Více o aplikaci
Obec Chválenice
Chválenice č.p. 21
332 05 Chválenice
Chválenice
Jiří Sankot
Panna Marie Sečenská vyobrazená ve výklenkové kapli na Svaté cestě z Prahy do Staré Boleslavi; reprodukce ze spisu Via Sancta (r. 1690)
Nejstarší písemné zmínky o obci Seč, ležící 22 km jižně od Plzně, pocházejí z let 1318–1319, kdy jsou zmiňováni vladykové Oldřich a Předík ze Setče. V roce 1358 je poprvé ve vsi zmíněn farní kostel pod patronátem místních vladyků. V roce 1403 se jeden z těchto šlechticů, Oldřich ze Setče, stal seteckým farářem a později dokonce děkanem rokycanského kraje. Další z členů rodiny, Jan ze Setče, byl ve stejné době plzeňským arciděkanem. Je pravděpodobné, že kostel a vladycké sídlo v této době tvořily společný opevněný celek.
Roku 1437 je v Seči naposledy zmíněn vladyka Přech ze Setče. V dalších desetiletích se v držení Seče vystřídala řada drobných vladyků, přičemž si tento statek nárokovali také majitelé nedalekého hradu Vlčtejna. Koncem 15. století je například doloženo přepadení dvora v Seči, patřícího Václavovi z Pejru, Bořivojem z Donína, majitelem Vlčtejna. V první polovině 16. století se dostal setecký statek do rukou vladyků Netunických z Nebílov. Roku 1543 patřila ves vladykovi Jiříkovi Netunickému z Nebílov a na Seči. Ve stejném roce svěřil Jiřík Netunický z Nebílov statek Seč své neteři, panně Dorotě z Tryclaru a na Seči. Při dvoru je tehdy doložena vrchnostenská krčma. Stejně jako sousední vsi Blažtice a Sádek zůstávala ves Seč po husitských válkách trvale vylidněna. Blažtice a Sádek dokonce zanikly a jejich pozemky připadly částečně k Seči a částečně k nedaleké vsi Chlum. V Seči došlo ve stejné době k zániku samostané farnosti, přičemž zdejší kostel byl připojen jako filiální k farnosti blovické.
V roce 1545 prodali bratři Jiřík a Albrecht Netuničtí z Nebílov svůj majetek v Seči, Blažticích a Sádku bratrům Zikmundovi a Václavovi z Tryclaru. V kupní smlouvě, opsané do Desk zemských, se předmět prodeje popisuje následovně: „...Seč tvrz, dvuor s poplužím a ves, Sádek ves pustau a dvuor poplužní pustej, ves pustau Blazdice a dvuor poplužní pustej s poplužím, s dědinami, lukami, lesy, porostlinami, potoky, rybníky, kurmi, vejci, robotami a poddanými a právem podacím kostelním v Seči, mlejnem, tudíž s krčmau se vším, s poustkou...“ Místní tvrz je v Seči zmíněna také v roce 1555, kdy ji Zikmund z Tryclaru společně s dalším majetkem odkazuje své manželce Anně. Část Seče – například vrchnostenská krčma – byla ale ve stejné době majetkem Kryštofa z Roupova, pána na nedalekém hradě Vlčtejn. Mezi Kryštofem z Roupova a vladyky z Tryclaru pokračovaly v polovině 16. století spory kvůli oboustranným majetkovým nárokům na setecký vrchnostenský dvůr. V roce 1588 prodal Kryštof z Roupova vlčtejnské panství Janu Hradišťskému z Hořovic. Prostřednictvím dcery Markéty přešlo celé vlčtejnské panství po Janově smrti na jeho zetě Petra Tobiáše Karla ze Svárova. V této době patřila již k Vlčtejnu pravděpodobně celá Seč, včetně tvrze a dvora.
Během třicetileté války byla Seč majetkem Lidmily Karlové ze Svárova a jejího manžela Adama Laubského z Lub. V roce 1654, kdy došlo v Čechách k sepsání Berní ruly, žilo v Seči pouhých pět hospodářů – jeden půlsedlák (krčmář), dva chalupníci a dva domkáři. V dalších třinácti letech pokračoval postupný zánik obce Seč, ve vsi se během dvanácti let 1657–1669 nenarodilo žádné dítě. Někdy v této době také vyhořel středověký kostel, přičemž z něho zůstala pouze zvonice a část zdiva v prostoru presbytáře.
Synovec Jana Rudolfa Morzina, Ferdinand Maxmilián, se po sňatku v roce 1714 dočasně usadil s manželkou Annou Kateřinou Novohradskou z Kolovrat na setecké tvrzi. Seč se tak po staletích opět stala samostatným šlechtickým sídlem. Šlo nejspíš o novější seteckou tvrz, zmiňovanou poprvé v kupní smlouvě z roku 1545. Za Ferdinanda Maxmiliána Morzina jsou na seteckém dvoře doloženi šafář, forejt, hamlknecht, klíčnice, kočí, komorník a komorná, koníř, krumplířka, kuchař, kuchyňský písař, kulmistr, lokaj, obroční, pekař, sedlář a zahradník.
V roce 1726 se Ferdinand Maxmilián Morzin s rodinou přestěhoval do Dolní Lukavice, přičemž v Seči nadále existoval významný poplužní dvůr. V první polovině 18. století na tomto dvoře sloužilo třicet lidí. Zároveň se pomalu zvyšoval počet obyvatel Seče. V první polovině 18. století zde žilo jedenáct hospodářů. V roce 1790 již bylo ve vsi šestačtyřicet domů a v roce 1833 třiapadesát domů s 358 obyvateli. Někdejší tvrz Ferdinanda Maxmiliána Morzina byla kolem roku 1760 přestavěna na sýpku.
V Seči existovala na přelomu 17. a 18. století celá řada řemesel. Zlé časy způsobené válkami přečkala pouze vrchnostenská krčma, o které máme nejstarší zmínky ve druhé polovině 16. století, a také mlýn na Velkém rybníce. Zatímco mlýn je možné najít stále na původním místě, vejsadní krčma se v průběhu 2. poloviny 17. století několikrát stěhovala. Do budovy krčmy vystavěné na náklad vrchnosti roku 1668 byla v roce 1692 umístěna obnovená setecká fara a dnes se zde nově nachází obecní úřad. Dalšími řemeslníky v Seči na přelomu 17. a 18. století byli cvokař (později kovář), kolář, kramářka, krejčí, pasák, ponocný, švec, tesař, tkadlec a zedník. Na počátku 18. století je poprvé v Seči zaznamenána škola a špitál pro čtyři chudé. Zatímco školáci se učili v chalupě panského pekaře, zvané „pekárna“ proti farnímu kostelu, pro špitál byla vystavěna samostatná budova jižně kostela. Tato budova stávala v místě dnešní odbočky silnice do Zdemyslic až do první poloviny 20. století.
Od roku 1794 patřila Seč spolu s celým panstvím Dolní Lukavice rodu Schönbornů. Později se statek stal svěřeneckým majetkem. Karel, říšský hrabě Schönborn nejprve pronajal dvůr Seč Antonínu Klenkovi z Vlastimilu. V roce 1905 prodal Schönborn prostřednictvím inzerátu setecký statek Františku Hozmanovi, dosavadnímu nájemci velkostatku v Žihobcích, a ponechal si pouze patronát nad farním kostelem Nanebevzetí Panny Marie.
Kostel Nanebevzetí Panny Marie má pro obyvatele vsi Seč tak velký význam, že si jej obec v roce 2012 prosadila do svých obecních symbolů. Z hlediska heraldiky není totiž zcela běžné mít ve znaku reálnou, skutečně existující stavbu.
Znak obce Seč s vyobrazením kostela Nanebevzetí Panny Marie
Současná podoba kostela pochází ze sklonku 17. století. V roce 1665 Seč přikoupili ke svému panství Morzinové. Hrabě Rudolf Morzin, pán na Dolní Lukavici, nechal v Seči postavit na místě staršího, rozpadlého kostela barokní chrám. Dostavěn byl v roce 1737 a konečnou podobu získal v roce 1882. Z původního kostela se pravděpodobně dochovalo zdivo v dnešním presbytáři. Zajímavým pozůstatkem starého sečského kostela je především hranolová zvonice zachovaná při severní stěně chrámu. Střecha zvonice byla donedávna kryta šindelovou střechou. Ve zvonici bývaly zavěšeny tři zvony z let 1490, 1726, 1742. Po rekvizici z 1. světové války se na věži nacházejí spolu s umíráčkem pouze dva zvony. Starší z nich pochází ze 16. století a není místního původu. Jméno stavitele sečského chrámu není historicky doloženo, často je však uváděn plzeňský baumistr Jakub Auguston ml. nebo některý z jeho blízkých spolupracovníků. Jakub Auguston pro Morziny ve stejné době stavěl barokní zámek v Dolní Lukavici, kde se až do roku 1948 nacházelo sídlo lukavického patronátního úřadu.
Průčelí barokního sečského kostela se zachovanou starou zvonicí (dole)
Ze zvonice je možné vstoupit do jedné ze dvou oratoří zrcadlově umístěných nad presbytářem kostela. Na lavici v oratoři jsou – stejně jako na některých lavicích v lodi - zachovány jmenovky věřících, kteří zde kdysi sedávali. Oratoře jsou opatřeny masivním dřevěným zábradlím s kuželkami. Samotný presbytář tvoří pět stran osmiúhelníku a je zakončen valenou klenbou s lunetami. V chrámu je možné najít osm oltářů. V samotném kněžišti se nachází pět oltářů včetně hlavního, baldachýnového, z období kolem roku 1730. Při vchodu do kostela zaujme pozdně gotická kamenná křtitelnice. Bývala zde i barokní dřevěná nástěnná křtitelnice, která se však roku 1984 zhroutila pod náporem červotoče. Poblíž oltáře narození Páně, tvořeného červeným mramorem, vystupuje z podlahy plastika náhrobního kamene sedmnáctiletého hraběte Joachima hraběte ze Sinzendorfu z r. 1707. U presbytáře je umístěn ještě jeden, renesanční erb s nečitelným nápisem.
Náhrobek sedmnáctiletého hraběte Joachima hraběte ze Sinzendorfu z r. 1707
Nejstarší zpráva o pouti v Seči u Blovic je uvedena v zápise rokycanského radního protokolu, pořízeném dne 1. října 1588 (sobota po sv. Jeronýmovi). V zápise je uvedeno, že Kateřina, manželka tymákovského pastýře, byla na zpáteční cestě ze sečské poutě u Šťáhlav chycena Vítem, poddaným rytíře Karla Kokořovce z Kokořova, a odvedena do vězení ve Šťáhlavicích.
Soška Madony ze Seče (zdroj: cs.wikipedia.org)
Obnova farnosti a poutního místa
Další zmínky o Seči jako mariánském poutním místě se objevují až poté, co 16. července 1665 koupil zdejší statek od Lidmily Laubské roz. ze Svárova hrabě Pavel Morzin. Společně se Sečí nakoupil v západních Čechách dvory v Dolní Lukavici, Řenčích, Chlumčanech, Kbelnici a na Chlumu. V době baroka a rekatolizace se Seč postupně stala vyhlášeným poutním místem. Poutě sem byly pořádány také po celé nadcházející 18. století. Cílem procesí, nejprve z Dolní Lukavice a později z celého širokého okolí, byly socha a obraz Setecké madony. 158 cm vysoká gotická soška Madony ze Seče z doby kolem roku 1350 měla pro region jižního Plzeňska stejný význam jako Plzeňská madona pro město Plzeň.
Důležitý základ ke vzniku budoucího poutního místa přitom položili ještě před prodejem seteckého statku Morzinům Karlové ze Svárova, majitelé Vlčtejna. Jde především o Kryštofa Rudolfa nejstaršího Karla ze Svárova. Právě on, společně s manželkou Kateřinou Eleonorou, do kostela v roce 1659 věnoval nový poutní obraz Setecké madony. Dar, o kterém se věřilo, že je obdařen zázračnou mocí, byl opatřen následujícím textem: „Tento obraz gest od nas tuto nadepsanych manželuw w toto mjsto dany przedně ke cti a chwale Negswětegssy Rodiczky Božj a pro pamatku utikagicze se czastokrate k zazracznemo obrazu neb statui kostelyczka tohoto, že patrně a zgewně rzycty mužem, kterak w potrzebach nassych wsselyke pomocy w trapenich potesseny w nemocech pozdraweny a in Sumo we wsselikych nedostatcych nassych hojného Božského požehnanj skrze orodowanj týž panenky dlice w tomto swatem mjstě sau sobě wždy uprosyly a dosahly z czehož buď gmeno Božj a též kralowny ragske pochwaleno. Amen. Letha Paně 1659, 18. dne mesycze Brzezna.“
Teprve za Jana Rudolfa Morzina, v roce 1692, se podařilo obnovit samostatnou seteckou farnost. Nově zřízený farní dvůr byl pravděpodobně umístěn do míst, kde ve středověku stávalo vladycké sídlo s původní tvrzí. Středověký kostel byl v letech 1691–1737 postupně nahrazen novým, barokním chrámem. Autor plánů a stavby je neznámý, občas bývá zmiňován plzeňský stavitel Jakub Auguston nebo někdo z jeho spolupracovníků. Nový farní chrám byl počátkem 18. století zasvěcen Zázračné rodičce Boží, zároveň byl označován jako kostel Rodičky Boží Setecké nebo Panny Marie Setecké. Koncem téhož století měl již dnešní zasvěcení – Nanebevzetí Panny Marie. Do hmoty barokního chrámu byla zapracována zvonice pocházející ze staršího seteckého kostela.
V hlavním oltáři bývala umístěna 158 cm vysoká socha Panny Marie s Ježíškem, vyřezaná v 50. let 14. století z lipového dřeva. Byla nazývána Seteckou Madonou (podle staršího názvu obce – Seteč) a pro region jižního Plzeňska mívala stejný význam jako Plzeňská Madona pro okolí Plzně. Podle toho také vypadal její neklidný osud během 20. století. V letech 1937 – 1938 prošla socha rekonstrukcí a byla nově polychromována. Roku 1978 byla zapůjčena na celostátní výstavu Karel IV. a jeho doba konanou na Pražském hradě. V 90. letech byla po krádeži nezvěstná, ale podařilo se ji získat zpět. Dnes je uložena v Muzeu církevního umění plzeňské diecéze v Plzni a na sečském hlavním oltáři ji nahradila jiná soška Madony.
V kostele stávala také pozdně gotická socha sv. Josefa a na bočním oltáři při východní stěně lodě byla umístěna 89 cm vysoká socha sv. Anny z doby kolem roku 1410. Socha sv. Anny byla v roce 1990 odcizena a nepodařilo se ji nikdy dohledat.
Trojici vzácných gotických soch v kostele doplňoval obraz Panny Marie věnovaný sem v roce 1659 Kryštofem Rudolfem ze Svárova. Obraz byl nezvěstný již během 19. století. Před rokem 1887 jej objevil blovický občan a historik Fr. Faktor v rohu místnosti, kterou nazýval kostnicí. Obraz nalezl ve velmi špatném stavu a se stěží čitelným nápisem. Novější zmínka o obraze neexistuje.
Vyobrazení tzv. sečenské Madony, stojící nad rozbouřeným mořem, bylo v minulosti možné spatřit i ve výklenkové Sečenské kapli v obci Dřevčice u Brandýsa nad Labem. Donátorem kapličky postavené na Svaté cestě z Prahy do Staré Boleslavi byl hrabě Humprecht Jan Černín z Chudenic a reprodukce tohoto obrazu se dochovala v Tannerově rukopisu z r. 1680.
V době baroka proudila do Seče procesí nejen z regionu, ale i z Bavorska. Dochovalo se několik písemných svědectví o prosebné pomoci zdejší Panny Marie. Kostel je opředen i pověstí, oživovanou po generace v kostelnické rodině Vurmových. Podle legendy byly základy kostela původně připraveny pro dvě věže. Pro nastalou válku o dědictví rakouské byla ale stavba provizorně ukončena bez věží. Dvě hraběnky Morzinové daly pak tajně do zdí zazdít velký finanční obnos spolu se zlatou monstrancí pro případnou dostavbu věží. Místo, kde je poklad uschován, má označovat znamení na chrámové půdě, dosud marně hledané.
Sečská farnost zanikla v roce 2005 poté, co byla sloučena se sousední blovickou farností. Od roku 2012 probíhá v rámci Programu záchrany architektonického dědictví při Ministerstvu kultury ČR oprava exteriéru kostela. Dosud byla opravena střecha, nabílena pozdně středověká zvonice a novou fasádu získal i celý chrám, s výjimkou průčelí. Na východní stěně zvonice byly při opravě objeveny vzácné malby, následně přebílené. Na opravu čekají i drobné architektonické prvky včetně pískovcové sochy Panny Marie ve štítě.
Takový pohled na kostel Nanebevzetí Panny Marie se naskytl poutníkům jdoucím
ze severu, od Chválenic, Želčan, Vlčtejna a Chlumánek.
První čtvrtina 20. století znamenala velké ochlazení vztahu veřejnosti ke katolické církvi a jejím tradicím. V Seči byly vztahy mezi církví a obcí obzvláště vyhrocené. Během třicátých let 20. století se však situace změnila a kněžím se opět dařilo získávat u občanů zájem o účast na zapomenutých liturgických tradicích. Výjimkou nebyly ani sečská a chválenická farnost.
15. srpna 1936 byla v Seči pořádána církevní slavnost Nanebevzetí Panny Marie. Podle zápisu ve chválenické farní kronice bylo ten den velice krásné počasí. Z chválenické farnosti bylo po mnoha desetiletích vypraveno do Seče procesí. V pamětní knize je uvedeno, že v minulosti šlo o velmi oblíbenou tradici. V horní osadě chválenické farnosti bylo procesí zahájeno malou mší svatou ve farním kostele sv. Martina. Po bohoslužbě se vypravil průvod přes Želčany do Seče. V Želčanech se připojili další farníci se sochou Panny Marie, kterou pak nesly střídavě jednotlivé družičky. Celkem se procesí z horní osady chválenické farnosti účastnilo 90 osob včetně velkého množství dětí.
V Seči proběhla nejprve kázání duchovníh správců, kteří přivedli jednotlivá procesí, a následovala velká, zpívaná mše svatá. Slavnost pokračovala i odpoledne, kdy se chválenická výprava "po svatém požehnání vrátila v dobré náladě domů."
Při cestě ze Seče do Chocenického Újezda stojí na kraji lesa opravená kaplička zasvěcená svaté Barboře. Jde o jednoduchou stavbu na obdélném půdorysu, postavenou nad vyvěrajícím pramenem.
Pramen, kterému je přisuzovaná schopnost léčit zrak a oční neduhy, vytéká u pravé boční stěny kaple a údajně ani za největších mrazů nezamrzá. Místo, kde se kaplička nachází, leží mezi Podhrázským potokem a Seteckým lesem. Po cestě kolem kapličky vede dnes naučná stezka Blovickem pěšky i na kole, ale v dávné minulosti tudy vedla cesta ze Seče k tzv. Dolejšímu mlýnu na dnešním Podhrázském rybníku. Podhrázský potok tvořil hranici mezi hradišťským (později lukavickým) a chocenickým panstvím. Setecký les býval panský a vrchnosti patřil i úzký pruh pozemků směřujících od cesty na jeho okraji k potoku – louky, pole a pastviny.
Kaplička sv. Panny Marie v Podhrází (pohled od severovýchodu)
Kaple vznikla pravděpodobně na počátku 18. století, za lukavického hraběte Maxmiliána Ferdinanda Františka Morzina. Místo pro svatostánek bylo vybráno na panské louce, kde vyvěral zmíněný léčivý pramen. V 18. století se louka a celá lokalita nazývaly U Dobré vody. Zároveň s kaplí byly postaveny dvě východněji položené podružské chalupy. Do jedné z nich vrchnost dosadila poustevníka. Jeho úkolem bylo starat se o kapličku, zvonit a pečovat o poutníky přicházející ke kapli a léčivému pramenu. První skutečný poustevník působící „u sv. panny a mučednice Barbory poblíž Dobré Vody“ je zmíněn v roce 1724. Držitelé poustevny „u Dobré vody sv. panny Barbory“ dostali k obdělávání zahradu a dva věrtele vrchnostenského pole.
Od druhé poloviny 18. století již obyvatelé poustevny, pozdější usedlosti č. p. 44, nebyli nazýváni poustevníky, ale domkáři. Zmínku si zaslouží rodina Hadačova, která zde žila mnoho desetiletí. Na místě poustevny dnes najdeme pouze pole. Důvodem zániku usedlosti byla pravděpodobně změna majitele sečského statku a zároveň patrona kapličky na počátku 20. století.
Kaplička sv. Panny Barbory v Podhrází (pohled od severu)
V roce 1905 prodal hrabě Schönborn pomocí inzerátu v novinách sečský statek Františku Hozmanovi, nájemci velkostatku v Žihobci. Schönborn si ponechal patronát nad sečským kostelem Nanebevzetí Panny Marie, zatímco Hozmanova rodina převzala pod ochranu kapli sv. Barbory. V souvislosti s první světovou válkou a vznikem republiky došlo po roce 1918 k odlivu věřících od katolické církve a vztahy mezi obcí a sečským farním úřadem byly napjaté. Kdysi hojně navštěvovaná procesí ke kapli sv. Barbory zcela ustala, byl ukraden původní oltářní obraz a kaplička chátrala.
V roce 1927 nechal sečský statkář Jaroslav Hozman spolu s tchánem, statkářem Šimicem z Předslavi u Klatov, obnovit kapli sv. Barbory a do Podhrází se po mnoha letech vypravilo procesí. Slavnosti s bohoslužbou se zúčastnila nejen rodina patrona, ale i velké množství věřících ze Seče, Chocenického Újezda, Chocenické Lhoty, Únětic a Chlumu. 28. května 1928, o druhém svatodušním svátku, slavnostní obnova kaple pokračovala umístěním nového obrazu sv. Barbory. Obraz vymaloval Josef Patera z augustiniánského kláštera ve Lnářích. Z farního kostela v Seči byl opět vypraven velký průvod, kterého se účastnila rodina patrona, stejně jako věřící z okolí. Bylo rozhodnuto, že pouť se mší se bude každoročně konat právě o druhém svatodušním svátku.
Procesí se konala, kvůli změně režimu, pouze do počátku 50. let 20. století. Kaple opět začala chátrat. Poslední rány se dočkala po roce 1989, kdy byla několikrát vykradena. Odcizen byl i oltářní obraz z roku 1928.
Majitel a patron kapličky Václav Hozman st. ze Seče nechal po roce 2010 svatostánek opravit, a to s využitím dotací od Ministerstva kultury ČR. Kromě nové fasády získala kaple novou střechu a do oken a dveří byly instalovány mříže. Inventář je velmi skromný, obraz je nahrazen bustou modlící se panny. Václav Hozman st. zemřel 2014. Přišlo se s ním rozloučit množství vděčných občanů Seče. V roce 2014 proběhla také první novodobá pouť ke svaté Barboře.
Aktuality na Facebooku
Obec na Wikipedii
