Datum a čas

Dnes je pátek, 15. 11. 2019, 4:16:38

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
28 29 30 31 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 1

Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Rozcestník na další stránky

Vyberte si, kam dále se chcete vydat:

škola

hospodo

region

muze

volný čas

státní

další odkazy

 


Aktuality na Facebooku

 

fb

 


Obec na Wikipedii

wiki


Hledáte novou práci?

nabídka


Navigace

Výběr jazyka

  • cz
  • en
  • de

Obsah

TAJEMSTVÍ ZANIKLÉHO GOTICKÉHO KOSTELA SV. MARTINA

 

Jiří Sankot

 

Přehledný obsah kapitoly najdete ZDE

 

 

Význam starého chválenického kostela

Chválenice s farním kostelem sv. Martina byly od doby vrcholného středověku až do roku 2005 centrem velké chválenické farnosti.  Největšího rozsahu dosahovala chválenická farnost v polovině 17. století. Tehdy k ní patřilo patnáct vsí – Chválenice, Želčany, Chouzovy, Olešná, Žákava, Milínov, Nezvěstice, Šťáhlavice, Nezbavětice, Nebílovský Borek, Nebílovy, Předenice, Netunice, Střížovice a Losiná. Ve farnosti se tehdy nacházely tři filiální kostely – sv. Jakuba Většího na Prusinech (spadaly sem Nebílovy, Netunice a Předenice), Všech Svatých v Nezvěsticích (Šťáhlavice, Nezvěstice, Olešná) a sv. Vavřince v Žákavě (Žákava a Milínov). Na malý hřbitov u farního kostela byli pohřbíváni farníci z Chválenic, Želčan, Chouzov, Střížovic, Nebílovského Borku, Nezbavětic a Losiné.

O počátcích kostela a farnosti nic nevíme, první zmínka je až z doby panování císaře Karla IV., z roku 1352. V první polovině 17. století, za Kokořovců z Kokořova, měl chválenický kostel sv. Martina velký význam. Zatímco většina farností na území plzeňského arciděkanátu byla v rukou luteránů, Chválenice byly jednou z mála farností, které se nacházely ve spolehlivých katolických rukou. Nejenže šlo o jedniný farní kostel na nebílovském panství, ale byla k němu přifařena také celá řada obcí ležících na sousedních panstvích – šťáhlavském (Šťáhlavice, Nezvěstice nebo Žákava), hradišťském (Chouzovy) a dolnolukavickém (Střížovice). Střížovice se po třicetileté válce a morové ráně v roce 1684, za panování Arnolda Aloise svobodného barona Engela z Engelsflussu, od velké chválenické farnosti oddělily a přešly k nově zřízené farnosti prusinské.

 

mapa

Nejstarší vyobrazení kostela na mapě panství z 2. pol. 18. stol.
(SOA v Praze, fond Vs Šťáhlavy a Nebílovy)

 

 

Prameny k poznání starého chválenického kostela

Mlčící prameny

Většina pramenů, které máme k dispozici, je velmi skoupá na informace, ze kterých bychom získali základní představu o vzhledu a vybavení původního chválenického kostela. Dosud se nepodařilo najít žádné vyobrazení ani ucelený popis. Bylo známé pouze hlášení chválenického faráře Šebestiána Longina Tomandla z roku 1713, v němž kněz oznamoval arcibiskupské konzistoři, že farní chrám je na spadnutí a veškeré zařízení staré. Další zdroje informací byly ještě stručnější – z Urbáře nebílovského panství (1717) se dozvídáme pouze skutečnost, že kostel byl zasvěcen sv. Martinovi, a z pozdějších zápisů ve chválenických farních kronikách je zřejmé už jen to, že pro potřeby velké farnosti byl kostelík příliš malý.

 

Velká pomoc zádušní knihy chválenického kostela

Na pomoc nám naštěstí přichází pramen, který již jednou v minulosti prokázal historikům velkou službu – Zádušní kniha chválenického farního kostela sv. Martina (1715–1784). V této účetní knize objevil na počátku 20. století úředník šťáhlavského velkostatku Vojtěch Šaroch několik zmínek o tom, že nový chválenický kostel je dílem Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Díky jeho objevu došlo ve 30. a 40. letech 20. století k významné propagaci a velké opravě chválenického farního chrámu. Dnes nám poskytuje zmíněná zádušní kniha další neocenitelnou pomoc. Nacházíme v ní záznamy o menších i větších investicích spojených v průběhu 1. poloviny 18. století se starým farním kostelem. Získáváme tak neocenitelný zdroj informací, díky kterému před námi vystupuje nedokonalý, ale poměrně plastický obraz tohoto farního chrámu. Součástí zádušní knihy je také přehledný inventární soupis vybavení kostela z roku 1736.

 

zádušní kniha 1716

První strana zápisu kostelních účtů pro rok 1716 v zádušní knize chválenického kostela 
(SOkA Plzeň-jih v Blovicích, fond FÚ Chválenice)

 

Inventáře starého chválenického kostela

Inventář farního kostela z roku 1736 nechal vypracovat tehdejší chválenický farář Josef Václav Fischer. Projdeme-li ve Státním okresním archivu Plzeň-jih se sídlem v Blovicích pečlivě fond Farní úřad Chválenice, zjistíme, že jde již o druhý Fischerův inventář tohoto kostela. První byl pořízen v roce 1717. Porovnáním obou seznamů zjistíme, že jsou v podstatě totožné, pouze s drobnými odchylkami, a neodpovídají pravděpodobně skutečnému stavu vybavení kostela v daných letech. Přesto pomáhají vytváří důležitý rámec pro skládání informací pro skládání střípků informací získaných ze zádušní knihy chválenického kostela.

 

inventář

Ukázka z invetáře kostela pro rok 1717 (SOkA Plzeň-jih v Blovicích, fond FÚ Chválenice)

 

 

Základní popis kostela a hřbitova

Problém s přesnou lokalizací

Problémem, se kterým nám nedokáže pomoci ani zmíněná zádušní kniha, je přesná lokalizace místa, kde se starý kostel nacházel. Zde je pro změnu důležité svědectví urbáře nebílovského panství z roku 1717, které při popisování okrasné zahrady faráře Fischera směřuje kostel severovýchodním směrem od tehdejší farní budovy. Užitečnou pomůckou je také nejstarší mapa nebílovského panství od Josefa Antonína Knittla z druhé poloviny 18. století, která nám pomáhá pochopit rozmístění pozemků a směřování cest kolem původní návsi, v jejímž středu farní kostel stál. Oba prameny naznačují, že farní chrám stál v západní části dnešního barokního kostela, v prostoru mezi vchodovými dveřmi a kněžištěm (presbytářem).

 

pfarrkirche

Zápis o chválenickém farním kostele v urbáři nebílovského panství z roku 1717
(SOA v Praze, fond Vs Šťáhlavy a Nebílovy)

 

Kostel a hřbitov

Pojďme si nejprve v několika málo větách představit hrubé obrysy starého farního kostela a jeho okolí, jak je získáváme ze zmíněné zádušní knihy a dochovaných inventářů. Chválenický farní chrám měl bíle omítnutou věž z roku 1670 se dvěma velkými zvony a malou věžičku s malým zvonem nad presbytářem, k němuž přiléhala sakristie. Abychom si udělali představu o vnitřku kostela, můžeme se vypravit do bývalého filiálního chrámu Všech Svatých v nedalekých Nezvěsticích. Také ve chválenickém kostele bychom našli staré náhrobní kameny a další prvky typické pro venkovské gotické kostelíky. Pod chválenickým kostelem se také nacházela stará kněžská krypta, do níž byli pohřbíváni zesnulí chváleničtí faráři. Posledním knězem, který zde spočinul, se v roce 1760 stal P. Marek Neupauer. Tehdy ale již stál nový barokní chrám od K. I. Dientzenhofera.

Ke kostelu byli svými povinnostmi vázáni nejen farář, kaplan a kostelníci, ale také celá řada dalších osob – například kantor nebo hrobník. Jednou z povinností kantora bylo rozsvěcení světel v kostele. Při mimořádných událostech zajišťoval také rozsvícení zvláštních svící v kostele. V roce 1744, po smrti faráře Josefa Václava Fischera, zde za zesnulého hořelo šest velkých svíček. Hrobníci měli za úkol pravidelně zametat chrám.robníci měli

U starého kostela se rozprostíral hřbitov (pravděpodobně dokonce kolem kostela), ve své době zvaný krchov. Hřbitov byl obehnán zdí a významnou část zabírala budova kostnice. V roce 1723 je zmíněna také kostelnice, což mohl být blíže neupřesněný roubený domek, přístřešek nebo přístavek pro potřeby kostelníků.

 

kresba

legea

Kostel, hřbitov, původní náves a farní dvůr v průběhu
17. století (pro zvětšení klikněte na mapu)

 

 

Bližší popis kostela

Využití informací ze zádušní knihy a inventářů

V další části vyprávění se již podrobně seznámíme se skutečnostmi, které se ohledně starého kostela a hřbitova podařilo vyčíst v zádušní knize a inventářích. Nejprve navštívíme interiér kostela (dveře, okna, dlažba a náhrobní kameny, kruchta, oltáře, osvětlení, nábytek a další vybavení), poté přeneseme pozornost na věž a ke zvonům, na kostelní půdu, na střechu a do malé sanktusní věžičky. Konečně se zastavíme na farním hřbitově a seznámíme se s dávno zaniklou kostnicí.

 

Kostelní dveře

V kostele jsou zmiňovány celkem troje dveře – velké, zadní, a dveře za oltářem. Hlavní vchodové dveře byly dřevěné a opatřené kováním a říkalo se jim také „kostelní vrata“. Byly zasazené do kamenných „futer“. Ihned po svém nástupu do Chválenic přistoupil nový farář Josef Václav Fischer v roce 1716 k opravě dveří, konkrétně k „prkení dveří starých do kostela jdaucích“.  V roce 1727 byly v rámci opravy přidány „šraubový hřeby do kamenných futer velkých kostelních dveří“, roku 1730 položili tesaři u kostelních dveří práh a roku 1744 spravovali zámky. Kování dveří bylo opravováno v letech 1720 a 1726.  V roce 1726 byl opraven také visutý zámek k zadním kostelním dveřím, které se podle této informace zavíraly na petlici. Zcela poslední oprava před demolicí kostela proběhla v roce 1746, kdy zámečník spravil dveře za oltářem.

 

nezvěstice 01

Ukázka vstupních dveří do kostela v nedalekých Nezvěsticích

 

Okna

Přestože jsou opravy kostelních oken v zádušních knihách zmiňovány téměř každoročně (v průběhu let 1719–1745 jsou uvedeny třináctkrát), představu o počtu a podobě oken si z nich udělat nedokážeme. Víme, okna byla tvořena kolečky z olovnatého skla, která byla často vytlučena silným větrem. Na jejich opravě pracoval sklenář ze Spáleného Poříčí. Například v roce 1721 vsadil třináct koleček, další kolečka opravoval například v letech 1724 a 1725. K větší opravě oken došlo roku 1731, kdy šťáhlavský truhlář vyrobil „čtyři rámce k oknům sv. Martina“, kovář dodal panty a sklenář vyhotovil „čtyři okénka ze všeho skla a olova“.

 

Dlažba, hroby a náhrobní kameny

Je pravděpodobné, že původní dlažba starého chválenického kostela byla kamenná. V průběhu staletí ale došlo k jejímu zničení a bylo nutné ji opravovat a záplatovat neboli „flastrovat“. Nová dlažba byla již cihlová a spáry se vyplňovaly vápnem. Pokládání dláždění bylo úkolem zednických mistrů a jejich pomocníků. K první známé opravě došlo v roce 1719, kdy byly práce trvající pět dní spojené se zazdíváním nového náhrobního kamene. Netušíme, komu patřil, můžeme se pouze domnívat, že odkazoval na bývalého faráře Šebestiána Longina Tomandla, který zemřel v roce 1716. Práci měli na starosti zednický mistr Jakub s tovaryši a nádeníky. Další opravy dlažby proběhly v letech 1730, 1733. 1741 a 1744. V roce 1733 pracovali dva zedníci na opravě devět dní. O osm let později pokládal zednický mistr Jan Kurzendörfr ze Šťáhlav 150 nových cihel. V roce 1722 se v kostele zbořily dva hroby a opravoval je zednický mistr Špalíček.

 

nezvěstice 2

Ukázka renesančního náhrobního kamene v nedalekých Nezvěsticích

 

Zdi a strop

Nevíme, zda se v kostele nacházela nějaká nástěnná malba jako je tomu například v nedalekém filiálním kostele Všech Svatých v Nezvěsticích. Interiér kostela byl každopádně zedníkem bílen, o čemž máme zprávu z roku 1724. Tehdy bylo přivezeno ze Zdic celkem dvanáct strychů bílého vápna, zednickému mistrovi pomáhali nádeníci a práce trvala osm dní. Nezdá se, že by v kostelní lodi byly klenby. Spíše je pravděpodobné, že měla rovný prkenný strop, o jehož pobíjení kovářem máme zprávu z roku 1723.

 

Kruchta neboli kůr

První zprávu o kruchtě dostáváme v roce 1729, kdy pro ni tesař Petr Blažek vyrobil lavice. Na kůru byly umístěny také malé varhany zvané „pozitiv“. Přestože o nich nemáme zmínku v inventářích a dozvídáme se o nich až v souvislosti s opravami ze 40. a 50. let, farář zaměstnával již mnohem dříve celoročně kalkanta, který šlapal měchy. Na pozitiv hrál pravděpodobně kantor a k osvětlování not mu sloužil skládací svícen, který byl zakoupen například v roce 1753 (již na kůr nového kostela). Kantorovou povinností bylo také zpívat o Velikonocích pašije. Přístup na kruchtu byl uzavírán. V roce 1745 kovář vyrobil „dva háky, řetízek a skobu na kruchtu.“

 

kruchta

Kruchta s malými varhany v nedalekých Nezvěsticích

 

Sakrárium

Ve zdi presbytáře se nacházel zvláštní prostor, určený pro použitou svěcenou vodu a pro zbytky rozlámaných nebo zpopelněných posvátných předmětů, zvaný „sakrárium“. K jeho oprav došlo v roce 1741, kdy bylo vyrobeno nové „dřevěné futro“ a také zámeček a klíček.

 

 

Vnitřní vybavení kostela

Osvětlení

Pokud jde o osvětlení kostela, v inventářích z let 1717 a 1736 jsou shodně uváděny jedna mosazná lampa, šest cínových svícnů a deset mosazných svícnů. Rozsvěcení mosazné lampy měl celoročně na starosti chválenický kantor. Ke svícení bylo používáno čerstvé máslo kupované každý měsíc a uchovávané v keramické nádobě. Ve druhé polovině 30. let 18. století však byl másla nedostatek, a bylo proto několik let nahrazováno dřevěným olejem. Do másla nebo dřevěného oleje byl ponořen knot z bavlny, který kantor vyráběl.

Svícny bylo nutné čas od času přelévat. Tato práce byla zadávána plzeňskému konváři. Ke svícení byly používány také tzv. postavníky. V roce 1741 byly pořízeny dva nové velké a dva malé postavníky. V roce 1721 bylo do postavníků pořízeno  ½ libry „grošových svíček“.

Svíčky byly opatřovány různým způsobem. Kupovaly se, dodával je důchodní patronátního úřadu Pták a nechávaly se vyrábět ze starého nebo nového vosku. Jak se dozvídáme například v roce 1721, nové svíčky přivážel do Chválenic ve futrále posel. Jedna nová malá svíčka bílé, žluté a zlaté barvy stála tehdy přibližně 40 krejcarů, větší svíčka a svíce kolem padesáti grošů.

 

Oltáře a antipendia

V inventářích z let 1717 a 1736 jsou v kostele uvedeny čtyři oltáře a dva přenosné oltáře neboli „portatilia“. O podobě oltářů a potratilií nemáme žádnou představu. Poznáváme je jen díky nákladům spojeným s jejich údržbou.  V letech 1721, 1737 a 1738 vyrobil šťáhlavský truhlář k oltáři „tabulky“. V roce 1738 je doslova uvedeno „dvoje oltářní tabulky po třech dílech“.

Víme pouze, že jeden z bočních oltářů byl zasvěcen sv. Longinovi. Pro tento oltář nechal chválenický farář Šebestián Longin Tomandl před rokem 1714 vymalovat nový obraz sv. Longina. Tři postranní oltáře byly pokrývány ubrusy z bílého plátna a „dolejšími ubrusy“ z bílého plátna. Na každém bočním oltáři byl podle inventářů jeden zvoneček. Tyto oltářní zvonečky časem pukly a v roce 1741 bylo nutné je znovu přelít. Zároveň truhláři v roce 1741 vyrobili „dvě nové půdy (podlahy – pozn.) a schody ke dvěma menším oltářům“. Hlavní oltář byl přikrýván namodro barveným plátnem, které bylo koupeno například v roce 1739. Portatilium bylo opravováno v roce 1721. V roce 1735 bylo portatilium odvezeno ke svěcení do Prahy a následně vráceno zpět.

 

obraz

Obraz sv. Longina od faráře Š. L. Tomandla

 

Přední stranu oltářní mensy tvořilo zdobené „antipendium“. Zcela nové antipendium bylo vyrobeno v roce 1722, kdy k němu truhlář vyrobil dva rámy vyštafíroval je. Další velká oprava proběhla v roce 1734, kdy byla na rámy přivezena dvě chvojová a tři lipová prkna a šťáhlavský truhlář nejenže tyto rámy vyrobil, ale také je nabarvil „mramorovou barvou“. Rámy k antipendiu byly dělány také v roce 1737.

 

Tabernákl

"Eucharistický svatostánek" je nejposvátnější místo v katolických kostelích určené pro ukládání liturgických nádob s eucharistií. Do svatostánku má přístup pouze kněz nebo člověk knězem pověřený, nesmí s ním ale jakkoli jinak manipulovat nikdo jiný. Ve středověku se svatostánek nazýval „sanktuárium“ a měl formu ozdobného výklenku na evangelijní straně presbytáře, opatřeného dvířky či kovovou mřížkou. Po tridentském koncilu se svatostánek stal středem hlavního oltáře a dostal název „tabernákl“

V pramenech z první poloviny 18. století je ve Chválenicích zmiňován zamykatelný „tabernákl“. Zdobily jej „firháňky“ neboli záclonky z červeného a růžového damašku. Například v roce 1735 byl této látky zakoupen jeden loket. Roku 1741 je zmiňován „kliček ke starému tabernáklu“, takže je možné, že existoval ještě novější svatostánek. V tabernáklu bylo ve „škatuli“ uloženo ciborium společně s korporály (lněnými látkami). 4 korporály byly v roce 1732 odeslány do Prahy  „vypulírování“.

 

presbytář

Ukázka presbytáře s hlavním oltářem  a sanktuáriem v nedalekých Nezvěsticích

 

Zpovědnice

Ve starém chválenickém kostele se nacházela jedna zpovědnice, do které byla roku 1725 pořízena „jedna červená stolice pro zpovědlníka“.

 

Pulpity

Kazatelna není zmíněna ani v jednom inventáři starého kostela. Uvedeny jsou pouze "pulpity", tedy dřevěné stojany na misál, stavěné na oltářní mensu. V roce 1717 jsou v inventáři uvedeny tři pulpity, v roce 1736 dva.

 

Křtitelnice

Inventáře z let 1717 a 1736 uvádějí, že se v kostele nachází barokní cínová křtitelnice zajištěná petlicí a víkem. Víko bylo tehdy zdobeno soškou sv. Jana Křtitele. Křtitelnice pochází z roku 1693, z doby faráře Šebestiána Longina Tomandla. Dodnes ji najdeme v novém kostele, zasazenou do vyřezávaného dřevěného stojanu a krytou dřevěným poklopem. Tato úprava pravděpodobně pochází z roku 1834, kdy křtitelnice byla opravována.

 

křtitelnice

Cínová křtitelnice ve Chválenicích z roku 1693

 

Lavice neboli stolice

O počtu lavic ve starém kostele nemáme žádné informace. Teprve inventář nového chrámu z roku 1780 se zmiňuje o devíti lavicích, z nichž šest dodala obec Nezvěstice. V případě starého kostela se pouze dozvídáme, že roku 1724 byly opravovány. V roce 1741 je uvedena „přední kostelní stolice“, která byla uzavírána dvířky a zamykána.

 

Sochy, prapory a kříže

Za jediné původní sochy ze starého kostela sv. Martina považoval místní historik Miroslav Němec (1917–1999) dvě gotické sošky světců Vojtěcha a Prokopa. Objevil je náhodou ve 40. letech 20. století při prohlížení půdy nového kostela. Sošky ležely poblíž schodiště hlavní věže. Byly natřeny bílou barvou, snad vápnem, a teprve během rekonstrukce kostela ve 40. letech 20. století byly obnoveny a umístěny na pilíře vítězného oblouku v kostele. Zádušní kniha chválenického kostela dává Miroslavovi Němcovi za pravdu. V roce 1721 malíř tyto dvě sošky sv. Vojtěcha a sv. Prokopa „štafíroval, maloval a pozlacoval“. Dnes je už, bohužel ve chválenickém kostele nenajdeme, protože byly uloženy do Diecézního muzea v Plzni. Jedinou sochou, o které s jistotou víme, že se vedle zmíněných dvou světců v kostele nacházela, byla barokní socha sv. Jana Křtitele, pořízená v roce 1720. Zmíněn je také „starý kostelní kříž“, který byl malířem vyštafírován v roce 1726. V inventářích jsou uvedeny také kříž dřevěný barvený pro procesí a dřevěný kříž k pohřbům. Oba inventáře navíc pět starých procesních praporů.

 

vojtěch

Jediná známá fotografie sošky sv. Vojtěcha pocházející ze starého kostela

 

Obrazy v kostele

V inventářích z let 1717 a 1736 je jako součást kostela shodně uveden jediný obraz představující zmrtvýchvstaného Krista. Teprve v roce 1738 věnoval kostelu neznámý farník dva obrazy svatého Jana Nepomuckého pod sklem a v černém rámu.

 

Jesličky a Boží hrob

Stavění jesliček v době adventu a Vánoc měli na starosti chváleničtí kostelníci. O této praxi víme z let 1738 a 1742. V roce 1737 se dozvídáme, že Betlém byl vyráběn z borových prken a v roce 1719 zjišťujeme, že byly malířem vymalovány.  O Velikonocích měli kostelníci za úkol stavět a hlídat Boží hrob.

 

Kostelní a zádušní pokladnice

U hlavních dveří kostela se nacházelo „gazophylacium“ neboli kostelní pokladnice. O něm dávají zprávy jak inventář z roku 1717, tak inventář z roku 1736. tato pokladnice byla dřevěná a opatřena novým zámkem a kováním. Nově pobitá byla v roce 1741.

V roce 1718 byla do kostela za 5 kop a 30 grošů míšenských navíc zakoupena „velká kostelní truhla“, která byla nadále používána jako zádušní pokladnice a nacházela se v presbytáři.  I tato truhlice byla pochopitelně opatřena zámkem a klíčem. Opravována byla již v roce 1722 a roku 1737 byla opatřena novým zámkem.

 

Almara na potřeby ke křtu

V kostele byla navíc umístěna  dřevěná almara na potřeby ke křtu, spravovaná například v roce 1737. Mezi tyto potřeby patřily mimo jiné svaté oleje, svěcená voda, cínová „škatulka“ se svěcenou solí (pořízena r. 1720), velké křtící svíce, cínová nádoba na křtění. Almara se zamykala a byla zámečníkem opravována v letech 1733 a 1737.

Svěcená voda přivážena z Blovic. Uchovávána byla v měděném kotlíku (zakoupen roku 1728 z Plzně), staré a často opravované „štoudvi“ nebo měděných konvičkách (dvě byly pořízeny v roce 1736). Svaté oleje přiváželi poslové z Plzně, z Rokycan nebo z Prahy. Přinášeli je poslové. Z Prahy přijížděl tamní posel, z Plzně oleje přinášel posel vyslaný z Chválenic farářem. V roce 1742 byl úkolem přinést svaté oleje pověřen chválenický hrobař. Oleje byly používány nejen při křtění, ale také při návštěvě faráře u nemocných nebo umírajících. Oleje byly uchovávány v „trakslované“ krabici a patřila k nim mosazná lžička.

Poslové nepřiváželi do chválenického kostela pouze potřeby ke křtu. Přinášeli také svíčky, velikonoční paškály, hostie a odpustky. Plnomocné odpustky byly přiváženy z Prahy i ze Říma. Odpustky ze Říma přinesl v roce 1720 nejmenovaný duchovní a v roce 1732 strakonický měšťan Antonín Hromádka.  

 

 

Sakristie a její vybavení

Vybavení sakristie

O podobě sakristie mnoho informací nemáme. Víme pouze, že ji v roce 1731 zedník nově nahazoval a bílil, a také, že v roce 1744, nejspíš po velké kostelní krádeži, šťáhlavský zedník Jakub Jirmář opravoval v sakristii jedno okno a vsadil do něho železnou mříž. Stejně jako v dnešním novém kostele, také v původním farním chrámu se nad vchodem do sakristie nacházel zvonek. Z vybavení sakristie se v roce 1717 dozvídáme o „genuflexoriu“ (klekátku pro kněze) s kanonickými tabulkami a roku 1726 o „vohřívadle“. V roce 1730 vyrobil hrnčíř pro sakristii nové „umejvadlo“.

 

sakristie

Záznam v zádušní knize o opravě okna v sakristii po krádeži v roce 1744
(SOkA Plzeň-jih v Blovicích, fond FÚ Chválenice)

 

Zamykatelná almara na kostelní potřeby

Almara na kostelní potřeby

V sakristii farního chrámu se nacházela také zamykatelná almara na kostelní potřeby. Mezi zmíněné potřeby patřily monstrance, kalichy, pacifikály, rejstříky nebo matriky. Almara je zmiňována jak v inventáři z roku 1717, tak v inventáři z roku 1736. V roce 1726 byl k almaře vyroben nový klíč a k celkové opravě došlo v letech 1737, 1741 a 1752. V roce 1737 byla zámečníkem nově obita.

Monstrance a pacifikály

Jak bylo zmíněno, v almaře byla mimo jiné uchovávána monstrance. Ta byla jak v roce 1717, tak v roce 1736 popisována jako nová. Byla tedy pravděpodobně barokního původu. Inventáře uvádějí, že se ve starém kostele nacházely dva stříbrné pacifikály, kříže předkládané při mši svaté k políbení. Jeden pacifikál byl opravován v letech  1737 a 1740 zlatníkem v Rokycanech.

V 80. letech 20. století prostudoval chválenický historik Miroslav Němec kartotéku památkového ústavu v Plzni a zajímal se mimo jiné o stáří a původ monstrance, které se tehdy nacházely v kostele sv. Martina. Během bádání zjistil, že vznik monstrance je památkáři datován do roku 1710, což přesně odpovídá faktům uvedeným v zádušních knihách starého kostela. Miroslav Němec si dále do svého zápisníku poznamenal:

  • výška 57 cm, z pozlaceného stříbrného plechu, barokní, v dolní části reliéfní skupina: reliéfní figura biskupa sv. Martina s polopostavou žebráka

Zlatý kalich s paténou

V inventářích je zmíněn jeden kalich s paténou. Opravován byl v letech 1736 a 1739 rokycanským zlatníkem. Na opravu v roce 1739 byl obětován dukát, přidáno bylo zlato a stříbro. Dne 15. května 1744, dva dny před svou smrtí, věnoval farář Josef Václav Fischer kostelu sv. Martina nový stříbrný kalich, na který vydělal prodejem malých kostelních svíček, a učinil o tom vlastnoruční zápis do inventáře fary.

Miroslav Němec studoval před třiceti lety v kartotéce plzeňského památkového ústavu také detaily týkající se dvou kalichů používaných v této době ve chválenickém kostele. Zjistil při tom, že oba pocházejí z první poloviny 18. století. Minimálně v jednom případě máme navíc jasný důkaz o tom, že jde o původní kalich, používaný určitou dobu již ve starém kostele. Miroslav Němec svá zjištění shrnul následovně:

  • Nižší kalich o výšce 25,5 cm, pozlacený plech má okrouhlý, mírně vypouklý podstavec, zdobený věncem růží, štíhlá noha je proložena vázovým nodem, zdobeným skupinami květů s listy. Kupa (číše) je vložena do koše rozděleného žebry do tří kartuší s reliéfními kyticemi obilních klasů.
  • Vyšší kalich o výšce 28 cm, pozlacený stříbrný plech, čtyřlaločný vypouklý podstavec je zdoben čtyřmi dvojicemi andílčích hlav spojovaných páskou, s růžovým a akantovým dekorem. Válcová noha s proloženým válocvitým, šestibokým nodem s rytým nápisem: "Jos. Fischer, cur. chval."  Kupa je v dolní části obložena košem, na nmž se opakuje dekor podstavce ve větším měřítku a jiné sestavě. Na spodní straně podstavce je vyryto: "Logavit anno 1743". Hodnotu zvyšuje přesné datování přímo letopočtem a osobou faráře Fischera.

Totožnost Fischerova kalichu je potvrzena také zápisem ve chválenické farní kronice, kde je uvedeno, že jej v roce 1815 nechal nově pozlatit kostelník Jan Fiala zvaný Ruda. Otazníky se však vznášejí nad identitou druhého kalichu. Ten původní, opravovaný v letech 1736 a 1739, byl totiž při kostelní loupeži roku 1744 odcizen. Přestože se podařilo některé ukradené věci zajistit, není jisté, zda byl do chválenického kostela vrácen i tento kalich.

Mešní víno

Mešní víno bylo uchováváno v cínové zádušní flaši, zavírané šroubem. Poslové jej vozili z Plzně nebo ze Šťáhlav od patronátního úředníka. V roce 1731 byly do Chválenic dodány 32 žejdlíky mešního vína, v roce 1736 třiadvacet žejdlíků.  

Hostie a jejich pečení

Hostie byly až do roku 1728 přiváženy z Plzně a uchovávaly se v krabici. Nová „piksla“ na hostie byla pořízena v letech 1731 a 1737. K důležité změně došlo v roce 1728, kdy byla v Domažlicích zakoupena nová forma na hostie společně s velkým a malým kružidlem a hostie začal péci chválenický kantor. Až do roku 1742 tak nebylo nutné hostie kupovat a vozit z Plzně. Pouze dvakrát došlo k opravám – roku 1731 byla spravována forma na hostie a v roce 1736 byla ostřena kružidla. Není jasné proč, ale v letech 1743 a 1744 byly opět hostie po celý rok kupovány. Od roku 1745 se jejich pečení ve Chválenicích ujal jistý Poduška.

Misál

V almaře v sakristii byl uchováván také misál, nejdůležitější kniha používaná při mších svatých. Misál bylo třeba často spravovat a vázat. Miroslav Němec uvádí, že se ze starého kostela dochovaly celkem tři misály. Až do roku 1984 byly uchovávány ve skříni v sakristii nového kostela. Poté byly přeneseny na faru, odkud se ztratily společně s dalším vybavení po zániku chválenické farnosti v roce 2005.

Kadidlo, kadidelnice a loďka

Další důležitou kostelní potřebou byla mosazná kadidelnice. Zatímco kadidelnice byla používána při liturgických obřadech, kadidlo před dosypáním bylo uchováváno v tzv. loďce, nádobce podobné lodnímu trupu. Ve chválenickém kostele navíc bylo kadidlo uchováváno v blíže nespecifikované „škatuli“. Zmiňována je také „číška na kadidlo“. V roce 1725 je uvedena také nová mosazná lžička kadidelnici. Kadidlo se nepoužívalo jen při obřadech, ale vsazovalo se také do tradiční velikonoční svíce „paškálu“. Stejně jako svíčky, také kadidlo bylo kupováno nebo jej dodával vrchnostenský důchodní pan Pták.

Potřeby pro cestu k nemocným

V sakristii se také nacházely potřeby pro cestu k nemocným a umírajícím a k pohřbům. Mezi takové potřeby patřila „pyxida“ (eucharistická schránka), plechový kříž, mosazný kříž, kropenka a taška pro přenášení těchto věcí.

Velikonoční paškály

V almaře v sakristii byly uloženy také „paškály“, velké velikonoční svíce. Tyto byly každoročně buď kupovány, anebo je nechával farář předělávat ze starých paškálů a svící. Mezi velikonoční potřeby patřilo také bílé plátno, kterým se ve svatém týdnu přikrýval kříž.

Liturgická roucha

Nesmíme zapomenout ani na liturgická roucha. Liturgické oděvy bylo nutné čas od času spravovat, prát, případně byla koupena nová. Během let 1729–1739 bylo do starého kostela pořízeno patnáct rouch, z toho jen během roku 1735 sedm rouch pro ministranty a sakristiány. Oděvy byly skladovány v dlouhé krabici.

Hudební nástroje

Mezi kostelní potřeby patřily také hudební nástroje. Mezi ně patřily zádušní housle a vlašský buben. K houslím byly v roce 1745 přikoupeny dva šmitce, 8 kolíků, 3 kobylky a dvě struny. Za kupování strun byl zodpovědný kantor a dostával za tuto službu každoroční plat. Vlašský buben ve chválenickém kostele byl v roce 1763 potažen novou kůží. Pozitiv (malé varhany), jak bylo již zmíněno dříve, se nacházel na kůru. Opraven byl v roce 1745 a pak znovu roku 1752 v souvislosti s jeho přemístěním na kruchtu nového kostela. Tehdy bylo k pozitivu přikoupeno pět cínových a pět dřevěných píšťal a plzeňský truhlář postříbřil čtrnáct píšťal.

 

 

Půda a střecha kostela

Jako každý kostel, také chválenický farní chrám míval půdu krytou krovem. K velké opravě kostelní půdy došlo v letech 1723 a 1726. V roce 1723 došlo k novému položení prken, roku 1726 byla oprava zaměřena na zednické práce a pracovali na ní dva zedničtí mistři. Střecha starého chválenického kostela, stejně jako později střecha nového chrámu, byla tvořená prejzy s háky. V roce 1723 byl „pobíjen krov kostelní“ a v roce 1729 přeštický pokrývač opravoval celou střechu. Během této velké opravy bylo cihlářem dodáno na 5000 prejzů.  

 

 

Věž, malá věžička a zvony

Kostelní věž

U venkovských gotických kostelíků bylo běžné, že kostel a zvonice byly dvěma oddělenými objekty. Kostel byl opatřen malou sanktusní věžičkou a velká zvonice byla teprve později přistavěna v sousedství tohoto chrámu. Přestože na nejstarší mapě nebílovského panství, kterou ve druhé polovině 18. století vytvořil Jan Antonín Knittl, je chválenický kostel takto vyobrazen, není vyloučeno, že jde pouze o schematickou kresbu, která nemá nic společného se skutečnou podobou farního chrámu. Z inventářů a zádušní knihy se totiž zdá, že kostelní věž byla součástí kostelní budovy.

Z matriky zemřelých (1659–1717) víme, že v roce 1670 byly kopány základy pro věž. V matrice se konkrétně píše: "Dne 12 Maii, kdy grunt kopan byl k zwonicy, przeloziena gsau tiela w gine Mjsto Waclawa Przybyka a Markety Carpralky a odpocziwagi v gednom hrobie..." Oba zrušené hroby byly relativně čerstvé – Václav Přibík zemřel 16. května 1665 a Markytka Carpralka od kumpanie rytmistra Welze skonala 11. ledna 1668. Dá se předpokládat, že na hřbitově, v jiném místě, stávala zvonice již dříve, protože farní kostel měl dva starší velké zvony. 

 

zvonice

Zápis v matrice z roku 1670

 

Co tedy o velké kostelní věži vlastně víme a nevíme? Netušíme například, jaký tvar měla střecha věže. Je nám pouze známo, že v roce 1733 pracoval žákavský tesař Petr Blažek na této střeše 6 ½ dne. Oprava střechy byla součástí velké rekonstrukce, která se odehrávala v letech 1732–1734. Během ní byla na věži také přeložena celá podlaha. Zedníci s nádeníky navíc vyspravili a obílili zdi zvonice. Zdá se, že střecha věže byla zakončena korouhví. K té byl v roce 1722 vyroben nový kříž.

 

Věžička nad presbytářem

Nad presbytářem se nacházela malá věžička. V této věžičce se nalézal jeden malý zvon. Od zvonu do presbytáře vedl dlouhý provaz, který se často opotřebovával a bylo nutné jej vyměňovat. Víme, že v roce 1725 byl zakoupen k malému zvonu provaz dlouhý dvanáct sáhů, v roce 1745 desetisáhový.

 

Zvony ve velké věži

Záhada první – zvon jménem sv. Martin

Podle inventářů z let 1717 a 1736 se ve věži starého kostela nacházely dva velké zvony.  V roce 1722 se díky zprávě o koupi provazu dozvídáme, že jeden z těchto zvonů se jmenoval sv. Martin. Jde o zcela novou informaci, protože podle dosavadních zpráv z chválenické farní kroniky byl zvon sv. Martin na věž umístěn až v roce 1739. Zdá se tedy, že starý zvon stejného jména byl pro své stáří a poškození přelit a znovu do věže umístěn. Od této doby jsou zvony rozlišovány jako „starý“„nový“. Vzhledem ke svému zasvěcení mohl být zvon sv. Martin před svým přelitím nejstarším chválenickým zvonem vůbec. Stejně jako u malého zvonu nad presbytářem, také v případě velkých zvonů ve věži docházelo k častému opotřebení provazů a řemenů a jednou za čas bylo nutné je vyměňovat za nové.

Zvon z dílny Štěpána Pricqueye (1658)

Lidmila Markéta Příchovská z Kokořova pečovala nadále také o chválenický farní kostel sv. Martina. V roce 1658 dala u zvonařského mistra Štěpána Pricqueye v Klatovech pro chválenický kostel ulít zvon, který byl označen jejím jménem.

Vyhledávaný zvonařský mistr Štěpán Pricquey pocházel z Lotrinska.  Již dílna jeho otce Johanna Pricqueye dodávala své zvony do Českého Krumlova, Prachatic i na Nové Město Pražské. Příkladem je zvon pro Jindřišskou věž u Václavského náměstí v Praze. Zajímavostí je, že Štěpán převzal po otci Johannu Pricqueyovi klatovskou rodinnou firmu až v roce 1659 a nejstarší dnes existující zvony Pricqueyových jsou datovány do první poloviny 60. let 17. století. Celkem je dnes známo na šedesát zvonů od této firmy.

Chválenický zvon z pricquyeovské hutě vážil 210 kg. Na zvonu bylo kolem dokola latinsky napsáno: „A fulgure et tempestatelibera nos Domine Jesu Christe. Anno Diu 1658“.  Na jedné straně zvonu se nacházel nápis: „Lidmila Margaretha Przichowska, urozená z Kokorzowa“ a na straně druhé německý nápis „Zu der Ehre Gottes, Leütet man mich die Lebenigen zum Begett beruffe ich, die Toten beweine ich. Stephan Pričovey von Glatav gone mich 1658“.

Zvon sv. Martin z plzeňské dílny Pernerových (1739)

Ke zvonu od Lidmily Markéty Příchovské z Kokořova přibyl v roce 1739, rok před začátkem vleklých slezských válek, na věž starého kostela nový zvon. Byl zasvěcen sv. Martinovi, měl průměr 80 cm, vážil 313 kg a odlila jej slavná plzeňská zvonařská firma Pernerových. Ve věžích chválenického farního kostela sv. Martina byly od této doby čtyři zvony. Včetně práce při osazování druhého zvonu zaplatila tehdy farnost 279 zlatých a 19 krejcarů. Farář náklady pokryl částkou 274 zlatých a 25 krejcarů z almužen kostelu. Na jedné straně zvonu byl reliéf s vyobrazením sv. Cyrila a Metoděje a pod ním nápis: „Chválu Bohu vzdávám, lid, kněžstvo svolávám, pomřelých lituji, mračna zapuzuji, svátky zvelebuji.“ Na druhé straně byl nápis: „Auctore: P. Josepho Fischer, P. T. Curato Chvalenicensi, Patria Plsnensin et Munificentium Piorum Parochianorum et Benefactorum Anno 1739“. Nahoře byl na zvonu nápis: „Sit Nomesi Domini Benedictum Jo. Perner gos mich in Pilsen“.

Oba zvony byly spolu s malými zvony bez nápisu – z nichž ten menší měl průměr pouhých 20 cm a váhu 20 kg – přeneseny v roce 1752 do věží nového barokního chrámu sv. Martina. Velké zvony byly usazeny na hlavní věž a menší zvony do malé sanktusní věžičky (zbořena 1920). Všechny zvony vzaly za své v době 1. světové války – Martin s malými zvony byly rekvírovány 15. 12. 1916 a zvon z roku 1658 byl sňat 13. 3. 1918. Roku 1932 byl sice zásluhou faráře Josefa Fukárka opatřen nový zvon, do jehož nápisu bylo vloženo jméno původní dárkyně, ale i ten byl v rámci válečných rekvizicí roku 1942 zabaven.

Záhada druhá – role chotěšovského probošta Schmidla

Druhý velký zvon Martin roku 1739 osobně posvětil devětačtyřicetiletý probošt chotěšovského kláštera premonstrátek Kryštof František Schmidl, rodák z Pernarce na severním Plzeňsku. Zajímavostí je, že Schmidl byl chotěšovským proboštem teprve relativně krátce. Zvolen byl 11. září 1737 a svěcení mu udělil pomocný pražský biskup Jan Rudolf hrabě Špork, synovec zakladatele Kuksu Františka Antonína Šporka. Proč druhý velký zvon ve chválenickém kostele světil právě chotěšovský probošt K. F. Schmidl, není jasné. Víme pouze, že mezi premonstrátským klášterem a rodem Černínů existovaly určité historické vazby prostřednictvím blahoslaveného Hroznaty a v chotěšovském klášteře byly také tradičně vychovávány dívky z černínského rodu. Další souvislosti zatím nejsou známy,

Vzhledem k dalšímu stavebnímu vývoji chválenického kostela sv. Martina je nutné zmínit některá fakta o působení probošta  Schmidla. Víme, že jeho sídlem byla rezidence (zámek) v Přestavlkách (od r. 1740). Za vdp. Kryštofa Františka Schmidla (proboštem 1736–1761) byla v Chotěšově roku 1756 dokončena přestavba konventu podle projektu Jakuba Augustona, provedena také velkorysá pozdně barokní přestavba farního kostela Narození Panny Marie (1745–1747) a zároveň byl v letech 1747–1755 vystavěn monumentální kostel na Křížovém vrchu (Vrabině), zasvěcený sv. Janu Křtiteli, sv. Janu Evangelistovi a sv. Janu Nepomuckému. Všechny tyto skutečnosti se dozvídáme z knihy „Das ehemalige Prämonstratenser-Chorfrauen-Stift Chotieschau im Pilsner Kreise Böhmens: Aus Tepler u. Chotieschauer Archivschriften“ od Roberta Christopha Köpla, vydané Thomasem Thaborem v Praze roku 1840 (str. 63). Kostel na vrchu Vrabině padl, bohužel, za oběť josefinským reformám. O dramatických osudech chotěšovských církevních staveb si můžete přečíst více zde. Je možné, že Schmidlova přítomnost a svěcení zvonu sv. Martin ve Chválenicích roku 1739 měly nějaký vliv na plánování a  výstavbu nového chválenického kostela v letech 1747–1952.

 

 

Svatokrádež z roku 1744

Poslední nám známou událostí týkající se starého chválenického kostela sv. Martina je svatokrádež z roku 1744. Zločin se odehrál v noci ze středy na čtvrtek po sv. Petru a Pavlu v roce 1744. Pro dnešního čtenáře bude jednodušší uvést konkrétní datum – zmíněný čtvrtek připadl na 2. červenec 1744.

Šest týdnů před činem, 17. května, zemřel chválenický farář P. Josef Václav Fischer.  Pro partu zkušených zlodějů nebylo problémem vloupat se pod rouškou tmy do kostela. Dopustili se při tom krádeže, kterou se kvůli jejímu rozsahu zabývalo i české zemské místodržitelství v Praze. Hlášení došlo na zemské místodržitelství čtrnáct dní po činu, 16. července 1744. Z této zprávy se do dnešních dní dochovala v Národním archivu v Praze pouze obálka. Více zpráv o svatokrádeži se dochovalo ve Státním okresním archivu v Rokycanech. U rokycanského městského soudu byl totiž koncem ledna 1745 chystán soud, u kterého měl o výši způsobené škody svědčit chválenický kaplan Jan Kisling. Ten byl v době činu administrátorem farnosti. Podle zprávy uvedené v zádušní knize chválenického kostela byli v roce 1745 do Rokycan k soudu vysláni také chváleničtí kostelníci František Kašpar a Tomáš Laštovka. Měli prohlédnout kradené kostelní věci a identifikovat, zda některé z nich náleží do Chválenic.

 

náhrada

Zpráva v zádušní knize z roku 1745 o náhradě 30 krejcarů pro Františka Kašpara a Tomáše Laštovku za cestu k soudu do Rokycan (SOkA Plzeň-jih v Blovicích, fond FÚ Chválenice)

 

Kostel byl při krádeži skutečně vydrancován. V první řadě se ztratilo stříbrné pozlacené ciborium (nádoba na uchování proměněných hostií), dar hraběnky Antonie Josefy Černínové, a stříbrný, pozlacený kalich s paténou (okrouhlou miskou na hostie). Ukradena byla také řada kněžských oděvů – v první řadě zelený hedvábný ornát (svrchní roucho) se zlatými květy a modrý damaškový ornát pořízený v roce 1735 za 42 zlatých a 40 krejcarů. Chválenický farář přišel také o vyšívaný liturgický plášť, pluviál, pořízený v roce 1729 za 37 zlatých. Ztratily se také dvě „superpelice“ (svrchní ministrantská roucha), starší za 1 zlatý a 15 krejcarů a zánovní za 1 zlatý a 44 krejcarů a dvě alby (dlouhé bílé tuniky sahající po kotníky) po 3 zlatých, 18 krejcarech a 3 denárech. Nakonec si zloději odnesli dvanáct oltářních ubrusů z r. 1739 v celkové hodnotě 9 zlatých, 15 krejcarů a 4,5 denáru a několik oltářních plen, darů od věřících.

Tři roky po činu a dva roky po zahájení soudního řízení byl osud starého chválenického kostela zpečetěn. V roce 1747 začal totiž kolem původní, zchátralé a vykradené stavby architekt Kilián Ignác Dientzenhofer budovat reprezentativní barokní chrám. Stalo se tak na přání hraběte Heřmana Jakuba Černína z Chudenic. Zdivo ze starého chválenického kostela bylo z části využito při stavbě Dientzenhoferova chrámu a z části při opravě obvodní zdi přilehlého hřbitova. Základy a krypta původního kostela jsou dnes pravděpodobně ukryty pod podlahou barokního chrámu sv. Martina.

 

dopis

Obálka hlášení patronátního úřadu zemskému místodržitelství ze 16. 7. 1744 o krádeži ve starém chválenickém kostele (Národní archiv, fond Staré české místodržitelství, inv. č. 8083, Chválenice 1744/VII/hd/4, kart. 618): pro zvětšení klikněte na snímek

 

seznam

Koncept hlášení patronátního úřadu rokycanskému magistrátu z 26. 1. 1745 s výčtem  věcí ukradených ve chválenickém farním kostele  (Státní  oblastní archiv v Praze, fond Vs Šťáhlavy a Nebílovy, inv. č. 397, patronátní záležitosti): pro zvětšení klikněte na snímek

 

 

Starý "krchov" a kostnice

Hřbitov a „místo nekřtěňátek“

Také hřbitov při starém chválenickém kostele, zvaný lidově „krchov“, byl obehnán zdí. Tato zeď byla alespoň částečně obílena, jak o tom dostáváme zprávu v roce 1741. Na hřbitov vedl ze vsi blíže neurčený počet schodů (nově vyhotovené a zazděné v roce 1735) a minimálně jedny dveře zasazené do „kamenného futra“ (vystavěné nově roku 1738). Hřbitovní zeď byla, stejně jako kostel, chráněna prejzovou krytinou. Zeď ani její zastřešení nebyly v dobrém stavu a vyžadovala časté opravy. V roce 1729 trvala oprava zdi dva dny a podíleli se na ní šťáhlavští zedníci Jakub Jirmář a David Šmídl. Stříšku na zdi ve stejném roce opravil pokrývač z Přeštic. Na hřbitově se nacházelo oddělené místo pro „nekřtěňátka“, které bylo zamykáno „zámečkem“.

 

Chválenická kostnice

Stav staré kostnice na chválenickém hřbitově byl pravděpodobně velmi špatný. Vypovídá o tom zpráva z roku 1734, kdy byli do Chválenic povoláni žákavský a nezvěstický hrobař, aby pomohli snášet a rovnat kosti „od velkého větru rozházené“. Opravy se většinou soustředily na opravu šindelové střechy. Ta byla pobíjena v letech 1723, 1727 a 1734. Při poslední z těchto oprav bylo použito „tisíc kubíků šindele i s fůrou“. K větší opravě kostnice došlo pouze jednou, v roce 1738, kdy zedníci spravovali „padlau neb zbořenau zeď“ kostnice. Zároveň proběhla opět oprava střechy, kterou měl na starosti Mikoláš Ranc z Chválenic. V roce 1730 spravoval tesař vrata vedoucí do kostnice a o deset let později byla u kostnice udělána „mřížka“.

V letech 1766–1768 byla při novém kostele postavená také nová kostnice. Ani tato stavba se do dnešních dní nedochovala. V roce 1766 byla stavba kostnice spojena s výstavbou nové hřbitovní zdi. Bylo přivezeno 15 fůr kamene, 292 fůr písku a 5550 cihel. V roce 1868 bylo na stavbě spotřebováno dalších 3300 cihel. Práce se neobešla bez pomoci dělníků, nádeníků a formanů. Ke stavbě byly využity mimo jiné peníze od kaple sv. Vojtěcha na Planinách.

 

kostnice

Zpráva v zádušní knize o výdajích spojených s opravou staré kostnice v roce 1738
(SOkA Plzeň-jih v Blovicích, fond FÚ Chválenice)

 

O zedníkovi Jakubu Jirmářovi a jeho synovi

Šťáhlavský zednický mistr Jakub Jirmář (v matrice uváděn jako Jakub Jermář) byl potomkem Francouze jmenovaného v pozemkové knize z konce 17. století jako "Wít Geremiass Ffranczauz". Máme doloženo, že během let 1729–1740 byl Jakub Jirmář ve Chválenicích patronátním úřadem pověřen opravami fary, farního dvora, kostela, sakristie, kostnice a hřbitova. 27. září 1707 se zedníkovi Jakubovi Jirmářovi ve Šťáhlavech narodil syn Václav. Jakub Jirmář zemřel ve Šťáhlavech 29. března 1751 ve věku 84 let.

Jakubův syn Václav Jermář se roku 1733 ve Starém Plzenci oženil s Kateřinou Munzibergerovou ze Šťáhlav. Václav s Kateřinou se následně přestěhovali do městečka Sedlice na Strakonicku, které tehdy také krátce (1729–1753) patřilo rodu Černínů z Chudenic. V Sedlici se manželům narodil roku 1736 syn Antonín, pozdější mistr Sladovnický.

Václav Jermář po otci zdědil zednické povolání, přičemž je v historické literatuře navíc označován za žáka slavného architekta Kiliána Ignáce Dientzenhofera. V roce 1740 na sebe poprvé upozornil projektem nové barokní radnice v Písku, ale proslavil se především jako projektant a "baumistr" nového barokního kostela sv. Jakuba Většího v Sedlici. Překvapí, jak moc se tento kostel na první pohled podobá Dientzenhoferovu chrámu sv. Martina, stavěnému ve Chválenicích také v letech 1747–1752. Tomuto tématu se více věnujeme v kapitole Výstavba a popis nového kostela sv. Martina.

 

Příběhy ze starého hřbitova

Díky matrikám známe některé příběhy lidí, kteří byli v posledních třiceti letech před výstavbou nového kostela na starý hřbitov pohřbeni. V letech 1717–1747 zde byla pochována celá řada chválenických dětí. Dětská úmrtnost v té době byla velmi vysoká a postihla snad každou zdejší rodinu - sedláky, podruhy, kováře, krejčího, hrobaře, pastýře... Vedle místních rodin pohřbili na místním hřbitově své malé i dospívající děti také všichni kantoři působící  tehdy na zdejší škole - Fojtovi, Ottovi, Šloserovi a Brejlovi.

V roce 1719 bylo na chválenickém hřbitově pohřbeno novorozeňátko dívky jménem Kateřina Koudová. Kateřina pocházela z Ptenína u Merklína a donedávna sloužila v losinské hospodě. Otěhotněla s některým ze zdejších štamgastů. Dá se předpokládat, že v losinské hospodě bývalo v té době velmi živo, protože na Stříbrné hoře nad Losinou (na dnešním Bambousku) kutala ve stříbrném dole řada horníků, kteří po práci rádi spláchli prach dobrým pivem ve zdejší krčmě. Těhotná Kateřina byla z losinské hospody vyhnána a dopravena pod ochranu faráře do Chválenic, kde v roce 1718 porodila.

V roce 1719 byl na chválenický hřbitov pohřben poustevník Petr Hrdlička, který žil při poutní kapli sv. Vojtěcha na Planinách, a také chválenická žebračka Dorota Šilhánková. Dne 1. září 1723 zemřela na faře ve věku okolo šedesáti let matka chválenického faráře Josefa Fišera, Eva. Eva Magdalena Fišerová byla plzeňskou měšťankou a synovi pomáhala na faře jako hospodyně. Roku 1729 byla na chválenický hřbitov pohřbena také hokyně Markéta Sekyrová z Kucín u Přeštic. Zpáteční cesta z Prahy domů byla nemocné obchodnici osudná. Ve Chválenicích, 17 km od domova, zemřela.

Lidé tehdy často umírali velmi mladí, do šedesáti let. Přesto u mnohých neexistovaly zápisy z doby jejich narození a jejich věk byl odhadován podle vzpomínek pozůstalých. V matrice zemřelých se tak pravidelně setkáváme s uvedením věku v podobě "okolo 45 let" aj.

V první polovině 18. století zemřelo ve Chválenicích i několik lidí ve skutečně požehnaném věku. Roku 1720 tak zemřel hospodář  Jiří Janda ve věku okolo 93 let. Pokud byl tento věk pravdivý, pamatoval jako dítě nejhorší léta třicetileté války.  Hospodáři Šimonu Zítkovi mělo být v době smrti r. 1731 okolo 95 let. Narodil se tak krátce po smrti Albrechta z Valdštejna a ještě dvanáct let žil v těžkých časech třicetileté války. Hrobař Štěpán Ranc zemřel roku 1729 ve věku 86 let. V době, když on se narodil, zbývalo do konce třicetileté války pět let. Hospodář Jan Řapek zemřel r. 1734 také ve věku 85 let. Narodil se rok po skončení třicetileté války.