Více o aplikaci
Obec Chválenice
Chválenice č.p. 21
332 05 Chválenice
Chválenice
Josef Fukárek, Jiří Sankot
28. června 1914 došlo v bosenském Sarajevu k atentátu na následníka rakouského trůnu, arcivévodu Františka Ferdinanda d´Este a jeho manželku Žofii Chotkovou. Oba byli zastřeleni srbským separatistou Gavrilo Principem.
Na základě nařízení pražského arcibiskupa Lva Skrbenského, svobodného pána z Hříště byly za zesnulý pár konány ve farnostech zádušní mše, requiem. Ve Chválenicích se tato bohoslužba odehrála v sobotu 4. července 1914, a to za přítomnosti velkého množství věřících. Jak se dočítáme z plzeňského Českého denníku, během téhož dne táhl přes Chválenice na cvičení dělostřelecký pluk č. 22. Protože se vojáci nemohli zúčastnit smuteční bohoslužby, požádal velitel chválenického kaplana Josefa Centnera, zda by nepromluvil speciálně k jeho vojákům. Jak je v denním tisku uvedeno, kaplan Centner přivítal ve farním kostele vojáky v čele s plukovníkem a pronesl krátký a dojemný proslov, po kterém následovala modlitba. Sbor vedený řídícím učitelem Vil. Benediktem Breychou zazpíval z kůru skladbu „Libera“ a jednu sloku císařské hymny. Velitel byl dojat a děkoval jak panu kaplanovi, tak řídícímu učiteli za ochotu, s jakou se jeho vojáků ujali.
Měsíc po atentátu na arcivévodu Františka Ferdinanda d´'Este a jeho choť vypukla 1. světová válka. Mobilizace byla vyhlášena 26. července 1914 a byla pro většinu obyvatelstva překvapení. V našem kraji o to více, že se právě konala tradiční pouť na Prusinech u Nebílov a nic netušící obyvatelé některých obcí zde trávili dopoledne. Patřili mězi ně například lidé z Nebílovského Borku. Zpráva o mobilizaci se na pouti rychle šířila. Občané proto spěchali domů, kde si již mohli přečíst známé vyhlášky "Mým národům". Podle vyhlášky byla většina mužů povinna přihlásit se do čtyřiadvaceti hodin u svých pluků.
Ve všech vsích se lidé shromažďovali na návsích, opakované pročítali vyhlášky a rozčileně debatovali. Vzápětí se již záložníci chystali k odchodu. Železniční nádraží v Nezvěsticích nabízelo dojemný obrázek. Houfy dětí naposledy obklopily své tatínky a bratry. Ozýval se nářek plačících žen. Všichni pak dali svým mužům poslední sbohem. Nebyl nikdo, kdo by si upřímně nepřál jejich brzký a šťastný návrat. Uplynul týden a obrázek se opakoval. tentokrát byli povoláni do zbraně všichni dosud neodvedení muži ve věku 40–42 let.
Jan Novák z Chválenic na dobové ateliérové fotografii jako rakouský voják
Následující tabulka nám dává přehled o devětapadesáti mužích, kteří ve Chválenicích narukovali do války na úplném jejím počátku války. V tabulce je také uvedeno, jaký je potkal osud. Využity jsou on-line databáze padlých a legionářů Vojenského historického archivu v Praze, data uvedená v dobových úředních periodikách Seznamy ztrát (K. u. K. Kriegsministerium in Wien, Österreichische Nationalbibliothek) a Alphabetisches Verzeichnis der in den Verlustlisten angeführten Namen (Die digitale Landesbibliothek Oberösterreich), informace dobového českého tisku a fakta známá chválenickému faráři Josefu Fukárkovi v době psaní jeho farní kroniky. Pokud není uvedeno jinak, dá se předpokládat, že se muži vrátili po vzniku samostatného Československa jako veteráni rakouské armády.
Třináct červeně vyznačených jmen je uvedeno na pomníku padlých v předzahrádce chválenické základní školy (viz zde). Tento pomník vyrobený ze štěnovické žuly dodala za 6000 Kč plzeňská firma E. Egrmajer. Byl odhalen při slavnosti 18. května 1924. Uvedená jména představují spoluobčany, kteří ve válce padli nebo zůstali nezvěstnými a během let 1923–1924 byli prohlášeni za mrtvé. Zajímavé je, že na pomníku některá jména chybí. Nenajdeme zde Emanuela Balvína, Václava Bendu, Josefa Kašpara a Karla Zítka:
Tabulku ve formátu *pdf je možné zvětšit tlačítkem se čtyřmi šipkami vpravo dole, případně stáhnout do počítače z portálu SCRIBD.
Ve stejné době byli z Chouzov odvedeni následující hospodáři: Hajšman František, Heřman Václav, Hora Emanuel, Hora František, Hrubý Jan, Chmelík Josef, Pedál Vojtěch, Synáč Martin, Synáč Václav, Šindelář Alois, Šindelář František, Škala Alois, Škala Martin, Šlajer František a Uzel Jan. O padlých a zraněných nemáme v případě Chouzov žádné zprávy. Do italských legií vstoupil v Sulmonu 12. 7. 1918 Martin Synáč, zajatý u Lucu 22. 8. 1917.
Jména mužů odvedených během mobilizace z Želčan se nedochovala. Známe pouze jména raněných a zajatých Václav Škala (zraněn 13. 7. 1916), Jan Bystřický (18. 7. 1916 zajat v Rusku), Josef Bystřický (zajat v Rusku 30. 4. 1917). Do italských legií vstoupil želčanský občan Josef Krňoul, původně voják 35. pěšího pluku. Zajat byl 24. 9. 1917 a do legií byl zařazen 15. 4. 1918. Jiný želčanský občan, Václav Trykar, byl 3. 11. 1915 zajat u Kolky na ruském bojišti a 1. 4. 1918 byl přijat do ruských legií.
Další dvě jména odvedených želčanských rodáků známe z tamní obecní kroniky. Jde o Jana Kaderu a JUDr. Josefa Trykara. Jan Kadera (*1873) byl v civili ředitelem odborné hospodářské školy v Hlinsku. Za 1. světové války působil především v Terstu jako poručík zásobovacího sboru. Na konci války byl zajat. JUDr. Josef Trykar (*1878) byl v civilu viceprezidentem krajského trestního soudu v Praze. Za 1. světové války sloužil na různých bojištích jako velitel čety. Poté, co byl na frontě třikrát zraněn, stal se roku 1917 auditorem u polního soudu 6. divize. Vznik republiky jej zastihl v italském zajetí, kde se stal velitelem 11. praporu čsl. domobrany. Z Itálie se vrátil do Prahy, aby roku 1919 ještě zasáhl do bojů o Slovensko.
Říjen 1918 – přísaha 35. pěšího pluku na Borech (repro Český svět 1914)
Začátek války a mobilizace přišly právě v době, kdy vrcholily žně. Hospodáři odcházeli od polních prací a nebyl nikdo kromě žen a dětí, kdo by jejich práci zastal. Problémy byly i s podzimním osetím, protože většina koní byla z hospodářství rekvírována a zbyla pouze hříbata a hřebci. Část polí proto zůstala neoseta, přestože teplý a příjemný podzim maximálně vycházel vstříc pracím na polích. Kvůli práci na poli vázla docházka do školy i do kostela. Méně lidí přicházelo do kostela i ve svátek. Docházelo ke zdražování potravin, a proto c. k. místodržitelství v Praze vydalo následující maximální ceny:
Pro obilí:
Pro mouku:
Byly stanoveny také maximální výkupní ceny obilí, které se od těch prodejních více či méně lišily:
Bylo rozhodnuto o úředním sepsání všech zásob obilí a mouky. Lidé začali mít o své zásoby strach, ale prozatím bylo chválenickým hospodářům nařízeno vydat pouze 12 q pšenice, 25 q žita, 85 q ovsa a 6 q ječmene. Odevzdané obilí bylo hospodářům zaplaceno, nikoliv však podle úředně stanovených maximálních cen. Později byl hospodářům zabaven veškerý oves s výjimkou množství, kterou sedlák potřeboval pro osobní potřebu. Toto množství bylo stanoveno na 1 q 50 kg na 1ha polí na osetí a 5 kg na jednoho koně na den. Chválenice odevzdaly celkem 150 q ovsa. Oves byl tentokrát úřady zaplacen v maximální ceně.
Protože se stále zvětšoval nedostatek obilí, bylo přísně zakázáno šrotování obilí a krmení dobytka obilím. Mlynáři nesměli prodávat čistou pšeničnou a žitnou mouku. Bylo nařízeno obě tyto mouky míchat s moukou ječnou, kukuřičnou a bramborovou.
Již na počátku srpna 1914 zahájilo město Plzeň opatření pro zásobování svého obyvatelstva. Značnými nákupy byly zřízeny velké zásoby mouky a jiných potravin, o nichž se dalo předpokládat, že o ně nastane nouze. Zemědělské produkty byly uloženy ve třinácti velkých sladištích a pro drobný prodej byla zřízena tzv. detailní skladiště. Přednostou plzeňského aprovizačního oddělení byl známý regionální novinář a sběratel legend a pověstí Jaroslav Schiebl. Zmíněný způsob zásobování neboli aprovizace byl funkční v prvních dvou válečných letech. V dalších letech ale přestával fungovat, rostla nespokojenost obyvatelstva, docházelo k hladovým bouřím a rabování. Z roku 1915, existují následující snímky obrázkového časopisu Světozor:
Pro skladiště mouky a rýže bylo v budověokresního hejtmanství zabráno 12 místností.
Nahoře: jedno z detailních skladišť; Dole: rozdělování zásob
Fronta před prodejnou mouky
Lidé začali tváří v tvář novým opatřením narychlo prodávat svůj dobytek. Úřady na tuto skutečnost reagovaly zákazem zákaz porážet dobytek mladší dvou let a prodávat telata na porážku bez svolení politického úřadu.
Mizelo zlato, o stříbrné peníze byla nouze a v oběhu zůstávaly pouze papírové dvoukoruny, které se kvůli špatnému papíru rychle rozpadávaly. Skončily zábavy, hospody zavíraly již v deset hodin večer.
Náhlá mobilizace nedovolila řadě věřících vojínů dojít se před odchodem na frontu vyzpovídat. V prvním roce války bylo ještě možné sledovat prohlubující se víru u vojáků, kteří byli dosud známi svým vlažným postojem k víře a modlitbě. V době, kdy pobývali na frontě a daleko od domova, prosili v dopisech své manželky a děti, aby se za ně modlili. Naopak na víru obyvatelstva doma, ve chválenické farnosti, měla válka od počátku destruktivní vliv. Lidé si pokládali otázku, proč k válce došlo a jakou vinu na ní nese církev a kněžstvo. Kacířské hlasy obviňující klérus z podílu na válce začaly být natolik hlasité, že byl nutný zákrok úřadů.
Během roku 1914 ještě venkovské obyvatelstvo nepociťovalo bídu válečného života naplno. Rodiny bez mužů dostávaly od státu měsíční podporu ve výši 150 K.
Již 9. srpna 1914 proběhla ve Chválenicích první kostelní sbírka pro Červený kříž. Výtěžek této sbírky ve výši 27 K a 84 haléřů byl zaslán c. k. okresnímu hejtmanství v Plzni. V říjnu 1914 bylo pro vojáky na frontě vybráno a usušeno velké množství ostružinového listí, určeného pro přípravu čaje. Ve stejném měsíci, 24. října, byla uspořádána sbírka koláčů, peří a peněžitých dárků pro raněné vojáky. Sešlo se několik košů pečiva, velké množství peří a 30 K 84 haléřů v hotovosti. Tyto dárky byly určeny také vojákům, nikoliv však v poli, ale v plzeňských lazaretech Nad Hamburkem a v Sokolovně, kam je ochotně odvezl chválenický hospodář Václav Nolč.
Odchod 35. pěšího pluku z Plzně na frontu v srpnu 1914 (Zdroj: Österreichisches Staatsarchiv)
Blížila se první válečná zima a s ní i první válečné Vánoce. Ve všech do Chválenic přiškolených obcích byla provedena peněžní sbírka, která vynesla 68 K. Za vybrané peníze byla nakoupena vlna a hydrofilní gáza na sáčky k plnění cupaninou. Z nakoupené vlny bylo zhotoveno 47 párů vlněných ponožek, 15 párů rukavic a 26 párů nátepniček. Školáci naplnili ponožky, rukavice a nátepničky dárky. Celkem bylo naplněno 254 sáčků různé velikosti pro obvazové potřeby. Hoši a menší dívky se věnovali cupování, starší dívky pletly. Pletené dárky byly společně se sáčky odevzdány s tím, že budou zaslány vojákům na frontu. Povoz pro odvezení dárků z Chválenic do Plzně poskytla tentokrát Alžběta Kašparová z Chválenic, jejíž manžel, rolník a hostinský, byl mezi těmi, kdo měli strávit svou první zimu na bojišti.
Chváleničtí školáci s řídícím učitelem Breychou (uprostřed vlevo) za 1. světové války
Akce chválenických školáků nezůstala bez odezvy, jak se dozvídáme mimo jiné ze dvou regionálních periodik – Českého západu a Českého denníku. Radovali se jak otcové dětí, tak nahodilí vojáci plzeňského 35. pěšího pluku, kteří dárky obdrželi. Nechme promluvit tehdejší dopisovatele plzeňského tisku:
"Chválenice za války. Jako všude jinde i ve Chválenicích podniknuto vše, co by mohlo umírnit neštěstí války. Nespornou a jedinou zásluhu o to má obětavý zdejší p. řídící učitel Vil. Benedikt Brejcha... Blížila se zima, a tu přikročeno k hotovení vlněných potřeb pro vojsko v poli. Sbírkou sebráno 68 K, za něž nakoupena vlna a hydrofil. gáza na sáčky k plnění cupaninou. Sbírka činila ve Chválenicích 20,10 K; v Borku Nebyl. 10 K, v Chouzoveeh 6,80 K; v Nezbavěticích 19,30 K a v Selčanech 11,80 K. Z vlny vlastní i zakoupené ze sbírky upletly dívky za vedení industriální učitelky pí. M. Čechové 47 párů vlněných ponožek, 15 párů rukavic, 26 párů nátepniček. Tyto věci odvedl p. řídící učitel 12. prosince velitelství c. k. pěšího pluku čís. 35 v Plzni s výslovným přáním občanstva, aby se těchto věcí dostalo vojínům 35. pěšího pluku v poli. Do rukavic i nátepniček přidány ještě drobné dárky s lístečkem, na němž bylo jméno malé dárkyně. Čekalyť dobré dárkyně, z nichž mnohá má v poli bratra, jiná otce, nějaké zprávy od obdarovaných a ty, k velké jich radosti, přišly...“ (Český západ, prosinec 1914, str. 5)
„Z Chválenic u Blovic se nám píše: V posledním našem dopisu uveřejněném v Českém Denníku v čísle 339 bylo mezi vylíčenou činností naší školy chválenické uvedeno, že naše školní děti zhotovily pletené části oděvů pro naše vojíny v poli. Tyto výrobky byly naším řídícím učitelem p. Vil. Benediktem Breychou dne 12. prosince 1914 velitelství c. k. pěšího pluku č. 35 v Plzni s přáním občanstva doručeny, aby se dárků dostalo vojínům v poli. Každé žákyni bylo dovoleno, aby vložila do svého dárku krátký dopis se svou adresou, sepsaný dle návodu daného správou školy. Co tu bylo čekání, co tu bylo řeči a hádání, zda vojíni věci dostanou. Konečně po svátcích prvý den školní rozjasnil tváře dítek. Poštovní posel přinesl celý balík lístků polní pošty, v nichž vojíni za dárky děkují jednotlivým žákyním i řídícímu učiteli...“ (Český denník, 12. 1. 1915, str. 3, Škola a válka: Dary našich dětí vojínům na bojišti)
Dopisy od vojáků byly uloženy v ředitelně chválenické obecné školy a kdokoliv do nic chtěl nahlédnout, dostal příležitost. Dopisovatelé Českého západu a Českého denníku pro nás texty některých dopisů zachovali. První dva dopisy jsou adresovány řídícímu učiteli Vil. Benediktu Breychovi:
„Velectěný pane řídicí! Předem přijměte od nás všech srdečný dík za dárky, které jsou z Vaší školy, práce to Vašich žákyň. Přejeme všem šťastný a veselý Nový rok. Nemáme pro ony žákyně více, nežli těch pár slov, však slov čistých a upřímných. Při rozdávání dostal se vždy aspoň jeden kus na jednoho z nás. Při pročítání lístečků, jež byly přiloženy ku každému dárku, každý z nás zaslzel. Zvláště dvou vojínů, kteří jsou u mne, bylo mně až líto. Hned každý zvláště nám vyprávěti musil o té Vaší škole a jeden i druhý připoměl si svoje mládí a tu Vaší milou školu, v které mu byl dán základ k jeho životu. Právě škola chválenická byla základem našemu svobodníku Vojtěchu Menclovi z Nezbavětic, a škola střížovická Františku Hachovi, kteréhož jste sám pane řídící za dřívějšího působení vyučoval. Nemohu se zde rozepisovali, jak bych chtěl, jednak času zde k tomu není, ale pouze o to prosíme, aby oněm žákyním vzdán byl dík největší. Jak nositi budeme rádi tyto dárky, a jak nám milé jsou, tak rovněž nositi budeme každou jednotlivou dárkyni ve svém srdci. Prosil bych snažně, velectěný pane řídící, byste ditkám těchto pár řádků přednesl a vysvětlil náš hluboký dojem, jaký ony dárky mezi námi způsobily, a jim za nás i jich rodičům poděkoval. V hluboké úctě za I. odd. stroj. pušek c. a k. ppl. č. 35. V. Hajdler, četař.“
„Vážený pane řídící! Obdržel jsem dnes od svých dětí lístky, z nichž poznávám, že se ve škole děti upozorňují, aby nezapomněli na své otce na poli válečném. Za to Vám mnohokráte děkuji a zároveň Vám i ostatním pánům učitelům přeji veselé vánoce a štastný nový rok. S veškerou úctou Karel Vlk z Borku Nebyl.“
Další dopisy jsou adresovány žákyním chválenické školy, které vojáky v poli velmi překvapily a potěšily:
„Milá Aničko! Nejsrdečnější dík za Váš dárek, který jsem od Vás obdržel a z něho velikou radost měl. A že jste na nás v tak slavný den „Štědrý večer" nezapomněli, ještě jednou srdečný dík. Až někdy, dá-li Pán Bůh, a pojedu Chválenicemi, tak se u Vás, milá Aničko, zastavím a srdečně oplatím. Pozdravujte ode mne p. Kvíderu, ten mě dobře zná. Jan Němejc, řezník z Nepomuku.“
„Milá Andulko! Nad námi se vznášel smutný večer vánoční. My hleděli v tvář nepříteli a vzpomínali jsme na milé v naší české zemi. V tom zasvitla nad námi hvězda radosti a my obdrželi, milá žákyně, dárek od Tebe, za který Ti vřele děkujeme a zůstane nám vřelou upomínkou. Za I. odd. stroj. pušek c. k. p. pl. č. 35 prap. Zentner.“
„Milé děvčátko! Zajisté jsi byla velice zvědava, komu dostane se Tvého pěkného daru. Nuže věz, že dárek Tvůj obdržel jsem já Ant. Břach, svobodník pěšího pluku čís. 35. V civilu jsem mědikovec. Za Tvůj pěkný dárek přijmi srdečný dík. Všickni, kteří jsme obdrželi podobné dárky, byli jsme mile překvapeni rozradostněni nad tím, že i Vy, kteří jste doma zůstali, vzpomínáte na nás, kteří zase za Vás bojujeme. Avšak bojujeme nejen za vás, nýbrž za celou krásnou naši vlast a za našeho Nejjasnějšího císaře a krále Františka Josefa I. Modli se, aby Bůh požehnal našim zbraním, bychom jako vítězové vrátili se domů. Srdečný dík a pozdrav. A. Břach, svobodník 35. pěš. pluku, 8. setnina“
„Ctěná dívko! Přijměte můj nejsrdečnější dík za nátepničky, které jsem od Vás k Ježíšku obdržel. Bylo mně velice milé, že také v drahé vlasti, a zvláště v našem kraji plzeňském si na nás vzpomněli. Protož můj dík největší a jestli se vrátím, poděkuji Vám ústně. Václav Puvkeš ze Žákavy. pěší pluk čís. 35.“
„Drahá dívko! Přijmi od nás všech srdečný pozdrav a vřelý dík, za dárky, které jsme právě na Boží hod obdrželi, jež nás tak velice potěšily, že jsme ani spát jíti nechtěli. Bylo nám milé, že tak mladá dívka na nás vzpomněla. Až se někdy vrátíme, pak Ti všecko vynahradíme. Za IV. oddělení stroj. pušek c. k. pěšího pluku č. 35 Přibek, šikovatel. Na lístku je připsáno: A sladkou pusu posílá Karel Votípka.“
„Milá Mařenko! Plním nejenom přání, nýbrž i svou povinnost Vám za Váš dárek poděkovati, což činím tímto. Nevíte ani, jakou radost způsobily nám Vaše dárečky. Těší nás, že i žačky vzpomínají nás vojínů bojujících, vzdálených své vlasti i svých drahých v cizině. Každá sebemenší vzpomínka na naši drahou vlast budí v nás milý pocit. Pročež přijměte Vy i Vaše spolužačky nejsrdečnější dík a pozdravení z dáli. Dá-li Bůh, že se vrátím, dovolím si dárek oplatili. Jan Slíva, záložní desátník, Plzeň“
Vojáci plzeňského 35. pěšího pluku daleko od domova – v Uhrách vítají dobytí Varšavy (repro časopis Světozor, 1914–1915).
Plzeňští vojáci se skoleným medvědem v Karpatech (repro Český svět 1918)
Některé dopisy od vojáků bojujících daleko od domova byly určeny také chválenickému kaplanovi Josefu Centnerovi. Představme si je včetně krátkého úvodníku tehdejšího listu Český západ:
„Vedle obětavého p. říd. učitele Brejchy je to zdejší kaplan dp. Jos. Centner, který pamatuje na své farníky v poli. A činí tak svým způsobem — dosud snad ojedinělým. Posílá jim snímky osob neb míst, na něž mají krásné upomínky — jeť velebný pán fotograf-amatér —, za což dostává lístky s vřelým díkem...“
„Veledůstojný pane! Děkuji Vám, velebný pane, za vzpomínku a tu krásnou upomínku, které si nade vše vážím. Jen jest mým toužebným přáním, abych mohl před tímto oltářem ve farním chrámu brzy Bohu za šťastný návrat poděkovati. Jsem stále až na nějaké maličkosti Bohu díky zdráv. Přijměte tedy ode mne ten nejsrdečnější dík a zároveň Vám vše dobré v tomto roce novém přeje Jos. Hach.“
„Milý a vážený příteli! Již po druhé dostal jsem milou ukázku Vašeho nového umění, jímž jsem byl velmi příjemně překvapen. Vzpomínka drahého domova sice nesmazatelně vtisknuta jest v srdce mé — ale přece milé tváře mých drahých je velmi příjemno viděti. Přijměte tisíceré díky a byl bych velmi povděčen, kdybych něco podobného zase obdržel od Vás. Se srdečným pozdravem A. Čeček.“
„Veledůstojný pane! Přijmete ode mne můj srdečný pozdrav a vyslovuji Vám tímto svůj nejsrdečnější dík za Váš pohled, který mě potěšil; denně naň pohlížím, abych oživil milou mi vzpomínku na náš kostel, kde jsem tak rád býval. Doufám ve Všemohoucího, že se zase šťastně vrátím k němu, k tomu našemu kostelíčku. Vyřiďte, prosím, pozdrav .... S Bohem, na brzkou shledanou! Václav Němec.“
Přijímání a třídění dárků pro vánoční nadílku vojákům z plzeňských pluků probíhalo v roce 1914 na plzeňské radnici pod vedením princezny Marie Terezie Lobkovicové a manželky purkmistra Petáka, Elišky Petákové (repro časopis Světozor).
Sbírka dárků vojáků na frontu v Plzni roku 1915 (repro Světozor a Český svět 1916)
xxx
Eliška Petáková, patronka sběru a rozdělování dárků pro vojáky (repro Světozor) a její manžel, předposlední plzeňský purkmistr JUDr. Václav Peták, 1842–1917 (repro Plzeňské besedy)
Z vojáků, jejichž jména jsou uvedena v dopisech, se podařilo v databázi Vojenského historického archivu v Praze nalézt tři. Žádný není naštěstí v databázi uveden proto, že by padl. Jan Hajdler z Vejprnic, Jan Slíva z Plzně a František Hach ze Střížovic byli zajati na ruské frontě a vstoupili do československých legií. Jan Hajdler byl zajat již 30. 8. 1915 u Tarnopolu, přihlásil se v Kyjevě do České družiny a 30. 6. 1917 byl přijat do československých legií. Rotmistr Jan Slíva byl zajat 16. 6. 1917 u Zborova a byl zařazen do legií dne 22. 11. téhož roku. František Hach byl zajat 10. 6. 1916. Do legií se přihlásil v Penze a byl přijat 2. 8. 1917. Identita Karla Votípky není jistá. Je možné, že jde o plzeňského řezníka a uzenáře, který se za 1. světové války dostal také do zajetí a vstoupil do československých legií.
V prosinci 1914 proběhla ještě jedna sbírka. 2. prosince byly vybírány peníze při dětském dni uspořádaném na paměť 66. výročí nastolení Františka Josefa I. do úřadu rakouského císaře. Výtěžek 63 K a 74 haléřů byl zaslán České komisi zemské pro dítky po padlých vojínech a po vojínech invalidních.
Vánoce 1915 v jednom z plzeňských lazaretů (repro časopis Světozor)
Několik snímků personálu a raněných z plzeňského lazaretu na Chodském náměstí, zřízeného v tamní škole princeznou Marií Terezií Lobkowiczovou a baronkou Hermou Škodovou: Vedením lazaretu byl pověřen MUDr. J. Kadlec, který jednu učebnu přetvořil na operační sál a opatřil všemi prostředky ke sterilnímu ošetření raněných. Na prvním snímku vpravo stojí princezna Marie Terezie Lobkovicová (repro časopis Světozor, 1914–1915).
Vlevo: princezna Marie Terezie Lobkowiczová (rozená Beaufort-Spontin) s chotěm Jaroslavem, vpravo: baronka Herma ze Škodů, dcera Emila rytíře Škody. Obě dámy se podílely mimo jiné na zřízení lazaretu na plzeňském Chodském náměstí. Herma Škodová byla ve své době známá jako německy píšící básniřka. Obě fotografie jsou převzaty z vídeňských salónních časopisů – první snímek pochází z listu Salonblatt (1905). druhý pak z týdeníku Sport und Salon (1914).
Akce chválenických školáků nebyla před Vánoci prvního roku války zdaleka ojedinělá. Dobový plzeňský tisk nám přináší například zprávy o vánočních dárcích a dopisech pro vojáky, odeslaných školáky z Prusin u Nebílov. Pojďme si tyto články také připomenout. První z nich přinesl list Český denník 28. listopadu 1914:
„Dětská psaníčka na bojiště. Píše se nám: Na Prusinách na čtyřtřídní škole řekl řídící učitel pan Jan Bouček jedenkráte dětem druhého a třetího školního roku: „Děti, kdo z vás má na vojně tatíčka, strýčka, kmotříčka neb bratra, můžete jim psáti. Budou mít velikou radost, že si na ně i ve škole vzpomínáte. Přineste si adressy polní pošty, které jste dostaly od nich a polní lístky; kdo nebude míti, dostane je ode mne.“ Druhý den ráno měl pan řídící učitel plný stůl lístků polní pošty s adressami i prázdných. Dojemný byl pak pohled na roztoužené tváře a zářící očka malých dětí 7—8 letých; téměř všechny chtěly psáti. Honem musil pan řídící učitel linkovati, všechny byly nedočkavy. A jak se chudáček tvářil ten, kterému ukápla ve spěchu kaňka na jeho psaníčko, plakal, jakoby se bůh ví co bylo stalo a hned prosil o nový lístek. A otcové, dostali-li to všichni, bratři a přátelé, jistě potěšeni byli tímto nad jiné milým pozdravem ze školy, a škola a výchovná vzájemnost školy a domova jen získala. Jeden otec psal:
Velectěný pane řídící učiteli, přijměte ode mne dík v za Vaši snahu, aby byla mému dítku uvedena na mysl vzpomínka na otce. Za to Vám srdečně děkuji.“
Osada Prusiny s kostelem, školou, farou a hřbitovem počátkem 20. století (repro Posvátná místa království Českého, 1908)
Ne všechny dárky od dětí z chválenické a prusinské školy se dostaly vojákům české národnosti. Mezi vojáky plzeňského 35. pěšího pluku totiž sloužili také čeští Němci. Jeden z nich obdržel vánoční dárek od prusinské žákyně Aničky Bednářové z Netunic. O tom přinesl list Český denník dne 13. ledna 1915 další článek:
„Z Prusin. Od obdarovaného jednoho vojáka z bojiště došlo na adresu žákyně Anny Bednářové z Netonic, která jako všecky vložila do rukávníčků a do punčoch pěkné psaníčko se slovy plnými vroucího přání a zdravého užití, toto pozoruhodné psaníčko, jako výraz opravdových díků tatíka-válečníka národnosti německé...“
„Milá Anničko! Za prvé přijmi srdečný dík za štuclíky, aby Tvé mladé srdíčko dobrý náš Bůh na věky opatroval a Tobě mnoho štěstí dal. Neb věz, Ty dobrá česká dušinko. že dárek Tvůj ze školy Vaší dostali se do rukou německých, ale muži ženatému, který má právě takovou Aničku, jako Ty jsi, dobrá česká dušinko. Neb dnes jsme všichni bez výjimky jednoho smýšlení a toužíme všichni, by nám Bůh dal kýžený mír! L. D., pl. 35., šikovatel, Fp. 33.“
„..Tak psali voják Němec, otec, o sblížení národností, dojat milým dárkem od neznámé dívky z české školy! Opravdu cenné a charakteristické sbližování srdcí a duchů a ozvěna touhy po brzkém míru. B.“
Vánoční svátky 1914 zastihly obyvatelstvo ve zvláštní náladě. Všichni mysleli na své blízké. Někteří se nacházeli na frontě, jiné pobývali v nepřátelském zajetí a mnozí již dokonce padli.
Prvními oficálně padlými chválenickými občany byli šestadvacetiletý Karel Zítek, který zahynul 20. září 1914 u srbské Parašnice, a osmadvacetiletý Vojtěch Blažek, který 25. září 1914 zemřel po těžkém zranění, také na srbském bojišti. Ještě dříve, 9. září 1914, zahynul v ruském zajetí třiadvacetiletý Václav Kozák. O jeho smrti po zajetí v Nerechtě u Kostromy však příbuzní nikdy nedostali zprávu, a tak musel být roku 1923 prohlášen za mrtvého. Podobný osud potkal také osmatřicetiletého Václava Hurta, o němž je známo, že po svém zajetí pracoval nějaký čas na dráze v Omsku, ale rodina jej již nikdy nespatřila, Také třiadvacetiletý syn chválenického obchodníka Berthold Tanzer padl roku 1914 do zajetí, a to na srbské frontě. Přestože byl ještě v roce 1916 uváděn mezi zajatci, zemřel již v roce 1914. Jako nezvěstný byl roku 1914 nahlášen také devětadvacetiletý Josef Kašpar od pětatřicátého pěšího pluku. Další chváleničtí občané byli na frontě raněni počátkem na počátku adventu prvního roku války – Rudolf Šimek a Josef Štěpán. Mezi ztráty byl počítán také Martin Fremr od pětatřicátého pěšího pluku, zajatý v Haliči u Ruské Ravy 7. září 1914.
Vojenská jednotka chválenického občana Jana Nováka
Všechny rodiny spojovalo jediné – modlitba za brzký mír a naděje, že jej přinese již nadcházející rok 1915. Rodiny odesílaly svým blízkým do pole dárky v tak velkém množství, že se poštovní úřady v Nezvěsticích a na dalších místech zdráhaly všechny je přijmout.
Během roku 1915 veškeré naděje na brzký konec války zhasly. Odvod stíhal odvod. Na jaře byli do zbraně povoláni všichni dosud neodvedení chlapci a muži ve věku 21–38 let. Narukoval ale také jedenapadesátiletý chválenický starosta Cyril Ranc. Bez hospodáře již byla většina statků. Odváděni byli také učitelé chválenické školy. Čtyřtřídní škola tak musela být proměněna na dvojtřídní. Stále vázla docházka, protože děti pomáhaly v domácnostech.
Také ve Chválenicích vypomáhali během války vojáci
V průběhu roku 1915 přicházeli do Chválenic a okolních vsí uprchlíci z krajů postižených válkou. Nejprve šlo o uprchlíky z Medulina u Puly na Istrii, z dnešního Chorvatska. Ve Chválenicích jich bylo ubytováno čtyřicet, v Nezvěsticích třicet, v Žákavě pětatřicet. Šlo převážně o ženy a děti. Místní obyvatelstvo se snažilo o co nejvřelejší přijetí a stěžovalo si, že se přílišného vděku nedočkalo. Přicházeli také uprchlíci z Haliče a Bukoviny. Často šlo o židovské rodiny, které byly ubytovávány v židovských komunitách v okolí – například ve Spáleném Poříčí. Na podzim 1915 proběhla ve chválenické farnosti sbírka ošacení pro uprchlíky z Haliče a Bukoviny, která vynesla 147 ks oděvů.
V roce 1915 se zhoršovala zásobování obyvatelstva potravinami. Byly zaváděny přídělové lístky – chlebenky, moučenky, cukřenky, tučenky apod.
Mezi lidmi obíhalo velké množství papírových peněz, které však nebylo možné za nic utratit. Většina obilí na venkově byla zabavena Válečným ústavem obilním a úředně distribuována. Bylo také omezeno svobodné mletí obilí, které si směli hospodáři ponechat, a to na 300 g na osobu a den. Pro lepší kontrolu byly zaváděny tzv. mlecí lístky, vydávané příslušným obecním úřadem. Po vsích chodily komise, které prohlížely a zapisovaly zásoby mouky a obilí. Pokud bylo zjištěno, že došlo k zatajení zásob, byl hospodář vydán k přísnému potrestání. Ukrývání a zatajování zásob nebylo řídkým jevem. Lidé ukrývali potraviny ze strachu před zabavením také na nevhodných místech a v zemi, kde se proviant kazil.
Pohlednice Barunky a Pepíka Kašparových tatínkovi Františkovi na frontu
Ceny všech potravin stoupaly a peníze ztrácely svou hodnotu. Přesto se tyto ceny jeví z dnešního pohledu jako velmi nízké – pár vajec stál například 16 haléřů, 1 litr mléka 26 haléřů. Stoupaly také ceny dobytka. Kůže na boty byly rekvírovány a do módy přicházely dřeváky. Pivo se točilo pouze o nedělích a svátcích, a to ještě v omezené míře.
V roce 1915 také pokračovaly různé sbírky. Zdá se, že s únavou z pokračující války však pomalu mizela spontánnost tolik typická pro rok 1914. Místo původní solidarity a snaze vzájemně si pomáhat se stále častěji objevovaly záporné lidské vlastnosti – bezcitnost, hamižnost, přetvářka a sobectví. Lidé se také stále častěji báli udávání ze strany sousedů.
Přesto pokračovaly i ve druhém roce války sbírky pro potřebné. Ve dnech 7. – 9. února 1915 proběhla ve chválenické farnosti sbírka ve prospěch vojenského lazaretu na Mikulášském náměstí. Bylo sebráno 41 péřových polštářů i s povlečením, 18 kusů prádla, 7 párů ponožek, 24 kapesníků, cigarety a 16 K v hotovosti. Sbírka na invalidní fond pro oslepené vojíny vynesla 10 K. Dne 30. dubna byla ve Chválenicích konána sbírka válečných kovů. Při ní bylo sebráno kolem 50 kg mědi, mosaze a cínu. S příchodem podzimu proběhla ve Chválenicích a okolí sbírka vlny a kaučuku pro válečné účely. Vynesla kolem 200 kg těchto surovin. Před vánoci 1915 byla uskutečněna zbírka pro zpustošené kraje Polska.
Z hlediska válečných událostí byl rok 1915 plný zvratů. 20. června se konaly ve chválenické farnosti z nařízení pražského arcibiskupa Lva Skrbenského modlitby k Nejsvětějšímu srdci Páně, určené k vyprošení brzkého vítězného míru. Slavnost začala bohoslužbou ve Chválenicích, odkud se vydalo procesí do Nezvěstic. Zde byla litanií a mší za velké účasti farníků zakončena. O dva dny později se zdálo, že modlitby rakouským zbraním pomohly, když bylo znovu dobyto haličské město Lvov. 22. června se proto konaly děkovné bohoslužby.
V okolních farnostech probíhaly roku 1915 první rekvizice kostelních zvonů. Ve chválenické farnosti byl zatím nařízen pouze jejich soupis. S válkou přicházela hrozba epidemií, a proto bylo v roce 1915 nařízeno očkovat všechno obyvatelstvo do 50 let.
Vojenská jednotka Františka Kašpara
Na frontě zahynuli v průběhu roku 1915 čtyři chváleničtí občané – Alois Balvín, Josef Benda, Václav Benda a Martin Nolč. Pětatřicetiletý Alois Balvín padl 22. 3. 1915 v Toruni na ruském bojišti. Čtyřiadvacetiletý Václav Benda od pětatřicátého pěšího pluku padl 19. 8. 1915 u Tolminu na italském bojišti. Sedmadvacetiletý Josef Benda zemřel na srbském bojišti 21. 9. 1915. Byl však dlouho považován za nezvěstného a teprve v roce 1924 byl prohlášen za mrtvého. O Martinovi Nolčovi pouze víme, že byl zraněn před 14. 3. 1915. V témže roce byla zajata celá řada chválenických občanů – Emanuel Balvín (29. 4. 1915 na ruské frontě), Josef Balvín (24. 3. 1915 v Niši na srbské frontě), Václav Benda (u Tarnopolu poblíž Lvova), Josef Císař (11. 9. 1915 na ruské frontě), Josef Matas od 35. pěšího pluku (na ruské frontě), Emanuel Němec (20. 9. 1915 v Petropavlovsku na ruské frontě) a František Němec od 35. pěšího pluku (28. 1. 1915 v Karpatech). Několik chválenických občanů bylo během roku 1915 také zraněno. Jednalo se o Františka Bendu (22. 2. 1915 u Lublinu), Josefa Ernesta (15. 12. 1915), Benedikta Pacha (2. 3. 1915 u Lublinu) a Jan Štádler (20. 2. 1915).
Počátek roku 1916 přinesl nový úřední soupis obilí a mlýnských výrobků. V prvních měsících roku se z pultů prodejen ztratil petrolej. Z oběhu byly stahovány stříbrné a niklové peníze. Zůstávaly peníze ražené ze železa a papírové peníze, kterým se lidově říkalo úplavice. Při placení úplavicemi se nevracely drobné. Lidé proto bankovky trhali a drobné vyráběli tímto způsobem.
V květnu byla vypsána již IV. rakouská válečná půjčka. Do propagace této půjčky se z kazatelny zapojil také chválenický farář P. Josef Fukárek. V celé farní osadě bylo nakonec upsáno 95000 K. Další, V. rakouská válečná půjčka byla vypsána v průběhu prosince. U nové půjčky však již byla patrná nedůvěra obyvatelstva, proti které prý musely dokonce zakročit úřady. Přesto měla ještě větší úspěch než půjčka květnová. Navíc patronátní úřad vydal pokyn, aby byla upsána také polovina jmění všech kostelů ve farnosti, tj. 20000 K.
Hostinský František Kašpar zemřel v roce 1916
Během roku 1916 pořádali chváleničtí školáci několik nových sbírek. Tyto sbírky se týkaly kovů, zlata, stříbra, mědi, mosaze, cínu, kaučuku, vlny, kopřiv a ostružinového listí. Ve dnech 30. dubna – 7. května probíhal navíc Týden červeného kříže, který vynesl 158 K. Stejně jako každý válečný rok, také 2. prosince 1916 byl při příležitosti 68. výročí nastolení Františka Josefa I. do úřadu rakouského císaře uspořádán dětský den. Vynesl 42 K, které byly opět zaslány ve prospěch České komise zemské pro dítky po padlých vojínech a po vojínech invalidních. Připomeňme si, že v době konání tohoto dětského dne uplynul přesně jeden měsíc od mocnářovy smrti. Novým a zároveň posledním rakouským císařem se stal Karel I. Poslední oslava narozenin Františka Josefa I. proběhla ve Chválenicích 4. října 1916 a byla s ní spojena sbírka na Rakouský fond vdov a sirotků po padlých vojínech, která vynesla 124 K.
Pokračovaly odvody branců. Roku 1916 se dostalo na osmnáctileté a padesátileté. tak se stávalo, že do války společně odcházel otec se synem. Mezi osmi vojáky odvedenými 7. června 1916 ve Chválenicích byl zdejší učitel Josef Vaník.
Pokračovaly také rekvizice, které se poprvé v naší farnosti (ve Chválenicích, Nezvěsticích a Žákavě) dotkly i historických kostelních zvonů. Více o starých chválenických zvonech si můžete přečíst zde a rekvizici zvonů se podrobněji věnujeme zde. Zabavovány byly ale veškeré předměty z barevných kovů, a to i v domácnostech. Patřily mezi ně také kliky u dveří a hmoždíře.
Roku 1916 bylo ve Chválenicích zrekvírováno 400 q brambor. Protože v důsledku letní průtrže mračen byly brambory velmi malé a navíc jich byl nedostatek, vyjadřovalo obyvatelstvo s nařízením hlasitou nespokojenost. Komisaři z Plzně proto zabavovali brambory za asistence čtyř četníků. Neposlušnost hospodářů měla být trestána odebráním mlecích lístků. Chváleničtí hospodáři přišli o 1/3 brambor, přičemž jim nebyl ponechán dostatek ani pro vlastní potřebu. Za 1 q rekvírovaných brambor bylo vypláceno 14–18 K a jako náhrada bylo obci Chválenice úřady poukázáno také 150 q tuřínu. Když se však na železniční stanici v Nezvěsticích z vagónu ztratilo 30 q tuřínu, byla obec Chválenice donucena zaplatit za 1 q 26 K a 5 haléřů. V roce 1916 bylo ve Chválenicích rekvírováno také 250 q sena. Měsíčně bylo ze vsi odvedeno 8–11 ks dobytka.
Dále klesala hodnota peněz a mezi lidmi se rozšiřoval výměnný obchod. Ve třetím válečném roce byly také pro obyvatelstvo stanoveny tři masové dny – pondělí, středa a pátek. Dále se zhoršovaly dodávky piva. Pivo bylo proto vařeno z pýru a dalších příměsí, což vyvolávalo zažívací problémy a průjmy. Bylo nařízeno zatemnění domácností a dokonce byl vydán zákaz zapalovat svíčky na hřbitovech. Chválenický farář si stěžoval na zanedbávání náboženského života. Také se stále více ozývaly hlasy zpochybňující kvůli hrůzám války existenci Boha.
Během roku 1916 zemřeli na následky válečných útrap dva chváleničtí občané. Dne 19. února 1916 zemřel v polní nemocnici třiadvacetiletý Josef Přibáň. O dva měsíce později, 6. dubna 1916, zemřel během dovolené u rodiny ve Chválenicích hostinský František Kašpar, otec dvou dětí (více o rodině Kašparových čtěte zde). Bylo opět zajato několik občanů – Václav Fremr od 35. pěšího pluku (1. 8. 1916 na ruské frontě), Josef Kozák (raněn, zajat 29. 4. 1916 na ruské frontě) a Josef Petr (23. 9. 1916 poblíž Tully na ruském bojišti). Josef Matas, zajatý roku 1915, se 12. 3. 1916 jako první chválenický občan přihlásil k české zahraniční jednotce na Rusi.
Úmrtní oznámení Františka Kašpara
Rok 1917 byl třetím rokem únavné války, které se začínalo mezi lidmi říkat velká nebo světová. Na počátku roku obdržel patronátní úřad ve Šťáhlavech peníze za zvony zabavené na farním kostele sv. Martina ve Chválenicích a na filiálních kostelech v Nezvěsticích a Žákavě. Za chválenické zvony obdržel patronátní úřad 1332 K, z nezvěstické nezvěstice 194 K a za žákavské 916 K. Peníze byly uloženy do spořitelny a s napětím se očekávalo, kde dojde k rekvizici dalšího historického zvonu nacházejícího se ve farním kostele.
Situace v zásobování městského obyvatelstva se dále zhoršovala a dramatizovala. Byly zrušeny trhy na dobytek. Byly sníženy dávky cukru a povolen byl prodej cukerínu. Týdenní dávka mouky na osobu byla snížena z 1/2 kg na 1/5 kg. Nově zavedené lístky na mléko stanovovaly množství mléka pro osobu na den na 1/4 l. Také tabáku byl nedostatek. Lidé si proto kuřivo připravovali z bukového listí a jetele.
V Plzni docházelo k velkým hladovým demonstracím a plenění krámů. K zajištění klidu bylo povoláno vojsko a následně bylo v Plzni vyhlášeno stanné právo. Velké množství papírových peněz nebylo již možné téměř za nic utratit. Hlavním platidlem se stávaly plodiny a potraviny. Také škola zůstávala kvůli nedostatku uhlí stále častěji zavřená.
Z tohoto důvodu se loupeže množily i na venkově. Kradlo se na polích, v zahradách, lesích i v domech, přičemž ušetřena nezůstala ani chválenická fara. Podle svědectví faráře Josefa Fukárka vlezli lupiči na faru přes záchodové okénko. Paklíči otevřeli dvoje uzamčené dveře a následně se začali dobývat dobývali do farářova pokoje. Dveře však byly zevnitř zajištěny závlačkou, takže se do farářovy ložnice nedostali. Hlukem probuzený duchovní správce zloděje naopak vyrušil. Dali se na útěk, přičemž odcizili pouze potraviny, zejména uzené maso.
Veřejné mínění se odvracelo od rakouského mocnářství a stále více lidí s ním přestávalo spojovat svou budoucnost. Poměry na frontě prudce měnily na jedné straně dvě po sobě následující ruské revoluce, na straně druhé vstup Spojených států do války. Šířily se revoluční myšlenky, stále hlasitěji zazníval požadavek zdůrazňující právo národů na sebeurčení, vznikaly československé legie. Přesto se čas od času objevovaly zprávy o úspěších rakouských zbraní na frontě. Ve chválenické farnosti i jinde byly v létě 1917 slouženy děkovné bohoslužby s Te Deum za znovudobytí Černovic a Gorice.
Barunka a Pepík – sirotkové po hostinském Františku Kašparovi
S válkou pokračovaly i sbírky. Byla vypsána VII. Válečná rakouská půjčka, která se však ve chválenické farnosti setkala s mnohem nižším zájmem než ty předcházející. Vybráno bylo pouze 56100 K. V listopadu 1917 uspořádala školní mládež jednodenní sbírku na chválenickém hřbitově, a to ve prospěch fondu na udržování hrobů padlých bojovníků. Sbírka vynesla 101 K a 71 haléř. O něco dříve, v říjnu 1917, byla konána dvoudenní sbírka prádla pro vojáky na frontě. 19 kg oblečení bylo zasláno do Vídně, Úřadu válečné péče.
Se vzrůstající bídou vzrůstaly tlak a bezohlednost režimu a jeho úředníků. Přestože byl rok 1917 poznamenán neúrodou, stát požadoval po venkovském obyvatelstvu stále více. Pro udržení klidu na frontě a ve městech docházelo ke stále bolestivějším rekvizicím obilí, brambor, dobytka, ale také slámy a sena. Komisaře již při rekvizicích doprovázela nejen četnická, ale také vojenská asistence. Přísné komisaře neoblomil pláč, křik ani argumenty. Výjevy při úředním počínání na venkově byly stále smutnější a zoufalejší. Některým rodinám ve Chválenicích byly vzaty téměř všechny zásoby, které měly. Byla stanovena denní kvóta 250 g pro těžce pracující a 200 g obilí pro lehce pracující. Lidé stále častěji své zásoby ukrývali. Pokud byly tajné skrýše objeveny, následovalo trestní oznámení.
Také na venkově vyvolala zoufalá situace lichvu. Přestože byla přísně trestána, hospodáři překračovali na černém trhu maximální ceny a plodiny prodávali za pět až šest krát vyšší cenu. Chválenickým farníkům slouží ke cti skutečnost, že mezi nimi nebyla údajně lichva rozšířena v takovém množství jako v okolí.
Roku 1917 zahynul v ruském zajetí sedmadvacetiletý chválenický občan Emanuel Balvín. Zemřel konkrétně 9. prosince 1917 v gubernii Syr-Darja, v Kaselivsku. Jiné zprávy o obětech, zraněných a zajatých občanech Chválenic v tomto roce nemáme. Naopak se v tomto roce množil vstup chválenických občanů do nově založených česko-slovenských legií. Do ruských legií se v tomto roce přihlásilo pět občanů – Václav Benda, Josef Císař, Václav Fremr, Josef Matas a František Němec. Václav Benda, zajatý v Rusku roku 1915, vstoupil do československých legií v Pavlovském Posadu u Moskvy 29. 11. 1917. Josef Císař, zajatý na ruské frontě také v roce 1915, vstoupil do legií v Kazani. Václav Fremr, zajatý na ruské frontě roku 1916, vstoupil do legií 23.10.1917. Jak víme, Josef Matas, zajatý na ruské frontě roku 1915, se již v březnu 1916 přihlásil do české zahraniční jednotky. Zařazen do legií byl 5. 8. 1917. Také František Němec, zajatý roku 1915, byl v Permské gubernii zařazen do československých legií.
Chválenický občan v unifirmě ruského legionáře
Roku 1918 bída a nouze nadále stoupala a stávala se neúnosnou. Byl nedostatek pracovních sil, uhlí, strojů, potahů, hnojiva, osiva, mléka, másla i šatstva a prádla. Lidé brali útokem vagóny s potravinami a vykrádali je. Nedostatek uhlí si vynutil omezení vlakových spojů, které mělo pro změnu za následek návaly v ponechaných spojích.
S pokračujícím časem bylo stále zjevnější, že brzy dojde k rozuzlení válečného kofliktu. Přesto byl ještě v březnu 1918 ve Chválenicích zabaven druhý historický zvon. Spolu s ním byly odvezeny zvonky ze všech přifařených vsí. Výjimku tvořily Želčany a Olešná, kde se zvonky ukázaly jako příliš malé pro válečnou potřebu.
Dne 21. 7. 1918 vstoupil v Omsku do československých legií na Rusi Martin Fremr, zajatý v Haliči roku 1914. Zprávy o úmrtí, zranění a zajetí z tohoto roku ve Chválenicích nemáme. Je však třeba předeslat, že u mnoha dalších občanů není známo, kdy přesně k úmrtí, zranění, zajetí nebo propuštění došlo. Jde o Václava Basla (propuštěn), Jaroslava Kadlece (propuštěn a zemřel), Martina Petra (raněn), Josefa Volfa (raněn) a Antonína Vydru (propuštěn).
Poté, co byla 28. října 1918 vyhlášena samostatnost, konala se ve Chválenicích 6. listopadu 1918 velká národní slavnost spojená s táborem lidu na návsi. Ves tonula v záplavě praporů – červenobílých českých a červeno-modro-bílých všeslovanských. Všechny domy byly ozdobeny věnci, lidé jásali a dojetím plakali. Oslava byla zahájena bohoslužbou ve farním kostele sv. Martina. Při bohoslužbě byla přítomna školní mládež a tisíce obyvatel Chválenic a okolí. Po bohoslužbě byl na návsi konán tábor lidu, na němž promluvil jako hlavní řečník řídící učitel Vil. Benedikt Breycha. Slavnost zakončil průvod obcí.
Jaro 1919 – vítání prezidenta Masaryka v plzeňské ulici Bedřicha Smetany (repro Český svět)
Aktuality na Facebooku
Obec na Wikipedii
