Kalendář

Po Út St Čt So Ne
25 26 27 28 29 30 1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31 1 2 3 4 5

Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

 

Rozcestník na další stránky

Vyberte si, kam dále se chcete vydat:

škola

hospodo

region

muze

volný čas

státní

další odkazy

 


Hledáte novou práci?

nabídka


 

Aktuality na Facebooku 

 

  


Navigace

Výběr jazyka

  • cz
  • en
  • de

Obsah

Z BĚŽNÉHO ŽIVOTA NA VSI

Miroslav Němec, Kateřina Benešovská,

Jiří Sankot, Zbyněk Boehm st.

 

 

Jména na vsi

Podbrdské roubené stavby

Želčanská a chouzovská zvonička

Rázovité kovárny v Želčanech a v Chouzovech

Obecní pastušky

Chválenický žebrák Soukup

Boj o pastviny

Hraniční mezníky

Čím žila mládež v Chouzovech

Družstevní záložna Kampelička

Kuličky pod hruškou

O posledních věcech člověka

 

 

Jména na vsi

Na venkově bylo zvykem, že hospodář měl dvě jména, a to především své rodné příjmení a vedle toho i jméno „po statku“ nebo „po chalupě“. Tato jména byla v převážné většině jmény dřívějších majitelů hospodářství. Pojmenování po chalupě mívalo především praktický význam, kvůli snažšímu dorozumívání o hospodářích stejného příjmení. Docházelo totiž často k tomu, že v jedné obci bylo určité příjmení značně rozšířeno. Ve Chválenicích bylo a dodnes je časté například příjmení „Červený“. K tomuto příjmení bylo tedy pro jednodušší rozlišení použito druhého příjmení, po chalupě. V případě „Červeného“ se připojovala příjmení „U Řapků“, „U Kabelů“, „U Šenkýřů“, „U Janků“, „U Kupců“. Jak tato statková jména vznikala a odvozovala se? Nejčastěji bylo jméno přisouzeno mládenci, který se přiženil do jiného stavení. Dostal jméno podle svého rodného místa, avšak zdrobnělé. Chválenické kroniky zmiňují celou řadu těchto případů, např. „Kabela-Kabelík“ nebo „Řapek-Řapík“. Jindy má statkové jméno původ v zaměstnání dřívějšího majitele stavení, např. „U Krčmářů“, „U Truhlářů“, „U Kupců“, „U Mejtnejch“, „U Doktorů“. Konečně poloha dvora nebo zvláštnost stavby byly někdy také rozhodující pro druhé pojmenování, např. „Ve Chválenicích u Konečků“, „U Hořejších a Dolejších Škalů“ nebo „U Škalů z Uličky“.

 

Podbrdské roubené stavby

Nejstarší stavby na vsi bývaly dřevěné, jen u velkých statků a dvorů mohlo být obytné stavení zděné. Výkladní skříní zděných statků s barokními štíty bývala náves v sousedních Nezbavěticích. Roubené i zděné stavby byly kryté doškovou střechou. Součástí dvorů bývaly dřevěné sruby a stodůlky, případně roubené obydlí pro čeleď. Ve Chválenicích se zachovala roubená stodůlka ve dvoře U Chmelíků, č. p. 27. Ve Chválenicích, Želčanech i Chouzovech bychom na počátku 20. století našli řadu zajímavých roubených i zděných staveb. Za všechny můžeme jmenovat dvůr č. p. 33 U Vrchotů u hlavní silnice ve Chválenicích. Roubené stavby bylo možné jednoduše rozebrat, očíslovat a opět postavit. Dnes se tato praxe využívá při stěhování staveb do skanzenů, ale v minulosti byl takto přestěhován například srub ze Želčan č. p. 13 od Čiberů do Chouzov č. p. 12 k Hajšmanům. Jednou z nejstarších staveb byla roubenka č. p. 21 U Tupých. Na trámu uvnitř domu býval letopočet 1793. Dům byl zbořen poté, co majitelé v jejím sousedství postavili v roce 1967 nový dům. Nejzachovalejší historickou usedlostí s roubeným štítem v Chouzovech tak zůstává č. p. 17 v lokalitě U Kovárny.

 

Želčanská a chouzovská zvonička

Zvon vnímáme jako symbol něčeho milého, uklidňujícího, příznivého. K obrazu původní vesnice na jižním Plzeňsku patří zvonička na návsi. Zvoničky ve vsích se začaly objevovat za vlády Marie Terezie po vydání Hasicího a protipožárního řádu 21. 8. 1751. Nařízení bylo reakcí na četné požáry v tehdejší době. Podle nového řádu bylo jednou z povinností každé obce mít zvon, pomocí něhož se mohl vyhlásit poplach varující obyvatelstvo před šířícím se ohněm. Tam, kde byl kostel, využívaly se k tomu kostelní zvony, v obcích, kde kostel nebyl, musely být zřízeny zvoničky. Zvonění zajišťovala obsluha, takzvaný vartýř. Vartýřem býval často kovář nebo obecní pastýř. Proto bývaly zvoničky na Plzeňsku zpravidla stavěny blízko těchto dvou usedlostí. Důležité bylo, aby byl zvonek ve vsi dobře slyšet. Proto vznikaly zvoničky na návsích nebo na vyvýšených místech. Zvoničky byly původně dřevěné. Ve všední dny i ve svátek volal zvonek obyvatelstvo k modlitbě a ke vzývání Boha, oznamoval začátek i konec života. Zvonička byla v každé obci důležitým místem, kolem kterého se odehrával společenský život. V některých obcích se nemuselo pro zvoničku stavět zvláštní přístřeší. Zvonek byl umístěn na střechu obytné části kovárny, přičemž provaz byl protažen stropem přímo do světnice. Tak tomu bývalo i u nás, v Chouzovech a v Želčanech. Zvonění tu měli na starosti místní kováři. Od chouzovských pamětníků víme, že provaz od zvonku u nich vedl přímo do postele kováře. Ten si jej v případě potřeby přivázal na nohu a takto zvonil. 

V roce 1900 byla v Želčanech postavena uprostřed návsi kaplička a zvonička sem byla ze střechy kovárny přesunuta. Během svěcení nové kapličky přišlo z Chválenic procesí v čele s knězem. V Chouzovech se majitel Václav Tomrdle rozhodl zbourat obytného stavení kovárny a zvonek i s křížkem byly r. 1935 přesunuty na kapličku, která byla nákladem 4200 Kč nově postavena na druhé straně obce – u Bláhojc křížku při cestě do Průhonu. Povinnost zvonit zůstala i po postavení kapličky majiteli usedlosti č. p. 2. Za to měl v užívání obecní louku na Drahách (1/2 korce) a pole na Hlibočkach (1/2 korce). Stavení určené ke zboření bylo srovnání se zemí r. 1936. V Želčanech byli posledními vartýři kovář Bešťák a jeho žena. Odchodem paní Bešťákové z Želčan pravidelné zvonění skončilo a zvuk zvonku byl vysílán obecním rozhlasem.

 

Rázovité kovárny v Želčanech a Chouzovech

Důležité místo v životě i koloritu vsi zaujímala kovárna. Když se v roce 1895 chystala Národopisná výstava v Praze, procházel pozdější poslanec zemského sněmu Josef Hodek z Hořehled jednotlivé obce na Plzeňsku a fotografoval stavby, které jej nějakým způsobem zaujaly. Díky jeho zájmu máme zachovanou želčanskou náves bez kapličky, zato s kovárnou a zvoničkou na její střeše.  Další, tentokrát neznámý fotograf se na stejném místě zastavil ještě v roce 1925 a zaznamenal navíc vnitřní vybavení kovárny. Ve stejné době vznikla i fotografie obytného stavení chouzovské kovárny.

Kovárny se zpravidla stavěly tam, kde neohrožovaly požárem ostatní stavby – buď uprostřed návsi nebo na konci vsi. První případ platí pro Želčany a druhý pro Chouzovy.  Zdejší kovárny totiž představovaly přes svou zdánlivou podobnost dva zcela různé typy kovárenských usedlostí. V Želčanech se nacházela kovářská dílna s výhní přímo uprostřed obydlí, v rozšířené stavbě, vedle světnice. Poslední fotografie zchátralé želčanské kovárny pochází z března 1966. Pak byla zbořena. V Chouzovech se – na rozdíl od Želčan - nacházela samostatná stavba kovářské dílny a vedle ní samostatně stojící obytné stavení. Obytné stavení chouzovské kovárny bylo zbořeno v roce 1936. V té době zde již ale na kováře vzpomínali jen starší pamětníci. Poslední chouzovský kovář Antonín Blín se totiž odstěhoval již v 90. letech 19. století do Netunic.  Po druhé světové válce byla do kovářské dílny umístěna garáž JZD a nakonec sklad umělých hnojiv.

Jediná kovárna se zachovala, i když v pozměněné podobě, ve Chválenicích. Usedlost č. p. 23 však již dávno neslouží svému původnímu účelu. Posledním chválenickým soukromým kovářem byl Josef Šindelář, který se živnosti věnoval od roku 1949. Později vstoupil do JZD, které začalo dílnu využívat pro své potřeby. Josef Šindelář, poslední kovář ve Chválenicích, odešel v roce 1963 do důchodu a odstěhoval se s manželkou a synem Jiřím do Chlumčan.

 

Obecní pastušky

Nedaleko od kováren zpravidla stávala další obecná stavba – pastuška. Pastuchové zde žili v nájmu, směli užívat určené obecní pozemky pro svou potřebu, ale měli povinnost pást obecní dobytek. Stará želčanská pastuška byla zbořena poté, co poslední pastýř Matěj Synáč ukončil v 90. letech 19. století svou službu a odstěhoval se. Stávala v místech dnešní želčanské kapličky. Poblíž chouzovské kovárny stávala také pastuška. Na fotografii z roku 1925 je již pastuška, velmi pěkná roubenka, ve velice žalostném stavu. Později byla pro sešlost zbořena. Chválenická pastuška vydržela nejdéle. Stávala na místě dnešního obecního úřadu a nesla i jeho popisné číslo, 20. V roce 1955 byla zbořena její obytná část s roubeným štítem a stodola měla být adaptována na hasičskou zbrojnici. V následujících letech bylo rozhodnuto vystavět na místě zbourané části bytovku, původně přízemní a později patrovou. Nakonec se národní výbor rozhodl na celé ploše pastušky vystavět úřadovnu MNV. Ta byla dokončena až po dvaceti letech přestaveb, v polovině 70. let.

 

Chválenický žebrák Soukup

Chválenická školní kronika v několika záznamech zmiňuje existenci místního žebráka Soukupa. Jeho jméno nalezneme i v archivu školních kronik. Tento člověk, přestože byl velmi chudý, a údajně i nerudný, měl dobré srdce a mezi místními občany byl oblíben a tolerován. Stal se tak součástí koloritu obce. O jeho dobrácké povaze svědčí i fakt, že po své smrti odkázal veškeré našetřené jmění místní škole, pro potřeby dětí. Na tehdejší dobu se jednalo o vcelku velký finanční obnos. Kronika zmiňuje, že Soukup byl člověk s vysokoškolským titulem a pozastavuje se nad faktem, že skončil jako žebrák:

 „Soukup – v dřívějším životě byl inženýrem. Jak se stalo, že tak klesl do takového stavu  až žebral mi není známo a ani podrobnosti jsem se nedozvěděl. Byla to zvláštní postava. Chodil stále ve fraku s kloboukem širákem. Chodíval prý také do místní kovárny, kde se u ohniště ohřával a na ohništi si pekl na plechu placky z mouky a vody. Další žebračky domácí byly  Hajzačka a také Pekařovic bába (jak měla přezdívku). Všichni bydleli v chalupě na Pecíru, nyní č. p. 65. Z cizích žebráků byl Franta ze Zálezí, takový hromotluk, ze kterého šel strach na kus cesty. Také zajímavý pár žebráků byl Toníček a Kačenka Jebenlovi. Ti chodili po celém širokém okolí. Toníček hrál na černé housle, při tom si pobrukoval stále stejnou písničku. Kačenka s nůší na zádech sbírala dary. Když přišel večer, vždy někde ve vsi ve stáji přenocovali a ráno pokračovali do další vesnice.“

 

soukup

Chválenický žebrák Soukup je zmíněn také v inzertní příloze Plzeňských listů ze 4. 4. 1885

 

Boj o pastviny

Na rozdíl od Chválenic a Želčan, které patřily od 19. století do Šťáhlavského panství, byl život Chouzov od počátku úzce spjat s vlčtejnským panstvím. Poté, co se Vlčtejn stal v průběhu 16. století pouhým hospodářským dvorem hradišťského panství, přešly k tomuto panství i Chouzovy. Chouzované tradičně pásli dobytek a husy od jara do podzimu na Drahách a hájili si pastviny až po rybníček Kbel pod Vlčtejnem. Časem se dostávali do sporu s mistrem z vlčtejnského dvora, který jim začal dobytek shánět z pastvin. Vrchnost nakonec srazila katastr Chouzov až do Vobecek a označila nové hranice mezníky, pod které byl nasypán popel.  Mezníky byly poměrně blízko u sebe a jejich přesné umístění je patrné z mapy stabilního katastru z 1. poloviny 19. století. Teprve roku 1952 došlo k rozorávání mezí a většina mezníků zmizela. Na bývalých chouzovských pastvinách vrchnost zřídila pole a středem vysázela cestu s alejí ovocných stromů. Jedna řada této aleje stojí dodnes. Při pozemkové reformě roku 1920 skoupili Chouzovští své původní pastviny, pozemky na tzv. Čtyřicíctce.  Katastr však zůstal vlčtejnský.

 

Hraniční mezníky

Stejně jako jsou dnes hranice jednotlivých zemí značeny kamennými patníky, bývaly dříve vyznačovány hranice panství, obecních katastrů, ale i jednotlivých majitelů polí. V době, kdy nebyly naše vsi obklopeny lány, ale drobnými políčky, byla krajina takovými mezníky doslova poseta. Svá svědectví nám zachovaly mapy stabilního katastru z první poloviny 19. století a také želčanský kronikář Václav Kosnar, zaznamenávající historii obce ve 2. polovině 20. století. Většina z mezníků zanikla rozoráváním mezí po druhé světové válce. Václav Kosnar zaznamenal poslední viditelné mezníky v želčanském katastru následovně: první deset metrů jihovýchodně od posledního ořechu na spodní mezi u Průhonu (po rozorání překryt ornicí), další na hranici želčanského a vlčtejnského katastru, v ohybu polí, nedaleko od konce polní cesta od Vlčtejna k Želčanům (opět téměř neviditelný), jiný za Kulojc lesíkem v (Nezvěstické) Hoře, další se měly nacházet za poli v Dílích nebo na rohu Číberojc lesíka (zasypán kamením). V 70. letech byl zásluhou kronikáře Kosnara na hranici katastru s Vlčtejnem jeden mezník opraven a zasazen poté, co jej zemědělské stroje při mechanizaci vyoraly – měl by se nacházet v rohu polí směrem od Želčan ke Škále. Želčanské mezníky měly i různá pojmenování (např. Něžný) nebo byly opatřeny kresbami (kobylí hlavou). Polohu mezníků zaznamenal i chouzovský kronikář Alois Boček. Díky tomu v posledních letech několik chouzovských občanů zachránilo a zrekonstruovalo na katastru obce dva významné mezníky označující někdejší hranici hradišťského a šťáhlavského panství.

 

Čím žila mládež v Chouzovech

Chouzovská mládež chodívala v květnu od Bláhojc křížku do Průhonu ke sloupku sv. Jana, který stál na poli na Vrškách. Při tom polní cestou zněla píseň „Vroucně vítán budiž Jene svatý“. Chodilo se pravidelně od 8. do 24. května. 16. května, na svátek sv. Jana Nepomuckého, navíc dívky, oblečené svátečně do bílých šatů, nesly na nosítkách sošku Panny Marie. Soška bývala přes rok ve dvoře U Heřmanů v č. p. 5 a nosítka U Bočků v č. p. 9. Průvod se vracel z Průhonu zpět k Bláhojc křížku a pokračoval na silnici do Střížovic k Tupejch křížku, opět se zpěvem k sv. Jánu. Tradice skončila v letech 1918 – 1919 v souvislosti s odklonem společnosti od katolické víry.

V nejstarších dobách bývaly v Chouzovech dvě až tři muziky ročně – o posvícení, o masopustu a někdy i jarní věneček. Posvícení – stejně jako květnovou pouť - slavily Chouzovy společně s farní vsí Chválenice – v listopadu, svatomartinské. Ostatní vsi v okolí, včetně Želčan, slavily v říjnu havelské posvícení. Chouzovská mládež chodila většinou na posvícenskou zábavu do Chválenic. Protože byly skončeny polní práce, mohla se taneční zábava protáhnout z neděle do pondělí a od 10 hodin dopoledne pokračovat tzv. pěknou hodinkou. Místní považovali svatomartinské posvícení za výhodu, protože zábavy o havelském posvícení trvaly zpravidla jen jeden den. Přímo v Chouzovech hrála muzika o posvícení do r. 1914. Přicházel řada lidí, i z Plzně, přespali do pondělka a šli na pěknou hodinku. Bylo zvykem, že útratu za celou rodinu platil majitel usedlosti. Poslední sousedský věneček, vlastní chouzovská zábava, byl v Chouzovech pořádán při masopustu r. 1919. Od té doby se v obci žádná zábava nekonala.

 

Družstevní záložna Kampelička

Ve druhé polovině 19. století si získávaly na venkově spořitelní a úvěrová družstva. Jejich propagátorem byl především František Cyril Kampelík, jenž čerpal inspiraci v německých reiffeisenkách. Od 90. let 19. století prožívala na venkově rozvoj družstevní záložna Kampelička, pojmenovaná po svém zakladateli.  Kampeličky pomáhaly svým členům ve finančních záležitostech. Působily na úrovni obcí, vedení tak bylo v rukou lidí, kteří dokonale znali místní prostředí i jednotlivé obyvatele.

Ve Chválenicích vznikl spořitelní a záložní spolek v roce 1898. Zpočátku spolek úřadoval v hostinci U Kašparů, v roce 1932 ale získala záložna vlastní, moderní budovu u hlavní silnice. Od svého vzniku měla chválenická Kampelička velký počet členů. Místní obyvatelé v kampeličce shledávali velikou hospodářskou výpomoc. Z vkladů, které hned v počátcích stoupaly, se platil úrok 3%, z půjček 5%. Oproti městským ústavům byl úrok z půjček mnohem nižší. Kampelička přežila komplikované období Protektorátu a nuceně zanikla v 50. letech sloučením s Českou státní spořitelnou. Za okupace byli v budově chválenické kampeličky ubytováni němečtí vojáci, především obsluha světlometů v okolí. Na střeše záložny byla instalována dřevěná vojenská pozorovatelna. Na konci 20. století byla v budově kampeličky dočasně umístěna chválenická pošta.

 

Kuličky pod hruškou

Vchod do restaurace U Cingrošů neboli U Peroutků (č. p. 37) byl totožný s dnešním vchodem do kadeřnictví Katka. V místnosti, kde dnes paní Bauerová stříhá své spokojené zákazníky, sedávali dlouhá desetiletí neméně spokojení štamgasti. Od výčepu se chodilo do přízemního sálu „Na Radosti“, který byl v letech 1975 – 1977 rozšířen o jedno patro a stojí na svém místě dodnes. Před vchodem do hostince U Cingrošů stála po levé straně stará hruška. Podle pamětníků jí bylo v době zániku dobrých sto padesát let. Každým rokem byla obsypána hruškami – cikánkami. S oblibou si je trhaly děti, které pod hruškou hrávaly kuličky. Ve Chválenicích se kuličky hrály jinak než v okolí – ne do důlku, ale „na čangra“. Na zemi se udělal klacíkem kroužek, do kterého dal každý hráčstejný počet kuliček. Před kroužkem bývala vždy umístěna jedna kulička, zvaná „čangr“. Děti se postavily tři kroky od hromádky kuliček. Na místě, kde stály, se udělala čára, kterou nebylo možné překročit. Při dlouhém kroku k čáře se hodila kulička. Kdo trefil čangra, měl právo vzít si z kruhu všechny kuličky. Hráčům, kteří nejčastěji trefovali čangra, se říkalo „vokuličáci“. Na počátku padesátých let byl nejlepším Vokuličákem Jan Sobota z č. p. 6. Kdo neuspěl, směl si vzít pouze tolik kuliček, kolik jich z kruhu vyrazil. Existovalo pravidlo, že starší hoši, kteří mnohdy ani nehráli, sebrali z kruhu všechny kuličky a s výkřikem „aksís“ klidně odešli. Menší dětem zůstaly jen oči pro pláč. Hruška u Cingrošů byla poražena v souvislosti se stavebními úpravami po zrušení hostince v roce 1971.

 

O posledních věcech člověka

13. března 1940 proběhla 1. schůze hřbitovního výboru pro Chválenice, jejímž cílem bylo vybudování nového hřbitova pro Chválenice, Želčany a Chouzovy na Vrchách mezi Chválenicemi a Želčany. Zednické práce na márnici a obvodové zdi byly hotovy již v roce 1942, ale hřbitov byl připraven k pohřbívání až 6. července 1947. Velkou zásluhu na konečné úpravě hřbitova měl chválenický řídící učitel Benedikt Brejcha, který organizoval výrobu pěšinek a cest, vybíral a objednával lípy, břízy, jehličnany a okrasné keře. Mezi místními zemědělci organizoval i dovážení kamene a písku na potazích. Středem hřbitova prochází k bývalé márnici cesta, která hřbitov rozděluje na dvě části – vpravo chválenickou a vlevo želčansko-chouzovskou. Prvním hrobníkem na novém hřbitově byl Josef Červený z č. p. 39 a prvním pochovaným občanem Jan Matas, kameník z Borku Nebílovského. Jeho pohřeb proběhl 10. září 1947. Téhož roku byl na nový hřbitov pochován ještě čtyřiadevadesátiletý chválenický výměnkář Josef Balvín z č. p. 36. Zároveň se přestalo pohřbívat na starý hřbitov u kostela sv. Martina. V roce 1954 přestal ve Chválenicích pohřbívat Nebílovský Borek, který si zřídil vlastní hřbitov spolu se Štěnovickým Borkem. Zároveň začaly být od kostela sv. Martina převáženy ostatky na nový hřbitov. V některých případech byly převezeny i pomníky. Starý hřbitov se přestal zcela udržovat a jen na památné dny se hroby sem tam upravily. Také nový hřbitov začal činit obci starosti. Břízy na obvodu  narušovaly obvodovou zeď. V roce 1965 tedy došlo k opravě zdi, při které byly některé stromy vytrhány. Zároveň byl u zdi na chválenické straně hřbitova umístěn hrob neznámého vojína s březovým křížkem.