Básně Miroslava Němce

Šel kdosi Veliký

Láďa Pech (K stému výročí smrti K. H. Máchy)

Vstal

za kupami bizarně rozvátých oblaků den

vstal nad lesy a nad stíny večerů zetlelých

a nádhera zrozeného jitra se rozbřeskla nad celou zemí.

Vzplál

v purpuru východ a vody mu setkaly lem

z úbělu nálad a ratolestí na hrobech předčasně zemřelých

a poprvé nad světem se zastavil čas v zimničném chvění.

To v nachu nad horami, vysoko nad mlhou údolí,

nad stráněmi vzkvetlými v polibku závratných tušení

nad lidmi horlivě skloněnými nad hmotou života

šel kdosi Veliký s trnovou korunou na hlavě,

šel rozedrán, bos, pln bolného vzrušení

a čelem zbroceným krví zvonil o stříbro nebes.

Schvěl

se záblesk světla k němu a zatím co jiní v

temnotách podřimovali,

on jediný pochopil tajemství slov a v slova

zakletých světů

a vytušiv mystická znamení kývající naň ze

smutku věci,

ač sláb a životem drcen, přec rozmách se k orlímu letu.

Šel...

Sňal loutnu se starého rámu nad zčernalým stolem

a snovou dosud neslyšenou, triumfální písní rozséval po horách tajemných Vesen sémě.

Šel se srdcem do krve zdrásaným neznámým bolem

s trnovou korunou na hlavě, se sny, jež nikdo nevysní

a z jeho setby se nová zrodila země.

(Ve Chválenicích 1936)