Datum a čas

Dnes je neděle, 22. 9. 2019, 22:14:08

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
26 27 28 29 30 31 1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 1 2 3 4 5 6

Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

 

Rozcestník na další stránky

Vyberte si, kam dále se chcete vydat:

škola

hospodo

region

muze

volný čas

státní

další odkazy

 


Aktuality na Facebooku

 

fb

 


Obec na Wikipedii

wiki


Hledáte novou práci?

nabídka


Navigace

Výběr jazyka

  • cz
  • en
  • de

Obsah

STŘEDOVĚKÁ TVRZ A VSI POD FARSKOU SKÁLOU

 

Jiří Sankot

 

 

SVĚDECTVÍ ZÁPISŮ V DESKÁCH ZEMSKÝCH

Konec vlády rodu Nebílovských z Drahobuze

Podoba nebílovského statku v roce 1555

Otazníky kolem nejstarší zprávy

 

 

OSUDY HOŘEJŠÍHO A DOLEJŠÍHO BORKU

Nejstarší zprávy o Dolejším Borku

Hořejší Borek neboli Malý Borek

Dolejší Borek v držení města Plzně a "černého kláštera"

Co zbylo v paměti po třech staletích

 

KDE SE ZANIKLÉ VSI NACHÁZELY

 

PANSKÉ LESY BABČE A DŽBÁNEK

 

TVRZ A VES DŽBÁNEK

Popis archeologické lokality

Nejstarší výzkumy lokality

Průzkum Západočeského muzea v Plzni r. 1984

Areál poplužního dvora

Zpráva z roku 1985 o průzkumu Džbánku

Galerie archeologických nálezů ze Džbánku (1984)

 

O ZANIKLÝCH VESNICÍCH LHOTKA, ZBOŘÍ A ZÁHOŘÍ

Původní lokalizace vsi "Zboží"

Vrchnostenský rybník v Babčích

Zapomenutá hlavní cesta v Babčích

Zaniklá ves Záhoří

Archeologické nálezy z Babčí (1966)

Nová lokalizace zaniklé vsi Zboří

Otazníky kolem zaniklé vsi Malikoměry

Nacházela se v Babčích ves Lhotka...

... nebo bychom ji našli Na Rejči?

 

 

 

Svědectví zápisů v Deskách zemských

Konec vlády rodu Nebílovských z Drahobuze

 

rodokmen

Rodokmen posledních Nebílovských z Drahobuze a na Nebílovech, sestavený historikem Augustem Sedláčkem – dochoval se na jednom z kartotéčních lístků historikovy rozsáhlé kartotéky (dostupné oline: http://www.augustsedlacek.cz)

 

V 15. a 16. století patřil nebílovský statek rodu Nebílovských z Drahobuze. Tento český vladycký rod původně pocházel z Drahobuze u Úštěku na Litoměřicku, kde jej prameny zmiňují od druhé poloviny 14. století. Roku 1410 vladykové z Drahobuze prodali svůj první statek a odstěhovali se na Plzeňsko. kde v průběhu husitských válek (1426–1427) získali statky Borovy a Nebílovy.

Polovina 16. století přinesla konec vlády rodu nad Nebílovy. Poslední z rodiny, kdo držel celý nebílovský statek, byl Jan Nebílovský z Drahobuze. Po jeho smrti v roce 1530 byl statek rozdělen na dvě poloviny, a to mezi sourozence Vojtěcha Nebílovského z Drahobuze a Marjánu Nebílovskou provdanou za Ladislava Běšína z Běšin a na Liticích. Když pak Vojtěch Nebílovský z Drahobuze roku 1551 zemřel, zdědily jeho polovinu nebílovského statku nedospělé dcery Anna a Zuzana. Poručnicí obou dívek se stal dědeček z matčiny strany, Šebestián Markvart z Hrádku a na Nekmíři.

V roce 1555 byly Anna a Zuzana, dědičky zesnulé Vojtěcha Nebílovského z Drahobuze, Zemským soudem zplnoletněny a rozhodly se ihned prodat svůj dědický díl tetě Marjáně Nebílovské a jejímu manželovi Ladislavovi Běšínovi z Běšin a na Liticích. Cena statku byla stanovena na "půl druhého tisíce půl třetího sta grošů pražských českých", tj. 1750 kop pražských grošů. Dědictví Anny a Zuzany po otci je v Deskách zemských (DZV 11 L 29) popsáno následovně:

"polovice tvrze Nebílov, polovice dvoru poplužního s poplužím a svršky, nábytky, hotovými penězi, polovice vsi celé Nebílov, polovici vsi celé Borek a dvoruov kmetčích, ve vsi Předenicích a Střížovicích dvoruov kmetčích s platem, což ho mají, polovici vesnic celých pustých Záhoří, Zboří a Džbánek s dědinami, lukami, lesy, řekami, lukami, rybníky, kurmi, vejci, robotami, ospi, pověsmi, krčmami, s pivovarem a sladovnou v Nebílovech i se vším, s panstvím, to vše po nadepsaném otci Vojtěchovi Nebílovském mají..."

Zprávy o trhu, plné moci k zápisům do Desk zemských, přiznání trvajících dluhů Marjány z Drahobuze a Ladislava Běšína vůči pannám Anně a Zuzaně, byly postupně zapsaáný během let 1554–1564 zapsány do několika kvaternů Desk zemských. Díky těmto zápisům známe nejen příbuzenské vztahy v rodině Nebílovských z Drahobuze, ale také tehdejší podobu nebílovského panství. Mimořádný význam pro nás pak mají zmínky o existenci čtyř dnes zaniklých vsí, které se nacházely poblíž Nebílov – Džbánku, Zboří, Záhoří a Lhotky. Již v době prvního zápisu do Desek zemských, roku 1554, šlo o pusté vsi. Zatímco vesnice Džbánek, Zboří a Záhoří je možné poměrně dobře lokalizovat díky zachovaným pomístním názvům, u vsi Lhotka se dá pouze spekulovat, kde přesně se nacházela.

 

Lhotka

Zmínka o pusté vsi Lhotka v Deskách zemských z roku 1555 (pro zvětšení klikněte)

 

Podoba nebílovského statku v roce 1555

Ze zmíněných zápisů je možné zjistit, že panství náležející k nebílovské tvrzi bylo v polovině 16. století velmi malé. Nepatřily k němu Chválenice, Netunice ani osada Prusiny. Osiřelé sestry Anna a Zuzana Nebílovské z Drahobuze zdědily po otci polovinu tvrze a poplužního dvora s poplužím, polovinu vsi Nebílovy, polovinu vsi Borek, blíže neurčenou část vsí Předenice a Střížovice, polovinu pustých vsí Záhoří, Zboří a Džbánek a celou pustou ves Lhotku. V zápise o smlouvě mezi Marjánou Nebílovskou z Drahobuze a zástupcem neteří Anny a Zuzany Šebestiánem Markvartem z Hrádku a na Nekmíři je tento majetek v roce 1555 popsán následovně: "... puol tvrze Nebílov s polovicí dvora a všech polovicí vesnic k též tvrzi náležitých i s Lhotkau pustau vsí, což jim tu náleží s lidmi, platy, robotami, kurmi, vejci, dědinami, rybníky, řekau, lesy, svršky, nábytky hotovými se vším panstvím ..." Je třeba upozornit na zvláštní postavení vsi Lhotka mezi koupeným zbožím. Nejenže nebyla po smrti Jana Nebílovského z Drahobuze rozdělena jako ostatní vesnice patřící k nebílovské tvrzi mezi Marjánu a jejího bratra Vojtěcha, ale v DZV 11 L 29 není uvedena ani mezi pustými vesnicemi, které Anna a Zuzana Marjáně a Ladislavovi Běšínovi prodávaly.

V zápise o dluhu Marjány a jejího manžela Ladislava Běšína z Běšin a na Liticích je v témže roce kupovaný majetek dále upřesněn: "...polovici dvuora poplužního spolu s poplužím, svršky nábytky hotovými penězi, polovici celé vsi Nebílov, polovici celé vsi Borek a dvoruov kmetčích, ve vsi Předenicích a Střížovicích dvoruov kmetčích s platem, ... polovicí vesnic celých pustých Záhoří, Zboří a Džbánku, s dědinami, lukami, lesy, potoky, rybníky, kurmi, vejci, krčmami, pivovarem a sladovnau v Nebílovech a se vším, co po otci svém nadepsaném mají..."

Šebestián Markvart z Hrádku a na Nekmíři, který při podepisování smlouvy zastupoval obě ošiřelé Marjániny neteře, byl jejich dědečkem a zastával funkci karlštejnského purkrabího. Jednání byl přítomen také nejstarší žijící člen rodu Nebílovských z Drahobuze, Marjánin strýc Smil Nebílovský, přirozená rodinná autorita. Výše zmíněný cena 1750 kop pražských grošů byla uváděna také v přepočtu na groše míšenské. V této měně měly Anna a Zuzana obdržet tři a půl tisíce kop (dva tisíce okamžitě a další půldruhý tisíc do dvou let).

Marjána Nebílovská a Ladislav Běšín dali zároveň plnou moc starostovi komorničímu při Deskách zemských Janovi z Prošovic k zápisu svého majetku: "...tvrz Nebílovy a dvuor poplužní s poplužím, totiž ves celů Nebílovy a dvuor kmetčí s platem, ve vsi Předenicích a Střížovicích dvory kmetčí s platy, ...ves celů pustů Záhoří, ves celů pustů Zboří, ve celů pustů v Džbánech, se vším příslušenstvím..." Tímto okamžikem také skončilo panství Nebílovských z Drahobuze v Nebílovech.

Když nechával roku 1594 dělat změny v Deskách zemských Jan Hradišťský z Hořovic, jeho nebílovský statek byl již mnohem větší a v zápise chybí jakákoliv zmínka o všech pustých vsích: "... tvrz a ves Nebílovy s dvuorem poplužním se všemi svršky a nábytky na tvrzi a dvuoru, cínové, měděné a mosazné nádobí, všechno od koňského, hovězího, ovčího a svinského pohlaví, pluhův, bran, vozův, obilí v slámách a ve stodolách, mlejn náchlební s řekou Úhlavou a s potůčkem, kterýž skrz Nebílovy teče, s dědinami, lukami lesy, porostlinami, rybníčky, podacím právem kostelním u sv. Jakuba v Prusinech, též ves Chválenice, ves Borek, ves Střížovice a ves Předenice s lidmi, platy, krčmami a robotami..."

 

džbánek 01džbánek 02džbánek 03

Tři zmínky o pustých vsích Džbánek, Zboří a Záhoří v Deskách zemských z roku 1555
(pro zvětšení klikněte na příslušný obrázek)

 

Otazníky kolem nejstarší zprávy

Nejstarší zpráva o dnes neexistujících vesnicích v okolí Nebílov pochází snad již z roku 1454, kdy se vladyka Vilém z Netunic v Plzni prokázal potvrzením od Arnolta, opata pobořeného kláštera v Nepomuku, kterým Vilémovu otci věnuje, pro pevné katolické postoje zastávané během husitských válek, město Blovice a několik klášterních vesnic. Protože, podle názorů regionálních historiků, by některé z těchto vsí mohly ležet právě v blízkosti Nebílov, uvádíme zde krátký zápis z Archivu českého II/471, E3, Register zápisůw r. 1454. Konkrétně je odborníky poukazováno na ves s neznámým názvem "Malikomeri", případně "Lhotu".

"Wilém z Netonic okázal nám list, kterýž otci jeho Wilémowi z Netonic swědčí, od Arnolta opata a kláštera Nepomuckého i wšeho konventa na rybník Myšlewský, wes Střížowice, Lhotu, Malikomeri, Blowice městečko, Zdomyslice. jakož týž list šíře swědčí. Týž Wilém ukázal list krále Sigmunda s přitištěnau pečetí, kterýž též zástawy opata a konventa kláštera Nepomuckého potwrzuje."

 

 

Osudy Dolejšího a Hořejšího Borku

Nejstarší zprávy o Dolejším Borku

Zánik hrozil po husitských válkách také vsi Borek. Svědčí o tom následující listina, kde se mimo jiné uvádí: "28. dubna 1460 potvrdil král Jiří darování papeže Pia II., který klášter Panny Marie, někdy bratří minoritů, v nové Plzni odevzdal se vším příslušenstvím Františkánům a ustanovuje konšely a obec plzeňskou správci kláštera. Zboží klášterní uvádí se: pustá ves Borek, věčný plat v Nebylovech, a některé platy na domech plzeňských..."

 

listina

Listina z roku 1460, týkající se Dolejšího Borku (Zdroj: Národní archiv ČR,
fond Františkáni Praha 1283–1524, sign. 34, dostupné online z: Monasterium.net)

 

Výše zmíněná listina se týká dnešní vsi Štěnovický Borek, již tehdy označované také jako Dolejší Borek. Znamená to, že po husitských válkách existovaly dva Borky, zatímco roku 1379 je ještě v Rejstříku berní Plzeňského kraje (Emler: Ein Bernaregister des Pilsner Kreises vom Jahre 1379) uváděna pouze jedna ves s tímto názvem. Stejně jako Chválenice patřila vladykovi Vilémovi z Pušperka a na Pokonicích.

 

Hořejší Borek neboli Malý Borek

Víme, že v první polovině 16. století již existoval také dnešní Nebílovský Borek, zvaný tehdy Borek Hořejší nebo, pro zkomplikování historického bádání, jen Borek. Tato ves s poplužním dvorem patřila roku 1498 vladykovi Janovi z Borku, purkrabímu na Vlčtejně. V letech 1525–1540 je zmiňován vladyka Václav Snopoušovský z Borku, v letech 1532–1533 Votík Snopovský z Borku, 1538–1541 Mikuláš Snopovský z Borku, 1547 Petr Snopovský z Borku a roku 1555 Mikulášova dcera a Petrova neteř Anna Snopoušovská z Borku. Nejpozději v roce 1559 již náležel Hořejší Borek k panství vladyky Častolára Hradišťského z Hořovic, od něhož jej, jak už víme, zdědil syn Jan Hradišťský z Hořovic. V 17. století připadl Hořejší Borek nebílovské větvi Kokořovců z Kokořova. Protože se Hořejší Borek stal v 16. století trvalou součástí nebílovského panství, vžil se pro tuto ves postupně název Borek Nebílovský. Toto pojmenování ale dlouho soupeřilo i s dalšími názvy – Černínovský Borek (podle rodu Černínů z Chudenic, kterým patřil v 18. století) nebo Chválenický Borek (podle obce, ke které byl v 19. století přičleněn jako osada).

Jak již víme ze zápisů v Deskách zemských, v polovině 16. století byl dnešní Nebílovský Borek spojen také s vladyckou rodinou Nebílovských z Drahobuze. Role této rodiny v historii Borku je nejasná. Nejenže v roce 1555 držela celou ves Hořejší Borek, ale již roku 1538, kdy byla ještě majitelem vesnice rodina Snopoušovských z Borku, měl Vojtěch Nebílovský, otec Anny a Zuzany, v této vsi některé poddané, stejně jako v nedalekých Předenicích. Máme o tom zprávy díky stížnostem Plzeňských na dlužníky z řad Vojtěchových poddaných. V roce 1538 dostal Vojtěch Nebílovský z Plzně ohradní psaní, že obyvateli jejich města Matějovi Hluštečníkovi dluží v "Borcích" (dá se číst Borzych i Borczych) Jirsa (30 grošů), Vaněk (35 grošů) a Šilhavej (8 grošů). Jíra Jirsa z Borku je zmiňován opět v roce 1542, když dloužil Kubovi Vlkovi, kramáři z Plzně, 1 kopu a 10 grošů. Jak víme z pozdějších pramenů, druhý z uvedených hospodářů, Šilhavej, žil v Hořejším Borku. V roce 1575 máme v Hořejším Borku zprávu o nebožtíku Václavovi Šilhavém a v roce 1590 se dozvídáme o dlužníkovi Martinovi Šilhavém z "Malého Borku".

 

borky

Zápis o dluzích lidí poddaných Vojtěchovi Nebílovskému z Drahobuze v Borcích (Bořích), uvedený v Liber expeditionum města Plzně z let 1538–1542, konkrétně v roce 1538  
(Zdroj: Archivní VadeMeCum Archivu města Plzně, pro zvětšení klikněte na obrázek)

 

Vztahy rodin Snopoušovských z Borku a Nebílovských z Drahobuze, pravděpodobně do jisté míry spřízněných rodů, byly komplikované a jejich majetkové nároky se občas prolínaly. V roce 1532 zosnoval Votík (Otík) Snopovský z Borku přepadení dvora v nedalekých Předenicích, patřícího tedy Vojtěchovu bratrovi Václavu Nebílovskému. Detaily k této události se dochovaly na jednom z lístků rozsáhlé kartotéky slavného českého historika Agusta Sedláčka:

 

sedláček 01

Zdroj Kartotéka Augusta Sedláčka, dostupné oline: http://www.augustsedlacek.cz)

 

V kartotékách Augusta Sedláčka se zachovala ještě jedna zajímavost týkající se rodiny Snopoušovských z Borku. Jde o Sedláčkovu kresbu erbu Petra Snopovského z Borku, vladyky doloženého roku 1547:

 

sedláček 02

Zdroj Kartotéka Augusta Sedláčka, dostupné oline: http://www.augustsedlacek.cz)

 

Jak již víme, v letech 1554–1555 se celá ves Hořejší Borek dostala do držení Marjány Nebílovské z Drahobuzi a jejího manžela Ladislava Běšína z Běšin a na Liticích. Roku 1559 ale již patřila,  s celým nebílovským statkem, Častolárovi Hradišťskému z Hořovic.

Z let 1575–1590 máme zprávy o dvou hospodářích v Hořejším Borku se stejným příjmením – o Martinu Šilhavém a nebožtíku Václavu Šilhavém. Martin Šilhavý byl v širokém okolí poměrně známým dlužníkem, ale zdaleka ne jediným. V každé z okolních vsí bychom podobných provinilců našli hned několik. Věřitel, který byl kvůli nedobytnému dluhu bezradný, došel zpravidla ve své vsi pro rychtáře a požádal jej o „obstavunk“ dlužníka. Obstavunk spočíval v tom, že rychtář ozbrojený oštěpem a doprovázený dvěma pomocníky, vyhledal dlužníka, přivedl jej do vsi a vsadil jej do zdejší šatlavy. 

Martin Šilhavý dlužil několika lidem z panství města Rokycany. Rokycanští pak odeslali dopisy s žádostí o nápravu přímo Martinově vrchnosti, Janu Hradišťskému z Hořovic a na Vlčtejně. Díky těmto dopisům víme, že roku 1588 dlužil Martin Šilhavý například Janu Škalovi ze Želčan 6 kop grošů míšenských a v roce 1591 s Martinem ztrácel trpělivost jistý Jan Pojer, kvůli čtyři roky trvajícímu dluhu představujícímu půl druhého kbelce žita.

Roku 1590 podal na Martina Šilhavého stížnost tymákovský rychtář Jan Kmošek. V dopise Rokycanských Janu Hradišťskému z Hořovic je k tomuto případu uvedeno, že Martin Šilhavý zapomíná na Kmoškovo dobrodiní a své vrchnosti se nepravdivě vymlouvá. Dva roky dlužil Martin Šilhavý Janu Kmoškovi jednu kopu grošů míšenských. Poté navštívil dlužník Jana Kmoška a navrhl, že místo jedné kopy grošů zaplatí dluh šesti kbelci žita na zasetí. Ani tento svůj slib však nesplnil. Stařičký a nemocný tymákovský rychtář Jan Kmošek při vymáhání dluhu utratil celkem 18 grošů a 4 denáry a když se mu trmácení za spravedlností zprotivilo, obrátil se s žádostí o pomoc právě na rokycanskou městskou radu. Z dostupných pramenů není jasné, zda se Jan Kmošek z Tymákova někdy dočkal splacení dluhu od Martina Šilhavého.

 

Dolejší Borek v držení města Plzně a "černého kláštera"

V roce 1543 patřil Dolejší Borek konventu "černého" (dominikánského) kláštera v Plzni. V tomto roce uzavřel purkmistr města Plzně s převorem dominikánského konventu Jordánem smlouvu, na jejímž základě se město v podstatě stalo vrchností v Dolejším Borku. Muselo však konventu odvádět ze vsi pravidelný plat.

Z tohoto období máme několik zpráv o obyvatelích Dolejšího Borku. V letech 1558–1559 byl řešen mord, kterého se měl dopustit Lukáš z Borku na Janu Vovčákovi, poddaném vladyky Jana Chlumčanského z Přestavlk, na Chlumčanech a v Újezdě. Lukáš svůj podíl na této vraždě popíral a jeho sousedi z Borku neváhali přijít na plzeňský rathauz, aby se jej zde zastali. Přesto jej nechal plzeňský rychtář zatknout a držet v šatlavním vězení. V následujícím roce 1559 si Lukáš z Borku na svou obhajobu vyžádal svědectví Havla Kabelky a Tůmy Kulicha z Chválenic, poddaných vladyky Častolára Hradišťského z Hořovic, a několika osob z Nebílov, poddaných Jana Běšína z Běšin a na Liticích.

Výše zmíněný Lukáš z Dolejšího Borku byl snad příbuzný s Václavem Lukáškem ze stejné vsi, za kterého se Plzeňští roku 1575 přimlouvali ve svém dopise vladykovi Častolárovi Hradišťskému z Hořovic: "Václav Lukášek, člověk náš poddaný ze vsi Borku, nám oznámil, kterak by vnuknutím Pána Boha k stavu sv. manželstva oblíbil sobě kmetičnu vaší Lidmilu, dceru někdy nebožtíka Václava Šilhavého z Borku Hořejšího, nás k vám proto požádal za toto přímluvné psaní, poněvadž takovým prostředkem vůle Pána Boha mezi lidmi k stavu manželskému povolání a vnukání se děje, k Vám se přimlouvajíc, přátelsky žádáme, že nadepsanou kmetičnu Vaši člověku našemu k témuž stavu manželskému, aby dána byla, dovoliti a nám ji dědičně za kmetičnu, i s spravedlností náležitau, pokudž jakau měla, propustiti ráčíte."

Existuje zmínka ještě o jedné obyvatelce Borku, a to z roku 1568. Není ale jisté, kterého ze dvou Borků se tato zmínka týká. Hlavní hrdinkou je Kateřina ze vsi Borku, která se ujala mlynářky z nedalekého (snad Nového) mlýna. Tento mlýn patřil Janu Mlynáři. Majitel se ale zadlužil u paní Anny Humprechtovy z Drahenic, majitelky vsi Vodokrt značnou částkou – 98 kopami grošů. Jako ručitelé (tehdejším slovníkem "rukojmí") se za Jana Mlynáře postavila pětice mužů z okolí – Václav Kabele a Jan Martinovic ze vsi Nebílov (poddaní Častolára Hradišťského z Hořovic), Václav Kučera a Mikuláš Tábor ze vsi Předenic (poddaní Jana mladšího Chlumčanského z Přestavlk) a Šimon Malina ze vsi Vodokrt (poddaný Anny Humprechtovy z Drahenic).  Protože Jan Mlynář svůj dluh nesplatil, začala Anna Humprechtova vymáhat dluh na jeho ručitelích. Rukojmí ale neměli na zaplacení dostatek peněz a vypůjčili si 10 kop, 15 grošů a 2 peníze od rokycanského měšťana Tomáše Železného. Poté se vydali pro náhradu dluhu za Janem Mlynářem. Přepadli mlýn a celý případ se dostal před rokycanského rychtáře, kde ručitele zastupoval jejich prokurátor (tj. obhájce)  Řehoř Hořálek. O dramatické události si můžeme udělat obrázek z výpovědí svědků. Nechybí mezi nimi ani výpověď zmíněné Kateřiny z Borku:

 

  • Jan Knut ze vsi Čižic podle práva učiniv na kříži povinnost, svědčil takto, že sau jemu Janovi statek pobrali, co sau přistihli chleba, co sau na ty dva vozy vzali, neví, co jiného bylo, neví.
  • Jíra ze vsi Snopoušov: Já nejsem nic jiného povědom, než co vím, že rukojmové statek jeho, což ho měl, sau pobrali jemu.
  • Šebesta z Chválenic: Jest tak, když mu rukojmové statek pobrali, dal se do podružství, najal sobě mlejn u pána z Raupova a prosil mě, abych mu palcu přivezl a co mu zanecháno bylo, brus točící, násejpku a řešato a vdví lýk. Nic jiného za peníz jsem jemu nepřivezl, než to.
  • Kateřina ze vsi Borku: Jest tak, manželku jeho jsem odvezla, ale jeho nic neb jest prvej již na mlejník u pána z Raupova byl, při tom kolíbku a lože, všecko prázdný, díže, a tak, něco dřevěnýho nádobí, neb sau jí byli všecko pobrali, ale nevím, kdo, ač pravili, že jsem to … udělala, ale není to pravda, než když ji vyhnali a vona se ke mně utekla, se dvěma malejmi dětmi, neměla jich do čeho položiti, any mohly zimau zemříti, až jí pastýřka jakés peřinky půjčila…

 

V roce 1599 bylo město Plzeň nuceno Dolejší Borek černému klášteru vrátit. Za třicetileté války byl konvent vypleněn a v roce 1670 prodal klášter vesnici Karlu Lukavskému z Řeneč, a to za 1700 zlatých. Od něho se dostal Dolejší Borek ke štěnovickému panství, patřícímu rodu Henigárů ze Seeberka. Proto se od té doby setkáváme s názvy Štěnovický nebo Henigárovský Borek. Zatímco kronikář Štěnovického Borku odkazuje na tok vody od Nebílovského ke Štěnovickému Borku, který dal v minulosti název Hořejšímu a Dolejšímu Borku, zmiňuje také zajímavost, že nebílovský písmák a kronikář František Čiviš (čtěte zde) lokalizuje oba Borky na katastr dnešní obce Nebílovský Borek.

 

Co zbylo v paměti po třech staletích

Povědomí o jménech a dramatických příbězích, které ovlivňovaly také osudy obou Borků, zůstaly v paměti generací. V devatenáctém století, kdy se je rozhodl pro své sousedy sepsat vodokrtský rychtář Václav Jan Mašek, již byly velmi vzdálené a chyběly jim konkrétní obrysy. Výsledek literátního zpracování v podobě Maškovy romantické povídky "O Strachbojovy Nebílovském" si můžete přečíst zde.

 

 

Kde se zaniklé vsi nacházely

Vraťmě se k vesnicím, které neměly podobné štěstí jako Dolejší Borek, nebyly obnoveny a postupně zcela zanikly. Podle dochovaných pomístních názvů se zdá, že všechny zaniklé vsi ležely východně a severovýchodně od Nebílov, v prostoru ohraničeném dnešními vesnicemi Nebílovy a Nebílovský Borek, lesy Džbánek a Babče, vesnicemi Chouzovy, Střížovice a Netunice a dnešním nebílovským obecním lesem. Touto lokalitou procházely v minulosti dvě významné cesty – dnešní silnice ze Škalek do Nebílov a zaniklá cesta spojující později Šťáhlavy, farní ves Chválenice, panský les Babče a Nebílovy. Minimálně dvě z těchto vsí se nacházely přímo na okraji panského lesa Babče. Tušíme, že všechny tyto vsi vznikly zároveň s okolním osídlením (v literatuře je někdy uváděno 13. století), žádné konkrétní zmínky však k dispozici nemáme. Nemáme ani zprávy, kdy a proč byly vesnice opuštěny.

Mimochodem, dvorů a vesnic zaniklých na konci středověku bychom našli po celém jižním Plzeňsku bezpočet. O třech nejbližších, které ležely na dnešních katastrech vsí Seč, Chlum a Únětice, se dočtete v samostatné kapitole – ZDE. Nyní se ale vraťme zpět k Nebílovům, k vesnicím Džbánek, Zboří, Záhoří a Lhotka.

 

situace

Situační mapka k poloze zaniklých vsí pod Farskou skálou. Farská skála se nachází poblíž lokality Džbánek (pro zvětšení klikněte na obrázek).

 

 

Panské lesy Babče a Džbánek

Mapa panství nebílovsko od Johanna Antona Knittla ze 2. poloviny 18. století objasňuje přesnou lokalizaci dvou panských lesů – Babčí a Džbánku. Šlo o dva  tehdy černínské vrchnostenské lesy, které dnes oba patří do katastru obce Nebílovský Borek.

Kde oba panské lesy ke svým názvům přišly? Terén lesa Babče tvořilo několik pomyslných hrbů, zatímco v lese Džbánek poutaly od nepaměti pozornost útvary buližníkových skal, připomínající džbány. Proto se také v zápisech do Desek zemských v jednom případě ves Džbánek označuje jako "ves v Džbánech".

Původní název lesa Babče byl "V Babczych". Babča, babcia, babcza, бабчa je slovo používané v češtině, polštině i ukrajinštině pro starou babku. Na Ukrajině, v oblasti zvané Bukovina, je dokonce ves Babcze (Бабче). Zdejší místopisci odkazují na pojmenování po bohyni Babě, tetě pohanského slovanského boha Svantovíta, bohyni bouřkových mraků. Názvy podobné slovu "Baba" byly vůbec oblíbené u všech slovanských národů. Odkazovaly však i na oblé kopce připomínající shrbený babský hřbet - a to bude nejspíš náš případ. Existuje ještě jedno vysvětlení, které podává Slownjk česko-německý Josefa Jungmanna z roku 1835. Slovník zmiňuje dvě podobně znějící staročeská slova – "babčeti" a "babčiti se". Obě slova znamenala "stávat se babkou, krabatit se". Tento termín se používal i pro jablka, která se při sesychání scvrkávala. Babkou se také nazývala plotna kamen, loutka nebo krov. To, že se dnes pojmenování přesunulo o něco dále do polí, na tom nic nezmění. 

 

 

Tvrz a ves Džbánek

Popis archeologické lokality

Nejlépe archeologicky zdokumentovanou je lokalita, v níž se na konci středověku nacházely ves, tvrz a hospodářský dvůr Džbánek. Pokud půjdete po Borecké silnici z Chválenic na Nebílovský Borek a překonáte nejvyšší bod stoupání, začne se silnice prudce svažovat směrem k Planinám. Po levé ruce budete mít někdejší panský les Babče a po pravé ruce les Džbánek. Po levé straně cesty si pak jistě všimnete pole a mýtiny, která odkrývá pohled na křižovatku silnic Losiná-Nebílovy a Chválenice – Nebílovský Borek. Právě v těchto místech a v lesíku směrem na Nebílovy se nacházelo ve středověku významné osídlení – na jedné straně, na dnešním poli, ves s rybníkem a dále v lese tvrz s hospodářským dvorem. Měly stejný název – Džbánek, a leženy mezi vrchnostenskými lesy Džbánek a Babče.

Zatímco lokalizace poplužního dvora a tvrze je díky výrazné stopě v terénu nezpochybnitelná, s umístěním vsi je to horší. Situaci nám neusnadňují ani dochované pomístní názvy. Vedle panského lesa Džbánek, ležícího východně od lesa Babče, si stejný název, Džbánek, udržuje také severozápadní část lesa Babče.

Archeolog Petr Rožmberský ve své publikaci "Zaniklé vesnice jižního Plzeňska" (vydána Muzeem jižního Plzeňska v Blovicích roku 2006) popisuje dosavadní zjištění následovně:

"Vesnice tohoto jména je připomínána až po polovině 16. století jako pustá ves. Její jméno je fixováno v názvu lesa Džbánek mezi Chválenicemi a Nebílovským Borkem, v okolí byly známy i relikty staveb u křižovatky silnice mezi zmíněnými lokalitami se silnicí od Losiné na Nebílovy, kde se v lese dochovala polní a luční enkláva."

 

rámeček

Lokalita Džbánek v terénu současné topografické mapy. Rámeček vyznačuje těsné okolí tvrze a poplužního dvora. Pro zvětšení klikněte na obrázek. Zdroj: ags.cuzk.cz.

terén s popisky

Bližší pohled do míst, kde v okolí tvrze a poplužního dvora vykazuje reliéf krajiny další nerovnosti. Pro zvětšení klikněte na obrázek. Zdroj podkladu: ags.cuzk.cz

detail

Detail nejbližšího okolí poplužního dvora Džbánek s okrouhlým tvrzištěm:
pro zvětšení klikněte na obrázek . Zdroj: ags.cuzk.cz

 

Majitelem hospodářského dvora a tvrze mohl původně být cisterciácký klášter Nepomuk, který měl blízké vztahy s rodem Netunických z Nebílov. Tento rod byl majitelem nebílovského panství před rokem 1426. Petr Rožmberský k hypotetickému přechodu vsi a tvrze Džbánek do rukou nepomuckého kláštera ve zmíněné publikaci uvádí:

"...Byla vyslovena hypotéza, že u vsi vzniklo rytířské sídlo – tvrz – s hospodářstvím, které se ve 14. století dostalo do majetku nepomuckého cisterciáckého kláštera..."

Nepomucký klášter byl zničen během husitských válek a během následujícího století zcela zanikl. S koncem kláštera mohl souviset také zánik dvora v Džbánech. Z toho důvodu je v majetku Anny a Zuzany Nebílovských z Drahobuze roku 1555 zmiňována pouze pustá ves Džbánek, bez dvora a tvrze.

 

Nejstarší výzkumy lokality

Ve 30. letech 20. století se historií místa zabýval chválenický řídící učitel Benedikt Brejcha ml. a poprvé také plánek svých nálezů v oblasti dvora zakreslil – do kroniky obce Nebílovský Borek, na jehož katastru se lokalita nachází. V 60. a 70. letech pokračovali ve výzkumech místa představitelé Vlastivědného střediska pro Chválenice a okolí při Okresním vlastivědném muzeu v Blovicích Miroslav Němec a JUDr. Fortunát Toman.  

 

brecha

Nejstarší situační plánek lokality nakreslil ve 20. letech 20. století do pamětní knihy obce Nebílovský Borek chválenický řídící učitel Benedikt Brejcha.

 

Průzkum Západočeského muzea v Plzni r. 1984

Miroslav Němec (1917 – 1999) platil za uznávanou autoritu v otázce historie Chválenic a okolí. V 80. letech upozornil na lokalitu Džbánek a na dřívější výzkum řídícího učitele Benedikta Brejchy zaměstnance Archeologického oddělení Západočeského muzea v Plzni. Na jeho podnět byl v dubnu 1984 západočeským muzeem proveden v celé lokalitě nedestruktivní povrchový průzkum a sběr. V tzv. Kvíderojc lesíku byly nalezeny zbytky lučních a polních trav spolu s výraznými zbytky poplužního dvora a oválným tvrzištěm. Na okraji pole sousedícího s lesem byly odhaleny nevýrazné nerovnosti, pravděpodobně pozůstatky někdejších staveb. Archeolog Petr Rožmberský výsledky průzkum shrnul ve své publikaci "Zapomenuté vesnice jižního Plzeňska" následovně:

"Při průzkumu lokality v 80. letech 20. století tu byly zjištěny výrazné zbytky rozsáhlého poplužního dvora s oválným tvrzištěm, zarostlého lesem a křovím, dříve pastvina. K němu přiléhá zmíněné pole a louka. Nevýrazné zbytky nerovností na louce jsou zřejmě zbytky vesnických usedlostí, které byly na poli rozorány. Sběrem tu bylo získáno množství předmětů, převážně zlomkové keramiky, datované do období 13. – počátku 15. století."

Blíže se průzkumu z roku 1984 věnovali historikové P. Rožmberský, J. Anderle a V. Švábek roku 1985 v  Ročence Klubu Augusta Sedláčka. Ve sborníku publikovali studii (čtěte zde) s podrobnými nákresy  a upozornili na nutnost podrobného archeologického výzkumu, který však nebyl dosud provedenFotografie z nálezů ve Džbánku z poloviny 80. let najdete v přiložené galerii ve spodní části této stránky (sbírka Západočeského muzea v Plzni).

 

relikty

Pozůstatky dvora uveřejněné ve studii z roku 1985

 

Areál poplužního dvora

Lichoběžníkový areál hospodářského dvora a tvrze, nacházející se v tzv. Kvíderojc lesíku, je dodnes velice dobře vyznačen zbytky ohradní zdi o délce 460 m. V oblasti dvora byla také lokalizována řada staveb, kamenná hradba, dva malé rybníky s hrázkami a haltýřem (jakousi středověkou chladničkou), terasy. Na místě staveb a rybníků je řada jam, pahorků a kamenných sutí. Nejlépe zachovaná část dvora byla objevena v jeho západní části, směrem od silnice na Nebílovy. Zde byly při kamenné hradbě objeveny zbytky padesát metrů dlouhého a sedm metrů širokého objektu skládajícího se ze tří částí – dvou postranních křídel o délce 20 m a prostřední patrové budovy, která se zdá být branou do areálu. Zbytky dalšího vjezdu byly objeveny při východní hradbě. Samotná kamenná hradba měla minimální šířku 60 cm a výšku 2 m. 

 

ma 5

 

Jak již bylo uvedeno, v terénu dvora je nejlépe zachovalé oválné tvrziště s vodním příkopem a valem. Na základě průzkumu se zdá, že tvrz byla jednoduchá patrová srubová stavba na kamenné podezdívce. V místech tvrze se dnes nachází jednoduchý posed. Z vodního příkopu šla voda přepadem do malého rybníčku, který měl ve své severozápadní části hráz. Voda z hráze vytékala směrem k severní hradbě. Tato hradba je zcela zničena a celá severozápadní část dvora rozmočena. Na vině je destrukce hrází rybníků po zániku dvora a sousední vsi. Stejně zničena je i protilehlá, jižní hradba dvora, kterou rozvrátily stromy okolního lesa. Velká část hospodářského dvora je vyplněna volnou plochou. Dá se předpokládat, že zde stály lehké konstrukce dřevěných staveb, po kterých se nám do dnešních dní nezachovaly žádné památky. Celým areálem dvora procházela esovitě od východu k západu průjezdní cesta.

Největší rybník, ležící za severní hradbou areálu dvora, obklopovala ves Džbánek. Během povrchového sběru v březnu 1984 zde byly objeveny zbytky keramiky, přeslen a kosti ze 13. – 15. století. 

 

val

Zachovalé okrouhlé tvrziště s příkopem a valem v tzv. Kvíderojc lesíku - bývalý dvůr Džbánek

 

Zpráva z roku 1985 o průzkumu Džbánku:

Celý článek o výzkumu lokality Džbánek publikovaný v Ročence Augusta Sedláčka roku 1985.

 

 

O zaniklých vesnicích Zboří, Lhotka a Záhoří

Původní lokalizace vsi "Zboží"

Jedinou zaniklou vsí zmiňovanou v průběhu 20. století vedle výše uvedeného Džbánku, byla ves zvaná "Zboží". Místní historici předpokládali, že se nacházela na okraji panského lesa v Babčích, nedaleko dnešního rozcestí se stejným názvem. V 60. letech 20. století byl v těchto místech při pracích chválenického JZD skutečně učiněn zajímavý nález. Šlo o staré dřevěné koryto vydlabané z jediného kmene stromu (Petr Rožmberský nicméně ve své publikaci Zaniklé vesnice jižního Plzeňska píše o korytě tvořeném "dvěma polovinami dřevěné roury"). Při dalších pracích bylo zjištěno, že toto koryto odvádělo vodu z panského rybníka, který se v těchto místech nacházel. Zdálo se, že objevené pozůstatky rybníka jsou horkou stopou při pátrání po zaniklé vsi, která při něm mohla ležet. 

 

koryto

Dřevěné koryto v Babčích odkryté při polních pracích koncem 60. let 20. století

 

Vrchnostenský rybník v Babčích

Existují dvě mapy potvrzující existenci zmíněného rybníka. Obě pocházejí ze 2. poloviny 18. století a obě jsou dostupné k online prohlížení. Jde o již zmíněnou mapu panství šťáhlavsko-nebílovsko-chocenického od c. k. zeměměřiče Johanna Antona Knittla (prohlédněte zde) a o mapu tzv. prvního vojenského mapování (prohlédněte zde). Knittlova mapa je dnes uložena ve Státním oblastním archivu v Praze. Lokalizaci rybníku upřesňují  přiznání josefinského katastru z 2. poloviny 18. století.

Vrchnostenský rybník ležel na nebílovské straně katastrální hranice mezi Chválenicemi a Nebílovy. Sousedil tedy s chválenickými pozemky a na nebílovské půdě jej obklopovaly svě panské louky. Proto se mu říkalo jednoduše "Panský rybník pod loukou". Druhá z luk se naopak nazývala "Panská louka pod rybníkem". Vrchnostenské louky sousedily na západě s rozlehlou panskou pastvinou, a ta zase pro změnu s obecní nebílovskou pastvinou, nad níž už se rozkládal dodnes existující nebílovský obecní les zvaný jednoduše "Obec" nebo dříve také "Dlouhej". Na chválenické straně sousedila s rybníkem louka patřící statku č. p. 12. Na místě rybníka, který mohl být původně ještě větší než je patrno z map z konce 18. století, je dnes zvlněná krajina rozevřenější a plošší než v okolí.

 

zboží 01

Bližší lokalizace místa, kde se mezi panským lesem a cestou v Babčích nacházel do osmnáctého století vrchnostenský rybník. Pro zvětšení klikněte na obrázek. Zdroj podkladu: ags.cuzl.cz

 

Na mapě stabilního katastru z 1. poloviny 19. století již po rybníku není ani památky. Pouze v místech bývalé hráze je zakreslena lávka, která zde je ostatně dodnes. Podle některých informací měl Heřman Jakub Černín v Babčích oboru a jezdil sem na lov. Vzhledem k tomu, že šlo o největší panský les mezi šťáhlavským a nebílovským dvorem, nelze Heřmanovu zálibu v této lokalitě zcela vyloučit. Chválenická farní kronika však potvrzuje, že panská obora byla v 18. století zcela jinde - v Kozelském polesí u Šťáhlavic, kde byl na konci století Vojtěchem Černínem také postaven lovecký zámek.

 

babše 02

Pohled z míst rybníka k někdejší hrázi, která je mírně vyvýšena a označena skupinou stromů.

 

Zapomenutá hlavní cesta v Babčích

Kolem jižního okraje panského rybníka v Babčích jezdívaly v minulosti kočáry ze Šťáhlav do Nebílov. Vedla tudy totiž hlavní cesta spojující nebílovský dvůr s panským lesem v Babčích, Chválenicemi (centrem farnosti) a šťáhlavským zámkem. Dnes je cesta téměř zapomenutá a místy se v krajině dokonce ztrácí. Nevede po ní ani turistická stezka. Přesto, především nad Nebílovy, je možné si všimnout zbytků kamenného zpevnění cesty. Kdo se po cestě vydá na vycházku do Nebílov, nebude litovat zajímavého výhledu na Prusiny a Český les. Tento výhled se naskytne nad Nebílovy, v lokalitě Na Příčníčkach. V těchto místech byl nedávno obnoven pomníček nesoucí název "U sv. Michala". Připomíná událost z 18. století, která se opět částečně vztahuje k nedalekým Babčím:

Hrabě Heřman Jakub Černín z Chudenic si jednoho dne vyjel koňským spřežením ze šťáhlavského zámku přes Chválenice do panského lesa v Babčích. Odsud pokračoval po cestě do nebílovského dvora. Minul nebílovský obecní les zvaný tehdy „Dlouhej“ a byl téměř nad Nebílovy, když v místě zvaném Na Přičníčkách přeskočila cestu před koňmi vysoká zvěř. Spřežení se splašilo a po nerovné cestě letělo přes Nebílovy dál k Předenicím. Oba kočí vypadli z kozlíku a koně neměl kdo zadržet. Hrabě v kočáře nepřestával prosit Boha o pomoc. Dojel až na zmíněné rozcestí do Prusin a do Předenic, kde tehdy u cesty stával dřevěný kříž. U kříže se koně náhle vzepjali a zůstali nehnutě stát. Na smrt vyděšený hrabě se chytil levou rukou kříže a jako výraz vděčnosti za své zázračné zachránění nechal po této příhodě vystavět u rozcestí barokní sloup Nejsvětější Trojice. Výjev události býval před více než sto lety vymalován v salle terreně nebílovského zámku....

Vedle zmíněné hlavní cesty se kolem dnešního rozcestí v Babčích sbíhalo velké množství dalších cest, což dále podtrhuje význam této lokality v minulosti.

 

michal

Pomník sv. Michala v nebílovské lokalitě Na Příčníčkách

 

Zaniklá ves Záhoří

Kde ležela ves Záhoří

Lokalizovat místo, kde se nacházela ves Záhoří není obtížné. Přímo pod výše uvedenou „hraběcí“ cestou spojující Šťáhlavy, Chválenice, les v Babčích a Nebílovy, v polích pod pomníkem sv. Michala, 1 km JV od Nebílov, na hranici katastrů obcí Nebílovy, Netunice a Střížovice, pod nebílovským obecním lesem se dodnes říká „Za Horou“. Předpoklad, že právě zde ležela zaniklá ves Záhoří, potvrzují střížovické a netunické kroniky při popisu pomístních názvů.

 

záhoří popisky

Dva snímky reliéfu krajiny mezi Nebílovy, Netunicemi a Střížovicemi s předpokládanou lokalizací zaniklé vsi Záhoří – horní snímek využívá podklad současné topografické mapy a je doplněn vysvětlivkami, spodní snímek představuje pouhý reliéf s patrnými nerovnostmi v terénu (Zdroj podkladu: ags.cuzk.cz) – pro zvětšení klikněte na snímek.

záhoří bez

 

Zmínka v nejstarší střížovické kronice

V nejstarší střížovické pamětní knize z let 1923–1956 napsal kronikář Josef Marášek o obci Záhoří na straně 281 následující: „Záhoří, ves, která stávala Za Horou na našem katastru blíže Netunic a Nebílov. Ves tato mívala asi patnáct čísel a dodnes na polích, kde tato ves stávala, například na poli po židu Adlerovi, při orbě se přichází na spáleniště. Také na Farářské louce byly dlouho znát hroby. Ještě když měl Farářskou louku spachtovanou V. Vacek, č. p. 14, dával vždy Jakubu Kašparovi, č. p. 85, trávu na těchto hrobech posíci, nikdy to na těch hrobech nechtěl sám sekat. Byl to pravděpodobně hřbitůvek vesnice Záhoří. Ale dnes Nebílováci, kteří tyto louky mají v nájmu, místo upravili a hroby srovnali, takže se pomalu ani nebude vědět, kde one hřbitůvek stával. Dnes, kde tato vesnice stávala, nese pomístný název »Za Horou«.“ 

Archeolog Petr Rožmberský uvádí ve své publikaci "Zaniklé vesnice jižního Plzeňska", že "hroby" zmiňované ve střížovické kronice budou pravděpodobně pozůstatky objektů zaniklé vsi. 

 

záhoří

Lokalita "Za Horou" – pohled do údolí s tzv. Farářskou loukou

vesnice

V tomto místě, na hranici  katastrů Netunic a Střížovic, mohla  ležet ves Záhoří.

lesík

Část lokality je dnes pokryta malým lesíkem.

 

Po zániku vsi Záhoří

Zdá se, že během třicetileté války byl prostor bývalé vsi Záhoří místem vojenských manévrů. Svědčí o tom další zpráva ze střížovické kroniky, podle které byla v poli Za Horou na nebílovském katastru roku 1882 nalezena dělová koule z této doby o váze 3 kg. Zprávu o pobytu vojsk v lokalitě během třicetileté války potvrzují i další historické prameny.

Co o vsi Záhoří uvádí Antonín Profous

Podle Antonína Profouse (dílo Místní jména v Čechách – Jejich vznik, původní význam a změny) je zaniklá ves Záhoří zmiňována již v roce 1193, kdy zde sídlil jakýsi Stibor de Zagor (Ctibor ze Záhoří) a také v letech 1379 a 1410, kdy byla ves společně s Netunicemi majetkem bratrů Racka a Viléma. Víme také, že Vilém z Netunic a Záhoří měl v té době právo dosazovat faráře k prusinskému kostelu. Naposledy je pustá ves Záhoří zmiňována v roce 1685. 

Několik prvenství vsi Záhoří

Nejenže podle Antonína Profouse pochází první zmínka o vsi Záhoří již z roku 1193, ale také Desky zemské nám o této vesnici přinášejí zprávu o něco dříve než o ostatních pustých vsích v okolí Nebílov. Již v roce 1544 je totiž Záhoří zmíněno v zápise o rozdělení nebílovského panství. Protože staré Desky zemské v roce 1541 shořely, došlo k zápisu nejspíš dodatečně a není z něho zcela jasné, mezi koho byl tehdy statek rozdělen. Úvod původního textu, byl přeškrtán a přepsán, přičemž upravená první věta pozbývá smysl: "Vojtěch a Adam strýcové a synové někdy Jana a Mikuláše, bratři z Drahobuzi, a Smil Nebílovský odtudž z Drahobuzi, strýc jich..." Původně zněl přitom text zcela srozumitelně:

"Jan a Mikuláš bratři z Drahobuzi a Smil Nebílovský odtudž z Drahobuzi strýc jich i jakž předešle před shořením desk nadepsaný Jan a Mikuláš tudy i on Smil Dskami jsau se byli rozdělili a jeden každý za dědictví otcovský bratrsky a dědicky dědiny a peníze ještě přijali, totiž on Jan Nebílovy tvrz a dvůr poplužní s poplužím, ves celú a dvory, Borek ves celů a dvory, Záhoří ves pustau a dvory pusté, s lesy, potoky, rybníky, kurmi, vejci, robotami a pastvinami, Mikuláš Ježovy tvrz s dvorem poplužním a ves celú s dvory, lukami, lesy, rybníky, kurmi, vejci a robotami a Smil jistau summu peněz…"

 

Archeologické nálezy vlastivědného střediska z Babčí

Vraťme se do lokality v Babčích, která budila po celou druhou polovinu 20. století zájem místních amatérských archeologů, kteří zde chtěli najít co nejvíce pozůstatků po zaniklé vsi Zboží. V 70. a 80. letech 20. století zde prováděli amatérský archeologický průzkum členové Vlastivědného střediska pro Chválenice a okolí. Výsledky povrchového sběru si můžete prohlédnout zde:

 

 

Petr Rožmberský ve své publikaci Zaniklé vesnice jižního Plzeňska nicméně s odkazem na Miroslava Němce uvádí, že při sběru byly na poli v Babčích nalezeny pouze úlomky novověké, většinou glazované keramiky, která se sem pravděpodobně dostala při polních pracích. V letech 2018–2019 prošli chváleničtí badatelé celou lokalitu kolem bývalého panského rybníka v Babčích s detektory kovů. Vedle některých novodobých nebo obtížně identifikovatelných kovových předmětů zde byly nalezeny především drobné mince z období Rakousko-Uherska (především po roce 1900).

 

Nová lokalizace zaniklé vsi Zboří

Vraťme se nyní k zaniklé vsi Zboží, lokalizované v minulosti k panskému rybníku v Babčích. Při čtení zápisů v Deskách zemských z roku 1555 zjistíme, že se tato pustá ves ve skutečnosti  jmenovala Zboří. Změna jediné hlásky v názvu vesnice má dalekosáhlý dopad na její lokalizaci. Tuto ves je totiž třeba posunout oproti původním předpokladům přibližně o 1,5 km dále severozápadním směrem, k Nebílovskému Borku. Právě tady, pod vrchem Kordánem, přibližně 1 km jihozápadně od kaple sv. Vojtěcha na Planinách, se totiž se totiž pod silnicí ze Škalek do Nebílov dodnes nachází nezalesněná lokalita zvaná  "Na Zbuří", která patří částečně k nebílovskému a částečně k boreckému katastru. Dodnes se zde sbíhá několik cest včetně několika turistických tras a místem protéká stejný potok jako zaniklým rybníkem v Babčích. Snad právě zde, na pozdějších vrchnostenských pozemcích, v minulosti ležela zaniklá ves Zboří, o které je zmínka v zápisech do Desk zemských. Sem, na levý břeh potoka lokalizuje zaniklou vesnici také Petr Rožmberský ve své publikaci Zaniklé vesnice jižního Plzeňska. Ve své publikaci při tom autor vyslovuje následující domněnku: "...Snad tato ves patřila původně ke Džbánku a spolu s ním se dostala před husitskými válkami do majetku nepomuckého kláštera a později, jako pustina, k Nebílovům..."

 

Zboří celkově

Lokalita Na Zbuří – pohled od jihozápadu do míst, o kterých se
ve staré střížovické pamětní knize zmiňuje kronikář  Josef Marášek

 

Otazníky kolem zaniklé vsi Malikoměry

V souvislosti se vsí Zboří zmiňuje archeolog Petr Rožmberský také ves s tajemným názvem Malikomeri. Jak bylo uvedeno v úvodu této kapitoly, v roce 1454 si nechal Vilém Netonický zapsat vsi a rybník darovené za neochvějné katolické postoje opatem Nepomuckého kláštera. Zprávu citovanou výše převzal roku 1845 do své knihy Králowstwí České staticky-polohopisně Josef Alexander Dunder a pozměnil v textu název vsi na Malikoměry. Petr Rožmberský název neznámé vsi ztotožňuje se vsí Malíkovice, uvedenou Josefem Maráškem ve staré střížovické pamětní knize (str. 283–284) a situovanou do míst, kde předpokládáme zaniklou vesnici Zboří. Kronikář píše následující: „Malíkovice, tato vesnice stávala blíže Borku-Planin, také byla od nás málo vzdálená. Jdeme-li na pouť na Planiny, tak po levé straně za cestou v lukách stávala tato zaniklá vesnice. Ještě dnes jsou tam vidět vyzdívky a rozrušené základy po chalupách. Tato zaniklá vesnice ze všech okolních nejvíce na sebe upozorňuje svými pozůstatky, jež na sebe každého upoutají.“

Samotný archeolog Petr Rožmberský ve své publikaci "Zaniklé vesnice jižního Plzeňska" uvádí k lokalizaci vsi Malíkovice, uvedené ve střížovické pamětní knize,  následující: "...Zkomolené jméno vesnice bylo někdy vykládáno také jako Malé Komorno... Při pohledu na mapu zjistíme, že se pravděpodobně jednalo o relikty zaniklého Džbánku, popřípadně zaniklé vsi Zboží. Záhadné Malikoměry tedy zatím zůstávají neurčenou lokalitou..."

 

zboří

Střížovický kronikář Josef Marášek popisuje okolí cesty ze Střížovic k poutní kapli na Planinách tak, jak ji znal z vyprávění pamětníků. V lukách a na polích dnes zmiňované pozůstatky zaniklé vsi nenajdeme. Cesta ke kapli sv. Vojtěcha vede z velké části lesem. V polovině 19. století byl ale díl dnešního lesa proměněn na panské louky a les se rozkládal pouze po pravé straně cesty. Na levé straně se poutníkům odkrýval pohled na výrazně zvlněný terén s roklinkami a pahorky, který je dnes ukryt v lesním porostu. Zdroj podkladu: ags.cuzk.cz

 

Nacházela se v Babčích ves Lhotka...

Potřetí a naposledy se vracíme do lokality v Babčích, kam v minulých staletích tradice situovala zaniklou středověkou ves Zboží. Byla zde, v okolí zrušeného panského rybníka, vůbec nějaká zaniklá ves. Pokud ano, jak se jmenovala?

Existenci zaniklé vsi v těchto místech předpokládali ve 20. století především chváleničtí badatelé pod vedením Miroslava Němce, sdružení ve zmíněném Vlastivědném středisku pro Chválenice a okolí. Je zajímavé, že například střížovický kronikář Josef Marášek ji ve výčtu zaniklých vsí v okolí své obce nezmínil, a to přesto, že se věnoval i mnohem vzdálenějším lokalitám.

Při hledání vsi v Babčích nám nepomáhají ani pomístní názvy. Na rozdíl od Džbánku, Záhoří a Zboří, se nedochovalo pojmenování, které by mohlo být vodítkem při určení názvu vsi. V Babčích mohla ležet například vesnice Lhotka, zmiňovaná v zápisech Desek zemských z roku 1555. Žádné další podrobnosti k zaniklé vsi tohoto jména nám nedává ani Antonín Profous ve svém díle Místní jména v Čechách – Jejich vznik, původní význam a změny ani Petr Rožmberský ve své publikaci Zaniklé vesnice jižního Plzeňska.

 

... nebo bychom ji našli Na Rejči?

Potvrzení nebo vyvrácení domněnky o spojení vsi Lhotka s lokalitou v Babčích zůstává badatelským úkolem pro budoucnost. Při sledování terénu v nejbližším okolí Nebílov je však možné spatřit nerovnosti připomínající půdorys zaniklé vesnice především v polesí Duby, na jihozápadním úpatí pahorku Dlouhá. Zde, v místech nazývaných v minulosti "Na Rejči", bývaly panské louky a pole. Od 50. let 20. století do roku 2006 bylo místo zalesněné. Před deseti lety zde byl les vykácen a v současnosti je mýtina osazena novými stromky. Mezi  malými borovičkami a starými pařezy můžeme pozorovat v terénu velké množství výrazných nerovností.

 

rejč

Lokalita "Na Rejči" je dnes pokrytá trávou, stromy a vrstvou spadaného listí. Přesto můžeme na každém kroku spatřit výrazné terénní nerovnosti, které nejspíš také daly v minulosti zdejší panské louce jméno. Další fotografie z lokality najdete ve fotogalerii na konci této kapitoly.

 

Pokud jde skutečně o pozůstatky zaniklé vsi, rozkládala se tato osada po obou stranách cesty vedoucí od sousoší sv. Trojice na Chejnech přes les a pole severozápadním směrem do Čižic. V současnosti, kdy tato cesta tvoří hranici předenického a nebílovského katastru, právě v těchto místech končí zpevněná silnice od Nebílov. Menší část nerovností je patrná na předenickém katastru, větší zůstává na území nebílovské obce. Zatímco vsi Džbánek, Zboří a Záhoří jsou v zápisech do Desk zemských uváděny společně, Lhotka je zmíněna pouze jednou a samostatně. Je proto možné, že se nacházela stranou od ostatních zaniklých vsí, nikoliv tedy v Babčích.

 

ves

Horní obrázek představuje možné pozůstatky dávno zaniklé vsi v polesí Duby, v lokalitě dříve zvané "Na Rejči", s vysvětlivkami a na podkladu topografické mapy. Dolní obrázek představuje výřez krajiny v lokalitě "Na Rejči". Pro zvětšení klikněte na obrázky. Zdroj podkladu: ags.cuzk.cz

ves 02

Stránka

Situace na místě zaniklého rybníka v Babších

Situace na místě zaniklého rybníka v Babších

Zmínky o panském rybníku a okolních pozemcích v knize přiznání josefského katastru

Zmínky o panském rybníku a okolních pozemcích v knize přiznání josefského katastru

Pozůstatky staré cesty vedoucí přes Babče jsou zachovány na území Nebílov. V polích vpravo se ve středověku nacházela ves Záhoří.

Pozůstatky staré cesty vedoucí přes Babče jsou zachovány na území Nebílov. V polích vpravo se ve středověku nacházela ves Záhoří.

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Stránka