Menu

Obec Chválenice
Chválenice
Kostel svatého Martina

Černý Hanuš

(lidová pověst)

(Radina: Pověsť z okolí plzeňského, Praha: Illustrovaný československý časopis pro zábavu a poučení, č. 12/1871, str. 186–188)

 

kluci

 

Asi za sto let po Radoušově smrti zvolilo pět mládenců a jedna panna pronásledovaných trpkým osudem osamělý hrad Radinu za své bydliště a žili zde po mnoha leta spokojeně i svorně, živíce se lovem a rybářstvím v krajině této velmi výnosným.

Vyšedše jednoho dne na lov potkali kočující tlupu, která se hnala za prznitelem jedné panny – poznali v pronásledovaném vlastního svého přítele a zachránili jej. Než ještě větší byla jejich velikomyslnost. Vzali zapuzeného k sobě a sdíleli s ním vlastní své skrovničké sousto. Byl to však vlk v rouše beránčím. Hanuš, tak slul netvor ten, byl syn černocha a evropské matky, pročež se černou svou pletí nápadně lišil od lidí ostatních, kteří jej nazývali „Černý Hanuš.“

Vražda, násilí a prznění panen bylo dosud výhradným jeho řemeslem. Brzo pohlížel chlípným zrakem na pannu, čistou družku ochránců života svého a pustil uzdu bujné krvi afrického podnebí, až hostitelé jeho s opovržením jej odstranili ze svého středu. S pomstou v srdci loučil se Hanuš od dobrodinců, jezdil jako před tím s trakařem prodávaje kolomaz a vedl pustý život dále.

Uplynul rok. Tiší obyvatelé hradu nalezli kosti Radoušovy a nábožně je pochovali, každého téměř dne na rovu jeho se modlíce. Radouš viděl ctnostný život jejich a stal se jich přítelem a ochráncem, zlý duch však přivedl, aniž by mu v tom Radouš byl mohl zabrániti, opět černého Hanuše do krajiny této.

Čtyři z mladíků oněch vyšli jednoho jitra na lov, pátý šel s pannou později na houby, aby z nich připravil sílicí omáčku pro umdlené lovce. Lezením ztrmáceni ulehli čtyři lovci opodál stezky k bydlišti jejich vedoucí do vysoké trávy, ve stín košatého stromu, chtíce se bezstarostným spánkem občerstviti – než úhlavní nepřítel byl na blízku.

Ku spícím přiblížil se Hanuš zuře pomstou a povraždil je všecky. Panna vzdálila se poněkud od průvodce svého a vylézajíc právě z houští spatřila onen hrůzný čin, i vykřikla divoce. Výkřik ten ji vyzradil. Jako sup se na svou kořist vrhá, tak uchopil hanebník omdlelou dívku, naložil na trakař a vjížděl k sutinám hradu, kde pekelný svůj čin chtěl dokonat – ale míra hříchů byla naplněna.

Radoušovi odevzdal Všemohoucí úřad soudce nad bídníkem tím, a když s kořistí svou do hradu již vjížděl, zastoupil mu Radouš cestu strašnou svou postavou. Zbabělec chtěl se dáti na útěk, leč pohled Radoušův zchvátil sílu jeho a hromové: „Stůj!“ přimrazilo jej k zemi.

„Odvážlivče, nejsvětější práva lidská nohama šlapající! Nenasytila tě krev oněch nevinných, chceš i tuto růži zkaziti? Nezneuctívej hříšným krokem zříceniny tyto posvátné! Krev tebou zavražděných volá k nebi o pomstu, trest následuje v patách za zločinem. Nevinnost panenská byla tobě hříčkou, olupovals o ni, bys pak nešťastnice takové nechal zajít v zoufalství nepomýšleje, žes takovým jednáním uvrhl celé rodiny v neštěstí. Desaterá vražda lpí na duši tvé – dech tvůj jest jed – přítomnost tvá mor – budiž tedy potrestán! Zbytky zdí těchto, které svědčiti měly ohavnosti tvé, budou svědky trestu tvého. Ni živ, ni mrtev trápiti se budeš v zříceninách těch. S trakařem tímto jezdiž neustále po zdech hradu neviditelně v půlnoc, neviditelně v poledne, žádný hlásek nevyjdiž z úst tvých kromě slov: Kolomaz! kolomaz! Ten buď trest tvůj až do dne soudného. Žádná moc lidská ani církevní nemůže trest tvůj zmírniti, můžeš a smíš každého, kdo by se ti posmíval, potrestati.“

Při slovech těch procitla panna a poslední mladík, průvodce její, náhodou pouze od smrti byv osvobozen vyšel z křoviny a oba poslouchali udiveně krutý rozsudek. Radouš jim nařídil, by pobožně pochovali zavražděné, při čemž jim Hanuš musel pomoci.

Když to bylo odbyto, vztáhl Radouš ruce nad zlosynem a řekl: „Opustiž tě veškeren lidský cit, mezi životem a smrtí putujž po zemi, neb Od nynějška trest tvůj počíná!“

Mladík a dívka opustili na Radoušův rozkaz téhož ještě dne dosavadní své bydliště. Radouš poručil černochovi, by odvalil blízký kus kamene – černoch tak učinil a haldy dukátů třpytily se před zrakem udiveného mládence a dívky. Hojnými poklady obdařeni, se slzami však v očích loučili se s hroby svých milených. Brzo se stali šťastnými manžely a potomci jejich žijí dosud v blahobytu v zemi této.

Hanuš vzal trakař, vyškrábal se na vršek zdí a volal: Kolomaz! kolomaz! Za chvíli se spustil dolů a zmizel. Od té doby jezdí a bude jezditi až do soudného dne.

Mnohé lákalo zlato, které se pod kamenem tím nalézalo, leč každý, kdo se dovnitř odvážil, vrátil se s nepořízenou. Na jednoho házeno kamení, když se k hradu blížil; jiný viděl hromady zlata, z nichž modrý plamének vyšlehoval, jakmile se však přiblížil, zmizely ihned s hromovým rachotem. Někteří vypravovali, že uprostřed sutin stojí železná bedna plná zlata, kterou veliký, černý pes s ohnivou tlamou hlídá. Nábožní toliko lidé směli do hradu se podívati a byl-li duch v hradu přebývající dobré mysli, směli si několik kusů zlata onoho vzíti; jakmile se ale večer přiblížil, prchal každý odtud a za žádnou cenu by byl nevešel dovnitř, když klekání již bylo odzvoněno.

Tak se měly věci až do 20. dubna roku 1652, když do mlýna v blízkém městečku dva mlynářští chasníci přišli a tam dle způsobu řemesla toho se uhostili. Byli velmi otrháni a drze se míchali mlečům do řeči, kteří si právě o Radouši a Radině vypravovali. Každému ježily se hrůzou vlasy, leč chasníci vysmívali se posluchačům, vše za pouhý výmysl a bláznovství vyhlašujíce a nabídli se, že v poledne na hrad se odeberou a černého Hanuše na souboj vyzvou.

Při rouhavé řeči této znamenal se každý věřící křížem, když však odvážlivci ku hradu se ubírati chtěli, zastoupil jim stárek cestu a prosil je pro všecko, co jim milého a drahého, aby zdraví i života svého šetřili, vypravoval jim též všecky smutné případy, které se již byly udály.

Řeč jeho však byla marná a zaslepenci ubírali se do hradu, jakmile jedenáctá odbila. Přišedše nahoru naslouchali, až zazní poslední zvonění vědouce, že udeřením 12. hodiny Hanuš se objeví. Jakmile zvon zacinkal, zvolal starší silným hlasem: „Kde jsi, Hanuši? Kde máš trakař, ty hloupý chlape?“

V tom zasáhla rána posměváčka, který se ihned na zem svalil. Černý Hanuš stál mezi oběma, naložil omráčeného na trakař a ujížděl s ním na vrch zdí. Druhý utíkal, jako by mu někdo hlavu zapálil zpět do mlýna, kde bez sebe na zem sklesl. Celá osada zvěděla osud obou chasníků i hnala se ku hradu, kdež spatřila mrtvého jinocha, zbroceného černou krví v hradním příkopě ležeti.

V první polovici osmnáctého století kráčel kolem Radiny o květné neděli mladý pocestný z Chválenic cestou k Plzni. Při východu slunce zalíbily se mu zříceniny, i odhodlal se jsa milovníkem starožitností takových k cestě dovnitř. Přišed tam spatřil pobořené zdě, zasypaná klenutí, vše tak pusté, že srdečně želel stavbu zubem času tak velice ohlodanou. Uvnitř prostory hradní stálo více otevřených sudů, které listím naplněny byly.

Pocestný se domníval, že sudy ty snad hajný tam postavil a listí to do nich uschoval, by mu tak brzo neshnilo, spatřiv však více lesklých listů vespod ležeti, jakéž nikdy dříve byl neviděl, vstrčil jich několik do kapsy a kráčel opět tiše cestou svou dále.

V hostinci Plzenci stěží nalezl místečka, kde by si mohl odpočinout, světnice byla přeplněna. Již se chtěl obrátiti, ale kapsa u kabátu počala jej velmi tížiti. Sáhl do ní, kterak však se podivil nahmatav místo listů – krásné žluté dukáty, které přede všemi ostatními na stůl sypati počal.

Rolníci v hostinci shromáždění nemohli se ani dosti vynadiviti hromadě zlata před nuzně ošaceným cizincem na stole ležícímu a tlačili se zvědavě kolem něho. Tento vzpamatovav se z prvního překvapení jal se vypravovati o své návštěvě na hradě, o sudech listím naplněných a konečně o lesklém listí vespod.

Najednou opouštělo vše hospodu ubírajíc se na Radinu, každý chvátal, by výnosný lup nepromeškal. Mnozí prosili hostinského o zapůjčení několika pytlů. Všichni však přišli pozdě: bylyť sudy i s listím zmizely. Mrzuti a rozhorleni opouštěli sedláci hrad. Někteří pilněji hledali, nic však nenalezše počali trochu hlasitě černému Hanušovi spílali – tu se však zdvihl skučivý vichr, stromy praštěli a divý hukot rozléhal se v sutinách. Prostořecí křiklouni nechali pytle a úprkem uháněli z hradu. Žádný by se byl podruhé na hrad neodvážil.

Bylo to poslední zjevení na Radině. Od té doby umlklo povídání o černém Hanušovi. Jen bojácné dcerky selské vyprávěly, kterak Hanuš unášel dívky. V zimě scházívaly se o dlouhých večerech na přástvu a tu ovšem dáváno něco k lepšímu o Vilémovi, Radoušovi a Hanušovi.

Návštěvnost

Návštěvnost:

ONLINE: 2
DNES: 60
TÝDEN: 1426
CELKEM: 17299

Svátek

Svátek má René

Státní svátky a významné dny na dnešek:

  • Mezinárodní den nekupování ničeho

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 1 2 3 4 5

Mobilní aplikace

Aktuální informace od nás
Přímo ve vašem telefonu
Více o aplikaci
Stáhněte si naši mobilní aplikaci na