Život ve Chválenicích po třicetileté válce

PhDr. Miloslav Bělohlávek

Chválenice v 17. a v první polovině 18. století: Na návsi kolem kostela se nacházely domky drobných řemeslníků a zahradníků (chalupníků), pastuška, husopárna, škola, kovárna, farní dvůr a panská krčma. Níže pod krčmou a rozehlým farským dvorem se po obou stranách hlavní silnice rozprostíraly selské statky s rychtou. O funkci rychtáře se chválenické selské rody střídaly. Zatímco v 1. polovině 18. století byl rychtářem Martin Benda z dnešního č. p. 10, na přelomu 18. a 19. století to byl Václav Kašpar z dnešního č. p. 16. Severně od kostela se na návrší nacházel jediný selský dvůr patřící rodině Vrchotových. Dnes jsou na jeho místě usedlosti Chlumských a Fremrových. Západně od kostela byl dvůr Řapkových, který v průběhu 17. století ze svého původně drobného hospodářství vybudoval  Jan Řapek.

Jaký byl vnitřní vývoj obce? Jak žili její obyvatelé? Ze starších dob toho mnoho nevíme. Písemné prameny, které by nám o tom mohly vyprávět, chybějí. Jen tu a tam máme zachyceno nějaké jmé­no obyvatele.

Z doby starší máme zaznamenaného z obyvatel jen jakéhosi Jíru, který byl dlužen plzeňskému měšťanu Janu Provazníkovi 1 kopu grošů za koně. V roce 1615 měl zase jiný plzeňský měšťan Šebestián Švehla pohledávku za Jiříkem Přibylem ve Chválenicích.

Chválenické dívky a ženy měly nejčastěji jména Dorota, Mariana, Kateřina či Anna. Oblíbeným dívčím jménem byla také Lidmila. Mužská jména známe ze seznamů hospodářů pořízených pro různé příležitosti v letech 1609 - 1719. První seznam obyvatel, který nám dává možnost nahlédnout do vnitřního života obce a nastiňuje i její sociální skladbu, máme zachován ve smlou­vě o dělení šťáhlavského statku z roku 1624. Zachycuje oby­vatelstvo k roku 1609, tedy ještě před Bílou horou. Podle tohoto seznamu bylo v obci 23 usedlostí, s farou 24. V seznamu jsou zá­roveň uvedeny i povinnosti poddaných vůči vrchnosti. Díky seznamu víme, jací hospodáři ve Chválenicích tehdy žili (jejich posloupnost je jistě i topografickým rozmístě­ním):

Jan Kovařík, platil 2 kopy ročně, Jiřík Anton 4 kopy 50 grošů, Jiřík krčmář, který držel vrchnostenskou krčmu a platil 4 kopy, Jan Kalista 52 grošů, Sta­něk měl Turkovské spáleniště a platil 2 kopy 48 grošů, Jakub Mi­chálek 3 kopy 50 grošů, Matouš Kabelka 3 kopy 56 grošů, Tomáš Kabele 4 kopy, Jiřík Přibík 4 kopy 36 grošů, Tomáš Benda 2 kopy 59 grošů, vedle toho musel ve žních 13 dní robotovat a odevzdávat 13 slepic, Jiřík krčmář držel vedle panské hospody ještě Žilkovské spáleniště, z něhož platil 4 kopy 5 grošů, Jan Vondrovic 3 kopy 50 grošů, Jan Plechatec 1 kopu 55 grošů, Ondřej Kuneš 3 kopy 50 grošů, Jan Poduška 3 kopy 50 grošů, Jiřík Bláhů platil ze spále­niště 3 kopy 9 grošů, Matěj Kumfrout 4 kopy. Vedle toho ze dvora Přibíkovského při vánocích dával jednu caltu za 30 grošů. Matouš Řapek měl asi jen chaloupku, platil 7 grošů, Jan Vrchota 4 kopy 15 grošů, Řehoř švec 30 grošů, Petr hrnčíř 30 grošů, Jiřík Bohatec 30 grošů. Vedle toho byla ve vsi přistavěna nějaká malá chalupa Jakuba hrnčíře, která v té době byla spáleništěm a mělo se z ní robotovat 5 dnů v roce. V seznamu není uveden farní dvůr, který byl osvobozen od platů vrchnosti, a proto se také nezapisoval. Chváleničtí museli tedy své vrchnosti odevzdávat celkem 64 kopy 46 grošů. Robotovat museli 18 dnů v roce, a to vlastně pouze ze dvou usedlostí, a odevzdávat 13 slepic.

Již z uvedeného seznamu poznáváme sociální rozvrstvení oby­vatelstva. Přitom jsou však zachyceni jen majitelé usedlostí, ne­jsou zapsány rodiny podruhů, které žily v nájmu, a na vesnici v té době také existovaly. Srovnáme-li si Jednotlivé hospodáře, můžeme Je rozdělit do šesti skupin podle výše platů, které odváděli vrch­nosti. Nejbohatší byli ti, kteří odevzdávali 4—5 kop grošů úroku, byli čtyři. Devět jich odevzdávalo 3—4 kopy grošů, dva platili 2—3 kopy grošů, tři 1—2 kopy grošů. Pak byli již jen opravdoví chudáci, kteří platili 30 grošů. Byli tři a jeden platil pouze 6 grošů. Tito poslední byli tzv. zahradníci, měli jen chaloupku a u ní za­hrádku a byli odkázáni na řemesla nebo výpomoc bohatším sou­sedům.

Podle jmen se můžeme domnívat, že ve Chválenicích byli v prvém desetiletí 17. stol. alespoň dva řemeslníci, a to švec a hrnčíř, další hrnčíř měl chalupu spálenou. Krčmář si držel vedle hospody ještě pole. Vidíme, že ve Chválenicích byly 23, respektive s farou 24 usedlosti, z nichž však 4 byly spáleništěm, to je jedna šestina. Nebyl to velký počet, neboť i v dobách, kdy nebyla válka, byly v městech a na vesnicích poustky, což byl především následek po­žárů. Domy byly dřevěné, střechy doškové, takže ohně vznikaly a šířily se velmi snadno.

Seznam nám udává velikost obce na prahu třicetileté války, mů­žeme se tedy domnívat, že měla kolem 120 až 150 obyvatel. Celkem klidný a hospodářsky jistě prosperující vývoj obce byl však pře­rušen prudkou a nelítostnou třicetiletou válkou, která měla pro naši vlast tragické následky. Ty velké hrůzy hodnověrně vylíčil současný vlastenecký spisovatel Bohuslav Balbín, který ve své slavné Obraně jazyka českého, jež byla cenzurou potlačena, napsal: „Spatříš mnohdy na opuštěném místě trčeli bránu nebo sloup nebo ohromné trosky veliké budovy, to je vše, co zbývá ze zámku, který se tu vypínal, jinde strmí osamělá věž, jediný to zbytek vesnice nebo tvrze, jež pohltily plameny. Nebylo by možné uvést jediného města ba ani jediného hradu, který by nebyl vypálen za poslední války."

Ani Chválenice a jejich okolí nebyly z této zkázy vyňaty. Hned na začátku války byly pustošeny všechny osady na panství. Když totiž roku 1620 hrabě Arnošt Mansfeld obléhal Plzeň a tábořil ne­daleko Plzence, je pravděpodobné, že se vojáci vydávali za potra­vinami i do zdejší krajiny a sužovali její obyvatele. Když se pak Mansfeld zmocnil Plzně, táhlo proti němu vojsko císařské a bavor­ské. Ale i později Chválenice, které ležely na cestě k Nepomuku a na České Budějovice, často navštěvovala vojska či „partaje", jak se tehdy říkalo. A nebyl mezi nimi rozdíl, zda šlo o vojska ne­přátelská či císařská. Oboje loupila, vraždila a brala, na co přišla. V dopisu z roku 1639 si důstojníci Sallisova pluku stěžují na plzeň­ské hejtmany, že neprovádějí jejich rozkazy, a to zejména v otáz­kách zásobování. V příloze pak uvádějí seznam míst, která jsou úplně zničena, a proto nelze vymoci z nich kontribuci. Jsou to ovšem jen sídla panství. Mezi nimi jsou Nebílovy, Řenče, Štěnovice, Spálené Poříčí a mnoho jiných.

Dlouholetá válka a její neblahé jevy uvolnily obrovské pro­story zemědělské půdy, vždyť v zemi zůstala asi jen polovina oby­vatelstva. Krajně nepříznivý vliv na osídlení kraje mělo také ne­únosné utužení poměrů poddanského obyvatelstva. Především se zvýšila robota tak, že poddaným téměř nezbyl čas na práce na vlast­ních statcích. Zvyšovaly se peněžité a naturální dávky vůči vrch­nosti a kontribuční dávky státu. Došlo k nejmohutnějšímu připou­tání poddaných k vrchnostem. Poddaní, sedláci a čeleď opouštěli své usedlosti, utíkali ze vsí a bouřili se proti nesnesitelnému útla­ku. Na šťáhlavském panství bylo ohniskem nepokojů městečko Sta­rý Plzenec.

Z pera vlasteneckého spisovatele Bohuslava Balbína čteme: „Jim (panstvu) zdá se, že i lesy, háje a oudolí samo, ano až i listí a větve stromů provolávají: rebelie, rebelie! A že tudíž podle návodu Macchiaveliho, jakoby na půdě podezřelé potřebí všecko zničiti, hrady pobořiti, nikdy neopravován měst a městeček, když věkem kácejí se hradby, proti lidu pak jako proti nepříteli bu­doucímu vystupovati násilím i mocí a když ani to nepostačuje, lstí, přetvářkou a podvodem." Přitom je však zajímavé, že obyva­telé šfáhlavských vesnic se nikdy nepřipojili na stranu staropl-zeneckých, kteří se bouřili proti vrchnosti. Těm šlo totiž jen o je­jich vlastní prospěch, uznání starobylých práv městečka a nikoliv o zlepšení situace všech poddaných.

Vrchnost zabírala opuštěnou půdu a zakládala si z ní vlastní dvory. Nutila přitom poddané, aby i ze zabraných pozemků platili kontribuci. Na některé pusté usedlosti a chalupy dosazovala vrch­nost lidi z jiných panství, zejména ze Žluticka. O tom, jak Koko­řovci za války zabírali poddanské statky, svědčí skutečnost, že roku 1624 měli celkem 16 vesnic s 5 malými panskými dvory. Na po­čátku 19. stol. však měli již 23 vesnic a 14 dvorů.

Jak se ve vsi žilo po třicetileté válce?

Poučný pohled na hospodářskou a sociální situaci Chválenic těsně po ukončení války podává tzv. berní rula. Je to soupis ka­tastru poddaných usedlostí, pořízený kvůli zdanění. Platila zása­da, že daň platí ze své půdy především poddaní. K roku 1654 jsou proto sepsána všechna poddanská hospodářství, jež jsou rozdělena na selská, chalupnická a zahradnická. Ve Chválenicích tehdy cha-lupníci nebyli. Podle uváděného soupisu bylo ve Chválenicích roku 1654 22 usedlostí, z toho bylo 9 pustých, tedy téměř polovina. Jaký to byl velký rozdíl proti době ani ne půl století vzdálené, kdy tu byly jen 4 spálené chalupy. K obci bylo podle berní ruly přiměřeno 527 strychů polí, která měli užívat hospodáři, ale z to­ho se na zimu osívalo jen 60 strychů a na jaře 26 strychů. Tehdy se hospodařilo tzv. trojpolním způsobem, hnojilo se značně nedo­konale, a tak se velká část půdy nechávala ležet ladem, aby opět získala živiny pro další úrody.

Byl to opravdu zoufalý stav. I počet dobytka, který tehdejší hospodáři měli, byl nedostačující. Podle zmíněného soupisu drže­li chváleničtí 12 koní, 9 krav, 19 jalovic, 14 ovcí, 22 vepřů. V údajích o půdě a dobytku není uvedeno farní hospodářství, kte­ré, jak víme z pozdějších let, bylo největší. V roce 1654 hospo­dařili ve Chválenicích sedláci Jiří Zítek, Ondřej Jíra, Bartoloměj Smolík, Matěj Kumfrout, Štěpán Řapek, Jan Kovařík, Tomáš Antonín, Matěj Michálek, Klement Kabelka, Jiřík Kabele, Tomáš Benda. Pustých selských usedlostí bylo sedm. Také panská hospoda byla pustá. Zahradník Jan Kalisla byl pouze jeden. Druhé dvě zahradnic­ké usedlosti byly pusté, a to Řehoře ševce a Adama hrnčíře. Po­rovnáním hospodářů s rokem 1609 zjišťujeme, že stará spáleniště — Žižkovské, Jiříka Bláhů a Jana Vondrovic — byla nově osazena, a to Jiříkem Žídkem, Ondřejem Jírou a Bartolomějem Smolíkem.

Zničená hospodářství se jen velmi pomalu obnovovala. Nebyli lidé a nikdo sa nechtěl uvazovat do usedlosti, která byla zaned­baná, pole zarostlá a zároveň vyvstávala velká povinnost vůči vrchnosti, odvádět dávky a robotovat. Ještě za 22 roků, kdy se dělala revizitace berní ruly, je zaznamenáno 7 pustých usedlostí, pouze dvě se podařilo osadit. Na grunt Jiříka Příbka byl dosazen Šimon Příbek a komise si poznamenala, že „tento hospodář nynější osadivše se na něj 1663 více rolí najiti nemůže, což i my podle očitého spatření více jsme jich najiti nemohli". Dále byla osa­zena jedna zahradnická usedlost Adama hrnčíře Ondřejem Laštovič­kou, a to roku 1673. U ostatních pěti selských pustých usedlostí je poznamenáno „při nejprvnější visitaci pustý a posavad se toli­ko místo vynachází, luka zarostlá pastvištěm se užívají". U obou pustých zahradnických usedlostí je poznámka „při nejprvnější ko­misi pustý a posavad toliko místa jsou." Navíc Vávra Kovařík v roce 1676 nemohl dostát svým povinnostem, takže, jak je pozna­menáno, „pro chudobu grunt opustil a v podružství zůstává." Tím vlastně počet pustých usedlostí stoupl na osm. Zbídačení obce ukazuje i výkaz o půdě. Podle zmíněné revizitace v roce 1677 mě­ly Chválenice přiměřeno 508 strychů polí, z nichž se však osíva­lo pouze 125 strychů, 65 strychů tvořilo úhor, 83 strychů leželo ladem a 235 strychů zarostlo lesem.

Podle hlášení chválenického faráře žilo ve vesnici v roce 1677 asi 108 lidí, v roce 1700 165 a v roce 1713 194 lidí. Z těchto čísel je vidět, že od druhé poloviny 17. stol. nastává značný populační přírůstek. Ve vývoji české vesnice v době feudální můžeme pozoro­vat několik důležitých změn. Velmi významné je především 16. stol., neboť zde se kladou základy k dalšímu vývoji a ty působí namnoze až do konce feudalismu, tj. do roku 1848. Na vesnici se od 16. stol. projevuje ostrá třídní diferenciace. Také rozdělení na sedláky a chalupníky kolísá a jasno v tom přináší až robotní patent z roku 1777, který podle daňového klíče dělí hospodáře na sedláky, kteří mají robotu s potahem, a na chalupníky, kteří robotují pouze ručně.

Základem ke studiu sociální tváře vesnice je půda, na níž se hospodaří, a ta určuje hospodářský i sociální vývoj. Půda má ovšem velkou stabilitu. Zůstává u gruntu a pro ty, na které se nedo­stalo, protože se nemůže dělit, zbývají dvě cesty: odejít a hledat si nové zaměstnání, což ovšem bylo vázáno na souhlas vrchnosti, nebo odejít do podružství. Tím vzniká na vesnici nová třída.

Patrimoniální systém trval na nedělitelnosti gruntů, a tak pří­slušníci selských rodin, pokud se nepřiženili do některého jiného statku, stávali se podruhy, bezzemky a stavěli si domky buď na půdě selské, nebo obecní. Od druhé poloviny 18. stol. se projevuje na české vesnici velká dynamičnost. Vesnice jsou přeplněné, sta­vení jsou přelidněná, neboť všude, v každém domě je téměř podruž-ská rodina. Buď u otce žije rodina syna nebo výminkář, bratři, je­jich rodiny apod. Ve stavení jsou tak dvě až tři rodiny. Vznik této nové kategorie domkářů, či vlastně podruhů s chalupou, je lo­gickým důsledkem značného roztříštění sociálně hospodářských poměrů a přelidnění vesnice. Tito obyvatelé, pokud je jim to po­voleno, staví si domky bez pozemků a nesmějí chovat dobytek. Od­stěhováním ze statků nastává určité odtržení, uvolňují se všechny svazky k rodné půdě a tak vznikají námezdní zemědělští dělníci. Mezi chalupníky nastává velmi častá fluktuace a synové chalupní-ků, domkářů a podruhů chodí za celou vesnici na vojnu. Právo vybírat vojáky ze svých poddaných bylo jedním z velmi důležitých práv vrchnosti. Neustálé války, které se v Evropě vedly, stály ti­síce a tisíce životů. Aby se vojenská služba poněkud usnadnila, by­la v roce 1802 zavedena namísto doživotní služby takzvaná ka­pitulace na určitý počet roků. Pro pěchotu a vozatajstvo to bylo 10 let, pro jízdu 12 roků, pro dělostřelectvo a ženisty 14 roků. Ale i to přinášelo problémy. Je pochopitelné, že propuštění vysloužilci, často už invalidé, odvyklí pravidelné práci, bývali na vesnici ne­pokojným živlem a vrchnost je označovala často za podněcovatele nepokojů. O nejistém osudu vojáků svědčí i zápisy ve staré chvá-lenické pozemkové knize, kde při dědických pořízeních se často mluví i o synech, kteří jsou na vojně, s dovětkem: „Vrátí-li se."

Za padesát let po vzniku berní ruly se v roce 1716 pořizoval znovu k daňovým účelům soupis poddaných hospodářů. Je to tzv. tereziánský katastr. Je zajímavé, že počet usedlostí se v obci ne­zvětšil. Vrchnost opět přiznává 21 hospodářů, navíc tu byla fara a farní hospodářství, obecní kovář Šimon Hřebík a učitel. Celkem tedy tu bylo asi 24 stavení. Tak na statku Jiřího Zítka hospodařil Jiří Sobota, na statku Ondřeje Jíry Šimon Zítek, statek Bartoloměje Smolíka měl Martin Benda, na statku Jana Kovaříka hospodařil To­máš Krňoul, na statku Šimona Přibíka Václav Přibík, na statku Jiřího Kabelky Ondřej Kabele, na statku Klementa Kabelky Jan Při. báň, statek Michálků se držel dál v rodě, krčmu Mikuláše Valtra měl Jan Kašpar. Usedlost Jana Kovaříka převzal Václav Rous, To­máše Antonyho Jiří Bouda, Vrchotové dále hospodařili na svém stat­ku, u Jana Plechatého byl Bartl Šilhánek, Řapkové zůstávali, u Ma­těje Kumfrouta byl Václav Přibáň, u Jana Turka Michal Koudelka, u Antonína Rakoše Jan Koc, u Jana Podušky Jan Skála, u Jana Ko­vaříka Tomáš Laštovka, u Adama hrnčíře Mikuláš Rous a na místě Jana Kalisty a Řehoře ševce byl Václav Poduška. Všichni hospo­dáři patřili výměrou polí mezi bohatší. Byli to vlastně samí sedlá­ci, žádní chalupníci. A tento zjev můžeme sledovat po několik ge­nerací. Z 21 usedlostí pouze tři měly půdu od 5 do 15 strychů, čtyři měly 15,1—30 strychů, třináct od 30,1—60 strychů a jedna přes 60 strychů polí.

Komise, která kontrolovala katastr, uznala chválenická pole za velmi špatná. Píše, že pole jsou příliš vzdálená od vesnice, až za lesy, a to způsobuje potíže s dovážením hnoje. Jsou bahnitá, písko-vitá, břidličnatá a je tu hodně mrtvé půdy. Pole se musí obdělávat s dvěma kusy dobytka. Zařadila je do sedmé bonitní třídy, to zna­menalo, že sklizeň tvořila pouze trojnásobek výsevku. Byla to předposlední třída, jež činila dvaapůlnásobek, v nejvyšší první tří­dě sklizeň činila šestinásobek. Obilí sedláci prodávali do Plzně. Ta­ké louky byly špatné. Byly označeny za vyprahlé a jalové.

Rovněž farář musel ve zvláštním přiznání vypsat nejen farní hospodářství, ale i stav kostela, fary a školy, která mu podléhala. Tak farář Josef Václav Fišer píše v roce 1713, že kostel je na spad­nutí, veškeré zařízení je staré, rovněž fara je stará a hrozí spadnu­tím. Jen kaplanka u ní byla nově postavena z kostelních peněz. Kaplanem byl Václav Frank, vydržovaný z peněz faráře. Farář uží­val 87 strychů polí, byl tedy néjvětším sedlákem ve vsi. Měl 4 koně, 6 krav, 5 jalovic, 25—30 ovcí a 2 prasata. Vedle různých dávek od vrchnosti a od poddaných v obilí dostával od vrchnosti 12 sudů piva ročně. Naproti tomu učitel byl úplný žebrák. Chválenická škola byla na spadnutí a učitel měl tak malé příjmy, že byl z toho sotva živ.

Tereziánský katastr doplňuje, a to hodně detailně, šťáhlavský urbář z roku 1719. Je zde popsán veškerý vrchnostenský majetek a také hospodářství poddaných a jejich povinnosti vůči vrchnosti. Nejprve je popisována fara, která byla zčásti nová (1717) a zčásti stará. Škola byla již v té době trvale obsazena. Děti se v ní učily základním předmětům, tj. čtení, psaní a počítání. Stála u farní­ho kostela a byla ze dřeva. Po těchto údajích následují záznamy o jednotlivých hospodářích. Jsou rozděleni na sedláky, půlsedláky a chalupníky. Urbář uvádí jejich majetek i povinnosti. Bylo zde stále 21 poddanských usedlostí. Sedláci byli povinni robotovat vrchnosti tři dny s potahem, vedle toho ještě v létě ostatní dny museli vozit seno, otavu a obilí, ruční robotou byli povinni od sv. Havla k sv. Janu tři dny, pak celý týden. Ve žních a v Otavách museli pomáhat s dobytkem. Dále byli povinni vrchnosti bezplatně příst a museli do svých stavení přijímat vojáky a živit je i jejich koně, jestliže byli přikázáni na panství. Tehdy totiž neexistovala kasárna a vo­jáci byli rozděleni na jednotlivá panství. Půlsedláci měli stejnou robotu, jen hospodský Jan Kašpar byl od ní osvobozen, ale vrch­nost měla právo mu kdykoliv hospodu odejmout, a pak měl roboto­vat stejně jako ostatní. Chtěl-li sedlák nebo půlsedlák dostát svým povinnostem, musel tedy pro vrchnost vydržovat jednoho čeledína a potah. Chalupníci byli povinni robotovat týdně tři dni, ve žních celý týden. Jaký je to velký rozdíl proti předchozí době před tři­cetiletou válkou, kdy vlastně ve Chválenicích robotoval jen jeden sedlák a nyní všichni a jak těžce. Je to svědectví nebývalého utu­žení nevolnických povinnosti. Robotovat museli chváleničtí na dvo­ře v Nobílovském Bořku. Podle záznamu v urbáři, museli hospodá­ři, kteří drželi koňský potah, až čtyřikrát ročně poslat do Prahy či jinam jednoho koně. O sv. Martinu se ti, kteří nehospodařili na vlastním statku, a všechna mládež, museli dostavit na šťáhlavský zá­mek a tam oznámit, kde se budou příští rok zdržovat.

Obcí procházela zemská cesta z Chebu do Plzně a na Vídeň a by­la zde položena i pošta. Silnice byla ovšem tehdy velmi špatná, v době dešfů se vše bořilo do bláta. Nazývala se Rybářská, a to proto, že spojovala rybnikářskou oblast a vyvážely se po ní do Saska a Rakouska ryby. Dnešní silnice je z let 1811—1818, kdy stát začal budovat nové silnice.

Ve Chválenicích se dědily nejen grunty, ale i řemesla. Rodina Kašparových držela vedle gruntu od počátku 18. století i panskou krčmu, hrobařské řemeslo se dědilo v podružské rodině Rancových (Štěpán Ranc, Jiřík Ranc), hrnčířské řemeslo pro změnu v rodině Laštovkových. U dalších řemesel není možné dohledat, zda byly předávány v rámci jedné rodiny. Tak víme, že Mikuláš Albl byl obecním pastýřem, Adam Kotor farním ponocným a Václav Poduška krejčím. Kovářské řemeslo si ve Chválenicích po několik generací na přelomu 17. a 18. století předávala rodina Hřebíkových a na počátku 20. let 18. století tuto živnost převzal Jan Hruška ze Šťáhlavic.  Jiná řemesla se nedědila - tak tomu bylo u kantorů - učitelů.

Ke konci 18. stol. se za císaře Josefa II. dělal nový soupis, tzv. josefský katastr. Sestavoval se již podle nových hledisek státní pokladny. Až dosud se totiž v berních soupisech neuváděl majetek vrchnosti a všechny usedlostí, které nebyly přímo poplatné vrch­nosti, tj. fara, škola, obecní kovárna, pastouška atd. Císař Josef II. a jeho rádci chtěli tímto novým soupisem omezit výsadní posta­vení vrchností. Josefský katastr vytvářel v podstatě katastrální obce, avšak pro odpor vrchnosti nevstoupil nikdy v platnost. Po brzké Josefově smrti přistoupil jeho nástupce při vybírání daní ke kompromisu. Ve Chválenicích od poloviny 17. stol., kdy se pořizo­vala berní rula a později tereziánský katastr, bylo stále 21 poddan­ských usedlostí. Vedle toho tu byla fara, škola, obecní kovárna, pa­stuška, nejméně tedy 25 stavení. V roce 1787, kdy se sestavoval tzv. josefský katastr pro Chválenice, tu bylo 28 domů. Ani v sociální skladbě nenastala velká změna. V katastru jsou hospodáři uvedeni v následujícím pořádku: fara, Jan Přibáň mladší, dvůr, Matěj Při-báň, chalupa, Václav Šimek, dvůr, Vavřinec Petr, dvůr, Josef Tolar, dvůr, Bartoloměj Sobota, dvůr, Tomáš Sobotka, dvůr, Josek Zítek, dvůr, Josef Benda, dvůr, Matěj Přibík, dvůr, Jan Kabele, dvůr, Jan Přibáň starší, dvůr, Jan Hrabě, dvůr, Václav Poduška, dvůr, Václav Kašpar, pololáník, chalupa, Blažej Janda, dvůr, Ferdinand Kasl, po-loláník, chalupa, Václav Bardoun, podružská chalupa, obecní pa­stuška, Jan Říha, podružská chalupa, Václav Laštovka, chalupa chalupnická, obecní chalupa, druhá obecní chalupa, škola, Martin Petr, dvůr, Josef Ranc, chalupa, Jan Řapek, dvůr.

Vrchnosti si pro své hospodářské účely a pro evidenci sestavo­valy od 18. stol. velmi podrobné seznamy obyvatelstva. Chtěly mít přehled o všech svých poddaných. Jsou v nich uváděni hospodáři, jejich ženy a děti, ale 1 obyvatelé, kteří byli mimo ves. Rozděleni jsou podle příslušnosti k jednotlivým vrstvám, a to k selské, cha-lupnické, na podruhy s chalupami, podruhy bez chalup a na vdo­vy a sirotky. Pro šťáhlavské panství se zachoval takový seznam zva­ný „manšaftsbuch" z roku 1813 a ten nám podává názorný pohled do sociální skladby obyvatel Chválenic. Na selské rodiny připada­lo v obci 93 osob, na chalupníky 14, na podruhy s chalupami 20, na podruhy bez chalup 42, na sirotky a vdovy 49, celkem bylo tedy v Chválenicích 218 osob. To však byl stav příslušníků obce, sku­tečnost byla trochu jiná, neboť řada synků a dcer sloužila na panském dvoře nebo byla na vojně. Ve skutečnosti v roce 1813 žilo v obci 179 osob a také poměr mezi jednotlivými vrstva­mi byl trochu jiný, protože těch, kteří žili mimo obec, bylo nej­více z chudiny. Ve skutečnosti na sedláky připadlo 47,4 %, na cha­lupníky 7,2 %, na podruhy s chalupami 9,2 %, na podruhy bez cha­lup 21,9 %, na sirotky a vdovy 14 % zo všeho obyvatelstva. Zde byl rozdíl největší, celkem 8 %, neboť sirotci byli většinou vojáci. V obci bylo 17 selských usedlostí, u dvou byli výminkáři a jeden čekatel, tři chalupnické usedlosti, jeden výminkář, pět podruž-ských rodin ve třech chalupách a 12 rodin podružských bez vlastní chalupy. Sirotci byli po 24 otcích. Jak z nástinu sociálních po­měrů ve Chválenicích vysvítá, měli mezi obyvatelstvem převahu stále sedláci. Selská vrstva byla také ve Chválenicích nejsilnější ze všech 24 obcí rozlehlého šťáhlavského panství, jež v sou­pisu obyvatelstva jsou uvedeny. Blížily se jim jen Želčany a Nezba-větice. Selská vrstva na panství tvořila v průměru 17,2 % proti 42 % ve Chválenicích. Majetná zemědělská skupina sedláků a cha­lupníkú představovala na panství 27,5 %, ve Chválenicích 48,5 %. (Je počítáno z původního stavu všech osob patřících do obce.)

Od konce 18. stol. Chválenice Již rostly. K roku 1790 měly 29 domů, roku 1829 bylo zde už 26 domů s 259 obyvateli, z řemeslníků tu byl mistr podkovář s tovaryšem, krejčí a kramář. Byla tu tri­viální škola s učitelem a pomocníkem. Od roku 1810 zde učil Ma­těj Brejcha, jehož rod na škole nepřetržitě působil až do roku 1955.

Učitel Matěj Brejcha zachoval zajímavý popis obyvatelstva vesni­ce i s jeho sociálním rozdělením k roku 1838. Podle jeho záznamů byla v obci pastouška a kovárna, kde pracoval kovář František Nolč, u kostela byl hřbitov a v blízkosti bydlil hrobník Josef Kašpar. V čp. 32 bydlel cestmistr šlechtického původu Friedrich z Altenburgu, cestářem byl František Řapek, v krčmě čp. 37 šenkoval František Přibík, dále tu byli tři krejčí — František Ulč, podruh v čp. 29, Václav Řapek v čp. 34 a Václav Němec. Ševci byli dva, a to Matěj Sobota a Jan Petr v čp. 38. Cihlářem byl Václav Šimek v čp. 29 a uhlířem Vojtěch Šlouf v čp. 19. Podle dalších zpráv tu kolem té­to doby byl ještě kramář.

Záznam o Chválenicích v Berní rule z r. 1654:

Záznam o Želčanech v Berní rule z r. 1654: