera Marie Antonie (č. 3) a syn Vojtěch Prokop (č. 4). Marie Antonie byla 25. 8. 1767 oddána v poutním chrámu Nanebevzetí Panny Marie ve Staré Boleslavi s  Franzem Antonem hrabětem Des Fours de Mont et d´Athienville, majitelem panství Malý Rohozec u Turnova a Jílové u Jablonce nad Nisou (* 23. 6. 1730, Praha, † 24. 3. 1822, Praha). Svatební obřad celebroval Johann Andreas Kayser, děkan staroboleslavské kapituly, generální vikář a oficiál pražského arcibiskupství a pozdější královéhradecký biskup. Za svědky byli nevěstin bratr Vojtěch hrabě Černín a nevlastní matka Marie Barbara Schaffgotschová. Svému manželovi porodila Marie Antonie tři dcery a jednoho syna. Byla prý velmi oblíbená u poddaných. Její portrét se dochoval v obrazové sbírce zámku Hrubý Rohozec.[26] Zemřela 16. 11. 1805 v Desfoursovském paláci v Hybernské ulici č. p. 998 na Novém Městě pražském.[27] Tělo zesnulé bylo 20. 11. převezeno na Hrubý Rohozec a vystaveno v tamější zámecké kapli. Pohřeb se konal 21. 11. v nedalekých Jenišovicích za hojné účasti duchovenstva i lidu.[28]

 

Portrét Marie Antonie Des Fours - Černínové (zámek Hrubý Rohozec)

 

Vojtěch Černín z Chudenic

Druhým a posledním z potomků Heřmana Jakuba Černína, kteří se dožili dospělosti, byl právě Vojtěch Prokop Václav Kašpar Melichar Baltazar Heřman Adam pokřtěný 4. 1. 1746. Přesný den narození nelze stanovit, neboť matrika uvádí jen datum křtu, který mohl proběhnout v den narození dítěte, ale také s několikadenním odstupem; nejčastěji to bývalo do tří dnů. Křest představoval důležitou církevní svátost. Teprve po jejím udělení vstupovalo dítě do křesťanského společenství, pročež se v matrikách mnohdy upřednostňovalo datum křtu před datem narození. Jména, která prvorozený syn Heřmana Jakuba Černína při křtu obdržel, dokládají úctu rodiny k českým zemským patronům sv. Vojtěchovi, Prokopovi a Václavovi. Uplatňovala se i v hlavní větvi černínského rodu. Další tři jména křtěnce bezpochyby reflektovala skutečnost, že byl pokřtěn dva dny před svátkem Tří králů. Jméno Heřman nosil otec dítěte; proč bylo připojeno ještě Adam, není známo. V některých zdrojích figuruje jako Jan Vojtěch, ve většině ostatních, a to především v chronologicky nejbližších době jeho života, je však uváděn vždy jen jako Vojtěch, v převažujících německy psaných jako Adalbert. Sám se tak rovněž podepisoval. Spojení jména Jan s jeho osobou má však své opodstatnění, o němž bude ještě řeč. Rozhodně ale nešlo o jedno z jeho křestních jmen, nýbrž nejspíše o jméno biřmovací.

Hrabě Vojtěch Černín byl radou apelačního soudu, skutečným císařským komořím a tajným radou. Roku 1790 se po smrti hraběte Johanna Karla Sporcka stal nejvyšším lovčím Království českého.[29] Tento úřad, který se konstituoval od konce 12. století, náležel k úřadům dvorským, neboť jeho náplní byla služba panovníkovi. Nejvyšší lovčí zajišťoval, aby byl v královských lesích dostatek lovné zvěře a organizoval pro panovníka a jeho doprovod hony, které patřily k nejoblíbenějším zábavám korunovaných hlav i šlechty.[30] V době Vojtěcha Černína šlo však zřejmě již jen o čestnou funkci s příležitostným výkonem příslušné agendy, neboť panovník sídlil ve Vídni, kde se mu o lovecké kratochvíle starali tamější úředníci, a do Čech zajížděl minimálně. Zdá se dokonce, že hrabě Černín byl vůbec posledním, kdo v Čechách úřad nejvyššího lovčího zastával.

 

Neapolský řád Diany Lovkyně

S myslivostí souviselo i členství Vojtěcha Černína v královském neapolském řádu Diany Lovkyně (Orden der Diana der Jägerin, Ordine di Diana Cacciatrice). Tento řád, pojmenovaný podle antické římské bohyně Diany lovu, obdoby řecké Artemidy, byl založen údajně na počátku 18. století neapolským králem. Z Neapolska se rozšířil do Furlánska, Kraňska, Rakouska a Bavorska. Dělil se proto na pět regionálních společenstev (jazyků) – Neapol, Gorica (furlánský jazyk), Lublaň, Vídeň a Salzburg (říšskoněmecký jazyk). V čele řádu stál velmistr, kterým byl přirozeně neapolský král. Jeho manželka měla titul velmistryně. K dalším hodnostem náležel deputovaný velmistr pro furlánský jazyk, superior, kancléř, rada furlánského jazyka a almužník. Řád byl určen pro šlechtice a šlechtičny Neapolského království a pak i dalších „jazyků“. Jeho hlavní poslání představovala podpora mladých lidí se zájmem a nadáním pro myslivost, aby mohli absolvovat příslušné vzdělání, a dále též podpora chudých a nezaměstnaných myslivců financemi z řádové pokladny, do níž za tímto účelem plynuly členské příspěvky a jednorázové poplatky za přijetí nových členů označovaných jako rytíři. Tomu předcházelo podání vlastnoruční písemné žádosti představenstvu řádu. K přijímání nových rytířů pak docházelo na zasedání generální kapituly (shromáždění představenstva a členů), kde každý obdržel tištěná řádová statuta, jejichž obsah ovšem musel držet v tajnosti před nečleny. Odznakem řádu byl zlatý lesní roh o velikosti rakouského šestikrejcaru na šedivé, zeleně pruhované stužce, který se nosil v knoflíkové dírce vesty a byl nazýván „Geschmuck“. Rytíři řádu měli také svoji uniformu, která byla šedé barvy se zeleným límcem a výložkami, obojím zlatě zdobeným, a se zeleným spodním oděvem. V Neapolsku ji nosili při pobytu u dvora, v německých oblastech pouze při společných setkáních členů řádu.

V roce 1791 se konala ve Vídni v domě knížete Adama von Auersperg za předsednictví neapolského krále Ferdinanda IV. generální kapitula řádu, při níž byl za rytíře přijat kníže Karl von und zu Liechtenstein. Došlo také k úpravě řádových statut, do nichž byla nově začleněna kupříkladu podmínka, že řádovým rytířem se smí napříště stát jen ten, kdo má vlastní honitbu.[31] Hrabě Vojtěch Černín tuto podmínku splňoval a jeho zájem o lovecké kratochvíle byl také zcela zřejmý. Vždyť za tímto účelem nechal nedaleko Šťáhlav vystavět v letech 1784–1789 rozlehlý lovecký zámek Kozel. Zda byl do řádu přijat ještě před rokem 1791 nebo až poté, není známo. Muselo to ale být nejpozději roku 1813.[32] Členem Dianina řádu byl také jeho švagr Franz Anton hrabě Des Fours de Mont et d´Athienville (1730–1822).[33]

Kdy a jak řád zanikl, není známo, ale již starší prameny předpokládaly, že se tak stalo v souvislosti s obsazením Neapolska Francouzi roku 1806, a že po restauraci legitimní dynastie již k jeho obnově nejspíše nedošlo.[34]   

Dále byl hrabě Vojtěch Černín činný v zednářském hnutí. K tomu jej mohl přivést jeho strýc Sebastian Franz Joseph hrabě Künigl († 1783), spoluzakladatel a významný hodnostář českého zednářství.[35] 

 

Majetek Vojtěcha Černína z Chudenic

Pokud jde o majetek, zdědil v prvé řadě po svém otci panství Šťáhlavy, Nebílovy a Chocenice. Roku 1813 je titulován jako pán na Šťáhlavech, Veselí (dnes Veselá, cca 7 km východně od Šťáhlav), Plzenci (Starý Plzenec), Radyni, Nebílovech a Chocenicích.[36] Mimo to měl majetek také v Rakousku. Konkrétně šlo o hornorakouský Puchberg (cca 25 km jihozápadně od Lince), který koupil roku 1802 a k němuž držel ještě dům v blízkém městě Wels (roku 1815 postoupený místnímu krajskému úřadu)[37], a dále o panství Donaudorf na pravém břehu Dunaje u Ybbsu v Dolním Rakousku, jež získal roku 1809 a držel až do své smrti.[38] Vlastnil také dům v Praze.

Značnou pozornost věnoval panství šťáhlavskému. Ve zdejších lesích si nechal v letech 1784–1789 postavit lovecký zámek nazvaný podle polesí Kozel (v pramenech označovaný také jako Waldschloß), který byl jeho nejoblíbenějším sídlem, poblíž Šťáhlav roku 1811 kapli s rodinnou hrobkou a následujícího roku zde zřídil samostatnou faru.[39] 

Nezapomínal ovšem ani na Nebílovy, kde nechal opravit a malbami vyzdobit sešlý zámek, který také často využíval k pobytům. Ve Chválenicích, které příslušely k nebílovskému panství, dal vystavět roku 1806 novou farní budovu.[40] Pobýval i na svých rakouských statcích Puchberg (například v létě 1805, počátkem tohoto roku se zdržoval ve svém domě v blízkém Welsu) a Donaudorf. V posledně jmenovaném případě tomu nasvědčuje zápis v matrice farnosti Ybbs an der Donau, k níž náležel Donaudorf, z července 1812, podle nějž bylo farním úřadem akceptováno, že Vojtěch Černín jako tamější farník odjel do Štýrského Hradce za účelem sňatku.[41]  

Dvě kresby nebílovského zámku v 19. století od Antonína Bráfa

 

Rodinné poměry Vojtěcha Černína

Podobně jako jeho otec i děd byl Vojtěch Černín v průběhu svého života dvakrát ženat. Jeho první manželkou se stala Maria Josepha, dcera Josepha Johanna Antona hraběte von Thun und Hohenstein, majorátního pána na Klášterci nad Ohří, Děčíně, Žehušicích a Benešově nad Ploučnicí a Marie Christiany hraběnky von Hohenzollern-Hechingen. Narodila se v lednu 1746 v Thunovském paláci na Malé Straně v Praze. Pokřtěna byla 29. 1. v chrámu sv. Mikuláše jako Maria Josepha Johanna Nepomucena Notgera Ottilia Franziska Salesia.[42] S hrabětem Černínem byla oddána v zámecké kapli na Děčíně dne 7. 8. 1771 místním děkanem Heřmanem Hennigerem z Ebergu. Za jednoho ze svědků jim šel ženichův švagr Franz Anton hrabě Des Fours de Mont et d´Athienville. Ženich je v matrice uveden jako Vojtěch Prokop Jan Nepomuk. Jde o jeden z mála dokladů, že měl též jméno Jan, které ale pravděpodobně obdržel až při biřmování.[43]

Manželství Vojtěcha Černína a Marie Josephy Thun-Hohensteinové nebylo požehnáno potomstvem, alespoň pokud je známo. Jejich manželský svazek připomíná kupříkladu alianční černínsko-thunský znak na fasádě loveckého zámku Kozel či na průčelí fary ve Chválenicích (zde je ovšem černínský erb vyobrazen nesprávně s prvky, které náleží polepšenému erbu hlavní větve černínského rodu) v doprovodu chronogramu vyznačujícího rok 1806, kdy byla postavena.

 

Alianční znak Vojtěcha Černína z Chudenic a Marie Josephy von Thun und Hohenstein (zámek Kozel, foto V. Červenka)

 

Maria Josepha Černínová zemřela 7. 6. 1810 v domě č. p. 373 na Malé Straně v Praze ve věku 64 let. Jako příčinu úmrtí uvádí matrika vodnatelnost v důsledku cirhózy jater. Tělo bylo převezeno do Chválenic a zde 10. 6. uloženo do krypty ve farním kostele sv. Martina, kde byl již pohřben tchán Marie Josefy Heřman Jakub Černín a zřejmě i jeho sestra Terezie, ovdovělá Küniglová, která zemřela 12. 1. 1800 v Plzni.[44] Zádušní mše se za zesnulou Marii Josephu sloužily ve Chválenicích a v kostele Panny Marie Vítězné na Malé Straně v Praze, k jehož farnímu obvodu náležel dům, v němž zemřela.[45]

Ostatky Marie Josephy Černínové ovšem nezůstaly ve Chválenicích dlouho, neboť již roku 1811 je nechal ovdovělý hrabě přenést do nově postavené rodinné hrobky ve Šťáhlavech.[46]

Detail erbu Marie Josephy Černínové von Thun und Hohenstein na tumbě v černínsko-waldsteinské hrobce ve Šťáhlavech (foto M. Fiala)

 

Přestože byl již pokročilého věku, nerezignoval Vojtěch Černín na manželský život a možná ani na naději zplodit potomka. Dne 6. 8. 1812 se ve svých 66 letech oženil ve farním a proboštském chrámu Sv. Krve ve Štýrském Hradci s baronkou Marií Eleonorou von Hackelberg-Landau. Nevěsta se narodila 14. 5. 1786 jako prvorozené dítě Rudolfa Josepha svobodného pána von Hackelberg-Landau, majitele panství Krásný Les a Petrovice v Čechách, Grosspertholz, Wasserhof, Reichenau, Kehrbach a dalších v Dolním Rakousku, císařského komořího, tajného rady, presidenta dolnorakouské zemské vlády a komtura Řádu sv. Štěpána a jeho manželky Marie Christiny, rozené hraběnky von Clary und Aldringen.[47] Byla tedy o 40 let mladší, než Vojtěch. Avšak ani toto manželství, které trvalo necelé čtyři roky, nepřineslo potomstvo.[48] Maria Eleonora přežila manžela o mnoho let. Nikdy se ale již nevdala. Jako dáma Řádu Hvězdového kříže, kterou se stala roku 1813, žila ve Vídni, kde náležela k okruhu dvorních dam císařovny.[49] Od roku 1837 byla hlášena v Praze na Novém Městě, kde také v domě č. p. 339/1 dne 29. 6. 1858 v 7 hodin večer zemřela.[50] Pohřbena byla 1. 7. na Malostranském hřbitově v Košířích. Zádušní mše se sloužila o dva dny později v kostele sv. Jiljí na Novém Městě pražském.[51]

 

Erb rodu von Hackelberg-Landau

 

Hrabě Vojtěch Černín z Chudenic se s pozemským světem rozžehnal 2. 6. 1816 kolem poledne na svém zámku ve Šťáhlavech. Bylo mu nedožitých 72 let. Jako příčina úmrtí je v matrice uvedena vomica pulmonum, tedy zřejmě plicní absces.[52] K poslednímu odpočinku byl uložen do rodinné hrobky ve Šťáhlavech po boku své první manželky Marie Josephy von Thun und Hohenstein. Zádušní obřady se konaly ve dnech 6., 7. a 8. 6. ve šťáhlavském farním kosele a 6. 6. také v kostele Panny Marie Sněžné na Novém Městě pražském.[53]

 

Tumba s ostatky Vojtěcha Černína z Chudenic a Marie Josephy von Thun und Hohenstein v černínsko-waldsteinské hrobce ve Šťáhlavech (foto M. Fiala)

 

Nástup rodu Waldstein-Wartenbergů na šťáhlavsko-nebílovské panství

Roku 1816 tedy vymřela chudenicko-švihovská věteve černínského rodu. Její majetek, především panství Šťáhlavy, Nebílovy a Chocenice, přešlo odkazem Vojtěcha Černína na jeho prasynovce Kristiána Vincenta Arnošta hraběte z Waldstein-Wartenbergu (1794–1858). Jeho matkou byla Maria Antonia hraběnka Des Fours de Mont et d´Athienville (1772–1813), Vojtěchova neteř, která se 20. 9. 1789 v zámecké kapli na Kozlu („in capella arcis Kozel“, „in capella arcis novae ad Stiahlavium“) provdala za Arnošta Filipa hraběte z Waldstein-Wartenbergu (1764–1832). Snoubence tehdy oddával kanovník a pozdější kníže-biskup pasovský Leopold Leonhard Raimund hrabě von Thun und Hohenstein, bratr Marie Josephy, manželky Vojtěcha Černína.[54]

 

Dvůr Šťáhlavy na mapě Johanna Niemetschieka z roku 1824

 

Schéma genealogických vztahů a posloupností (Vladimír Červenka)