Josef Vojtěch Šaroch

Jiří Sankot

Josef Vojtěch Šaroch

Dolouholetý úředník šťáhlavského velkostatku a neúnavný vlastivědný badatel Josef Vojtěch Šaroch (1893–1988) se významně zasloužil o poznání historie šťáhlavského a nebílovského panství, stejně jako o odhalení identity stavitele chválenického kostela sv. Martina. Věnoval se historii několika rodů, které postupně šťáhlavské panství vlastnily a jeho celoživotním dílem se stala rozsáhlá, dodnes nepublikovaná práce o Kokořovcích z Kokořova. Dalším dílem J. V. Šarocha jsou Šťáhlavské památky. Více nám řekne jeho vlastnoručně sepsaný životopis:

Narodil jsem se 2. listopadu 1893 jako mladší synek učitele Jiřího Šarocha v Bechlíně u Roudnice nad Labem. Otce postihla nevyléčitelná choroba, a proto byl penzionován již v roce 1896. Zemřel 6. ledna 1902 ve svých sedmatřiceti letech. Ve starosti o bratra a o mne matka Ludmila, dcera řídícího učitele Josefa Novotného v Bechlíně, složila zkoušky a nastoupila v roce 1896 na místo industriální u­čitelky v Horních Beřkovicích. Od roku 1898 vyučovala i v sousedním Černoučku. Byla nejvýš pracovitá a vynasnažila se dát nám středoškolské vzdělání.

Obecnou školu jsem navštěvoval tři roky v Horních Beřkovicích a dva roky v Černoučku, měšťanskou školu jsem vychodil v Roudnici nad Labem. Pak se u mě uvažovalo o dráze učitel­ské. Nemaje ještě plných patnáct let, získal jsem dispens, ale na učitelský ústav v Plzni jsem se nedostal. Ze sto osmi přihlášených mohlo být přija­to jen šestatřicet. Jsa pozván na příští rok, vstoupil jsem zatím do třetího ročníku reálky v Lounech, kdež jsem však setrval a roku 1913 maturoval.

Když mi byl ústřední ředitel valdštejnských velkostatků nabídl místo v úč­tárenské službě, opustil jsem záměr státi se učitelem, absolvoval jsem ještě roční abiturientský kurs na obchodní akademii v Chrudimi a pak v srpnu 1914 nastoupil jako účetní praktikant ve valdštejnském pivovaře v Klášteře nad Jizerou. Byv později jmenován účetním důchodu, setrval jsem tam do 15. června 1919, kdy jsem byl přeložen jako důchodní na velkostatek Šťáhlavy. Po jeho konfiskaci převzaly mne dnem 18. září 1945 do svých služeb Státní le­sy.

V letech 1953–1954 jsem dojížděl do Plas. Jako důchodce zastá­val jsem v letech 1955-61 službu lesního technika na polesÍ a v letech 1961–1963 referen­ta pozemkové držby lesního závodu Spálené Poříčí. Od 1. února 1963 jsem po osmačtyřiceti a půl roce v zaměstnání na skutečném odpočinku.

Velikou zálibou se mi stalo vlastivědné působením děda J. Novotné­ho, který napsal rozsáhlou kroniku mé rodné obce, kde učil sedmatřicet let, dá­le Letopočet křesťanský od r. 900 do 2500 a práce o rodech Lobkoviců a Valdštejnů. U něho v Roudnici nad Labem jsem pobýval v letech 1905–1908. Tamní zámek, chrám s gotickými ambity i ostatní historické stav­by v městě o okolí vzbudily můj první zájem o památky stavební.

Za světové války 1914–1918 jsem byl v roce 1917 odveden, ale můj osla­bený zrak umožňoval, že mi byl na opakované žádosti zaměstnavatelovy nástup ve lhůtách odkládán, až jsem pak ve vojsku vůbec nesloužil.

Po příchodu do Štáhlav jsem se zapojil do kulturního dění v ob­ci tím, že jsem byl po léta vzdělavatelem v TJ Sokol, a mimo to vyzdobováním prostorů pro veřejné podniky, plesy, výroční, slavnosti nebo 1. máj, s čímž jsem přestal, když mi táhlo na sedmdesátku.

Hned od počátku jsem se seznamoval s dějinami velkostatku a je­ho držitelů. Jedním z prvních objevů byl zápis ve chválenické zádušní kni­ze, který prokazuje, že tamní kostel stavěl Kilián Ignác Dientzenhofer. V roce 1927 jsem měl již výpisy ze Sedláčka, Bílka, Podlahy a jiných, na jejichž podkladě jsem mohl porovnávat kokořovský rodokmen, zapůjče­ný Vincencem Huynem. V dalších letech jsem pokračoval ve sbírání do­stupných zpráv, zabývaje se rody Kokořovců, Černínů, Valdštejnů, Karlů ze Svárova a částečně i jejich příbuzenstvem. Od roku 1963 jsem se vě­noval badatelské práci soustavně. Značně mi prospělo, že matriky byly soustředěny u příslušných státních oblastních archivů, takže jsem mohl využít bohatství je­jich zápisů. Velmi často jsem dojížděl do obou archivů v Plzni, mno­hokráte jsem se vypravil na delší pobyty v Praze a Žlutících, abych čerpal z tamních archivů. Doplniv novými poznatky lístkovnici, jal jsem se sestavovat svou rodopisnou práci o Kokořovcích z Kokořova, jíž se dostalo ocenění ve Státním oblastním archivu v Plzni a jejíž přepis na stroji jsem odevzdal i s lístkovnicí do jeho sbírky prací z historie.