Datum a čas

Dnes je sobota, 20. 4. 2019, 1:12:07

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 1 2 3 4 5

Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

 

Rozcestník na další stránky

Vyberte si, kam dále se chcete vydat:

škola

hospodo

region

muze

volný čas

státní

další odkazy

 


Aktuality na Facebooku

 

fb

 


Obec na Wikipedii

wiki


Hledáte novou práci?

nabídka


Navigace

Výběr jazyka

  • cz
  • en
  • de

Obsah

TAJEMSTVÍ ZAPOMENUTÉHO FARSKÉHO DVORA Z 18. STOLETÍ

 

Jiří Sankot

 

Přehledný obsah kapitoly: ZDE

 

starofara

Vyobrazení staré velké fary na mapě
od J. A. Knittla z 18. století

 

 

Nejstarší zmínky o chválenické faře

První zprávy

O chválenické faře a knězi máme, stejně jako o kostele, nejstarší zprávy z doby vlády Karla IV. V případě fary pochází zmínky z roku 1353. Původní fara se nacházela přímo proti vchodu na někdejší hřbitov a proti dnešnímu hlavnímu vchodu do kostela. Jednalo se o jednoduchou, malou přízemní stavbu se čtvercovým půdorysem a vysokou šindelovou střechou. Farské hospodářství bývalo největším dvorem ve vsi. Víme, že koncem 14. století se strhl spor mezi pány z Pokonic a z Homberka o obsazení chválenické fary (více o tomto tématu čtěte zde). Spor se táhl od roku 1377 do roku 1380. Za husitských válek patřily Chválenice katolickému městu Plzni. Plzenští měšťané dosadili na zdejší faru sečtělého katolického faráře Blažka z Dobřan.

 

Středověké rukopisy z chválenické fary

Prvním významným chválenickým farářem byl bezesporu Blažek z Dobřan. Tento vzdělaný kněz působil ve Chválenicích v průběhu husitstkých válek, kdy se Chválenice nacházely na katolické straně. Blažek z Dobřan byl velmi horlivým katolíkem a proslul přepisováním a sepisováním děl nejrůznějších křesťanských myslitelů své doby. Víme, že část svého působení ve funkci chválenického faráře strávil za husitských válek v obležené Plzni. Proto není jasné, kolik času ve Chválenicích trávil. Zanechal po sobě nicméně celou řadu rukopisů, kterým se věnujeme v samostatné kapitole – zde.

 

Neklidné 16. století

V 16. století přetrvával v naší katolické církvi chaos způsobený jak husitskými válkami a reformací v sousedním Německu, tak nedisciplinovaností kněží, která reformní hnutí před sto lety vůbec vyvolala. Dlouhými náboženskými spory demoralizované katolické duchovenstvo navíc nadále ztrácelo zbytky zábran, nedokázalo si mnohdy ani ujasnit, zda slouží kališnické nebo katolické církvi, natož aby respektovalo tak asketický zákon, jakým byl celibát. Prostopášnost venkovských farářů, pobuřovala nejen venkovské obyvatelstvo, ale dokonce i vyšší církevní hodnostáře. Ve Chválenicích máme z této doby zprávy o několika farářích. Pravděpodobně nejvýraznější a nejpodivnější příběh po sobě zanechal Jan Matheol, který byl do Chválenic přeložen za trest a působil zde pouhý jeden rok – v roce 1583. Jeho milenka však stačila na chválenické faře porodit dítě. Více o Janu Matheolovi a dalších farářích se můžete dočíst v samostatné kapitole – zde.

 

Opora katolictví na západočeském venkově

Na počátku 17. století již byla situace ve Chválenicích jiná. V publikace Zikmunda Wintera „Život církevní v Čechách“ z r. 1895 se dozvídáme, že podle zprávy plzeňského arciděkana Jana Skulteta byla chválenická fara před třicetiletou válkou – v roce 1612 - jednou z mála spolehlivých opor katolictví v kraji. Další spolehliví katoličtí kněží se nacházeli pouze ve Starém Plzenci, Liticích, Dobřanech a Vejprnicích. Ostatní fary byly obsazeny kališníky.

Největšího rozsahu dosahovala chválenická farnost v polovině 17, století. Tehdy k ní patřilo patnáct vsí – Chválenice, Želčany, Chouzovy, Olešná, Žákava, Milínov, Nezvěstice, Šťáhlavice, Nezbavětice, Nebílovský Borek, Nebílovy, Předenice, Netunice, Střížovice a Losiná. Ve farnosti se tehdy nacházely tři filiální kostely – sv. Jakuba Většího na Prusinech (spadaly sem Nebílovy, Netunice a Předenice), Všech Svatých v Nezvěsticích (Šťáhlavice, Nezvěstice, Olešná) a sv. Vavřince v Žákavě (Žákava a Milínov). Na malý hřbitov u farního kostela byli pohřbíváni farníci z Chválenic, Želčan, Chouzov, Střížovic, Nebílovského Borku, Nezbavětic a Losiné.

Ve druhé polovině 17. století, v době nastupující rekatolizace, se na území Čech několikrát setkáváme s knězem jménem Jan Chválenický. Poprvé se s tímto jménem setkáváme v letech 1654–1656 jako s náchodským děkanem, který působil mj. v městečku Červený Kostelec. Do roku 1658 v Červeném Kostelci vypomáhal jako kaplan navíc jakýsi Šebestián Chválenický. Červený Kostelec tehdy neměl ani svůj kostel. Město včetně kostela totiž v r. 1591 lehlo popelem a kostel byl obnoven teprve s pomocí vrchosti r. 1668. Od roku 1658 známe duchovního Jana Chválenického jako horšovsko-týnského arciděkana a zároveň správce horšovsko-týnského okresu. V roce 1665 je nám znám pro změnu českokrumlovský arciděkan Jan František Chválenický. I on se musel potýkat s následky velkého požáru, který potihl budovu tamní prelatury v Horní ulici č. p. 155. Za J. F. Chválenického byla budova prelatury obnovena a dostavěna.

 

kresbalegenda

Farní důr, kostel, hřbitov a původní náves v průběhu
17. století (pro zvětšení klikněte na mapu)

 

 

Farní dvůr a okrasná zahrada

Farní dvůr

O podobě původního chválenického farního dvora včetně farní budovy a hospodářských stavení si můžeme udělat určitou představu díky několika dochovaným pramenům. Prvním pramenem, který nám dává velice stručnou informaci, je Urbář panství nebílovského z roku 1717. V této knize je uvedeno, že fara je "zčásti nová a zčásti stará", obytná budova je vystavěna z kamene a objekty chléva a ovčína jsou dřevěné. Z tohoto a dalších zdrojů se zdá, že šlo původně o uzavřený dvůr, snad obdélníkového půdorysu, složený z obytné budovy a hospodářských staveb, vzájemně propojených farní zdí. Dr. Antonín Podlaha uvádí ve své monografii Dějiny arcidiecése pražské (I. díl), že na farním dvoře bylo v této době chováno 6 krav, 5 jalovic, 4 koně, 25–30 ovcí a 2 prasata.

Středem farního dvora býval rybníček, který dnes najdeme oplocený a zarostlý na okraji současného farního dvora, v sousedství stavby, které nepřesně říkáme „kaplanka“. Rybníček byl vyčištěn v roce 1718, jak dokládá Zádušní kniha chválenického farního kostela sv. Martina (1715–1784).

 

studna

Dnešní stav studny, která se nachází severně od farského rybníčka (pohled od východu)

 

Ve 2. polovině 18. století byla poříze mapa 1. vojenského mapování, která dokládá, že farní budovy byly rozmístěny kolem dokola zmíněného rybníčku. Dvoru dominovala patrová obytná farní budova. Vedle hospodářská stavení se zde nacházela také blíže neurčená stavba „altánek“, ve které, podle informací uvedených v Inventáři faráře Václava Antonína Schöttnera z roku 1774 bydlívali hrobníci. Stodola byla nejspíš od zbytku farního dvora oddělena potokem vytékajícím z rybníčku, a proto k ní vedla dřevěná lávka. Tu tesaři nově postavili v roce 1721. Na farním dvoře bychom našli také kurník nebo starou studnu, počátkem 18. století pobořenou a ve 20. letech 18. století opravenou. Zeď farního dvora byla opravována například v roce 1725, kdy bylo vystavěno celkem 29 sáhů zdi. Při této práci strávili dva zedníci a jejich dva nádeníci neboli podavači celkem 17 ½ dne.

 

dvůr

Vyobrazení původního farního dvora na mapě 1. vojenského mapování ze druhé poloviny 18. století. Jde o kruhový shluk staveb jižně od kostela. Dá se předpokládat, že uprostřed farního dvora byl rybníček. Vpravo od kostela (v té době již barokního) menší stavba, označená křížkem, je pravděpodobně kostnice. (Zdroj: mapire.eu)

 

Zahrada "Altánek" a další farské pozemky

K farnímu dvoru těsně přiléhalo několik zahrad – V Altánu, Za Chlívem, Kuchyňská, Pod OknyU Vrat. Tyto názvy pocházejí ze 2. poloviny 18. století, známe je díky Josefskému katastru a nevíme, kdy vznikly. K faře náležely také rozlehlé pozemky západně od farního dvora a navíc pole, louky, lesy a pastviny ve všech vsích, které byly součástí chválenického beneficia. 

Zahrada zvaná Altán, Altánek nebo V Altánu byla největší farní zahradou. Táhla se od farského dvora západním směrem k dnešním stavebním parcelám u Jasanky. Její rozloha byla 115 x 12 sáhů (cca 219 x 23 m). Nazývala se pravděpodobně podle roubené chalupy zvané Altánek, která stávala na farském dvořem u vstupu do zahrady. Ve druhé polovině 18. století již byla tato stavba zbořená. Chválenický farář Václav Antonín Schöttner pouze v 70. letech 18. století zaznamenal do své pamětní knihy informaci, že v Altánku žili před jejím zřícením hrobníci. Zahrada V Altánu byla podle dostupných informací od farského dvora oddělena vrátky a zdí, která ostatně obklopovala celý dvůr. O této zahradě víme, že se zde mimo jiné pěstovala tráva na seno a na krmení, jetel, ale také pšenice nebo fazole. Máme zmínky o cestě, která zahradou procházela, a o dvou kašnách, zvaných také "vodnice", pravděpodobně nádržích na vodu. Jedna z těchto kašen, označovaná také jako horní, se nacházela "nad cestou", poblíž vrátek do zahrady.

Z dalších výše jmenovaných zahrad farský dvůr v průběhu 19. století přišel o zahrádku U Vrat (na jejím místě byla postavena dnešní budova školy) a Pod Okny (byla prodána společně s budovou kaplanky Adamu Šůchovi roku 1806).

 

Spor o okrasnou zahradu

Chválenický farář Josef Václav Fischer zabral po svém příchodu do Chválenic na počátku 18. století pozemek sousedíci s farním dvorem a zřídil si zde okrasnou zahradu. Tato zahrada zasahovala alespoň zčásti do míst, kde dnes stojí fara z roku 1806. Poté, co farář Fischer zahradu obehnal zdí, dostal se do sporu s vrchností a chválenickou obcí.  V urbáři nebílovského  panství z roku 1717 je možné číst následující zápis: „Současný farář páter Josef Fischer nechal vedle obytné stavby a proti farnímu kostelu bez svolení vrchnosti zřídit zahrádku (doslova ´Plesier Garttl´) a obehnat zdí, přičemž toto území nepatří ani k faře ani ke kostelu a farář za tuto zahrádku nic neplatí ani vrchnosti ani obci Chválenice...“

 

Oddělení Řapkovského dvora od fary

Počátkem 18. století se v těsném sousedství farního dvora nacházel potažnický dvůr zvaný "řapkovský". Na dvoře byl v roce 1768 následující inventář:

 

DOMÁCÍ ZVÍŘATA HODNOTA
2 koně 30 kop
2 voli 16 kop
2 krávy 12 kop
3 ovce 2 kopy 30 grošů
1 svině 1 kopa 30 grošů
   
VYBAVENÍ  
1 vůz 9 kop
2 pluhy 1 kopa 10 grošů
rozličné drobné hospodářské nářadí 2 kopy 25 grošů

 

Jak se později dozvídáme od chválenických farářů Václava Antonína Schöttnera a Matěje Freyganga a od chválenického děkana Filipa Franka, byla řapkovská usedost (dnešní č. p. 28) původně součástí farského dvora, se kterým sousedila. Z toho důvodu měli majitelé řapkovského potažnického dvora minimálně od počátku 18. století vedle běžných povinností vůči vrchnosti a faráři také celou řadu dalších povinností vůči kostelu, záduší a faráři. Patřila mezi ně povinnost dát faráři každoročně k dispozici někoho ze dvora na 12 dní v době senoseče, do záduší platit měsíčně 3 krejcary, faráři dávat ročně 12 kuřat (nebo 36 grošů) a na mše svaté platit každoročně 1 kopu 10 grošů.

Kdy samostatný řapkovský statek vznikl, není jasné. První zmínku máme z roku 1590. Tehdy si želčanský sedlák Jan Suda své vrchnosti stěžoval, že „Michalovi na Řapkovským ve Chválenicích“ půjčil železný řetěz od svého vozu.  Řetěz si cenil na 30 grošů, ale Michal se k jeho navrácení nechtěl znát a způsobil tak Janu Sudovi škody za dalších 18 grošů. PhDr. Miloslav Bělohlávek nicméně uvádí v jiné kapitole na stránkách o historii Chválenic (zde), že statek na tomto místě vznikl pravděpodobně až v průběhu 17. století, protože ještě v roce 1609 Matouš Řapek platil do panského důchodu ročně pouhých 7 grošů, což odpovídalo velmi malé chaloupce. Například sedlák Jan Vrchota ve stejné době platil 4 kopy 15 grošů. Dokonce i chválenický švec Řehoř platil ze své živnosti a 4 strychů polí ročně 30 grošů. Nabízí se možnost, že původní Řapkovský dvůr, na kterém žil roku 1590 výše zmíněný Michal, se nacházel v jiné části Chválenic. Po třicetileté válce, v roce 1654, byl ale již Štěpán Řapek z dnešního č. p. 28 řádným sedlákem. Stejně jako většina ostatních velkých hospodářů ve Chválenicích byl majitelem 30 strychů polí. Měl tři potahy, dvě krávy, jednu jalovici, tři ovce a jednu svini.

Chválenický farář Petr Laštovička byl v 60. letech 18. století vůči hospodáři Janu Řapkovi velmi benevolentní a nevyžadoval po něm staré povinnosti vázané ke dvoru. Naopak další farář Václav Antonín Schöttner, který měl velký smysl pro pořádek, se těchto závazků tvrdě domáhal. Teprve jeho nástupce P. Matěj Freygang dosáhl v roce 1779 dohody s hospodářem Janem Řapkem, která znamenala návrat k tradičnímu vztahu mezi farou a Řapkovským dvorem.

Z osmnáctého století máme také zprávu o požáru řapkovského dvora. Usedlost lehla popelem 24. října 1709 ve čtyři hodiny ráno. Farář Jan Šebestián Longin Tomandl uvedl zmínku o požáru do matriky zemřelých, konkrétně do zprávy o úmrtí osmileté Aničky Vrchotové. V zápise se uvádí, že Anna Vrchotová se narodila, když hořela chválenická kovárna a pohřbena byla ve stejný den, kdy shořel řapkovský dvůr.

 

Původní chválenická fara

Stav farní budovy

Jak již bylo uvedeno, farskému dvoru dominovala výrazná patrová budova fary s podobnými rozměry jako má dnešní fara u hlavní silnice, postavená v roce 1806 (tj. přibližně 25,6 x 13,7 m). Výrazná budova převyšující ostatní stavby ve vsi (s výjimkou kostela) je zakreslena také na nejstarší mapě nebílovského panství od J. A. Knittla ze druhé poloviny 18. století (celou mapu najdete zde, výřez mapy zde). Dr. Antonína Podlaha ve své monografii Dějiny arcidiecése pražské (I. díl) zmiňuje, že stavba byla v roce 1713 stará, zchátralá a hrozila spadnutím. Ze Zádušní knihy chválenického farního kostela sv. Martina víme, že budova byla vápnem bíle omítnuta. K opravení a bílení fasády došlo například v roce 1731. Zmíněná zádušní kniha nám dává o staré farní budově a jejím osudu velmi podrobné informace.

 

Kaplanka

Zdivo původní chválenické fary se částečně zachovalo v Malé sýpce, zvané dnes nepřesně "kaplanka", která se nachází na dnešním farním dvoře v blízkosti kostela sv. Martina. Zleva vchod do bývalé kůlny, do obytné místnosti a do starého sklepa z r. 1720.

 

Střecha

Farní budova byla – na rozdíl od hospodářských objektů – kryta šindelem. Bývala poničena od větru a vyžadovala časté opravy. V první polovině 18. století byl šindel dovážen z Chocenic, ve druhé polovině 18. století z Rožmitálu. Přestože byla střecha spravována téměř každoročně, uvedeme si jen několik větších oprav. V roce 1727 pracovali tesaři při pokrývání farní budovy devět dní. Roku 1732 pokrýval faru Petr Blažek, v roce 1744 spravoval střechu tesař Tomáš Šimán v roce 1755 bylo na spravení farních střech z Rožmitálu přivezeno 1000 šindelů. V roce 1726 byly práce na střeše spojeny s opravou farního komína a v roce 1729 byl tesaři vyroben vikýř. Komíny na farním dvoře byly pravidelně vymetány. Na počátku 18. století tuto práci vykonával kominík z Plzně, později si farnost najímala rokycanského kominíka.

 

Okna

Okna fary byla kryta okenicemi a alespoň v některých případech železnými mřížemi. Okenice byly vyráběny z prken pobitých trojím plechem. Kolik oken fara měla, nevíme. Během větší rekonstrukce v letech 1725–1726 bylo objednáno pět nových okenic. Roku 1727 byly dodány železné pruty do starých mříží, 4 okenice a starý plech k potažení okenic. Přestože byla chráněna okenicemi, okna bývala často "vytlučená od velkého větru". Od roku 1715 do konce 60. let 18. století byla opravována téměř každoročně (v letech 1715, 1719, 1723, 1725, 1726, 1727, 1728, 1733, 1735, 1739, 1744, 1753, 1754 a 1763).

 

mříže

Pozůstatky tabulkových oken a barokního kování v severní stěně dnešní  "kaplanky".
Tato zeď se pravděpodobně částečně zachovala z původní chválenické fary.

okénko

Totéž okno z doby baroka při pohledu z  vnitřku kůlny

 

Dveře a vrata

V zádušních knihách jsou popisovány dveře a vrata farní budovy. V případě vrat není ale jasné, zda se jedná o vrata farní budovy nebo o vjezd do farního dvora. V případě, že tato vrata byla součástí farní budovy, je také otázkou, zda je máme ztotožňovat se vstupními dveřmi nebo nikoliv. Tyto dveře opravoval v roce 1720 šťáhlavský zámečník. Okoval je a opatřil velkým rýglem. V zádušní knize je doslova napsáno, že rýgl byl určen k "farním dveřím dovnitř". O pět let později vyrobil šťáhlavský truhlář nové farní dveře a při povrchové úpravě použil techniku fládrování. Vraty, pokud byly součástí obytné budovy, se mohlo skrz farní budovu přijíždět ze vsi do dvora. Ke vsi byla farní budova bezesporu otočena svým zadním traktem. V roce 1715 byla pořízena "nová zadní vrata" a "šest prostých prken na dveře k vratům". Během oprav v letech 1721 a 1727 byla vrata opatřena novými řetězy, V roce 1751 vyrobili tesař s nádeníkem k vratům nový práh.

 

zarostlé

Další původní okno s kováním se nachází v severozápadní
stěně "Malé sýpky". Patrná je pozdější stavební úprava.

interir

Stejné okno při pohledu z kůlny "Malé sýpky"

 

Farní sklep

Farní budova byla podsklepena. Nevíme ale, kolik sklepních prostorů měla. V zádušní knize je totiž používáno několik výrazů – loch, farní sklep, farní sklepy a farní sklípek. Již v roce 1715 opatřoval truhlář dřevěné mříže do "lochu". V roce 1720 začaly práce na vybudování nového farního sklepa pod severní částí fary. Stavební práce byly zahájeny lámáním šesti sáhů kamene. Ze souvislostí je pravděpodobné, že již tehdy byl kámen přivážen z lomu na Planinách. Ze Starého Plzence formani vozili vápno. Zedníci a jejich nádeníci odpracovali v roce 1720 na stavbě sklepa celkem 31 ½ dne. Další zprávy o farním sklepě máme z roku 1724, kdy je nazýván „farním sklípkem“. Nacházel se totiž pouze pod 1/3 farní budovy. V roce 1724 byla přivezena jedna fůra prken na lešení, 2500 cihel, 9 fůr kamene a 10 fůr písku. Za pomoci 600 cihel byl zedníkem a nádeníky během dvou dní ve sklepě oddělen menší prostor a zřízena „síňka sklepová“,pravděpodobně jakási předsíň. Pro sklep byl toho roku vytesán kamenný portál, do něhož byly zasazeny železné dveře, respektive dřevěné dveře, jež plechem pobil poříčský zámečník. Do nově vzniklé podzemní místnosti byla umístěna „sklepová kamna“. Roku 1727 byl do sklepa otesán dubový sloup určený pro spouštění piva. V roce 1743 provedl kameník první větší opravu sklepa.

Sklep bývalé fary s výškou klenby 2,26 m se – na rozdíl od staré farní budovy – dochoval dodnes. Najdeme jej pod budovou, které říkáme nepřesně kaplanka. Ve sklepě je umístěn zajímavý lomený portálek z pískovce. Tento portálek odděluje předsíňku vybudovanou v roce 1724. Dá se předpokládat, že také portálek pochází z této doby. Je však zároveň možné, že sem byl teprve později druhotně vsazen a zazděn. Podle svého zakončení ve tvaru lomeného oblouku byl totiž portál v minulosti datován do 14.–15. století. Portálek má výšku 163 cm a šířku 93 cm (ve spodní části 91 cm). Tloušťka zdi i portálku je v průchodu 69 cm. Ze západní strany je zkosen a jeho ostré hrany jsou sraženy v šířce asi 3 cm. To se zdá nasvědčovat domněnce, že vchodová strana portálu byla ze západní strany, kde se pravděpodobně v minulosti také nacházel vchod z bývalého farního dvora do sklepa.

 

portál a

Sklep staré chválenické fary z roku 1720 – pohled od západu, z předsíňky zřízené
roku 1724, do sklepa. Předsíňkou se dříve vstupovalo ze starého farního dvora.

portál b

Sklep staré chválenické fary z roku 1720 – pohled od východu, od dnešního vchodu a ze současného farního dvora směrem k předsíňce, kterou se původně do sklepa vstupovalo a kde se nacházely dveře vedoucí z původního farního dvora.

 

Místnosti na faře a jejich vybavení

Všechny místnosti staré farní budovy byly ve velice špatném stavu. Zdi bylo nutné spravovat a bílit a nutné byly také opravy vnitřního zařízení. Díky záznamům o výdajích spojených s rekonstrukcemi se dozvídáme více o některých místnostech a jejich vybavení.

Důležitou součástí farní budovy byly kuchyně a spižírna. V kuchyni se nacházely pec, spravovaná zedníkem v roce 1724, a trouba, vyrobená chválenickým hrnčířem v roce 1750. Roku 1721 byly do farní kuchyně pořízeny dvě nové pánvičky. Během roku 1726 pracovali dva zedníci na větší opravě spižírny. Místnost byla opatřena novými okny s mříží a okenicemi a také novými kamny.

 

kůlna

Zdivo středověké fary se pravděpodobně zachovalo v severní části  zaniklé budovy a v přízemí Malé sýpky z 19. století, které se dnes nepřesně říká "kaplanka". Pohled do kůlny Malé sýpky.

podlaha

Pečlivě vyskládaná cihlová podlaha kůlny může pocházet ještě ze staré fary.

 

V otázce počtu obytných místností na staré faře jsme odkázáni pouze na neurčité zmínky v zádušní knize. Roku 1715 jsou uvedeny velká sednice malá sednice, v roce 1718 pokojíček na faře, v letech 1723, 1733 a 1734 farní pokoj, v letech 1728, 1741 a 1744 farní pokoje, roku 1738 čelední světnice, v roce 1741 dolejší pokoj a v roce 1742 dva farní pokoje. Roku 1745 vyrobil truhlář nové schody k pokoji na faře a byl také dodán zámek ke dveřím do pokojíčku. K větší opravě farářova pokoje došlo v roce 1734, kdy bylo zedníkem použito celkem 620 vypálených cihel. Při rekonstrukci místnosti žákavský tesař opracoval (otesal a ohobloval) čtyři smrkové trámy a vyrobil z nich falcovaná prkna, ze kterých šťáhlavský truhlář položil novou podlahu. Opravy a bílení farních místností měl ve 40. letech 18. století na starosti šťáhlavský zednický mistr Jakub Jirmář. Spravování schodů na faře měli na starosti tesaři.

Máme také základní představu o vybavení pokojů na faře. V roce 1725 šťáhlavští zednicí vyrobili nový krb. O tři roky dříve opravovali zedníci ve farní budově všechna "ohnišťata". Na faře se nacházelo také několik kachlových kamen. K opravování a přestavování kamen došlo během 1. poloviny 18. století v letech 1715, 1717, 1722, 1724, 1729, 1733, 1738, 1745 a 1746. V roce 1738 došlo například k přestavění kamen v čelední světnici. Z nábytku je nám známý pouze misník (tj. kredenc) se zámkem, vyrobený ze "šesti truhlářských prken" v roce 1715.

 

Přestavba farní budovy na sýpku

Přes všechny opravy stará farní budova dále chátrala a přestávala postupně jako obytné stavení zcela vyhovovat. V roce 1731 je již označována coby stará fara. Jako nová fara začala být pravděpodobně využívána novostavba kaplanky z let 1716–1719. Poslední zpráva o staré farní budově jako o faře pochází z roku 1764, kdy byla přestavěna na farní sýpku. 

 

Poslední zmínky o "Velké sýpce"

Ze zápisu ve farní kronice (1712–1835), který roku 1814 učinil chválenický farář Antonín Perták, je zřejmé, že místní lidé již v této době znali bývalou farní budovu jako Velkou sýpku. Páter Perták zmiňuje, že sýpka je nejstarší stavbou ve vsi. Zároveň byla pravděpodobně vedle kostela největší budovou, který dominoval okolním usedlostem.

Počátkem 19. století se již Velká sýpka nacházela ve velice bídném stavu. Naději na změnu přinesl rok 1806, kdy byla v jejím sousedství vystavěna dnešní farní budova. Ve stejném roce totiž byla prodána provizorní farní budova a bývalá kaplanka z počátku 18. století a za utržených 800 zlatých se pokusil tehdejší chválenický farář  Antonín Perták provést nejnutnější opravy Velké sýpky. Při příležitosti opravy "velké hospodářské budovy" provedl farář Perták další zápis do farní kroniky, díky kterému získáváme přesnější představu o její podobě. V horním patře objektu se na jedné straně nacházela sýpka a ve vedlejším prostoru bylo uskladněno seno. V přízemí budovy byly v Pertákově době umístěny vozy a hospodářské stroje. Páter Perták také zmiňuje starý klenutý sklep sýpky, vybudovaný v roce 1720. Přestože farář provedl určité opravy historické budovy, zůstával skeptický k jejímu dalšímu osudu.

 

sýpka

"Velká sýpka" mezi rybníkem (25), starou farou (35) a novou farou (1)
na mapě  Stabilního katastru z 1. poloviny 19. století

 

Pertákův nástupce, děkan Filip Frank (1825–1844), popsal v roce 1827 neutěšený stav Velké sýpky ještě podrobněji. Učinil tak do nové pamětní knihy farnosti, kterou založil. V úvodu zmínil, že hospodářská budova byla přestavěna z fary, ve své době již velmi zchátralé, a nyní se už jedenadvacet let rozpadá. V kritickém stavu byla především střecha, která byla proděravělá, všechny trámy, prkna a dřevěné příčky byly zpráchnivělé a červotočem prolezlé. Celá budova sotva sotva držela pohromadě. Stav Velké sýpky kriticky ohrožoval uskladněné obilí a píci.

 

Malý sýpka omylem zvaná "kaplanka"

O zániku Velké sýpky (zřícení nebo zboření) nemáme zatím žádné svědectví a mlčí o něm také pamětní kniha děkana Filipa Franka. Posledních pět let před jeho smrtí totiž zápisy v kronice chybí. Je však jisté, že část zdiva byla využita při stavbě nové, přízemní budovy sýpky o rozměrech 13,7 x 7,10 m. Tato Malá sýpka se rozkládala přibližně na 1/3 plochy zbořené Velké sýpky, v její severní části. V levé, západní části Malé sýpky se nacházela v přízemní kůlna. Z tohoto prostoru je dodnes možné dostat se do podkroví, kde bylo ukládáno obilí spolu se slámou. V bývalé kůlně jsou také zachovány část mohutného zdiva staré fary a původní kování jednoho okna. Z dnešního farního dvora je možné vstoupit do pravé, východní části budovy, kde se od 19. století nachází obytná místnost. Vpravo od vstupu do obytné místnosti se při pohledu z dnešního farního dvora nachází vchod do starého farního sklepa z roku 1720.

My jsme dnes zvyklí říkat budově Malé sýpky „kaplanka“, a to přesto, že nikdy jako trvalé obydlí kaplana nesloužila. Zdá se, že dostala název od bývalé Fischerovy kaplanky z let 1716–1719, která stála v jejím těsném sousedství a v letech 1764–1806 sloužila jako provizorní farní budova.

 

dvůr

Plánek farského dvora z roku 1881 se zmenšenou stavbou sýpky, kterou dnes známe pod názvem "kaplanka". Plánek je součástí návrhu nové farní stodoly.

 

Archeologické průzkumy v 80. letech 20. století

Zmenšená stavba farní sýpky neboli tzv. kaplanky je obrácena kratší stranou a štítem se dvěma okénky k budově dnešní fary z r. 1806. 9. listopadu 1988 provedl archeolog Ing. Jan Anderle průzkum stěn kaplanky. Doba vzniku zdiva byla odhadnuta na 16. - 18. století a velkým překvapením bylo doplnění zdiva o staré – snad gotické – pískovcové kvádry umístěné na vnější straně zdi v severním, západním a jižním rohu dnešní „kaplanky“. Objevy z r. 1988 potvrzují, že vedle dříve zmíněného sklepa z roku 1720 je  v dnešní „kaplance“ částečně zachováno také zdivo původní fary a sýpky.

Zmíněnému archeologickému průzkumu předcházel v letech 1980–1988 povrchový sběr na farském dvoře, prováděný místními amatérskými archeology pod vedením Miroslava Němce. Bylo sebráno přes devadesát úlomků keramiky - převážně středověké, od 13. století až po novověk. Šlo převážně o tenkostěnné užitkové nádoby - hrnce, džbány, mísy a kachle.

 

kreba

Několik artefaktů objevených na farském dvoře v poznámkách Miroslava Němce

 

Osudy malé sýpky v průběhu 20. století

Co vlastně víme o dalších osudech stavby, která ve svých základech a zdivu nese pozůstatky starobylé, snad ještě středověké farní budovy? V letech 1881–1882 je nová stavba na plánku farského dvora opět označena  jako „sýpka“. Podle pamětníků byla stavba využívána jako sýpka ještě po 2. světové válce. V časech počátku  JZD se jí říkalo „stará sýpka“. Obilí bylo v době žní skladováno pod střechou, kam se nosilo vchodem, který dnes vede do garáže. Zde bývala dříve kůlna, dřevník, adaptovaný na garáž až kolem roku 1982, za faráře P. Ing. Viktora Fridla. Jak je patrné z četných bidýlek a vchodů do holubníku umístěného pod trámovým stropem po celé šířce dřevníku, chovali zde faráři větší množství holubů.

Z tohoto přízemního prostoru vedly původně na půdu úzké dřevěné schody, opírající se o západní stěnu budovy. Již při rozšiřování vstupu do kůlny během adaptace na garáž zaujala Miroslava Němce neobyčejně silná tloušťka stěn kaplanky a také velké a těžké nepřitesané kameny, které bylo nutné odvážet ze staveniště. Tehdy ještě pan Němec netušil, že o osm let později budou archeologem Ing. Janem Anderlem v rozích stěn objeveny gotické bosované kvádry skryté pod omítkou. Ve starém klenutém sklepě z r. 1720 skladoval P. Josef Fukárek brambory a P. Josef Mudroch uhlí. Poté, co farský dvůr zabralo místní JZD, využívalo pro své potřeby jak sýpku, tak sklep. Obytná místnost tzv. kaplanky byla JZD využívána jako skladiště náhradních dílů.

 

strop

Trámový strop v kůlně Malé sýpky s několika vchody do holubníku

podkroví

Podkrovní prostor Malé sýpky z 19. století

 

Již bylo uvedeno, že se dnes bývalá sýpka nazývá „kaplanka“ omylem. Přesto farář P. Josef Fukárek ve farní kronice (1810–1937) zaznamenal sdělenou informaci, že přímo v tzv. kaplance – tedy v obytné světnici vedle dřevníku a nad sklepem – zemřel v r. 1899 kaplan Vojtěch Jirák. Podle vzpomínky chválenického občana Karla Šťastného (*1899), zapsané později Miroslavem Němcem, zde ale nikdy za jeho života kaplani nebydleli. Pouze za P. Josefa Tangla byly v podkrovním pokoji se dvěma okénky ubytovány dvě farské služky. Kočí spali v maštali u koní, kde měli palandy a teplo i v zimě.

 

pal

Malá sýpka zvaná dnes omylem "kaplanka" se zeleninovou zahrádkou
na konci 60. let 20. století (pohled od východu, od dnešní fary)

 

Důsledky pro Farský rybníček

Jak již bylo uvedeno, rybníček býval v minulosti středem farního dvora. Nová situace, kdy se po zrušení staré fary ocitl mimo farní dvůr a zůstal na okraji zájmu obyvatel fary, vedla téměř k jeho zániku. Ve druhé polovině 19. století se již jednalo spíše o nevábné kaliště. Teprve v roce 1865 byla vodní plocha vyčištěna a prohloubena tak, že si opět zasloužila pojmenování „rybník“. Nově vzniklý rybníček byl ohražen a farář Filip Pilmann v něm zkoušel chovat ryby. Dnes je rybníček stále oplocený, ale také velmi zarostlý a většina z nás proto o něm pravděpodobně vůbec neví.

 

Rybníček

Dnešní podoba farského rybníčku, který v minulosti býval středem farního dvora

 

 

Osudy Fischerovy kaplanky

Popis a výstavba kaplanky

V letech 1716–1719 nechal nový chválenický farář Josef Václav Fišer vystavět na farním dvoře bydlení pro kaplana, kaplanku. Budova se nacházela v severovýchodním cípu tehdejšího farního dvora a vchodem byla obrácena k tehdejšímu gotickému kostelu sv. Martina. Jehlancovitá střecha přízemní stavby se čtvercovým půdorysem byla kryta šindelem a zakončena „makovicí“. Stejně jako u farní budovy, také u kaplanky byla okna chráněna mřížemi a okenicemi. Na stavbě pracoval zednický mistr Špalíček s pomocníky. K odvádění kouře sloužil tzv. vlašský komín. Do domu vedlo schodiště se zábradlím, zakoupeným roku 1717 z železářské hutě v Sedlci za 1 kopu 15 grošů.

 

Stará fara

Nová chválenická fara z roku 1806 (vlevo) společně s kaplankou a pozdější provizorní
farou (vpravo) před jejím zbořením v roce 1909

 

Stavba kaplanky byla zahájena v roce 1716, kdy byly vykopány základy a na stavbu byl přivezen materiál – 30 fošen, 2 falcovaná prkna, 53 tenkých prken, 5050 cihel, vápno, 7000 šindelů a 28 sáhů zdícího kamene. Během roku 1716 byla dodána makovice a přivezeno a okováno bylo sedm železných rámů k oknům. Hrubá stavba byla končena v následujícím roce 1717, kdy zde pracovali truhlář se dvěma dělníky a pomocníky, šťáhlavský zámečník, dva dráteníci, poříčský sklenář a tesaři. Zámečník zhotovil troje železné mříže, tesaři ohoblovali prkna a truhláři z nich položili "půdu", sklenář zajišťoval výplně oken. Plzeňský hrnčíř přivezl nová kamna. Zedník Špalíček s pomocníky dokončili stavební práce včetně „hořejší půdy“.Roku 1718 proběhlo dokončení stavby kaplanky, když bylo nové stavení vybíleno. V roce 1719 zde byla vedle obytných místností zřízena kaplanova kancelář. V roce 1724 byla kaplanovi do jeho domku dodána nová kamna, zámek ke kanceláři a menší železný dvířka. V roce 1725 byly ke kamínkům v kaplance vysazeny nové trouby. To byl také poslední rok, kdy byla kaplanka v zádušní knize zmíněna.

Je pravděpodobné, že objekt byl kvůli špatnému stavu staré fary, využíván jako nová farní budova. V roce 1737 se například mluví o spravování šindele na střeše nad "bytem pana faráře". V roce 1752 zde byl vystavěn nový pokojíček pro kaplana. V průběhu let 1755–1756 proběhla v bývalé kaplance přestavba farních pokojů, na které se podíleli, zedníci, tesaři a zámečník. Roku 1764 byla historická farní budova přestavěna na sýpku a bývalá kaplanka se oficiálně stala farou.

 

výdaje

Zpráva zádušní knihy z roku 1716 o výdajích spojených s výstavbou nové kaplanky
(SOkA Plzeň-jih v Blovicích, fond FÚ Chválenice)

 

Provizorní chválenická fara v kaplance

Jak je patrné z předcházejících informací, od roku 1764 sloužila bývalá budova kaplanky jako provizorní obydlí a kancelář faráře a kaplana. Brzy zjistíme, že faráři nepovažovali situaci za definitivní řešení a čas od času se pokoušeli o výstavbu nové, prostornější a modernější farní budovy. Podrobnější inventář výše uvedené staré chválenické fary, později zvané Hadamovna, se nedochoval. V Schöttnerově a Freygangově inventáři kostela sv. Martina z roku 1780 se pouze uvádí, že se na faře nachází skříň, ve které jsou uskladněny monstrance, kalich, pacifikál, matriky a knihy. Není možné opominout farní knihovnu, která byla velmi bohatá na staré tisky ze 14. a 15. století, ale také na moderní knihy ze století osmnáctého a také na řadu rukopisů. Farní knihovně a jejímu zajímavému obsahu je věnována samostatná kapitola, kterou najdete zde.

 

Nerealizované plány na přestavbu od Václava Haberditze

V letech 1784–1789 probíhal na černínském panství čilý stavební ruch. Nepříliš známý pražský stavitel Václav (Wenzl) Haberditz budoval  v lesích poblíž šťáhlavské rezidence lovecký zámeček, tzv. Waldschloss. Dnes jej známe pod českým názvem "zámek Kozel". Ve stejné době nechal hrabě Vojtěch Černín z Chudenic Haberditze přestavět zpustlý zámek v Nebílovech a stejný stavitel pracoval také na klasicisních úpravách zámku ve Šťáhlavech. 

Provizorní chválenická farní budova, bývalá kaplanka, byla v této době již velmi sešlá a její statiku ohrožoval jak starý krov tak vlhkost. Velká vlhkost byla problémem nejen pro faru, ale i pro sousední hřbitov a dokonce i pro nedávno postavený kostel sv. Martina. Navíc notně zchátralá budova fary kazila vzhled okolí nového, reprezentativního chválenického chrámu.

Právě proto požádal chválenický farář Matěj Freygang, se souhlasem patrona Vojtěcha Černína, arcibiskupskou konzistoř o povolení přestavby staré fary a rozšíření přízemní budovy o nové, dřevěné poschodí. Žádost, i se souhlasem a podpisem Vojtěcha hraběte Černína z Chudenic, byla odeslána 8. dubna 1796.  Plány na velkorysou přestavbu fary nevypracoval opět nikdo jiný než Wenzl Haberditz. Předpokládaný náklad na výstavbu byl 1 000 zlatých, z čehož 300 zlatých měl uhradit patron Vojtěch Černín, 300 zlatých farníci a 100 zlatých farář. Na přiloženém výkresu je patrné, že i dřevěné patro mělo být omítnuto, aby budova působila jednotným vzhledem. Projekt navíc velice připomínal stavby známé z Kozlu a z Nebílov. Budova měla mít rozměry cca 11,377 x 13,137 m, příčemž delší stranu se třemi okny je možné pozorovat na bokorysu.

Přestavba fary nebyla nakonec realizována a v roce 1806 byla vystavěna zcela nová, mnohem větší a prostornější budova při hlavní silnici. Důvod změny není znám, ale je možné, že se přestavba nevyplatila mimo jiné kvůli velké vlhkosti a relativně vysokým nákladům. Výkresy, půdorys, korespondenci a kalkulace ke stavbě s nezbytným regestem si můžete sami prohlédnout ve formátu pdf. Originál spisu je uložen v Národní archivu v Praze ( Národní archiv v Praze, fond Archiv Pražského arcibiskupství, D55, spis D 668/103, 669/104, karton 1703):

 

Originální dokument k plánované přestavbě chválenické fary z roku 1796...

... český překlad korespondence...

fara 02

... a české názvy projektovaných místností – nahoře přízemí, dole poschodí

poschodí

 

Prodej zpustlé budovy kaplanky

Stará kaplanka a pozdější provizorní fara byla roku 1806 prodána chválenickým farářem Matyášem Freygangem a správcem šťáhlavského panství Antonínem Rothem za 800 zlatých v bankocetlích hospodáři Adamu Šůchovi ze Zdemyslic. Od té doby budově nikdo neřekl jinak než „Hadamovna“.

Adam Šůch byl synem zdemyslického domkáře a přiženil se do rodiny bohatého chválenického sedláka Václava Jandy ze statku č. p. 17, nacházejícího se vedle vrchnostenské krčmy a proti kostelu. Adam Šůch změnil kaplanku na domek, ve kterém vedle své rodiny ubytovával v podnájmu rodiny podruhů, řemeslníků, (vysloužilých) vojáků a lidí bez domova.

Svatba manželů Šůchových proběhla v květnu 1808 a již roku 1810 se Adamu Šůchovi narodil prvorozený syn Matěj. Šůchovým se v bývalé kaplance narodilo během let 1810 - 1834 celkem deset dětí a podnájemníkům další čtyři. Tři z těchto čtrnácti dětí po narození zemřely. Mezi podnájemníky patřili ve 20. a 30. letech 19. století  i rodiče houslisty a skladatele Františka Němce, pozdějšího profesora Pražské konzervatoře. V roce 1828 zemřela v bývalé kaplance i třicetiletá žebračka, „padlá žena“, Marie Kuchyňková pocházející z Nebílov.

 

Hadamovna – domek Adama Šůcha

Prodej staré kaplanky a fary Adamu Šůchovi byl pro farnost od počátku nevýhodný. Beneficium přišlo o pozemek, ale muselo za něj nadále platit pozemkovou daň. Obzvláště děkan Filip Frank po svém příchodu do Chválenic těžce nesl pokračující chátrání někdejší farní budovy. Měl k tomu nejen praktické, ale i osobní důvody. V provizorní farní budově a kaplance totiž strávil v letech 1796–1797 jako chválenický kaplan dva roky svého života. V pamětní knize z roku 1826 vzpomínal, že zde měl svůj pokoj vedle pokoje pana faráře Matěje Freyganga, s výhledem do zahrady. Také tato zahrádka, zvaná jednoduše "Pod okny", připadla společně s budovou staré kaplanky v roce 1806 hospodáři Adamovi Šůchovi.

Faráři Frankovi vadil také nepořádek, který se začal hromadit na zahrádce Hadamovny proti vchodu na hřbitov a do kostela – hnůj a bláto. Adam Šůch se zdál faráři nezodpovědný, a tak se duchovní obával požáru, který by mohl na pozemku někdejší kaplanky vzniknout. Pozemek byl totiž oddělen pouze nízkou zdí od farského dvora a od farské sýpky a seníku (původní farní budovy).

Adam Šůch byl povinen po odkoupení staré fary platit faráři každoročně 30 krejcarů a navíc musel ročně odsloužit třináct dní roboty na panském. Děkan Filip Frank se neúspěšně snažil získat pozemek zpět, aby mohl budovu bývalé kaplanky a fary zbourat a rozšířit sem buď farní zahradu, nebo dvůr. Dům však zůstal soukromým hospodářským stavením.

 

Kvíderovi, Šůchovi a Poustkovi

Adam Šůch zemřel v pětapadesáti letech v lednu 1843 a jeho manželka Marie jej přežila o sedmnáct let. Zemřela v roce 1860. Od roku 1839, po sňatku Adamovy dcery Marie s Františkem Kvíderou z Nebílovského Borku č. p. 17, přešla Hadamovna do vlastnictví novomanželů Kvíderových (v knihovní vložce 35 patřící zaniklé budově fary jsou jako majitelé uváděni v letech 1846 - 1889). Do roku 1844 žili v domě v podnájmu i rodiče houslisty Františka Němce, kterým zde r. 1842 zemřel dvouletý synek Jan. Později zde žil v podnájmu zedník a nádeník František Ulč, který zde roku 1856 také zemřel nebo nádeník Josef Hofman, kterému se zde v roce 1858 narodil syn Petr a zemřela mu zde r. 1863 sedmiletá dcera.

Františku Kvíderovi se v Hadamovně narodilo pět dětí, z nichž Marie (*1849) po narození zemřela.  Barbora (*1845), nejstarší z dětí Františka Kvídery, později na staré faře žila se svou vlastní rodinou, stejně jako nejmladší z jeho dětí, syn Josef (*1859). V Hadamovně bydlel i syn Adama Šůcha, krejčí Václav Šůch (*1824). Žil zde postupně s manželkou Annou, která mu zde zde během let 1849 - 1879 přivedla na svět přivedl celkem sedm dětí. Anna roku 1879 ve věku 50 let zemřela krátce poté, co v listopadu 1878 zemřela ve věku 6 1/2 let jejich dcera Barunka. Václav Šůch žil po Annině smrti v domácnosti s Marií Legovou z Letin. Také Marie s Václavem otěhotněla, ale jejich dcerka (*1885) se narodila mrtvá. Dospělosti se dočkaly jen tři Václavovy děti z prvního manželství, a to Josef (*1849), Jan (*1855) a Anna (*1858). 

Již zmíněná Barbora Kvíderová (*1845), prvorozená dcera Františka Kvídery, se provdala za Václava Poustku, horníka pocházejícího z Nezvěstic. Během let 1868 - 1873 se jim v Hadamovně narodily čtyři děti, ale dospělosti se dočkaly jen dvě nejmladší - Anna (*1871) a Josef (*1873).

 

68

Domek č. p. 68, do kterého se na počátku 20. století přestěhovala z Hadamovny rodina Josefa Kvídery:  na fotografii z konce 60. let 20. století se (zleva) nacházejí: Adolf Kvídera, jeho neteř od sestry Marie, Jindřiška Benešová, Mariin vnuk od dcery Věry Preislerové a konečně Adolfova sestra Marie Kvíderová. 

 

35

Po zboření Hadamovny získal číslo popisné 35 nový domek, který si postavil Bartoloměj Lavička. Dům patřil na konci 60. let 20. stol.  manželům Karlovi a Marii Šlajerovým.

 

Zboření Hadamovny

Posledním majitelem staré chválenické fary byl po smrti Františka Kvídery (+1888)  v letech 1889–1900 jeho nejmladší syn a zároveň nejmladší vnuk Adama Šůcha Josef Kvídera (*1859).  V Hadamovně se mu v letech 1892–1900 narodilo pět dětí (Josef, František Xaver, Anna, Alois a Václav Vavřinec).

V roce 1900 od Kvíderových koupil pozemek se starou farou chválenický farář P. Josef Tangl a rodina Josefa Kvídery se přestěhovala do domku č. p. 68 v horní části obce. V novém domově se v roce 1903 Kvíderovým narodily další děti: Karel (1903), Vojtěch (1905), Marie (1906) a Adolf (1910). Josef Kvídera byl později chválenickým hajným a zemřel v roce 1944.

Podle ohlašovacího listu z 22. října 1909 (Katastrální úřad v Plzni, číslo deníku 815/1909) byla budova staré fary, stojící na parcele st. 14, odstraněna a podle zápisu v knihovní vložce 210 ze dne 22. října 1909 (Katastrální úřad v Plzni, číslo deníku 816/1909) bylo číslo popisné 35 přiděleno nové stavbě Bartoloměje Lavičky na chválenické parcele st. 77. Podle úředního potvrzení založeného v čísle deníku 208/1913 ze dne 1. 1. 1913 přešla parcela č. 14, na níž stávala zbořená chválenická kaplanka, do vložky  č. 1 náležející současné chválenické faře. Nešlo již o stavební parcelu, ale o „neplodnou půdu“. 19. února 1916 parcela zanikla a byla sloučena se sousední farní zahradou, parcelou č. 24.

 

kostel

Na snímku pořízeném z dnešního farního dvora před požárem kostela (r. 1912) chybí zbořená budova staré kaplanky a provizorní  fary z let 1764–1806, zvaná Hadamovna. Vlevo je naopak budova malé sýpky zvané dnes omylem "kaplanka". V této budově je zachováno zdivo a sklep původní farní budovy.

 

 

Studna a hospodářské budovy

Roubené stavby kryté došky

Hospodářské budovy stojící kolem farního dvora byly na počátku 18. století bez výjimky roubené a kryté došky. Pokrývání doškových střech se říkalo "pošívání". V pojednání o farním dvoře již byly zmíněny chlév a ovčín, o kterých se můžeme dočíst v urbáři nebílovského panství. Zádušní kniha uvádí stodolu (1720, 1721), chlév (1732), chlévy (1729, 1742), chlívky (1722), kůlnu (1723, 1751, 1764) maštal (1723, 1744) a koňskou maštal (1723, 1732).

 

Stodola – její vznik a zánik

Stodola byla stavěna v letech 1720–1721. Roku 1720 bylo přivezeno potřebné dřevo. Na podval byly použity tři vzrostlé duby. V roce 1721 byly na stavbu dodány dvě kopy latí a 36 tenkých prken. K novostavbě byla využita stará stodolní zeď, kterou zedníci opravili. Zednický mistr Václav Poduška s podavači vyrobili mlat, který však musel být v roce 1725 vyměněn za nový. K další opravě stodoly došlo v roce 1732, kdy ji provedl mistr tesařský. Roku 1734 proběhla oprava střechy nad stodolou.

Stodola stávala při jižním okraji farského rybníčka, v místech, kde je dnes školní hřiště. V roce 1881 již tato roubená stavba nevyhovovala potřebám fary a byl vypracován návrh nové, zděné stodoly. Tato stodola měla pojmout 500 mandelů obilí. Mandel byl staročeská míra a představoval patnáct snopů obilí (panáků). Povolení ke stavbě nové stodoly přišlo se zpožděním, až během žitných žní, v červenci 1882. Podle farní kroniky se okamžitě začalo s bouráním staré stodoly a výstavbou nové. Nechce se věřit tvrzení farní kroniky, že nová stodola byla postavena za pouhých sedmnáct dní. Postavena byla nákladem 1299 zlatých a 95 krejcarů. Návrh nové stodoly z let 1881–1882 je dnes uložen ve Státním okresním archivu v Praze, fond Velkostak Šťáhlavy, Nebílovy a Chocenice, pod inv. číslem 2571. Jak již bylo uvedeno, na místě stodoly se dnes nachází školní hřiště. Stodola byla zbořena a hřiště vybudováno z iniciativy chválenické mládeže počátkem 90. let 20. století.

 

stodola 1

Návrh na novou farní stodolu z let 1881–1882, která nahradila stodolu z let 1720–1721

 

Chlév pro dobytek

Zeď farního chléva (chlévů, chlívků) byla tvořena lepenicí. Oprava zdi, „vylepení“, proběhla například v letech 1722, 1723 a 1729. Zajímavé je, že v roce 1729 tuto práci vykonal žákavský hrobař. V letech 1727 a 1742 spravovali tesaři střechu nad chlévem a roku 1732 bylo dokonce k farskému chlévu přivezeno 400 cihel na nový komín. Roku 1742 byla pro chlév pořízena nová vrata.

 

Maštal pro koně

Farní maštal neboli konírna byla dlážděná. Přípravu dlažby stejně jako koryt měli na starosti tesaři. Během první poloviny 18. století proběhla oprava dlažby v maštali v letech 1723, 1732, 1744, 1748 a 1750. V roce 1732 dlažbu tesal mistr Petr Blažek společně s jedním tovaryšem. Koryta byla pořízena v letech 1715 a 1723, roku 1727 dělali tesaři další koryta a jeden žlab přivezl mistr Benda. Další žlab byl dodán v roce 1732.

 

Kůlna

Na farním dvoře se nacházela také kůlna. Tento objekt (kolna, stará šupna) byl včetně střechy opravován v letech 1722–1723 a k výměně doškové střechy došlo znovu v roce 1751. O dalších třináct let později, v roce 1764, byla vystavěna zcela nová kůlna.

 

Studnice

Podle zádušní knihy chválenického farního kostela byla v roce 1725 znovu vyzděna studnice, která se předtím zbořila. Byla nakopána a přivezena hlína, z panských lesů bylo dopraveno šest kmenů dubů, z lomu na Planinách bylo přivezeno devatenáct fůr kamene a na stavbu byly dodány také tři fůry mechu. Šťáhlavský zedník Jakub Jirmář s dalším kolegou strávili na stavbě 14 ½ dne, jejich dva nádeníci dokonce více než tři týdny. Na vylévání vody byly z hutě v Sedlci přivezeny rumpál s klikou, okov, vodní vědro, dížka a džber. Na výstavbě studny pracovali vedle zedníků také tesař Prokš s tovaryši (5 dní práce) a kovář, který ostřil nástroje potřebné při kopání. V roce 1728 byl ke studni dodán nový okov.

Přesně sto let po své velké opravě byla farská studna opět v havarijním stavu. V roce 1828 o tom učinil do nové chválenické farní kroniky zápis tehdejší děkan P. Filip Frank. Farní studna byla v té době "zcela rozpadlá" a "každým okamžikem hrozilo neštěstí". Musela být proto zbourána a zedníky znovu vystavěna, K připkrytí byly použity staré trámy z krovu nezvěstického filiálního kostela Všech Svatých, za které děkan Filip Frank zaplatil 9 zlatých a 5 krejcarů.

 

studnice

Dnešní stav studny, která se nachází severně od farského rybníčka (pohled od západu)

 

 

Nová farní budova z roku 1806

Vyřešení sporu o okrasnou zahradu

V roce 1806 došlo Konečně k výstavbě nové farní budovy. Významnému okamžiku předcházelo roku 1779 vyrovnání nového chválenického faráře P. Matěje Freyganga s vrchností ve věci sporného pozemku, na kterém o téměř sto let dříve zřídil farář J. V. Fischer okrasnou zahradu. Farář Freygang slíbil sloužit každoročně na svátek sv. Martina bohoslužbu za chválenický dobytek. Freygangův nástupce P. Antonín Perták později do farní kroniky zaznamenal:

„Farář Matěj Freygang v předtuše, že v budoucnu hrozí nebezpečí výstavby chalupy v těsném sousedství farské sýpky (původní fary – pozn.), dosáhl na vrchnosti a obci trvalého postoupení příslušného obecního pozemku, rozkládajícího se na šířku sýpky od farské zahrádky směrem do vsi, ke zřízení zahrady pro květiny k ozdobě kostela, výměnou za sloužení ranní mše za chválenický dobytek, která se ovšem musí vždy předem ohlásit z kazatelny.“

 

fara 02

Průčelí chválenické fary s aliančním znakem nad vchodem - pohled od silnice (od východu)

 

Výstavba nové farní budovy

Právě na místě okrasné zahrady a také na části sousedního farního dvora (v místech, kde se nacházela roubená sýpka na desátky zvaná lidově „srub“), byla roku 1806 zahájena stavba nové farní budovy. V průběhu výstavby nové fary, byla prý velká bída a drahota, což se projevovalo i při odměňování stavebníků a podavačů při práci. Celý jeden týden prý byli živi bez výplaty, pouze o mléku a chlebu.

Nová fara byla postavena za 8000 zlatých v bankocetlích. Hrabě Vojtěch Černín z Chudenic jakožto pa­tron zaplatil 6000 zl. a na 2000 zl. se cenilo to, co poskytli osadníci, totiž nádenická práce a dovoz staviva. Jako dík za významné finanční přispění byl na budově fary umístěn alianční znak Vojtěcha hraběte Černína a jeho první manželky Marie Terezie Josefy z Thunu a Hohensteinu spolu s chronogramem „ADALBERTI COMITIS CZERNIN ET IOSEPHAE LARGITATE“. Původní erb a chronogram byly bohužel strženy při opravě fasády v 90. letech 20. století a nahrazeny kopiemi.

 

foto fara

Jedna z nejstarších fotografií nové fary  (před rokem 1903)

 

První oprava farní střechy

Šindelová krytina fary z r. 1806 byla již počátkem 20. let 19. století ve velice špatném stavu. Na půdu zatékalo a sněžilo a obilí, které zde bylo uskladněno, velmi trpělo. Farář Antonín Perták dostal v roce 1822 od patronátního úřadu ve Šťáhlavech povolení k opravě střechy. V roce 1823 však dorazila pouze část objednaných šindelů a hřebíky nebyly dodány vůbec. V roce 1826 si nový farář Filip Frank stěžoval v dopise hraběti Kristiánu Valdštejnovi, že práce na opravě stojí již celé tři roky, během nichž se stav stále více zhoršuje.

 

Fara ze dvora

Nová fara při pohledu ze dvora (od západu)

 

Z nejstaršího inventáře nové fary

Nástupce P. Matěje Freyganga, farář P. Antonín Perták vypracoval roku 1818 skromný inventář, díky kterému si můžeme udělat alespoň základní představu o vybavení farní budovy. Nová farní budova měla již tehdy dvě patra s šesti pokoji, kuchyní, sklepem a čeledníkem. Na faře bylo šest křesel s koženým potahem, knihovna z měkkého dřeva, čtyři židle, stolek z čerstvého dřeva, dlouhý stůl z javorového dřeva, tři postele z měkkého dřeva a velká truhla na mouku. V přízemí nové farní budovy se původně nacházela černá kuchyně. Byla zbořena při přestavbě na přelomu 20. a 30. let 20. století a nahrazena moderní kuchyní a koupelnou. 

Ve stejném roce, kdy vznikl Pertákův inventář nové fary, přenocoval zde mladý cestovatel, student a budoucí středoškolský profesor Karel Kramerius se svými přáteli. Pobytu na chválenické faře a setkání s P. Antonínem Pertákem věnoval jeden ze zápisů ve svém deníku. Příběh si můžete přečíst zde.