Navigace
Výběr jazyka
- cz
- en
- de
Obsah
Niklojc hruška a rodina Hajšmanových
Niklojc hruška a rodina Hajšmanových
NIKLOJC HRUŠKA A RODINA HAJŠMANOVÝCH
Jiří Sankot
Hruška Bobek neboli Niklojc hruška
Od rodu Niklových k rodině Hajšmanových
Nejstarší příběh spojený s Niklojc hruškou - Barbora Rybářová
Příběh o záchraně hrušky - Barbora Kotorová
O zničení hrušně vichřicí 23. února 1967
Poznámky k historii chouzovských statků v 17. a 18. století
Hruška Hajšmanových (Niklových) na jaře 2016 - pohled z jihu
Hruška Bobek neboli Niklojc hruška
Nejstarším a nejznámějším stromem v obci je samostatně stojící hruška Bobek na Borkách, v polích severně od Chouzov. V roce 1935 měla ve výšce 120 cm objem kmene 380 cm, o třicet let později je její obvod uváděn v délce 450 cm. Ve Chválenicích se hrušce říká Chouzovská, v Chouzovech Bobek, Niklojc hruška nebo hruška Václava Hajšmana. V roce 2016 je objem kmene majestátných 530 cm.
Pro zobrazení turistické mapy klikněte uvnitř náhledové mapy na "Zobrazit na Mapy.cz"
Nejprve se zastavme u jednotlivých názvů letité hrušky. Jméno Bobek dostala od malých hruštiček zvaných "bobky", které se na ní dodnes rodí. Protože jde o planou hrušku, její malé plody se nedaly nikdy jíst pro chuť nebo nasycení. Místní lidé si ale chodili hrušky na podzim trhat, sušili je a v zimních měsících jedli jako pochoutku.
Malé plody Niklojc hrušky měly význam také pro ovocnáře z okolí. Sbírali je kvůli semenům. Pěstovali z nich odolné podnože k pěstování odolných odrůd svých hrušek.
Majitelem hrušky a sousedního pole byl v první polovině 20. století chouzovský sedlák Václav Hajšman. Odtud pochází jiný název hrušky. Konečně nejznámější název, Niklojc hruška, odkazuje na jméno, které máme již od 1. poloviny 19. století doloženo jako pojmenování rodiny Hajšmanových "po chalupě".
V době, kdy byla hruška vysazena, bývalo zvykem vysazovat na hranicích panství, katastrů a polí jednotlivých majitelů hraniční stromy – duby, buky, lípy, třešně … a v tomto případě se jednalo o hrušku. Z mapy stabilního katastru z 1. poloviny 19. století je zřejmé, že Niklojc hruška stávala v severozápadním cípu úzkého pruhu pastviny tvořící hranici tří polí - dvě z nich patřila Bendovým z č. p. 11 a jedno Janu Hajšmanovi z č. p. 12. Zároveň se nacházela několik metrů od hranice sousedního šťáhlavského panství.
Hruška Hajšmanových (Niklových) na jaře 2016 - pohled ze severu
O stáří Niklojc hrušky
Jak je hruška přesně stará, nevíme. Ze vzpomínek paní Marie Vimrové roz. Hajšmanové z Chouzov i z chouzovské kroniky víme, že již před druhou světovou válkou šlo o mohutný strom s výraznou korunou. Již v této době byl kmen stromu dutý a myslivci tuto přirozenou skrýš po desetiletí využívali jako úkryt při pozorování a odstřelu zvěře. Vzhledem k tomu, že hruška stojí v otevřeném poli, byla vždy vystavena klimatickým pohromám. Bouřky a vichřice nejen výrazně narušily silný kmen stromu, ale od nepaměti ničily i jeho výraznou korunu. Hajšmanovi přišli o pole v roce 1952, kdy se jich ujalo místní zemědělské družstvo. Meze byly rozorány, ale stará hruška změny přežila. Následky poslední velké pohromy máme již zaznamenány na fotografiích díky želčanskému kronikáři Václavu Kosnarovi. Šlo o vichřici z února 1967, která strom silně poničila a téměř jej zbavila koruny. Přesto strom i tuto událost přežil, a svou košatou korunou upoutává z dálky pozornost dodnes. Porovnáme-li však dnešní podobu hrušně s fotografiemi z roku 1950, je patrné, že strom má mnohem nižší kmen než před půl stoletím.
Paní Marie Vimrová uvádí, že v časech Hradišťského panství ve stínu velké koruny s oblibou odpočívali pasáci, kteří tu pásli dobytek. Tuto vzpomínku nelze blíže datovat. Existuje však jiné, mnohem konkrétnější svědectví, které dokládá existenci nepřehlédnutelného stromu již v 1. polovině 19. století.
Niklojc hruška v 19. století - idealizovaná představa chválenického kronikáře a malíře Josefa Boehma; obraz patří rodině Vimrových z Chouzov
Existuje významný pramen, který potvrzuje existenci vzrostlého stromu již v roce 1845. Jde o speciální mapu II. vojenského mapování s měřítkem 1:28800. I další speciální mapy Vojenského zeměpisného ústavu v Praze zobrazují Niklojc hrušku jako významný orientační bod na mapě. Z hlediska dnešního badatele je při pohledu na tyto historické mapy matoucí pouze poloha stromu vůči cestě vedoucí z Chouzov k rozcestí v Babších. V minulosti totiž tato cesta vedla přímo k hrušce a obcházela ji východně, po hranici katastrů obcí Chouzovy a Chválenice. Dnes zůstává hruška uprostřed pole a cesta ji obchází ve větší vzdálenosti opačným, západním směrem.
Mapa II. vojenského mapování z r. 1845
Od rodu Niklových k rodině Hajšmanových
V roce 1845 se provdala Barbora, dcera majitele pole a hrušky, sedláka Jana Hajšmana z Chouzov č. p. 12, do Milínova a kdykoliv se jí zastesklo po domově, hleděla z humen na košatou korunu hrušky stojící v polích severně od Chouzov. Barbora se narodila 10. dubna 1818 a hrušku již od malička pravděpodobně znala jako strom s velikou, z dáli viditelnou korunou.
Ze starých pozemkových knih a matrik je zřejmé, že v době Barbořina narození již Hajšmanovi na gruntu hospodařili patnáct let. Příběh chouzovské rodiny Hajšmanových totiž začal v říjnu 1802, když se v Chouzovech oženili selští synci z Předenic Jakub a Jan Hajšmanovi s dcerami zdejšího sedláka Antonína Bendy z č. p. 11. - Marií a Dorotou. Janu Hajšmanovi bylo v době svatby sedmadvacet let, zatímco jeho nevěsta Dorota oslavila teprve devatenácté narozeniny. Jan a Dorota Hajšmanovi se usadili na statku v Chouzovech č. p. 12, tzv. Niklovském gruntu.
Rod Niklových žil v Chouzovech do konce 17. století. Berní rula v roce 1654 uvádí, že se 44 strychy pozemků šlo o druhý největší grunt v Chouzovech, po hospodářství Petra Víta čítajícím 48. strychů (dnešní č. p. 13). V Chouzovech byly ještě čtyři další statky, patřící hospodářům Lukáši Bláhovi (č.p. 11), Janu Kajerovi (č. p. 9), Beneši Kanoušovi (č. p. 7) a Martinu Bártovi (č. p. 3).
Poslední Nikl na rodinném statku se jmenoval Jiřík. Při převzetí byl jeho grunt v roce 1688 oceněn na 45 kop grošů míšenských. Jiřík Nikl se musel tehdy finančně vyrovnat s osmi příbuznými, mezi kterými byl pouze jediný muž - Stanislav Nikl, sedlák na Vlčtejně. Anna Brejchová a Eva Michálková byly již provdány na jiných statcích a jejich sestra Voršila Niklová z rodinného gruntu zběhla. Vzhledem k tomu, že chybějí matriky ze 2. poloviny 17. století, není možné zjistit, jaké byly další osudy Kateřiny, Marjány, Roziny a Dorota Niklových. Dá se však předpokládat, že se provdaly na jiné statky. Chybí i gruntovní knihy pro ves Chouzovy z 18. století, a tak nemůžeme sledovat ani další majetkové přesuny po smrti Jiříka Nikla. Je pouze jisté, že v 18. století se již rodina Niklových v matrikách nevyskytuje a ani žádné nové jméno se na opuštěném gruntu neobjevuje. Po většinu 18. století na Niklově statku hospodařila selská rodina Bendových, žijící na sousedním "bláhovském" statku, dnes nesoucím popisné číslo 11.
Po smrti sedláka Václava Bendy se roku 1852 na statku č. p. 12 oženil s vdovou Magdalenou sedlák Jakub Petr z Nezbavětic. Po Magdalenině smrti si v roce 1758 sice na grunt přivedl novou manželku, Kateřinu, ale na počátku 70. let 18. století již na statku hospodařil Antonín Benda, pocházejícímu ze sousedního statku č. p. 11. V roce 1798 předal Antonín Benda hospodářství zeti Vavřinci Noskovi, původem z Losiné, jenž se oženil s jeho dcerou Annou. Když převzal grunt Jan Hajšman, usadil se Vavřinec Nosek v chouzovském domku č. p. 15, později známém jako hostinec U Hajšmanů. V roce 1815 se dozvídáme, že Niklovský grunt nebyl dosud zakoupen. Zdá se, že po smrti Jiříka Nikla tedy připadl jako odúmrť vrchnosti a všichni dosavadní hospodáři z rodiny Bendových byli pouhými nájemci statku.
Teprve v roce 1815 Jan Hajšman celý statek v Chouzovech č. p. 12 s budovami a třiceti pozemky koupil. Stal se majitelem polí, luk a pastvin. Grunt prodával Úřad panství hradišťského a cena dosáhla 1319 zlatých. Částka byla sedláku Hajšmanovi rozložena na splátky do let 1816 - 1822. Rodina měla povinnost třídenní potažní roboty a jednodenní pěší roboty mezi sv. Janem a sv. Václavem.
Rodina Hajšmanových před Niklovským statkem v 1. polovině 20. století
Nejstarší příběh spojený s Niklojc hruškou - Barbora Rybářová
Z farních matrik víme, že dcera Jana Hajšmana Barbora se provdala dne 21. ledna 1845 za sedláka Václava Rybáře z Milínova č. p. 19, kterému o měsíc dříve, 10. prosince 1844, zemřela na zápal plic jeho dvaatřicetiletá první žena Marie roz. Přibáňová, dcera sedláka z Chválenic. V době sňatku bylo Barboře Hajšmanové sedmadvacet let a jejímu muži čtyřiačtyřicet let. Václav Rybář byl v této době milínovským rychtářem. V době sňatku vychovával čtyři děti, z nichž nejstaršímu Josefovi bylo dvanáct let a nejmladší Marii tři roky.
Dnešní podoba výstavného statku č. p. 19 v Milínově
Barbora porodila svému muži v letech 1845 - 1867 dalších deset dětí, z nichž dvě děvčata zemřela v útlém věku. Václav Rybář zemřel, již jako výměnkář, v prosinci 1875 ve věku 75 let a Barbora jej přežila o devět let - zemřela 8. října 1884 ve věku šestašedesáti let.
Letní a zimní pohled na chouzovskou hrušku v roce 1950
Příběh o záchraně hrušky - Barbora Kotorová
Ve dvacátých dvacátého století byl již několik desetiletí majitelem hrušky a okolních polí Václav Hajšman. Šlo o synovce Barbory Rybářové - Hajšmanové. Roku 1925 se Václav Hajšman rozhodl hrušku porazit, protože mu překážela a stínila na poli. Hrušku zachránila jeho dcera, která se shodou okolností také jmenovala Barbora. V srpnu 1925 se také ona provdala do Milínova, a to do statku č. p. 17, za sedláka Václava Kotoru. Stejně jako pro její pratetu, i pro Barboru Kotorovou - Hajšmanovou byl pohled z milínovských humen na chouzovskou hruškou spojením s domovem. Právě díky Barboře Kotorové, tetě pamětnice Marie Vimrové, hruška stále stojí na svém místě.
Hruška po vichřici v únoru 1967 (foto V. Kosnar)
O zničení hrušně vichřicí 23. února 1967
Vraťme se na závěr k vichřici, která v únoru 1967 málem zničila Niklojc hrušku. Želčanský kronikář tehdy, v domnění, že bude zbytek stromu poražen, pro budoucí generace zaznamenal její tehdejší podobu:
"...Tato vichřice rozdrtila i staletou planou hrušku, která dělila pole kdysi soukromě hospodařících rolníků Bočka a Hajšmana z obce Chouzov. Tento obrovský kolos, vévodící celému kraji, má každoročně bohatou úrodu hruštiček (bobků, jak se lidově říká)...
...Kmen hrušně je dutý, od východní strany vyhnilý. Do dutiny se může schovati dospělý člověk. K obepnutí kmene musí být tři muži, kteří se prsty rukou jen dotýkají. Obvod kmene 1 m nad zemí měří 4 m 25 cm, ulomená větev 1 m od rozvětvení 2,10 m. Dřevo její je hodně chatrné, zachvácené houbou, ale při povrchu pod mohutnou korou je ještě plna života. Vždyť větev ulomená před 23 roky mohutně obrůstá a znovu plodí...
...Na moji otázku, bude-li odstraněna, odpověděl majitel V. Hajšman: já ji nesázel, nebudu ji ani porážet, ať tam stojí..."
Od 5. října 2016 je Niklojc hruška zásluhou Odboru životního prostředí MÚ Starý Plzenec chráněným památným stromem, registrovaným Agenturou ochrany přírody a krajiny České republiky. 21. dubna 2018 umístila rodina Hajšmanových (Vimrových) z Chouzov k hrušce ceduli památného stromu.
Rodina Vimrových před Niklojc hruškou 21. 4. 2018
Památný strom Niklojc hruška na jaře 2018
Další významné stromy v okolí
Další hruška, Mlázovka, se nachází na okraji lokality Mláz v želčanském katastru. I této hrušce je hodně přes sto let. V sedmdesátých letech 20. století měla nad zemí obvod kmene 270 cm. Nejstarším oficiálně uznaným památným stromem v širokém okolí je tzv. Sedlákova lípa na nezbavětickém katastru směrem ke Šťáhlavům. V roce 2003 byl obvod jejího kmene 470 cm a stáří bylo odhadnuto přibližně na 180 - 250 let.
Želčanská hruška Mlázovka
Poznámky k historii chouzovských statků v 17. a 18. století
Statek č. p. 3 patřil po Martinu Bártovi během 2. poloviny 17. století ještě Matěji Bendovi a v 18. století se na gruntu usadila rodina Chmelíkových.
Statek č. p. 7 měl v průběhu 17. a 18. století podle svých majitelů celkem tři názvy - Kanoušovský, Jandovský a Martínkovský.
Statek č. p. 9 převzali v průběhu 18. století po rodině Kajerových Bočkovi, kteří zde žijí dodnes.
Statek č. p. 11 převzali během 18. století od rodiny Bláhových Bendovi.
Statek č. 12: Po opuštění gruntu v Chouzovech patřil v roce 1713 rodině Niklových již pouze statek na Vlčtejně. Hospodářem zde byl Josef Nikl. V roce 1788 je však Franz Nickl na Vlčtejně uváděn již pouze jako chalupník. Ve 20. století žili Niklovi v bývalém obecním domku v osadě Chlumánky č. p. 6. V Chlumánkách žije rodina dodnes. V meziválečném období byl František Nikl členem vlčtejnského zastupitelstva za stranu sociálně demokratickou.
Statek č. p. 13 převzala v průběhu 18. století od Faitových rodina Bystřických.
