Datum a čas

Dnes je pondělí, 19. 8. 2019, 14:50:09

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
29 30 31 1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30 31 1

Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

 

Rozcestník na další stránky

Vyberte si, kam dále se chcete vydat:

škola

hospodo

region

muze

volný čas

státní

další odkazy

 


Aktuality na Facebooku

 

fb

 


Obec na Wikipedii

wiki


Hledáte novou práci?

nabídka


Navigace

Výběr jazyka

  • cz
  • en
  • de

Obsah

TROJLÍSTEK FARÁŘŮ Z 18. STOLETÍ

 

 

Jiří Sankot

 

 

 

JAN ŠEBESTIÁN LONGIN TOMANDL

Původ a rodina Jana Šebestiána Tomandla

Tomandlův příchod na chválenickou faru

Postranní oltář s obrazem sv. Longina

Cínová křtitelnice z konce 17. století

Studentská nadace pro chlapce z Tomandlovského rodu

Mystéria a náhlá úmrtí v záznamech faráře Tomandla

JOSEF VÁCLAV FISCHER

Syn plzeňského měšťana

Příchod na chválenickou faru

Inventarizace majetku a nové zvony

Po smrti J. V. Fišera

VÁCLAV ANTONÍN SCHÖTTNER

Ceremoniář kanovníka u sv. Víta v Praze

Změny ve farním chrámu sv. Martina

Rozvíjení zbožnosti ve farnosti

Vynucená rezignace faráře Schöttnera

Pobyt v pražském emeritního domě Bene-Meritorum St. Caroli

Oltářníkem u sv. Víta v Praze

 

 

 

Jan Šebestián Longin Tomandl (1680–1716)

Původ a rodina Jana Šebestiána Tomandla

V letech 1680 – 1716 byl farářem ve Chválenicích P. Jan Šebestián Longin Tomandl. Ze soupisu poddaných podle víry víme, že se jako Jan Šebestián Tomandl narodil do měšťanské rodiny v Rokycanech. V době pořizování soupisu, roku 1651, byly Janu Šebestiánovi tři roky. V době svého narození měl již o dva roky starší sestru Kateřinu. Po Janovi Šebestiánovi přišli na svět ještě sestry Justýna a Ludmila a bratři Šebestián, Karel a Vít Václav. Rodiči byli Jan a Anna Tomandlovi. Mamince bylo v době pořízování soupisu 26 let. Otec Jan pocházel z veseckého panství Malovců z Malovic.

Ze soupisu se dozvídáme, že počátkem 50. let 17. století sloužili v rokycanské domácnosti Tomandlových pacholek Václav (26 let), pohůnek Martin (17 let), chůva Anna (48 let) a děvečky Mandelena (25 let) a Mandelena (20 let). Tomandlovi také vychovávali dvanáctiletého sirotka Kateřinu. Dvacetiletá děvečka Mandelena a pohůnek Martin patřili, stejně jako měšťan Jan Tomandl k panství Malovců z Malovic.

Z hlediska víry byli v této době katolíky maminka Anna Tomandlová, všichni sloužící i sirotek Kateřina. Zdá se, že vlastní děti Tomandlových, Kateřina a Jan Šebestián, nebyly v době pořizování soupisu ještě katolíky. U jejich jmen je ale uveden křížek, který znamená "naději na obrácení na katolickou víru".

 

Tomandlův příchod na chválenickou faru

Jak se dozvídáme z matriky narozených královského města Plzně, byl Jan Šebestián Longin Tomandl do roku 1680 jedním z kněží působících při plzeňské farnosti. Do Chválenic odešel 19. září 1680. Již o dva měsíce dříve nicméně ve Chválenicích uděloval první křest. Dne 6. července 1680 pokřtil Jana, syna chválenického sedláka Vavřince Podušky a jeho manželky Markyty. Dítě tehdy držel na rukou želčanský myslivec  Jan Bystřický myslivec a přítomna byla také chválenický krčmářka Alena Wolterová.

Spolu s farářem Janem Šebestiánem Longinem Tomandlem žily na chválenické faře, také jeho sestra Justýna a hospodyně Dorota Filipka. Když 16. září 1692 zemřela matka Anna, byla o dva dny později v Rokycanech pohřbena.

 

Postranní oltář s obrazem sv. Longina a křtitelnice

Farář Tomandl dal vlastním nákladem ve starém kostele zhotovit boční oltář s obrazem sv. Longina, svého patrona. Jak uvedl ve farní kronice počátkem 19. století děkan Filip Frank, po zrušení starého chválenického kostela byl obraz sv. Longina spolu s částí oltáře převezen do filiálního kostela sv. Vavřince v Žákavé. Zde byl obraz umístěn do oratoře zatímco svatostánek, opatřený chronogramem, se stal součástí hlavního oltáře. Chronogram upomíná v následujícím textu na rok 1716: ANNO QVO NON REX, NEC SACERDOS ERAT IN REGNO BOËMO. V překladu zní text následovně: ROK, KDY NEBYL ANI KRÁL ANI KNĚZ (ARCIBISKUP) V KRÁLOVSTVÍ ČESKÉM. Farář Filip Frank v této souvislosti správně upozorňuje na chybnou dataci – české království bylo bez korunovaného krále  (Karla VI.) sice až do roku 1723, ale pražský arcibiskup (František Ferdinand Khünburg) nastoupil do úřadu již v roce 1714. Proto musel oltář s obrazem vzniknout před rokem 1714. V roce 1716 pravděpodobně P. Tomandl zemřel. Ve 30. letech 20. století uvádí chválenický řídící učitel Benedikt Brejcha ve chválenické obecní kronice, že obraz sv. Longina je umístěn na chodbě fary, proti schodišti. Dnes se tento obraz opět nachází ve chválenickém kostele sv. Martina. Je zavěšen pod zvonicí. 

 

obraz

 

Cínová křtitelnice z konce 17. století

Z doby faráře Šebestiána Longina Tomandla se nám v kostele zachovala také cínová křtitelnice zasazená do vyřezávaného dřeva. Podle pozdější datace uvedené na jejím okraji vznikla křtitelnice v roce 1693. V roce 1834 byla nově opravena, o čemž svědčí další datace uvedená na jejím okraji. Tato křtitelnice je dodnes nepřehlédnutelnou součástí interiéru kostela.

 

křtitelnice

 

Studentská nadace pro chlapce z Tomandlovského rodu

R. 1710 navíc nechal P. Šebastián Longinus Tomandl zřídit kapitálem 600 zl. studentské nadání pro chlapce z Tomandlovského a spřátelených rodů, způsobilé ke studiím. Nadání bylo každoročně udělováno pražským c. k. místodržitelstvím v Rokycanech, kde byl jeden z Tomandlových příbuzných v polovině 18. století dlouholetým děkanem a také prvním arcibiskupským vikářem.

 

Text Tomandlova studentského nadání je uveřejněn v knize Studijní nadání v království Českém, II. svazek (1700–1754), vydané nákladem c. k. místodržitelství pro Čechy a tiskem místodržitelské tiskárny v Praze roku 1895, na str. 77–80.

 

Mystéria a náhlá úmrtí v záznamech faráře Tomandla

Chválenický farář Jan Šebestián Longin Tomandl se zapsal do historie sepsáním dvou zázraků, které se měly odehrát za jeho předchůdců Daniela Boháče a Jana Podhorského na Planinách u Nebílovského Borku (1648–1660). Na základě těchto zázraků byla také v 80. letech 17. století postavena barokní kaple sv. Vojtěcha a Planiny se staly poutním místem.

Protože zázraky a tajemství byly v této době podstatnou součástí církevního života, poznamenával si farář Tomandl pečlivě všechny neobyčejné odchody ze života, jejichž byl svědkem. Rozepisovali se o náhlých úmrtích i o překvapivých shodách okolností, u některých případů si pak poznamenali latinské slovíčko "mysterium". Naopak jindy se smrt snažili logicky zdůvodnit. Pojďme si některé příběhy představit.

25. března 1696 se konala pouť ve Starém Plzenci. Mezi jinými se do zdejšího kostela vypravila také podruhyně z nedalekého Koterova. Její křestní jméno neznáme, jen víme, že jí lidé říkali Vondrová. Když se v Plzenci chystala s kamarádkami ke zpovědi, byla podle jejich svědectví zdravá a veselá. Při mši svaté pak stála v kostele u malého oltáře. Když došlo na pozdvihování, zhroutila se. Pokusy o její oživení byly marné. Farář děvčeti proto udělil svátosti a než bohoslužba skončila, Vondrová zemřela.

O necelé dva roky dříve, v dubnu 1694, si smrt nenadále vybrala šestnáctiletého Vavřince z Nezbavětic. Pracoval jako sluha v jedné z okolních vsí. O Velikonocích, na Bílou sobotu, se jej začaly zmocňovat mdloby. Vavřinec byl proto přivezen domů do Nezbavětic, kde jej rodiče uložili na postel. Do hodiny zemřel.

Osmiletá Anička Vrchotová z Chválenic byla od malička neduživá a nezdá se, že by její smrt 23. října 1709 sama o sobě byla náhlá a překvapující. Přesto si farář Jan Šebestián Longin Tomandl podrobně zaznamenal okolnosti pohřbu. Během obřadu, který se konal 24. října, totiž dramatickou scenérii dokresloval hořící Řapkův dvůr, stojící v sousedství hřbitova a kostela. Požár vypukl toho dne ve 4 hodiny ráno a v okamžiku Aniččina pohřbu byl již hořící statek v troskách. Aby nebylo náhod málo, poznamenal si pan farář, že v okamžiku narození zesnulé Aničky před osmi lety hořela chválenická kovárna.

Pátý příběh nás zavede do Losiné. Otcem zdejšího mladého krčmáře byl jistý Fridrich Kanczler. Jméno mladého krčmáře neznáme. Víme ale, že nedávno, v červenci 1713 pochoval svou ženu Konstancii Juditu Kanclerovou.

Starý krčmář Fridrich býval vzdor vyššímu věku často na cestách, a v roce 1714 se dokonce zdálo, že kvůli zaneprázdnění nestihne ani masopustní veselí pořádané každoročně v losinské krčmě. O masopustním pondělí však starý Kanczler do Losiné nenadále přijel a v dobré zábavě tu prožil celý zbytek svátku. Především o masopustním úterý seděl až do půlnoci s formany a v družném veselí všichni rozprávěli. Když pak příšla půlnoc a s ní popeleční středa, muselo veselí naráz ustat. Starý krčmář se uložil společně s formany a tvrdě usnul.

Když formani časně ráno vstali, nechtěli Fridricha Kanczlera budit. Nechali jej proto na jeho loži a vydali se na další cestu. Až během dopoledne rodina shledala, že krčmářův otec nejeví známky života. Ještě téhož dne, 15. února 1714 večer, byl nešťastník pohřben. V tomto případě si však chválenický farář poznamenal, že náhlá smrt je v krčmářově rodině pravděpodobně dědičná, protože postihla také Fridrichova otce a bratra.

Fridrichův syn, mladý losinský krčmář, se podruhé oženil v 7. března 1716. Jeho druhá manželka Kateřina Kanclerová zemřela přesně do roka a do dne, dne 8. března 1717.

Podruhyně Vondrová zmíněná v prvním příběhu byla pochována na hřbitově ve Starém Plzenci. Ostatní nebožtíci zmínění v textu našli místo posledního odpočinku u farního kostela sv. Martina ve Chválenicích.

 

 

Josef Václav Fischer (1716–1744)

Syn plzeňského měšťana

Josef Václav Fischer se narodil 20. března 1681 v Plzni. Byl nejstarším z jedenácti dětí plzeňského měšťana Jindřicha (Hendricha) Fischera a měšťanky Evy Magdaleny Fischerové. J. V. Fischer měl sedm bratrů (Františka Xavera *1685, Leopolda *1688, Jindřicha Josefa *1692,  Josefa Jindřicha *1694, Jana Antonína *1696, dvojčata Jindřicha a Michala *1699) a tři sestry (Dorotu *1684, Markétu *1690 a Terezii *1702). Před rokem 1706 působil jako administrátor v Říčanech u Prahy. V roce 1708 se však opět vrátil na západ Čech, když se stal vychovatelem syna hraběte Jana Jindřicha Kokořovce z Kokořova. Bylo to v době, kdy se nad zadluženým kokořovským panstvím stahovaly temné mraky a jeho nebílovská část byla již tři roky v držení hraběte Adama Heinricha von Steinau. Plzenecký farář Jakub Lenk podal v roce 1708 arcibiskupské konzistoři dotaz, "zda může připustit ke zpovídání osadníků kněze Josefa Fischera jenž před dvěma lety byl  administrátorem v Říčanech, nyní pak jest vychovatelem mladého hraběte z Kokořova ve Šťahlavech." 

 

podis

Podpis faráře Josefa Fischera

 

Příchod na chválenickou faru

Na chválenickou faru nastoupil Josef Fischer jako farář v roce 1717. Po smrti otce Jindřicha s sebou na faru přivedl jako hospodyně svou třiapadesátiletou matku Evu a patnáctiletou sestru Terezii. Sestru provdal 2. června 1722 za správce statku Štěnovice Jana Lega, měšťana z Mělníka. Svatba byla takovou událostí, že se jí zúčastnila honorace z okolí – pan Ambrož Wagner, komorník lukavického hraběte Morzina, a slečna Anna Maria Salczingerová, komorná hraběnky Morzinové na Seči a Letinech. Hospodyní na faře zůstala pouze farářova matka, která však v roce 1723 zemřela, ve věku šedesáti let. Pohřbena byla při chrámu sv. Martina ve Chválenicích.

Na chválenické faře žil také farářův bratr Josef Jindřich Fišer, měšťan plzeňský, se ženou Annou. V roce 1722 se manželům ve Chválenicích narodil syn Josef Šimon. Na rukou jej při křtu držel chválenický kovář Šimon Hřebík, při němž stálu rychtář vsi Martin Benda a kantorka Kateřina Ottová. Svého synovce pokřtil osobně farář Josef Václav Fišer.

Po smrti farářovy matky Evy sloužily na faře jako hospodyně i nadále ženy z příbuzenstva. V případě první z nich, Markéty Fišerové, "matrony svobodné", sloužící na faře minimálně v letech 1729–1731, bohužel příbuzenský vztah k faráři neznáme. Zato v letech 1740–1743 působila na faře panna Anna Zuzana Fišerová, "teta jemnostpána faráře chválenickýho", pocházející z Domažlic. Pouze v letech 1736–1737 se objevuje hospodyně jiného příjmení – Markéta Fojtová.

Páter J. V. Fischer po svém příchodu hlásil konzistoři, že chválenický kostel je na spad­nutí, veškeré zařízení staré a rovněž fara že hrozí zřícením. Na podnět faráře Fischera byla u fary z kostelních peněz vystavěna alespoň nová kaplanka, pozdější objekt zvaný Hadamovna. Pro kostel pořídil P. Fischer nový kalich. Do inventáře jej vlastnoručně zapsal dva dny před svou smrtí, 15. května 1744. Tento kalich nechal roku 1815 pozlatit kostelník Jan Fiala zvaný Ruda. Na nový kalich získal P. Josef Fischer peníze prodejem malých svíček.

 

Inventarizace majetku a nové zvony

Ihned po příchodu na chválenickou faru zahájil J. V. Fischer práce na velké inventarizaci farního majetku. Byly sepsány nejen pozemky náležející beneficiu, ale také dva inventáře starého chválenického kostela. Tyto inventáře pocházejí z let 1717 a 1738. Existují také zápisy o vybavení, které bylo za faráře Fischera do chválenického kostela darováno nebo zakoupeno. Díky Fischerovu úsilí, podpořeném dochovanými zádušními knihami, máme poměrně jasnou představu o podobě a vybavení zaniklého gotického kostela ve Chválenicích.

V roce 1722 zakoupil v dnešní plzeňské Pražské ulici, v lokalitě dnes zvané U Zvonu, dům tyrolský zvonař Jan Perner, který v Plzni žil již dvacet let. Pernerově plzeňské zvonařské dílně zadal v roce 1739 P. Josef Fischer výrobu nového velkého zvonu Martin pro věž chválenického kostela. Je pravděpodobné, že nový zvon vznikl přelitím starého zvonu zasvěceného stejnému patronovi. Dá se předpokládat, že se P. Fischer zasadil i o výstavbu nového kostela sv. Martina, nicméně realizace přestavby se již nedožil. P. Josef Fischer zemřel 17. května 1744 ve věku 67 let a byl pohřben do krypty starého chválenického kostela. Tři roky po jeho smrti začal být budován nový chválenický kostel.

 

Po smrti J. V. Fišera

Po Josefu Fischerovi nastoupil do Chválenic kněž Marek Neupauer, během jehož služby byl Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem zcela přestavěn chválenický kostel. První významnou událostí, kterou musel nově příchozí kněz Marek Neupauer ve Chválenicích po smrti P. Josefa Fischera řešit byla svatokrádež, ke které došlo ve zdejším kostele 2. července 1744. Páter Neupauer zemřel koncem roku 1760 a byl jako poslední farář pohřben do kněžské hrobky původního chválenického  kostela. Ten ale v té době již neexistoval.

 

 

Václav Antonín Schöttner (1772–1779)

Ceremoniář kanovníka u sv. Víta v Praze

V roce 1772 přišel do Chválenic jako farář Václav Antonín Schöttner. Pravděpodobně šlo o rodáka ze severočeského pohraničí, který mluvil spíše německy než česky. Snad proto měl mít ve chválenické farnosti přezdívku "Schön". Tento kněz byl vysvěcen 29. září 1753 v Praze pomocným biskupem Václavem Antonínem Vokounem. První místo jeho kněžského působení je neznámé. Jak se dozvídáme ze spisu Wenzela Rotta Der politische Bezirk Podersam, Gerichtsbezirke Podersam und Jechnitz z roku 1902, v letech 1758–1767 byl Schöttner lokalistou ve Vroutku u Podbořan (něm. Rüdig).

Do Chválenic přišel Václav Antonín Schöttner se zkušeností ceremoniáře u kanovníka Ignatze Johanna Krebse působícího při chrámu sv. Víta v Praze. Chválenickým farářem byl v letech 1772–1779 a v žádném případě ve své funkci nezahálel. Farnost převzal po Františku Petrovi Laštovičkovi (1761–1772) a pravděpodobně byl přesvědčen, že je co z minulosti napravovat – jak ve víře farníků, tak v obnově povinností poddaných, ale také ve vybavení nového kostela sv. Martina a chválenické školy. Do chátrající školy během svého působení pořídil z vlastních prostředků nové dveře.

 

vitus 1

Chrám sv. Víta ve 2. polovině 18. století

 

Změny ve farním chrámu sv. Martina

Když farář Schöttner do Chválenic nastoupil, připomínala si farnost 20. výročí dokončení stavby Dientzenhoferova kostela sv. Martina. Stavba byla monumentální, ale s vybavením pocházejícím ještě převážně ze starého kostela působil až zoufale prázdně.

Hlavní oltář v kostele sv. Martina určitě pocházel ještě ze starého kostela. Farář Václav Antonín Schöttner v roce 1773 zajistil, aby arcibiskupská konsistoř přiznala hlavnímu oltáři od roku 1774 na sedm let právo hlavního oltáře s možností získat odpustky. Takové právo nikdy v minulosti zdejší hlavní oltář neměl. Za svátek, kdy budou moci poutníci u chválenického hlavního oltáře získat plnomocný odpustek, byl na Schöttnerův podnět stanoven 16. květen, svátek sv. Jana Nepomuckého. V roce 1780 přešlo právo na nový hlavní oltář darovaný do Chválenic hrabětem Heřmanem Jakubem Černínem z kaple nebílovského zámku. Víme, že roku 1782 bylo toto právo prodlouženo na dalších sedm let, do roku 1779. Zároveň farář věnoval do kostela ze svých vlastních prostředků sochu sv. Jana Nepomuckého, která byla za jeho následovníka Matěje Freyganga umístěna na „menší oltář“.

Během dalších let nechal Václav Antonín Schöttner vybavit farní kostel dvěma zpovědnicemi, nad které nechal zavěsit dva nové obrazy – sv. Jana Nepomuckého a sv. Máří Magdalenu. Zároveň pořídil do kostela dvě dřevěné lavice.

Farář Schöttner se rozhodl využít starý inventář pořízený předchůdcem Josefem Václavem Fischerem v roce 1728, doplnit jej a aktualizovat. Právě díky této jeho práci máme představu o vybavení kostela, fary a o situaci ve farnosti v 70. letech 18. století.

 

kostel

Na rozdíl od současnosti byl v době příchodu V. A. Schöttnera chválenický chrám téměř prázdný.

 

Rozvíjení zbožnosti ve farnosti

Velké úsilí věnoval Václav Antonín Schöttner také rozvoji zbožnosti ve farnosti. V roce 1773 bylo založeno Bratrstvo ustavičného klanění Nejsvětější Svátosti a jeho kniha byla umístěna ve farním kostele. Byl zaveden svátek sv. Václava při filiálním kostele v Žákavě a na neděli po tomto svátku bylo stanoveno v Žákavě posvícení. Více se náboženskému životu ve Chválenicích věnujeme zde.

Zároveň se farář Schöttner snažil o nápravu poddanských záležitostí. Dostal se kvůli tomu do do sporu se sedlákem Janem Řapkem, který odmítal plnit své povinnosti s tím, že jeho rodinu od roboty osvobodil již Schöttnerův předchůdce, farář František Petr Laštovička.

 

Vynucená rezignace faráře Schöttnera

Zde je třeba poznamenat, že navzdory své horlivosti a snaze vykonat pro farnost co nejvíce byl Václav Antonín Schöttner jako farář velmi neoblíbený. Měl prý cholerickou povahu, s farníky, kaplanem ani vrchností neuměl vyjít. Navíc mu místní zazlívali, že v komunikaci upřednostňuje němčinu před češtinou, a nazývali jej Němcem.

Ani sám Václav Antonín Schöttner nebyl ve Chválenicích pravděpodobně příliš šťastný. Vyčerpávaly jej nejen osobní spory, ale také vleklá nemoc. Navíc mu na konci 70. let vážně onemocněly ovce. 22. ledna 1779 podal po intervenci vrchnosti a na přání farníků rezignaci a „volky nevolky“ z Chválenic odešel. O necelé tři měsíce později byl jako jeho nástupce potvrzen dosavadní administrátor farnosti Matěj Freygang.

 

Pobyt v pražském emeritního domě Bene-Meritorum St. Caroli

Václavu Antonínu Schöttnerovi bylo v době nedobrovolného odchodu z Chválenic pouhých čtyřiačtyřicet let. Přesto pro něho musel být tento odchod takovou osobní ranou, že dal před další farností přednost dožití v domově pro emeritní kněze č. p. 307 v dnešní Resslově ulici u Karlova náměstí v Praze. Tento dům se tehdy nazýval Domum Bene-Meritorum St. Caroli Neo Praga. Patřil k němu kostel sv. Karla Boromejského, dnešní pravoslavný kostel sv. Cyrila a Metoděje, neradostně proslulý za Heydrichiády jako úkryt atentátníků na Reinharda Heydricha.

Tento dům měl, stejně jako Václav Antonín Schöttner, velmi pohnutou historii. Roku 1681 založil světící biskup Jan Ignác Dlouhoveský z Dlouhé Vsí na své vinic Na Slupi v Praze ústav pro zestárlé kněze, kde by mohli bezsta­rostně trávit svá poslední léta života. Tento ústav však již brzy po svém založení přestal vyhovovat velkému zájmu kněží, a proto r. 1705 Breuner začal budovat nový „emeritní dům" na Zderaze. Koupil pro dům a rozlehlou zahradu na místě, kde před husitskými válkami stála část kláštera křížovníků-strážců Božího hrobu. Stavbu nového ústavu a k němu náležejícímu kostela sv. Karla Boromejského provedl a roku 1732 dokončil architekt Kilián Ignác Díentzenhofer. Domov byl určen pro kněze z pražské arcidiecéze.

Domov, ve kterém Václav Antonín Schöttner našel v roce 1779 azyl, neměl ale dlouhého trvání. 51 let po svém dokončení a čtyři roky po Schöttnerově příchodu, 12. ledna 1783, byl ústav zrušen a změněn na kasárna. Kněží byli vypovězeni, obdrželi skromné výslužné a mohli se rozhodnout, kde budou nadále žít. Mnozí odešli do klášterů.

 

resslovka

Dnešní Resslova ulice v Praze s někdejším kostele sv. Karla Boromejského a domem pro emeritní kněze (Václav jansa)

 

Oltářníkem u sv. Víta v Praze

Václav Antonín Schöttner se v posledních letech svého života uchýlil na místo, kde působil před příchodem do Chválenic. Stal se jedním z devíti oltářníků v chrámu sv. Víta na Pražském hradě. V této funkci také 26. března 1799, dvacet let po neradostném odchodu z Chválenic, ve věku 64 let zemřel.

 

Chrám sv. Víta v roce 1791

Chrám sv. Víta v roce 1791