Požár kostela sv. Martina roku 1912

• Jiří Sankot

Chválenický kostel byl 2. června 1912 stižen požárem. Toho dne bylo velké vedro a dusno. Obloha se zatáhla těžkými mraky, setmělo se a rozpoutal se velký vítr. Celé okolí kostela zčista jasna rozsvítila jasná záře. Vzduchem třeskla hromová rána. Asi po ½ přiběhla v hustém dešti před kostel dcera hospodáře Červeného a vykřikla: „Kostel hoří!!!“  Z fary vyběhl po výkřiku i páter Fukárek a od vchodu na hřbitov sledova v hustém dešti kostel a jeho věž. Najednou si všiml, že opačný roh kostelní věže hoří. Nastal poplach. Dostavil se chválenický hasičský sbor a začaly záchranné práce. Starosta hasičů i velitel sboru byli však právě na hasičském sjezdu v Útušicích a zasahujícím hasičům chyběly zkušenosti a rozvaha. Hořelo v nejvyšší části věže, silný vítr trhal kusy říms a vrhal je do okolí a na lidi, kteří se kolem shromáždili. Pod šindelovou střechou věže byla uskladněna silná vrstva slámy, což šíření požáru výrazně pomohlo. 

Prudký vítr neustále rozdmýchával oheň. Šířil se po dřevěbné konstrukci. Z nitra se náhle vyvalil dým a celá věž se ocitla v plameni. Kříž se již na věži neudržel a zřítil se do dvora k Řapkům (dnešní usedlost Faitenhanzlových). Nastala panika. Požár se rozšířil na střechu kostela - nejprve chytla ptačí hnízda pod krovy, následně trámy a brzy začal vyrážet dým a kouř z poloviny kostelní střechy.  Ženy hasičů křičely na své muže, aby z věže utekli. Ti opouštěli své pozice, vybíhali zpět před kostel a převáželi stříkačku na jiné místo pro případ vzniku dalšího ohniska požáru.

Za nářku všech bylo přistoupeno k vyklízení kostela. Ve ¼ hodině byly zásluhou žen a dívek vyneseny nejsvětější svátost, roucha a vůbec vše cenné.  Prudký lijavec neustával, a to bylo záchranou kostela. Navíc se dostavily také okolní hasičské jednoty. Několik odvážlivců vniklo opět do věže, ke zvonům a začalo zde hasit požár. Tito lidé nedbali na padající hořící trámy, proklestili si cestu k nepatrnému otvoru nad klenbou kostela a začali hasit i chytající krov kostela. V 8 hodin večer byl kostel k radosti všech zachráněn, ale ještě celou noc se musely likvidovat doutnající ohniska. Mimořádnou obětavost při hašení prokázala pětice chválenických občanů -  Jan Egrmajer, Martin Červený, Petr Červený, Jan Sobota a Josef Sobota. Jako odměnu obdržel každý z nich od pojišťovny Riunione Adriatica di Sicurta, u níž byl kostel pojištěn, odměnu 50 K. Za viníka požáru byl označen nedostatečný hromsvod. Uvnitř chrámu byly nalezeny stopy blesku, sežehnutí, hlavně na pozlacených rámech obrazů sv. Jana Nepomuckého a sv. Josefa. Věkem sešlé varhany byly po hašení vodou zcela zničeny a rozhořel se boj o zaplacení nových varhan. Věž byla provizorně zastřešena a čekala až do roku 1914 na svolení k opravě.

Výřezy z detailního plánu na rekonstrukci báně kostela sv. Martina (Zdroj: Státní oblastní archiv v Praze, fond Velkostatek Šťáhlavy, Nebílovy a Chocenice, i. č. 2975, detailní plán báně věže kostela ve Chválenicích)

V prosinci 1914 dostala po více než dvou letech farnost svolení k opravě věže chválenického kostela. V roce 1915 bylo zastřešení věže znovu vystavěno tesařským mistrem Krňoulem ze Starého Plzence. Aby se však podobný požár neopakoval, byla kopie mansardové střechy vyrobena z plechu. Plechová střecha byla pak až do počátku 90. let 20. století barvena tmavě červenou barvou. Kostelní věž byla také opatřena 50 m měděného hromosvodu. Ten byl však v průběhu 1. světové války opět rekvírován a nahrazen méně žádaným drátem.

Po čtyřech letech sporů se roku 1916 kostel sv. Martina dočkal také nových varhan. Nové varhany vyrobila táborská firma Škopek. Pro nedostatek dopravních prostředků složila firma varhany v nádražní budově v Táboře a teprve po mnohonásobné žádosti je 14. 12. 1916 nechala dopravit po železnici do Nezvěstic. Během týdne pak byly varhany postaveny. Na štědrý den, 24. 12. 1916 byly posvěceny a téhož dne se také poprvé rozezvučely.