Karel Kramerius na chválenické faře

Jiří Sankot

Radyně v roce 1818 - kresba cestovatele Karla Krameria

V letech 1814, 1815 a 1818 podnikl Karel Kramerius (1797-1874), syn známého nakladatele a novináře Václava Matěje Krameria (1753-1808), spolu se svými přáteli Karlem Michelem a Janem Šťastným, tři velké prázdninové cesty po Čechách. Během poslední výpravy hledali přátelé cestou z Radyně nocleh ve Chválenicích: 

„Putovali jsme nyní směle vstříc své naději a brzy jsme zpozorovali špičky věží poklidné vísky; svorně jsme se těšili na laskavé přijetí. Záhy jsme došli do vesničky a narazili na první chalupu, na níž pilný pokrývač odlamoval ztrouchnivělé šindele a nahrazoval je novými a pevnými. Zeptal jsem se jej, zda je tu nějaký farář a jak se jmenuje. Na to mi onen pracovitý  pokrývač sdělil, že ve vsi je velebný pán jménem Prták, čemuž jsem však nerozuměl, nýbrž pochytil to jako Vrták, načež jsme všichni tři propukli v hlasitý smích.

Blížili jsme se tedy k faře a vešli do ní; uvnitř nás sledoval pupkatý důstojný pán, jemuž jsme však nevěnovali pozornost, a obrátili se na jeho kaplana; ten však nic nevěděl, a my tedy, toužíce po noclehu, museli chtě nechtě oslovit Caesara ve své vsi. Jak jen bylo těžké přimět jej, aby nás a naši prosbu přijal.

Kráčel, obklopen námi prosebníky, do obytného domu, zavedl nás jako hosty do světnice pro čeleď a nakonec s naší žádostí souhlasil. „Drazí pánové, řekl pevně a důvěrně, „vám řeknu tedy, proč jsem se bránil vašemu přijetí: Buďmež opatrní, nemá se věřit každému." Opravdu jsem nepochopil, jak obsah tohoto přísloví souvisí s náplní naší rozmluvy. Náš rozhovor přerušila večeře a my znavení jsme se nádherně občerstvili. Během jídla vyprávěl velebný pán všelicos o svých rodných Domažlicích a o blízkém městě Klatovech, přičemž jsem při zmínce jednoho jména označil svého otce jako člověka pocházejícího z Klatov.

To nás sblížilo, a když se pan kaplan vzdálil, promluvil pan farář upřímně: „Podívejte se, moji drazí! Nejspíš vám připadalo od začátku divné, když jsem tak nepokrytě odporoval vašemu přání. Učinil jsem tak z opatrnosti, jíž mne naučili dva tudy projíždějící mladí lidé. Byli tak nízcí a nestydatí, že zneužili svaté povinnosti pohostinnosti a tajně unikli z fary, když si předtím přivlastnili cizí majetek."

Zašli jsme a dávali najevo svou nelibost nad tímto špinavým jednáním. Pak jsme ještě trochu hovořili, načež nás opustil a popřál nám příjemný odpočinek. Naplnění tohoto přání se však u mne nedostavilo. Nějakou dobu jsem poněkud neklidně spal, až jsem zalitý potem procitl z tohoto oslabujícího spánku. V tomto stavu jsem strávil více než 3 hodiny. Jak nepříjemné to asi muselo být mému spícímu společníkovi! Když se moje tělo značně vypotilo a následkem toho unavilo, usnul jsem a odpočíval do 1/2 6 ráno, kdy jsem se cítil ještě dosti malátný.

Ve čtvrtek ráno 17. září, po vřelé modlitbě k Bohu jsme opět pokračovali v cestě, když se nám předtím dostalo snídaně a od pana faráře přání, abychom se opět šťastně vrátili do Prahy. Ale jak se nám vše zdálo rázem změněné. Sladkost včerejší cesty byla zcela ta tam. Studená mlha nás ovanula ztěžklým vzduchem, zcela v ní zmizely pastviny vzdálených údolí a bledé vrcholky okolo nás bičoval strašlivý déšť. Má chuť pokračovat v chůzi nebyla velká. Museli jsme se však odhodlat a kráčeli jsme dál, prošli Osekem, malou vískou, kde jsme po levici zanechali trosky hradu Vlčtejna, a pak jsme putovali do  Vodokrt.“

V době Krameriovy návštěvy - roku 1818 - byl chválenickým farářem P. Antonín Perták (farářem 1815 -1825). Jméno tehdejšího kaplana bohužel neznáme. Samotný Antonín Perták byl chválenickým kaplanem v letech 1798–1815. Již před ustavením do funkce kaplana sloužil ale Antonín Perták ve Chválenicích mši.

Stalo se to v oktávu Navštívení Panny Marie roku 1887. Byl tehdy čerstvě vysvěceným knězem, šťáhlavským titulistou. Šťáhlavský hrabě Vojtěch Černín z Chudenic mu totiž před časem udělil tzv. stolní titul svěcení zvaný též titul výživy neboli, latinsky, titulus mensae. Šlo o jednu z podmínek, za kterých mohl v minulosti klerik dosáhnout vyššího svěcení. Vrchnost se zavázala vydržovat klerika do té doby, než se mu dostane dostatečného živobytí z farnosti. Práva na toto zaopatření nabýval klerik až po přijetí kněžského svěcení. Nyní, po Pertákově vysvěcení na kněze, se také patron Vojtěch Černín zúčastnil jeho primice nebolik první mše svaté.

Od roku 1806 působili chváleničtí faráři v nové dvoupatrové klasicisní faře u hlavní silnice, stojící zde dodnes (viz Nová farní budova z roku 1806). 

Krameriova kresba půdorysu hradu Radyně  z r. 1818