Usedlosti a jejich majitelé v 18. a 19. století

PhDr. Miloslav Bělohlávek

Klasickou ukázkou původní selské architeltury ve Chválenicích býval statek Vrchotových č. p. 33, stojící v obci při hlavní silnici Plzeň - České Budějovice. Statek byl nahrazen moderní usedlostí během několika sanací a přestaveb ve 30. - 60. letech 20. století (kresba kronikáře Josefa Boehma)

Poučný pohled do vývoje vesnice, zejména držby usedlostí, umož­ňuje i stará pozemková kniha, která byla založena v roce 1755, kdy se na panství dávaly do pořádku právní záležitosti. Můžeme v ní sledovat, jak se jednotlivé usedlosti dědily, prodávaly, jak vrch­nost stíhala jejich majitele pro neplnění povinností. Ze zápisu poznáváme i inventář na statcích a chalupách a řadu dalších za­jímavostí.

Statek dědil v Čechách od nepaměti vždy nejmladší syn. Ten byl pak povinen vyplatit ostatním dědicům — starším sourozen­cům — hotově jejich podíly, stanovené úředním odhadem statku, zpravidla v několika lhůtách, tzv. vejruňkách. Bylo to zařízení jis­tým způsobem sociální. Marie Terezie se snažila uplatnit lepší úpravu selské dědické posloupnosti. Měl se dělat rozdíl mezi po­hyblivým jměním poddaných a statkem. Na pohyblivé jmění se mohlo přiznat právo všem dětem hospodáře, ale statek měl dědil jen jediný dědic. Aby mohl hospodář prosperovat, snažila se mu vláda zabezpečit takové podmínky, aby statek nebyl poškozován především výměnkem, neboť často si rodiče vymiňovali nejlepší pole, zahradu, nejlepší stromy a ještě k tomu obilí, dobytek, ovoce a peníze. Proto měla vrchnost sama určovat výši výměnku. Dů­ležitou změnu v dědickém právu provedl císař Josef II., který pa­tentem z roku 1787 stanovil, že dědit statek má vždy nejstarší syn. Prodej statku a odprodávání pozemků bylo bez svolení vrchnosti přísně zakázáno. Vrchnost měla právo poddaného, který špatně hospodařil nebo se bouřil proti vrchnosti, ze statku sesadit. Takový statek pak byl zase odprodán jiným poddaným. Teprve až zemský zákon z roku 1869 stanovil, že vlastník statku může bez jakéhoko­liv omezení volně disponovat svým majetkem. Tehdy také pozoru­jeme velký pohyb půdy a dělení usedlostí, které se postupně drolí.

Abychom si přiblížili tehdejší život obyvatel naší obce, bude jistě zajímavé nahlédnout do některých zápisů staré pozemkové knihy:

Čp. 1 byla fara, největší dvůr ve vsi.

Čp. 2 — potažní dvůr. Roku 1731 po smrti Jana Přibáně měl dědit nejmladší syn Josef, ale „i nemajíce on k hospodářství žádnou schopnost a zalíbení, takovou živnost a právo svému staršímu bra­trovi Václavovi Přibáňovi přestoupil, naproti čemuž on Václav bra­trovi Josefovi zase při témž gruntu chalupu na jeho vlastní náklad, v které by s manželkou, budoucíma svýma přebývati mohl, vysta­věn dovolil, z kteréžto chalupy neb místa každoročně ouroku 14 kr. hospodáři platlti se uvolil". Václav zemřel roku 1755, statek měla manželka Lidmila s osmi sirotky, roku 1762 je přejal Jan Přibáň, měl 39 strychů polí a 2 louky. Zajímavý je inventář: 3 koně, 1 vůl, 1 tele, 1 prase, 1 vůz, 2 pluhy, 1 železná brána, 1 žebřiny, 1 fasuněk, 1 hnojná korba, 3 chomouty, 1 řetěz a těžadlo, 2 hnojné vidle, 1 senné vidle, 2 sekyry, 1 řezací stolice. Roku 1797 zdědila usedlost dcera Mariana, provdaná za Vojtěcha Zítka. Roku 1834 se jí ujal syn Vojtěch Zítek s manželkou rozenou Šebkovou, která dostala věnem 4000 zlatých, 1 krávu, 1 jalovici, 6 ovcí a 1 úl včel. Roku 1843 prodali usedlost Josefu Nolčovi za 2200 zlatých, roku 1853 přejal hospodářství jeho syn Josef.

Čp. 3 byla podružská chalupa postavená na gruntě Václava Při­báně, tedy oddělená od čp. 2. V narovnání mezi syny Jana Přibáně z roku 1733, jak bylo uvedeno u čp. 2, jsme se dověděli, že měl hospodařit Josef. Protože však byl svobodný a slepý, postoupil hospodářství bratru Václavovi, ten mu zase dal místo k postave­ní chalupy. Roku 1775 se jí ujal syn Matěj Přibáň. Při chalupě ne­byly žádné pozemky. Roku 1802 byla prodána v dražbě, když její majitel odešel neznámo kam. Koupil ji za 360 zlatých Vojtěch Zítek a roku 1826 ji prodal za 240 zlatých Antonínu Blažkovi. Roku 1840 se jí ujal syn Martin Blažek. V roce 1849 byla bezplatně zrušena příslušná podružská robota.

Čp. 4 byl dvůr, jenž patřil rodině Šimků. V roce 1787 měl 29 jiter polí a patřil Václavu Šimkovi, 1827 Šimonu Šimkovi, 1834 Janu Šimkovi, 1839 Marii Lachingerové, 1869 Václavu Zítkovi a 1876 Matěji Vinařovi. Pozemky byly od poloviny 19. stol. rozprodány.

Čp. 5 Tento potažnický dvůr zdědil roku 1732 po zemřelém Janu Kocovi jeho syn Vojtěch, ale začínal hned s dluhy. Roku 1759 vsak vrchnost uznala, že po smrti Vojtěcha Koce vdova s jedním sirot­kem pro dluhy a velikou chudobu na této živnosti nemůže hospo­dařit, postoupila tedy usedlost Vavřinci Petrovi. Roku 1798 dědil Ondřej Petr, který však za rok zemřel, a od sirotka Anny, zastou­pené matkou Lidmilou, najal statek chválenický obyvatel Jan Říha. Ale ještě téhož roku pronájem postupuje Václavu Poduškovi, kte­rého si pak roku 1802 vzala za manžela vdova Lidmila. Sirotek Anna zemřela roku 1816 a grunt převzal bratr bývalého hospodá­ře Martin Petr, který jej roku 1835 prodal Vavřinci Hofmanovi z Kbel za 1200 zlatých. Statek měl 24 jiter polí a 4 jitra luk. Syn dosavadního hospodáře a jeho ženy, bývalé vdovy Lidmily, Matěj Poduška, měl z gruntu obdržet místo na chalupu v rozsahu 200 sáhů na trávníku za humny. Poněvadž tam nemohla chalupa být postavena, dostal místo od obce, a původní pozemek připadl obci, která jej za roční činži 1 zlatý přenechala Hofmanovi. Roku 1848 prodal Vavřinec Hofman usedlost za 2200 zlatých Josefu Červenému, po němž ji roku 1853 zdědil syn Jan.

Čp. 6 — potažný dvůr měl v polovině 18. stol. nedbalé hospodá­ře. V pozemkové knize čteme: „Poněvadž Jakub Skála skrze svou nedbanlivost a zlé hospodářství do velkých dluhův zabředl, vše­liké hospodářské věci rozmrhal, vozy, koně, dobytek, pluh a brá­ny rozprodal, takže při tej živnosti na ní po 5 str. na zimu vyseté­ho žita a po 1 str. pšenice ostatně tu nic nezůstalo, dvůr pustěj zanechal a sám z tej obce pryč odešel, kterážto živnost z naří­zení mil. vrchnosti Janu Šimkovi se vším k ní od starodávna patřícím právem a povinnostma se postupuje." Jan Šimek zemřel 1763 a po něm nastoupil syn Václav z prvního manželství. Avšak ani ten nemohl řádně na statku hospodařit pro velké zadlužení, a tak zde roku 1764 čteme zápis: „Nemohouce Václav Šimek pro nedostatek potahů a sešlost stavení na tomto gruntě své povin­nosti vybejvati a dálejc hospodařiti, propustil z vůle a s vědomím mil. vrchnosti dobrovolně Josefu Tolarovi se vším právem k uží­vání." Roku 1821 převzal usedlost Antonín Tolar, 1826 se vdova po něm, Marie, provdala za Josefa Calvína, 1849 statek zdědil František Balvín, r. 1878 jej přejal Matěj Smola z Netunic a 1881 Václav Vít.

Čp. 7 je polovina selského dvora. V roce 1755 po zemřelém To­máši Sobotovi na statku hospodařil syn Martin. Po něm zde hospo­dařil Tomáš Bystřičký a roku 1830 přejímal statek Jan Sobota s manželkou Kateřinou. Roku 1848 pak syn Jan, který měl ještě 4 sourozence. Usedlost měla tehdy 13 jiter polí a 2 jitra luk.

Čp. 8 — potažní grunt. Po roce 1755 po smrti Jana Soboty zdě­dil statek nejmladší syn Tomáš. Roku 1794 zemřel Tomáš Sobota a zanechal po sobě vdovu Kateřinu rozenou Poustkovou se 4 si­rotky. Vdova se vdala za Bartoloměje Kašpara, který grunt spra­voval až do zletilosti nevlastního syna Františka Soboty. Roku 1853 usedlost zdědil syn František, a roku 1876 jej vdova Barbora pro­dala Josefu Novákovi za 4400 zlatých. Bartoloměj Kašpar si před svým odchodem ze statku postavil na obecním pozemku domek, dnešní čp. 32.

Čp. 9 — potažnický dvůr. Roku 1731, po smrti Šimona Zítka, získal dvůr nejmladší syn Petr. Inventář byl značně bohatý. Roku 1765 pro sešlost věkem postoupil Petr Zítek statek synu Josefovi. Ten roku 1809 postoupil statek svému synovi a nevěstě Anně Bendové. Roku 1840 dědí syn Martin Zítek a v roce 1845 odstupuje statek svému synovi Vojtěchovi a nevěstě Anně Kulové. Statek měl 20 jiter polí a 6 jiter luk. Roku 1868 zdědil usedlost Josef Zítek a v roce 1879 byla prodána Josefu Bendovi.

Čp. 10. Statek po smrti Martina Bendy roku 1755 měl připadnout nejmladšímu synu Josefovi. Poněvadž však byl ještě nedospělý, po 4 roky administroval usedlost starší bratr Václav. Upadl však do velkých dluhů, a proto vrchnost povolala Josefa, aby se ujal hospo­dářství. Roku 1798 zemřel Josef, statek zdědil syn Matěj a po jeho smrti 1843 syn Josef. Roku 1879 zdědil statek Josef Benda.

Čp. 11 byl rozlohou největší statek, neboť měl roku 1787 44 jiter polí. Roku 1755 si po smrti Václava Přibíka vzal jeho vdovu se 7 dětmi Bartoloměj Herejk, který tu hospodařil až do zletilosti právoplatného dědice. Po odevzdání statku právoplatnému dědici měl dostat od nového hospodáře na statku obživu. V roce 1757 sta­tek vyhořel a hospodář musel stavět světnici a stáj. Když roku 1773 převzal statek Matěj Přibík, dal Herejkovi výměnek 4 strychy 2 věrtele polí. Roku 1786 zemřel Matěj Přibík a tak statek připadl nezletilému synu Matějovi a na statku hospodařila vdova, která si vzala za manžela Václava Bláhu. Roku 1800 byl statek předán pravému dědici Matěji Přibíkovi. Roku 1849 postoupil statek sy­nu Petrovi, který se tehdy oženil s Marií Zikmundovou ze Sedlce.

Čp. 12. Roku 1732 se po zemřelém Adamu Kabeloví ujal statku Josef Kabele. Dvůr byl hodně zadlužen, a to jak na penězích (91 zlatých), tak i na obilí. Po vdově Evě přijal roku 1762 usedlost syn Jan Kabele. Roku 1800 odstoupil Jan Kabele statek svému zeti Ja­nu Šebkovi a roku 1830 získává usedlost syn Šimon při sňatku s Marií Houdkovou, která mu věnem přinesla 400 zlatých, 1 krávu a 2 ovce. V roce 1837 si vdovu vzal Josef Poduška. Tehdy se statek rozdělil a vzniklo stavení čp. 56. Statek získal Jan Kraus, který roku 1862 tuto polovinu prodal Josefu Kratochvílovi za 6500 zlatých, roku 1864 koupil usedlost Josef Mazanec za 5300 zlatých, roku 1869 ji koupil za 5000 zlatých Jan Beránek a roku 1873 za tutéž sumu Matěj Červený.

Čp. 13. Roku 1755 tento potažnický dvůr získal po svém otci Janovi Přibáňovi syn Jan. Roku 1787 zdědil statek jeho syn Ondřej, roku 1804 syn Josef. Roku 1840 postoupil statek synovi Václavovi a jeho nevěstě Marii Sobotové z čp. 8. Statek měl 23 jiter polí a 5 jiter luk. Roku 1870 získal usedlost Bartoloměj Kosnar.

Čp. 14. Potažnický dvůr, zvaný také Michálkovský. Byl na tom v minulosti velmi špatně, V roce 1755 se o něm v pozemkové knize píše: „Poněvadž Jan Kostnar na tej živnosti pro veliké vzdělané dluhy délej hospodařit a zasedělé dluhy vyplácet, tím méně robotu a patřící povinnosti vybejvati v stavu nebyl, pročež z nařízení mil. vrchnosti z toho dvora schozen a na něj Martin Kašpar dosazen". Dlouho však na usedlosti nehospodařil, neboť již z roku 1766 je další zápis: „Poněvadž Martin Kašpar na tejto živnosti skrze nedostatky jak povinnosti, tak patřící robotu vybejvali dálejc hospo-dařiti v stavu nebyl, pročež dle nařízení mil. vrchností z toho dvo­ra schozen a na něj Matěj Sýkora dosazen." Avšak ani Sýkora zde dlouho nehospodařil a tak v roce 1788 nacházíme další zápis o teh­dejším hospodáři Janu Hraběti, který statek dostal výprosem v roce 1784. V pozemkové knize čteme k roku 1788: „Když hospodář téhož tak nazvaného Michálkovského gruntu Jan Hrabě, jenž k hospodář­ství téhož gruntu precarie (tj. z výprosu) jest přišel a na takovým 4 léta bez zápisu hospodařil, prostředkem ale času hospodářství svého stavení a grunty spustil, dobytek rozmrhal, role dílem s po­lovice zaseté, dílem ale ani nezaseté ležel nechal, dluhúv množství nadělal a konečně gruntu svého svévolně se zbavil, takový opustil a utek a všelijakých šmejdův po hospodách s houslema se chytil, skrze k témuž oučinek jak cís. král. daně tak také vrchnostenské poplatky a povinnosti naspátek zůstaly, společní věřitelové jeho, ačkoliv velmi pozdě se hlásili, i pročež tehdy přinucen byl ouřad hospodářský v prostředek vkročili a aby všechny cis. a král. daně a vrchnostenské povinnosti zaopatřeny byly takový grunt schop­ným a dostatečným hospodářem zaopatřiti a protož se týž grunt do prodeje pustil, kterýžto nadjmenovaný Josef Benda prostředkem odhadu za 265 zlatých na sebe převzal a takový bez všeho dobytka, nářadí hospodářských i domovních potřeb zpustlý nastoupil." Tuto trhovou smlouvu podepsal sám Vojtěch hrabě Černín. V roce 1790 Josef Benda nově postavil stavení a dvůr opatřil dobytkem. Roku 1816 postoupil statek synovi Bartolomějovi. Patřilo k němu 30 jiter polí a 2 jitra luk. Roku 1831 přejímá usedlost František Benda, ro­ku 1847 syn František a v roce 1872 má usedlost Josef Herejk.

Čp. 15. Také z této usedlosti byl v roce 1755 sehnán hospodář. V pozemkové knize se uvádí: „Poněvadž Jan Krňoul na té živnosti pro veliké dluhy obstátl nemohl, dáleji hospodařit, všeliké povin­nosti vybejvat, sám se za neschopného uznal a dobrovolně postou­pil usedlost Adamovi Poduškovi za 182 zlatých." V roce 1810 dědí statek Martin Poduška, 1852 František Poduška, který odprodával pozemky, takže z nich téměř nic nezbylo a v roce 1876 koupil zby­tek usedlosti Matěj Škarda.

Čp. 16. Byla to usedlost poloviční. V roce 1725 vdova po Pavlovi Kašparovi přenechávala usedlost synovi Františkovi. Roku 1766 pře­jímal usedlost Václav Kašpar. V roce 1803 zdědil usedlost Jan Kašpar, v roce 1842 František Kašpar a roku 1876 opět syn Fran­tišek.

Čp. 17. Roku 1755 po smrtí Václava Jandy zůstala na tomto po­tažním gruntu vdova Anna s 3 sirotky. Vzala si za manžela Václava Podušku, který však také zemřel, a tak se tohoto gruntu ujala vdo­va Anna pro svého nejmladšího syna Václava Jandu. Roku 1762 dě­dil usedlost Václav Janda, 1788 jeho syn Václav, roku 1818 Matěj Janda a roku 1827 Jan Janda, který jej však téhož roku prodal za 1800 zlatých Martinu Škardovi. Po něm jej zdědil roku 1849 Matěj Škarda, 1879 Anna Škardová, jež v roce 1881 statek připsala svému manželu Františku Brejchovi.

Čp. 18 byl půlstatek. Roku 1755 po zemřelém Václavu Rancovi připadl synu Karlovi. Roku 1780 si nejmladší dceru vzal Ferdinand Kasal a vyženil chalupu. Roku 1826 ji postoupil synovi Josefu a nevěstě Anně Bendové, která věnem přinesla 500 zlatých, 2 krávy a 6 ovcí. Roku 1855 měl usedlost Matěj Kasal. Roku 1856 se právo zástavní vložilo pro učitelku ve Chválenicích Marii Brejchovou, která v roce 1856 dostala vlastnické právo. Pak ná­sledovala řada majitelů rychle za sebou. Roku 1861 ji koupil Jiří Krejčí, 1862 Matěj Švejnoha, 1868 při exekuci ji koupil Josef Tangl za 3060 zlatých, roku 1873 Lazar Friedler za 4000 zlatých a v roce 1877 byla usedlost rozdělena.

Čp. 19 byla návesní či podružská chalupa. Roku 1755 ji koupil od svého bratra Adama Podušky Václav Poduška. Roku 1773 ji za 60 zla­tých odkoupil krejčí Václav Bardoun, roku 1820 ji zdědil syn Anto­nín, rovněž krejčí. Ten v roce 1828 zemřel a zbyl po něm čtyřletý Václav a sedmiletá Kateřina. Roku 1844 ji koupil Vojtěch Šlauf od svého švagra Václava za 280 zlatých a v roce 1856 ji prodal již za 600 zlatých Martinu Kašparovi.

Čp. 20 byla obecní pastouška.

Čp. 21 byla návesní či podružská chalupa. V roce 1755 po zemře­lém Bartoloměji Kapkovi si vzal jeho vdovu Antonín Šlesinger a za 100 zlatých dostal i chalupu. V roce 1784 ji pak prodal Janu Řího­vi, který mu hotově vyplatil 160 zlatých. Za padesát let ji koupil Josef Sedlák za 400 zlatých. Při chalupě tu byla maštalka, kolnička a zahrádka. Prodávající si vymínil byt a komůrku, ale jen do své smrti. Jeho manželka se pak měla vystěhovat. Dále si vymínil místo pro jednu krávu a ponebíčko nad chlévem. Josef Sedlák však již v roce 1836 prodal chalupu Václavu Soukupovi za 500 zlatých a v roce 1869 ji koupila Kateřina Kašparová za 700 zlatých. Vidí­me, jak cena stavení neustále stoupala.

Čp. 22 byla chalupa robotní, k níž patřilo 12 jiter pozemku. V ro­ce 1752 ji po zemřelém otci Tomášovi Laštovkovi zdědil syn Tomáš a roku 1782 jeho syn Václav. Roku 1803 chalupu odkázal Václav Laštovka svému stejnojmennému synu. V roce 1840 dědil chalupu Martin Laštovka a roku 1868 jeho stejnojmenný syn.

Čp. 23 byla obecní kovárna.

Čp. 24 byl starý domek hrobařských rodin - Rancových, Synkových či Kašparových. V roce 1844 obec dům prodala jako "husopárnu" za 160 zlatých Václavu a Anně Němcovým, kteří měli tuto částku splácet 4 roky. Mimoto byli povinni oni i další držitelé chalupy Chválenickým od sv. Jiří do sv. Havla pást husy na vy­kázaných místech a za to měli dostávat od starodávna stanovený plat. Vrchnosti byli povinni vykonávat po 13 dní pěší robotu. V ro­ce 1865 zdědil domek Václav Němec.

Čp. 25 byla původně stará škola, kterou roku 1788 koupil chválenický učitel Josef Šmolík od obce za 160 zlatých. V roce 1796 získal tuto tzv. návesní chalupu Jan Říha za 250 zlatých a v roce 1805 ji předal své­mu zeťovi Vojtěchu Šebkovi a dceři Lidmile. Chalupa měla v pří­padě, že dcera zemře a nebude mít děti, připadnout jejímu manže­lovi, jinak dětem. V roce 1836 zdědil chalupu Martin Šebek, 1853 Václav Šebek, který ji za tři roky prodal Janu Chmelíkovi. V roce 1860 koupil chalupu Izák Winternic, po jeho smrti v roce 1869 ji zdědila Žofie Rechtová a 1877 ji prodala Františku Smolkovi.

Čp. 26 byl tzv. dvůr Vrchotovský, který měl 1/2 lánu. Roku 1755 jej převzal po otci Tomáši Petrovi Martin Petr. Odstupující si vy-mínil „byt v tej na dvoře pro sebe schválně postavenej chaloupce". Roku 1790 přejal usedlost Václav Petr. Roku 1805 dochází k děle­ní usedlosti. Václav Petr postoupil svému synu polovinu, tj. 13 jiter polí a 2 jitra luk s nově vystavěným stavením (stavení, stodola, stáj). Toto nové 

stavení dostalo čp. 33. Na stavbu dal Václav z vě­na své manželky Kateřiny 100 zlatých. Původní usedlost zdědil v roce 1819 syn Vojtěch. V roce 1823 ji prodal Martinu Suchému za 1140 zlatých. Roku 1830 usedlost koupil Vojtěch Ranc za 1320 zlatých a 1846 ji zdědil syn Martin.

Čp. 27. Tuto robotní chalupu v roce 1755 přejal po otci Miku­láši Rancovi nejmladší z pěti dětí Bartoloměj. Velmi podrobný a neobyčejně cenný inventář máme zachycen k roku 1790. Popisuje totiž i vnitřní zařízení chalupy a podle něho můžeme soudit i na zařízení ostatních usedlostí. Tehdy totiž Josef Ranc dosáhl dospě­losti a usedlost mu předal jeho poručník a strýc, sedlák Josef Zí­tek, který jí zatím za něho spravoval. Poněvadž šlo o sirotka, byl soupis majetku velmi podrobný. K usedlosti patřil: „1 vůl, 1 vůz špatný, 1 kolo forotní nekovaný, 1 pluh, 1 brána, 1 pár žebřin, 1 ře. zací stolice s nožem, 1 fasuněk, 1 upínák, 1 šperlovník, 1 dlouhá řezací pila, 1 malá pilka, 1 širočina, 3 malý nebozezy, 1 železný klí­nek, 1 struhač, 2 srpy, 2 vidle, 1 motyka, 1 rohatiny, 4 líšně s že­leznýma okama, 2 váhy a rozporky s železnýma okama, 7 železných obroučků, 1 okov železem kovaný, 1 štoudev, 1 vana s 3 obručí, 1 věrtel, 1 měříce s železnýma obručí, 1 díže, 2 cepy, 1 moučná truhla, 1 řešato drátěné, 1 šatenná truhla, 1 almora kuchyňská, 1 stůl dubovej, 1 dlouhá stolice se zábradlím, 1 dubová židlička, 1 postel sprostá, 1 misník na hrnčenný nádobí, 7 obrázků malova­ných, 1 kamnoveček". Usedlost měla 11 strychů 2 věrtele polí a 3 louky. Josef Ranc zemřel roku 1809 a vdova se provdala za Jandu. V roce 1831 se ujal usedlosti 311etý Václav Ranc. Téhož roku ji pro­dal za 960 zlatých Janu Chmelíkovi, který převzal všechny závazky k matce Václava Rance, to je výměnek 2 strychy žita, 1 strych ječmene, a kdyby ovdověla, měla tu mít byt ve světnici, kdyby chtě­la bydlet v malé světnici, měla si opatřit otop sama. Jan Chmelík zemřel roku 1861 a chalupu převzal syn Martin.

Čp. 28 byl dvůr potažnický, který v roce 1734 po zemřelém Janu Řapkovi převzal nejmladší syn Jan. Roku 1768 přejímá usedlost syn Jan, v roce 1811 ji dědí syn Josef, který zemřel roku 1818. Podle poslední vůle převzal dvůr v roce 1824 Bartoloměj Benda za 3501 zlatých. Vdova Řapková měla velmi slušný výměnek, a to 4 strychy žita, 1 1/2 strychu ječmene,  1/2 strychu pšenice, 1 strych ovsa, 1/2 kopy slámy, měla užívat ouvarek za humny a zahrádku před okny, 1 strych pole pro brambory, 10 zlatých ročně a byt. Kdyby zemřela, byl majitel povinen její děti „tak dlouho živit, cvičit a do školy po­sílat musí, až ony sobě na službě jejich chléb vydělávati stavu bu­dou, což nejméně do patnáctí let jejich věku trvat musí". Měla děti Jana, Josefa, Marii a Kateřinu. Roku 1826 koupila usedlost vdova Anna Steinerová a o rok později ji předala svému synu Martinu. Roku 1830 ji koupil Martin Herejk z Nezvěstic za 600 zlatých. Roku 1837 usedlost koupil sedmnáctiletý Václav Červený, syn rychtáře z Nezbavětic za 1700 zlatých. Za sedm let pak usedlost odkoupil za 1800 zlatých jeho bratr Matěj.

Čp. 29 byla chalupa návesní a patřila k ní zahrada. Roku 1777 si ji postavil se svolením vrchnosti Václav Šimek na vlastní náklad na obecním pozemku. Byla to chalupa podružská. Pak ji zdědil syn Josef, 1820 syn Václav Šimek. Roku 1860 ji získal Josef Kvídera a roku 1875 Václav Kozák.

Čp. 30. Domek se zahrádkou si postavil v roce 1792 na obecním pozemku Martin Kašpar a měl jako ostatní podružské chalupy po­vinnost vykonávat 13 dní pěší robotu. 1819 ji získal syn Martin, 1869 ji má Marie Kašparová a po její smrti v roce 1878 dcera Anna Petrová.

Čp. 31 je škola, která byla postavena v roce 1827.

Čp. 32. Roku 1801 obdržel Bartoloměj Kašpar právo postavit si na obecním pozemku domek. Roku 1835 žádal, aby mu byl vtělen do pozemkové knihy. V roce 1851 zdědil chalupu Jan Sedlák, který ji roku 1869 za 1050 zlatých prodal Volfovi Rechtovi, roku 1870 ji kou­pil za 700 zlatých Josef Pach.

Čp. 33. Tato usedlost byla oddělena v roce 1805 od čp. 26, kdy tam Václav Petr postavil nové stavení. Je to jediný půlsedlák z no­vě utvořených usedlostí. Všichni ostatní byli domkáři. V roce 1839 postoupil Václav Petr svou usedlost dceři Terezií a jejímu manželu Vojtěchu Fremrovi z Losiné.

Čp. 34 je návesní chalupa, kterou si roku 1811 postavil Jan Řapek, když předal svou usedlost čp. 28 synovi. Majitelé byli povinni od­vádět původnímu statku ročně 30 krejcarů nájmu, neboť si posta­vili na jeho pozemku tuto chaloupku. Roku 1831 ji postoupil synu Františku a vymínil si velkou světnici k obývání, ponebí nad světni­cí, chlév na krávu, komůrku, která se ještě vystaví, a užívání po­lovice zahrádky. Manželka Františkova Barbora Ernestová přinesla svému manželu věnem 120 zlatých a 4 ovce.

Čp. 35 byla původní chválenická fara - více o její historii se dozvíte zde.

Čp. 36. Roku 1816 vystavěli si Matěj a Lidmila Poduškovi na obecní půdě domek. V roce 1835 zdědil chalupu zeť Josef Sedlák s manželkou Annou. Měla u něho bydlet ještě sestra manželky, pro­vdaná Sobotová. Měla tu až do smrti vymíněný byt. Poněvadž se však tito nastupující manželé nemohli s nimi srovnat, bylo ujedná­no, že manželé vyplatí Barboře Sobotové 20 zlatých. Domek měl velkou a malou světnici a komůrku. Roku 1846 byla chalupa pro­dána v dražbě a koupil ji Matěj Císař z Chocenic. Roku 1880 ji zdědil syn František, který ji ihned prodal Josefu Balvínovi.

Čp. 37 je hospoda, kterou v roce 1837 postavil Matěj Přibík z čp. 11 pro svého syna Františka a jeho nevěstu Annu Skřivanovou ze Smederova. Byla oceněna na 800 zlatých. Roku 1868 ji koupil Fran­tišek Tyl a 1878 Josef Červený.

Čp. 38. V roce 1835 prodal Jan Sobota od svého gruntu čp. 7 kus zahrady za 160 zlatých Martinu Šebkovi, který si tu roku 1839 postavil chalupu.

Čp. 39. Roku 1839 prodal Martin Zítek od svého statku čp. 9 sy­nu Martinovi místo ze své zahrady a ten si tu postavil domek. V  roce 1862 jej zdědil zeť František Egrmaier, roku 1876 jej koupili František a Marie Balvínovi, 1878 Josef Čada a 1880 Matěj Kesl.

Čp. 40. 1837 prodal Josef Kasal z čp. 18 od své zahrady místo na chalupu ševcovskému mistru Janu Petrovi za 120 zlatých.

Čp. 41. Někdy v třicátých letech minulého století si Josef Přibáň vystavěl na obecním pozemku domek. Musel vykonávat 13 dní v ro­ce pěší robotu pro vrchnost. Roku 1840 postoupil chalupu synu Josefu a po něm ji zdědil syn Vojtěch.

Čp. 42. V roce 1842 byla od čp. 16 oddělena část zahrady, kde si syn ze statku, Josef Kašpar, postavil stavení, stodůlku a 2 chlévy. V  roce 1869 stavení koupil Vojtěch Recht, v roce 1887 je zdědil syn Karel.

Čp. 43. V roce 1849 nebo krátce potom oddělil Matěj Škarda od svého gruntu čp. 17 pozemek v rozloze 950 sáhů pro domek svého otce Martina Škardy. V roce 1857 jej získala Marie Hanzlí­ková.

Čp. 44. V roce 1848 je uváděn jako majitel Josef Sedlák. Dům vznikl krátce předtím a měl jej asi jako první majitel Josef Skála. V  roce 1853 jej získala manželka Anna Podušková.

Čp. 45. Stavení vzniklo někdy na přelomu roku 1850 a majitelem byl Blažek Matyáš.

Čp. 46. Stavení vzniklo kolem roku 1850 a majitelem byl Jan Poduška.

Čp. 47. V roce 1856 odkoupil Jan Přibáň od Matěje Kasala z čp. 18 za 100 zlatých pozemek v rozloze 308 sáhů a postavil si tam chalupu. Přibáň se právě tehdy oženil s Barborou Chmelíkovou.

Čp. 48. Stavení vzniklo kolem roku 1856. Prvním majitelem byl Václav Červený a krátce potom Jan Basl.

Čp. 49. Byl to domek, který si v roce 1856 postavil Josef Šimek.

Čp. 50. Také kolem roku 1856 si tu postavil chalupu Martin Ši­mek.

Čp. 51. Kolem roku 1856 si domek postavil Josef Benda.

Čp. 52, 53, 54 vznikala mezi léty 1856—1862. Ve staré pozemkové knize však o nich nejsou žádné záznamy.

Čp. 55. Roku 1862 odkoupil od obecního pastviště Josef Benda pozemek a postavil si tam domek. Roku 1879 jej koupil Jan Rybář.

Čp. 56. Tato usedlost vznikla oddělením poloviny gruntu čp. 12. V roce 1855 patřila Marii Červené, roku 1861 Janu Krauzovi, 1862 Vojtěchu Kočovskému, roku 1868 Janu Beránkovi. V roce 1876 Jo­sefu Beránkovi. Majitelé v této době jsou v knize často směšováni s majiteli čp. 12.

Čp. 57. V roce 1862 byl od čp. 18 oddělen pozemek a František Petr si tu postavil domek za 200 zlatých. V roce 1865 byl odhadnut i s dvorkem na 672 zlatých.

Poslední katastrální soupis za feudálního řádu se prováděl v ro­ce 1838 a nazývá se stabilní katastr. Domy i pole dostaly tehdy čísla, která byla v platnosti až do nedávné doby. Součástí katastru byl i plánek, zvaný indikační skica. Na něm jsou zděná stavení vy­barvena červeně, dřevěná žlutě. Při pořizování soupisu v roce 1838 bylo ve Chválenicích již 41 usedlostí a do roku 1856, kdy se znovu stabilní katastr upravoval, přibylo dalších deset.

Velmi podrobný popis obce podává tzv. duplikát stabilního ka­tastru z roku 1850. Uvádí, že obec leží na státní silnici Nepomuk— Plzeň ve dvou řadách domů nepravidelně stavěných. V roce 1850 zde žilo 341 osob, z toho 162 mužů a 179 žen. Tvořily 63 bytových stran, z nichž bylo 23 zaměstnáno jen v zemědělství (v tomto počtu se obráží stále původní počet selských a chalupnických usedlostí), 6 v živnostech, 31 v obojím a 3 v žádném (fara, škola). V obci bylo 47 domů. Obytná stavení byla přízemní, jednoduchá, ale prostorná. Hospodářská stavení odpovídala svému účelu. Z těchto 47 domů bylo 10 kamenných nebo zděných, 20 z nepálených cihel, tzv. ve-přovic, 17 ze dřeva. Dva domy byly poschoďové, 12 jich bylo kryto taškami, 35 došky, slámou.

Velcí hospodáři se nazývali půlláníci a bylo jich devatenáct. Měli od 12 do 30 jiter půdy. Pak zde byli ještě čtvrtlánící, kteří měli 5—7 jiter půdy. Největší usedlostí byl farní dvůr, který měl 41 jiter polí. Průměrný sedlák měl tři koně, jedno hříbě, dva voly, šest krav, tři jalovice, 18 ovcí a dvě prasata. Zaměstnával jednoho až dva čele­díny a jednu až dvě služky. V roce 1851 bylo v obci sečteno 25 koní, 11 hříbat, 40 volů, 88 krav, 9 telat, 141 ovcí (nešlechtěných) a 3 chovná prasnice. V obci byly 4 rybníčky, které byly spíše zásobárna­mi vody. Státní silnice Plzeň—Nepomuk byla v dobrém stavu. Zato ostatní polní cesty byly spíše špatné než sjízdné. Měli je udržovat obyvatelé obce, ale příliš o ně nedbali. Zajímavé jsou v tomto du­plikátu stabilního katastru také údaje o setí a sklizni. Na zimu se selo v době od 10. září do poloviny října, zjara od 1. dubna do polo­viny května. Zně byly v první polovině srpna a pak následovala sklizeň druhého obilí, a to od 15. srpna do konce září. Sena se se­kala v první polovině května a Otavy v září.