Více o aplikaci
Obec Chválenice
Chválenice č.p. 21
332 05 Chválenice
Chválenice
Jiří Sankot
Poplatky za základní církevní obřady – křty, svatby a pohřby – se nazývají štolové. Farář při těchto významných obřadech nosí štólu. Jde o zdobený pás, který například při svatebním obřadu pokládá kněz na ruce snoubenců. Zatímco dnes je placení štolových poplatků dobrovolné a nezávisí na nich vykonání obřadu, v minulosti tomu tak nebylo.
Do roku 1777 měla chválenické farnost svá vlastní pravidla pro placení církevních úkonů. V případě svateb a pohřbů bylo pravidlem, že majetní a zdraví lidé platili více, zatímco nemohoucí a chudí farníci méně. Lepší představu o výši poplatků si můžeme udělat u křtů, kde bylo pro výši platu určující, zda člověk platil faráři v průběhu roku desátky nebo nikoliv:
Také v dalších farnostech po celé zemi bylo zvykem, že si farář určoval výši štolových poplatků ve farnosti. Na řadě míst však duchovní této benevolence zneužívali a doslova odírali farníky. Množily se stížností na jednání duchovních správců, a proto Marie Terezie přistoupila k vydání patentu, který se velice detailně problematikou štolových poplatků zabýval a sjednocoval je na území celých Čech. Nařízení se nazývalo Štolový patent pro Čechy a byl vydán 30. května 1750. Jeho platnost byla několikrát prodloužena, poprvé 17. ledna 1786.
Vydání Štolového patentu neznamenalo, že by se jím začaly řídit jednotlivé farnosti. Příkladem je právě farnost chválenická. Zde si teprve v roce 1777, dvacet sedm let po vydání patentu, všiml rokycanský vikář Václav Tomandl při své vizitaci, že se chválenický farář Václav Antonín Schöttner při vybírání štolových poplatků stále řídí jakýmsi starým zvykovým právem. Nařídil proto, aby byly od roku 1778 také ve Chválenicích respektovány všeobecně platné taxy zavedené tereziánskám štolovým patentem.
Na rozdíl od místních zvyklostí byl patent ve věci poplatků velmi důkladně propracovaný. Byly v něm odstupňovány například poplatky za následující církevní úkony:
To, že ve Chválenicích nebyly zavedeny štolové poplatky podle císařského dekretu dříve, nelze dávat za vinu chválenickým farářům. Farář Václav Antonín Schöttner dal v průběhu 70. let 18. století možnost rozhodnout o případné změně poplatků rychtářům přifařených obcí. O důvodech této nabídky a také o výsledku jednání napsal dodatečně zápis do nejstarší chválenické matriky sňatků. Zde obsah latinského zápisu přeložený Mgr. Vladimírem Červenkou:
Na paměť
Léta Páně 1773, dne 8. srpna, vyvstal spor mezi farářem Václavem Schöttnerem a farníkem Adamem Němcem, vdovcem a čtvrtsedlákem ze vsi Žákava, který chtěl za svatbu bez mše zaplatit jeden zlatý, přičemž se řídil podle štolové taxy, která ovšem v době jeho narození nebyla farníky chválenické farnosti a vůbec celého černínského panství uznávána. To dosvědčili důstojný pán František Laštovička, nyní farář plzenecký a předtím můj předchůdce ve Chválenicích, důstojný pán František Svoboda, farář prusinský a sekretář rokycanského vikariátu, oba od patronátu nejjasnějšího pana Heřmana Jakuba Černína z Chudenic.
Ještě když jsem tu byl druhým rokem, žádný z mých farníků o štolové taxe nevěděl, ale platili podle starého zvyku, až výše jmenovaný vdovec se začal vykrucovat. Proto, když císařsko-královské i církevní konzistoriální dekrety začaly trvale o štolové taxe mluvit, napsal jsem pro větší a pozdější jistotu hned 8. srpna na panskou kancelář do Šťáhlav jejímu řediteli panu Václavu Steinsdorferovi a zpravil jsem jej o mé záležitosti s mým farníkem.
Řečený pan ředitel povolal ještě 8. srpna všechny rychtáře ze vsí chválenické farnosti a zeptal se jich, zda se napříště chtějí řídit podle císařsko-královské štolové taxy a zda slibují se jednou pro vždy odříci starého obyčeje či ne. Rychtáři odpověděli, že se novou štolovou taxou řídit nechtějí a chtějí setrvat při staré. Když pan šťáhlavský direktor dostal od rychtářů takovou odpověď, poslal s ní ke mně zdejšího chválenického rychtáře Matěje Přibíka. Rychtář přišel dne 10. srpna na faru, ale protože jsem nebyl doma, šel za kaplanem, ovšem 11. srpna přišel po mši za mnou do sakristie a v přítomnosti kantora Josefa Šmolíka mi po vykonání náležitého pokorného pozdravu vyřídil: „Urozený pan správce se dá velebnému pánu pěkně poroučeti, a že dá vzkázat, že se všech rychtářů ptal a oni odpovídali, že se nechtějí podle nový taxy štoly spravovati, ale že chtějí při starý vostat.“ Že to všechno proběhlo právě tak, dosvědčuji svou kněžskou ctí.
Ve Chválenicích dne 11. srpna léta Páně 1773.
Václav Antonín Schöttner, farář chválenický.
Rychtáři byli v té době ve vsích farnosti následující: ve Chválenicích Matěj Přibík, v Borku Jan Pech, v Losiné Matěj Sobota, v Nezbavěticích Vojtěch Šlouf, v Želčanech Václav Nolč, v Olešné Martin Šimek, v Nezvěsticích Kašpar Šefl, v Žákavé Jan Steiner, v Milínově Martin Hružka, N. B. z Chouzov na panství Hradiště v kraji klatovském byl přítomen rychtář Vavřinec Chmelík jakožto poddaný jiného panství.
Za pohřeb byli placeni jak farář, tak kostelníci, kantor, zpěváci, muzikanti, regens chori (ředitel kůru), varhaník nebo calcant (šlapal měchy u varhan). Zvláštní poplatek dostával farář za zpívanou zádušní mši (requiem) nebo za kázání nad mrtvým. Další poplatek byl stanoven pro zvoníka podle stupně zvonění, fakulanty (nosiče pochodní), nosiče rakve a hrobníka.
V případě sňatku byla určena mimo jiné sazba za zápis oddavků do matriky. Mohl zapisovat farář, ale i další pověřené osoby. Ve chválenické farnosti například tuto příležitost dostával do roku 1779 učitel.
Pojďme si nyní blíže představit onen historický patent z roku 1750, od jehož vydání si panovnice Marie Terezie slibovala úlevu poddaným, pro které byla mnohdy výše štolových poplatků nesnesitelná.
„My Maria Theresia z Boží milosti císařovna Římská v Germanii, též Uherská, Česká, Dalmatská a Slavonská královna, arcykněžna Rakouská, kněžna Burgunská, Brabandská, Medyolánská, Štyrská, Korytánská, Kránská, Mantuánská, Parmenská a Piacetynská, Linburgská, Lucenburgská, Gelderská, Wurtenbergská, v Vrchním a Dolním Slezsku, též Švábská a Sedmihradská, markraběnka Svaté Říše Římské, Burgavská, Moravská a v Horní a Dolní Lužicy, knížo-hraběnka Namurská, paní na Windyšmargku, Portenavě, Talinská, Mechelská, kněžna Lotrynská, Barská, též velká kněžna Toskánská...
Milostivě dáváme patentem ze dne 30. května 1750 jednomu každému obyvateli dědičného království českého z stavu duchovního a světského, jakéhoby oni důstojenství (ouřadu) nebo povolání byli: poněvadž v městech královských Pražských a ve většině měst království českého posad žádná štolová taxa nebyla stanovena, a tak mezi duchovenstvem a světským stavem vznikají rozličná nedorozumění a hádky, nařizuje dále uvedené taxy, a to k ochraně obyvatel, aby oni s takovými taxami štoly dle vlastní libosti přetahováni nebyli.
A jakož toho sice křesťanská láska vyhledává, by chudý lid přetahován nebyl, anobrž jemu ve všem z milosrdenství a lásky na ruku se šlo, tak tedy nejen farářové, anobrž i ostatní kostelní ouředníkové a k kostelu patřící sloužící aneb k praveným službám potřebující pomocníci se všemožně přičiňují nuzným a obzvláště těm a takovým osobám, jenž se žebrotou živějí (byť by z stavu vyššího neb nižšího byly), ty pod těmi nahoře posazenými rubrikami potřebné funkcí bez časného ouplatku (naproti k očekávání mající odměně věčné) vykonávati a ty k takovým funkcím potřebné requisita gratis popříti.“
Obyvatelstvo bylo na základě tereziánského patentu rozděleno do tří stavů, z nichž osadních chválenické farnosti patřili do stavu třetího, selského. Každý stav byl podle postavení a zámožnosti dále rozdělen na několik tříd:
Vyšší stav:
Městský stav:
Selský stav:
Na úvod vyprávění o výši štolových poplatků si představíme ceny a mzdy z 1. poloviny osmnáctého století. Již delší dobu se platilo zlatými a krejcary, ale do roku 1764 existovaly také kopy grošů. Když byly kopy grošů v roce 1764 zrušeny, byly kursy jednotlivých měn přepočítávány následovně:
CENY
MĚSÍČNÍ MZDY
Štolové poplatky byly ve druhé polovině 18. století hrazeny již výhradně ve zlatkové měně. Pojďme se s nimi blíže seznámit:
Poplatky za křtiny:
| 1. třída | 2. třída | 3. třída | 4. třída | 5. třída | |
|---|---|---|---|---|---|
| STAV VYŠŠÍ | 4 zlaté | 3 zlaté | 2 zlaté | - | - |
| STAV MĚSTSKÝ | 1 zlatý | 45 krejcarů | 30 krejcarů | 18 krejcarů | 12 krejcarů |
| STAV SELSKÝ | 30 krejcarů | 24 krejcarů | 18 krejcarů | 12 krejcarů | 6 krejcarů |
Poplatky za zápis do matriky narozených:
| VYŠŠÍ STAV | MĚSTSKÝ STAV | SELSKÝ STAV | ||
|---|---|---|---|---|
| 1.–3 třída | 4.–5. třída | 1.–3. třída | 4.–5. třída | |
| 24 krejcarů | 8 krejcarů | 3 krejcarů | 6 krejcarů | 3 krejcarů |
Poplatky za vystavení křestního listu:
| 1. třída | 2. třída | 3. třída | 4. třída | 5. třída | |
|---|---|---|---|---|---|
| STAV VYŠŠÍ | 2 zlaté | 1 zl. 30. kr. | 45 krejcarů | - | - |
| STAV MĚSTSKÝ | 46 krejcarů | 30 krejcarů | 18 krejcarů | 10 krejcarů | 5 krejcarů |
| STAV SELSKÝ | 24 krejcarů | 18 krejcarů | 12 krejcarů | 8 krejcarů | 4 krejcarů |
Obřad uvedení šestinedělky do kostela měl v liturgii stejný význam jako křest, sňatek a pohřeb člověka. Tomuto obřadu se blíže věnuje Michaela Vlčková ve sborníku Studia Ethnologica Pragensia 1/2016, v příspěvku s názvem Úvod šestinedělky: Význam obřadu v lidové tradici a v liturgii církve. V křesťanském společenství bývala krvácející šestinedělka s výkyvy nálad považována za nečistou, ohroženou a ohrožující. Měla být ohrožena démonickými silami a sama mohla ohrožovat okolí. Proto měla být izolována od okolí, nesměla vstupovat do kostela, účastnit se bohoslužeb, měla se zdržovat pohlavního styku. Jakkoliv tento zvyk připomínal židovské rituály, církev podobnost popírala a oficiálně zdůrazňovala, že ženu, která žije v řádném manželském svazku, nepovažuje za nečistou ani v období šestinedělí.
Úvod šestinedělky byl slavnostním okamžikem, požehnáním, symbolizujícím návrat ženy do společenství. Časem již církev nepovažovala uvedení do kostela za nezbytnou povinnost matky, ale ponechávala rozhodnutí ženy na "míře její zbožnosti a horlivosti", jak moc si chce vyprosit "potřebnou milost a pomoc pro sebe a své dítko".
Šestinedělka čekala na kněze před vchodem do kostela. Kajícně klečela a v rukou držela hořící hromniční svíci. Kněz ženu pokropil svěcenou vodou, dal jí štólu k políbení a uvedl ji do kostela. V kostele pokračoval obřad modlitbami. Jiná autorka, Lenka Blažková, uvádí ve své knize Voskařství, že podle plamene se usuzovalo na osud matky a dítěte. Předčasné zhasnutí plamene mělo znamenat smrt. Jak zmiňuje Michaela Vlčková, obřad byl určen i pro ty ženy, jejichž dítě v průběhu šestinedělí zemřelo. Takové případy bohužel ani ve chválenické farnosti nebyly vzácností. Zde měl obřad pomoci především k povzbuzení ženy a k jejímu očištění od zlých sil. Jak uvádí Ottův slovník naučný, na konci obřadu obcházela uvedená šestinedělka formou ofěry oltář. Mohla k oltáři položit dar pro kostel a farnost nebo vhodit do pokladnice peníze.
Po církevním obřadu v kostele proběhla hostina, která symbolizovala návrat ženy jak do farního společenství, tak do manželského života a lože. Od tohoto okamžiku směla žena počít další dítě.
Pro padlé ženy – svobodné matky – platil zákaz podobného požehnání a úvodu do kostela. Málokde však byl tento zákaz dodržován. Spíše byl nahrazován tradicí, kdy šestinedělka držela černou svíci nebo krátkou svíci, o kterou se popálila. Také ve Chválenicích, Želčanech a Chouzovech narazíme v matrikách na řadu svobodných matek. Za zmíněný obřad byly v tereziánském štolovém patentu stanoveny následující taxy:
| 1. třída | 2. třída | 3. třída | 4. třída | 5. třída | |
|---|---|---|---|---|---|
| STAV VYŠŠÍ | 1 zl. 30 kr. | 1 zlatý | 45 krejcarů | - | - |
| STAV MĚSTSKÝ | 30 krejcarů | 20 krejcarů | 10 krejcarů | 6 krejcarů | 3 krejcary |
| STAV SELSKÝ | 20 krejcarů | 10 krejcarů | 8 krejcarů | 5 krejcarů | 3 krejcarů |
Ohlášky:
| 1. třída | 2. třída | 3. třída | 4. třída | 5. třída | |
|---|---|---|---|---|---|
| STAV VYŠŠÍ | 1 zl. 30 kr. | 1 zlatý | 45 krejcarů | - | - |
| STAV MĚSTSKÝ | 45 krejcarů | 30 krejcarů | 15 krejcarů | 8 krejcarů | 4 krejcary |
| STAV SELSKÝ | 24 krejcary | 18 krejcarů | 12 krejcarů | 6 krejcarů | 3 krejcarů |
Oddavky:
| 1. třída | 2. třída | 3. třída | 4. třída | 5. třída | |
|---|---|---|---|---|---|
| STAV VYŠŠÍ | 6 zlatých | 4 zlaté | 3 zlaté | - | - |
| STAV MĚSTSKÝ | 2 zlaté | 1 zl. 30 kr. | 45 krejcarů | 30 krejcarů | 18 krejcarů |
| STAV SELSKÝ | 1 zlatý | 45 krejcarů | 30 krejcarů | 18 krejcarů | 12 krejcarů |
Pokropení nevěsty:
Svatební obřady bývaly spojovány se sloužením tzv. votivních mší novomanželům. Součástí mše bylo žehnání novomanželů a zvláštní pozornost byla věnována požehnání nevěstě. Tomuto žehnání se také říkalo „kropení nevěsty“. Jak uvádí Michaela Vlčková ve sborníku Studia Ethnologica Pragensia 1/2016, tento obřad měl za úkol odehnat od nevěsty neplodnost a zároveň pomoci obdařit manželství dětmi. Existovala určitá omezení pro kropení nevěsty. Musela být pannou – nikoliv tedy vdovou – a oba snoubenci museli být katolického vyznání. Sňatek musel být spojen se mší svatou a nesměl proběhnout v zapovězený čas (např. od popeleční středy po provodní neděli). Na konci obřadu, stejně jako v případě úvodu šestinedělky, obcházela nevěsta formou ofěry oltář. Stejně jako maminka novorozence mohla k oltáři položit dar pro kostel a farnost nebo vhodit do pokladnice peníze. Věřilo se, že pokud bude nevěsta při hostině následující po obřadu plakat, pozbude požehnání. Za pokropení nevěsty byly stanoveny v tereziánském štolovém patentu následující taxy:
| 1. třída | 2. třída | 3. třída | 4. třída | 5. třída | |
|---|---|---|---|---|---|
| STAV VYŠŠÍ | 1 zl. 30 kr. | 1 zlatý | 45 krejcarů | - | - |
| STAV MĚSTSKÝ | 30 krejcarů | 20 krejcarů | 10 krejcarů | 6 krejcarů | 3 krejcary |
| STAV SELSKÝ | 20 krejcarů | 10 krejcarů | 8 krejcarů | 5 krejcarů | 3 krejcarů |
Zápis do matriky oddaných:
| VYŠŠÍ STAV | MĚSTSKÝ STAV | SELSKÝ STAV | ||
|---|---|---|---|---|
| 1.–3 třída | 4.–5. třída | 1.–3. třída | 4.–5. třída | |
| 24 krejcarů | 15 krejcarů | 6 krejcarů | 10 krejcarů | 5 krejcarů |
Vystavení oddacího listu:
| 1. třída | 2. třída | 3. třída | 4. třída | 5. třída | |
|---|---|---|---|---|---|
| STAV VYŠŠÍ | 2 zlaté | 1 zl. 30. kr. | 45 krejcarů | - | - |
| STAV MĚSTSKÝ | 46 krejcarů | 30 krejcarů | 18 krejcarů | 10 krejcarů | 5 krejcarů |
| STAV SELSKÝ | 24 krejcarů | 18 krejcarů | 12 krejcarů | 8 krejcarů | 4 krejcarů |
Nejpropracovanější byly taxy spojené s pohřby. Poznáváme z nich nejen sazby spojené se základním obřadem, vystavením úmrtního listu, zvoněním a vykopáním hrobu, ale otevírá se před námi celá škála možností, za které si mohli pozůstalí podle své zámožnosti připlatit. Vedle faráře hrál také ve Chválenicích při obřadech důležitou roli kantor jako nezastupitelný pomocník kněze. Proto byly základní poplatky za obřad stanoveny nejen pro faráře, ale i pro učitele:
Faráři za obřad:
| 1. třída | 2. třída | 3. třída | 4. třída | 5. třída | ||
|---|---|---|---|---|---|---|
| STAV VYŠŠÍ | do 9 let | 4 zlaté | 3 zlaté | 1 zl. 30 kr. | - | - |
| dospělý | 10 zlatých | 8 zlatých | 4 zlaté | |||
| STAV MĚSTSKÝ | do 9 let | 1 zlatý | 45 krejcarů | 24 krejcarů | 12 krejcarů | 6 krejcarů |
| dospělý | 4 zlaté | 2 zlaté | 1 zlatý | 20 krejcarů | 8 krejcarů | |
| STAV SELSKÝ | do 9 let | 30 krejcarů | 20 krejcarů | 10 krejcarů | 8 krejcarů | 4 krejcary |
| dospělý | 1 zlatý | 30 krejcarů | 18 krejcarů | 12 krejcarů | 6 krejcarů |
Kantorovi za obřad:
| 1. třída | 2. třída | 3. třída | 4. třída | 5. třída | ||
|---|---|---|---|---|---|---|
| STAV VYŠŠÍ | do 9 let | 1 zl. 20 kr. | 1 zlatý | 30 krejcarů | - | - |
| dospělý | 3 zl. 20 kr. | 2 zl. 40 kr. | 1 zl. 20 kr. | |||
| STAV MĚSTSKÝ | do 9 let | 20 krejcarů | 15 krejcarů | 8 krejcarů | 4 krejcary | 2 krejcary |
| dospělý | 1 zl. 20 kr. | 40 krejcarů | 20 krejcarů | 7 krejcarů | 3 krejcary | |
| STAV SELSKÝ | do 9 let | 10 krejcarů | 7 krejcarů | 4 krejcary | 2 krejcary | 1 krejcar |
| dospělý | 20 krejcarů | 10 krejcarů | 16 krejcarů | 4 krejcary | 2 krejcary |
Poplatky za vystavení úmrtního listu:
| 1. třída | 2. třída | 3. třída | 4. třída | 5. třída | |
|---|---|---|---|---|---|
| STAV VYŠŠÍ | 2 zlaté | 1 zl. 30. kr. | 45 krejcarů | - | - |
| STAV MĚSTSKÝ | 46 krejcarů | 30 krejcarů | 18 krejcarů | 10 krejcarů | 5 krejcarů |
| STAV SELSKÝ | 24 krejcarů | 18 krejcarů | 12 krejcarů | 8 krejcarů | 4 krejcarů |
Další poplatky spojené s úmrtím a pohřbem:
Důležitou roli před pohřbem měli tzv. zváči na pohřeb, kteří dostali zaplaceno za to, že dali na vědomost zprávu o úmrtí, místě a konání pohřbu. Zaplaceno dostali také zpěváci, kteří doprovázeli rakev a zvláštní příplatek za kázání nad tělem mrtvého obdržel také kněz. Účast trub a bubnů při pohřbu byla vyhrazena pouze příslušníkům vyššího stavu:
| VYŠŠÍ STAV | MĚSTSKÝ STAV | SELSKÝ STAV | |||
|---|---|---|---|---|---|
| 1.–3. třída | 4.–5. třída | 1.–3. třída | 4.–5. třída | ||
| Zpěváci společně | 1 zlatý | 36 krejcarů | 12 krejcarů | 12 krejcarů | 5 krejcarů |
| Trubky a bubny | trubači 20 krejcarů, bubeníkovi 10 krejcarů | nepovoleno | |||
| Kázání nad tělem | 4 zlaté | 3 zlaté | 2 zlaté | ||
| Zváči na pohřeb | 1 zlatý | 30 krejcarů | |||
Se zvoněním byly v městech i na venkově vždy velké dohady, a proto Štolový patent stanovil pro města a městečka jednotné sazby:
| MĚSTO | VESNICE | |||||
|---|---|---|---|---|---|---|
| Celá hodina | 1/2 hodiny | 1/4 hodiny | Celá hodina | 1/2 hodiny | 1/4 hodiny | |
| První, celé zvonění (všechny zvony) | 3 zl. 20 kr | 1 zl. 40 kr. | 50 krejcarů | 45 krejcarů | 23 krejcarů | 12 krejcarů |
| Druhé zvonění | 1 zl. 10 kr. | 35 krejcarů | 18 krejcarů | 24 krejcarů | 12 krejcarů | 6 krejcarů |
| Třetí zvonění (nejmenší, umíráčkem) | 35 krejcarů | 18 krejcarů | 9 krejcarů | 24 krejcarů | 12 krejcarů | 6 krejcarů |
Odstupňovány byly také poplatky za výběr hrobového místa Byl rozdíl mezi pohřbem ve městě a na vsi, pohřbem na hřbitově, v kryptě farnímho kostela a filiálního kostela či rodinné hrobce. Lišily se také poplatky pro pohřeb majetných a chudších obyvatel. Pohřby v kostele a v rodinných hrobkách byly z pochopitelných důvodů vyhrazeny pouze zámožnějším obyvatelům.
| MĚSTO | VESNICE | |||
|---|---|---|---|---|
| Bohatí | Chudí | Bohatí | Chudí | |
| Farní kostel | 3 zlaté | - | 1 zl. 30 kr. | - |
| Filiální kostel | 1 zl. 30 kr. | - | 45 krejcarů | - |
| Místo na hřbitově | 1 zlatý | 30 krejcarů | 30 krejcarů | 15 krejcarů |
| Rodinná hrobka | bez poplatku | - | bez poplatku | - |
Poplatky od pozůstalých obdržel v souvislosti s pohřbem také hrobník. Výše závisela na tom, zda byl hrob kopán v zimních nebo v letních měsících, zda byli nebožtíci chudí nebo zámožní, zda byl pohřbíván dospělý nebo dítě do devíti let. Při pohřbu dítěte byla placena polovina sazby dospělého. Hrobník musel z poplatků zaplatit také své pomocníky.
| MĚSTO | VESNICE | |||
|---|---|---|---|---|
| Zámožní | Chudí | Bohatí sedláci | Chudí podruzi | |
| Zima | 1 zl. 30 kr. | 1 zlatý | 1 zlatý | 45 krejcarů |
| Léto | 1 zl. 10 kr. | 35 kr. | 35 krejcarů | 18 krejcarů |
Při pohřbu existovala celá řada dalších úkonů, které si mohli pozůstalí připlatit. V případě, že byl zesnulý pohřbíván mimo svou farnost, poplatky faráři se zdvojnásobily – jeden patřil pohřbívajícímu faráři, druhý faráři ve farnosti, kam zesnulý příslušel. Zde si uvedeme příklady dalších zpoplatněných úkonů:
Pokud měli pozůstalí dostatek finančních prostředků, mohli si připlatit ještě za další úkony – např. za instalaci smutečních příkrovů (aksamitových nebo soukenných) a za půjčování smutečních plášťů.
Někteří farníci si nechávali sloužit zvláštní mše i mimo zmíněné události (křty, sňatky, pohřby). Za sloužení mše ve farním kostele sv. Martina ve Chválenicích v takovém případě vybíral kněz 15 krejcarů, zatímco za bohoslužbu ve filiálních kostelech v Nezvěsticích a v Žákavé se cena vyšplhala na 21 – 24 krejcarů.
Jak zmiňuje dr. Antonín Podlaha ve své monografii Dějiny arcidiecése pražské (I. díl), chválenický kněz choval skromné kostelní prostředky na faře v truhlici, která byla chráněna jedním klíčem. Každý rok o adventu pak farář skládal účty ve Šťáhlavech před panskými úředníky. Vedle známých desátků - desetiny úrody od každého hospodáře – existovalo několik dalších zdrojů, ze kterých pravidelně plynuly příjmy do farářovy pokladnice. Jedním z nejběžnějších, které se udržují dodnes, jsou takzvané almužny kostelu.
V kostele byl – nejčastěji k Božímu hrobu - instalován „špalek na almužny“, pokladnička, do které věřící vhazovali peníze. Odměnou za peníz jim byla svíčka, kterou na Božím hrobu mohli zapálit. Z jedné libry prodaných svíček měl farář výtěžek 12 – 15 zlatých. Další almužny byly v kostelích, stejně jako dnes, vybírány o nedělích a při zvláštních sbírkách.
Někteří farníci si nechávali sloužit zvláštní mše. Za sloužení mše ve farním kostele sv. Martina ve Chválenicích vybíral kněz 15 krejcarů, zatímco za bohoslužbu ve filiálních kostelech v Nezvěsticích nebo v Žákavé se cena vyšplhala na 21 – 24 krejcarů. Zvláštní ceník platil i pro svátosti spojené s křtem, svatbou a pohřbem.
Za křest platili sedláci 15 krejcarů. Podruzi a ti, kdo byli osvobozeni od placení desátků, si připlatili a křest dítěte je stál 30 krejcarů. Za pohřeb s tichou mší svatou zaplatili sedláci od 45 krejcarů do 1 zlatého, zatímco pohřeb s requiem stál 1 zlatý 30 krejcarů. Ti nejbohatší měli ve zvyku zvát faráře do domu zemřelého, aby si zde nebožtíka vyzvedl. Takový pohřeb stál až dva zlaté. Cena za oddavky se pohybovala kolem jednoho zlatého.
Chválenický kněz měl nárok i na tzv. vánoční koledu – pozornost od majetných farníků. V případě sedláků činila koleda 3 krejcary a v případě domkářů dva. Podruh byl od koledy osvobozen. Další koleda byla spojena s obdobím před Velikonocemi. O smrtné neděli (páté postní) vybírali osadníci, vedení kantorem z chválenické farní školy, vejce. Nejvíce vajec bylo odváděno z panských dvorů, které se ve farnosti nacházely tři. Z každého panského dvora byla odevzdávána jedna kopa vajec nebo 15 krejcarů. Ve farnosti bývalo o smrtné neděli vybráno celkem 8 – 9 kop vajec, ze kterých si kantor směl ponechat jednu třetinu.
Třetí obdarování faráře bylo spojeno se svatodušními svátky neboli letnicemi. Třetí neděli po tomto pohyblivém svátku, tedy zpravidla ve druhé polovině června, přicházely za knězem selky a přinášely „letníky“, naturální daň odborně nazývanou lacticinia nebo aestivalia. Šlo o jednorázovou daň v podobě vajec, sýra či másla. Z každé krávy ve farnosti dostával farář při této příležitosti půl žejdlíku másla (nebo tři krejcary) a z panských dvorů po jednom bochníku sýra. Pokud farník nevlastnil krávu, dával faráři různý počet kuřat nebo vajec. Aby lidé ušetřili přiznávali faráři úmyslně menší počet krav, než skutečně měli. Při příležitosti vybírání "letníků" bylo na faře přichystáno pohoštění, které údajně kněze stálo více než obdržené dary. Během slavnosti bylo spotřebováno půl sudu piva, koláče z půl měřice a chléb z další půl měřice. Od vrchnosti dostával farář ročně dvanáct sudů piva.
Zdroje:
Aktuality na Facebooku
Obec na Wikipedii
