Datum a čas

Dnes je čtvrtek, 27. 6. 2019, 4:36:33

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
27 28 29 30 31 1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30

Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

 

Rozcestník na další stránky

Vyberte si, kam dále se chcete vydat:

škola

hospodo

region

muze

volný čas

státní

další odkazy

 


Aktuality na Facebooku

 

fb

 


Obec na Wikipedii

wiki


Hledáte novou práci?

nabídka


Navigace

Výběr jazyka

  • cz
  • en
  • de

Obsah

PANSKÉ SÍDLO CHVÁLENICE A POKONICKÁ TVRZ

Miroslav Němec, Petr Rožmberský, Jiří Sankot

 

 

PANSKÉ SÍDLO CHVÁLENICE

Sídlo Zemislava z Chválenic

Ilustrační vyobrazení středověké kurie

Pátrání Vlastivědného střediska po Zemislavově sídle

Artefakty z pátrání po Zemislavově tvrzi

Článek Petra Rožmberského o chválenické kurii

 

PŘÍBĚHY Z POKONICKÉ TVRZE

Pušperkové na pokonické tvrzi

Jan z Pomuku v případě bigamie Markvarta ze Záluží

Jan z Pomuku v případě sporu o obsazení chválenické fary

Soumrak pokonického panství

Tvrz Pokonice podle A. Sedláčka a P. Rožmberského

 

 

Panské sídlo Chválenice

Sídlo Zemislava z Chválenic

V základních pracích o vrchnostenských sídlech se o šlechtic­kém sídle ve Chválenicích nehovoří, i když je mnoho důvodů se domnívat, že zde existovalo. Roku 2001 tuto hypotézu konečně zveřejnil známý archeolog Petr Rožmberský v Hlásce, zpravodaji Klubu Augusta Sedláčka. V úvodu svého pojednání autor upozorňuje, že již August Sedláček ve svém Místopisném slovníku historickém uvedl Chválenice jako sídlo vladyky Zemislava, dobrodince benediktýnského kláštera v Kladrubech.

 

regesta 01regesta 02

První historickou zmínkou o Chválenicích je zápis, podle kterého král Přemysl Otakar II. roku 1275 potvrzuje obdarování obdarování Kladrubského kláštera Zemislavem z Chválenic.
(Zdroj: Regesta Bohemiae et Moraviae II (1253–1310), str. 396 a 1181.)

 

V roce 1275, 19. března, totiž Přemysl Otakar lI. potvrdil kladrubské­mu klášteru obdarování učiněné Zemislavem z Chválenic. Co bylo klášteru darováno, se z dochované listiny nedozvídáme. Zemislav z Chválenic měl ve Chválenicich nejspíš opevněný dvorec, který však během staletí beze stopy zmizel a v lidské paměti se nedochovala jeho polo­ha.

 

mapa

Dnes je bez archeologických průzkumů velice obtížné zjistit, kde se nacházel středověký panský dvůr Chválenice. Díky nejstarším podrobným mapám obce z 18. a  první poloviny19. století však můžeme lehce poznat, že Chválenice se skládaly ze dvou různých částí. Většina cest při tom vedla ke kostelu a do dvorů, které jej bezprostředně obklopovaly. Další velké dvory se rozkládaly o něco níže, kolem hlavní silnice z Plzně do Českých Budějovic. Dá se předpokládat, že právě na někdejším návrší kolem kostela bývalo nejstarší centrum obce i s panským dvorem. Tento dvůr, kurie, se mohl rozkládat na místě dnešního farského dvora a usedlostí č. p. 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 30 a snad i na protější straně hlavní silnice, v místech dnešního obecního úřadu. 

 

mapa 2

Nejstarší známá mapa Chválenic ze 2. poloviny 18. století ukazuje nejen dvě různá seskupení staveb ve Chválnicích, ale i síť cest směřující především ke kostelu a okolním dvorům.

 

dvůr 1

Hustá zástavba kolem kostela by mohla být pozůstatkem někdejšího, dávno zaniklého panského dvora ve Chválenicích.

dvůr 2

 

Vzhledem ke stykům Zemislava z Chválenic s kladrubským klášterem můžeme předpokládat, že ve Chválenicích byl už tehdy kostel, který ovšem dochované prameny zmiňují poprvé až k roku 1352. Existoval-li tedy již chválenický kostel, můžeme se opět poku­sit alespoň naznačit, že Semislavovo sídlo bylo asi takzvanou kurií, tedy lehkým obydlím s kostelem v jednom ohrazení a s přilehlým hospodářstvím, kde hlavním obranným objektem byl kamenný tribunový kostel. Více jistoty v tomto problému by přinesla sama stavba kostela s panskou tribunou se zvlášt­ním vstupem vysoko nad zemí, jak to známe z jiných lokalit, ovšem starý chválenický kostel sv. Martina byl zbořen a na jeho místě postaven podle plánů K. I. Dientzenhofera v letech 1749 - 1752 kostel nový.

 

Ilustrační vyobrazení středověké kurie

O tom, jak chválenická kurie vypadala, můžeme jen spekulovat. Dá se však předpokládat, že její podoba mohla odpovídat vyobrazení jiného panského dvora, převzatému ze stránek "Curia Vítkov" u Chrastavy na Liberecku (http://kazi.webz.cz/):

 

 

kurie 1

cura 2

curia 3

 

Pátrání Vlastivědného střediska po Zemislavově sídle

Pátrání po Zemislavově sídle, chválenické tvrzi a kurii, bylo hlavním úkolem Vlastivědného střediska pro Chválenice a okolí (původně Vlastivědného kroužku), který ve druhé polovině 60. let 20. století v obci založili přátelé Miroslav Němec a JUDr. Fortunát Toman. Při zakládání spolku je odborně vedli PhDr. Miloslav Bělohlávek (1923 - 2006), ředitel Archivu města Plzně, a Karel Škrábek (1919 - 2002), ředitel muzea v Blovicích. Členové kroužku pečlivě sledovali všechny terénní práce na stavbách a na zahradách a snažili se pomocí tzv. povrchového sběru přijít na stopu zmíněné tvrzi. Práci v samotných Chválenicích ovšem předcházelo získávání zkušeností při sběru na Radyni (1965), Lopatě (1965, 1973), Vlčtejně (1965, 1967),  u zámku v Nebílovech (1965), na místě zaniklé vsi Džbánek (1965, 1967), v Babších (1967) a u chválenického kravína (1970)... 

 

Artefakty z pátrání po Zemislavově tvrzi (r. 1966):

 

K nejdůležitějšímu objevu přímo ve Chválenicích došlo ve dnech 9. a 26. dubna 1966 při výstavbě nové sušičky obilí u Červených (Kabelů) v č. p. 12. Byly zde nalezeny zlomky keramiky z vrcholného středověku(mladší doby hradištní), z nichž dva úlomky byly archeologem PhDr. Milošem Šollem, CSc. (1916 - 2004) z Archeologického ústavu v Praze zadatovány dokonce do raného středověku, resp. střední doby hradištní (9. - 10. století). Pro Chválenice šlo o velmi významný objev, který historii osídlení na území Chválenic posunul o tři sta let před první písemnou zmínku. Přesto nešlo o nálezy související se zapomenutou chválenickou tvrzí. Větší naději přinesly nálezy na zahrádce Nolčových v č. p. 2 dne 1. dubna 1974. Byly zde objeveny zlomky šedohnědé pálené keramiky z 12. - 13. století (tj. mladší doby hradištní). Poslední etapa výzkumu probíhala v letech 1980 - 1988 na farní zahrádce a v místech staré, středověké fary). Zde bylo nalezeno na 90 úlomku pocházejících z doby od vrcholného středovku do novověku. Keramiku opět datoval PhDr. Miloš Šolle, CSc. Další povrchový sběr probíhal na polích v okolí obce - U Křížku, na Hejskojc poli, pod Fremrojc polem a na Přibáňojc poli.

 

Článek Petra Rožmberského o chválenické kurii

Celý článek Petra Rožmberského "Zapomenuté sídlo Chválenice" v Hlásce č. 1/2001

 

 

Příběhy z pokonické tvrze

Pušperkové na pokonické tvrzi

Tvrz Pokonice stávala v ohybu řeky Úslavy, několik kilometrů jižně od Chválenic. Poté, co zanikla, tvrziště a jeho okolí se pomalu rozpadalo, uprostřed panských polí několik stovek metrů za posledními domky od obce Žákavá. Prvním známým majitelem pokonické tvrze byl Bušek z Pušperka. O Buškovi víme, že byl jedním z pěti synů majitele panství a hradu Pušperk na Klatovsku. Bušek s bratry jsou známi tím, že roku 1364 společně obdarovali dominikánský klášter v Plzni. Po smrti otce se bratři pravděpodobně rozdělili o dědictví a Bušek nejspíš za svůj podíl koupil tvrz a ves Pokonice.

 

dnešní mapa

Mapa s vyznačeným místem, kde se nacházela pokonická tvrz

 

Jan z Pomuku v případě bigamie Markvarta ze Záluží

Bušek z Pušperka sídlil na Pokonicích již 25. ledna 1355, kdy zde vdával svou dceru Vaňku za vladyku Markvarta ze Záluží. Sňatek proběhnl ve vsi Pokonice a snoubence oddával farář z nedaleké Žákavy. Není jasné, zda v době svatby na Pokonicích věděl někdo z Vaňčiny rodiny, že Markvart již jednou ženatý je, a to s Adličkou z Valdeka. Vaňka samotná později popírala, že by jí tato skutečnost byla známa. Markvartův první sňatek se měl odehrát kolem svátku sv. Martina v roce 1352. Ženich byl tehdy zván rytířem Markvartem z Řebříku. Hrádek Řebřík se nacházel v Křivoklátských lesích deset kilometrů severně od hradu Valdeka, poblíž dnešní vsi Líšná. Rozvaliny Markvartova rodného hrádku zde dodnes najdeme poblíž barokního kostela sv. Petra a Pavla.

Adliččin otec Protiva Beškovec se po sňatku se Škonkou Zajícovou ze Žebráku usadil na hradě Valdek a zároveň začal  budovat jako své druhé sídlo hrádek Záluží, ležící přibližně osm kilometrů severně od Valdeka. V roce 1352, kdy mělo dojít ke sňatku rytíře Markvarta Řebříka s Adličkou Beškovcovou z Valdeka, byla již nevěsta sirotkem. Markvart později při výslechu před soudem arcibiskupské konzistoře v Praze uvedl, že ke sňatku s Adličkou došlo ve velké síni hrádku Záluží. Snoubence měl oddávat klerik Jílek. Markvartův sňatek s Adličkou byl však z neznámých důvodů držen v tajnosti a není ani jasné, zda byl naplněn. Markvart se nicméně od tohoto okamžiku začal nazývat Markvartem ze Záluží.

Několik měsíců po svatbě se cesty Markvarta Řebříka ze Záluží a Adličky Beškovcové z Valdeka rozešly. Není jasné, jaké byly okolnosti tohoto rozchodu, zda Markvart Adličku zapudil, nebo zda došlo k jakési dohodě. Oba každopádně uzavřeli nové sňatky. Adlička se provdala za rytíře Jindřicha pocházejícího z vedlejší větve Rýzmberků. Jak už víme, Markvart se rozhodl pro sňatek s Vaňkou z Pušperka na Pokonicích. Netajil se tím, že jediným jeho motivem ke sňatku bylo zchudnutí a lesk velkého Vaňčina věna. Rytíři z Pušperku totiž patřili do jednoho z nejvýznamnějších západočeských rodů, mezi Hroznatovce.

Manželství Markvarta ze Záluží a Vaňky z Pušperka na Pokonicích trvalo podle pozdějšího Markvartova udání před soudem pražské arcibiskupské konzistoře sedm let. Na svátek sv. Martina roku 1363 se Markvart vrátil k Adličce a začal s ní žít jako manžel. Přitom trval na tom, že Adlička je jeho jedinou zákonitou manželkou, a Vaňku zapudil.

Teprve počátkem roku 1377 – snad ve snaze zajistit si právo na část Markvartova majetku – se stárnoucí Vaňka obrátila na soud pražské aribiskupské konzistoře a žádala, aby její manželství s Markvartem bylo prohlášeno za jediné pravé a aby Markvartovi bylo znemožněno žít ve svazku s konkubínou Adličkou. Markvart samozřejmě situaci viděl zcela opačně. S Adličkou měl totiž již čtyři syny a záleželo mu na tom, aby byli považováni za manželské. Pro konzistoř začínal jeden z nejsložitějších případů, který kdy řešila. Díky pečlivým zápisům z jednání se nám průběh sporu dochoval jako součást Soudních akt konsistoře pražské, publikovaných na přelomu 19. a 20. století. Vyřešení sporu dostali na starosti tři generální vikáři – Jan Brusnice, arcijáhen horšovský Přibyslav a Kuneš z Třebovle. 

Průběh soudních jednání pečlivě zapisoval doktor Johánek, tj. Jan z Pomuku – veřejný notář, doktor církevního práva, oblíbenec arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi a důvěrník archibiskupa Jana z Jenštejna. Šlo o pozdějšího světce Jana Nepomuckého. K prvnímu výslechu Markvarta před konzistoří došlo 6. března 1377. Markvart se hájil, tím, že sňatek s Vaňkou z Pušperka nemohl být právoplatný, jelikož byl již několik let ženatý s Adličkou. Proti tomu Vaňka při svém prvním výslechu 13. dubna 1377 trvala na skutečnosti, že o tomto předchozím sňatku neměla ani tušení.

Již při prvním slyšení 7. března 1377 bylo Markvartovi od generálního vikáře Jana Brusnici nařízeno, aby Adličku – označenou za konkubínu – až do vynesení konečného verdiktu opustit. Za porušení nařízení hrozila Markvartovi nejen pokuta sto kop grošů, ale také klatba a exkomunikace z církve. 

Jaro a léto 1377 strávili Markvart, Adlička a Vaňka nuceně v Praze, kde měli být dosažitelní pro výslechy a soudní jednání. Markvart i Vaňka měli ve sporu své prokurátory neboli řečníky, obhájce. Markvart pravděpodobně považoval proces za formalitu a tomu odpovídá také skutečnost, že Vaňce vybral a platil jejího prokurátora, Drsku z Plešnice. Obhájcem Markvarta byl Petr Loderův, blízký přítel Drska z Plešnice.

Vynesení konečného rozsudku v září 1377 se podobalo frašce. Markvart byl vyzván, aby sdělil, která z jeho životních partnerek je starší. Markvartova odpověď, že Vaňka a že by navíc mohla být jeho matkou, soudu stačila. V závěrečném verdiktu bylo Markvartovi pouze vyčteno, že Vaňku zapudil bez soudu. Adlička zůstala Markvartovou právoplatnou manželkou a Vaňka odjela z Prahy s nepořízenou. 

 

Příběh Adličky z Beškovic na Valdeku, Markvarta Řebříka na Záluží a Vaňky z Pušperka na Pokonicích popsala roku1978 Fr. Vachtová v Listech Genealogické a heraldické společnosti.

 

Jan z Pomuku v případě sporu o obsazení chválenické fary

Po Buškovi se stal majitelem pokonické tvrze Vilém z Pušperka na Pokonicích. Vilém byl pravděpodobně Buškovým synem a bratrem výše zmíněné Vaňky. K pokonickému statku přidal majetek ve Chválenicích. Nešlo v žádném případě o celou ves. Při generální berni Plzeňského kraje roku 1379 měl Vilém ve Chválenicích tři země a jednu čtvrť, zatímco chválenický farář měl dvě čtvrti. V Pokonicích náležel Vilémovi jeden lán a tři popluží.

 

vilém z pušperka

Znak Viléma z Pušperka a na Pokonicích

 

Pušperkové z Pokonic si dělali nárok na dosazování faráře ke chválenickému kostelu. Proto také Vilém Pušperk po smrti prvního známého chválenického faráře Richolda počátkem roku 1377 navrhl pro chválenickou farnost Jindřicha řečeného Kabáta, dosavadního faráře v Dubči. Nový farář byl skutečně pražskou konzistoří potvrzen. Pod zápisem v konfirmační knize, datovaném 11. května 1377, jsou mimo jiné podepsáni generální vikáři Jeneč Závišův z Oujezda a  Jan z Brusnice.

První zmínka o sporu ale pochází již ze 3. února 1377. O sporu nám opět dávají podrobné informace Soudní akta konzistoře pražské. O své patronátní právo ve Chválenicích se totiž vedle Viléma z Pušperka a na Pokonicích přihlásili také bratři Jaroslav, Bleh a Jan z Homberka. Ti trvali na instalaci faráře Romana, kněze z Kunratic. 

Dne 23. února 1377 se na pražské konzistoři sešli za přítomnosti generálního vikáře Jana Brusnice zástupci obou znesvářených stran. Faráře Jindřicha Kabáta zastupovali čtyři vyslanci – Kříž, Jan rychtář, Úbislav a Přibík. Stranu faráře Romana zastupovalo pět svědků – Michael z Mešna, Beneda z Mešna, Jan ze Želčan, Marek ze Štěnovic a Vítek ze Štítova.

Spor se táhl tři roky a při vleklém soudním jednání se objevují stejná jména, která již známe z příběhu Markvarta Řebříka na Záluží a Vaňky z Pušerku na Pokonicích. Řešení sporu se účastnili generální vikáři pražského arcibiskupství Jan Brusnice, Kuneš z Třebovle a arcijáhen horšovský Přibyslav. Mezi prokurátory najdeme Petra Loderova, Drsku z Plešnice, mezi notáři nacházíme zmínku o veřejném notáři arcibiskupské kanceláře Janovi z Pomuku. Objevují se ale také další jména – generální vikář pražského arcibiskupství Jenec Závišův z Oujezda, veřejní notáři v Praze Václav Duras, Henslin z Lišova, bratr Mikuláš a prokurátoři Heřman z Kolína, vikář Mirancon z Kolína, Teodorik z Neprochova, kanovník metropolitní kapituly pražské Petr ze Všerub, bakalář kanonického práva Jakub ze Silky a chrudimský farář Václav zvaný Strnad. Mezi svědky najdeme v průběhu let 1377–1380 notáře augustiniánského kláštera na Zderaze Jana z Vratislavi, vyšehradského kanovníka Jana Pecníka, žákavského faráře Heřmana, rožmitálského faráře Havla, faráře Petra z Ostrova v olomoucké diecézi, českobrodského purkrabího Henslina, Sezema z Vrtby, rytíře Jindřicha ze Štědré nebo zbrojnoše Lipolda z Oseka.

V dubnu 1377 zaznamenal Vilém z Pušperka na Pokonicích úspěch, když se na stranu Jindřicha řečeného Kabáta přiklonil také Heřman, syn Jaroslava ze Štěnovic. Ke straně pánů z Homberka se naopak přihlásili bratři Sezema a Jaroš z Čižic (u Jaroše je uváděn také predikát "ze Štěnovic") a Vrbata ze Želčan. V červenci 1377 opustil stranu pánů z Homberka v jejím sporu o chválenickou faru Zbyněk z Klučova a podpořil Jindřicha Kabáta. V únoru 1378 je v případu obsazení chválenické fary zmiňován veřejný notář Jan z Pomuku, když 25. února odmítl pověření od papežského stolce zastupovat v případu chválenické fary kněze Ludvíka z Nové Plzně. 30. dubna 1378 opustili stranu pánů z Homberka bratři Heřman, Sezema a Jaroš z Čižic, synové Jaroše z Čižic (a ze Štěnovic?). Samotní bratři Jaroslav a Jan z Homberka se vzdali patronátního práva ve Chválenicích 19. května 1380.

Role Jana z Pomuka v celém případu není jasná. Dr. František Stejskal ve svém životopise sv. Jana Nepomuckého z roku 1921 uvádí, že veřejný notář Jan Nepomucký zastupoval 25. října 1377 ve sporu faráře Jindřicha řečeného Kabáta (???). Zmiňuje také, že o den později, 26. října 1377, Jindřich Kabát vyznal, že "je zavázán dluhem 15 grošů z příčiny skutečné půjčky Janovi, notáři kanceláře naší." Jindřich slíbil pod trestem exkomunikace splatit Janu Nepomuckému peníze do 4. listopadu téhož roku. 

Kněz Ludvík z Nové Plzně, zmíněný v zápisu Soudních akt konsistoře pražské z 25. února 1378 byl pravděpodobně úvodcem faráře Jindřicha řečeného Kabáta. Tato zvyklost se dá odvodit z Konfirmačních knih, kde sice není úvodce Jindřicha Kabáta zmíněn, ale u dalších farářů je již zřejmé, že úvodcem byl vždy plzeňský farář nebo děkan. Prvním farářem po smrti Jindřicha Kabáta se pravděpodobně roku 1383 stal Jakub, dosavadní farář v Prostiboři, prezentovaný Alešem z Pokonic. Páter Jakub zemřel v roce 1395 a na jeho místo byl 29. 3. 1395 plzeňských rychtářem Jindřichem, poručníkem vdovy Anny Pabiánkové,  nové majitelky Chválenic, prezentován farář neznámého jména.

Na závěr připomeňme, že Jan Nepomucký se stal roku 1389 generálním vikářem pražského arcibiskupství a v roce 1393 byl během sporu s králem Václavem IV. umučen. Jeho svatořečení proběhlo roku 1729.

 

tvrziště

Letecký snímek z přelomu 40. a 50. let 20. století s patrným zbytkem pokonického tvrziště

 

Soumrak pokonického panství

Vilém z Pušperka a na Pokonicích měl v době své smrti (roku 1384) manželku Ofku a jedninou, nezletilou dceru Vracku. Po Vilémově smrti žila vdova Ofka na Pokonicích z věna zapsaného na Pokonicích a Chválenicích ve výši 800 kop grošů. Když pak Ofka zemřela, spravovali za sirotka Vracku Pokonice její poručníci. Pokonický majetek prodali a přiměli Vracku provdat se za Jana z Herštejna.

Po Ofčině smrti měly různé vsi na pokonickém panství různé majitele. Majitelem Chválenic byl jakýsi Mikuláš z Chotíkova. Při četných soudních tahanicích se o pokonický majetek hlásil jménem jakéhosi Cajchy z Javora i jistý Racek z Bradáčova. V roce 1410 vysoudili Chválenice a další vsi Aleš z Pokonic, pocházející z tvrze v Nezvěsticích. Byl nějaký čas dvorským místosudím, k tomu užíval titul "pán na Žákavě""purkrabí vildštejnský". Sídlo se tak postupně přeneslo do 1,5 km vzdálené Žákavé, kde se nyní majitelé psali jako "Žákavci ze Žákavé". Aleš z Pokonic svůj majetek postupně rozprodával. Chválenice patrně koupil bohatý plzeňský měšťan Tomáš Paviánek, který už okolo roku 1387 vlastnil Štěnovice.

Předposledním majitelem pokonické tvrze byl Buzek z Dlouhévsi, seděním v Pokojnicích. Byl majitelem panství ještě na konci husitských válek. Jeho nástupce Mikuláš z Dlouhévsi řečený z Pokonic přesídlil do Žákavé a nechal pokonickou tvrz pustnout.

Roku 1601 byl majitelem Pokonic Karel Kokořovec z Kokořova, který již Pokonice přiznal jako pustou tvrz a ves. Roku 1624, kdy připadly Pokonice i s Chválenicemi k nebílovskému panství Kryštofa Karla Kokořovce z Kokořova, byla již na místě tvrze a vsi pouze "louka v Pokojnicích". Později se zde také říkávalo "Na Hrádku""Pod Chmelnicí".

V "Popisu okresu Blovického" od Františka Faktora ze druhé poloviny 19. století se uvádí:"Vyvýšenina v louce přes 1 m široká a něco přes 1,5 ha rozlehlá, trnkami porostlá, které odvážením země na blízké pole brzy zmizí. Na východní straně mezi poli, která zde k řece se kloní, a řekou samou posud val možno pozorovati. Příkop však jest již dávno zanešen".

 

pokonice

Záhyb řeky Úslavy mezi Zdemyslicemi a Žákavou, v místech, kde na druhém břehu
stávala ve středověku pokonická tvrz.

 

Tvrz Pokonice podle Augusta Sedláčka a Petra Rožmberského

Popis pokonické tvrze v monografii "Hrady, zámky a tvrze království Českého, XIII:
Plzeňsko a Loketsko" od Augusta Sedláčka z roku 1905.

 

Článek Petra Rožmberského a Roberta Trnky "Zaniklá tvrz a ves Pokonice", publikovaný v Hlásce č. 4/2017