Kalendář

Po Út St Čt So Ne
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 31 1 2 3 4

Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

 

Rozcestník na další stránky

Vyberte si, kam dále se chcete vydat:

škola

hospodo

region

muze

volný čas

státní

další odkazy

 


Hledáte novou práci?

nabídka


 

Aktuality na Facebooku 

 

  


Navigace

Výběr jazyka

  • cz
  • en
  • de

Obsah

V BLÍZKOSTI PŘEMYSLOVSKÉHO HRADU PLZNĚ

Rudolf Turek

 

Pátráme-li po počátcích Chválenic a okolních obcí jen v prame­nech písemných, nedojdeme příliš daleko do minulosti. Štědrý příznivec kladrubského kláštera Semislav z Chválenic objevuje se nám až v roce 1275, a o dvou vladyckých statcích želčanských sly­šíme teprve v roce 1379. Mnohem starší je však osídlení krajiny, jak se nám projevuje hlavně v archeologických nálezech. Přímo ve Chválenicích a okolí není dostatek výzkumů a průkazů, avšak mincovní nález želčanský posunuje minulost bezprostředního oko­lí Chválenic aspoň do doby kolem roku 1050.

mince

Nález a jeho rozbor mají však svůj význam i pro archeologa. Ná­lez nepatří už do dob oněch slavných „nálezů mincí a sekaného stříbra," jak je známe z českých, polských i baltoslovanských po­kladů na sklonku 10. a počátku 11. století. Je už z dob, kdy vývažky doplňující váhu shromážděných denárů přídavkem zlomků šperků znenáhla ustávaly. V Čechách trvají celkem ojediněle tzv. nálezem zadražanským na Novobydžovsku do doby kolem roku 1110, na již­ní Moravě nálezem z Rakvic u Hustopečí až k roku 1130. Avšak prá­vě proto má želčanský nález svůj značný význam. Ponejprv se zde objevuje na ozdobách vplétaných do účesu, tzv. záušnicích, žebérko-vaná výzdoba jejich esovitých zakončení, typická pro pozdější velké záušnice na sklonku 11. až ke konci 12. století. Vzácnou výjimkou však je, že na želčanských záušničkách máme tuto okrasu i na for­mách drobných, vyráběných jinak, většinou bez žebérkování plo­chých konců. Ovšem archeologická zkušenost učí, že právě tyto menší formy kolem poloviny 11. století ustávají a ustupují tvarům buď silným plátovaným, nebo v těle šperku štíhlejším, avšak vždy v průměru podstatně větším. Můžeme tedy říci, že právě na tomto vývojovém zlomu našich záušnic se žebérkování konce objevuje a že tedy želčanský nález má prvořadou dokumentární hodnotu pro da­tování tak významné proměny ve vývoji oblíbeného západosloven­ského šperku.

Zhodnocením želčanského nálezu však pátrání po dávné minu­losti Chválenicka nekončí, i když se mu tím dostává cenného člán­ku. Oblast nutno posuzovat v širších souvislostech, a proto nesmí­me zapomenout, že tato krajina leží necelých sedm kilometrů na jih od proslulého hradiska Hůrky nad Starým Plzencem a něco má­lo přes 20 km na sever od velkolepého Obřího hradu na Žinkovsku. tedy téměř na spojnici dvou míst, jež v dějinách našich předků se­hrála úlohu obzvlášť významnou. Překrásná nádoba, zachráněná v mohutné pevnosti Obřího hradu, svědčí už o tzv. starším hradišt­ním období, tj. době, kdy druhá, rolnická vlna slovanského osídle­ní začala v důsledku své měnící se společenské struktury budovat silná opevnění, ať jako útočiště okolních obyvatel ve válečných dobách, nebo jako základ budování kmenových center a potomních středisek raně feudální správy. Pro tyto počátky hradisek je pří­značná doba 7. a zvláště 8. století. A právě nádoba z Obřího hradu ukazuje podle dnešních archeologických zkušeností na 8. století. Skoro současně objevuje se i prvý keramický materiál z hradiska bukoveckého nad východním okrajem Plzeňské pánve i z Hůrky nad Plzencem a z některých neopevněných sídlišť Plzeňska, Blovicka i Horažďovicka. Na plzenecké Hůrce tvoří ovšem tak mizivé procento, že můžeme počítat jen s osadou zcela malou a nemůžeme podle dosavadního stavu výzkumu ani říci, zda byla opevněna.

Jiným dokladem společenského rozvrstvení tehdejšího Slovanstva jsou alespoň v některých oblastech mohyly. Dobře je známe ze Stříbrska a pak z rozlehlé mohylové oblasti na Lnářsku, Březnicku, Blatensku a Strakonicku. Nejblíže k Chválenicím byly zatím zjiště­ny takové mohyly u Žďáru na Blovicku; jejich výzkum byl však zce­la krátkodobý a spokojil se pouhým určením jejich příslušnosti do tohoto staroslovanského období. Jinak byla ovšem celá tato konči­na oblastí hraniční. Osídlení zde sahalo jen po pruh jdoucí od Cheb­ska přes Stříbrsko, Plzeňskou pánev na Blovicko a odtud Horažďo-vickem k Šumavě, kterou přestupovalo dále do okolí dnešní Vídně a k hranicím Slovanů korutanských. Také na druhé straně Českého lesa můžeme sledovat obdobnou mezeru v osídlení, neboť nábští Srbové, proniknuvší až k Bamberku a Řeznu, nedostali se na své východní hranicí až k horám.

Je pravděpodobné, že oba případy souvisejí s určitým přežívá­ním germánských zbytků, na naší straně durynských, za horami bajuvarských, jak o tom na naší půdě svědčí např. neveliký hřbi­tůvek pozdního „merovejského" rázu v Plzni-Doudlevcích. Proto je třeba hledat a získávat další nálezy, uvědomit o nich příslušné či­nitele (nejlépe odbočku Archeologického ústavu ČSAV, Západočeské muzeum nebo Muzeum Blovickal a ponechat odborným kruhům výzkum, aby z něho mohli všichni čerpat dokonalé poučení, jaké jim zdaleka nedá nějaké neodborné kopání, spojené vždy s ne­bezpečím zničení cenné situace, kterou neodborník nepozná.

Vlastní rozmach kraje začíná ovšem až v 10. století, v době bu­dování předpokladů raně feudálního českého státu. Přemyslovci, na nichž jižní a východní Čechy závisely jen nepřímo ve formě po­sledního kmenového knížectví slavníkovského, začali tedy doosídlo-vat kraje dosud pohraniční. A zde právě připadl — vedle smolov-ského hradiska u Spáňova na Domažlicku, mohutné tvrze Příkopy na Kdyňsku a snad i rozlehlého hradiska u Štítar na Horšovotýnsku — význačný úkol plzenecké Hůrce. Tehdy zde vzrůstá mocné hradisko s knížecím dvorcem u rotundy sv. Petra, předhradím u sv. Kříže a opyší sklánějící se k tržišti pod hradiskem, kde záhy vznikl „malostranský" mariánský kostel, a na protilehlém břehu silná sídelní aglomerace s dalšími chrámci. Ve druhé polovině 11. století doplňuje pak tento počet dalši „knížecí", později „královská" kaple sv. Vavřince.

 

mapaMísto někdejšího hradiště Hůrka na mapě šťáhlavsko-nebílovského panství z 2. pol. 18. století

mapa detailDetail stejné mapy s bývalým hradním kostelem sv. Vavřince strženým při vichřici r. 1818

 

Hradiště na Hůrce sehrálo důležitou roli i v obraně vlasti — v roce 976 zde neslavně skončila bavorská výprava do Čech — a také v ži­votě obchodním. O tom se dovídáme při příležitosti návratu sv. Voj­těcha z vyhnanství v roce 992, ale i z nálezů mincí počínaje dobou Boleslava I. a vrchole vládou Soběslava I. i obou Vladislavů ve 12. století.

 

hůrka 1

Hradiště Hůrka při pohledu od západu, od Ostré hůrky

hůrka 2

Hradiště Hůrka při pohledu od východu, od Lhůty u Šťáhlav

 

Do souvislosti s tímto obchodním ruchem lze položit právě v po­lovině 11. stol. nález želčanský. Vedle bavorské knížecí a augsburkské biskupské složky, celkem neveliké, silně tu převládá složka do­mácí, jejímž projevem jsou i záušnice. Z jedné větší a devíti men­ších zachovaly se jen čtyři menší, dodatečně letované stříbrem, a ani ze starého inventáře Národního muzea nelze vyčíst, zda se našly rozlámané a byly spraveny až v laboratoři. Předpokládáme, že spí­še byly původně rozlámané, jak to u takových nálezů, zejména z dob o málo dřívějších, bývá obvyklé.

Zvláště je však nutno litovat ztráty nádoby, která byla rozbita a pohozena. Prvá zpráva, uveřejněná brzo po nálezu, mluví jen o   „dosti objemné nádobě hliněné". Protože však vždy „s obíháním pověst roste", nelze příliš věřit místní tradici, že byla „džbánovi-tého tvaru s jedním uchem". Kdyby tomu totiž tak vskutku bylo, patřila by k vzácným raritám, protože většinou byly takové nálezy ukládány jen v lahvovitých nebo dvoukuželovitých nádobách bez uch. Ovšem ani neobvyklý tvar takové pokladové schránky nelze vyloučit, jak o tom svědčí obdobný nález z doby mezi léty 1005—1015 v lese Sitníku nedaleko Choustníka na Táborsku, kde byly mince uloženy v tzv. aquamanile, nádobce tvaru zvířete, jaká sloužívala k symbolickému mytí rukou při mešním obřadu. Vedle smutné sku­tečnosti, že nález nemohl být numismaticky zpracován jako celek, je tu tedy i nenahraditelná ztráta archeologická, jež nabádá k zá­chraně takových nálezů v úplnosti, se sledováním průvodních jevů i  se zachováním všeho materiálu v neporušeném stavu pro vědecký výzkum.

Z časného středověku máme nález i z okolí Chválenic, z katastru nezbavětického: je to krojidlo, mohutný železný nůž, jenž jako sou­částka pluhu krájel půdu před vlastní radlicí, a tzv. odvalovou des­kou. Byla to sestava pluhu, která předcházela zavedení asymetric­kých radlic, jež samy zem jak kypřily, tak i obracely. Přesnější ča­sové zařazení není možné. Pod Prusíny u nedalekých Netunic bylo zjištěno slovanské sídliště raného středověku a další nálezy lze jistě očekávat.

Plzenecké hradisko se zprvu stalo mocnou oporou knížecí moci v širém kraji. Kníže si ponechával ve svém majetku jistě i mnoho okolní půdy, jak o tom svědčí např. skutečnost, že teprve roku 1239 daroval král Šťáhlavy, a to ještě ne cizí instituci, nýbrž „své" kapli sv. Vavřince na hradisku. Proto se také zprvu málo dovídáme o okolních obcích. Na hradisku byl ovšem celý štáb knížecích úřed­níků. Postupně čteme v listinách nejen o kastelánech, kteří byli zá­roveň zástupci knížete v širém kraji, ale i o staroplzeneckých soud­cích, a pak dokonce i o komornících, správcích knížecích financí v příslušném území. O tom, jaký význam hradisku čeští panovníci přikládali, svědčí skutečnost, že určitou dobu byl tu kastelánem i Děpold III., člen pobočné větve přemyslovského rodu, a že v mládí po­tomního krále Václava I., než se stal vedle svého otce Přemysla I. „mladším králem" českým, bylo pro něj zřízeno samostatné knížec­tví plzeňské a budyšínské. Už na sklonku vlády knížete Jaromíra, stejně jako pak i v době Václavova knížectví plzeňského, byla na hradisku i mincovna.

Úřednictvo se ovšem postupně dostávalo k značné osobní moci, zvětšovalo svůj majetek a stávalo se zakladateli šlechtických rodů, jako např. staroplzenecký kastelán let 1160—1165 Držislav. Jeho syn Oldřich byl v letech 1176—1192 majitelem Zinkov a patrně za­kladatelem tamního prvního opevněného sídla. Jeho synové se psa­li Protiva ze Zinkov a Oldřich - rovněž plzenecký kastelán - (i-1216) od roku 1211 z Litic. Ze synů Protivových držel Protiva dále Zinko­vý a Půta založil Potštejn. Po smrti svého strýce pak vlastnil i část Litic. V roce 1192 se objevuje Jan z Netunic, o dvacet let dříve zá­hadný Gumpold v souvislosti s územím potomního „hrádku" Bubna, v roce 1284 Holen, vlastnící snad předchůdce hradu Wildsteina. V té době však zároveň rostla i moc klášterů rozšiřujících osídle­nou plochu zakládáním nových osad. Už od r. 1108 to bylo knížecí založení kladrubské, v roce 1144 zakládá neznámý donátor klášter nepomucký a roku 1196 mocný velmož Hroznatá, zároveň zaklada­tel Teplé, klášter chotěšovský. Tento klášter zasáhl zvláště účinně do osídlení této krajiny, zejména když Přemysl II. daroval mu listinou z 26. června 1268 všechny staroplzenecké kostely včetně svých královských kaplí.

To už byl vlastně úpadek významu Starého Plzence, jehož hra­disko vedle nově stavěných hradů a měst již nevyhovovalo. Proto vzniklo na samém sklonku 13. století, snad v roce 1295, nové město Plzeň, budoucí hlavní středisko kraje. Protože zároveň přibývá také listin lokálního významu, dovídáme se též o další šlechtě těchto míst. V roce 1275 jsme poznali již Sěmislava ze Chválenic, v roce 1326 se objevují Zdeslav a Vilém ze Žďáru, 1327 Jaroslav ze štěnovic, jenž znovu vysadil ves Losinou, 1352 Drslav z Nezbavětic, 1379 Vilém z Nebílov na Netunicích, Beneda Lopata ze Šťáhlav a oba statky želčanské. Tu lze všude počítat buď se zárodky kamenných tvrzí, ne­bo aspoň s lehčeji opevněnými dvorci.

Podstatnou změnu v obrazu kraje však přinesly další mohutné hrady. Zde především zapůsobil počin samotného Karla IV., jenž podle kroniky Beneše Krabice z Weitmíle začal v roce 1358 budo­vat mocné královské hrady nazývané zhusta svým jménem. Patří k nim jistě i Karlskrone, v jejímž názvu však záhy převládlo slo­vanské jméno Radyně, dodnes vévodíci kraji. Do kraje zasáhli však i bratři Rožmberkové, Oldřich, Jošt, Jan a Petr II., z nichž poslední se stal významným pražským duchovním a proslul svou vynikající inteligencí. Někdy kolem roku 1360 se jim dostalo (po domácím rodu, z něhož se ještě o 7 let později psal Pesík „z Vildštejna") panství, na němž si po vzoru královské Radyně vybudovali Vildštejn jako její zmenšenou kopii. K Vildštejnu patřila v roce 1379 i část Nezvěstic (kde byly ve druhé části zemanské statky rytířů Blahuty a Zdeňka). A tak se celý hospodářský i veřejný život Chválenicka změnil. Chválenicko vstoupilo do plného středověku, jenž vytvořil novou, vývojově pokročilejší etapu jeho vývoje.