Smutné tajemství chválenické pošty - Smutné tajemství chválenické pošty

SMUTNÉ TAJEMSTVÍ CHVÁLENICKÉ POŠTY

Jiří Sankot, Jaroslav Schiebel

 

Přehledný obsah kapitoly: ZDE

 

6. května 2016 bylo příběhem chválenické rodiny Tanzerových otevřeno zpravodajství Plzeňského deníku o Slavnostech svobody 2016 (autorka Klára Mrázová).

 

Smutný příběh židovské rodiny Tanzerových z Chválenic

Nejstarší historie domu č. p. 24

Chváleničtí tu stavbu velice dobře znají. Poštovní úřad se nachází u hlavní silnice z Plzně do Českých Budějovic a od kostela sv. Martina jej odděluje úzká ulice vedoucí k usedlostem Faitenhanzlových, Chmelíkových a Chlumských, do nové čtvrti Za Kostelem a dále do polí a do Nebílov. Protože na budově není žádná pamětní deska, pomůže snad tato vzpomínka k tomu, abychom se při cestě na poštu na chvíli zastavili a připomněli si jeden velice smutný rodinný příběh.

Domek č. p. 24 je možné spatřit již na mapě stabilního katastru ze 40. let 19. století. Usedlost byla v této době chudinským obecním domkem zvaným „husopárna“. Obyvatelé domu po desetiletí pro obec pásli husy. V roce 1844 prodala obec za 160 zlatých domek do soukromých rukou, manželům Václavu a Anně Němcovým. Šlo o mimo jiné o rodiče hudebníka Františka Němce.  Druhá manželka Kateřina zde pak roku 1868 porodila Václavu Němcovi syna Bohumila Němce, pozdějšího kněze, umučeného italskými fašisty.

 

Usedlost 24, a kostel sv. Martina na mapě stabilního katastru

 

Štěnovický obchodník Tanzer kupuje dům v exekuci

Po již zmíněném Bohumilovi se Václavovi Němcovi a jeho druhé manželce Kateřině narodily ve Chválenicích č. p. 24 ještě další čtyři děti – Benedikt, Růžena, Emanuel a Bedřich. Dva roky následující po narození posledního z dětí, Bedřicha, byly pro rodinu Němcových obtížné. Nejstarší z dětí, Bohumil, byl dán do Plzně na studia. Zdraví více než 80–letého Václava Němce se roce 1883 významně zhoršilo. V očekávání blízké smrti a vzhledem k velkému množství potomků z prvního manželství se rozhodl Václav v dubnu 1883 pro manželku Kateřinu koupit domek ve Chválenicích č. p. 60.

Václav Němec zemřel 14. února 1884 ve věku 82 let, nejspíš bez jasného určení dědice své usedlosti č. p. 24. Kateřina ji zdědila až na základě rozhodnutí soudu z března 1884. Rodina se nicméně přestěhovala do domu č. p. 60 a v roce 1886 prodala Kateřina domek č. p. 24 v exekuční dražbě. Vyvolávací cena domu, kde se dnes nachází chválenická pošta, byla 980 zlatých a vyvolávací cena políčka představovala 463 zlatých. Koupil jej židovský obchodník Šimon Tanzer.

Rozvětvená rodina Tanzerových žila ve Štěnovicích od svého pojmenování v době josefinských reforem na konci 18. století. Všichni byli potomky zdejšího familianta, chráněného žida, Mojžíše Lewiho. Šimon byl Mojžíšův prapravnuk a narodil se v roce 1856.

 

O rodině Šimona Tanzera

V roce 1886 byl již třicetiletý Šimon ženatý, se stejně starou Rosou roz. Epsteinovou pocházející z Přehýšova, oba žili dočasně v nedaleké Losiné a těšili se z narození synka Lea.

 

Zpráva u koupi domu Šimonem Tanzerem

 

Po přestěhování do Chválenic se Leovi rychle narodili další sourozenci: Klára (1888), Janička (1889), Berthold (1891), Arnoštka (1893), Elsa (1895) a Maxmilián (1899). Janě říkali rodiče také Žaneta nebo Jeni, Bertholdovi Bertie, Arnoštce Erna, Else Eliška, Maxmiliánovi Max … a maminka Rosa se někdy podepisovala jako Růžena.

 

Zápis o narození Arnoštky Tanzerové ve štěnovické židovské matrice

 

Početná rodina měla v přízemí svého domku obchod a v podkroví obytné místnosti. Obchod se někdy honosně nazýval obchodním domem, ale ve skutečnosti šlo spíše o vetešnictví, kramářství. Rodina se živila i podomním obchodem, Tanzerovi navštěvovali domácnosti a nabízeli různé zboží, především látky. Během obchůzek naopak Šimon Tanzer vykupoval peří. Po obci a jejím okolí cestoval s koníkem a vozíkem.

 

Tanzerovi před svým obchodem na počátku 20. století

 

Osudy některých Tanzerových dětí

Osm let po narození posledního dítěte, Maxe, postihla rodinu Tanzerových velká tragédie, když na počátku roku 1907 zemřela ve věku 17 let na tuberkulózu dcera Jana. Tehdy již byla Klára osmnáctiletá a Bertholdovi bylo šestnáct let. Elsa již také pomalu dospívala. Klára se přestěhovala nejprve do Blovic, odkud odešla v roce 1911 do Plzně, kde pracovala jako kontoáristka – účetní. V jejích stopách se vydala v roce 1914 také Elsa. Klára se v roce 1916 odhlásila a na nějakou dobu po ní mizí stopy. Pravděpodobně se v této době provdala za některého ze synů nepomuckého podučitele Ondřeje Vätera a odstěhovala se za ním. Eliška se v roce 1919 na půl roku vrátila do Chválenic, aby se na konci téhož roku opět přestěhovala do Plzně. Vystřídala mnoho adres, až se v r. 1928 natrvalo usadila v Plachého ulici č. p. 4. Odhlášena odsud byla až v souvislosti s deportací do Terezína 21. ledna 1942. Elsa byla úřednicí, ale do deportačních dokumentů je uvedena profese „zřízenkyně“.

Třiadvacetiletý Berthold narukoval v roce 1914 do první světové války a ještě téhož roku padl na frontě v Srbsku. Jeho jméno najdeme na pomníku padlých u školy ve Chválenicích a také na jednom z hrobů na štěnovickém židovském hřbitově.

 

Rodina Tanzerových na pohlednici z roku 1917

 

Obchod Tanzerových ve 20. a 30. letech

Ve dvacátých letech byl na obchodě Tanzerových ve Chválenicích změněn vývěsní štít a nesl nyní jméno jejich prvorozeného syna Leo Tanzera. Šimon Tanzer však zůstával majitelem nemovitosti i obchodu. Šimonovi a Leovi v obchodování pomáhal třetí muž v rodině, Max.

 

Obchod  Šimona a Lea Tanzerových ve Chválenicích před přestavbou, s vchodem a schody vystupujícími do veřejné obchodní cesty a se zdí zahrady při kovárně v popředí.

 

Počátkem roku 1930 se rozhodli Tanzerovi pro přestavbu svého domu a obchodu. Šimon Tanzer plánoval rozšíření domu směrem na dnešní parkoviště, kde se tehdy nacházela obecní zahrada přiléhající ke kovárně. Proto se jí někdy říkalo "Kovářojc zahrada". V souvislosti s plánovanou přestavbou kuchyně a rozšířením domu požádal Šimon Tanzer obec o odprodej části obecního pozemku podél zdi stavení  o rozměrech 9 x 7 m. Obecní zastupitelstvo na zvláštním zasedání žádosti vyhovělo, i když s mnohem mešími rozměry - 7 x 2 m. Tanzerovým bylo povoleno ubourat část zahradní zdi směrem ke kostelu. Na získaném pozemku měla vzniknout nová 1,5 m široká cesta, ze které měl Šimon Tanzer zřídit na místě dosavadního okna nový vchod do obchodu a byl povinen ubourat schody vyčnívající z krámku do veřejné obecní cesty mezi obchodem a kostelem. Schody byly ubourány a dům přestavěn. Vchod je však dodnes z hlavní cesty. Živnost Tanzerových se ve 30. letech utěšeně rozvíjela a v roce 1934 obecní zastupitelstvo vyhovělo Šimonově žádosti o udělení koncese na výčep vína. Předmět rodinného podnikání se tak rozšířil.

Koncem roku 1931 postihla Tanzerovy další tragédie. Ve věku dvaatřiceti let zemřel na degenerativní srdeční onemocnění a astma Max Tanzer, nejmladší z dětí Šimona a Rosy. Jeho pohřeb byl posledním pohřbem na židovském hřbitově ve Štěnovicích, ze kterých se během posledních desetiletí také zcela vytratil rozvětvený rod Tanzerových. Kromě Šimonovy rodiny ve Chválenicích žili nyní další příbuzní v Plzni, Liticích a Chrástu.

 

Náhrobek Bertholda a Maxe Tanzerových ve Štěnovicíh

 

Osud rodiny po příchodu nacistického režimu

Klára Tanzerová - Väterová se časem rozvedla a vrátila se do Plzně. V prosinci 1935 přitom ovdověl její o dvacet let starší bratranec Isidor Tanzer, obchodní cestující. Jeho zesnulé manželce Bedřišce (Henrieta, Jeti) bylo jedenasedmdesát let. 1. července 1936 se Isidor oženil s Klárou a žili spolu až do září 1941, kdy Isidor zemřel, v plzeňské Sedláčkově ulici č. p. 28. Klára byla jako manželka obchodního cestujícího ženou v domácnosti. 30. prosince 1941 byl vdově Kláře Tanzerové vystaven domovský list, ale již 21. ledna 1942 byla z Plzně odhlášena a deportována do Terezína.

 

Plzeňský domovní arch se jmény Kláry a Isidora Tanzerových

 

Příchod nacistického režimu zastihl ve Chválenicích stařičké rodiče Šimona a Rosu Tanzerovy a jejich děti Lea a Arnoštku Tanzerovy. Doba okupace přinesla starým rodičům další zkoušky, které nejspíš uspíšily konec Šimona Tanzera. V říjnu 1940 odevzdal ve své závěti dům č. p. 24 svému nejstaršímu synovi Leovi a na jaře 1941 pravděpodobně zemřel. Leo Tanzer, pětapadesátiletý, se tak sice stal 17. března 1941 majitelem domu, ale již 21. března jej přepsal na svou sestru Arnoštku. O Leovi pak již neexistují žádné zprávy a neobjevuje se ani mezi oběťmi holocaustu ani mezi přeživšími. Protože v době okupace již židovské matriky neplnily svou dosavadní funkci, není možné ověřit ani osud Šimona Tanzera ani osud jeho syna Lea.

 

Podpis Arnoštky Tanzerové na statkovém archu z roku 1941

 

Díky statkovým archům vykazovaným v době okupace si můžeme udělat představu o malém hospodářství Tanzerových před jeho likvidací. Rodina měla 45-50 arů orné půdy a 53 arů louky, kde  na 15 arech pěstovala jetel. Na 22 – 25 arech pěstovali obilí, v roce 1940 pšenici a v roce 1941 pouze oves. Chválenická obecní kronika uvádí, že od r. 1941 byl po odvlečení majitelů gestapem dům již opuštěn a stařičká Rosa byla spatřena v Plzni, jak ležela na chodníku, vyčerpaná únavou.

 

Rekonstrukce ženského pokoje v Památníku Terezín: Lůžko a kufr s osobními věcmi na takovém pokoji v terezínském ghettu byly posledním zábleskem soukromí pro Rosu, Elsu, Arnoštu a Kláru Tanzerovy.

 

Deportace do koncentračního tábora

Elsa a Klára Tanzerovy byly z Plzně deportovány do koncentračního tábora v Terezíně transportem S 22. ledna 1942 - Elsa pod č. 3, Klára pod č. 4. Židé tehdy nesměli do vlaku nastupovat na osobním nádraží a byli transportováni z nákladového nádraží. Jeli sice osobními vagóny, ale cesta do Terezína trvala neuvěřitelné dva dny. Již 17. března 1942 byly obě ženy nahnány v rámci transportu Ab do nákladních vagónů a deportovány do polského koncentračního tábora Izbica. V tomto transportu měla Elsa číslo 483 a Klára č. 561. Rosa a Arnoštka Tanzerovy, které měly stále trvalé bydliště ve Chválenicích, byly z Plzně deportovány do Terezína až transportem T, vypraveným 26. ledna 1942. Jejich čísla byla 420 (Arnoštka) a 421 (Rosa). Transport opět dorazil do Terezína až po dvoudenní úmorné cestě. Arnoštka se v Terezíně připojila ke svým sestrám a v transportu Ab je doprovodila pod č. 482 na východ, kde všechny tři brzy zahynuly. 

 

Elsa Tanzerová před deportací

 

Další osudy Rosy, Kláry, Arnoštky a Elsy Tanzerových

Rosa zůstala v Terezíně a zemřela zde v těžkých podmínkách 3. července 1942. Osud Rosiných tří dcer, Kláry, Arnošty a Elsy je po odjezdu z Terezína nejasný. Je pravděpodobné, že transport dorazil do Izbice během dvou dní, tedy 19. března 1942. Podle ředitele památníku "Muzeum - Miejsce Pamieci w Belžcu" Tomasze Hanejka, který pomáhal při pátrání po dalších osudech zmíněných žen z rodiny Tanzerových, neexistuje žádná evidence o tom, jak bylo po příjezdu v Izbici s vězni z transportu Ab naloženo. Izbica byla obřím ghettem a fungovala jako průchozí, přestupní stanice do neblaze proslulých vyhlazovacích táborů v okolí. Těmito tábory byly Belžec, Sobibór a Majdanek. 24. března a 10. dubna 1942 takto proběhly dva masivní transporty do Belžecu, kterými odjelo na okamžitou smrt 4200 vězňů. 19. října 1942 následoval transport 5000 vězňů do Belžecu a do Sobibóru. Na počátku listopadu 1942 byly vypraveny transporty několika tisíc vězňů do Belžecu, Sobobóru a Majdanku. Nacisté běsnili i v samotné Izbici, kde se vězni ghetta často ukrývali před deportacemi a po odhalení byli hromadně popravováni na místním židovském hřbitově. Masové popravy proběhly podle Tomasze Hanejka například v říjnu a listopadu 1942. Který z uvedených osudů potkal dcery Rosy Tanzerové, nevíme. Jisté však je, že se po skončení války domů nevrátily.

 

Příjezd do Terezína - 23. ledna 1942 vydala židovská rada starších v Terezíně denní rozkaz č. 33, ve kterém informovala o příjezdu plzeňského transportu S do Terezína a o organizaci začlenění nových vězňů do života v ghettu. Většina vězňů z tohoto tronsportu byla brzy deportována dále na východ k likvidaci ...

Konec sester Arnoštky, Elsy a Kláry Tanzerových - 17. března 1942 vydala židovská rada starších v Terezíně strohý denní rozkaz č. 77, ve kterém mimo jiné informovala o vypravení transportu A/b z ghetta na "Východ". Mezi tisícovkou zmíněných vězňů, zbavených jmen a přeměněných v čísla, byly i sestry Tanzerovy. Cílem transportu byl koncentrační tábor Izbica v Polsku. Z tisícíhlavého transportu přežili tři vězni. Ani jedna ze sester mezi nimi nebyla.

Konec Rosy Tanzerové - 6. července 1942 vydala židovská rada starších v Terezíně denní rozkaz č. 165, ve kterém mimo jiné informovala o úmrtích v ghettu během předchozích dní. Mezi vězni zemřelými 3. 7. 1942 najdeme i  Rosu Tanzerovou, rozenou Epsteinovou. Byla pravděpodobně posledním z rodiny chválenických Tanzerů, kdo ještě žil. 

 

Arizace domu Tanzerových ve Chválenicích

Již v říjnu 1941 se přitom začalo rozhodovat o dalším osudu chválenického domu patřícího rodině Tanzerových. O dům projevila zájem německá organizace, která jej hodlala prostřednictvím arizace a dosazením tzv. treuhändera získat pro nouzové, charitativnímu bydlení. Tato snaha byla zamítnuta 3. července 1942 (v den smrti Rosy Tanzerové) a přestože se až do konce války nevyjasnilo, který ze zákonů uplatnit k potvrzení protiprávní konfiskace majetku, a zdůvodnění se často měnila, jedno bylo jasné – dům rodiny Tanzerových propadl ve prospěch Německé říše.  Nemovitost byla uzavřena a na konci okupace ji vládní komisař Jindřich Smolek využíval úřadovnu obecního úřadu.

 

Ukázka manipulace s majetkem Tanzerových v době okupace (knihovní vložka)

 

Válka zahubila nejen chválenickou větev rodiny Tanzerových, ale i většinu jejich příbuzných z Plzně a Litic. Přežila pouze chrástecká větev Tanzerových, jejíž potomci žijí v Plzni dodnes. Ve Chválenicích byla v  srpnu 1945 na dům Tanzerových uvalena na základě dekretu prezidenta republiky národní správa.

 

Dům Tanzerových po válce - podoba po přestavbě ze 30. let

 

Poválečný osud dnešní pošty

Do budovy se postupně přestěhovaly místní národní výbor, pošta a holičství. Podkrovní místnosti navíc sloužily jako dočasné bydlení pro několik jednotlivců a rodin. V letech 1970 – 1974 byla celá budova kompletně přestavěna a rekonstruována. V červnu 1974 se do budovy vrátila pošta a holičství. Ve stejné době byla vybudována nová, moderní stavba místního národního úřadu v místech bývalé pastoušky přes silnici od domu Tanzerových. Poslední opravou prošel dům Tanzerových na přelomu tisíciletí, kdy pošta získala dočasné, ale důstojné útočiště v bývalé budově chválenické kampeličky.

 

Vznik, život a zánik židovské komunity ve Štěnovicích

O štěnovické židovské komunitě

Plzeňští židé žili ve středověku pod ochranou českých králů snad v každém větším českém městě. V Plzni byly centrem jejich života ulice Solní (zvaná též Židovská) a Sedláčkova. V místech dnešní hlavní pošty měli plzeňští židé i svou první synagogu. Během prvních dvaceti let po nástupu Habsburků na český trůn roku (r. 1526) začínali být židé vypovídáni z velkých českých měst. Výjimku tvořila Praha, kde měli židé vlastní město, později zvané Josefov. Velká města byla židům nejprve zcela zapovězena, později se zde směli účastnit trhů, nesměli zde ale vlastnit domy ani pozemky a na noc se vždy museli vracet do své židovské obce. 

 

David Löwy a Joachim Katz

 

Z Plzně židé odešli především do nedalekých Štěnovic, ale i do Pňovan, Kasejovic, Rábí či do Rokycan. Zakládali zde ghetta, čtvrtě, synagogy, hřbitovy…a dokonce i manufaktury. Ve Štěnovicích vznikla od středověku do 18. století velká židovská obec, ze které odcházeli její příslušníci i do okolních vsí. Ve vsi vznikla ve svažitém terénu mezi dnešními ulicemi V Potocích , Na Šancích a K Pile rázovitá čtvrť s křivolakými uličkami a malebnými domky. Přímo u potoka, v ulici V Potocích, se nacházela štěnovická synagoga a židovská škola. Víme, že v židovské škole učili v průběhu 2. poloviny 19. století kantoři David Löwy a Joachim Katz. 

 

Štěnovická synagoga, zbořená počátkem 70. let 20. století

 

Ve sklepě rodinného domu č. p. 118 v dnešní Duhové ulici je pravděpodobně zachována i židovská rituální lázeň, mikve. Další památkou na židovské osídlení Štěnovic je malebný židovský hřbitov se řadami starých náhrobků, zapuštěný do svažitého terénu při ulici K Pile. Studiu textů na náhrobcích se tu v minulosti věnoval herec činohry ústeckého divadla Jaroslav Achab Haidler. Hřbitov má v současné době naději, že se kvůli své rázovitosti a množství pohřbených rodin stane kulturní památkou. Na hřbitově najdete například hroby rodin Epsteinových, Ecksteinových, Tanzerových, Treichlingerových, Schanzerových, Wollnerových a mnoho dalších rodin.

 

Hrob rodiny Treichlingerových na židovském hřbitově ve Štěnovicích

 

Košer maso pro židovské jarmarečníky

Staré výsady, jejichž původ spadal až do doby krále Jana Lucemburského, zabezpečovaly plzeňským řezníkům, že nikdo kromě nich nesmí na plzeňských trzích prodávat v drobném výseku maso. Tato výhrada zavdávala židům dojíždějícím na plzeňské jarmarky příčinu k častým stížnostem. Vyřazovala totiž židy z nakupování a konzumování masa po čas jarmarku. V Plzni se od vyhnání židů a zrušení židovské obce za Ferdinanda I. Habsburského nekonaly rituální porážky a židovští jarmarečníci si tak nemohli upravovat své pokrmy z "košer" masa. 

 

Na plzeňské jarmarku (Augustin Němejc)

 

Plzeňští řezníci požadavkům židovských obchodníků vytrvale vzdorovali. Obávali se, že pokud by se vzdaly výsadního práva na prodej masa při plzeňských trzích, židé by jim začali konkurovat přivážením a drobným prodejem masa vysekávaného. Tento tichý zápas obou stran trval dlouho, až konečně nadešla pro židy příznivější doba, která jim přinesla částečný úspěch. V roce 1696 podali plzeňskému magistrátu novou žádost o připuštění košerovaného masa do Plzně a zároveň navrhli několik podmínek, za jakých by jim žádané povolení mohlo být uděleno. Na schůzi městské rady dne 9. července 1696 dostalo se jim přes odpor řeznického cechu - patrně na jakousi mocnější přímluvu - příznivého vyřízení německy sepsaným dekretem, který dle zápisu v konšelském protokolu č. 9 městského archivu měl následující znění:

"Vašim žadatelům na vědomí: Pan purkmistr a rada za navržených vámi podmínek svolili tuto: 2e smí (židé) pro příště mimo postní jarmak na všecky tři ostatní jarmarky tolik masa do města přivézti, mnoho-li je pro výživu židů zapotřebí. Musí však v městských branách maso řádně přihlásití a nesmí s ním žádné podskoky prováděti, aniž křesťanům z něho nějakou libru přenechávati, pod přísnými a neodvratnými tresty. Dle toho jest jim se zachovávati."

Proti tomuto rozhodnutí městské vrchnosti ostře protestovali představitelé řeznického cechu. Avšak městská rada na svém zasedání dne 20. července 1696 rozhodla, že "příčiny jimi uvedené dostatečný nejsou a že jest při předešlém dekretu zůstaveno." A tak si mohli židé začít své "košer" maso přivážet do města. Plzeňští řezníci se pak alespoň ostrou kontrolou starali se o to, aby židé nemohli zneužívat vydané povolení.

 

Plzeňská "šiksle" ze Štěnovic

V první polovině 19. století století, kdy židé stále směli pobývat v Plzni pouze přes den a na noc museli odcházet zpátky do Štěnovic (i když během výročních trhů již směli přechodně v Plzni i přenocovat), stalo se - dle sdělení Ignáce Schiebla, který příběh slyšel od svého otce, kamnáře Jana Schiebla - že se v Plzni objevilo čarokrásné židovské děvče. Byla to kráska bujného temperamentu, a navíc milostným pletkám lehce přístupná. Svou lásku nabízela za peníze tu důstojníkům tu plzeňské "zlaté mládeži". Také někteří ženatí páni měšťané s ní prý vybočovali z kolejí staroměšťanské mravnosti. Takové případy nebyly však ani v historické Plzni vzácností, jak často dokládají zápisy v městských knihách, i když v té době byla většina podobně přístupných děvčat katolického vyznání. Milostné zálety s krásnou židovkou se prý odehrávaly v jisté chalupě na plzeňském Pražském předměstí. V tomto domě žila babka pochybné pověsti, která setkávání zprostředkovávala.  

 

Když zálety krásné "růže z Jericha" začaly mezi plzeňskými ženami vzbuzovat povážlivé pohoršení, byla mladá židovka, která prý často proti přísnému předpisu dokonce i tajně v Plzni přenocovala, při jakési příležitosti zatčena městskou policií a postrkem dovedena až před štěnovického rabína. Rabín byl nucen konvoyantu potvrdit "příjem" cizoložnice. Učinil tak na cedulce, na kterou napsal: "Eine zugeschobene Schickse übernommen". "Schickse" znamená v hebrejštině "dívka". Stvrzenku četli v plzeňské městské radě a tak ono cizopasně znějící slovo "Schickse" mezi Plzeňany zakořenilo. Bylo,  zkomolené na "šiksle", používáno k označení lehkých ženštin, i v případě, že nebyly židovského vyznání. V tomto smyslu kolovalo slovo v Plzni ještě v padesátých letech devatenáctého století.

 

Důsledky tolerančního patentu a revoluce z r. 1848

Po reformách Josefa II. na konci 18. století se začali židé z okolních obcí vracet do Plzně. Jejich centrem se opět staly ulice Solní a Sedláčkova. Úplnou rovnoprávnost nicméně židé získali až po revoluci 1848 a především díky Prosincové ústavě roku 1867. Židé se v Plzni věnovali obchodu a podnikání, finančně podporovali město a dary pomáhali městské chudině. Živnostníci, rolníci a měšťané proti příchodu židů protestovali. Řadě židovských podnikatelů obchodníků byla vytlučena okna a ve městě a okolí se odehrávaly výtržnosti. Dobrému soužití nepomáhaly ani konzervativní a ambiciozní postoje židů. Těm vadilo zavádění češtiny jako vyučovacího jazyka v plzeňských školách, a proto posílali své děti především do německých škol. Největší protižidovské výtržnosti zaznamenala Plzeň v 60. letech 19. století. 

Během 2. poloviny 19. století a během 1. poloviny 20. století odešla do Plzně většina štěnovických židů. Další rodiny, jako nám již známí Tanzerovi, odešli do blízkých a vzdálenějších vsí v regionu - do Chválenic, Chrástu, Litic nebo Robčic. V obci tak zůstalo jen několik židovských rodin. Jednou z nejvýznamnějších štěnovických židovských rodin byli v 1. polovině 20. století Treichlingerovi. Tato rodina však z obce nepocházela, Josef Treichlinger se sem přistěhoval v roce 1892 z Malého Boru u Horažďovic. 

 

Potomek štěnovických židů ve fašistické vládě

K historii štěnovických židů se vztahuje ještě jedna zajímavost: Italský fašistický ministr Carlo Schanzer  (na snímku) byl příbuzným rodiny Schanzerových ze Štěnovic.  Narodil se na sklonku 19. století již ve Vidni a cítil se být Italem. Od konce 19. století zastával v italském veřejném životě řadu významných funkcí. Byl poslancem, senátorem, později členem fašistické strany a za Mussoliniho stranu dokonce zasedl i v italské vládě jako ministr zahraničních věcí. Koncem 20. let však na vlastní žádost odstoupil. Carlův dědeček (nebo dokonce tatínek) pocházel ze Štěnovic. Štěnovická rodina Schanzerových již na konci třicátých let nežila v obci, ale hlouběji v území zabraných Sudet. Při plebiscitu po Mnichovské dohodě r. 1938 optovali Schanzerovi pro Německo, ale v roce 1940 byli ze Sudet vyhnáni a obec Štěnovice jim musela přiřknout domovské právo.

 

Carlo Schanzer

 

Krutý konec židovských dětí ze Štěnovic

Ve školním roce 1940/1941 docházelo do české měšťanské školy v pohraniční obci Štěnovice 190 dětí, z toho tři děti měly trvalé bydliště v Říši a zbytek na území Protektorátu. Od 1. září 1940 bylo zakázáno přijímat do měšťanské školy děti židovského původu. Škola musela nést nově dvojjazyčné pojmenování „Hauptschule – Měšťanská škola“. I na zdejší obecnou školu byla v srpnu 1940 nově zhotovena dřevěná cedulka s textem „Volkschule – Obecná škola“. K 1. září byla ze 2. třídy obecné školy ve Štěnovicích vyloučena osmiletá Hanka Treichlingerová. Jaký byl další osud tohoto děvčete? V osmi letech zůstat ve vsi bez stejně starých spolužáků a kamarádů. Hanka měla jen o tři roky starší sestřičku Evu... a třináctiletého kamaráda Jirku Roubíčka (nar. 1927). I oni byli vyloučeni ze školní docházky. Za Hankou a Evou přijížděl do Štěnovic s tatínkem ještě jejich plzeňský bratranec, Josef Hanuš Treichlinger. V roce 1940 mu bylo 11 let a doma mu říkali Honzík. Chlapec roku 1936 zcela osiřel, když mu nejprve zemřela maminka a rok na to i tatínek. 

 

Fotografie Evy a Hanky Treichlingerových a Jirky Roubíčka

13. ledna 1942 odjeli Hanka, Eva a Jirka se svými rodiči do Plzně, kde se připravovali na transport do Terezína. 26. ledna 1942 byla Hanka transportem T odeslána do Terezína pod číslem 12. Spolu s ní odjel i tatínek Leopold (45 let – č. 9), maminka Blanka (40 let – č. 10) a sestra Eva (13 let – č. 11). Transport T dorazil do Terezína 28. ledna, ale již 28. dubna 1942 byla celá rodina transportem Ar vypravena dále na východ, do ghetta a koncentračního tábora Zamosć v Polsku. O dalším osudu rodiny nic nevíme. Krátce před příjezdem transportů z Terezína bylo ghetto vyčištěno deportacemi do Belzecu. Spolu s terezínskými transporty přijely i Židé z různých částí Německa. Po příjezdu byli práceschopní lidé posláni do jiných táborů, ostatní přivezení Židé pravděpodobně skončili ve vyhlazovacím táboře v Chelmu. 

Podobný osud jako Treichlingerovi měli i Roubíčkovi ze Štěnovic. Do Terezína byli vypraveni z Plzně již 18. ledna 1942. V Terezíně vydržela rodina až do 28. září 1944. Tehdy byl Jirka s tatínkem Emilem deportován do pekla zvaného Osvětim. Maminka Regina šla do transportu o týden pozděj, 6. října 1944. Jirkův tatínek i maminka zahynuli ve zdejší plynové komoře, ale patnáctiletý Jiří měl štěstí - jako mladý zdravý muž měl šanci na záchranu. Byl transportován do nového pobočného závodu v Gleiwitz (Hlivici), kde pomáhal opravovat nacistický vozový park. V Gleiwitz se dočkal osvobození. Jako jediný přežil a vrátil se do Štěnovic. Nicméně během několika let emigroval do USA, kde žil až do své smrti v říjnu 2008.

 

Terezínský flašinetář a Brundibár Honzík Treichlinger

Honzík neboli Josef Hanuš Treichlinger odjel z Plzně do Terezína 22. ledna 1942. V transportu S měl číslo 995. V Terezíně přežil své sestřenice o dva roky. I on byl v patnácti letech ale 16. října 1944 odeslán transportem Er pod č. 460 „na východ“ – do Auschwitzu. Ještě před tím se proslavil v Terezíně tím, že se stal v dětské hře Brundibár postavou flašinetáře Brundibára, jehož fotografie i video již obletěly celý svět.