Obec Chválenice
Chválenice č.p. 21
332 05 Chválenice
Jiří Sankot
Nejslavnější želčanskou rodinou je bezesporu rodinaTrykarových z č. p. 15. Rod pocházel ze Zdemyslic, kde byl Josef Trykar (+1847) rychtářem. Jeden z Josefových pravnuků, Václav Trykar byl šenkýřem a starostou Želčan. Vydával také první želčanské pohlednice. Jeho starší bratr, JUDr. Josef Trykar (*1878) se stal viceprezidentem zemského krajského trestního soudu v Praze.
V roce 1901 zemřel ve Chválenicích ve věku 106 let výměnkář Jan Chládek. Člověk, který pamatoval napoleonské války, revoluční rok 1848 a vládu čtyř rakouských císařů, byl pravděpodobně nejstarším chválenickým občanem v novodobé historii.
Chválenice se ve druhé polovině 19. století staly oblíbeným místem výletů plzeňských Sokolů. Tato tělovýchovná jednota vznikla v 60. letech. Zpočátku se Sokolové nechávali dovézt do Chválenic vozy a putovali odsud pěšky na Vlčtejn a do Blovic, kde se zúčastnili kulturního programu. Poté se vrátili pěšky do Chválenic a vozy je odvezly zpět do Plzně. V 80. letech 19. století již Sokolové jezdili vlakem a do Chválenic zavítali cestou na Radyni nebo na Vlčtejn. Tento zvyk plzeňských Sokolů se přenesl i do dvacátého století.
Po první světové válce došlo k prudkému rozvoji techniky. V roce 1923 byly Chválenice, Želčany i Chouzovy elektrifikovány. V roce 1923 také začal vysílat rozhlas. První rozhlasový přijímač v Chouzovech zakoupil v únoru 1933 Josef Synáč z č. p. 19 a umístil jej v dílně čsl. státních drah v č. p. 7. Šlo o čtyřlampový přístroj Philips, který stál 3000 Kč. Když si uvědomíme, že průměrný výdělek nepřekročil tehdy tisíc korun, šlo o velkou investici.
V roce 1932 poprvé spojila Chouzovy, Želčany a Chválenice s Plzní autobusová linka. Šlo o experiment, který se dlouhodob neujal. První linkový autobus projížděl po trase Střížovice – Chouzovy – Želčany – Chválenice – rozcestí Pod Škalkami ke St. Plzenci – Losiná – Černice – Čechurov – Světovar – Jiráskovo náměstí – Nádraží – Kramářovy sady a zpět. Autobus vyjížděl ze Střížovic dvakrát denně – v půl sedmé ráno a v půl jedné po obědě. Trvalé autobusové spojení do Plzně bylo však zahájeno až v roce 1945, když autodopravce Sýkora dokončil ve Chválenicích stavbu svých autobusových garáží. V r. 1948 dopravu i garáže převzala ČSAD a linka byla prodloužena z Chválenic přes Želčany a Chouzovy až do Střížovic. V roce 1955 byly na linku napojeny také Vlčtejn a Chlum.
Ve třicátých letech byla před obchodem Tomanových zřízena benzinová stanice. Po vypuknutí války byla stanice kvůli omezenému přídělu benzinu uzavřena, ale nádrž na 5000 litrů benzinu je na jejím místě v podzemí dodnes.
Období první republiky bylo i érou rozvoje skautského hnutí. Chválenická Družina lišek i pozdější Delwarové soustředili svůj život do okolí Farské skály, zatímco chouzovští skauti pořádali své táboráky v Nyklojc strži.
Třicátá léta přinesla neradostné období velké hospodářské krize. Lidé přicházeli o práci i o střechu nad hlavou. Občanům Chválenic pomáhalo částečně řešit zoufalou životní situaci otevření lomů pod Farskou skálou, v místech pozdější střelnice. Obec lom pronajala od roku počátku roku 1930 do konce roku 1936 žákavské firmě Holpuch s tím, že bude přednostně zaměstnávat chválenické občany. Obce se snažily pomáhat i při řešení zoufalé bytové situace. Chouzovský obecní úřad například povolil Matěji Kovaříkovi postavit si na drahách vyřazený železniční vagón a využívat jej jako byt. Pan Kovařík si jej časem obestavěl vepřovicemi a opatřil střechou.
Měsíc po osvobození od nacismu způsobil 15. června 1945 ve Chválenicích a v Želčanech pozdvižení průjezd prezidenta Edvarda Beneše. Do obou vsí přicházelo mnoho lidí ze širokého okolí, aby uviděli svého prezidenta. Ten jel do Žinkov, kde měl vykonat přehlídku čsl. dobrovolnické brigády. Pamětníkům utkvěla v paměti bílá hlava presidenta, dobrácký pohled a kynoucí ruka.
V roce 1947 byla ve Chválenicích živě diskutována otázka připojení k telefonní síti. Připojení obce k telefonu obnášelo vykopání jam pro větší množství telefonních sloupů a řada občanů byla proti. Podle nich šlo o zbytečnou investici vynaloženou na něco, bez čeho se dosud ves obešla. Po schválení místním národním výborem byly Chválenice spolu se Želčany, Chouzovy a Nezbavěticemi připojeny k nezvěstické telefonní síti. Sloupy byly vykopány a zasazeny během tří týdnů. Telefonní automat byl jako veřejný telefon umístěn v domě Karla Nolče. Později bylo do vsi zavedeno i nepřetržité spojení přímo do Plzně.
V roce 1957 měla rozhlasový přijímač každá rodina a lidé se začali zajímat o vrchol tehdejší techniky – televizor. Ve Chválenicích si zakoupil první televizor Václav Mašat. V roce 1959 mělo televizi již šestnáct občanů. Někteří chváleničtí občané stáli na nové přístroje fronty celá den, jiní pročekali na televizor u prodejny celou noc.
V únoru 1977 vzrušila Želčany velká událost. Při vykopávání trnin za zahradou Václava Kosnara byl objeven ostrý americký granát z roku 1945. Pro nebezpečný nález si přijely bezpečnostní orgány a odvezly jej k zneškodnění.