Obec Chválenice
Chválenice č.p. 21
332 05 Chválenice
Přehledný obsah kapitoly najdete ZDE.
V ohybu silnice vedoucí od Radyně k Nebílovům upoutá na lesní mýtině po levé straně cesty naši pozornost nově opravený sloup zakončený sochou sv. Jana Nepomuckého. Sloup s iónskou hlavicí zaujme na první pohled i zajímavým aliančním znakem. Tento znak patří Heřmanu Jakubovi hraběti Černínovi z Chudenic (1715 - 1784) a jeho první manželce Ernestině hraběnce ze Šternberka (1718 - 1747). Pod znakem je pozlacený rok sňatku Heřmana a Ernestiny, 1740. Je jisté, že sloup, postavený na okraji někdejšího panského lesa Džbánek, byl instalován právě při příležitosti zmíněného sňatku. Ke svatbě hraběte Heřmana Jakuba Černína s komtesou Ernestinou došlo 9. května 1740 v chrámu svatého Víta na Pražském hradě. Heřman Jakub Černín byl v té době pouhý jeden rok majitelem šťáhlavsko-nebílovského panství včetně vsí Chválenice a Želčany.
Barevná rekonstrukce aliančního znaku Heřmana Jakuba hraběte Černína a Ernestiny komtesy ze Šterberka umístěného na svatojánském sloupu ve Džbánku. Heřman Jakub Černín z Chudenic pocházel z vedlejší, švohovské větve černínského rodu a používal proto zjednodušený černínský erb. Heřmanův syn používal již složitější erb, který byl také roku 1806 umístěn nad vchod do chválenické fary.
Manželství uzavřené r. 1740 trvalo pouze necelých sedm let, protože 7. února 1747 Ernestina zemřela a po pohřbu v chrámu sv. Víta na Pražském hradě byla uložena do černínské rodinné hrobky. Do té doby však stihla Heřmanu Jakubovi hraběti Černínovi z Chudenic během let 1741 – 1747 porodit pět dětí. Posledním z nich byl Prokop Jan Křtitel František de Paula Kašpar Adam Karel Ignác Alexander de Sauli Fidelis, narozený 27. ledna 1747. Po jeho narození hraběnka zemřela. Hrabě Černín přežil svou ženu o téměř čtyřicet let a byl ještě jednou ženat. V době vzniku sloupu u silnice v lese Džbánku byl v Čechách kult Jana Nepomuckého, svatořečeného roku 1729, velmi silný.
Svatojánský sloup v lese Džbánku z roku 1740 je dodnes upomínkou na sňatek Heřmana Jakuba hraběte Černína s jeho první manželkou Ernestinou hraběnkou ze Šternberka.
Dnes se sloup náchází na hranici katastrů obcí Losiná, Chválenice, Nebílovský Borek a Nezbavětice. Na restaurování sloupu mají zásluhu obec Losiná a restaurátor Milan Směšný. Přímo ve Chválenicích máme na silně věřícího Heřmana Jakuba Černína ještě výraznější památku než je zmíněný sloup – barokní kostel sv. Martina. Heřman Jakub nechal kostel postavit ve stejném roce, kdy mu zemřela jeho žena Ernestina – roku 1747. Více se o rodině Heřmana Jakuba Černína z Chudenic (vč. přehledného rodokmenu) dočtete v příspěvku Vladimíra Červenky zde.
Předposledním dítětem Heřmana Jakuba Černína a Ernestiny Šternberkové byl syn
a pozdější Heřmanův nástupce Vojtěch Černín z Chudenic, narozený v lednu 1746.
Zůstává otázkou, zda náhlá smrt manželky Ernestiny přivedla mladého vdovce Heřmana Jakuba Černína k rozhodnutí postavit ve Chválenicích nový farní chrám. Jak již víme, hraběnka byla počátkem roku 1747 pochována v černínské rodinné hrobce na Pražském hradě. Uvědomil si při pohřbu hrabě Černín, že je třeba přemýšlet o zřízení rodinné hrobky přímo na šťáhlavsko-nebílovském panství?
V polovině 18. století se na černínském šťáhlavsko-nebílovském panství nacházely celkem tři farní kostely – ve Starém Plzenci, na Prusinech a ve Chválenicích. Plzenecký a prusinský chrám byly již barokně upraveny, zatímco ve Chválenicích se stále nacházel jen malý středověký kostelík. Víme sice, že k určité úpravě původního chválenického kostela došlo v roce 1670, kdy byla také přistavěna zvonice, nešlo ale nejspíš o žádný významný zásah.
Každý z farních kostelů stojících na šťáhlavsko-nebílovském panství měl svům význam i kvůli hrobkám, které se uvnitř nacházely – v kryptě kostela na Prusinách byli pohřbeni vladykové spojení s bývalým nebílovským panstvím, společně s benátským maršálem Adamem Heinrichem von Steinau. Ve Starém Plzenci a ve filiálním kostele v Nezvěsticích (ve chválenické farnosti) byli v kryptách pohřbeni členové rodu Kokořovců. Ve starém chválenickém kostele byli pro změnu od starodávna pochováváni chváleničtí faráři a jejich rodinní příslušníci.
Heřman Jakub Černín se mohl nad rakví své první manželky Ernestiny rozhodnout pro stavbu nového barokního chrámu ve Chválenicích, ve kterém by byla zřízena hrobka švihovské větve černínského rodu. Na rozdíl od kostelů ve Starém Plzenci a na Prusinách, případně v Nezvěsticích, nešlo o pouhou stavební úpravu, ale o výstavbu zcela nového chrámu.
Plán Heřmana Jakuba Černína zřídit ve Chválenicích rodinnou hrobku zmařily záhy reformy císaře Josefa II. Během josefinských reforem bylo mimo jiné zakázáno pohřbívání v kostelích. Heřman Jakub Černín z Chudenic, zesnulý roku 1784, tak zůstal jediným Černínem pochovaným do prostorné krypty nového chválenického kostela. Nebílovský písmák František Čiviš ve své proslulé rodinné kronice, psané na přelomu 19. a 20. století, zpochybnil s odkazem na zákaz císaře Josefa II. také existenci ostatků Heřmana Jakuba Černína v podzemí nového kostela a uvedl, že hrabě Černín byl pohřben do hrobu "těsně u vchodu do sakristie". Průzkum krypty však 7. dubna 2016 Černínovy ostatky včetně autentiky z jeho rakve v hrobce potvrdil.
Autentika (epitaf) z rakve hraběte Heřmana Jakuba Černína
Proč Heřman Jakub Černín oslovil kvůli výstavbě nového chválenického chrámu Kiliána Ignáce Dientzenhofera, nejslavnějšího architekta své doby? Je možné, stavitelův podnik měl již delší dobu připravené plány zjednodušené varianty kostelů realizovaných v Červeném Kostelci na Náchodsku nebo v Dolním Ročově u Loun a nabídl hraběti Černínovi brzkou realizaci stavby.
Není však vyloučeno, že výstavba nového kostela ve Chválenicích se plánovala již dříve než v roce 1747. Zajímavost k této možnosti je uvedena v kapitole "Tajemství zaniklého gotického kostela sv. Martina". Skutečností každopádně zůstává, že se chválenický kostel stal jedinou významnou stavbou Kiliána Ignáce Dientzenhofera na černínských statcích.
Kostel sv. Jakuba Většího v Červeném Kostelci na Náchodsku (zdroj: www.lumpici.eu)
Počátek 18. století přinesl do českých zemí nové impulzy ve stavebnictví v podobě barokního umění architektů Kryštofa Dientzenhofera a Jana Blažeje Santiniho. Z Dientzenhoferových tří synů zdědil po otci talent a cit pro stavitelství především Kilián Ignác. Kryštof se rozhodl zděděné vlohy podchytit a dát Kiliánovi patřičné vzdělání. Zároveň jej cílevědomě připravoval na převzetí svého stavebního podniku. O životě a tvorbě Kiliána Ignáce Dientzenhofera se dozvídáme především díky dlouholeté badatelské činnosti Milady Vilímkové a Mojmíra Horyny.
Mladý Dientzenhofer studoval pravděpodobně na malostranském jezuitském gymnáziu a později strávil několik let studiem filozofie u jezuitů ve staroměstském Klementinu. V dospělosti se u Kiliána Ignáce projevovala znalost latiny a trvalý zájem o filozofické a teologické problémy.
Vedle studia se Kilián vyučil stavitelem. Tovaryšem se stal nejspíš před svým odchodem na vandr v roce 1708. V učení byl pravděpodobně u otce Kryštofa a měřit se naučil v roce 1707 u zemského měřiče, se kterým se otec znal z pevnostních prací v Praze a Chebu. Tovaryšská cesta vedla Kiliána Ignáce do Itálie a do Říma, kde jej zaujala díla tamních mistrů barokní architektury. Zkušenosti získal mladý Klilián také při pobytu ve Vídni, v okruhu dvorního architekta Johanna Lucasse von Hildebrandt.
Dientzenhoferův portrét od malíře Jana Vilímka
Ze zkušené se Kilián Ignác Dientzenhofer vrátil po sedmi letech, před Vánoci roku 1715. Dne 2. ledna 1716 je poprvé uveden při práci v otcově podniku. Zde zpočátku pracoval po otcově boku, byl však od počátku připravován na postupné převzetí podniku. Svědčí o tom návrhy staveb, které od samého počátku prováděl.
Již v prvních měsících uváděl Kryštof Dientzenhofer svého syna k nejdůležitějším stavebníkům a připravoval mladého muže na převzetí úkolů a zakázek. Od 11. května 1716 navíc Kilián Ignác Dientzenhofer sestavoval pracovní výkazy tovaryšů na stavbě břevnovského kláštera a podepisoval je otcovým jménem. Jako nástupce byl přijat veškerou otcovou klientelou a po roce 1720 zřejmě již podnik fakticky vedl. Když pak otec Kryštof Dientzenhofer v červnu 1722 zemřel, neznamenala tato událost přerušení v dientzenhoferovské stavební produkci.
V roce 1717 se Klián Ignác Dientzenhofer poprvé oženil. Vzal si Annu Cecilii Popelovou pocházející ze staroměstské měšťanské rodiny. S Annou Cecilií, která zemřela po deseti letech manželství, měl Kilián Ignác pět dětí. Druhou Dientzenhoferovou manželkou se stala Anna Terezie Hendrychová dcera domovníka v Thunovském paláci na Malé Straně. Z tohoto manželství vzešlo osm dětí. Když Kilián Ignác 18. prosince 1751 po delší nemoci zemřel, zanechal celkem třináct potomků. Děti z prvního manželství byly již pochopitelně dospělé, ale nemladšímu synovi Václavovi nebyly ještě dva roky.
Rodinný erb Kiliána Ignáce Dientzenhofera
(zdroj: Horyna–Kučera: Dientzenhoferové, Akropolis 1998)
Dientzenhoferova stavební činnost trvala pětatřicet let. Během tohoto období architekt realizoval přibližně dvě stě staveb – v Praze a v celém království. V roce 1730 byl Dientzenhofer pro své jméno v oboru stavitelství jmenován do funkce dvorního stavitele. Tento více méně čestný titul získal po smrti Tomáše Haffeneckera, někdejšího přítele jeho otce. Od roku 1737 byl Dientzenhofer také vrchním pevnostním stavitelem. Zatímco první z těchto funkcí nebyla téměř vůbec honorována, pozice vrchního pevnostního stavitele zajišťovala Dientzenhoferovi velmi slušný roční plat ve výši 480 zlatých. Funkce mu také zajišťovala ohromný objem stavebních prací, které stavitel vedl. Nemohl při nich však uplatnit svůj vlastní tvůrčí talent. Kilián Ignác Dientzenhofer byl také starším příšežným stavitelem na Malé Straně v Praze. Jeho úkolem v tomto případě bylo z nařízení magistrátu, případně jiných úřadů, účastnit se stavebních komisí a vypracovávat dobrozdání o stavebním stavu objektů nebo v záležitostech sousedských stavebních sporů.
Jako dvorní stavitel neboli dvorní zednický mistr nepracoval Dientzenhofer jen při Pražském hradě. Jeho povinností bylo projektovat všechny stavby zamýšlené dvorním stavebním úřadem v Praze a na rozsáhlých venkovských císařských panstvích. Přestože v této funkci vyhotovil například plány pražské Invalidovny nebo celnice na Ovocném trhu, stavebně realizoval především řadu menších světských a sakrálních staveb. Velkolepý projekt Invalidovny, ležící mezi pražskou Poříčskou branou a vesnicí Libeň byl v letech 1731–1737 realizován pouze z jedné devítiny. Přímo na Pražském hradě je jméno Kiliána Ignáce Dientzenhofera spojeno především s přestavbou Španělského sálu. Za architeltova života byla provedena pouze rekonstrukce střešní krytiny, která nemusela být do dnešních dní měněna. Vnitřní úprava sálu byla dokončena Anselmem Luragem tři roky po Dientzenhoferově smrti, v roce 1754.
Hlavními stavebníky Kiliána Ignáce Dientzenhofera byly církevní řády – benediktini, čeští křižovníci, augustiniáni, jezuité a voršilky. Především břevnovsko-broumovské benediktinské opatství zaměstnávalo stavitele po celých 35 let. Dientzenhoferova práce pro benediktiny představovala přibližně tři desítky staveb, které architekt zasadil do malebné krajiny broumovského panství. S tamními opaty Othmarem Zinckem a jeho nástupcem Benno Löblem pojilo Dientzenhofera hluboké a trvalé přátelství. Když na počátku válek o rakouské dědictví dobývala roku 1741 Prahu spojená vojska francouzsko-bavorská a poničila mimo jiné břevnovský klášter s okolím, naskytla se Dientzenhoferovi příležitost vtisknout také tomuto konventu novou podobu.
Od počátku 20. let 18. století spolupracoval stavitel intenzivně také s jezuitským řádem. Pracoval především pro staroměstskou kolej, pro kterou patrně dokončoval východní část areálu Klementina, stavěl kostel sv. Bartoloměje, přestavoval jezuitské gymnázium na Malé Straně nebo venkovské rezidence. Také čeští křižovníci zaměstnávali Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Nejznámější stavbou, kterou pro ně v letech 1727–1737 projektoval a stavěl, je kostel sv. Máří Magdalény v Karlových Varech.
Dalším řádem, který se obrátil na K. I. Dientzenhofera, byli augustiniáni poustevníkci. Architekt nejprve realizoval přestavby augustiniánských klášterů na Malé Straně a na Novém Městě. Na sklonku života vystavěl při klášteře v Dolním Ročově na Lounsku na místě středověkého kostela monumentální barokní chrám.
Pražští kapucíni oslovily K. I Dientzenhofera se žádostí o dokončení stavby jeho otce Kryštofa, Lorety na Hradčanech. Areál, který spravovali, sousedil s jejich klášterem a Kiliánovou zásluhou se stal jedním z nejslavnějších děl českého baroka. Stavitel budoval komplex po etapách a dokázal z něho vytvořit dílo působící dokonale jednotným dojmem.
Klášterní kostel v Dolním Ročově u Loun (zdroj: pohlednice)
Je zřejmé, že většinu zakázek plnil Kilián Ignác Dientzenhofer pro různé církevní i světské instituce, takže pro individuální světské stavebníky v Praze a na venkově pracoval daleko méně často. Do této skupiny patří například skupina měšťanských domů na Malé Straně a řada venkovských kostelů budovaných na podnět šlechtických rodů. Mezi nimi můžeme jmenovat kostel sv. Jana Nepomuckého na Skalce u Mníšku pod Brdy z let 1732–1738, považovaný za jednu z nejlepších Dientzenhoferových architektur. Zcela první venkovským kostelem, který mladý Dientzenhofer stavěl, je pravděpodobně kostel Narození Panny Marie v Nicově u Klatov, zajímavý svým dvouvěžovým průčelím. Nicovský chrám byl budován Byla budována od roku 1717 do roku 1726 a vysvěcen byl 17. září 1730. Pro stejného zadavatele, hraběte Martinice, později Dientzenhofer vystavěl chrám sv. Jana v Nepomuku. Z dalších venkovských kostelů je možné zmínit například rekonstrukci farního kostela sv. Jakuba v Červeném Kostelci na Náchodsku pro knížete Piccolominiho nebo kostel a hřbitovní kapli v Paštikách u Blatné pro hraběnku Serényiovou, rozenou Valdštejnovou. Z menších staveb je možné jmenovat například drobnou kapličku Navštívení P. Marie na vrchu Kalvárie nad západočeskými Radnicemi, kterou Dientzenhofer budoval mezi léty 1740 a 1745. Z pražských staveb je vhodné v této souvislosti zmínit výstavbu benediktinského klášterního kostela sv. Mikuláše na Starém Městě v Praze a především dostavbu chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně.
Poutní kostel Narození Panny Marie v Nicově u Klatov (zdroj: www.turistika.cz)
Následující tabulka představuje výčet staveb, které Kilián Ignác Dientzenhofer podle historika Mojmíra Horyny skutečně nebo pravděpodobně realizoval ve stejné době jako kostel sv. Martina ve Chválenicích. Jde o třicítku zcela posledních Dientzenhoferových děl, z nichž mnohá museli po jeho smrti dokončit jiní stavitelé:
Kostel sv. Jana Křtitele v Paštikách u Blatné (zdroj: http://www.blatna.farnost.cz)
Z přehledu všech staveb, které Kilián Ignác Dientzenhofer realizoval zároveň s farním kostelem sv. Martina ve Chválenicích, je patrné, že na žádné z těchto staveb nemohl stavitel trávit všechen potřebný čas. Problémy zakládání, statické problémy nosníků, konzol a kleneb, stabilitu konstrukcí i věží a velkých prosklených ploch musel rozhodovat sám, na základě svých mimořádných zkušeností a statického citu. Ale poté, co své zkušenosti promítl do stavebních plánů, jejich realizaci svěřil většinou do rukou zdatných polírů. Především ve venkovských lokalitách dostávali důvěru místní zedničtí mistři a spolehliví políři. V každém místě navíc na jeho stavbách pracovali vynikající kameničtí a tesařští mistři. Nyní si představíme zvyklosti, které byly obecně uplatňovány při budování Dientzenhoferových staveb. Později se jim budeme věnovat podrobněji na příkladu chválenického farního kostela sv. Martina.
Při projektování nových staveb byla pro K. I. Dientzenhofera rozhodující domácí tradice zděných a omítaných staveb. Pro jeho stavby byl důležitý přísun kvalitního vápence, ze kterého se od středověku připravovalo vápno pro omítání stěn. Omítky, doplněné bohatými štukovými detaily, byly velmi tvárné. Z dalších kamenů používaných na Dientzenhoferových stavbách je třeba zmínil žulu nebo pískovec. Tvrdý, především žehrovický pískovec, byl používán pro náročné architektonické články, portály, okenní šambrány, římsové desky, konzoly, sokly nebo schody.
Pro Dientzenhoferovy stavby byla důležitá role otvorů ve stěnách, především oken. Okna pomáhala prosvětlit interiér a vytvořit uvnitř stavby potřebnou hru světla a stínu. Výsledný efekt byl dále zesilován členitostí interiéru a štukováním stěn. Okna nebývala ve stavbě plně ukotvena, někdy se říká, že „volně plavou“ a nebyla všechna ani stejně velká. Fantazii navíc stavitel popustil i při navrhování tvarů oken. Dá se předpokládat, že inspiraci pro využití světla při nápaditém osvětlování interiérů nacházel Dientzenhofer u starých děl gotického mistra Petra Parléře. Jeho odhmotněné stavby zůstávaly v Dientzenhoferově době jedním z divů tehdejší Prahy.
Protože, stejně jako u gotických staveb, také pro barokní architekturu Kiliána Ignáce Dientzenhofera byla typická velká okna, musel stavitel vyřešit konstrukci, jež by zajistila jejich stabilitu při náporech větru a nepřízni počasí. Byla proto konstruována z rastrů tvořených pásovým kovaným železem. Prošroubované spoje bývaly kryty akantovou ozdobou. Šestihranné skleněné okenní tabulky byly spojovány olovem.
Při projektování stavby a jejího celkového dojmu na pozorovatele nezapomínal stavitel ani na střechu. Využíval masivní pálené krytiny, tehdy populární prejzy. Pracoval s nimi na střechách měšťanských domů i u venkovských kostelů. S jejich pomocí zvýraznil na střechách potřebné nerovnosti, linie a křivky. Dokonce i samotné krovy byly v Dientzenhoferově podání parádní součástí stavby. Jejich nosné sloupy dokonce někdy zdobily i hlavice. Význam pro celkové působení stavby měly také měděné krytiny (neboli krytiny z tzv. bílého plechu) helmic, věží a kupolí. Příkladem takové měděné krytiny, která časem získala měděnou patinu, jsou báň a kampanila u chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně v Praze.
Příkladem pozdní stavby Kiliána Ignáce Dientzenhofera je chrám sv. Martina ve Chválenicích. Oproti dramatičnosti a velké hravosti, které můžeme pozorovat u jeho dřívějších staveb, zde zaznamenáváme celkové zklidnění, ovlivněné zajisté i nastupujícím klasicismem. Monumentálnějším dvojčetem chválenického kostela je augustiniánský klášterní kostel Nanebevzetí P. Marie v Dolním Ročově u Loun, který vznikal v letech 1746–1750.
Základní kámen nového kostela položil osobně hrabě Černín v těsném sousedství starého chválenického kostela. Nový, barokní chrám vznikal obestavěním starého kostela. Důležitou roli při přípravách i na samotném staveništi sehrávali řemeslníci. Díky zádušním účetním knihám kostela sv. Martina z 18. století si můžeme udělat nejen představu o tom, jak to vypadalo na staveništi, ale i o tom, jak novostavba kostela vypadala.
Žulový lom (tzv. Panský lom) na Planinách je dodnes funkční.
V první řadě bylo důležité nalézt dostatečné ložisko kvalitního žulového kamene pro výstavbu chrámu. Během roku 1747 vylámali zednici a kameníci 247 sáhů kamene. Ten byl těžen v lomech na Planinách, na opačném svahu Farské skály. Těžké kameny byly přepravovány z lomu trakaři a vozíky, na jejichž výrobě se podíleli kováři a koláři z okolí. Pracovníci museli s trakaři a vozíky překonávat prudké převýšení po svazích Farské skály. Kováři vyrobili do lomu i potřebné nářadí a zajišťovali přímo v lomu ostření nástrojů (více o historii těžby na Planinách zde). Mezi první řemeslníky, kteří se pustili do práce, byli tesaři, kteří měli za úkol otesat potřebné množství dřeva.
V dalších letech se přišel na stavbu dráteník, který vytvořil drátěná řešeta pro přesívání písku a vápna. Provazník na místo přivezl nejrůznější druhy provazů – silná lana na vytahování dřevěných trámů či popruhy pro pracovníky. Lana bylo nutné mazat mýdlem. Důležitou roli měli na stavbě kameníci. Ti dodávali nejen kamenné zárubně ke dveřím, ale i okenní obruby.
V druhém a třetí roce stavby (1748 – 1749) se na stavbu kostela dostavil osobně i „baumistr“ Kilián Ignác Dientzenhofer. Na průběh stavby ve Chválenicích dohlížel celkem osmadvacet dní. Za každý z těchto dní dostal diety ve výši 4 zlatých.
Před položením střešní krytiny se pravděpodobně začalo s rozebíráním starého kostela, jehož kámen mohl být rovněž využit ke stavbě chrámu, například velké věže. Do úplného rozebrání byly ve starém kostele slouženy bohoslužby.
Stavba dospěla po střechu. Bylo přivezeno osmnáct vzrostlých dubů a tesaři se opět pustili do jejich opracování. U kostela se začaly rýsovat dvě věže – velká na západní straně a malá (tzv. sanktusník) nad kněžištěm na východní straně kostela. Malá věžička byla projektována jako zmenšená kopie velké věže. Tesaři připravili nejen trámy a krokve pro střechu, ale na báně obou věží dodali i šindelovou krytinu. Na střechu nad lodí a kněžištěm položili pokrývači prejzovou krytinu.
Původní podoba hlavní věže i sanktusní věžičky se pravděpodobně výrazně lišila od současnosti (k rekonstrukci původního vzhledu posloužila fotografie kostela sv. Martina ve Chválenicích pořízená před rokem 1920).
Ke slovu se nyní opět dostali kameníci. Upravili kameny a položili podlahu nového kostela. Truhláři přivezli na stavbu kostela velké a malé dveře, vyrobili dvanáct dubových rámů (čtyři z nich oválné) a vyrobili i schody k velkému oltáři (dnešní hlavní oltář byl do kostela dodán až v roce 1780). Sklenáři dodali okenní výplně a zámečníci zhotovili na věže kostela dva železné kříže – jeden na velkou věž a menší na východní věžičku. Zámečník dodal také velké mříže (pravděpodobně do oken), kování na dveře a závlačky. Kostel měl celkem devět velkých a šest malých oken a troje velké a troje malé dveře.
Závěrečné práce uvnitř kostela měli na starosti štukatéři. Kamenné zárubně byly opatřeny železnými panty, které do nich byly zality olovem. Na věžích kostela pracovali nyní klempíři. Přinesli s sebou bílý plech, kterým u obou věží pobili úžlabí mezi šindeli. Na prejzové střeše vytvořili také dvanáct plechových žlábků. Vrcholky křížů na velké a malé věži ozdobili plechoví kohouti – větší na hlavní věži a menší na sanktusníku.
Na závěr „štafíři“ (malíři) provedli obarvení fasády kostela a velké věže – hlavní barva byla pravděpodobně červená. Podle přehledu dalších barev v účetní knize se zdá, že kříže s kohouty byly pozlacené. Na věžích bylo použito i malé množství žluté barvy. Štafíři rozdělávali barvu ve lněném oleji, kterého bylo objednáno 220 žejdlíků.
Na nejstarší známé fotografii má kostel sv. Martina s původní sanktusovou věžičkou stále červenou barvu a věže pokryté šindelovou krytinou. Hlavní věž má již novou, podsaditou báň. Na střeše lodě a kněžiště se již od poloviny 19. století nacházely tašky.
Následující tabulka, čerpající informace ze zádušní knihy chválenického kostela, nám dává představu, kolik peněz bylo při stavbě kostela vyplaceno jednotlivým řemeslníkům. Většina položek byla převzata z tzv. Babubuchu, stavebního deníku a představovala stav v květnu 1750. Zdá se, že v této době již byla hrubá stavba chrámu hotová:
První tabulka představuje výplatu řemeslníkům podle tzv. Baubuchu (stavebního deníku) z roku 1747 ("Extra řemeslníkům za všeliké dílo s pracmi budaucímu novýmu Chrámu Páně 1747 rok zaplaceno"):
Další tabulka by měla – opět podle tzv. Baubuchu – ukazovat stav výplat baumistrovi Kiliánovi Ignáci Dientzenhoferovi a řemeslníkům z let 1748–1752. U některých řemeslníků jde pouze o stav k pátému měsíci roku 1750:
Můžeme si také přečíst, za co konkrétně bylo jednotlivým řemeslníkům během stavby zaplaceno:
V zádušní knize chválenického kostela najdeme také v roce 1752 přehled výdajů za materiál pro stavbu nového kostela:
Rozličné potřebné provazy k vytahování potřebného dříví:
Barvy k nabarvení velký věže:
Výše uvedené barvy pro vymalování velké věže kostela byly použity nejen na fasádu, ale také na zlacení kříže či kohouta. Jak uvádí ve své publikaci Recepty starých mistrů autorka Barbora A. Hřebíčková, z vařeného lněného oleje, případně s přísadou klejtu nebo minia (pro rychlejší schnutí), se vyráběl lep pro zlacení, eventuálně pokládání jiného kovu (stříbro, cín).
Kostel sv. Martina je mistrně umístěn v krajině jižního Plzeňska. Tuto skutečnost oceňuje například jeden z největších odborníků na Dientzenhoferovu tvorbu v České republice, Mojmír Horyna. Jako dominanta působí chrám sv. Martina při pohledu od západu, jihu i východu. Hledíme-li na Chválenice od jihu, z polí mezi vlčtejnským dvorem a vsí Chlum, najdeme barokní kostel přímo pod zříceninou hradu Radyně. Další zajímavý pohled na chrám sv. Martina se otevírá ze západu, z návrší nad Niklojc hruškou na Borkách. Další působivé pohledy na kostel sv. Martina získáme například z terasy zámku Kozel, od zříceniny hradu Vlčtejn, z údolí řeky Úslavy u Žákavy a z mnoha dalších míst. Pokud jedeme po okresní silnici ze Střížovic do Netunic, v jednom místě se dokonce otevře podmanivý pohled na oba kostely patřící k někdejšímu nebílovskému panství – chválenický a prusinský.
Architekt při plánování barokního chrámu sv. Martina navíc mistrně využil cesty, které již dávno před realizací stavby procházely Chválenicemi. Ať již poutník přicházel odkudkoliv, otevíral se mu z dálky zajímavý pohled na působivou stavbu. Nejzajímavější je hra autora s tehdejší císařskou silnicí, která dodnes vede od severu k jihu, z Plzně do Nepomuku. Stejně jako v Heřmánkovicích nebo Božanově na Broumovsku, také ve Chválenicích stavitel mistrně využil odchylku ve směru cesty a zakomponoval ji do svých plánů s novým chrámem. Silnice od Skalek až k Vlčtejnu prochází rovně krajinou a pouze na dvou místech dochází vlivem terénu k jejímu vyšinutí z přímého směru – v Želčanech a u kostela ve Chválenicích. Zvlnění jako prvek dramatizace a iluze byl oblíbeným motivem při řešení Dientzenhoferových staveb, a proto jej i v tomto případě stavitel rád využil.
Kdokoliv přicházel do Chválenic od severu a jihu, měl stále před očima věž kostela. Zdálo se tedy, že silnice vede přímo ke chrámu sv. Martina. Jaké bylo překvapení poutníka, když se před příchodem na chválenickou náves silnice odchýlila ze své osy a on se ocitl poněkud stranou, na místě, odkud se otevíral pohled na celou monumetální stavbu. Na mistrné využití terénní odchylky ve Chválenicích, Heřmánkovicích a Božanově upozornil již v roce 1989 v časopise Architektura ČSR (6/89) Petr Macek.
Autoři některých prací publikovaných na internetu zmiňují inspiraci, kterou pro stavitele kostelů v jejich okolí představoval Dientzenhoferův projekt farního chrámu sv. Martina ve Chválenicích. Nejbližší a nejvěrohodnější případ ale nikde zmiňován není – jde o farní kostel sv. Jakuba Většího v Sedlici u Blatné. Uvedeme si proto nejprve příběh sedlického kostela od stavitele Václava Jermáře a následně přidáme jeden z případů uvedených na internetu – příběh kostela sv. Prokopa v Sobčici na Jičínsku od Antonína Schmidta.
V kapitole Tajemství zaniklého gotického kostela sv. Martina je uvedena krátká zmínka o šťáhlavském zedníkovi Jakubovi Jirmářovi ze Šťáhlav, který pro patronátní úřad pracoval v letech 1729–1740 na opravách staré chválenické fary, farního dvora, starého kostela, sakristie, hřbitova a kostnice. 27. září 1707 se Jakubovi Jirmářovi ve Šťáhlavech narodil syn Václav. Václav Jermář se po otcově vzoru věnoval zedničině a podle údajů v historické literatuře se stal dokonce žákem Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Je možné, že Jakub Jirmář nebo jeho syn Václav řídili během Dientzenhoferovy nepřítomnosti stavbu chválenického kostela. Díky tomu se mohl také Václav Jermář dostat k plánům a upravit je pro vlastní kostel v Sedlici...
Václav Jermář se v roce 1733 ve Starém Plzenci oženil s Kateřinou Munzibergerovou ze Šťáhlav, načež se rodina usadila v Sedlici na Strakonicku. Koncem roku 1734 koupili v jihočeském městečku od zadlužené vdovy Kateřiny Drábkové pozdější dům č. p. 50, kde se jim také roku 1736 narodil syn Antonín. Přestěhování mladé rodiny do Sedlice nebylo náhodné, protože městečko v letech 1726–1753 krátce patřilo stejné vrchnosti jako Šťáhlavy a Chválenice, tedy Černínům z Chudenic. Úmrtí Václava Jermáře není zmíněno v sedlické farní matrice. Nevíme tedy, kdy a kde významný stavitel zemřel. Jisté je pouze to, že se tak nestalo – vzdor údajům v literatuře – v roce 1783. V tomto roce nicméně Václav Jermář sepsal závěť, kterou zopakoval za přítomnosti svých tří dětí a přede dvěma svědky na zámku Drhovli v prosinci 1784.
Již v roce 1740 byl Václav Jermář pověřen vypracováním projektu na barokní radnici v Písku. Na její stavbě se také v průběhu let 1740–1765 podílel. Ve stejné době, kdy pracoval na projektu písecké barokní radnice, připravoval Václav Jermář návrh nového kostela sv. Jakuba Většího v Sedlici. Výstavbu barokního chrámu na místě staršího gotického kostela realizoval Václav Jermář v letech 1747–1752. Stavba probíhala ve stejné době, kdy byl Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem budován chválenický kostel a také filiální kostel sv. Jana Křtitele v Paštikách u Blatné, vzdálených od Sedlice 12 km. Podle historické literatury používal Václav Jermář stejný způsob přestavby starého kostela jako jeho učitel Kilián Ignác Dientzenhofer – oběstavěním starého zdiva novými.
Během stavby kostela v Sedlici, dokonce ve stejném roce 1751, zemřeli oba muži, kteří Václava Jermáře profesně ovlivnili – otec Jakub i učitel Kilián Ignác Dientzenhofer.
Písecký rodák Jan Pavel Hille (1861–1943) byl významným vlastivědným pracovníkem na Blatensku. Zajímal se o regionální historii, literaturu, národopis, kulturní historii, topografii a fotografování. Jako farář působil v Kadově, jako děkan později v Kasejovicích a Blatné. Byl krajanem a přítelem historika Augusta Sedláčka. O staviteli Václavu Jermářovi napsal v roce 1923 (26. 9. 1923, roč. 7, č. 8. – 9., s. 120) do píseckého časopisu Otavan následující pojednání, ve kterém mimo jiné shrnul všechna významná Jermářova díla v jižních a západních Čechách:
"Proslulý stavitel černínských panství drhovelského a šťáhlavského, Václav Antonín Germář, koupil dne 26. listopadu r. 1734 od vdovy Kateřiny Drábkové dům v Sedlici za 200 zl. rýn., načež se trvale v Sedlici usadil. Z četných plánů, které jmenovaný stavitel provedl, uvádíme zejména plán k nové radnici písecké z r. 1740; roku následujícího opravoval věž hlavního kostela v Horažďovicích, r. 1751 dělal zase plány na kasárny písecké, r. 1759 pracoval v Kasejovicích, a na to vyhotovil plán k nové věži při klášterním kostele ve Lnářích. Skvělým jeho pomníkem jest zajisté chrám v Sedlici, k němuž nejen že zhotovil plán, ale také sám v letech 1744 – 1752 stavbu provedl. Roku 1783 dělal kšaft, jímž odkázal svůj dům č 50 staré a 85 nové, spolu se 40 1/2 str. polí a luk na 7 vozů nejstaršímu synu svému Martinovi. Týž Martin zasedal od r. 1801 v městské radě a od r. 1803 – 1806 byl městským rychtářem. Měl více synů a každému z nich odkazoval po 50 zl. a sice: Josefu, jenž byl ženat na Moravě, P. Tobiáši od sv. Thekly, řeholníku lnářskému. Křestní jméno jeho bylo Antonín. Dalším synem byl P. Daniel, jenž byl církevním knězem ve Vídni 1784, a nejmladší byl fráterem u milosrdných bratří na Moravě a slul klášterním jménem Damascen. Dceru měl jedinou, Annu Marii, která byla provdána za Josefa Šlejhara, mlynáře na Šimanovském mlýně na panství Orlickém. Šestým synem byl P. Václav, jenž byl členem řádu maltézského a spoluadministrátor panství varvažovského (1784 – 1795)."
P. Jan Pavel Hille vycházel při psaní svého pojednání o staviteli Václavu Jermářovi mimo jiné z Pozemkové knihy městyse Sedlice z let 1728–1882. Tato kniha nám pomáhá doplnit další podrobnosti do životního příběhu Václava Jermáře. Ten byl v době, kdy si v Sedlici zakoupil drábkovský dům, úředně označován jako „ten čas na panství drhovským a šťáhlavským zřízenémý baumistr“. Z pozemkové knihy se dozvídáme, že dosavadní majitelka Kateřina, vdova po Šimonovi Drábkovi, měla velké kontribuční dluhy ve výši 142 zlatých a 41 krejcarů a navíc již byla nemocná a neschopná starat se o hospodářství.
Václav Jermář koupil drábkovský dům za 200 zlatých. Musel také vyrovnat dluhy na usedlosti. Císařskou kontribuci splatil během tří let (1734–1736) a vyrovnal se i s dalšími věřiteli. Mezi nimi byl i sedlický farář, kterému Kateřina Drábková dlužila za desátky.
Z pozemkové knihy a také od P. Jana Pavla Hilleho se dozvídáme, že stavitel Václav Jermář měl s manželkou Kateřinou syny Antonína, Martina, Josefa, P. Tobiáše od sv. Thekly, P. Daniela, P. Damascena a P. Václava a také dceru Annu Marii provdanou Šlejharovou. U synů Tobiáše, Daniela, Damascena a Václava, kteří jsou uvedeni pod svými řeholními jmény, bohužel neznáme jejich rodná jména. Přestože P. Jan Pavel Hille uvádí, že Tobiáš od sv. Thekly se původně jmenoval Antonín, lze o této skutečnosti pochybovat. Antonín Jermář, který se narodil roku 1736 byl totiž sladovnickým mistrem. V sedlické matrice je uvedeno, že zemřel roku1784 ve věku 43 let (!).
Vztahy otce Václava s dětmi byly napjaté. Teprve v roce 1783, nejspíš pod dojmem smrti své manželky Kateřiny, sepsal Václav Jermář závěť týkající se sedlického domu č. p. 50 a celého rodinného hospodářství. V následujícím roce 1784, po smrti syna Antonína, došlo k dalším jednáním otce Václava s dětmi. Výsledkem byl zápis do pozemkové knihy, ze kterého se mimo jiné dozvídáme:
„...Ačkoliv mnoho roztržitostnost a nedobré srozumění mezi otcem Václavem Jermářem a vlastníma dětma, obzvláštně Josefem, Martinem a dcerou Annou povstaly, načež na slavné apelatorní pořízení pod datum 9. listopadu 1784, které skrz vrchnostenský úřad nám comunicirované bylo, by konečně pořádnost a srovnána dobrovolná vůle řádně na papír uvedena byla, kterau taky mým největším potěšením, by nejenom nyní, nóbrž i na budaucí časy moje všechny milé dítky v pokoji svatém žily a sjednocené byly, takto dle mého dobrého přeložení a potřebného pozorování, jakožto vlastní otec nich níž jmenovaných vlastní mohovitost rozdávám, rozvrhuju a takto v pořádnost uvádím...“
Václav Jermář odevzdal synovi Martinovi celé rodinné hospodářství, což představovalo „vlastní dům, komory, maštale, stodolu, sklepy, rolní pole i se zahradama pod 40 ½ strychů v městečku Sedlici“. Vymínil si přitom vejminek, který představoval rentu 18 zlatých, 12 strychů žita, 1 strych a 2 věrtele pšenice, 1 strych a dva věrtele krup, 1 strych a dva věrtele hrachu, 2 strychy ovsa, 26 žejdlíků soli, 1 krávu pro vlastní užitek, 5 bahnic, 1 prase, 2 záhony pro zelí, dva záhony pro sázení brambor, v sednici dříví k topení, jednu velkou sýpku na obilí, nad sednicí, sklep pod komorou, vedle sednice komoru, a možnost brát si ovoce z polovice zahrady za dvorem směrem ke stodole.
Syn Martin dostal podle otcovy poslední vůle za úkol vyplatit své sourozence. Čtyři bratři řeholníci měli dostat po padesáti zlatých. Bratr Josef, ženatý na Moravě, měl obdržet 350 zlatých a dcera Anna Marie Šlejharová, mlynářka na Šimanovském mlýně na orlickém panství měla být vyplacena 200 zlatými.
Smlouva byla sepsaná a podepsaná otcem Václavem a jeho dětmi Martinem, Josefem a Marjánou na zámku Drhovli dne 29. prosince 1784. Otec při podpisu použil jméno „Václav Antonín Jermář“. Dožádanými svědky při podpisu smlouvy byli Franz Talián a Jakub Turek.
Přestože je na Jermářově kostele sv. Jakuba Většího v Sedlici patrný autorův rukopis, odlišný od toho Dientzenhoferova, s původním vzhledem Dientzenhoferova kostela sv. Martina od Kiliána Ignáce Dientzenhofera ve Chválenicích má mnoho společného. Nejenže je členitost fasády také zvýrazněna kontrastní karmíno-bílou kompozicí fasády a stavba je zdobena výraznými, štíhlými a vysokými věžičkami (sanktusní vížkou a bání hlavní věže), ale navíc se kostely shodují i v některých drobných prvcích jako je velký výklenek pro sochu světce v plášti kostela na východní stěně presbytáře. V případě barevného pojetí fasády a nebo vysokých věží jde o ukázku toho, jak pravděpodobně původně vypadal i chválenický kostel před tím než v letech 1714–1919 postupně získal dnešní podobu.
Jermářův kostel sv. Jakuba Většího v Sedlici (zdroj: Krajky Sedlice, o. p. s.)
Zprávu o chválenické inspiraci pro kostel v Sobčici na Jičínsku máme od roku 2012 díky diplomové práci Jakuba Bachtíka, studenta Ústavu pro dějiny umění při Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Ve své práci upozorňuje konkrétně na následující podobnosti:
„Kostel v nevelké obci nedaleko Jičína je nejstarší dosud známou dochovanou stavbou připisovanou architektu Antonínu Schmidtovi. Možná i proto se stavba – vycházející z Dientzenhoferova kostela sv. Martina ve Chválenicích – od ostatních Schmidtových sakrálních prací poněkud liší...
Pro pochopení sobčické architektury nám může pomoci fakt, že známe její přímou a jednoznačnou předlohu. Ať už Schmidt vycházel ve větší míře z původního zdiva, nebo nikoliv, pro řešení sobčické stavby zvolil vzor kostela sv. Martina ve Chválenicích od Kiliána Ignáce Dientzenhofera, velmi pozdní stavby, dokončené ani ne deset let před začátkem prací v Sobčici. Tato stavba je v půdorysu komponována totožně jako kostel sv. Prokopa – pochopitelně s rozdílně utvářenou věží. Dokonce i proporce středního rizalitu s malým tympanonem, které jinak na sobčickém kostele působí rozpaky, jsou zde totožné. Ve Chválenicích ale tento prvek funguje daleko lépe. Důvodem je jeho odlišné architektonické členění – zatímco Dientzenhofer si vystačil s abstraktním členěním lisenovými rámci a velkým okenním otvorem, který proporce fasády harmonizuje, Schmidt se snaží fasádu tektonizovat pilastry, což ho v rizalitu dostává do neřešitelných proporčních potíží...
První doložená stavba, kostel sv. Prokopa započatý roku 1761, je téměř doslovnou citací Dientzenhoferova kostela ve Chválenicích, jehož účinek byl ale Schmidtem oslaben nevhodně užitým, příliš doslovným členěním. Na druhou stranu už zde ale prokázal schopnost jednoduše vypořádat s nutností napojení na starší strukturu i pochopení prostorové skladbu vrcholně barokních kostelů, včetně jejich perspektivní kompozice. Zároveň už to, jakou předlohu Schmidt pro svůj projekt vybral, je pro profil tohoto architekta charakteristické: zvolil pozdní, střídmé a v některých motivech dosti klasicizující Dientzenhoferovo dílo...“
Svá zjištění ohledně citace chválenického kostela v Sobčici na Jičínsku zopakoval autor diplomové práce roku 2015 ve sborníku Fontes Nissae (Prameny Nisy) XVI/1. Pokud je Schmidtův sobčický kostel sv. Prokopa skutečně inspirován Dientzenhoferovým chrámem sv. Martina ve Chválenicích, je otázka, kde se jeho stavitel dostal k plánům tohoto kostela. Antonín Schmidt byl o šestnáct let mladší než Antonín Jermář, stavitel kostela v jihočeské Sedlici. Pocházel z Prahy, kde se také vyučil – nejprve štafírem, později zedníkem. V době, kdy byl stavěn chválenický chválenický kostel, mohl zde Schmidt pracovat. Z některých pramenů totiž víme, že na stavbě chválenického chrámu byli zaměstnáni řemeslníci z Prahy.
Kostel sv. Prokopa v Sobčici na počátku 20. století (zdroj:
Soupis památek historických a uměleckých v království českém)
Nejstarší popis barokního kostela se nám zachoval z roku 1815, kdy jeho interiér popsal nově nastupující chválenický farář Antonín Perták:
„Tato stavba kostela byla vybudována na místě starší, menší a sešlé jako obzvláště krásná, dost velká a prostorná, ale uvnitř velmi prázdná. Kromě dvou stejně malých bočních oltářů, vůči stavbě disproporčních, je zde hlavní oltář, čistě dřevěný bez jakékoli ozdoby a nátěru, daný sem z kaple nebílovského zámku, na němž je obraz sv. Martina, jemuž je kostel od starodávna zasvěcen, vypodobněného jako rytíře, který utíná část pláště pro žebráka. Kazatelna je velmi špatná, malá a bez pokrývky (v originále tegumentum – možná míněn baldachýn). Mnoho z toho, jakož i ze zařízení farního kostela, vysvítá z následujícího inventáře vyhotoveného po smrti faráře Matěje Freyganga roku 1815.“ (Přeložil opět Mgr. Vladimír Červenka, 2018)
Podrobnější představu o původním vybavení barokního chrámu sv. Martina nám dávají dva inventáře. První z nich je uložen v Národním archivu v Praze ve fondu Archiv pražského arcibiskupství (karton č. 2387, inv. č. 3919, stará sign. 85–90). V roce 1780 jej nechal pořídit nově příchozí chválenický farář Matyáš Freygang. Druhý inventář je o osmatřicet let mladší, z roku 1818, a je součástí farní kroniky uložené ve Státním okresním archivu Plzeň-jih se sídlem v Blovicích, ve fondu Farní úřad Chválenice. Tento soupis nechal po svém příchodu do Chválenic vypracovat právě Antonín Perták, který ve funkci faráře vystřídal roku 1815 Matyáše Freyganga.
Inventář Matyáše Freyganga vznikl necelých třicet let po dokončení Dientzenhoferova díla a pomáhá nám poznat, které vybavení bylo do chrámu převzato z původního chválenického kostela. V první řadě šlo o čtyři zvony – dva velké z let 1658 a 1739 na velké věži a dva malé bez nápisu v sunktusní vížce.
V roce 1780 nechal do kostela sv. Martina jeho patron a zakladatel Heřman Jakub Černín z Chudenic převézt z kaple nebílovského zámku téměř nový oltář, který se nyní stal hlavním oltářem. V inventáři ze stejného roku jsou ve chválenickém kostele uvedeny tři oltáře, z nichž jeden je označen jako hlavní. Nelze však určit, zda jde již o dar hraběte Černína. Nový kostel byl nejspíš vybaven zcela novými postranními oltáři, protože mezi nimi není uveden nám známý oltář sv. Longina, který do starého kostela věnoval před rokem 1716 farář Šebestián Longinus Tomandl (více si přečtěte zde).
Do dvou oltářů byly vloženy oltářní kameny s ostatky svatých. Jeden z postranních oltářů byl zasvěcen svatému Janu Nepomuckému a v kostele se nacházela také nová socha tohoto světce. Není jisté, zda šlo ještě o původní sochu věnovanou kostelu v roce 1773 farářem P. Václavem Antonínem Schrotterem nebo již o sochu od hraběnky Marie Theresie Küniglové. Osudům těchto soch se podrobněji věnujeme zde.
Hlavní oltář osvětlovala především velká cínová závěsné lampa a postranní oltáře byly osvětleny menšími lampami z cínu. Světlo na hlavním oltáři doplňovalo šest cínových svícnů. Stejně tak na postranním oltáři zasvěceném sv. Janu Nepomuckému stály čtyři větší a dva menší cínové svícny. Součástí příslušenství oltářů byly zvonky a jeden zvonek byl tradičně zavěšen i nad vchodem do sakristie.
Cínová lampa v kostele sv. Martina
Pokud jde o obrazy, roku 1780 je v inventáři zmíněn pouze obraz zmrtvýchvstalého Krista. V kostele jsou zmíněny také cínová křtitelnice z roku 1693, dvě zpovědnice, skříň na ornáty a skříň na křestní potřeby, v níž byly uloženy v cínové nádobce svaté oleje a nádobka se solí. Další skříň, s uskladněnými kostelními potřebami, stála v sakristii. U vchodu do kostela byla umístěna dřevěná pokladnička (více o kostelní pokladničce a penězích si přečtěte zde). Zajímavostí byl stolek s ubrusem, na němž byla vystavena kniha nově založeného zbožného bratrstva. Toto bratrstvo nečekal dlouhý život, protože bylo spolu s dalšími podobnými spolky zrušeno rozhodnutím císaře Josefa II. v roce 1784.
Z dalšího vybavení je možné vedle různých liturgických rouch zmínit dva kalichy s paténami, dva cínové džbány, tři měděné nádoby na svěcenou vodu, cínovou konvičku s víkem určenou ke křtu, nové ciborium, monstranci, dvě kadidelnice (jednu z mosazi a druhou z mědi a stříbra), pět mosazných svícnů, přenosnou schránku na hostie pro nemocné, kropáč, pečeť na zpovědní lístky a modré plátno pro 1. neděli postní. V sakristii byl uložen zvláštní hudební nástroj – scabellum, klapačka se dvěma prkny. jedno z prken se formou sandálu nasazovalo na nohu a klapáním o druhé prkno byl udáván rytmus. Klapačka se používala místo běžných hudebních nástrojů (které mimochodem v inventáři nejsou uvedeny) v době Velikonoc. Důležité byly také kříže určené k různým účelů. Šlo především o dva zlaté pacifikály (zdobené kříže určené k políbení), kříž k pohřbům a kříž pro procesí, doplněný pěti starými procesními korouhvemi.
Staré korouhve se ve chválenickém kostele dochovaly až do 20. století. V 80. letech 20. století si o nich chválenický historik Miroslav Němec do svého zápisníku poznamenal následující: "Korouhve jsou používány po nové úpravě ze 40. let. Bývaly umístěny (upevněny) žerděmi na staré lavice v počtu asi čtyři až pět. Byly jednak putovní – na poutě s obrazem P. Ježíše nebo svatých – a další, řemeslnické, které se nosily v průvodu o Božím těle. Pamatuji si na korouhev ševců s trojitou vysokou botou a, tuším, i kolářů s kolem. Jedna putovní korouhev je na farní půdě."
Pertákův inventář z roku 1818 doplňuje informace podané Freygangovým inventářem z roku 1780. Opomíjí však sochy a obrazy. Je zde naopak poprvé popsán hlavní oltář zasvěcený sv. Martinu a pocházející z kaple nebílovského zámku, a to jako dřevěný a "neštafírovaný".
V roce 1818 se dozvídáme, že na pravé straně kostela (při pohledu k presbytáři) stojí dva postranní oltáře zasvěcené sv. Janu Nepomuckému a Panně Marii, zatímco na levé straně kostela se nachází malý, prázdný oltář určený pro Boží hrob. Ten se vystavoval každoročně na Velikonoce.
Zmínku z roku 1780 o zvonech ve věžích kostela doplňuje roku 1818 informace, že jeden z malých zvonů umístěných v sanktusní vížce je prasklý.
V inventáři jsou znovu uvedeny dvě zpovědnice a cínová křtitelnice. Poprvé se dozvídáme o devíti lavicích (šest z nich darovala obec Nezbavětice), varhanech (orgel, positiv) a o kazatelně, která je ve velmi špatném stavu. Zajímavostí Pertákova inventáře je soupis hudebních nástrojů uložených v kostele. Jsou mezi nimi uvedeny dvoje "zcela obyčejné" housle, jedny nepoužitelné housle, jedna viola, dvě flétny, čtyři trumpety, z nichž jedna je "bez těla", dva staré, nepoužitelné lesní rohy a dvě činely z měděného plechuy.
se znovu výčet liturgických předmětů, rouch, nádob a křížů, jejichž počty se občas liší od těch uvedených v roce 1780. Procesní korouhve byly v roce 1818 pouze dvě, a to z modrého polosukna a zdobené malými obrázky. Z procesních předmětů je uveden ještě starý, nepoužitelný baldachýn.
Během první poloviny 19. století připsal do farní kroniky, do zápisu o postavení barokního kostela, farář Filip Frank tužkou údaje o rozměrech kostela: délka kostela byla 17° (sáhů) a plocha 220 □° (čtverečních sáhů). Chybně byla zapsána šířka kostela – také 17°. Jeden sáh měřil 1,9 m, délka kostela proto podle těchto údajů představovala 32,3 m a plocha 791, 26344 m2 . Šířka kostela tedy měla být 24, 7 m. Podle dnešních měření je délka kostela 36,936 m, šířka 17,7 m a plocha 653,77 m2.
Vývoji a proměnám kostela v průběhu19. a 20. století se věnujeme v samostatné kapitole nazvané Osudy barokního kostela sv. Martina. Na této stránce však přinášíme několik dobových popisů chrámu z let 1910–1984:
Chválenický historik Miroslav Němec se v 80. letech 20. století zabýval mimo jiné bližším průzkumem dvou bočních přístaveb kostela sv. Martina – bývalé panské oratoře a sakristie. K panské oratoři si poznamenal:
"Tato původně panská oratoř byla, jak se ukázalo v poslední době, původně opatřena krbem a komínem k topení, ale krbu dosud nebylo použito. V posledníh letech sem zatékala dešťová voda z okapů a prosakovala stropem na zem. V prosinci 1984 bylo dokončeno nové zastřešení oratoře klempířem M. Němcem z Nezbavětic. Tím konečně končí nejbolestivější místo kostelního zastřešení. Bylo to nejvlhčí místo v celém kostele a trpěla tím i zde na podstavci umístěná socha bl. Anežky České i obraz Panny Marie Klatovské, proto bylo obojí odtud přemístěno a obraz se opravuje péčí Ing. Šlajse."
Oratoř neboli zimní kaple, přiléhající ze severu k presbytáři kostela, zůstává více než třicet letech po vzniku poznámky Miroslava Němce nejvlhčím místem celého kostela, což se projevuje mimo jiné prohýbáním cihlové podlahy v této místnosti.
Pohled od východu na presbytář kostela: vlevo je přístavba sakristie, vpravo přístavba oratoře.
Sakristie
O sakristii, která přiléhá k presbytáři na jižné straně kostela, si Miroslav Němec ve stejné době poznamenal:
"Ač tvoří stejnou přístavbu jako oratoř, ve své horní části – střeše – je disponována jinak. Má totiž sedlovou střechu, jejíž vazný trám neboli hambálek přesahuje dolní část chrámového kasulového okna jižní stěny, což znamená technické nezvládnutí napojení střechy sakristie na loď chrámu. Je to tedy, aspoň střechou, pozdější přístavek."
Vzdor zjištění Miroslava Němce víme ze zádušních knih, že sakristie existovala při novém kostele sv. Martina již od okamžiku jeho dokončení v roce 1752. V tomto roce byla v sakristii opravována almara na kostelní potřeby. V následujícím roce byl k sakristii zámečníkem zhotoven nový rýgl a o deset let později zde byla spravována okna. Nelze sice vyloučit, že se sakristie původně nacházela v přístavku pozdější panské oratoře při severní stěně kostela a dnešní místnost byla dostavěna teprve později, ale zdá se, že také oratoř existovala při novém kostele od samého počátku. Svědčí o tom zápis v zádušní knize, podle kterého dostali tesaři roku 1752 výplatu za dělání krovu nad oratoří.