Vznik chválenického hasičského sboru

Jiří Sankot

Chválenický hasičský sbor byl založen na podnět chválenického faráře, vikáře Josefa Tangla, 10. března 1892. Již od roku 1883 existovala ve Chválenicích tzv. Cyrilská jednota, která si pořídila hasičskou stříkačku a pomáhala hasit požáry nejen ve Chválenicích, ale i v okolních obcích. Stříkačka chválenické Cyrilské jednoty byla vysvěcena v roce 1884 v Nezvěsticích. Jednota měla čtyřicet členů. Založil ji také farář Josef Tangl, spolu s řídícím učitele Vendelínem Benediktem Breychou a učitelem Josefem Mozrem. Cyrilská jednota si v té době získávala popularitu v celých Čechách a neměla s hašením nic společného. Jejím hlavním úkolem bylo pozvednout úroveň chrámové hudby, která byla v té době ohrožována lacinou italskou operou. Přestože ve vsi existovala stříkačka, mnozí občané Chválenic dlouho bojkotovali vznik dobrovolného hasičského sboru. Svědčí o tom následující článek Plzeňských listů z 18. července 1885: „Z Chválenic (červenec 1885): V pondělí dne 13. t. m. o půl 4. hodině ranní polekáni jsme byli poplachem zvonů a voláním „hoří!“ Požár za­chvátil obydlí truhlářského mistra p. Šmolka a v době půlhodiny zmohutněl tak, že úsilí přikvapivších občanů, aby zachránili bořicí stavení, bylo marno a muselo se omeziti pouze na zabránění šíření požáru. Nebezpečí bylo tím větší, že v okolí se nalézalo ještě několik došky krytých statků. Zatím podařilo se úsilí obětovných občanů naších a okolních požár omeziti, čemuž napomáhalo úplné bezvětří a pak naše obecní stříkačka, jež při tomto svém prvním řádném výkonu osvědčila se znamenitě. Nevíme, co by si byli po­čali občané k uhašení požáru, nemajíce stříkačky v místě, tolik ale jisto jest, že by požáru bylo za oběť padlo statků více. Pohořelý, jemuž oheň mimo stavení strávil též stodolu, jest pojištěn as na 650 zl. Příčina požáru neznámá. — Pří příležitosti té nemůžeme zamlčeti, jak výhodným byl by v obci naší hasičský sbor, proti jehož zřízení ozývají se ještě některé hlasy. Marná prý to výloha, když je zastane prý „jistý občan tolik, co tři hasiči“. Bylo to vi­děti! Či nebylo by bývalo lépe, aby hasení byl řídil sbor vycvičený, kde nenámahal by se jeden druhého překřičeti, ale řídili by se všickni rozkazy velitele a tak by nezvyšovali všeobecný zmatek?! Doufáme, že po zkušenosti této, přijdou ti páni odpůrci k náhledům jiným, lepším, a že v brzce zařídí se i u nás sbor hasičský. — Za obě­tovné počínání při hasení zasluhují vděčného uznání mnozí občané, zvl. hostinský p. Červený;  při pohledu na ně nemohli jsme potlačiti myšlénku, jak statní by to byli hasiči. Vřelý dík náleží též pánům sousedům, jež ochotně zapůjčili koně a nádoby. K požáru dostavili se též ctěné sbory hasičské z Nezvěstic a Šťáhlav.“

Chválenická hasičská jednota si díky své pohotovosti rychle zjednávala respekt v širokém okolí. V červenci 1887 Plzeňské listy píší: „Dne 26. července, o 8. hodině večer vypukl požár, v Losiné, na tak zvaném Bambousku v domku Josefa Levého. Požár zůstal omezen pouze na tento domek, diky ovšem tomu, že stál úplně o samotě. Pohořelý jest pojištěn na 300 zl. K požáru dostavila se stříkačka z Chválenic. Podivením naplnilo jistě každého, který při požáru onom byl, ta zvláštnost, že rolníci losenští přivezli vodu k požáru teprve po ¾ hodiny, kdežto občané z Chválenic, ačkoliv je to vesnice téměř vzdálená, byli u požáru za ¼ hodiny. Půl hodiny musela tedy stříkačka státi nečinně. Ovšem, kde se ob­čané vymlouvají, poroučí-li jim starosta aby vezli vodu k požáru, že na nich není řada, nemůže to jinak býti. Štěstí ještě, že pan Batěk se navrátil z pole, jinak by snad nebyla bývala u požáru ani kapka vody. Zvláštností bylo též, že nebylo při požáru ani žebříku ani lopaty, ba ani dost malé nádoby. Ovšem domek stál o samotě, nikomu nehrozilo nebezpečí, proč se tedy namáhati, mysleli si asi okolostojící. Smutné to poměry u nás na venkově“.

Zmíněná hasičská stříkačka byla tažena za koňmi a byla uchovávána ve stodole hostince U Cingrošů. Později byla nahrazena motorovou stříkačkou. Ta již byla tažena nákladním autem Karla Nolče. Poté, co vznikl Sbor dobrovolných hasičů, získali jeho členové i uniformy. Pracovní uniforma byla bílá, slavnostní tmavě modrá. Zpočátku se hasiči oslovovali „příteli“, později „bratře“. Toto srdečné oslovení je zavazovalo k lásce k bližnímu. V roce 1934 měl chválenický SDH šestadvacet členů.