Obec Chválenice
Chválenice č.p. 21
332 05 Chválenice
Jiří Sankot
V poválečném období se život na vsi rychle modernizoval a velké množství obyvatel odcházelo za prací do Plzně. Měnilo se také bydlení. Na severním okraji Chválenic vznikaly celé ulice nových rodinných domků a v roce 1980 byla u hlavní silnice v horní vsi zahájena výstavba bytovek pro zaměstnance JZD. Byla opravena a modernizována budova školy včetně nového přívodu vody. Občané při různých brigádách a „akcích Z“ pomáhali při úpravě a výzdobě vsi. Takto byla v polovině 60. let upravena náves a stejným způsobem probíhaly v 60. - 70. letech práce na bourání stodoly u kovárny č. p. 25, přestavbě pošty č. p. 24 nebo na úpravě okolí nové budovy národního výboru č. p. 21.
O slovo se hlásila i nová technika. V roce 1947 byla ve Chválenicích živě diskutována otázka připojení k telefonní síti. Připojení obce k telefonu obnášelo vykopání jam pro větší množství telefonních sloupů a řada občanů byla proti. Podle nich šlo o zbytečnou investici vynaloženou na něco, bez čeho se dosud ves obešla. Po schválení místním národním výborem byly Chválenice spolu se Želčany, Chouzovy a Nezbavěticemi připojeny k nezvěstické telefonní síti. Sloupy byly vykopány a zasazeny během tří týdnů. Telefonní automat byl jako veřejný telefon umístěn v domě Karla Nolče. Později bylo do vsi zavedeno i nepřetržité spojení přímo do Plzně. Od roku 1953 byly každou sobotu ve Chválenicích promítány filmy. Krajský filmový podnik si za půjčení jednoho filmu účtoval od 50 do 120 Kč, podle počtu obyvatel ve vsi. Proto bylo nutné zavést na promítání vstupné 3 Kčs.
V roce 1954 začal v obci pracovat také rozhlasový kroužek. Jeho členové si dali za úkol osvětu chválenických občanů a obecním rozhlasem vysílali pravidelně novinky z obce i ze světa. V roce 1959 se ve Chválenicích otevřela místní lidová knihovna, ve které starší žáci půjčovali knihy. Zajímavostí je, že jedním z prvních knihovníků byl Zbyněk Boehm, který je spojen s chválenickou knihovnou dodnes. Knihovna měla 30 – 35 pravidelných čtenářů. Na provoz knihovny a nákup nových knih přispívalo jednotné zemědělské družstvo ročně částkou 600,- Kčs. V roce 1957 měla rozhlasový přijímač ve Chválenicích každá rodina a lidé se začali zajímat o vrchol tehdejší techniky – televizor. Ve Chválenicích si zakoupil první televizor Václav Mašat. V roce 1959 mělo televizi již šestnáct občanů. Někteří chváleničtí občané stáli na nové přístroje fronty celá den, jiní pročekali na televizor u prodejny celou noc. V roce 1964 byl již televizor skoro v každé domácnosti.
Význam pro život v obci měly četné rybníky a rybníčky – malý rybník pod Farskou skálou, Velký rybník ve chválenické horní vsi, rybníček na farském dvoře, rybníky Pastuška a Jasanka u chválenické návsi, rybník na návsi v Želčanech a malý průtokový rybníček v Chouzovech. Rybníky bylo třeba s pomocí těžké techniky, někdy i za pomoci vojáků hloubit a odbahnit. Tak tomu bylo na konci 50. let například v případě Velkého rybníka a Jasanky. Rybník Pastuška byl naopak v souvislosti s úpravou okolí nového národního výboru vybetonován a přeměněn v protipožární nádrž.
Modernizace života s sebou bohužel přinesla i bourání historických a rázovitých staveb na vsi. Nedošlo naštěstí k tak masivní změně tváře obce jako v případě sousedních Nezbavětic, kde po II. světové válce zmizely nádherné barokní štíty zdobící celou náves, ale přesto i u nás k některým ztrátám došlo. V Želčanech na návsi byl v sousedství statku Trykarových (dnešní Kongresové centrum v Želčanech) zbořen obytný dům č. p. 14 a na jeho místě byla vystavěna architektonicky nezajímavá hasičská zbrojnice. Ve Chválenicích bylo velkou ztrátou především zboření posledních roubených staveb ve statku U Vrchotů č. p. 33 a nahrazení moderní zástavbou. V Chouzovech bylo také zbořena cněkolik zajímavých domů včetně roubené chalupy Tupých č. p. 21 z počátku 18. století.
V padesátých letech byly i ve Chválenicích likvidovány soukromé živnosti. Bývalá výrobna mlékařských výrobků a mlékařská prodejna Karla Nolče byla přeměněna ve sběrnu mléka. Karel Nolč tuto živnost provozoval od roku 1939 jako soukromník, později jako zaměstnanec JZD. Na křižovatce hlavní a Borecké silnice ve Chválenicích si v posledních dvou letech II. světové války postavil autodopravce Sýkora obytný dům č. p. 96 a garáže pro své autobusy. Poté, co byla Sýkorova společnost v roce 1948 převzata ČSAD, bydlely tzv. Sýkorovně tři rodiny - Václav Chmelík, Růžena Beranová a Eliška Barešová. Přízemní autobusové garáže v sousedství si v letech 1982 – 1984 chváleničtí hasiči přestavěli na patrovou klubovnu s garáží. Ve Chválenicích začala v poválečné době fungovat lékařská ošetřovna. Devatenáct let dojížděl do obce MUDr. Vladimír Smutný. V 60. letech začal do Chválenic každý čtvrtek dojíždět také holič, o jehož služby byl velký zájem. Někdy míval i dvacet zákazníků za den.
Ve Chválenicích se po celou dobu socialismu udrželo několik původních tradic. Jednou z nich bývalo stavění máje v předvečer 1. května. Po postavení nové budovy místního národního výboru se májka stavěla v novém parčíku při požární nádrži.
Pouť na Planinách v roce 1957
První květnový víkend byla, stejně jako v předchozích a dalších desetiletích, slavena svatovojtěšská pouť na Planinách. Z poutě se však vytratil její duchovní rozměr, čehož si všimli účastníci již během 50. a 60. let. O vztahu k místu, kde se pouť konala, vypovídal i stav kaple sv. Vojtěcha, jejíž fasáda byla otlučená a okenní tabulky byly také vyskleny. Součástí poutí již nebyla procesí jako před II. světovou válkou. Koncem 50. let a v 60. letech byly součástí této poutě kromě nejrůznějších atrakcí i různé zábavné estrády, například cirkus. Naopak ubyly stánky s pestrým zbožím. Lidé, kteří nově jezdili k Vojtěchovi na motocyklech, v autech a dokonce i autobusy, smutně přemýšleli, co jim na pouťové atmosféře chybí. Během 60. let byla snaha podtrhnout slavnostní ráz svátečního dne, a tak byla pouť doplněna o nějaký kulturní nebo společenský program. V roce 1964 byl například uspořádán fotbalový zápas mladých účastníků poutě proti starým a večer se Chváleničtí po dlouhých letech dočkali i tradiční taneční zábavy u Cingrošů. O tom, že pouťovou taneční zábavu již občané nepovažovali za tradiční, svědčí velmi slabá účast, kvůli které museli pořadatelé kapele doplatit 500 Kč.
I za socialsmu se na Planinách odehrávaly poutní mše s kázáním
Taneční zábavy pro malý zájem mladých lidí na počátku 60. let téměř vymizely. Zůstala pouze taneční zábava o posvícení. Při této zábavě se platilo vstupné 7 Kčs. Zájem o tuto taneční zábavu byl ale veliký. Zachovala se i tradiční pondělní pěkná hodinka. Ženy si oblékly nejlepší šaty, tančilo se od deseti dopoledne do jedné hodiny po poledni. Pak si účastníci došli na oběd a po obědě pokračovali v zábavě až do rána. V roce přišli lidé na posvícenskou taneční zábavu dokonce v historických kostýmech, které si opatřovali v celém širokém okolí. Nešlo o první recesi podobného druhu – v roce 1954 byl například uspořádán Babský bál, při kterém byl na pódiu postaven i mlýn na přemílání starých bab na mladé.
Z minulosti se zachovala i další tradice – slavnostní odvody branců na základní vojenskou službu. V době socialismu bývaly zakončeny před pomníkem padlých u školy, kde měl k brancům slavnostní řeč předseda místního národního výboru. Velkou slavností byly i zlaté svatby. Dočkali se jich například Růžena a František Němcovi z č. p. 82, Růžena a Karel Šťastných z č. p. 34 nebo Růžena a Václav Nolčovi z č. p. 2.
Své místo si v kalendáři našly 8. března oslavy mezinárodního dne žen. Toho dne uspořádala Rada žen ve Chválenicích každoročně kulturní program. Ne vždy přijaly místní ženy vystoupení s nadšením. V roce 1962 se například oslava setkala s příznivým ohlasem, když ženám zahrála vojenská kapela a zpíval Soubor mladých ze Škodovky. Zato slavnost v roce 1963 ženy nezaujala. Neuspěl u nich tehdy Plzeňan Dr. Siblík se svou přednáškou o postavení žen v Africe. Přestože se přednášející snažil zpestřit svou přednášku promítáním diapozitivů, jeho snaha byla marná. V roce 1964 na oslavě zaujal pro změnu koncert proslulého plzeňského sboru Česká píseň.
Tradiční stavěním máje v předvečer 1. května bylo překryto novou tradicí, a to prvomájovými průvody. Místo slavností různých politických stran z období první republiky šlo o slavnostní manifestaci radostného života a věrnosti novému režimu. Zpočátku chodili dospělí lidé z Chválenic na slavnost do střediskové obce Šťáhlavy průvodem a děti byly voženy autem vojenského útvaru. Vojáci tak demonstrovali svůj patronát nad chválenickým JZD. Od roku 1962 se účastnili Chváleničtí, Želčanští a Chouzovští občané prvomájových oslav v Nezvěsticích. Po prvním roce, kdy se všichni chváleničtí občané, dospělí i děti, vydali do Nezvěstic průvodem, byla v dalších letech délka průvodu zredukováno. Průvod se napříště vydával od hostince U Cingrošů k prodejně U Kašparů, na křižovatku hlavní silnice se silnicí na Nezvěstice. Odtud vezla manifestanty nákladní auta do Nezvěstic. Zde si vyslechli projev některého významného funkcionáře OV KSČ a prošli v průvodu obcí. Trasa vedla od Varty k sokolovně. Postupem času začali opět Chváleničtí slavit První máj ve Šťáhlavech. V 80. letech je do střediskové obce vozil autobus od budovy místního národního výboru.
Nové poměry přinesly i další novinky, které se však konaly pouze příležitostně. Během 60. let například do Chválenic například dvakrát – v letech 1961 a 1966 – zavítali sovětští turisté. 15. dubna 1961 tak přivítaly Chválenice a Želčany sedm turistů ze SSSR – čtyři muže a tři ženy. Přivítání se zúčastnily děti z chválenické základní školy. Poté hosté nasedli do přistavených sedmi aut a vypravili se na návštěvu chválenického kravína. Po prohlídce chlouby místního JZD navštívili domácnost Josefa Petra, aby viděli, jak bydlí naši lidé na venkově. Poté pokračovali auty do Želčan, kde je zaujala tamní kachňárna. K večeru čekala na hosty malá hostina ve chválenické škole. Celá slavnost byla natáčena na magnetofonový pásek a každý host řekl do záznamu několik slov o sobě. 14. prosince 1966 navštívilo Chválenice dalších pět sovětských turistů, z Leningradu. Výlet do obce uspořádal místní národní výbor spolu s JZD. Do Plzně pro hosty zajela dvě auta ze Želčan. Sověti navštívili objekty JZD ve Chválenicích a prasečník v Želčanech. V Želčanech je také čekalo občerstvení - káva a zákusky. Po návratu do Chválenic následovala večeře ve škole. Den byl zakončen besedou a taneční zábavou U Cingrošů. Beseda byla zpestřena dojemnými oboustrannými zdravicemi a slovy o družbě. Družná zábava se protáhla do 1 hodiny v noci, kdy byli hosté odvezeni do Plzně. Potřetí navštívili Sověti Chválenice 21. srpna 1968. Tehdy však nikoliv jako turisté, ale jako kolona okupačních jednotek. Noční přepadení Československa a následný politický vývoj negativně ovlivnil i vztah místních obyvatel k Sovětskému svazu a jeho obyvatelům.
Oblibu si získaly v 50. a 60. letech různé zájezdy na přelomu 50. a 60. let například organizoval kronikář Josef Boehm různé vlastivědné zájezdy po Čechách, které ustaly v roce 1960. Jindy, v roce 1967, uspořádalo místní JZD zájezd do německé demokratické republiky.
V roce 1947 bylo velké sucho a neúroda. Několik menších zemědělců se rozhodlo zřídit strojní družstvo a koupit si společně traktor, kterým by lépe zorali pole. Jednalo se o Václava Štádlera (č. p. 46), Josefa Škalu (č. p. 19), Benedikta Balvína (č. p. 36), Josefa Červeného (č. p. 39) a Vojtěcha Baumruka. V roce 1949 využili možnosti přetvořit strojní družstvo v tehdy propagované jednotné zemědělské družstvo 1. typu. Každý člen musel za transformaci družstva zaplatit 200 Kč. Politika komunistického režimu se však ubírala jiným směrem než byly původní družstevnické představy zakladatelů. Družstvo se stalo obecní záležitostí a byly do něj začleněny i obecní pozemky. Některé z nich měli dosud pronajaté drobní zemědělci. Do družstva nově vstoupili lidé, kteří neměli žádné pozemky. Těm se říkalo „kovorolníci“.
JZD zabralo také hospodářské budovy na faře a farské pozemky v rozsahu 30 ha. Navíc se začalo dožadovat uvolnění místností na faře pro své kanceláře. Farní úřad po počátečním odporu ustoupil a JZD si do fary ze dvora probouralo nový vchod. V zimním období 1951 zadaptovalo JZD budovy na farním dvoře, stáje upravilo pro hovězí dobytek a chlévy pro prasnice. V sousedství byla na farské zahradě postavena stáj pro prasata. Ihned po vzniku družstva se začalo s velkými investicemi, přestože JZD nemělo žádné peníze. Na blatenském okrese bylo zakoupeno 30 krav, které byly přidány do bývalých stájí na farském dvoře. Na obecních drahách severně od obce byla vystavěna drůbežárna pro 300 slepic. JZD první investice řešilo formou úvěrů a výpůjčkami od členů ve výši 1000 – 2000 Kč.
V roce 1952 vstoupili do JZD pod nátlakem všichni místní zemědělci, včetně sedláků z největších statků na návsi. Ti byli během čtrnácti dní odhaleni jako tzv. kulaci a z družstva vyloučeni – jednalo se Václava Nolče (č. p. 2), Františka Přibíka (č. p. 11) a Františka Kosnara (č. p. 13). Stroje všech členů družstva byly násilně vyvlastněny – jednalo se především o vazače, mlátičky a vozy s gumovými koly.
Ve chválenickém JZD panovalo od počátku velké napětí. To se vystupňovalo v roce 1955, když se vedení JZD rozhodlo přes odpor řady členů postavit u silnice do Nezbavětic, poblíž Přibáňovic louky, kravín pro sto krav. Podle mnohých šlo o zbytečný luxus v době, kdy družstvo nemělo téměř žádné finance. Obávali se zadlužení družstva. Navíc mnohým zemědělcům vadilo, že přijdou o doma ustájený dobytek. Na podzim 1955 vystoupilo z JZD osmnáct zemědělců. Začaly se vracet pozemky i dobytek. Rebelující zemědělci však byli postiženi zvýšenými dodávkami masa a vajec. Nespokojeni byli i s kvalitou pozemků a s tím, že jim nebyl vrácen všechen dobytek.
Chválenický kravín byl dostavěn nákladem převyšujícím 900000 Kčs. Původní představa, že bude napájen z 500 m vzdálené, zdánlivě vydatné povrchové studánky na Přibáňovic louce, se ukázala jako zcela nereálná. Studánka rychle vyschla. Byla proto prohloubena do 12 m, ale v suchém létě 1959 byl kravín opět bez vody. Ta se musela dovážet z lomu v Nebílovském Borku.
Ve druhé polovině 50. letech se situace ve Chválenicích tak vyhrotila, že žádný stávající člen nechtěl být předsedou JZD. Bezvládí bylo zažehnáno až poté, co byl z Plzně vyslán do Chválenic jako předseda zaměstnanec Československých státních drah Jan Honomichl, aby družstvo konsolidoval.
V Želčanech bylo strojní družstvo založeno v roce 1949. Členů družstva bylo pouze sedm. Nejprve zakoupili traktor Škoda se závěsným nářadím a samovaz. V roce 1950 bylo z tohoto strojního družstva založeno JZD druhého typu. Výměra družstva byla tehdy 205 ha. Přes zimní období v roce 1951 se započala adaptace čp. 14 pro ustájení části z jedenatřiceti družstevních dojnic. Ostatní dobytek prozatím zůstal ustájen v jednotlivých dvorech. V roce 1953 bylo rozhodnuto o stavbě nového kravína pro 96 krav. Stavba byla dokončena v roce 1956. Do společného kravína bylo svedeno šedesát krav.
V Chouzovech zemědělci nerušeně hospodařili až do roku 1952. 9. září 1952 většina z nich pod velkým nátlakem vstoupila do JZD. Pouze Alois Kule č. p. 22 do JZD nevstoupil a soukromě hospodařil až do r. 1961. Hospodářská zvířata byla rozdělena do jednotlivých dvorů. Jako první byl do družstva sváděn dobytek - 15. prosince 1952. Dojnice byly umístěny u Bočků č. p. 9, jalovice u Šlajerů č. p. 23 a k Uzlů č. p. 10 byla umístěna telata – odstávčata. Býčci a jalovice na žír našly nový domov u Tupých č. p. 21. Prasnice byly dočasně umístěny v č. p. 3. Po roční adaptaci stodoly v č. p. 14 dvouleté adaptaci chlívky v č. p. 13 našly trvalejší domov zde. V roce 1961 se prasnice v Chouzovech dočkaly porodny. V letech 1960 – 1961 byl ve statku č. p. 13 po zbourání starých roubených stodol postaven kravín pro 96 krav. Svod krav do nového kravína se odehrál v březnu 1961. Ve stejné době se spojila JZD Chválenice, Chouzovy a Želčany a vzniklo „JZD Rozkvět Chválenice“. Z Chválenic bylo do převezeno dvacet krav a do Chválenic z Chouzov sedm telat a býčků. V roce 1974 bylo JZD Chválenice sloučeno s JZD Šťáhlavy.
V roce 1961 se spojila JZD Chválenice, Chouzovy a Želčany a vzniklo „JZD Rozkvět Chválenice“. Z Chválenic bylo do Chouzov převezeno dvacet krav a naopak do Chválenic z Chouzov sedm telat a býčků. S pomocí, státních investic mohlo spojené družstvo realizovat své plány. Rok od roku se zvyšovaly výnosy, do polí vyjíždělo každým rokem více strojů a kombajnů. Stavy dobytka a užitkovost se v té době zvyšovaly. Přikročilo se i k výstavbě sušičky a skladů na obilí, seno a slámu.
Postupem času se hospodaření také modernizovalo. Byl vystavěn vodovod do kravína z vrtu v Babších. V rostlinné výrobě se začaly pěstovat lepší a výnosnější odrůdy obilí i brambor, zavádělo se ošetřování porostů postřiky proti plevelům, postřiky proti poléhání a také chemický průmysl dodával více hnojiv. Tím vším se dosahovalo sice větších výrobních a finančních výsledků, ale zároveň zanikala pestrá květena v krajině. Pokračovala výstavba nových objektů v družstvu, jako například přestavba výkrmny vepřů ve Chválenicích. V roce 1974 bylo JZD Chválenice sloučeno s JZD Šťáhlavy.
V roce 1956 vyšlo JZD, ve snaze uklidnit vnitřní poměry, vstříc zaměstnaným ženám a zřídilo útulek pro jejich malé děti. Šlo o předchůdce pozdější mateřské školy. Útulek získal jednu místnost ve školní budově a nábytek byl dovezen zčásti ze Sedlce a částečně od okresního národního výboru, který měl zájem na uklidnění situace mezi zemědělci ve Chválenicích. První nábor nedopadl slavně, protože byl považován za další propagandistický tah. Nešlo však o úplnou novinku – v sousedních Nezvěsticích vznikl zemědělský útulek na pomoc pracujícím ženám již v době Protektorátu. Vedoucí útulku se stala Marie Boehmová, sestra řídícího učitele Benedikta Brejchy, pěstounkou byla Jindra Červená a kuchařkou Božena Chmelíková. Útulek měl totiž vlastní stravování. V prvním roce docházelo do útulku 16 – 20 dětí a provoz byl od 8 hodin ráno do 19 hodin. Děti se řídily školním řádem, který byl převzat od mateřských škol.
V létě roku 1959 existovalo ve Chválenicích osmnáct soukromě hospodařících zemědělců, kteří vystoupili JZD po neshodách v roce 1955. Pro novou, socialistickou vesnici to nebyla dobrá vizitka. V červenci 1959 zavítali proto do Chválenic agitátoři z Plzně, aby přesvědčili rebelující rolníky k návratu do družstva. Jejich snaha však vyzněla naprázdno. V roce 1960 byli proto soukromí zemědělci zváni po třech na ONV do Plzně, kde se při pohovorech podařilo většinu z nich přesvědčit k návratu. V roce 1965 již ve Chválenicích soukromě hospodařili jen čtyři rolníci - Václav Sobota, Josef Štolba z č. p. 7, Josef Sobota z č. p. 56 a Stanislav Novák z č. p. 8. Na malé výměře pronajatých polí hospodařil také Fratišek Kvídera z č. p. 44. Tito zemědělci si ke svému hospodaření na roztroušených pozemcích dokázali opatřit stroje.
Stanislav Novák měl ke kravskému potahu motorovou frézu s dvoukolovým vozíkem, se kterou sekal své louky i obilí. Tímto zařízením také vozil na pole mrvu a svážel obilí. Josef Sobota si pořídil starší traktor, samovaz a luční sekačku za traktor. Traktor byl v takovém stavu, že s ním nesměl vyjet na silnici. Proto jej táhl za koňským povozem na pole a teprve tam jej vypřáhl a jezdil. Místní národní výbor několikrát během 60. let přesvědčoval rolníka Sobotu ke vstupu do družstva, ale marně.
V roce 1968 již soukromě hospodařili pouze Josef Sobota a Stanislav Novák. Václav Sobota vzdal v roce 1966 pro vyšší věk soukromé hospodaření a zřekl se svých pozemků ve prospěch JZD a státu. Zamítl však nabídku vstoupit do JZD. Dalšího jara již nesel žádné obilí, ale JZD těžce neslo Sobotův odmítavý postoj ke vstupu do JZD. Žádalo, aby Václav Sobota předal spolu s poli i veškerý svůj majetek včetně zvířat a budov a začal JZD platit nájem. Václava Sobotu tento nátlak zastrašil a vstoupil proto s celou rodinou do JZD.
Mléko od soukromých zemědělců a záhumenkářů se odevzdávalo ve sběrně č. p. 42 u Karla Nolče. Denně přijíždělo ke Karlu Nolčovi svozné auto od určené mlékárny. Šlo o velkou cisternu s motorovým čerpadlem, kterým se mléko z konví přečerpávalo do cisterny. Průměrný svoz mléka od soukromých zemědělců byl v zimě i v létě 300 litrů. V JZD byla jiná praxe – z jejich chladících nádrží se mléko vozilo přímo do plzeňské mlékárny.
Jako odstrašující případ mělo působit vystěhování sedláka Františka Přibíka z č. p. 11. v červnu 1953. Sedlák, který na svém statku zaměstnával řadu místních občanů, byl nucen vystěhovat se do okresu Mladá Boleslav. Pozornost vzbudilo nejprve ohromné bučení krav. Náves se zaplnila a žáci se ve škole nahrnuly do oken. Ze dvora vyjížděl valník tažený koňmi, naložený nábytkem a peřinami. U stolu na voze seděla celá rodina. Nebylo možné přehlédnout tři muže v černých kabátech a kloboucích, kteří výjezd sledovali. Celý den pršelo. Statek dostalo do užívání místní JZD, ale obytnou část nechalo zchátrat. V roce 1969 byla vzácná chalupa z r. 1773 opuštěná a otlučená, přičemž vzácná vrata s vyobrazením sv. Václava z r. 1786 byla díky projíždění zemědělské techniky na spadnutí. Občané nebyli k osudu statků lhostejní a podávali upozornění na Národní památkový ústav v Plzni. Dnes je již vjezd do statku U Přibíků chráněn jako nemovitá památka.
Posledním soukromě hospodařícím zemědělcem v Želčanech byl svobodný hospodář Jiří Červený z č. p. 18. Postupem času si pořídil traktor, sklízecí vůz „otavan“, starší rozmetadlo hnoje, pluh, plečku a ve chlévě instaloval i strojní dojení. Okresní národní výbor mu na doporučení místního národního výboru v roce 1973 zakázal pracovat a hospodařit na přidělených pozemcích. Jeho některá již osetá pole byla přeorána a zapojena do honů JZD. Zoufalý Jiří Červený podal odvolání ke krajskému národnímu výboru, ale to bylo zamítnuto. Během roku se pak vystřídalo několik úředních nařízení a Červeného odvolání k úřadům a prokurátorům až vše skončilo soudem. Soud přikázal s konečnou platností Jiřímu Červenému zanechat soukromého hospodaření, odprodat dobytek a najít si trvalé zaměstnání. Hospodář živil po celé léto 1974 ze skromných zásob jedenáct krav. Seno dokupoval, kde se dalo. Sekal nejen svou zahradu, ale i trávu na polních cestách a mezích, stejně jako plevel a kopřivy kolem potoka. Takto živořil a scházel po celé léto 1974. Mléko poctivě odevzdával i nadále do sběrny pro plzeňské mlékařské závody. Peníze mu však byly posílány prostřednictvím sběrače mléka - přímý styk s národním podnikem mu byl totiž roku 1974 také zakázán. Pod nátlakem odprodal na podzim 1974 čtyři krávy a o něco později i zbylé jalovice. Pouze jednu vysokobřezí jalovici si ponechal. Ta však musela být před Vánoci 1974 utracena, protože se nemohla otelit. Jiří Červený přijal zaměstnání u Správy státních silnic, úsek Seč u Blovic, kam denně dojížděl vlastním autem.
Zatímco v první polovině 20. století byl zemědělský život bez koní nemyslitelný, vzpomínám si, že v mém dětství na venkově v 80. letech 20. století šlo o učiněnou vzácnost. Ruku v ruce s pokračující mechanizací klesal zájem o koně. Zatímco před druhou světovou válkou bylo ve Chválenicích na 50 tažných koní, v roce 1967 jich zde bylo pouhých třináct. V Želčanech byl v roce 1980 odprodán poslední pár koní, které ošetřoval Václav Štolba v č. p. 2. Čtyřiadvacetiletá klisna vážila 590 kg a její čtrnáctiletá družka 690 kg. JZD Chválenice za jejich prodej utržilo 17531 Kč.
Před rozoráním mezí a cest v 50. – 70. letech nabízela krajina pestrou směs bylin a stromů, na kterou lidé v pozdějších letech jen nostalgicky vzpomínali. Na chouzovských drahách rostl fialový vstavač kukačka a červenobílý vřes, Škalici zdobilo kapradí, Hlibočky byly posety žlutými boubelkami – upolínem lučním, červeným totenem lékařským, růžovým kohoutkem lučním, nafialovělou řeřišnicí luční (slepičkou), rosičkou a žlutým pryskyřník. Na vlhkých loukách v Behňovkách byly ostřice a bílé chomáčky suchopýru. Na hrázi zaniklého chouzovského rybníka se bělaly vysoký strmobíl a střemcha a kolem rostly duby a plané třešně. V zimě se u Střížovického potoka těšili na modrý drahokam – ledňáčka. Koroptví bývalo v roce 1946 na chválenickém katastru více než tisíc. Nebyl proto problém povolit toho roku odstřel tří set z nich. Dnes jsou koroptve v počtu necelého sta jedinců na stejném území vzácností. V časech kolektivizace byla vyrovnána jakákoliv terénní překážka a pestrá květena velmi zchudla. Zatímco dříve majitelé polí, lesů a luk kosili a čistili svůj majetek, v 70. letech již byly břehy zarostlé křovím, kopřivami a plevelem do výše člověka. Střížovický potok, dříve naplněný raky a pstruhy, byl kvůli výtokům ze silážních jam zcela mrtvý. V lesích zahnívaly popadané stromy, které nikdo neodklízel, a nečistila se ani mokrá zákoutí u potoků. Zanesený potok řešil novou situaci po svém a snažil se dělat si nové koryto. Kolem potoka tak vznikaly nové bažiny přinášející s sebou mouchy a komáry. Kolem rochle a bývalého sloupku U Jáníka se od horní strany začal navážet nejrůznější odpad z polí, zbytky ze staveb a výkopů. Hráz zaniklého chouzovského rybníka byla porostlá trním.
Z obce se pomalu vytrácely staré náboženské tradice. O to, aby zcela nevymizely, se staral oblíbený chválenický farář P. Josef Mudroch, který v naší obci působil od roku 1937 do roku 1978. Pod jeho péčí se do padesátých let přenesla ve Chválenicích slavnost Božího těla. Páter Mudroch také aktivně pečoval o svěřený kostel sv. Martina. Zasloužil se o velkou opravu vnějšího pláště kostela v roce 1964. Oporou faráři Mudrochovi byla farní kuchařka Josefa Balíková a její syn Antonín Balík. V roce 1966 zažil chválenický kostel sv. Martina velkou událost, když zde konal slavnost svatého biřmování tehdejší apoštolský administrátor pražské arcidiecéze František Tomášek. Jde samozřejmě o pozdějšího arcibiskupa Františka kardinála Tomáška. V době, kdy pokročilý věk ubíral páteru Mudrochovi síly, mohl se navíc spolehnout na pomoc dvou významných chválenických občanů – Miroslava Němce a JUDr. Fortunáta Tomana. V roce 1969 byla v celém kraji velkou událostí husitská slavnost na vrchu Bzí na paměť 550. výročí Korandova kázání v těchto místech.
Boží tělo ve Chválenicích roku 1951
Pozvánka na poutní mši svatou u sv. Vojtěcha na Planinách v roce 1988
Společenský a kulturní život se za socialismu dostal pod kontrolu nového režimu. Některé osobnosti, které se dosud na společenské a kulturním životě v obci dosud významně podílely, byly v procesech 50. let souzeny a poté vězněny. Přesto nelze říci, že by ves v této době společensky nežila. Ba naopak.
Vznikla řada nových organizací. Velmi zdatně si vedl především Svaz protipožární ochrany, který úspěšně navázal na činnost dřívějšího hasičského sboru. Po válce obnovila svou činnost také Tělocvičná jednota Sokol. Byl založen Svazarm, který v létě pořádá pro mládež různé branné závody. Mládež byla organizována v Československém svazu mládeže a jeho pionýrské organizaci. Místní nadšenci založili v polovině 50. let v bývalé klubovně zakázané woodcrafterské družiny Delawarů pod Farskou skálou lehce nekonformní tramspkou osadu Fort Adamson. V letech 1967 - 1969 byly ve Chválenicích pod hlavičkou pionýrské organizace a při redakci časopisu ABC vytvořeny chlapecký woodcrafterský klub KLM 09 a dívčí woodcrafterský klub Červánky. V době normalizace vyvíjela převážná část mládeže činnost v nově ustaveném Socialistickém svazu mládeže. Mnoho žen bylo organizováno v Československém svazu žen nebo v Československém červeném kříži, který měl v polovině 70. let devětasedmdesát členek. Zahrádkáři se sdružili v místní organizaci Čs. svazu zahrádkářů a 35 občanů z Chválenic a okolí bylo v 70. letech členy Svazu chovatelů drobného zvířectva. 25 myslivců se sešlo v Mysliveckém sdružení „Skála", jehož honební revír byl rozložen na katastru Chválenic, Chouzov a Želčan. Navázali tak na dlouholetou tradici honebního společenství období Rakousko-Uherska a I. republiky. Velmi čile si vedla osvětová beseda.
Z první republiky se do poválečného období přenesla tradice divadelních představení. Velkou zásluhu na pokračování této tradice měla chválenická tělovýchovná jednota Sokol, která si vstupným vydělávala na činnost svého hokejového klubu. Časem vznikala divadelní představení i za pomoci místních hasičů a Svazarmu. V obecní kronice se dodnes zachovaly fotografie z mnoha představení. V roce 1964 byla U Cingrošů například sehrána hra „Na potoce za mlýnicí“. Další divadelní představení již hostil nově otevřený kulturní dům Na Radosti. V květnu 1979 šlo o dětské představení Zimní královna a v roce 1982 dětské představní Čertík Belinka.
Aktivní činnost v obci za socialismu nadále vyvíjel i místní Sbor dobrovolných hasičů. Po několikerých reformách se začal nazývat „Požárnický sbor ve Chválenicích“. Stejně jako dnes se kladl důraz na výchovu hasičského dorostu. Mladí hasiči se i v 50. – 80. letech účastnili různých soutěží o ceny. 24. Července 1982 zorganizoval chválenický požárnický sbor velkou slavnost k 90. výročí založení chválenického SDH. Součástí oslav byla výstava historických vozidel a stříkačky, průvod, program v kulturním domě Na Radosti a ukázka hašení. V letech 1982 – 1984 si navíc hasiči adaptovali bývalé garáže ČSAD u Sýkorovny na svou klubovnu.
Aktivní činností se mohl pochlubit také chválenický myslivecký spolek, který navazoval na činnost prvorepublikového honebního spolku. Zajímavostí z jejich činnosti je mj. několikerá výstava loveckých trofejí a odchyt zajíců pro Francii v roce 1984.
V 60. letech o sobě dala ve Chválenicích vědět nová organizace, Svaz pro spolupráci s armádou (SVAZARM). Oblíbená branná organizace se podílela na různých akcích sportovního rázu v obci. Mimo jiné si v polovině 60. let vybudovala v místech bývalého lomu pod Farskou skálou střelnici a někdejší klubovnu woodcrafterského klubu Delawarů začala využívat pro svou potřebu. Svazarmovská střelnice byla dále upravována v letech 1979 – 1988.
Na podzim roku 1963 byl ve Chválenicích založen Spolek chovatelů drobného zvířectva. Spolek choval zvířata pro krásu, užitek a potěšení. Při založení měl 18 členů. Funkcionáři spolku byli: předseda – Kvídera Oldřich, jednatel – Mencl Václav, pokladník – Cingroš Vladimír, tetovatel – Havlíček Václav. O spolek byl velký zájem a přihlašovali se další členové z okolních obcí. Po jednom roce členství vystavovali členové zvířata, za která dostávali ceny a diplomy. Chovatelé odevzdávali na trh i vejce od drůbeže, kterou chovali. Ve dnech 25. - 26. prosince roku 1967 uspořádala organizace Svazu chovatelů drobného zvířectva ve Chválenicích 1. propagační výstavu čistokrevných králíků, holubů a drůbeže. Výstava byla v sále Jednoty u Cingrošů. Účast vystavovatelů byla značná. Vystavovatelé byli z Chválenic, Želčan, Borku Nebílovského, Starého Plzence, Nezvěstic i odjinud. Bylo vystaveno na 200 kusů různých zvířat. Účast návštěvníků byla značná. Na výstavě se dělaly též obchody. Prodalo se mnoho králíků od 80,- do 180,- Kčs za kus a též mnoho holubů za cenu 30,- až 70,- Kč za kus. Výstavu řídil Václav Havlíček a měla v okolí ohromný ohlas. Bylo prováděno i hodnocení zvířat a uděleny ceny nejlepším. Záhy po svém založení a uspořádání zmíněné propagační výstavy členové spolku postupně vystavovali na dalších výstavách konaných kolem obce Chválenice. Na těchto výstavách byla vystavovaná zvířata hodnocena velmi kladně, patřila k nejlepším a byla proto náležitě odměňována čestnou cenou. Zvyšující se kvalitou a úrovní chovaných zvířat, rostl počet členů spolku a jeho řady se začaly pomalu a jistě rozrůstat.
V poválečném období začala v naší obci tradice dětských slavností, na které navázala neméně oblíbená tradice dní dětí. Dny dětí se, stejně jako dnes, odehrávaly především v přírodě, konkrétně na tehdejším cvičišti pod lesem. Měly však zpočátku poněkud jiný ráz než jsme dnes zvyklí. Slavnost byla zahájena radostně laděným průvodem dětí od školy. Průvod došel na cvičiště pod lesem, kde měly děti vystoupení - různé tance a jiná vystoupení. K tanci jim vyhrávala například kapela z Nebílovského Borku. Výjimečně, například v roce 1965, se dětský den odehrál v hostinci U Cingrošů. Děti tehdy zažily estrádu s vystoupením kouzelníka a dvanácti malých harmonikářů a harmonikářek, žáků hudební školy ve Starém Plzenci. V roce 1971 se o zábavu dětí postarala nově vytvořená organizace, chválenický automotoklub. Automotoklub přinesl do obce tradici různých soutěží. V 80. letech se již oslavy dětských dní podobaly dnešním – byly rozšířené o míčové hry, závody, soutěže, střelbu ze vzduchovek a opékání buřtů.
V předvečer Velké říjnové socialistické revoluce se 6. listopadu konaly lampionové průvody pořádané místní pobočkou Svazu československo–sovětského přátelství. Děti nesly lampiony z dolní do horní vsi. do horní vsi. V roce 1965 vedla trasa od hostince U Cingrošů do horní vsi a zpět. V hostinci pak měly děti recitační pásmo a předseda MNV jim vyprávěl o mezinárodní situaci a významu VŘSR.
Bylo mnoho věcí každodenního života, které lidi v polovině 60. let nenechávaly chladnými. Zde je několik příkladů. 14. května 1964 proběhlo přes vytrvalý déšť mezi Chválenicemi, Nezbavěticemi a Nezvěsticemi celodenní vojenské cvičení s výsadky parašutistů. Kroužící letoun a bezpočet padáků na obloze byl pro chválenické občany velkým svátkem.
O půl roku později, 27. října 1964 se Chválenickým, Želčanských i Chouzovským opět rozbušila srdce. Ve 20:45 hod se totiž v domácnostech rozkolébaly židle, chrastilo nádobí v kredencích a houpal se nábytek. Druhý den se dozvěděli, že proběhlo zemětřesení s epicentrem v jižních Alpách o síle 4 - 5 stupňů Richterovy stupnice.
Dvacet let po skončení druhé světové války, v souvislosti s uvolněním cestovního ruchu i pro země z nesocialistického tábora, směli Československo začít navštěvovat i turisté ze Spolkové republiky Německa. Na Bílou sobotu 1965 mezi 19. a 20. hodinou vzrušilo obyvatele Chouzov auto se západoněmeckou poznávací značkou, projíždějící od obce polní cestou v Průhonu směrem k Lesíkům. V autě seděl jeden starší člověk a dva mladí, dva muži a jedna žena. Po nějaké době se auto od Lesíků vracelo zpět. Chouzovský občan, který vůz sledoval na motocyklu, následně na okraji lesa pod břízami objevil vykopanou jámu. V Želčanech se občané pokusili auto zastavit, ale neúspěšně. SNB reagovala na upozornění občanů odmítavě, a tak se nikdo již nikdy nedozví, co měli němečtí občané pod stromem uschováno. Snad šlo některého německého vojáka, který za války sloužil na poli u světlometu.
Další vzrušující událost se odehrála v podvečer 18. července 1967. Nad Radyní bylo tento den zpozorováno UFO. Ve 20:55 se na obloze objevilo jasné oranžové světlo velikosti pomeranče, které se nejprve pohybovalo směrem od severozápadu na sever, ale během necelé minuty se zmenšilo na sotva viditelný bod a zmizelo. Ve 21:05 se však objekt objevil znovu a pohyboval se tentokrát od jihozápadu na jihovýchod. Úkaz vidělo několik lidí, kteří potvrdili, že se světlo pohybovalo mnohem pomaleji než trysková letadla a navíc zcela nehlučně.
Chválenice vždy patřily pod nezvěstický poštovní úřad, ale po druhé světové válce se začalo uvažovat o zřízení vlastní pošty. Původně vyhlédnutým objektem byla bývalá budova Kampeličky, kde se nyní nacházela pobočka České státní spořitelny. Po sporech se spořitelnou se obec rozhodla uvolnit pro poštu místnosti v tehdejší budově místního národního výboru, bývalém obchodě Tanzerových č. p. 24. Pošta zde byla otevřena 1. října 1959 a jméno Chválenic se toho dne rozletělo na poštovních razítkách do světa. Pod chválenickou poštu spadaly i Nebílovský Borek a Losiná. Vedením poštovního úřadu byla pověřena Marie Tafatová, roz. Šťastná, listonoškou pro Chválenice a Borek Marcela Rozumová. Do Losiné odvážel poštu autobus odjíždějící z obce ráno v 6:49 hod.
Tato změna se dotkla i nejoblíbenějšího chválenického obchodníka Josefa Tomana v č. p. 55. Jeho obchod byl změněn na prodejnu smíšeného zboží Jednoty a Josef Toman zde byl vedoucím. Podobně dopadlo i někdejší řeznictví Kulových v č. p. 43 – řeznictví pohltilo družstvo Jednota, které zde zpočátku nadále provozovalo svou prodejnu. Koncem 60. let byla v souvislosti vybudováním nové restaurace Na Radosti otevřena i nová řeznická prodejna na dnešním místě. Od roku 1957 využívalo bývalý objekt hostince U Krčmářů (U Kašparů) družstvo Jednota jako svou průmyslovou prodejnu. Prodejna se nacházela bývalém hostinském sále a k dostání zde byly látky, motocykly, rádia, televize nebo dokonce nábytek. Od 60. let zavedla Jednota U Krčmářů samoobsluhu potravin, ve které prodávaly Jaroslava Tomrdlová, Mil. Balvínová a paní Kulová. Tato prodejna nahradila dosavadní obchod smíšeného zboží U Tomanů. Po zřízení prodejny potravin byli nespokojeni především obyvatelé horní vsi, kteří byli zvyklí na prodejnu U Tomanů, kterou měli blíže. Od února 1987 do března 1989 probíhala svépomocí výstavba nového chválenického konzumu, který svým občanům slouží dodnes. Nová prodejna byla vybudována blíže horní obci.
Zřízení prodejny U Kašparů zkomplikovalo život místní tělovýchovné jednotě Sokol, která zde dosud prováděla nácviky a konala přednášky, filmová představení a divadla. Sál U Cingrošů byl v této době pro podobné akce nezpůsobilý. Podlaha byla místy naprosto shnilá, okna malá a jednoduchá, stěny vlhké. Od počátku 50. let se diskutovalo v obci o rekonstrukci, ale bez výsledku. Do sálu nechtěl investovat ani majitel Vl. Cingroš ani nájemce, Jednota. Sálu nepomohlo ani to, že do něho v době žní ukládalo místní JZD obilí. Ze zoufalství byly požádány o příspěvek na opravu sálu U Cingrošů okresní národní výbor a okresní tělovýchovná organizace – opět marně.
Majitelem hostince a sálu U Cingrošů byl i za socialismu Vl. Cingroš. Výčepní zůstávala Anna Cingrošová. Hostinec však provozovala Jednota, která zde byla v nájmu. V dubnu 1962 dala Anna Cingrošová Jednotě výpověď a hostinec byl uzavřen. Po této vzpouře přišla obec o poslední funkční restauraci. Koncem dubna začala Jednota vydávat lahvové pivo a o dva dny později začala opět točit pivo do džbánků. Po stupňujících se neshodách s majiteli hostince se Jednota ve druhé polovině 60. let rozhodla vybudovat dnešní restauraci. Podařilo se také přesvědčit Cingrošovi k odprodání sálu. Sál byl během 70. let zrekonstruován, navýšen o další patro a rozšířen o ubytovnu se zvláštním vchodem. Zároveň byla v r. 1975 na poli pro sál vyvrtána nová studna. Propojením nového sálu s restaurací vznikl kulturní dům Na Radosti. Stavební práce skončily v roce 1977 a v sobotu 3. září 1977 došlo k jeho slavnostnímu otevření. O slavnost byl velký zájem. Otevření zpestřilo vystoupení žáků základní školy a kapely Veselá osma neboli Chlumanka.
Již v době před padesáti lety si kronikáři stěžovali na extrémní výkyvy počasí. Na jedné straně přicházela horká a suchá léta, kdy usychaly listy na stromech, na straně druhé neúrodná a deštivá léta. Zimy byly bez sněhu i se sněhovými kalamitami, doprovázely je ničivé vichřice.
V únoru 1967 se nad Chválenicemi přehnala vichřice, která po sobě zanechala velké škody. Na farském dvoře například polámala lípu, poničila Nyklojc hrušku u Chouzov a na Farské skále pokácela dokonce dřevěnou triangulační věž. Podobné následky měla ve vsi i v obecním a farském lese vichřice v zimě roku 1978. Sněhovou kalamitu zažila naše obec v zimě 1969 – 1970. Přestože Chválenicemi neprotéká žádný významný potok, stíhaly čas od času obec také povodně. Obzvláště ničivě se projevila povodeň, která se obcí prohnala z polí od Farské skály 30. dubna 1975. Poničila vozovky, náves i dvory domů. Během let se odehrály i nejrůznější požáry. Obzvláště v 50. letech byly časté požáry v objektech JZD. Nešlo o sabotáže, ale o neopatrnost nebo o technické závady. Někdy při požárech uhořela i zvířata. Chválenice zažily také lesní požár. Vedle živelných pohrom vzrušily obec vzrušily také automobilové nehody. 9. června 1982 se například na Vrchách mezi Chválenicemi a Želčany srazila dvě nákladní auta.