Více o aplikaci
Obec Chválenice
Chválenice č.p. 21
332 05 Chválenice
Chválenice
Jiří Sankot
Po porážce stavovského povstání bylo kališnické město Rokycany roku 1623 pokutováno odebráním významných statků. Nejprve byly městu odebrány vesnice Nadryby, Německá Bříza, Kamenný Újezd a Nynice a vloženy do majetku plaského kláštera.
Městu zůstalo šest vesnic – Čížkov, Kamenný Újezd, Litohlavy, Přešín, Tymákov a Želčany. V roce 1623 nebyly Rokycany schopny platit kontribuce, do Berně zemské dlužily za léta 1615–1619 sumu 2500 kop grošů míšenských. Obrátily se proto na majitele poříčsko-mirošovského panství Adama staršího Vratislava z Mitrovic s prosbou o půjčku. Tato půjčka představovala 2000 kop grošů míšenských a 40 strychů žita, což celkem činilo výše uvedených 2500 kop. Do roku 1624, kdy Adam Vratislav zemřel, splatilo město Rokycany prostřednictvím jedenácti liber stlučeného pozlaceného stříbra těžké váhy a čtyř lotů stlučeného pozlaceného stříbra lehké váhy hotovost 500 kop grošů míšenských a 40 strychů žita. Dluh Rokycanských se tak snížil na 1500 kop grošů míšenských.
Po smrti Adama staršího Vratislava z Mitrovic spravovala panství za nezletilého Jiříka Zdeňka Vratislava z Mitrovic jeho matka a poručnice, vdova Salomena Vratislavová z Mitrovic. Protože se sama pro zděděné Adamovy dluhy dostala do finančních problémů a byla nucena zastavovat svůj majetek, pohnala již v roce 1624 město Rokycany pro sto strychů žita gruntovního v celkové výši 912 kop grošů míšenských.
Město Rokycany, které nebylo schopno dluh Vratislavovi a Salomeně Vratislavové z Mitrovic splatit, se rozhodlo zastavit jim dvě své vesnice, které sousedily s poříčsko-mirošovskými grunty. Šlo o Čížkov a Přešín, vsi vzdálené od města tři míle.
V roce 1630 sepsali zprávu z prohlídky vesnic a ztrát na rokycanském panství Petr Říčanský z Říčan a Václav Jindřich Běšín z Běšin. K prohlídce došlo nejpozději v září 1629. Autoři zprávy, zveřejněné v Knize berní a kvitancí města Rokycan, porovnávají počty vesnic a poddaného obyvatelstva s rokem 1615 a podávají při tom svědectví o zoufalé situaci, do které se dostalo město Rokycany při výběru daní.
V roce 1615 žilo ve vsích poddaných městu Rokycany 133 obyvatel. Ve zprávě je uvedeno, že "po něšťastných vojenských příbězích mnozí k záhubě přišli a spatřilo se gruntův prázdných a zpustlých dvaceti." Podle této zprávy byly v době prohlídky plaskému opatovi postoupeny čtyři vesnice s 56 obyvateli a Salomeně Vratislavové z Mitrovic (která je zdědila roku 1624 po smrti svého manžela Adama staršího Vratislava z Mitrovic) dvě vesnice a jeden mlýn s šestadvaceti osedlými. Celkem přišly Rokycany na zpustlých, prázdných a pohořelých dvorech a v postoupených vesnicích o 114 poddaných.
Ani v dalších letech třicetileté války se finanční situace města Rokycan nelepšila a v roce 1654, šest let po skončení války se město doslova topilo v dluzích. Jiřík Zdeněk Vratislav z Mitrovic se vytrvale domáhal doplacení zbytku dluhu, který mělo město u jeho rodičů. Výše tohoto dluhu byla 600 kop grošů míšenských. Rokycanští se snažili své závazky řešit a žádali o odpouštění některých kontribucí. Ve své žádosti adresované prezidentovi a radním Komory české v Království českém, datované v srpnu 1654, popisují zoufalou situaci, ve které se město aktuálně nacházelo. Tento popis doplňuje fakta známá ze zprávy zveřejněné v Knize berní a kvitancí města Rokycan roku 1630:
"Vesnice Nadryby, Nynice, Německá Bříza a Aujezd (byly nám) odňaty a panu opatu plaskému přivlastněny. Po těch naddotknutých odňatých čtyř vesnicích k obci naší náležících pozůstaly a pozůstávají jenom tyto tři – Tymákov, Litohlavy a Aujezd Kamenný slove, a a ve vsi Ejpovicích šest dvorů. Ty pohořaly od mnoha let a pustý jsau, a žádný poddaný se v nich nezdržuje. Dvory poplužní dva, mokraušský a aujezdecký slove, ittem huť jedna železná, z týchž gruntův málo užitku vychází, nejvíce rok k roku počítajíc 1565 kop placení aurokův pánům věřitelům našim (jsa mnohokráte více dlužni nežli máme), pro vychování pana děkana žákovstva, služebníkův a čeledi obecní nevystačí...
Jsau tu sice jinší dvě vesnice od města tři míle vzdálené, Čížkov a Přešín řečené, však k špitálu přináležejí a důchod jich vychází na lid chudý, o to taky, aby týž špitál v svý předešlý fasse přijíti a se vystavěti mohl, pečujem a náklad vedem, neb k tomu, a ne jinému, od nás byly polovičně kaupené a polovičně k tomu nadané jsau, jakž ráčíte z příležejícího documenta to milostivě vynajíti, tím způsobem to nepatří do důchodův a užitkův obci naší.
Ves Zelčany slove s třemy dvory ve vsi Němčovicích s povolením tehdejšího Jeho Milosti Pána Pana Praesidenta a páně rad zřízené komory, čeho v lethu 1630 prodány jsau na vyplacení tuto předpoložených špitálských dvauch vesnic, kteréž někdy pan Adam starší Vratislav z Mitrovic, na Poříčí a Poli za 2500 kop grošů míšenských, co tak za obec a statky naše do berně zemské contributi zadržalé od léta 1615 až 1619 zapravil a založil, v zástavu mnoho let užíval, ittem dvůr jeden slove habrovský půl druhé míle od města vzdálený s podobným povolením a consensem pro vystavění jiného dvora Aujezd řečeného blíž města ležícího a huť železnau odprodán jest, to ukazujeme přiležejícími allegáty.
Měšťanův podle přiznání v létu 1619 nacházelo se osedlých 146, poddaných 133, a celé město s vesnicemi vystavěné zůstávaly. Nyní, po té strašné, dlouho trvající válce, neřestech vypálení města, nachází se toliko osedlých, kteří by živnosti městské vésti mohli, 22, jiní nanejvíce znuzeni, a div že žebrotau se neživí, lidí poddaných i s těmi špitálními vesnicemi, 21, vesnice nanejvejš roztrhané, jedna do gruntu spálena byla, takže pomalu se jako ze sna vzbuzují, a stavěti počínají."
Jak je patrné z výše uvedené žádosti adresované Komoře české, v případě Přešína a Čížkova šlo pro město o velkou ztrátu. V těchto vsích se nacházely dvě vrchnostenské krčmy patřící k rokycanskému špitálu a důchod z těchto vesnic plynul na péči o chudé. K vesnicím patřil také větší mlýn zvaný Hradecko. V potvrzení o zástavě obou vsí nejsou krčmy ani mlýn výslovně zmíněny. Uvádí se pouze: "ves Čížkov a ves Přešíno se vším k týmž vesnicím příslušenstvím". Teprve když začalo město Rokycany v roce 1629 usilovat o návrat obou vsí, byl v příslušných smlouvách blíže rozepsán vrchnostenský majetek, který se na jejich půdě nacházel.
Polovina vsí Čížkov a Přešín patřila do roku 1550 nejvyššímu mincmistrovi a hejtmanu podbrdského kraje Janovi z Vitence a na Tochovicích, který je využíval ke krytí potřeb svého špitálu. V roce 1550 ale tento majetek zastavil Zikmundovi z Údrče a na Břvech a ten zástavu přenechal v roce 1557, pro dluh 75 kop grošů pražských, městu Rokycany. V roce 1558 město Rokycany od Jana z Vitence polovinu vsí Přešín a Čížkov koupilo a se svolením krále Ferdinanda I. je odkázalo svému špitálu. Od poddaných z obou vesnic mělo město Rokycany roční příjem 40 kop grošů.
Menší polovina vsí Čížkova a Přešína, konkrétně krčmy a podací právo k čížkovskému kostelu, patřila původně k blatenskému panství Adama I. ze Šternberka, nejvyššího komorníka království Českého. V roce 1558 odkázal Adam ze Šternberka toto panství manželce svého syna Zdeňka, Kateřině Šternberkové ze Sudoměřic. Kateřina však krčmy v obou vsích a kolátorství ke kostelu v Čížkově prodala roku 1561 Mauricovi Chanovskému z Dlouhé Vsi a na Dožicích. Tomu se však postavili na odpor Rokycanští a vedli dlouholeté spory s Mauricem Chanovským o tyto krčmy a patronát. V roce 1562 bylo navíc nutné rovnat spor mezi Rokycanskými poddanými v Čížkově, Šimonem Kolářem, Janouškem a Mikulášem, a poddanými Maurice Chanovského o pozemky při hranicích sousední vsi Zahrádky.
Obě strany tušily, že je třeba sjednotit Čížkov a Přešín pod jednu vrchnost. Mauric Chanovský nabízel Rokycanským, aby mu tyto vsi odporodali, že jim zajistí od pana Kokořovce z Kokořova náhradu s dvojnásobným ročním platem od poddaných. Rokycanští naopak žádali Maurice Chanovského o přenechání krčem a kolátorského práva a slibovali, že nebudou v těchto krčmách vystavovat bílé pivo ze svého pivovaru.
V roce 1568 došlo k dohodě a Mauric Chanovský z Dlouhé vsi přenechal Rokycanským podací právo k čížkovskému kostelu a krčmy za celkovou částku 900 kop grošů míšenských. První část peněz, 500 kop grošů, mu rokycanští vyslanci přivezli na Dožice 30. října a se druhou polovinou, 400 kopami, dorazili 16. listopadu 1568. Krčmy v Přešíně a Čížkově byly připojeny k majetku rokycanského obecního špitálu.
Pro zvětšení klikněte na mapu
V případě mlýna Hradecko, zastaveného Adamovi a Salomeně Vratislavovým společně s vesnicemi Přešín a Čížkov, šlo nejspíš o pozůstatek poplužního dvora a několika poddanských dvorů, které prodala již v roce 1557 městu Rokycany vladyka Anýžka ze Snopoušov:
"Ve čtvrtek na den svatého Víta Letha Božího 1557 Anýžka z Snopoušov Hradecko prodala Rokycanským: Já Anýžka z Snopoušov známo činím, že sem prodala dědictví své, kteréž slove Hradecko, slovutné opatrnosti pánům purkmistru, konšelům i vší obci města Rokycan... Protož já nadepsaná Anežka z Snopoušov majíc takový statek všecken, jak sem sama držela, zauplna zaplacený, týž obci rokycanský to zdávám a postupuji, nic sobě tu ani budaucím nepozůstavujíc. Tomu na svědomí a pro lepší jistotu pečeť svau vlastní přirozenau dala sem přitisknauti..."
Text, opsaný v nejstarší rokycanské pamětní knize, je součástí kupní smlouvy zapsané roku 1557 do Desk zemských (kvatern trhový lvový, od léta 1553 do léta 1557, folio J28). Tato smlouva dále odkazuje na starší zápis v Deskách zemských (kvatern žlutý communitatis, osobního přiznání k dědictví 2, od léta 1550, folio A23). Tento starší zápis se týká dědictví Anežky Snopoušovské. K tomtu zápisu došlo v roce 1553 a obsahuje mimo jiné nejstarší známý popis majetku patřícího ke dvoru Hradecko:
"Anežka z Snopaušov, jakožto podle zřízení sněmovního a vyzdvižení Desk zemských učiněného v registra při Dskách zemských zřízená, dědictví své a někdy Johanky odtudž ze Snopaušov, sestry své, a nám po ní připadlé, níže dotčené, sobě sama vepsati dala. I poněvadž podle sněmu obecního, kterýž držán byl na hradě Pražském léta 49, ve čtvrtek po svaté Školastice, ... v registra vložený a zapsaný též dědictví, ...beze všech odporuov vydržel, totiž to Hradecko, dvůr poplužní s poplužím, dvory kmetčí s platy, s dědinami, lukami, lesy, potokem, rybníkem i se vším, s panstvím, to vše, což tu má a drží, v týchž mezech, zase sobě a dědicům svým v tyto držby podle téhož svolení sněmovního a o to týmž sněmem léta 49 dědiny ....klade ku právu dědickému."
Zatímco vsi Čížkov a Přešín existují dodnes, lokalizace dávno zaniklého dvora Hradecko je nejistá. Nejčastěji je dvůr Hradecko nazýván "Hrádecko" a bývá spojován se vsí (dnešním městem) Hrádek u Rokycan. V časopise Žďár se například roku 1904 (roč. III, č. 17, 23. 1. 1904, s. 1) mimo jiné píše:
"...Vůbec rok 1557 byl asi obzvláště šťastný pro obec (rokycanskou), ježto kupem přešel v majetek její od Anežky ze Snopoušov dvůr ve vsi Hrádku a víska Hrádecko. Mlýn v Hrádku byl r. 1622 Rokycanům zabrán a prodán mirošovskému statku..."
Stejná informace byla později převzata do nejstarší kroniky městá Hrádek. Ottův slovník naučný z roku 1891 (21. díl, str. 920) při popisu hesla "Rokycany" mimo jiné uvádí: "Roku 1557 povoleno Rokycanům, aby koupiti mohly statky pozemské krom lenních a manských v summě 6000 kop, čímž získaly Hrádecko, Čížkov a Přešín..." U hesla "Hrádek" (11. díl, str. 744) se pak mimo jiné píše: "...Roku 1557 stával tu dvůr a víska Hrádecko, obě prodala Anežka ze Snopoušov obci Rokycanské..."
Také Antonín Profous ve svém proslulém díle Místní jména v Čechách (I. díl, str. 742) lokalizuje roku 1947 dvůr Hrádecko do prostoru dnešního města Hrádek u Rokycan:
Problém je, že nikde v zápisech do Desk zemských není uvedeno, že by Hradecko mělo být vsí. Uvedeny jsou pouze "dvůr poplužní s poplužím" a "dvory kmetčí" k němu náležející, celkově je pak Hradecko v jednom ze zápisů uvedeno jako "dědictví". Vzhledem k okolnostem prodeje je proto možné, že dvůr Hradecko byl – vedle majetku Jana z Vitence a krčmy a kolatury – třetím dílem vsi Čížkov, kterou se město Rokycany od roku 1557 snažilo systematicky získat a sjednotit pod svým panstvím. K tomuto třetímu dílu mohl patřit také zpustlý hrádek Strašná skála, který však není v citovaných zápisech do Desk zemských uveden.
Dnešní letecká mapa s vyznačením situace popisované v textu: cesta vedoucí od Strašné skály do lokality Na Hradcích je dnes v krajině patrná díky vzrostlému stromořadí (pro zvětšení klikněte na fotografii).
Detail prostoru uvažovaného rybníka, mlýna a dvora na leteckém snímku z roku 1938...
... a na historické mapě Stabilního katastru z poloviny 19. století (pro zvětšení opět klikněte)
Existuje historický prameny, který dokazuje, že dvůr a mlýn Hradecko ležely v blízkosti vesnic Přešín a Čížkov. Jde o list, kterým král Ferdinand II. povoluje roku 1630 městu Rokycany prodej vsi Želčany. Přestože konkrétně v tomto dokumentu není uveden panský dvůr, pouze mlýn Hradecko, z pozdějších archiválií je zjevné, že dvůr se při mlýně nacházel. Dá se tedy předpokládat, že jde o stejnou usedlost, která byla zmíněna ve smlouvě z roku 1557:
"Jest nám poslaná relace učiněna... za milostivé naše jim povolení, aby oni dvě vesnice Zelčany a Němčovice prodati a na místě jich jiné dvě jako Čížkov a Přešín s dvěma vejsadními k špitálu jejich přináležejícími krčmami, a jedním blíž od nich ležícím mlýnem slove Hradecko, což Salomeně Vratislavový zastaveno zůstává, vyplatiti mohli, ještě pod daty 24. decembris letha 1629..."
Od počátku 30. let 17. století se město Rokycany pokoušelo opakovaně mlýn prodat. Město našlo vlivného a bohatého kupce – hraběte Sezimu z Vrtby – a v roce 1633 obdrželo od českého krále k prodeji povolení. Převod dvora a mlýna Hradecko na nového majitele zůstal ale kvůli válečným událostem nedokončen a po uplynutí deseti let bylo nutné smlouvu o prodeji obnovit. Tato nová smlouva, uzavřená 23. září 1643, je dnes uložena ve Státním okresním archivu v Rokycanech. Ve smlouvě jsou popsány nejen mlýn a dvůr Hradecko a k nim náležející pozemky, nýbrž také zmatky a utrpení, které provázely život a úřadování ve druhém desetiletí třicetilté války:
"Stalo se obnovení smlauvy mezi J. M. Kr. rychtářem, purgmistrem a konšely, rychtářem městským, staršími obecními, i na místě celé obce města J. M. Kr. Rokycan, prodávajícími, z jedné a J. M. vysoce urozeným panem panem Sezimau, říše Římské hrabětem z Vrtby, pánem na Voticích, Kosově Hoře, Červeném Hrádku, Neznašově a Mikovicích, J. M. C. raddau, komorníkem, královským místodržícím, General Commissařem a nejvyšším sudím zemským v království Českém, kupujícím, z strany druhé, a to taková:
Jakož jest J. M. C. král a pán nás všech nejmilostivější milostivým psaním svým na komoru svau českau pod dathum 12. July v Lethu 1633 odeslaným k tomu milostivě povoliti a také tauž milostivau vůli svau, jim rokycanským skrze tuž komoru oznámiti nařídítí poručiti ráčil, aby mohli mlejn jeden k městu náležející a od města daleko ležící odprodati. Vedle kteréhožto milostivého J. M. C. povolení v témž Lethu 1633 nad jmenovanému J. M. panu mlejn slove Hradecko o dvauch kolách maučných, pilau při něm, dvorem, rolemi, lesy, háji, lukami, potoky, s dílcemi v gruntech mirošovských ležícími a summau se vším k tomu příslušenstvím, jakž by to koliv jmenovati býti mohlo, nic odtud nevymiňujíc, za summu šest set kop míšenských, ihned úplně a docela zaplacených, dědicky prodali.
Kterýžto mlejn měl jest tehdáž hned po zavření trhu, postaupení a zaplacení jeho ve Dsky zemské, vedle smlauvy stvrzené, J. M. pánu kupujícímu na Relati vložen býti, však jest se tím vkladem až do Letha 1639, proto, že žádný na něj nenastupoval, protáhlo. V témž pak lethu byvši město Rokycany od lidu nepřátelského švédského i s rathauzem spáleno, i ta smlauva, mezi jinými věcmi jich, skrze oheň že k zmaření přišla. Pročež takový trh tauto smlauvau zase obnovujíc, k tomu se znají, že jsau prodali často jmenovanému J. M. pánu dotčený mlejn slove Hradecko o dvauch kolách maučných, pilau, dvorem, rolemi, lesy, lukami, potoky i s těmi dílci v gruntech mirošovských ležícími a se vším k tomu příslušenstvím, nic ovšem, jak by to jmenováno býti mohlo, nevymiňujíc, tak, jakž toho sami v držení a užívání byli a jakž jim Dsky zemské na to svědčily. Což vše J. M. pánu při postupování vykázáno bylo, a to za summu šest set kop míšenských, ihned úplně, docela zaplacených..."
Laserový snímek terénu mezi Strašnou skálou a lokalitou Na Hradcích, s vyznačením situace popisované v textu. Horní snímek je opatřen popisky, dolní snímek je ponechán bez nich. Všimněte si cesty spojující zříceninu hrádku Strašná skála a popisovanou lokalitu Na Hradcích (pro zvětšení klikněte na příslušný snímek).
Je známo jméno jediného obyvatele dvora Hradecko – mlynáře Václava. Poprvé v roce 1590 obvinil Ferdinand Gryspek, majitel panství mirošovského, manželku tohoto Václava, mlynáře z mlýna Hradecko, že kradla na jeho polích. Rokycanští mu v dopise zaslali následující odpověď:
"Václava mlynáře ze mlejna Hradeckého manželka, kmetična (tj. poddaná) naše, aby jakau velikau škodu na gruntech vašich, mimo tři vosinky malý, domnívající se týž vosinky na gruntech našich státi, učiniti měla, tomu odpírá. A jsauci dnes napomenuta, že od toho času gruntův vašich se nedotýkala. Jakož jí, chalupníkům i jiným o tom poručeno jest, aby se vám v grunty nesahalo, nebo my na jiném nejsme, než s Vám v dobrém srozuměmí zůstávati."
Václav mlynář z Hradecka je opět zmiňován v letech 1596–1597 v rokycanské Rychtářské knize, když žaloval pro dluh rokycanského Adama Jonáše, truhláře z Rokycan. V Rychtářské knize se konkrétně uvádí:
"V neděli po památce obětování Panny Marie Václav, mlynář z Hradecka, obeslav Jonáše truhláře, žaloval, že mu svěřil čtyřicet prken lipových po dvau krejcarech bez fůry a více než třicet prken po třech krejcarech, které sám přivezl. Kteráž prkna činí za 1 kopu 24 grošů a 1 denár, však že na to vzal Václav 12 grošů, zbývá dodat 1 kopu 12 grošů a 1 denár. Dané Adam Jonáš truhlář, po mnohém a znamenitém odporu, ve dvau nedělích doplatiti připověděl. V auterý po početí Panny Marie Adam Jonáš truhlář, jsauc od práva obeslán a napomenut, proč podle přípovědi své dobrovolné v neděli minulau, aniž dluhu nezaplatil aniž se nepostavil, dá odpověď, že jest v neděli nebyl doma, a také, že nemá peněz, žádajíce ještě za sčekání do dvau neděl. I nalezeno mu vězení, odkud že vycházeti nemá, až zaplatí. Toho dne Jonáš truhlář složil 30 grošů a 40 grošů porazil za Šimona kameníka. Zůstává 23 grošů, ty zejtra k umoření složiti připověděl rukau dáním."
Dva pohledy severním směrem od dnešního rybníčka Na Hradcích
Pokud shrneme informace, které poskytují o dvoře a mlýně Hradecko jednotlivé smlouvy a další dokumenty, zjistíme následující:
Pohled do míst, kde se zalesněná lokalita Na Hradcích dotýká silnice (v pozadí Čížkov)
Pohled ze stejného místa severním směrem, do prostoru kde se mohl nacházet rybník.
Celý prostor louky na místě možného rybníka
Po třicetileté válce, ze které máme mnohem více informací, se kterými by bylo možné při lokalizaci dvora Hradecko pracovat, se již statek ani mlýn tohoto názvu v okolí Čížkova a Přešína nevyskytuje. V Soupisu poddaných podle víry z roku 1651 a v Berní rule z roku 1654 je zmiňován pouze čížkovský chalupník Šimon Kruczkej, který má mlýn s jedním kolem, a to přímo ve vsi.
Při přesnější lokalizaci někdejšího dvora Hradecko existuje zatím jediná indicie — dochovaný pomístní název. Na svahu ležícím přímo proti Čížkovu, podél silnice z Čížkova do Přešína se nachází lokalita zvaná již v 19. století "Na Hradcích", o něco dále na přešínském katastru se objevuje podobně znějící lokalita "Na Hrádcích" a "Na Hrádkách". Již ve druhé polovině 16. století se zde, na přešínských gruntech, při silnici z Čížkova do Přešína, říkávalo "V Hrádcích" nebo "U Hrádku". Společně s názvem nedalekého polesí a vsi Zahrádka odkazují všechny tyto názvy pravděpodobně na existenci blízkého, dávno zaniklého hrádku Strašná skála.
Necelý kilometr od Čížkova přiléhají po pravé straně k silnici vedoucí do Přešína pozemky, zarostlé dnes bujnou vegetací, listnatými stromy a křovinami. V nedávné minulosti zde ale bývaly louky a v mnohem menší míře drobná políčka. Od silnice je dnes možné vpravo dojít po několika metrech pěšinou k malému rybníčku, vyvýšenému nad okolní terén. Tento rybníček není vyznačen na historických mapách a není jej možné spatřit ani na starých leteckých snímcích. Dá se tedy předpokládat, že vznikl až v relativně nedávné době, a to kvůli odvodnění podmáčeného terénu. Půda v celém prostoru je totiž velmi vlhká. Proto se zde dnes tak daří vegetaci a pravděpodobně proto zde také v minulosti byly především louky místo polí.
S využítím laserových snímků, určených pro analýzu výškopisu (ArcGIS), historických a současných leteckých snímků a dochovaných pomístních názvů je možné odhalit pozůstatky dávno zaniklé krajiny. V první řadě lze s pomocí laserových snímků terénu odhalit dnes téměř neznatelné koryto zaniklého potoka vedoucí od severu k jihu. Jen nepatrná část této vodoteče se zachovala dodnes, proplétá se od severovýchodu skrz houštinu, k silnici a dále k jihu, ke vsi Zahrádky, Trsínskému rybníku a hořejšímu zahrádeckému mlýnu.
Koryto potoka obchází výše zmíněný malý rybníček ze severní a západní strany. Pokud bychom od nádrže pokračovali proti proudu tohoto potůčku dalších 100 metrů na sever, dojdeme do míst, kde je pomocí laserových snímků možné v terénu identifikovat nerovnosti, připomínajcí pozůstatky domů seskupených do podoby menší vesnice. Před osmdesáti lety byl tento prostor ohraničen stromy, dnes je ukryt v malém lesíku. Od silnice k tomuto místu dodnes vede pěšina, v minulosti zde byla patrná udržovaná cesta.
Západním směrem od těchto míst, kde v minulosti mohl hypoteticky stát samotný dvůr Hradecko, se po pravé straně silnice, dále směrem k Přešínu, dodnes rozkládá louka, lemovaná do půlkruhu dalším lesíkem. Především z mapy Stabilního katastru z první poloviny 19. století a ze starých leteckých fotografií pořízených v první polovině 20. století je patrné, že tato louka (dříve více menších luk) v dávné minulosti mohla vzniknout na ploše poměrně velkého rybníka. Pozemek sice leží ve svahu, ale jeho sklon je velice mírný. Pokud jde skutečně o prostor, kde se v minulosti nacházel rybník, dosahoval pravděpodobně až ke korytu výše zmíněného potoka. Severně od uvažovaného rybníka, směrem na katastr obce Železný Újezd, zarostlý terén opět vykazuje zajímavou nerovnost, jež by mohla být pozůstatkem mlýna.
Laserový snímek terénu ukazuje ještě jednu zajímavost – od zříceniny hrádku Strašná skála vedla do míst, kde tento článek předpokládá existenci zaniklého dvora, rybníka a mlýna, poměrně široká cesta. To by znamenalo, že dvůr Hradecko pamatoval ještě fungování hradu Strašná skála a sloužil jako jeho hospodářské zázemí. Význam dvora mohl po zániku hradu postupně upadat.
Zajímavé jsou také dochované pomístní názvy na katastrech sousedních vsí Přešín a Železný Újezd. Zatímco západním směrem od čížkovské lokality "Na Hradcích" narazíme na přešínský pomístní název "Na Hrádcích" nebo "Na Hrádkách", severně od uvažovaného rybníka s mlýnem Hradecko, na dnešním katastru obce Železný Újezd, se, v prostoru zvaném také "Velké díly", říká dodnes "Pod Hrází". Protože však toto místo leží v krajině výše nez lokalita "Na Hradcích", není vyloučeno, že rybníků se v těchto místech nacházelo více.
V roce 2003 provedl archeolog Mgr. František Kostrouch Na Hradcích záchranný archeologický výzkum formou povrchového sběru. Nalezl zde blíže nespecifikovanou novověkou sídlištní keramiku. K podobným nálezům došlo ale při stejné příležitosti také na dalších místech v okolí Čížkova – v lokalitách Doubrava (SZ od obce), U Přibylů (S od obce) a V Dolině (SV od obce).
Ať už je pravda jakákoliv, podmáčený terén v lokalitě "Na Hradcích" napovídá, že zde v minulosti mohl opravdu existovat jeden nebo více rybníků. Bohužel, při pátrání si nemůžeme pomoci ani údaji z obecních kronik. Pokud se mlýn a dvůr v těchto místech skutečně nacházely, byly dokonce o něco výše položeny než skalnatý ostroh Strašná skála.
Pohled na zalesněnou lokalitu Na Hradcích z centra Čížkova
Pozůstatek cesty vedoucí od silnice do prostoru Na Hradcích
Pokud uvádíme, že dvůr a mlýn Hradecko ležely při silnici z Čížkova do Přešína, je třeba zůstat pouze u podmiňovacího způsobu. Je zde totiž jedno velké ale... Ve smlouvě mezi městem Rokycany a Smilem z Vrtby se uvádí, že některé pozemky patřící k mlýnu a dvoru Hradecko se nacházejí na "gruntech mirošovských". Jenže z údajů v Berní rule (1654) je zjevné, že vesnice Čížkov a Přešín dělily krátce po třicetileté válce od "mirošovských gruntů" katastry čtyř vsí patřících k panství spálenopoříčskému – Železného Újezda, Chynína, Borovna a Míšova (další tři vesnice – Nové Mitrovice, Mítov a Planiny – v této době ještě neexistovaly). Přešín a Čížkov tak byly vzdušnou čarou vzdáleny od hranic mirošovského panství téměř 10 kilometrů. Je sice pravda, že všechny čtyři vsi – Železný Újezd, Chynín, Míšov a Borovno patřívaly v minulosti také k mirošovskému panství, literatura nicméně uvádí, že již v roce 1616 byly připojeny k Poříčí.
Jak vzápětí zjistíme, situace s převodem vsí Železný Újezd, Chynín, Mítov a Borovno na poříčské panství nebyla vůbec tak jasná a jednoduchá, jak by se mohlo na první pohled zdát, a významně ji nejspíš komplikovala probíhající třicetiletá válka.
Mapa vsí náležejících počátkem 17. století k rokycanskému
(červeně), mirošovskému (modře) a poříčskému panství:
Uvažovaný dvr Hradecko je vyznačen hvězdičkou (pro zvětšení
klikněte na mapu)
V roce 1616 skutečně celé mirošovské panství koupil od Blažeje Gryspeka majitel Poříčí Adam starší Vratislav z Mitrovic. Protože část mirošovského statku odprodal vzápětí svému strýci Felixovi Vratislavovi z Mitrovic, bývá někdy tento rok zároveň uváděn jako datum připojení Železného Újezda, Chynína a dalších vsí, patřících původně k Mirošovu, ke spálenopoříčskému panství. Již v roce 1620 ale Adam v Chyníně koupil zpět čtyři sedláky a když jeho strýc Felix Vratislav před rokem 1624 zemřel, přikoupil Adam Starší Vratislav jeho část mirošovského panství zpět. V roce 1623 byly k tomuto panství formou zástavy připojeny rokycanské vesnice Přešín a Čížkov společně s mlýnem Hradecko. Historik August Sedláček si během bádání do své kartotéky poznamenal, že Železný Újezd, Chynín a další vsi se k mirošovskému panství vrátily roku 1626.
Poté, co Adam starší Vratislav zemřel (roku 1624), spravovala jeho spojené poříčsko-mirošovské panství, včetně zastaveného majetku města Rokycan, vdova Salomena Vratislavová z Mitrovic. Kvůli nesplaceným dluhům se také Salomena dostávala do finančních problémů a postupně zastavovala své majetky. Přestože v roce 1654, při sepisování Berní ruly, je již Železný Újezd a okolní vsi zahrnut do panství poříčského, August Sedláček označuje za okamžik jejich připojení ke Spálenému Poříčí až rok 1665. Zdá se každopádně, že v letech 1633–1643, kdy zápisy do Desk zemských kvůli válečným zmatkům vázly a kdy také Rokycany opakovaně prodávaly svůj dvůr Hradecko Smilovi z Vrtby, patřily ještě grunty sousedící u Železného Újezda s Přešínem a Čížkovem k panství mirošovskému. Existuje tedy možnost, že se zde mohly mlýn a dvůr Hradecko skutečně nacházet.
Aktuality na Facebooku
Obec na Wikipedii
| Po | Út | St | Čt | Pá | So | Ne |
|---|---|---|---|---|---|---|
| 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 |
| 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14 |
| 15 | 16 | 17 | 18 | 19 | 20 | 21 |
| 22 | 23 | 24 | 25 | 26 |
27
1
|
28 |
| 29 | 30 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 |
Návštěvnost:
ONLINE:1
DNES:75
TÝDEN:1066
CELKEM:205797
