Obec Chválenice
Chválenice č.p. 21
332 05 Chválenice
Jiří Sankot
Mapa míst zmíněných v příběhu (pro zvětšení klikněte na obrázek)
O surovosti obávaného lapky Strachboje Nebílovského z Drahobuze se v dávných dobách vyprávěly legendy. Generace lidí věřily, že Strachboj sídlil na nebílovské tvrzi, ze které podnikal své loupeživé a krvavé výpravy do okolí. Měl umořit I svou vlastní ženu Jitku Lukavskou z Hrádku. Pověsti se rozcházely v tom, zda ji ubil nebo utrápil ve strašlivém vězení na své nebílovské tvrzi. Tak jako tak si tímto činem proti sobě popudil svého švagra a Jitčina bratra, Adama Jiřího Lukavského z Hrádku, pána na Dolní Lukavici. Pojďme si nyní převyprávět celou povídku, kterou o Strachbojovi a jeho zločinech sepsal počátkem 19. století vodokrtský rychtář Václav Jan Mašek.
Byl pošmourný listopadový den, někdy na konci 15. století. Sněhové mraky se proháněly v nevelké výši nad zemí a foukal ostrý studený vítr. Na okraji lesa Džbánku se v houštině krčila skupina ozbrojenců. Vůdce skupiny, vladyka Strachboj, měl prst přiložen na ústa. Koně ukrytí mezi stromy neklidně pokyvovali hlavami a několik členů Strachbojovy družiny se pokoušelo je utišit. Zraky všech směřovaly přes pole na cestu vedoucí kolem kapličky sv. Vojtěcha. Již se stmívalo, když se dočkali.
Po cestě se z Prahy vraceli vladyka Ctibor Chlumčanský z Přestavlk s manželkou Dobroslavou a synkem Jaroslavem, doprovázeni malou družinou. Strachboj byl spokojený. Byl si jist, kudy povede další cesta jeho bývalého přítele a kde se družina na noc utáboří. V Nebílovech najde brány od tvrze zavřené. Strachboj totiž neodpouští zradu. Již dvakrát mu Ctibor odmítl pomoci při jeho loupežných a mordýřských výpravách.
V době, kdy se Strachboj chystal vyplenit vodokrtský hrad, zabít vladyku Markvarta Vodokrtského a zmocnit se jeho manželky Boženy, nejenže Ctibor odmítl přijít se svými ozbrojenci na pomoc, ale navíc Strachboje zrazoval, a po troše vína dokonce vyhrožoval, že Markvarta bude varovat. K tomu se odmítl zúčastnit Strachbojova plánovaného tažení proti snopoušovskému vladykovi Štrubinovi. Strachbojovi také neušlo, že Ctiborova choť Dobroslava k němu v poslední dobou těžce skrývala svou nelibost. Vinila jej z utýrání své sestry Jitky.
Strachboj si byl jist, že když nebude moci Ctibor složit dnešní noci hlavu u něho na nebílovské tvrzi, vydá se s prosbou o nocleh právě ke Štrubinovi do Snopoušov. Cesta povede přes Prusiny a dále lesem zvaným Hájsko. Do Snopoušov nesmí Ctiborova družina dojet! Ctibor je velkým nebezpečím pro Strachbojovy plány a jeho přijetí u Štrubiny také nevěstí nic dobrého.
Když se Ctiborův průvod na Planinách vzdálil, dal Strachboj pokyn svému pobočníkovi Chrastilovi. Nadjedou si Ctibora a Dobroslavu! Cesta přes Borek Ctibora zdrží. Strachboj bude se svou družinou v Nebílovech a na Prusinách mnohem dříve. V Hájsku, v zatáčce přímo nad Předenicemi, Ctibora a jeho družinu přepadne.
Pohled od Barborky do údolí Úhlavy k Předenicím, Vysoké, Čižicím, Štěnovickému Borku a Plzni
Toho listopadového dne bylo šero již ve čtyři hodiny odpoledne. Hustá tma byla Strachbojovi a jeho kumpánům výborným společníkem. Již o šesté hodině bylo možné spatřit tlupu ozbrojených mužů v tichosti kráčet cestou v místech, kde je dnes osada Mrtol, směrem ke snopoušovskému lesu. Když přišli na místo, kde se teď říká na Barborce, u lípy, která tehdy byla mladým stromkem, rozkázal Strachboj svým zbrojnošům, aby se opět ukryli do lesní houštiny a čekali, až se objeví Ctiborova družina. Trvalo ještě nějaký čas, než uslyšeli na cestě hlasy. Právě když družina přijížděla k lípě a Ctibor chtěl něco říci svým lidem, vyřítili se nebílovští a zahájili hrozné krveprolití. Ctiborův ozbrojený doprovod ve tmě nic neviděl. Většina členů družiny byla pobyta. Dva Ctiborovi ozbrojenci se vydali s Dobroslavou a malým Jaroslavem na útěk ke Snopoušovům, jen jeden se pustil společně se Ctiborem do srdnatého boje proti přesile. Boj byl marný. Oba byli přemoženi a odvedeni před Strachboje. Když Ctibor spatřil, kdo stojí za zkázou jeho družiny, byl velmi zklamán. Neovládl se a plivl Strachbojovi do tváře. Odpovědí mu byl pohrdavý úšklebek a následně hlasitý smích bývalého přítele. Té noci nakonec Ctibor přece jen na nebílovské tvrzi nocoval, a to v jejím sklepení.
Jakmile Strachboj při bitce v Hájsku zjistil, že Ctiborova manželka Dobroslava se synkem Jaroslavem zmizeli, vyslal skupinu svých zbrojnošů, aby je našli. Pátrání však bylo marné. Zato Ctiborovo utrpení nemělo konce. Ve vězení byl mučen fyzicky, žízní i hladem. Od téměř jisté smrti včas zachránili dva Strachbojovi zbrojnoši, se kterými se Ctibor z minulosti velmi dobře znal. Ti mu pomohli uprchnout.
Památná lípa na Barborce
Dlouho po bitce na Barborce panovala ve zdejším kraji pověra, že u lípy straší duchové zabitých Ctiborových zbrojnošů. Ještě v první polovině 19. století žil ve snopoušovské myslivně lesní jménem Rajchl, zvaný Fousek. Ten při jedné z nočních obchůzek spatřil u lípy sedět několik ozbrojenců. Druhého dne se ihned ráno vydal na stejné místo, aby si je opět prohlédl. Po zbrojnoších však nenašel ani památky. Od té doby se místu vyhýbal, zvláště pak v noci. Manželka lesního Rajchla zavěsila na lípu obrázek Panny Marie. Později obrázek obnovil hajný Václav Vacek. I ten však již dávno odnesl čas.
Když měl Strachboj Ctibora Chlumčanského ve svém nebílovském vězení pod zámkem, na nic nečekal a začal své ozbrojence chystat k přepadení vodokrtského hradu. Věrným pomocníkem mu při těchto přípravách byl opět pobočník Chrastil. Od Ctiborova zajetí uplynulo jen několik dní, když se horda nebílovských bojovníků za podzimního soumraku vypravila k Vodokrtům. Ve chvíli, kdy stanuli nad vsí, byla již hluboká noc a v tvrzi i v celé vsi lidé spokojeně spali. Markvart Vodokrtský, zdá se, žádné nebezpečí netuší!
Strachbojovi ozbrojenci v tichosti obestoupili tvrz. Překvapení bylo dokonalé. Než se Markvartovi bojovníci stačili vzchopit k odporu, byla dřevěná stavení v plamenech. Strachboj se v čele svých hrdlořezů snažil co nejrychleji dostat k Markvartově ložnici. Vladyka a jeho žena Božena, stejně jako v sousedním pokoji chůva Řestislava s malou Markvartovou dcerkou Aničkou, byli již probuzeni nastalým ruchem a křikem. Na nic nečekali. Aničku v rychlosti zabalili do peřinky, hodili na sebe nejteplejší kabáty, které našli, a vyběhli zadním východem z tvrze. Nebyl čas shánět družinu. Na dvoře chytil Markvart dva koně, kteří zde, vyplašeni ohněm, pobíhali. Na jednoho z koní pomohl své paní Boženě a chůvě Řestislavě, která v náručí držela malou Aničku. Na druhého koně se vyhoupl Markvart sám. Štvanci se klusem vydali napříč hořícím dvorem.
Ihned vzbudili pozornost několika Strachbojových bojovníků. Hrstka z nich také naskočila na koně a vydala se stíhat uprchlíky. Markvart věděl, že jemu, Boženě a Aničce jde o život. Hnal proto koně rychle kupředu, po cestách i přes pole. Božena, jejíž kůň nemohl jet tak rychle, se však po čase začala opožďovat. Po čase ztratil Markvart pronásledovatele z očí. Zastavil koně a čekal na Boženu. Ta jej však nedojela. Obrátil proto koně a vracel se stejnou cestou, kterou na místo přijel. Božena však nikde nebyla. Zmocnilo se jej zoufalství. Jako šílený začal na koni projíždět křížem krážem okolí. Zpočátku bez hlesu, později se dal do křiku. Božena ani Řestislava se však nikde neozývaly.
Markvart ve svém zoufalství projezdil celou noc. Když se začalo rozednívat, poznal, že rodinu již nenajde. Po krajině se válela studená mlha. Vyčerpaný sesedl z koně a ulehl ke krátkému odpočinku v přístřešku se senem na okraji lesa. Únava jej přemohla a brzy usnul neklidným spánkem.
Božena s chůvou Řestislavou a malou Aničkou se poté, co ztratily Markvarta z očí, vydaly vlastní cestou. Na tmavé noční obloze zahlédly po nějaké době známou siluetu vícovského kostela sv. Anny a sv. Ambrože. Kostel byl pro ně nadějí. Rozhodly se zde schovat před útočníky a přečkat chladnou noc. Božena proto pobídla unaveného koně. Jen o malý okamžik později se ale ve tmě zjevily postavy několika ozbrojenců na koních. Božena zastavila a vyděšeně se rozhlédla. Také z dalších stran se k nim blížilo několik mužů na koních. Seskočila proto, vzala od Řestislavy malou Aničku a pomohla chůvě na zem. Božena neměla mnoho času na rozhodování. Ukázala k houští u cesty, před kterým stála mariánská kaplička. Tímto směrem, zdálo se, bylo možné utéci. Neuběhly ani pár kroků, když vyčerpaná Božena zakopla a svalila se na zem. Řestislava rychle popadla uzlík s malou Aničkou a pokračovala v útěku. Ohlédla se a viděla, jak ozbrojenci obstoupili zvedající se Boženu. Více nespatřila, protože se za ní houští zavřelo.
Ani Řestislavu však nenechali zbrojnoši na pokoji. Prchala z kopce směrem k Úhlavě. Krev jí tepala ve spáncích a za sebou slyšela šustění a praskot větví. Byla již u vody, když ji odkudsi hozený oštěp srazil k zemi. Uzlík s děťátkem jí vypadl z rukou do řeky a zraněná žena klesla k zemi.
Uplynulo dvacet let. Na tvrzi v Dolní Lukavici, ležící nedaleko zpustlého vodokrtského hradu, sídlil stále Adam Jiří Lukavský z Hrádku. Lukavický vladyka nikdy Strachbojovi nezapomněl, že mu kdysi umořil milovanou sestru Jitku. Nikdy se sice nedozvěděl, kdo stál za zmizením jeho další sestry Boženy Markvartové, neměl ale pochyb o tom, že také za tímto zlem stojí Strachboj. Jedinou sestrou, se kterou se Adam Jiří časem opět shledal, byla Dobroslava, bývalá choť rytíře Ctibora Chlumčanského z Přestavlk. Zestárlý Strachboj Nebílovský zůstával stále postrachem okolí. Jeho nebílovská tvrz byla mnohokrát napadena a vypleněna a Strachboj již nežil téměř pro nic jiného než pro pomstu. Jedním z těch, kterým měl co vracet, byl právě jeho bývalý švagr Adam Jiří Lukavský z Hrádku.
Na dolnolukavické tvrzi sloužil již mnoho let jako vrátný stařičký zbrojnoš Pavel s manželkou Řestislavou. Nikdy neměli vlastní děti, a proto jim poustevník Vincenc od Krasavec svěřil slepého čtyřletého chlapce Boleroda. U řeky Úhlavy žil s manželkou Bělou a dcerkou Mílinou vodák Jarobud. Živil se lovením ryb. Část těchto ryb nosila dcerka Mílina pravidelně na lukavickou tvrz. Stejně jako Bolerod, také Mílina měla velký handicap – byla němá. Mílina se s Bolerodem kamarádila od malička. Bolerod byl jen o málo starší než ona, a tak není divu, že se mezi nimi časem vyvinul téměř sourozenecký vztah.
V době dospívání však začal Bolerod k Mílině pociťovat cosi nového. Neslyšel ji nikdy promluvit ani slovo, přesto miloval její doteky a pohlazení. Jednoho dne se rozhodl své kamarádce sdělit, že ji miluje. Mílina se polekala a rychle opustila zámek. Plakala dlouho do noci a na tvrz již od té doby nikdy nepřišla. Bolerod se těžce roznemohl. Ztráta Mílininy blízkosti pro něho byla velkou ranou. Upadl do horeček a zdálo se, že zemře. O chlapce se vedle pěstounů obětavě staral také syn Adama Jiřího Lukavského, Václav. Stejně jako Mílina, také on byl s Bolerodem stejně starý, přátelili se a neměli mezi sebou žádné tajemství. Také nyní zoufalý Bolerod svěřil Václavovi, že pokud se Mílina nestane jeho ženou, brzy zemře.
Bolerod netušil, že Mílininy jemné doteky nebyly jen pouhým kamarádstvím a že také ona jej velice miluje. Nemohl vědět, že přestože se zalekla jeho vyznání, chodí často podél Úhlavy k Vícovu, kde se u kapličky modlívá k Panně Marii za Bolerodovo a své uzdravení. Byla přesvědčena, že alespoň Bolerodovi se jednoho dne zrak vrátí. Dobře si všimla, že jeho oči jsou zdravé, jen panenky má potaženy jakousi blánou.
Jednoho dne se Mílina opět modlila u mariánské kapličky na Vícově, když tu se před ní zjevila ženská postava. Mílině se rozjasnila tvář. Byla přesvědčena, že ji Panenka Marie přišla vyslyšet. Žena však vypadala jinak než jak Mílina znala Panenku Marii z obrázků. Dáma na dívku laskavě promluvila. Představila se jako její pravá maminka a nařídila děvčeti, aby o tom s nikým nemluvilo, dokud se Bolerodovi nevrátí zrak. Děvče mělo najednou v hlavě velký zmatek. Vždyť její maminkou byla Běla, manželka vodáka Jarobuda! Od setkání u vícovské kapličky Mílina ještě více posmutněla. Často vysedávala poblíž Dolní Lukavice na louce u řeky a zamyšleně hleděla do plynoucí vody.
Zde také Mílinu vyhledal Bolerodův přítel, mladý zámecký pán Václav Lukavský z Hrádku. Posadil se vedle Míliny a vyzvídal, proč přestala docházet do lukavické tvrze. Dívka seděla se sklopenou hlavou a červenala se. Ráda by Václavovi přiznala, že jí Bolerod vyznal lásku, ona pro něho nemá žádné věno ani nezná způsob jak svého milovaného uzdravit ze slepoty. Václav Mílinu sledoval a neměl velkou práci s uhodnutím jejích myšlenek. Zeptal se, zda by nechtěla za Boleroda provdat. Mílině opět vstoupily slzy do očí. Rozplakala se a přikývla. O další se již starat nemusela.
Václav začal pro Mílinu a Boleroda chystat veselku. Když Mílina opět přišla s rybami do tvrze a pohladila blouznícího Boleroda, zapůsobil její dotyk lépe než všechny léky světa. U Bolerodovy postele pak proseděla několik dní a nocí. Spala málo a dělalo jí velkou radost sledovat, jak se milý Bolerod v její blízkosti rychle zotavuje. Když se zcela uzdravil, mohla se slavit rušná svatba. Po veselce se Mílina přestěhovala za Bolerodem do tvrze.
Sňatkem s Mílinou se Bolerodův život významně změnil. Nyní chodívali společně ke kapličce u Vícova a společně se zde modlívali, aby Bolerod opět prohlédl a Mílině se vrátila řeč. Jejich vycházky dělaly vladykovi Václavovi, zbrojnoši Pavlovi a jeho ženě Řestislavě radost. Brzy po veselce bohužel zemřela Mílinina matka Běla a o nějaký čas později také její otec Jarobud, vodák od řeky Úhlavy. Mílinu mrzelo, že se jich nebude moci nikdy zeptat na tajemství, které jí kdysi svěřila neznámá žena u vícovské kapličky.
Jednoho dne opět Mílina dovedla Boleroda k Vícovu, aby se zde pomodlili k Panence Marii. Než se však u kapličky ponořili do modlitby, spatřila Mílina poutníka přicházejícího ve směru od Vícova. Muž se u dvojice zastavil a pozorně si ji prohlížel. Viděl, že Bolerod je slepý a také poznal, že Mílina nedokáže promluvit. Přesto se s Bolerodem pustil do řeči. Poutník Mílinu svým vyprávěním velmi zaujal. Měl cizokrajný šat, vyprávěl, že mnohá léta strávil v cizině, ale zároveň se zná velice dobře zdejší kraj. Slunce se začínalo klonit k obzoru a byl nejvyšší čas vydat se na zpáteční cestu k Dolní Lukavici. Protože poutník neměl kam hlavu složit, pozvali jej manželé k noclehu do lukavické tvrze. Vděčný poutník se začal zajímat, od kdy Bolerod nevidí a jak přišel o zrak. Při tom slíbil, že se jej pokusí vyléčit.
V tvrzi požádal poutník, zda by mohl zůstat v některé komůrce s Bolerodem o samotě a zda by mu každý den mohli přinést trochu jídla. Mílina neviděla svého milovaného muže již dva týdny a začínala být velmi neklidná. Jaké bylo její překvapení, když po čtrnácti dnech vyběhl Bolerod s jásotem z komůrky. Poprvé, co jeho paměť sahala, opět spatřil slunce... a také svou Mílinu.
Mílinina a Bolerodova vděčnost k neznámému poutníkovi nebrala konce. Mnohem rezervovaněji se k němu však stavěli starý vladyka Adam Jiří Lukavský s chotí. Nedokázali si poutníkovo lékařské umění vysvětlit a Adam Jiří se na něho dokonce obořil s obviněním, že je čaroděj a má spolky s ďáblem. Tato výčitka se muže velice dotkla a zároveň byl zklamán, že jej choť Adama Jiřího Lukavského nepoznala. Byl totiž jejím vlastním bratrem, Markvartem, bývalým vladykou na vodokrtském hradě.
Následovalo radostné shledání. Adam Jiří Lukavský si nejprve švagra dlouze, podezíravě prohlížel, ale nakonec jej podle očí poznal. V té chvíli již Adamova choť Markvarta objímala a líbala. Jak jinak mohla vůbec reagovat na setkání s bratrem, kterého považovala dvacet let za mrtvého! Adam Jiří nechal ihned povolat kuchaře a rozkázal čeledi nosit na stůl nejlepší jídla a pití, která byla kuchyně schopna narychlo připravit.
Autoportrét vodokrtského rychtáře Václava Jana Maška, autora
povídky o Strachbojovi Nebílovském, Bolerodovi a Mílině
Markvart se u hodovní tabule pustil do vyprávění o svých životních strastech, o dávném přepadení vodokrtského hradu a o tom, jak ztratil svou ženu Boženu a dcerku Aničku. Zoufalý poté odešel do světa. Putoval přes Benátky do Jeruzaléma, navštívil posvátná křesťanská místa a ostrov Kypr. Jeho loď přepadli piráti a společně s ostatními zajatci odvedli Markvarta v poutech na trh s otroky v Káhiře. Na trhu si jej koupil bohatý majitel lodě, která plula po Nilu. Markvart byl nucen na lodi těžce dřít. Časem se majitel rozhodl loď prodat. I s otroky ji koupil jistý Bej Hasan. V jeho otroctví se nacházel také francouzský lékař Bernard, který jednomu z otroků vrátil zrak. Tento lékař si Markvarta mimořádně oblíbil a Markvart se od něho také mnohé naučil. Když pak Bernard bejovu synovi Alímu vrátil zrak poté, co o něj při neopatrném pouštění raket přišel, dostal možnost vybrat si odměnu. Požádal o svobodu pro sebe i pro Markvarta. Zatímco lékař Bernard zůstal ve službách Beje Hasana jako jeho tělesný lékař, osvobozený Markvart se vydal přes Cařihrad a Uhry k domovu. Po návratu do vlasti došel k Vícovu, kde se setkal se zdejším páterem Vojtěchem a vzápětí s Mílinou a Bolerodem.
Markvartovu vyprávění byla přítomna stará vrátná Řestislava. Slzy jí vstoupily do očí a propukla v pláč. Markvart si ji pozorně prohlížel a poznal v ní někdejší chůvu své dcerky Aničky. Vyskočil, běžel k Řestislavě a prosil ji, aby mu vyprávěla, co se tehdy před lety stalo s jeho ženou Boženou a dcerkou Aničkou. Řestislava vyprávěla, jak oné hrozné noci Božena ztratila Markvarta z očí a kterak dojely až k vícovskému kostelu. V slzách líčila, že byly u vícovské mariánské kapličky přepadeny zbrojnoši, paní Božena že upadla a byla nejspíše zbrojnoši zavražděna. Řestislavu na místě, kde ji k zemi srazil nepřátelský oštěp, nalezl zbrojnoš Pavel, který si ji posléze vzal za ženu. O dalším osudu malé Aničky Řestislava, bohužel, nic nevěděla.
Rytíř Markvart se po několika týdnech strávených na Dolní Lukavici vrátil do zřícenin vodokrtského hradu. Část obytného stavení nechal opravit a snažil se opět shromáždit družinu, s jejíž pomocí by mohl pátrat po ztracené dceři Aničce. Zároveň získával nové a nové důkazy o tom, že strůjcem dávného přepadení jeho hradu a tragédie jeho rodiny nebyl nikdo jiný než nebílovský Strachboj. Netušil při tom, že Strachbojovi pohlédne do očí dříve než by si byl přál.
Příležitost k setkání dostali Markvart Vodokrtský a Adam Jiří Lukavský jedné jarní noci na počátku 16. století. Toho dne se Adam Jiří společně se svou ženou, synem Václavem a švagrem Markvartem vypravil do chotěšovského kláštera, kde byla abatyší Adamova sestra Dobroslava, nyní užívající jméno Alžběta. Alžběta se na setkání s Markvartem velmi těšila, dobře si pamatovala, že býval manželem její ztracené sestry Boženy. Řeč se během posezení pochopitelně stočila také na Strachbojovy zločiny a všichni uvažovali, jak loupeživého vladyku jednou pro vždy potrestat.
Když se družina z chotěšovského kláštera vracela, byla již temná noc. Do Dolní Lukavice se proto vypravili nejkratší cestou přes les. Netušili, že jsou již od Chotěšova sledováni bandou lupičů. Lapkové je přitom nepozorovaně obešli a počíhali si na družinu u hlavní plzeňské silnice, která tehdy lesem procházela. V místech, kde dnes u hlavní silnice stojí mezi Horní Lukavicí a Přešticemi velký kamenný kříž zvaný „Vojtěch“, vrhla se banda hrdlořezů na družinu Adama Jiřího Lukavského. Vladyka byl nemile překvapen zjištěním, že se neznámí lupiči pohybují v jeho lesích. Okamžitě se pustil do udatného boje. Když Adamův syn Václav spatřil, že se jeden z útočníku žene proti otci s mečem v ruce, rozhodl se zasáhnout. Svou odvahou sice útočníka zastavil, ale sám byl smrtelně zraněn, když mu nepřítel mečem rozetnul hlavu. Starý služebník Lukavských, Pádil, vzápětí srazil loupežníka z koně a také jej těžce zranil.
Bitka byla rychle rozhodnuta. Část lupičů dostala co proto. Většina se však rozprchla, jakmile spatřila svého vůdce ležet nehnutě pod koněm. Mladý vladyka Václav nejevil známky života. Adam Jiří byl pochopitelně velmi zarmoucen. Vždyť Václav byl jeho jediným mužským potomkem. Markvart nelenil a tryskem se vypravil do Dolní Lukavice, aby přivedl pro Václava pomoc. S vozem přijela z Lukavice skupina ozbrojených mužů, kteří se pustili po stopě uprchlých zbojníků. Na místě, kde k bitce došlo, stávala prý od této doby socha sv. Vojtěcha, dnes nahrazená zmíněným křížem.
Václav byl společně s raněným náčelníkem zbrojnošů naložen na vůz a odvezen do lukavické tvrze. Do tvrze byl přivezen také lékař, který pouze potvrdil to, co všichni s obavami tušili – Václav byl mrtev. Protože byl velmi oblíben, nezůstalo ve tvrzi a okolní vsi po rozšíření zprávy jediné oko suché. Václavova pohřbu ve vícovském kostele se zúčastnilo velké množství lidí, kteří o jeho hrdinství ještě dlouho vyprávěli svým dětem.
Kříž "Vojtěch" u Přeštic (místo přepadení Markvartovy družiny)
Lékař přivezený na lukavickou tvrz prohlédl také vůdce loupežnické tlupy a konstatoval, že ani on nemůže svá velká zranění přežít. Jaké bylo překvapení vladyky Adama Jiřího Lukavského, když po očištění zakrvácené, špinavé a odřené tváře na něho mezi vráskami hleděl obávaný Strachboj. Adama popadl obrovský vztek, začal s umírajícím švagrem zuřivě třást a při tom vyčítavě křičel: „Tys ten nejprvnější ze všech šelem a taškářů!“ „Ty jsi hlava loupežníků, zrádců a mordýřů!“ Poté, co se Adam Jiří trochu uklidnil, snažili se zjistit, proč se Strachboj dopustil všech svých zločinů, ale zajatý mordýř zatím odmítal cokoliv říci.
Teprve když byl po několika dnech do Dolní Lukavice přivezen prelát Bruno z Teplé, Strachboj se rozpovídal. Přiznal, že otrávil Adamova otce Bedřicha Lukavského, aby se mohl zmocnit jeho dcery Boženy. Ta si jej však odmítla vzít za muže a provdala se za Markvarta z Vodokrt. Za ženu pojal další ze sester Adama Lukavského, Jitku, ale zároveň chystal krvavou pomstu pro Markvarta a Boženu. Přiznal také, že jej od této pomsty zrazoval jeho dosavadní přítel Ctibor Chlumčanský z Přestavlk, kterého proto přepadl a chtěl umučit. Tepelský prelát Bruno se po těch slovech Strachboje zeptal, zda jej poznává. Byl totiž oním vladykou Ctiborem, který uprchl s pomocí Strachbojových zbrojnošů z nebílovského sklepení. Také on se na útěku dostal do ciziny, mluvil s francouzským králem v Paříži a v Římě se setkal s papežem. Rozhodl se vstoupit do řádu premonstrátů a jako první Čech byl jmenován opatem kláštera v Teplé.
Složitý propletenec osudů se začal pomalu rozplétat. K výslechu byl do Lukavice přivezen také jistý Žalm z Předenic, který často vyprávěl, že kdysi dal malého chlapce, kterého mu svěřil ptáčník Rubáš ze Snopoušov, poustevníkovi Vincencovi u Krasavec. Poustevníka pak občas navštěvoval, a tak věděl, že se malý chlapec v poustevně nakazil neštovicemi a oslepl. Také si pamatoval, že poustevník chlapci říkal Bolerodek. Nebylo již pochyb, že Bolerod je ve skutečnosti Jaroslavem, synem chlumčanského vladyky Ctibora.
Jako další byl k výslechu povolán vícovský farář Vojtěch. Vyprávěl o vodáku Jarobudovi, který vychovával Mílinu. Protože oba již zemřeli, nestačili Mílině odhalit své největší tajemství. Jarobud však dal k sobě před smrtí povolat vícovského faráře a vyzpovídal se mu. Páter Vojtěch vyprávěl, že ráno po přepadení vodokrtského hradu, když Jarobud lovil v Úhlavě ryby, zachytila se mu do vrše peřinka s děťátkem. Ponechali si s Bělou děvčátko a nazvali jej Mílina. Když vícovský farář domluvil, nahrnula se Mílině krev do úst, ona vykřikla a vzápětí poprvé promluvila.
Už si byla jistá, že je dcerou Markvarta Vodokrtského. Vyprávěla o zjevení u kaple na Vícově a o tom, co jí duch její maminky Boženy řekl. Radost Míliny-Anny a jejího skutečného otce Markvarta byla, stejně jako v případě Boleroda-Jaroslava a jeho otce Ctibora, veliká a dá se jen ztěží vylíčit. Oba otcové pak svým dětem rádi požehnali jejich společné manželství.
Po několika dnech se Markvart Vodokrtský s dcerou Aničkou, zetěm Jaroslavem a veškerým příbuzenstvem vypravili na Vícov. Ostatky Markvartovy ženy Boženy, Aniččiny pravé maminky, byly skutečně zahrabány vedle mariánské kapličky. Došlo k jejich vyzvednutí a ještě téhož dne proběhl ve vícovské kostele pohřeb do tamní krypty.
Po pohřbu Boženy Markvartové byla z chotěšovského kláštera pozvána na Dolní Lukavici také abatyše Alžběta. Setkání s tepelským prelátem Brunem, jejím bývalým manželem, bylo také velmi radostné a šťastné. Při pohledu na syna Jaroslava se jí oči zalily slzami. Vyprávěla, jak z Hájska, kde byli se Ctiborem přepadeni, ujížděla se synkem Jaroslavem a dvěma zbrojnoši dále lesem. Když utichl křik a lesem se rozhostilo ticho, vrátili se na místo bitky. Při pohledu na pobitou družinu se obrátila a ujížděla do Snopoušov, kde našla útočiště u ptáčníka Rubáše ze Snopoušov. Nakonec se rozhodla synka Jaroslava svěřit do Rubášovy péče a odejít do kláštera. Jaroslav se po těch slovech neudržel a padl své mamince k nohám. Objal je a líbal.
Prelát Bruno a abatyše Alžběta si dlouze pohlédli do očí. Oba věděli, že se již k sobě nemohou vrátit, protože jejich poslání je nyní ve správě dvou nejvýznamnějších západočeských klášterů.
Strachboj naslouchal všem příběhům, které v místnosti zaznívaly. Stále více si uvědomoval všechno zlo, které svým blízkým kdy způsobil. Nechtěl již déle žít. Aby se jeho duši ulevilo, přiznal se ke všem svým lupičským a mordýřským činům, i k těm, které teprve plánoval. Poté ve velkých bolestech zemřel. Podle svého přání byl pohřben v prusinském kostele.
Krátce před smrti Strachboj ustanovil, aby v kostele sv. Jakuba Většího na Prusinách byla za něho každoročně sloužena mše svatá a zároveň byla rozdána semletá mouka z deseti korců žita chudým, kteří se za jeho hříchy budou modlit. Strachbojův náhrobek se do dnešních dní nedochoval.
Jaroslav Chlumčanský z Přestavlk byl krátce po těchto událostech přijat do rytířského stavu a stal se dědicem rodinného panství. Roku 1529 přišla na lukavickou tvrz zpráva, že se k Vídni blíží Turci. Jaroslav se vydal na tažení proti Turkům a vrátilse ověnčen slávou. Po smrti zbrojnoše Pavla se stal novým vrátným na Lukavici a žil spokojeně s Annou Vodokrtskou a čtyřmi dětmi. Zemřel v roce 1587 a pochován byl v kapli chlumčanské tvrze. Anna Vodokrtská jej přežila o dva roky a pochována je v kostele vícovském, jak dodnes hlásá nápis na jejím náhrobku.
Václavu Janu Maškovi, rychtáři vodokrtskému, šlo v první polovině 19. století především o to, aby barvitým líčením příběhů své prosté posluchače zaujal. Neměl ani čas ani možnost ověřovat historickou skutečnost, a proto si jména a souvislosti vymýšlel. Jedinými historickými skutečnostmi, které při psaní povídky Vícov aneb Bolerod a Mílina znal, byly pravděpodobně existence nebílovské, lukavické a chlumčanské tvrze, kostely na Prusinách a na Vícově, kaple sv. Vojtěcha na Planinách, starodávná lípa na Barborce u Mrtole a náhrobní kámen Anny Markvartové z Drahenic a na Vodokrtech ležící v podlaze u kazatelny vícovského kostela. Přesto je v povídce místy možné narazit na stopy skutečných historických událostí, o kterých existovalo mezi lidmi v Maškově době určité povědomí. Některé z těchto událostí ovlivňovaly v 16. století mimo jné osudy Hořejšího (Nebílovského) a Dolejšího (Štěnovického) Borku a svědectví o nich podávají dochované archivní prameny – viz zde.
Kolem všech těchto skutečností vytvořil Václav Jan Mašek příběh vymyšlených hrdinů a příbuzenských vztahů. Je však třeba uznat, že řada použitých jmen se skutečně mezi šlechtou v kraji vyskytovala – Markvart, Adam i Václav. Jména Maškových šlechticů ještě vylepšili novodobí badatelé, kteří jim dali přídomky podle skutečných rodin, které na jednotlivých tvrzích v dané době žily. A tak vznikl Strachboj Nebílovský z Drahobuze, Ctibor Chlumčanský z Přestavlk nebo Adam Jiří Lukavský z Řeneč.
Strachboj nebyl v pověstech našeho regionu zdaleka jediným zvlčilým rytířem. Víme, že sídly jemu podobných výtečníků měly svého času být také hrady Radyně, Lopata, Skála u Přeštic a Pušperk u Chudenic. Na Radyni měl řádit loupeživý rytíř Kořenský z Terešova, na Lopatě Habart a Plzeňané se obávali Jana Bavůrka ze Švamberka. Řenče, pod které dnes spadají také Vodokrty, byly spojeny s obávaným lapkou Petrem Sudou Řenečským z Řeneč, kterému se přezdívalo „všech zlodějů mistr a kníže“. Nebílovy držel sice v 15. a 16. století rod Nebílovských z Drahobuze, ale mezi držiteli tvrze není znám žádný „zemský škůdce“, ať by se jmenoval Strachboj nebo jakkoliv jinak.
Dnešní stav tvrze v Řenčích
Dolní Lukavici měl od počátku 15. století v držení rod Lukavských z Řeneč. Pro nás je zajímavé, že bratři Lvík a Markvart rozšířili začátkem 16. století lukavické panství až na dohled od Štěnovického Borku, když připojili les Vysokou.
Existence dávného vodokrtského hradu byla pouze pověstí, kterou písmák Václav Jan Mašek přizpůsobil svým představám. Ve skutečnosti zde až na počátku 60. let 16. století nechala Anna Markvartová z Drahenic a na Vodokrtech postavit tvrz, dnes zaniklou. Anna byla vdovou po Humprechtovi Markvartovi z Hrádku a na Řenčích a snachou Jana Markvarta z Hrádku, který kdysi koupil od Petra Sudy Řenečského tvrz v sousedních Řenčích. Někteří příslušníci rodiny Markvartových z Hrádku se skutečně vyznamenali v průběhu 16. století při válkách s Turky v Uhrách.
Tvrz Chlumčanských z Přestavlk v Chlumčanech již také dávno zanikla. Z držitelů sídlících zde v průběhu 15. a 16. století je znám například Matyáš Chlumčanský (+1460) zvaný Louda, obratný diplomat, který byl vyslán k papeži Eugeniovi IV. a pro chudé studenty založil v Praze Loudovu kolej. Další Matyáš Chlumčanský měl podle pověsti zemřít násilnou smrtí v roce 1505. Tehdy se měl vracet z Prahy, kde studoval na vysokém učení, když mu jeho vlastní bratr Otakar proklál srdce šípem, aby nemohl převzít otcovo dědictví. Následně byla v lese pobyta Matyášova čeleď. Stejná pověst zmiňuje, že matce obou mužů pak žalem puklo srdce.
Na závěr se zastavíme u staré lípy na Barborce v lese Hájsko mezi osadou Mrtole a vsí Snopoušovy. Právě v místech, kde lípa stojí, probíhala v minulosti hranice mezi šťáhlavsko-nebílovským a lukavickým panstvím. Lípa byla společně s několika duby přirozeným mezníkem této hranice. Na nejstarší mapě šťáhlavsko-nebílovského panství z druhé poloviny 18. století ještě vyznačena není. Koncem 19. století, v roce 1875, šlo ale již o mohutný strom, který byl tehdy téměř zničen při snaze vykouřit kunu, která se uvnitř vykotlaného kmene skrývala. Samotný Václav Antonín Mašek sepsal k lípě na Barborce ještě jednu pověst, podobnou příběhu o Ctiboru Chlumčanském. Podle této pověsti měl ale nebílovský vladyka Strachboj na tomto místě počátkem 15. století přepadnout v těchto místech snopoušovského vladyku Štrubinu, se kterým měl špatné vztahy.
Konec 18. století přinesl do české společnosti romantismus a zároveň touhu uchovat a zachránit český jazyk. Pokud chceme jmenovat nejtypičtějšího spisovatele doby romantismu u nás, nemusíme ze Štěnovického Borku jezdit příliš daleko. Roku 1799 zemřel v Tupadelských skalách u Bezděkova na Klatovsku zpola šílený Christian Heinrich Spiess, spisovatel považovaný za zakladatele německého hororového románu. Máme ale i slavné česky píšící romantické autory. Vzpomeňme si například na dramatické balady Erbenovy Kytice, na Karla Hynka Máchu s jeho zálibou v cestování a dávné historii nebo na novelu Hrobník od Karla Sabiny.
Vedle známých spisovatelů existovala v době národního obrození na venkově řada sečtělých písmáků, kteří neměli – na rozdíl od zmíněných spisovatelů – ambice vydávat knihy. Chtěli jen předávat moudrost osobně vyčtenou z knih a ukazovat krásu ohroženého českého jazyka. Zároveň toužili poznat historii svého kraje, kterou pak předávali dál svým sousedům prostřednictvím ústně sdělovaných pověstí.
V našem kraji se do dnešních dní mnoho pověstí nedochovalo. Část z nich najdeme v knize Pověsti z kraje pod Radyní, kterou v roce 2003 vydal Vladimír Havlic. Jde například o pověst Zlý rytíř Strachboj z Nebylova, kterou pro nás počátkem 19. století sepsal, spolu s pěknou řádkou dalších zmíněný vodokrtský rychtář Václav Jan Mašek (1795–1847). Přestože je to ze Štěnovického Borku do Vodokrt více než deset kilometrů, písmák Václav Jan Mašek zahrnul krajinu od Planin u Nebílovského Borku po les Hájsko u Mrtole do svého rodného kraje, který dále pokračoval proti proudu řeky Úhlavy k Dolní a Horní Lukavici a k Vícovu u Přeštic. Z hlediska vrchnosti se jednalo o vsi na území dvou panství – šťáhlavsko-nebílovského a dolnolukavického.
Pojďme si na úvod vodokrtského rychtáře V. J. Maška představit. Vzhledem k době, ve které žil, bychom jej mohli nazvat F. L. Věkem našeho kraje. Byl totiž nejen hrdým sedlákem, ale také národně uvědomělým buditelem. Vždyť Vodokrty ležely, stejně jako Borek, na česko-německém jazykovém rozhraní a v době, kdy se V. J. Mašek narodil, byla úplná germanizace tohoto kraje velkou hrozbou.
Václav Mašek se narodil 2. června 1795 na tzv. Havlojc dvoře ve Vodokrtech č. p. 24, u kterého se po generace věřilo a vyprávělo, že zde stával starý vodokrtský hrad. Václavova maminka Anna roz. Kosnarová byla selskou dcerou ze Střížovic, které patřily, stejně jako Štěnovický Borek, do prusinské farnosti. Václav vychodil farní školu v Dolní Lukavici. Zde jej velmi ovlivnil zámecký kaplan Josef Ondřej Lindauer, který se později stal děkanem v Letinech a Přešticích, kanovníkem u sv. Víta v Praze a biskupem v Českých Budějovicích. Již jako školák si Václav Jan psal do sešitů různé průpovídky. V jedenácti letech si do sešitku navíc dělal výpisky ze starých českých knih a zdobil si je srdíčky. Vyššího vzdělání nikdy nedosáhl, což se snažil nahradit zvýšeným zájmem o dostupnou četbu. Zapisoval si všechny knihy, které přečetl. Zároveň si zřídil knihovnu.
Velký vliv na Václava Jana Maška měl také jeho starší bratr Martin, který byl v Přešticích úředníkem pozemkových knih. Jako samouk se V. J. Mašek učil latinsky. V roce 1808 začal vést ve Vodokrtech kroniku nazvanou jednoduše Pamětní knížka. S jejím psaním skončil až devět let před svou smrtí, v roce 1838. Ve stejné době psal české básně. V roce 1810 vytvořil první sbírku nazvanou Písně světské a později přibyla sbírka Různé písně a básně. Během života také ilustroval modlitební knížky, zdobně kreslil domovní požehnání, modlitby, blahopřání, ale i mapy své obce a celého lukavického panství.
V roce 1816 se oženil s výrazně starší Kateřinou Peclovou, dcerou sedláka z Oplota. O rok později zdědil Václav Jan ve Vodokrtech otcovo hospodářství o rozloze 22 ½ ha. Jako schopný hospodář byl 17. března 1827 zvolen vodokrtským rychtářem. Václav Jan Mašek a Kateřina neměli vlastní děti, a tak vychovávali neteř z Kateřininy strany a po smrti Václavova staršího bratra Martina také jeho synka Ignáce.
Jako rychtář sepisoval Václav Jan Mašek pro sousedy regionální pověsti, téměř zapomenuté, a po večerech jim je při společných setkáních předčítal. Přál si, aby k němu lidé začali místo vysedávání v hospodě chodit na večerní čtenářské besedy. Václav Jan Mašek byl vždy loajální ke své vrchnosti. Snažil se vždy ukázat šlechtu na svém panství v hrdinném světle a snažil se k tomuto účelu využívat sebrané regionální pověsti. Nezatěžoval si hlavu se skutečným historickým základem jednotlivých událostí a se jmény hlavních hrdinů.
V průběhu let 1827–1842 vznikly upravením a vzájemnou kombinací pověstí, které Václav Jan Mašek v minulosti sebral, tři romantické Maškovy povídky. První dvě, Hystorická powidka o půwodu a koncy hradu wodokrtského, též tam ležící wesnicy Wodokrty aneb Ladislav a Růženka a Dlouhý Bárta aneb v Černém zámku nad Radkovicí zakletý hajný se věnují pouze oblasti Přešticka. Zato poslední povídka Vícov aneb Bolerod a Mílina z roku 1842 využívá a upravuje pověst o nebílovském hrdlořezovi Strachbojovi a posluchače přivádí do kraje pod Prusinami. Maškovy historické povídky získaly ve své době autorovi věhlas a obdivovala se jim dokonce sama dolnolukavická hraběnka Kristýna Schönbornová.
Povídku Bolerod a Mílina, vztahující se mimo jiné k okolí Štěnovického Borku, sepsal Václav Jan Mašek v posledních letech svého života. V této době již polehával a těžkou polní práci za něho musela vykonávat manželka Kateřina. Dva roky před smrtí daroval všechny své knihy na zámek do Dolní Lukavice, kde byly zpřístupněny jako první veřejná knihovna v regionu. Zemřel 10. července 1847. Pochován byl na hřbitově v Dolní Lukavici. Víme, že pohřeb stál 27 zlatých a 42 krejcarů. Roku 1850 dala vdova Kateřina postavit u cesty z Vodokrt do Dolní Lukavice křížek zvaný dnes Maškojc kříž.
Na tvorbu Václava Jana Maška se po jeho smrti téměř zapomnělo. Na Národopisné výstavě v Praze roku 1895 byly sice vystaveny jeho kresby a ilustrované modlitební knihy, ale o literárním odkazu se nemluvilo. Zásluhu na vzkříšení Maškova literárního odkazu měl přesně 100 let po jeho smrti regionální badatel a publicista Jaroslav František Urban.
Maškojc kříž u Vodokrt
Podle Maškovy kroniky, matričních záznamů a ústního vyprávění mezi Maškovými příbuznými sepsal publicista Jaroslav František Urban Maškův životopis, připojil přepisy Maškových povídek a básní a vše opatřil bohatými vysvětlivkami. Ve skutečnosti byly Jaroslavem Františkem Urbanem v původní podobě vydány pouze dvě Maškovy povídky, protože rukopis příběhu Dlouhý Bárta aneb v Černém zámku nad Radkovicí zakletý hajný se v průběhu uplynulého století ztratil a bylo možné jej pouze stručně převyprávět. Urbanův rukopis byl ve válečném roce 1942 při soutěži Klostermannova fondu, po návrhu odborné poroty v oboru naučné literatury, odměněn první cenou Literárně uměleckého klubu v Plzni. V této době měl kraj, o který se kdysi Václav Jan Mašek zajímal, zcela nový význam. Nacházel se na úplné hranici Protektorátu Čechy a Morava, která běžela podél toku řeky Úhlavy a která byla ze Štěnovického Borku, z Prusin, od staré lípy na Barborce, z Předenic, Chlumčan, Dolní Lukavice, Krasavec i ze Snopoušov na dohled. Po úspěchu z roku 1942 se rozhodl Jaroslav František Urban splatit dluh jižního Plzeňska Václavu Janovi Maškovi a vydat jeho dílo. Protektorátní ministerstvo kultury a národní osvěty vedené Emanuelem Moravcem však vydání nepovolilo. Důvodem byla nejspíš skutečnost, že Václav Jan Mašek vnímal ve svých dílech region po obou stranách protektorátní hranice jako jeden celek, což v této době bylo nežádoucí. J. Fr. Urban tedy alespoň části svého rukopisu publikoval během let 1944–1948 v regionálním tisku. Roku 1948 byla kniha Západočeský písmák V. J. Mašek konečně vydána Okresní radou osvětová v Přešticích. O nové vydání se v roce 1999 zasloužilo nakladatelstvím Granát v Horní Bříze.