Více o aplikaci
Obec Chválenice
Chválenice č.p. 21
332 05 Chválenice
Chválenice
Miroslav Němec
V pěstování ovoce v okolí Chválenic prosluli v 18. – 19. Století především italští kameníci, které na šťáhlavsko-nebílovské panství přivedli Černínové, aby pomáhali lámat žulu na Planinách u Nebílovského Borku. Jejich zásluhou začal být kraj spojován s pěstováním jablek a hrušek. Italští kameníci pěstovali především odrůdu, které se později začalo říkat „nebílovský skleňák“, ale časem vznikla i celá řada dalších krajových odrůd jablek ( soudky, sláďátka) nebo hrušek (cikánky, přesedavky, zelenky, krvavky, čápy). Sadařství bylo rozšířeno nejen v Nebílovech, kde se udrželo dodnes, ale i ve větších vsích v okolí – ve Chválenicích a v Losiné. Chválenický řídící učitel Antonín Benedikt Breycha dokonce zavedl tradici tzv. stromových slavností a vedl si tzv. Knihu sadovou. Sadařství se věnovala i Čtenářsko-hospodářská beseda se sídlem v Blovicích pod vedením rokycanského vikáře, blovického okresního starosty a chválenického faráře P. Josefa Tangla. Největší chválenickou štěpnicí byla bezesporu Hejskojc štěpnice při dnešním statku Chlumských. Stejně důležité jako sadařství bylo pro hospodáře a hospodyně zakládání zahrádek. Před domky bylo zvykem zakládat zeleninové zahrádky s kořenovou zeleninou, česnekem, cibulí a okurkami. Květinové zahrádky pak hospodyně vysazovaly na malém prostranství před štítem domu.
Mapa důmyslného systému zámeckých zahrad v Nebílovech z 19. století: vedle sadu se nacházela řada školek a zároveň zahrady tvořené "mateřskými stromy" či kaštany. (Zdroj: Státní oblastní archiv v Praze, fond Rodinný archiv Valdštejnů, i. č. 4919, Plan von Schlossgarten zu Nebelau)
Zajímavou slavností byla „slavnost stromová“, kterou od školního roku 1905 zavedl řídící učitel Antonín Benedikt Breycha. Vždy v polovici dubna žactvo sázelo stromy v okolí obce. Na „Roupíně“, kolem „Škalek“, na obecní chválenické i nezbavětické návsi, při cestách do Borku, Nezbavětic a Nezvěstic. Do roku 1910 bylo vysázeno 245 stromů, převážně darovaných. Slavnosti stromů vznikly v americkém státě Nebraska, která byla pustinou bez stromů. Za 15 let tam bylo vysázeno téměř 356 miliónů stromů. Dětem tak byla vštěpována láska k přírodě. Každému sázení předcházela mše svatá za přítomnosti školní rady, ve které byli zástupci všech přiškolených obcí, včetně faráře, a rada též vysazování doprovázela.
Ovoce se v minulosti konzervovalo především sušením - na lískách v peci, na slunci a v sušárnách na selských zahradách. Ve Chválenicích se taková sušárna ovoce donedávna zachovala u Přibáňů, poblíž rybníka Jasanka. Sušárny měly podobu srubů a místní kluci se do nich po klukovských toulkách vloupávali ještě ve 20. letech 20. století. Teprve později se začalo ovoce nakládat do kompotů tak, jak je známe i dnes.
Včelařství ve Chválenicích a v celém kraji zažilo rozkvět od poloviny 19. století. Dříve včelaři používali jen tzv. kláty (úly z kmene stromu, vyřezávané např. do podoby lidské tváře) nebo další primitivní úly. Kdo tehdy choval choval včely, nepotřeboval navíc mnoho odborných znalostí. Včely měly dostatek květů - nejen na lukách a v sadech, ale i na těch polích, která ležela ladem a byla zarostlá plevelem.
V polovině 19. století se hospodaření měnilo a modernizovalo a vznikly i moderní domečkové úly s pohyblivými rámečky. Med se stáčel dvakrát ročně pomocí medometu. První stáčení proběhlo na sv. Josefa. Zásluhu na popularizaci a rozvoji moderního včelaření na Plzeňsku měl ve druhé polovině 19. století profesor plzeňského reálného gymnázia Tůma Cimrhanzl. Po výstabě Borské věznice vyráběli dokonce tamní vězni vyráběli slaměné úly pro včelaře.
V roce 1874 vznikla v Plzni Včelařská jednota. Její ustavující schůze proběhla v budově reálného gymnázia. Jednatelem společnosti byl Tůma Cimrhanzl a předsedou ředitel reálného gymnázia František Částek. Včelařská jednota pořádala členské schůze po celém okolí Plzně, v našem kraji například ve Šťáhlavech. III. valného sjezdu českých včelařů v hotelu U Hamburku v Plzni se roku 1880 účastnilo již šedesát vystavovatelů - 48 z Čech a 12 z ciziny (ze Švýcarska, Dánska, Itálie a Německa). Jednota později zanikla a k novému rozvoji organizovaného včelařství došlo na počátku 20. století. Ve 20. letech byly největší včelařské spolky v okolí Chválenic v Blovicích (37 členů), Spáleném Poříčí (31 členů), Starém Plzenci (28 členů) a Štěnovicích (13 členů).
Ve Chválenicích byly včelíny také na mnoha hospodářstvích, včetně fary. Největší včelín se pak nacházel v Nebílovském Borku u Maříků.
Včely byly pro hospodáře důležitými pomocníky, který pomáhali při opylování zahrad, polí a stromů na sadech. Včely dostávaly v oblibě přednost před čmeláky, kteří sice také opylují květiny, ale nedokáží přezimovat ve společenství, hynou a na jaře jich je málo.
Lov a výlovy chovných rybníků byly odedávna výsadou vrchnosti. Zemědělci se na nich přiživovali především formou pytlačení. Teprve po první světové válce a pozemkové reformě začala vznikat rybářská družstva a honební společenství. Také ve Chválenicích vzniklo na počátku 20. století významné honební společenství, na jehož tradici dnes volně navazuje myslivecké sdružení Skála. Vedení honebního společenství – honební výbor – byl volen a po vzniku Protektorátu zůstal jedinou možností, jak si připomínat demokratické principy první republiky. Diváky honů a rybolovu vždy bývali chváleničtí školáci.
Stejně proslulí jako myslivci byli ve vsi i pytláci. To, které rodiny si získávaly v časech kolem první světové války obživu pytlačením, bylo veřejným tajemstvím. Známí v tomto ohledu bývali Bartík-Sobota či bratři Josef a František Balvínovi, kameníci z Nebílovského Borku.
Družstevnímu rybaření sloužily všechny rybníky ve Chválenicích – velký a malý rybník na chválenických drahách (dnešní Velký rybník a rybník Pod lesem), stejně jako menší rybníky Pastuška a Jasanka. Využíval se i rybník Ve Volší mezi Chválenicemi a Želčany, poblíž silnice z Chválenic do Nezvěstic. Důležitou roli sehrávala důmyslná soustava tří propojených rybníků v místech, kde se dnes říká „Pod rybníky“. Nacházela se na hranici chválenického a nezbavětického katastru, při polní cestě z Chválenic do polí nad nezvěstickým hřbitovem, a pomáhala udržovat vlhkost vzduchu a půdy v těchto místech. Touha po rozšíření pozemků přivedla nezbavětické a chválenické sedláky ke zrušení rybníků. Již na mapě šťáhlavského panství z 2. poloviny 18. století a na mapě stabilního katastru z 1. poloviny 19. století je zakreslen pouze jeden rybník, a to obecní chválenický. Tento rybník zde najdete dodnes. Na dva zbývající odkazuje jen několik pomístních názvů - V Rybníce, Na Kozákojc hrázi, Pod Rybníky. Zanikl i rybník Ve Volší, ale kolem roku 1980 byl zásluhou chválenických myslivců obnoven.
V Chouzovech, v lokalitě Na Rybníku, existoval do počátku 19. století panský rybník, patřící tehdy hradišťské vrchnosti. Dobře patrný je na mapě I. vojenského mapování. Práce při výstavbě rybníku probíhaly formou roboty. Hráz byla vystavěna ze světlé hlíny a břidlice. Dá se předpokládat, že materiál byl vytěžen V Jámě, kde vznikla prohlubeň a kde se stejná hlína nachází. Rybník míval u lávky pod č. p. 15 společný náhon z Chouzovského a Střížovického potoka a zásoboval vodou i mlýn v Želčanech č. p. 11. Mezi léty 1827 – 1828 byl rybník stržen u čapu. Na mapě stabilního katastru z let 1826 – 1830 je na jeho místě již vyznačena panská louka. Na potoku zůstal jen malý průtokový rybníček pod domem č. p. 14. Dodnes se v terénu zachovaly viditelné zbytky hráze i náhonu. Na protrženém rybníku vrchnost sela obilí, orala jej nebo zde sázela brambory. Později plochu rybníka urovnala na louku, kterou si velice považovala. Od jara do podzimu na louce zaměstnávala hlídače. Pamětníci vzpomínali na Vojtěcha Pedála z č. p. 5. Roku 1913 koupil pozemek místní sedlák Jan Bystřický. Před několika letech byl v části louky rybník obnoven.
Bylo zvykem chytat drobné zpěvné ptáky – čížky, kvíčaly, čermáky, stehlíky, pěnkavy a skřivany. Chytáni byli na návnadu – tzv. volavého ptáka. Šlo o ptáky, kteří se "upravovali", aby byli již v srpnu připraveni k lovu na čihadle a pilně volali. Taková úprava spočívala v tom, že se ptákům vytrhala 1. května všechna ocasní pera a ob jedno pero na letkách a poté byli až do 25. července drženi v chladu a šeru, aby k danému datu byli přepelicháni a připraveni ke svému úkolu. Nalákaný pták byl chytán do pasti - sklopné klícky z vrbového proutí, do žíněných ok či do sítí ozdobených jeřabinou. Chytalo se také na vějičku, na lep - březové proutky byly pomazané lepem uvařeným z bobulí jmelí.
Pravděpodobně Již od středověku žili v našem kraji čihaři, kteří se lovem zpěvných ptáků živili. Čihař měl na tzv. čihadle svou boudu a číhal na vhodný okamžik k odchytu ptactva. Nejstarší doklad o čihaři v našem kraji máme v 17. století ve Spáleném Poříčí. V nejbližším okolí Chválenic byl čihařem například dědeček Miroslava Němce, Josef Mencl z Nezbavětic, chytající stehlíky na lep. Čihadla, místa určená k odchytu ptactva, byla zpravidla háječky z křoví a smrčků nebo u vody, kam se ptáci zalétali napít.
Aktuality na Facebooku
Obec na Wikipedii
