Datum a čas

Dnes je středa, 24. 7. 2019, 2:14:02

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 31 1 2 3 4

Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

 

Rozcestník na další stránky

Vyberte si, kam dále se chcete vydat:

škola

hospodo

region

muze

volný čas

státní

další odkazy

 


Aktuality na Facebooku

 

fb

 


Obec na Wikipedii

wiki


Hledáte novou práci?

nabídka


Navigace

Výběr jazyka

  • cz
  • en
  • de

Obsah

NA GRUNTECH ŽELČANSKÝCH

(raně novověké příběhy z kraje pod Vlčtejnem)

 

 Jiří Sankot

 

 

Škalovský dvůr v Želčanech

Trampoty želčanského hospodáře Jana Škaly

Deset perných let rychtáře Jana Škaly

Dva příběhy ze dvora vdovy Marjány Škalové

Známý dlužník Bláha Šemer neboli Šejmar

Zánik želčanského příjmení Raksík

Výměna dvorů mezi Janem Kebrtem a Jakubem Dlauhým

 

 

Škalovský dvůr v Želčanech

Třicetiletá válka a léta, která po ní bezprostředně následovala, výrazně zamíchaly skladbou obyvatel ve všech vsích na jižním Plzeňsku. Rodiny opouštěly tváří v tvář válečnému plenění domovy, ve kterých po desetiletí žily, a hledaly bezpečnější útočiště na jiných panstvích. Z Želčan odešlo téměř veškeré původní obyvatelstvo. Jediné původní příjmení, které dlouhou válku přečkalo, je Škala.

Dodnes není jasné, zda je dnešní rodina na želčanském statku č. p. 11 potomky původních Škalů ze 16. století, nebo zda zdědila jméno takříkajíc "po chalupě". Koncem 16. století totiž přešel statek sňatkem nejprve na hospodáře Jiříka Merla a později, v letech 1599–1616 došlo k jeho dělení a prodeji.

Ve druhé polovině 16. století hospodařil na tomto dvoře rychtář Jan Škala, kterému bude v následujícím textu věnována velká pozornost. Jan Škala byl dvakrát ženatý. Z jeho prvního manželství pocházeli synové Jíra a Tůma a dcery Dorota a Marta. V roce 1577 se Jan Škala oženil podruhé. S druhou manželkou Marjánou měl syny Linharta, Jana a Matouše. V době Janova sňatku s Marjánou byly již jeho děti z prvního manželství dospělé. Dcera Dorota se provdala roku 1571 a dcera Marta odešla z domu rok po otcově svatbě. V roce 1581 se oženil také Tůma. Nejstarší Jíra zůstal pravděpodobně svobodný a zemřel před rokem 1590.

Po smrti rychtáře Jana Škaly v roce 1590 zdědila dvůr jeho druhá manželka Marjána. Přestože se po Škalově smrti, roku 1591, na dvoře usadil druhý Marjánin manžel Jiřík Merl, původem z Nadryb, existovalo z obou manželství Jana Škaly příliš mnoho dospělých a dospívajících zájemců o otcovské dědictví na to, aby statek přešel do rukou rodiny Jiříka Merla.

Co vlastě víme o Marjáně Škalové a jejím druhém muži? Jiřík byl mnohem mladší než jeho předchůdce Jan Škala. Byl pravděpodobně také mladší než Marjána, a ta žárlila na všechny hezké dívky, za kterými se otočil. Své by o tom mohla vyprávět děvečka Barbora, kterou roku 1596 Marjána v podstatě vyhnala ze statku, protože ji obviňovala ze svádění hospodáře Jíry.

K majetkovému vyrovnání mezi sirotky z druhého manželství Jana Škaly, vnukem Tomášem po zesnulém Tůmovi z prvního manželství, vdovou Marjánou a jejím druhým manželem Jiříkem Merlem došlo až devět let po Škalově smrti, v roce 1599. V té době již byly vyřízeny nároky Janových dětí z prvního manželství. Synové Jíra a Tůma již nežili, zatímco dcery Dorota a Marta byly dávno provdány do okolních vsí a z otcovského gruntu byly vybyty věnem.

Ke Škalovskému dvoru patřily v 16. století vedle statku, polí a luk také mlýnec (malý mlýn), část Olešenského potoka a rybníčky. Do mlýnce na škalovském gruntu si dávali semlít obilí nejen lidé ze vsi, ale také z okolních panství, jak o tom máme svědectví například z roku 1574. Poslední zprávu o mlýnci máme z roku 1617, kdy byl společně se statkem prodán ovčákovi Kašparu Hyrcingerovi. Podle nedávno nalezených ohořelých trámů a ústní legendy v rodině Škalových lze předpokládat, že za třicetileté války mlýnec vyhořel. Po válce již o mlýnu v Želčanech nemáme žádné zprávy, a to ani v nejstarší pozemkové knize z 80. let 17. století.

Když se v roce 1599 vyrovnávali sirotci po Janu Škalovi se svou matkou Marjánou a otčímem Jírou Merlem, obdrželi Marjána s Jiříkem jako svůj dědický díl jednu pětinu gruntu, zvanou "poustka Škalovská". Ve smlouvě zapsané do veské trhové knihy města Rokycan je rozsah majetku určeného Marjáně Škalové a Jiříkovi Merlovi popsán následovně:

"...paustka Škalovská a při ní trávník ležící, dědina K Březí pod 2 kbelce,  dědina K Hájům pod 4 kbelce, dědina Auvar pod 1 kbelec s laučkau pod dva vozy sena, dědina K zahradám pod 2 kbelce, dědina k Chválenicům mezi cestami pod 3 kbelce, dědina v témž místě pod cestau pod 2 ½ kbelce, s auvarem pod dva sekáče, dědina v Bojanech pod tři kbelce a druhá nad vsí pod 1 ½ kbelce, lauka též v Bojanech pod dva sekáče, dědina K stráním pod 1 kbelec, na zahradě 6 záhonů, a u chalupy landshautovský laučku pod jeden vůz sena..."

Ještě v témže roce prodali Marjána a Jíra svou poustku želčanskému rychtáři Jakubovi Dlauhému a odstěhovali se ze vsi. Jakub Dlauhý nechal na poustce vystavět chalupu. Když později, roku 1610, zemřel a chalupa s poustkou byly prodány jeho strýci Jírovi Pilmonovi, popisuje se ve veské trhové knize města Rokycan usedlost následovně:

"...chalupu na paustce nově vystavěnou... s dědinami, lukami, trávníkem, též chmelničkau nově zdělanou, ... k tomu dvě tažný herky, dvě starý ovce, jedno jehně, jeden dobrý vůz, sekery dvě, jednu starou a jednu novou, jednu plužní stolici řezací, kosu, jednu motyku, jeden kůl záložný, dvě železné lopaty, jeden kord, dvě kratze, brus točící, pytle čtyři, dva řetězy, dříví latrového šestnáct later, stoh votýpek, sedm slepic, jednoho kohouta, Jírovi Pilmonovi, strejci nebožtíka vlastnímu, za sumu 150 kop...." 

Zatímco poustka Škalovská, jedna pětina původního gruntu, přešla do rukou rychtáře Jakuba Dlauhého, majitelem Škalovského dvora se stal syn Jana Škaly, Matouš. Matouš Škala zde hospodařil s manželkou Zuzanou. Narodilo se jim postupně pět dětí – Jíra, Jan, Zuzana, Bernard a Markéta. Poté, co hospodář Matouš Škala zemřel, provdala se vdova Zuzana za Václava Kavku. Nový hospodář si ale dvora nehleděl a přivedl jej téměř ke zkáze. V roce 1611 statek odprodal městu Rokycany a to jej o rok později prodalo synovi zesnulého Matouše Škaly Jírovi a jeho manželce Keruši. Jíra byl vnukem bývalého želčanského rychtáře Jana Škaly, ale o rodinný grunt nestál.

V roce 1616 proto Jíra s Keruší prodali svůj dvůr se vším příslušenstvím ovčákovi Kašparu Hyrcingerovi. Dostali za něj neuvěřitelných 800 kop grošů míšenských, což byla více než dvojnásobná cena oproti ostatním statkům ve vsi. Za 220 kop grošů si pak koupili v roce 1617 od Václava Hanimeda na Páteckém předměstí v Rokycanech dvůr zvaný Plátenický. Během první dekády třicetileté války byl však tento dvůr vypálen vojáky a hodnota celého spáleniště klesla na deset kop zlatých. Zdá se, že Jiřík Škala v té době již nežil. Svědčí o tom následující zápis v městské trhové knize z roku 1628:

"Letha 1628, ve čtvrtek památky Fabiána Šebestiána za pana purgmistra Bartoloměje Czirrina, Jan Škala stoje osobně v radě, k tomu se přiznal, že jest prodal místo spáleniště, kde někdy dvůr Jiříka Škaly bratra jeho vlastního, slove od starodávna Pláteníkovic, byl s zahradou ... na předměstí páteckém ležící, a to Matouši Labovi a Dorotě manželce jeho za 10 kop."

Situace na Škalovském dvoře v Želčanech nebyla v letech "české rebelie" lepší. Nejprve si ale pojďme představit živý a mrtvý inventář, který se zde nacházel v letech 1611–1616: 4 herky tažné, 6 krav dojných, 1 jalovice, 2 volci roční, 1 tele odstavené, 9 ovcí, 2 sprasné svině.  Roku 1612 byly na statku tři krávy, čtyři telata, jedna stará svině a dvě prasata. Roku 1616 se při dvoře nacházely dvě klisny v ceně 60 kop, dvě krávy, dvě jalovice, jedno tele loňský, jedno tele letošní a jedna stará svině, jedna brána s dřevěnými hřeby (1611, 1612), jedna brána železná (1616) a jedna brána dřevěná, jeden vůz vokovaný a půl druhého bosýho (1616) a pluh (1616).

Nový majitel Kašpar Hyrcinger držel Škalovský dvůr v Želčanech minimálně do roku 1622. Tehdy byl statek, který Kašpar ještě nestihl Jírovi Škalovi splatit, vyplundrován vojáky a nešťastný majitel se jej chtěl zbavit. V rokycanské veské trhové knize se o tom dochoval následující zápis z roku 1622: 

"Poněvadž grunt tento, po tato léta, za času trvající rebelie české, od lidu vojenského nanejvýš k spuštění a zplundrování přišel, takže i dědiny ladem leží a se neosívají a Kašpar Hyrcynger od něho upustiti chtěl, pokudž by mu nic sleveno z něho nebylo, jsouce od rychtáře timákovského a konšelů jeho znova, jak v své podstatě zůstává, pošacován, učiniv mu zlehčení z něho 395 kop, doplatit má mimo to, co navíc vydal, 135 kop (od čehož upustil a toho užití nežádá) sumy 350 kop níže psaným způsobem, počna o hromnicích léta budoucího po 10 kopách a tak za 4 léta po vyjití vejrunky platiti po 15 kopách."

O dalším prodeji gruntu se zprávy nedochovaly. Po završení války, v roce 1654, již na rodinném statku hospodařil sedlák Tomáš Škala. Zůstává tak nezodpovězená otázka – byl tento Tomáš potomkem zmíněného Kašpara Hyrcingera, který přijal jméno "po chalupě", nebo se grunt během válek vrátil do držení potomků rychtáře Jana Škaly?

 

Trampoty želčanského hospodáře Jana Škaly

Největší želčanský statek, dvůr Škalovský, leží od nepaměti na jižním okraji vsi, při silnici vedoucí na nedaleký hrad Vlčtejn. Výše zmíněný hospodář a pozdější želčanský rychtář Jan Škala byl člověk svéhlavý a temperamentní, kterému na druhé straně nechyběla ochota ručit v případě potřeby za sousedy a bít se za právo a spravedlnost do takové míry, že několikrát skončil v temné šatlavě. Místní lidé si Jana Škaly vážili, ale vrchnost na sousedních panstvích jej ale neměla ráda.

První stížnost na hospodáře Škalu se dochovala z roku 1566, kdy byl přistižen při lovu na pozemcích pána Kryštofa z Roupova. Je třeba upozornit, že k panství Kryštofa z Roupova tehdy patřily také sousední vsi Vlčtejn a Chouzovy. Hranice pozemků tehdy byly velmi sporné. Protože dědiny Jana Škaly přímo sousedily s pozemky panství roupovského, mohl být Jan Škala lehce obviněn z pytlačení na cizí půdě. Jan Škala byl při lovu zajat a odvlečen na zámek Vlčtejn, kde byl uvězněn. Protože nechtěl uznat, že by vědomě pytlačil na panství Kryštofa z Roupova, měl být podroben právu útrpnému. Naopak želčanská vrchnost, město Rokycany, žádala Škalovo propuštění a byla připravena jej vyslechnout na rokycanském rathauze. Další pokračování případu se nepodařilo dohledat.

Mezi jinými hospodářskými zvířaty choval Jan Škala na svém dvoře stádo ovcí. Protože Želčany v té době pravděpodobně neměly svého vlastního pastýře, využívali místní hospodáři, včetně Škaly, služeb pastýře z roupovského panství. Na Vlčtejně, poblíž dnešního hospodářského dvora, býval v té době velký ovčín. Roku 1567 svěřil Jan Škala své stádo pacholkovi ovčáka z Vlčtejna. Ten ale při hlídání ovcí usnul a stádo se rozuteklo. Zpráva se donesla k hospodáři, který s pomocí čeledi sehnal stádo dohromady. Některé ovce však chyběly. Ozbrojeni ručnicí a cepy, vydali se Jan Škala s čeledí za vlčtejnským ovčákem opatřit si chybějící ovce. Ovčák se přesile vzdal. Stěžoval si však u Kryštofa z Roupova, že jej Škala ohrožoval ručnicí. Přestože hospodář při vyšetřování tvrdil, že mu ovce opatřili pouze čeledíni ozbrojení cepy, opět jej za hrubé chování čekala šatlava.

Naopak v roce 1573 se Jan Škala stal pro dvanáct kbelců ovsa ručitelem chouzovského pastýře Víta, který u něho pásl stádo ovcí. Tímto vstřícným gestem se ovšem dostal do nového sporu s pánem Kryštofem z Roupova. Pastýř Vít se totiž neočekávaně stal ovčákem na zcela jiném panství (označení v rokycanských městských knihách jako panství Jindřicha z N. a na Ž) a bez zaplacení odešel z vlčtejnského panství. Jan Škala se zdráhal zaplatit Kryštofovi z Roupova za dvanáct kbelců ovsa, ale nakonec mu pravděpodobně nic jiného nezbývalo.

Na Škalovském dvoře se z ovčí vlny dělala česaná příze. V roce 1566 dal Jan Škala 47 loktů této příze Matějovi, Čiminovu synu ze vsi Chlumu, aby z ní udělal plátno a prodal je. Matěj Čimin skutečně plátno prodal, ale Škalovi za přízi nezaplatil. Želčanský hospodář jej proto nechal obstavit. Matěj byl z Chlumu přiveden želčanským rychtářem Jakubem Kebrtem do Želčan a vsazen do místní šatlavy. Protože měl nejspíš dluhy také ve Střížovicích, byl Matěj později z Želčan odveden střížovickým rychtářem Hrubým. Ten však Matěje Čimina ze šatlavy nakonec propustil, aniž by se s Janem Škalou vyrovnal. Snaha želčanského hospodáře domoci se peněz za přízi byla o to složitější, že vrchností Jana Škaly bylo město Rokycany, zatímco vrchností rychtáře Hrubého byl vladyka Václav starší Točník z Křimic a Matěj Čimin byl poddaným vladyky Jana nejstaršího z Přestavlk, Chlumčan a na Újezdě.

Koncem 60. let 16. století měli Jan Škala a jeho syn Jíra na sousedním vlčtejnském panství Kryštofa z Roupova velmi problematickou pověst. Například v roce 1567 žaloval Kryštof z Roupova na „Škalu mladého z Želčan, že mu opět některau protimyslnost činí“. V roce 1570 Jíra Škala tuto svou pověst potvrdil, když urazil Důru Štěpánovic, dívku ze vsi Žákavy na roupvském panství. Jíra se bránil. Označil za lež tvrzení, že by „v nějaké všetečné mluvení se dával“ a naopak obvinil Důru, že právě ona „o něm neslušné věci mluviti měla“. Důra i její otec Štěpán trvali ale na potrestání Jíry Škaly, přičemž o trest opakovaně žádal také Kryštof z Roupova. Rokycanské městská rada proto Jíru ztrestala šatlavou, kde strávil devět dní přikován za obě nohy.

V roce 1573 se začal o Jana Škalu blíže zajímat Kryštof Loubský z Lub a na Řenčích. Majitele řenečského panství zaujal želčanský hospodář tím, že dlužil peníze za koně jeho poddanému, Janu Černému ze vsi Řeneč. Kryštof Loubský nejspíše okamžitě ohodnotil Škalu jako jednoho z dlužníků, na které je třeba dávat si pozor. Hospodáře tak čekal poměrně náročný rok plný problémů. Následující trampoty sice již nesouvisely s dlužnou částkou za koně, ale důležitou roli v nich hrál právě Kryštof Loubský.

Do případu ukradených kovadlin se při tom roku 1574 dostal Jan Škala dílem nešťastnou náhodou a dílem vlastní paličatostí. Základem celého případu byl spor mezi švagry Jiříkem Markvartem z Hrádku a Kryštofem Loubským z Lub o dvě kovadliny. Jiřík Markvart z Hrádku byl do nedávna, po svých předcích, majitelem řenečské tvrze a řenečského panství. Žil však rozmařile, zadlužil se a po roce 1571 byl nucen tvrz s celým panstvím prodat svému švagrovi Kryštofovi Loubskému z Lub.

Mezi lidmi, kterým Jiřík Markvart dlužil, byli také želčanský sedlák Jan Škala. Když se hospodář domáhal u Jiříka Markvarta z Hrádku zaplacení dluhu ve výši 6 kop grošů míšenských, vyslal jej vladyka do Rokycan k měšťanu Albrechtu Trnkovi. Rokycanský měšťan Albrecht Vorel, zvaný také Trnka, na tom s manželkou Barborou Trnkovou ohledně dluhů nebyli o moc lépe než Jiřík Markvart z Hrádku. Rokycanské městské radě chodily na manželský pár stížnosti z Blovic, Březnice, Rožmitálu, Švihova, Zelené Hory, a dokonce až ze Slavonic. Dluhů a dní strávených v šatlavách měli manželé nepočítaně. Jiřík Markvart z Hrádku Jana Škalu pověřil, aby si jako náhradu za nezaplacený dluh u Albrechta Trnky vyzvedl dvě kovadliny, které před časem Albrechtovi daroval. Jan Škala netušil, že ve skutečnosti nejspíš nešlo o dar, ale o splacení jakéhosi jiného dluhu.

Poté, co se řenečského panství ujal Kryštof Loubský z Lub, začal při inventuře majetku pátrat po dvou ztracených kovadlinách. Postupně přišel na stopu Jana Škaly. Ten nezapíral, že od Albrechta Vorla kovadliny přijal. Odmítl je ale odevzdat Kryštofovi Loubskému. Byl proto obstaven přeštickým rychtářem a skončil v Přešticích v šatlavě. Rokycanská městská rada si vymohla propuštění Jana Škaly ze šatlavy, aby mohl být s kovadlinami kvůli jejich identifikaci odvezen do domu Albrechta Trnky v Rokycanech.

Albrecht Vorel a Barbora Trnková byli, shodou okolností, o několik týdnů dříve také propuštěni ze šatlavy, kde si odpykávali jeden z mnoha trestů za své dluhy. Po zdravotní stránce na tom byli bídně. Několik týdnů nebylo možné je doma v Rokycanech dostihnout, protože museli být v péči „líkaře“. Když konečně vyslanci přivezli Jana Škalu s kovadlinami do domu Albrechta Vorla, našli oba manžele, kterak „posavad nemocni leží... oba dva se k tomu přiznávají, že to ta jedna nakovadly jest, kterauž od nich před lety on Skala byl vzal.“

Protože Albrecht a Barbora Trnkovi poznali jednu z kovadlin, dostal Jan Škala příkaz odvézt neprodleně obě kovadliny do Řeneč a složit je zde „mezi mosty“. Poté měl být za krádež kovadlin uvržen do vězení přímo v Rokycanech. Přestože Janův syn Jiřík Škala vzápětí ohlásil do Rokycan, že s otcem kovadliny do Řeneč podle příkazu odvezli, přišel o několik dní později na rathauz dopis od Kryštofa Loubského z Lub. Stěžoval si v něm, že kovadliny od Jana Škaly stále neobdržel. Když v zápětí přišla stejná zpráva také od přeštického rychtáře, byl Jan Škala okamžitě „pro svou urputnost, váhavost a nepilnost šatlavou ztrestán“. Do šatlavy byl uvržen také jeho syn Jiřík, a to proto, že „jinak nám zprávu dal, a neníčko se jinak našlo“. Rokycanští slíbili Kryštofovi Loubskému, že celou věc „jakž od otce jeho tak i od Jíry k slušné nápravě sobě přivedou“. Nakonec byly kovadliny skutečně složeny v Řenčích před Kryštofem Loubským, došlo ke zrušení „obstavunku“ v Přešticích a Jan a Jíra Škalovi se ocitli na svobodě.

V roce 1576 musel Jan Škala řešit další nepříjemnost, tentokrát byl opět ve sporu s úředníky panství Kryštofa z Roupova. Tehdy koupil Škala dříví od Jana krčmáře z Vlčtejna. Úředník roupovského panství Jan Bernart z Mílí však nechal Škalovi na udání vlčtejnských hajných celý náklad dříví přímo na jeho dvoře v Želčanech zabavit a odvézt na Škalově voze do Poříčí. Hospodář, který si nebyl vědom žádného pochybení a za případné podvody vlčtejnského krčmáře nechtěl nést zodpovědnost, se pak marně dožadoval vrácení zabaveného vozu.

 

Deset perných let rychtáře Jana Škaly

V polovině 70. let 16. století se Jan Škala stal rychtářem vsi Želčany. Šlo tehdy pravděpodobně již o staršího člověka a vdovce. Každý rychtář měl dva pomocníky, tzv. konšele, s jejichž pomocí vykonával právo dotýkající se želčanských obyvatel. Rychtář měl například právo obstavovat obyvatelstvo v Želčanech i okolních vsích pro dluhy, zatýkat provinilce a vsazovat je do místní šatlavy.

V roce 1577 se rychtář Škala podruhé oženil, a to s mladou dívkou Marjánou, dcerou hospodáře Víta Lišky z Želvic na zelenohorském panství. Záhy po veselce kdosi Janu Škalovi jeho dvůr záměrně podpálil a všechny budovy mu shořely. Protože neměl dostatek dřeva, obrátil se na převora plzeňského dominikánského kláštera s prosbou, aby mu odprodal dříví ze svých lesů u Střížovic.

V okolí Želčan žila celá řada lidí, kteří měli důvod rychtáři Škalovi škodit. Na jedné straně to byli ti, kteří mu nedokázali splatit své dluhy, na straně druhé lidé, kterým dlužil Jan Škala. Mezi prvně jmenované patřil Jan Pracna ze vsi Nezvěstic s dluhem 5 kop grošů, na jehož placení želčanský rychtář marně čekal již šestým rokem. Škalovi v této době dlužili také Bláha Bastl a Kašpar rychtář, oba ze vsi Chouzov. Naopak želčanský rychtář se neměl k zaplacení dluhu 3 kop grošů u Vavřince pekaře v Rokycanech a 3 kop grošů u ševce v Libákovicích.

Existoval ještě jeden důvod, proč nebyl Jan Škala v okolí oblíbený. Želčanští, jejichž byl rychtářem, měli spory se sousedními vesnicemi o pozemky, pole, louky a pastviny. V trvalém sporu zůstávali Želčanští především s Nezvěstickými. V době, kdy neexistovaly žádné katastrální mapy, byly obě strany sporu prostě přesvědčeny, že od nepaměti pozemky patří právě jim. Želčanští situaci vyřešili tím, že navezli na sporné louky kamení, aby Nezvěstickým zabránili ve vstupu. Spor se táhl až do okamžiku, kdy na místo dorazili zástupci obou vrchností a dospěly ke kompromisnímu řešení. Želčanští poté kameny sami odstranili. Kryštof z Roupova, vrchnost nezvěstická a chouzovská, totiž vyhrožoval, že v opačném případě nepomůže Škalovi u jeho dlužníků se splacením dluhů.

Další problémy si Jan Škala přidělával tím, že jako bohatý sedlák a rychtář ručil za další chronické dlužníky ze své vsi. Jedním z nejznámějších byl Bláha Šemer. Blažej měl navíc ostré spory se svým švagrem, krčmářem Valentou ze vsi Chlumánek, a rychtář Jan Škala byl čas od času se svým svědectvím povolán před úředníky na "zámku Vlčtejně".

V roce 1578 se Jan Škala sám dostal před soud ve městě Rokycanech, a to kvůli velmi kuriozní záležitosti. Spolu s dalšími hospodáři v Želčanech byl původně zatčen pro neoprávněné šenkování piva. Rychtářova výmluva, že pivo odebíral pouze pro svou manželku Marjánu, která leží v šestinedělí, rokycanští úředníci nepřijali. Během pobytu v Rokycanech přišly na Jana Škalu ale ještě další stížnosti, jedna z nich obzvláště závažná.

Jan Škala byl obviněn ze smrti nemocného koně v mokroušském dvoře, o kterého měl za úkol pečovat. Mokroušský dvůr sloužil jako obecní dvůr města Rokycan. Jaký k němu měl Jan Škala vztah a jaké zde měl konkrétní povinnosti, není jasné. Do tohoto dvora byla mimo jiné odváděna hospodářská zvířata z usedlostí, které odúmrtí připadly městu Rokycany. Jan Škala měl podle obvinění koni „krmi vypustiti“„svou nedbanlivostí“ „svévolně jej zmařiti a umořiti“. Jednání v této otázce probíhalo na rokycanském rathauze v březnu roku 1578. Obecní radnice měla tehdy dvě světnice, horní a dolní“. Spory podobného typu se řešily v „dolní světnici“. Původně byly Janu Škalovi uloženy dvě možnosti nápravy – „aby čtyři kopy zaň složil a z města nechodil, aneb jinýho na to místo postavil“. Nakonec byl ale 22. března želčanský rychtář propuštěn s tím, že se má na rathauz vrátit s penězi. O nepovoleném šenkování piva již není v radních protokolech ani slovo.

Ve stejném roce ženil Jan Škala svou dceru Martu s Valentinem Trapšulem, dělníkem pracujícím v hamru na panství Kryštofa z Roupova. Kryštof z Roupova požádal o propuštění Marty Škalové z rokycanského panství. Jan Škala měl povinnost se k této záležitosti vyjádřit. Dostavil se tedy opět, tentokrát společně s dcerou Martou, na rokycanský rathauz. S jejím propuštěním na panství Kryštofa z Roupova souhlasil pod podmínkou, že „mu toliko list zachování svého ukáže“.

Do nových problémů se rychtář Jan Škala dostal v roce 1580. Stížnost opět přišla z panství Kryštofa z Roupova. Rychtář Škala měl bez příčiny na svém dvoře zranit dva poddané z Blovic, Vavřince Čadíka a jeho syna. Jan Škala se hájil tím, že pouze zjednával v Želčanech, kam oba muži zavítali, právo. Podle Škalova sdělení vedl Vavřinec Čadík se synem v Želčanech oplzlé řeči, kterým se on jako rychtář snažil zamezit. Protože oba muži odmítali s nadávkami přestat a přidali také výhrůžky, povolal Jan Škala své dva konšely. Teprve s jejich pomocí se podařilo oba Čadíky ze vsi vyhnat. Incidentu byli přítomni Škalovi synové, kteří tvrzení svého otce potvrdili.

Zranění Vavřince Čadíka a jeho syna byla nicméně vážná, a proto došlo několikrát k jednání o odškodnění poškozených a trestu pro rychtáře Škalu. Jednání byla ale několikrát odložena a smlouva byla sepsána až v průběhu roku 1581. Rozhodujícího jednání se za panství Kryštofa z Roupova účastnil poříčský úředník Jan Bernart z Mílí, za město Rokycany radní Václav Písecký a Jiří Bakalář. Janu Škalovi bylo nařízeno zaplatit Čadíkovým na sv. Jiří odškodné ve výši osmi kop grošů míšenských a domluvit jim „líkaře“. Jako trest „pro tuž vejtržnost“ bylo Škalovi navíc uloženo strávit každou postní neděli v šatlavě, a to od sobotního večera až do pondělí.

V roce 1580 se Jan Škala dočkal u Kryštofa z Roupova také zastání. Na roupovském panství se totiž podařilo zajmout „škůdce, lotříka a mordýře“ Honse, původem z Itálie (Vlaší), který okrádal hospodáře v celém okolí. Byla mu připisována také krádež ovcí na dvoře Jana Škaly. Kryštof z Roupova si přál tohoto škůdce příkladně ztrestat na hrdle, ale pro podobný trest chyběl dostatek důkazů. Proto byli osloveni také Rokycanští, aby uvedli všechny škody, které měl v jejich vsích způsobit. Ukázalo se, že jediným poškozeným byl Jan Škala a další doznání bylo nutné si opatřit pomocí práva útrpného, při němž si Rokycanští přáli mít své vyslance.

V roce 1584 se dostali rychtář Jan Škala a jeho syn Tůma do sporu s několika dlužníky ve vsi Radobyčice a spolu snimi také s Jakubem Kebrtem, starým želčanským rychtářem. Výsledkem bylo uvěznění starého rychtáře Jakuba, ale také Jana a Tůmy Škalových: „Škala starej i mladej a starej rychtář pro některé nenáležité proti sobě přečinění šatlavu ztrestáni – rychtář do druhého dne, Škalové do pondělí.“

Ve stejném roce, kdy byl rychtář Jan Škala společně se svým synem uvězněn pro spory se starým rychtářem Jakubem Kebrtem, odehrála se v Želčanech událost, se kterou si nevěděl rady. Ve vsi byl totiž na prodej tzv. Šemerovský dvůr, dnešní usedlost č. p. 15. Usedlost, kterou prodával želčanský sedlák Adam Landshaut, byla zároveň útočíštěm vdovy po nebožtíku Jírovi Šemerovi, za kterou se do Želčan přiženil Prokop, syn sedláka Welffla z Chouzov. A to byl kámen úrazu, protože kupcem dvora se stal nikoliv Prokop Welfflův, ale jakýsi dosud neznámý Jan Ovčák, všeobecně označovaný německým jménem Hans Edelmann.

Snad právě to byl důvod, proč o želčanském svatomartinském posvícení roku 1584 napadl Kašpar, zeť chouzovského sedláka Welffla, Edelmannova syna Havla a posekal jej tak vážně, že nešťastníkovi zůstala ruka viset jen na malém kousku. I přes tento incident koupil Hans Edelmann v Želčanech zmíněný statek, a to za 300 kop grošů míšenských. Zároveň bylo u rychtáře Jana Škaly jednáno o odškodnění za zmrzačení Havla Edelmanna. Při jednání se ve světnici rychtáře Škaly odehrála provokace, o které se dochovalo svědectví v dopise rady města Rokycan, chouzovské vrchnosti, Kryštofovi z Roupova: 

"...Jíra, pacholek služebný Weffla, člověka poddaného ze vsi Želčan a vlastní bratr Kašpara, kterýž vejtržnost nad synem Hans Edelmannovým provedl, k Janovi Skalovi rychtáři našemu ve vsi Želčanech, když spolu s sausedy smlouvu nějakau z strany hojení téhož sekaného činil, s ručnicí do světnice vešel a tam sedě, podle jiných se ukrýval, až dobře jsa napitej tepřiva za pasem vytáhl a s ní se pochlaubal.  Poněvadž taková zbraň zvláště čeledi služebný zřízením zemským zapovědína jest, aby snad pod tím někomu ublíženo nebylo, prosíme že o tom rychtáři chauzovskému poručiti ráčíte, aby taková zbraň od téhož pacholka vzata byla..."

Celá záležitost týkající se posekání Havla Edelmanna se táhla léta a Jan Škala nedokázal dohodnout smlouvu, se kterou by byly obě strany sporu spokojeny. Teprve roku 1587 se odehrálo úspěšné jednání v Nezvěsticích. Také o tomto jednání se dochovala zpráva v dopise rokycanské městské rady, adresovaném Kryštofu z Roupova:

"...Předně aby Kašpar člověk vaší milosti poddaný po takové vejtržnosti za čtrnácte dní vězením dostatečným ku příkladu jiným ztrestán byl, raněného u líkaře zastoupil, a za takové zranění 15 kop na tři termíny počna na den sv. Václava... dal. Mezi nimiž ale takéž se zaručení stalo, tak aby sobě skutkem i řečí pokoj zachovali a ničímž jak jedna tak druhá strana nepřipomínaly…"

Přes všechny problémy a starosti zůstal Jan Škala želčanským rychtářem až téměř do své smrti. V úplném závěru života však byl pravděpodobně nějakou dobu nemocen a musel se zodpovědného úřadu vzdát. V roce 1589 byl již rychtářem Jakub Dlauhý, původem z Chlumánek. V následujícím roce 1590 sepsal Jan Škala kšaft a zemřel.

 

Dva příběhy ze dvora vdovy Marjány Škalové

Po smrti rychtáře Jana Škaly na jeho gruntu hospodařila vdova Marjána se svým druhým manželem Jiříkem Merlem. První zprávu o tomto hospodáři máme z roku 1591. V roce 1591 se pod rouškou noci do škalovského dvora vloupal jistý Kašpar ze sousedních Chouzov. Z pokoje nad maštalemi ukradl hovězí kůži, zároveň odnesl ložní povlečení a ztratilo se i několik kusů dobytka. Přesto se před rokycanskou městskou radou jako obžalovaný ocitl sám Jiřík Merl. Kašpar jej totiž zažaloval pro ublížení na zdraví. Žádný zástupce žalující strany se však do Rokycan na radnici k jednání nedostavil. Soudní posel zvaný komorník byl proto pověřen, aby třikrát do stran poškozeného – půhon – vyvolal. Volání mělo svá pravidla a v tomto případě znělo následovně: „Kašpar z Chouzov, stojí-li k svému právu, ohlas se !!! Stojí-li prvé, druhé, ohlas se!!! Stojí-li prvé, druhé, třetie, ohlas se !!!“ Reakce na volání nepřišla. Navíc se z výslechu svědků žalovaného – pohnaného – ukázalo, že Kašpar si své zranění přivodil sám svou agresivitou. V okamžiku, kdy si Jiřík Merl přivedl do Chouzov želčanského rychtáře, aby mu pomohl získat ukradené věci zpět, choval se Kašpar vztekle. Vrhal se na všechny příchozí a ohrožoval je bitím. Želčanský rychtář se jej proto rozhodl zatknout a odvést do šatlavy. Kašpar se však vzepřel a začal se s rychtářem přetahovat o jeho oštěp. Byl v takové kuráži, že se všichni přítomní začali obávat o rychtářův život. Proto byl Jiřík Merl osvobozen a chouzovský Kašpar se musel vyrovnat s pocitem křivdy.

V roce 1596 stála na rokycanské radnici v roli žalobce Marjána Škalová, vdova po Janu Škalovi a manželka Jiříka Merla. Obvinila svou děvečku Barboru, že ji okradla a utekla ze služby. Děvečka se skutečně na počátku toho roku s hospodyní dohodla, že bude na statku sloužit až do sv. Martina a za svou práci dostane za 2 kopy grošů 12 loktů plátna, závoj a nové botky. Po čtvrt roce však ze služby zběhla a odnesla si při tom povláčku z polštáře, 6 loktů plátna, kaftan, závoj, loktuši a černý plátěný fiertoch. Při slyšení před rokycanským rychtářem vyšlo najevo, že Marjána se k děvečce nechovala pěkně a obviňovala ji z poměru s hospodářem Jiříkem Merlem. Když Barbora chtěla ze služby odejít, odmítala jí hospodyně zaplatit. Děvečka před rokycanským rychtářem složila 6 loktů plátna a rukávce a dušovala se, že nic jiného Marjáně na statku nesebrala. Soud nakonec rozhodl, že Barbora byla v právu, a že jí má Marjána ponechat 4 lokty plátna a kaftan a k tomu připlatit 30 grošů míšenských.

 

Známý dlužník Bláha Šemer neboli Šejmar

Sedlák Petr Šemer neboli Šejmar míval v polovině 16. století na želčanské návsi výstavní dvůr. Dnes má tato usedlost popisné číslo 15. Šemerovský dvůr sousedil tehdy s dvory landshautovským (dnešní č. p. 14) a raksíkovským (dnes č. p. 16). V roce 1566 přišla zhouba a dvory šemerovský a landshautovský lehly popelem. Majitelé neměli na vystavění nových budov ani na zaplacení desátků nesmlouvavému chválenickému faráři Vondřejovi. Šejmarovi se nakonec přece jen podařilo dluh faráři splatit a statek znovu vystavět. Jan Landshaut však skončil ve farářově lochu a dostala jej odsud až stížnost sousedů adresovaná plzeňskému arciprštovi Jiříkovi Netolickému.

Zdá se, že stresující události uspíšily smrt sedláka Petra Šemera. Zemřel dva-tři roky po ničivém požáru. Zanechal po sobě vdovu Lídu a známe také jména několika dospělých dětí usazených na statku – Filipa, Bláhu a Jíru. Dcera Kateřina se provdala již v roce 1566 za Valentu Maiera a odešla s ním na jeho statek v Chlumánkách. Lídu, vdovu po Petru Šemerovi, si jako manželku odvedl do Vlčic tamní hospodář Václav Baur.

Obnovený a zadlužený šemerovský dvůr v Želčanech připadl Blažejovi. Lidé mu běžně říkali také Bláha. Za manželku a hospodyni si vyvolil Lidmilu, dceru rychtáže Kašpara ze sousedních Chouzov. Na statku zároveň žili Blažejovi bratři Filip a Jíra s rodinami. Rodina Bláhy Šemera na tom pravděpodobně od počátku nebyla finančně nejlépe a ruku v ruce s těmito problémy se vyhrocovaly vztahy se známými a příbuznými.

Bláhovi Šemerovi dlužila pěkná řádka lidí v okolních vsích. Od roku 1571 Blažej marně usiloval u sedláka Wolffa v sousedních Chouzovech o splacení jeho dluhu ve výši devíti kop grošů míšenských za klisnu. Spor se táhl dva roky a Wolffar nejenže peníze nikdy nesplatil, ale dokonce popřel, že by se kdy s Blažejem na jejich zaplacení dohodl. Také Andres ze vsi Tatiné na panství vladyky Petra Kokořovce z Kokořova a na Šťáhlavech dlužil Bláhovi sedm kop grošů za klisnu a neměl se k jejich zaplacení. Podobné částky dlužili Bláhovi Šemerovi během 70. let 16. století také Jan Boháč ze vsi Vstiš a Kaubek ze vsi Předenic. Jednu kopu grošů dlužil Šemerovi také nezvěstický šafář Šebesta Křivonoska.

Roku 1577 se začali Bláhovi dlužníci objevovat i ve vlastním příbuzenstvu. Šemer si stěžoval na dluh tchána Kašpara rychtáře v Chouzovech ve výši jedné kopy a pět grošů a nezaplacenou klisnu v hodnotě jedenácti kop od švagra Valenty ze vsi Chlumánek. Valenta sice uznal, že peníze Blažejovi dluží, ale odkázal se na nevyřešené dědictví ze šemerovského dvora. Na to Bláha kontroval, že „jest táž sestra jeho Kateřina prve se vdala a také z gruntu vybita nežli jest on se hospodářství ujal a že jí ničímž povinen není...“

Rok 1577 je pro další osudy Blažeje Šemera a jeho rodiny zásadní. Karta se totiž obrátila a sám Bláha se stal pro široké okolí všeobecně známým dlužníkem. Prvním, kdo si toho roku stěžoval, že mu Blažej neplatí tři kopy a 43 grošů za koně, byl Martin Vácha z Libákovic. Od tohoto okamžiku již, bohužel, Bláha Šemer z dluhů nevyšel. V roce 1578 jej nechal obstavit Hans Ovčák řečený také Edelmann ze vsi Žákavy, a to pro další tři kopy míšenských grošů.

Roku 1578 zemřel v Želčanech Blažejův bratr Jíra a zanechal po sobě vdovu Dorotu s několika sirotky. V roce 1581 se za Dorotou jako její druhý manžel přistěhoval na Blažejův statek Prokop, syn někdejšího dlužníka Wolffa z Chouzov. Mezi tím se množily stížnosti na Bláhu Šemera. Když v roce 1580 žádali o opatření proti Šemerovi plzeňští radní, jeho vrchnost, rokycanská městská rada, písemně odpověděla: „...tejna vás nečiníme, že Bláhu Šemera poddaného člověka našeho ze vsi Želčan jakožto dluhy mnohými tíženého u vězení svém máme, odkudž, pokudžby s veřiteli svými se nespokojil, propuštěn nebude...“

Stížnosti přicházely také od hejtmana na Falknově, od Jana Černína na Štěnovicích, z města Blovic, Jindřicha Chlumčanského a probošta kláštera chotěšovského.

Roku 1582 postihla Blažeje Šemera jakási vážná nemoc, zvaná tehdy prostě „rána morová“, a dále mu zkomplikovala možnosti splácet dluhy. V roce 1583 se proto rozhodl Bláha Šemer prodat šemerovský dvůr, a to sousedovi Adamu Landshautovi za 175 kop grošů míšenských. O rok později obdržel od Rokycanských fedrovní list, který jej opravňoval najmout si až do sv. Martina téhož roku krčmu Kryštofa z Roupova v Seči.

V dalších letech žil Bláha Šemer s rodinou opět v Želčanech. Ovdověl, potácel se v dluzích a snažil se uživit děti, jak se dalo. V roce 1588 žádal prostřednictvím rokycanské městské rady okolní vrchnosti o trpěliovost se splacením dluhů, a to s následujícím vysvětlením: „...nemoha na ten čas jemu pro veliký nedostatek placze býti, takže sotva s dítkami sirými, co na ruce vydělá, se živí. Prosí, aby mu takového dluhu do jarmarku postního plzeňskýho nejprve příštího léta tohoto 1588... se sčekání učinilo, jakož pak i my znajíce jeho potřebu, za něho se přimlauvajíce, sausedsky žádáme, že se v to vložíte, aby váš poddaný do téhož jarmarku jemu strpení měl...“

Poslední zprávy o Bláhovi Šemerovi pocházejí z roku 1589. Tehdy se opět dostal do sporu se svým švagrem, Valentou ze vsi Chlumánek. Ten byl již v této době krčmářem na Vlčtejně. Jádrem sporu se stal kůň v hodnotě 28 kop grošů míšenských, které švagr „beze vší příčiny“ Šemerovi sebral a odmítal jej vrátit.

Poslední zpráva o dvoře zvaném „šemerovský“ je z roku 1622. Jako opuštěný jej tehdy, na počátku třicetileté války, koupil za 250 kop grošů Vít Šuc a jako jeden z mála hospodářů na tomto statku přečkal těžká válečná léta.

 

Zánik želčanského příjmení Raksík

V Želčanech nežilo v 16. století mnoho hospodářů s českými jmény a příjmeními. Převažovala zde totiž jména německá. Jedno z mála česky znějících příjmení bylo „Raksík,“a to přesto, že původně nejspíš také vzniklo z německého jména. Když počátkem 70. let 16. století na svém statečku v Želčanech, na panství města Rokycan, umíral hospodář příjmením Raksík, truchlily u jeho smrtelného lože manželka Voršila a šest dětí – Štěpán, Bláha (někdy také Blažej), Tůma, Maruše, Matěj a Burian. Pět z těchto sirotků bylo společnými dětmi Raksíka a Voršily, jen Matěje měl Raksík s jinou ženou.

Vdova Voršila nedokázala šestici sirotků sama uživit, přestože jí dcera Maruše pomáhala se živobytím jako selská děvečka. Jakmile přišli do správných let, ohlédla se proto Maruše po ženichovi a její bratři po nevěstách. Maruše se provdala v roce 1577 za Jindru Kosnara ze sousední Žákavy. Muž jí záhy zemřel a mladičká vdova se provdala znovu, tentokrát za chalupníka Jíru Auterskýho z Nezvěstic. Manželé se v roce 1589 přestěhovali do Šťáhlav a Jírovu chalupu v Nezvěsticích prodali Marušinu staršímu bratrovi Blažejovi.

Na rodném dvoře v Želčanech zůstal po odchodu sourozenců jen nejstarší ze sourozenců, Štěpán. Štěpán se ale rozhodl sirotčího statečku rychle zbavit a prodal jej téhož roku Linhartu Neyserovi. Z prodeje dvora získali peníze všichni potomci zesnulého hospodáře Raksíka – Štěpán obdržel 72 kop a 4 groše, Blažej 22 kop a 56 grošů, Tůma 24 kop, Maruša 16 kop, 11 grošů a jeden denár a Burian 10 kop, 24 grošů a 3 denáry. Voršilinu nevlastnímu synovi Matějovi Raksíkovi připadlo také 10 kop, 24 grošů a 3 denáry.

Blažej Raksík odešel z domu ve stejné době jako Maruša. V roce 1577 obdržel od Rokycanských takzvaný fedrovní list, opravňující jej k vyučení řemeslu pekařskému ve městě Přešticích. Marušin nevlastní bratr Matěj obdržel tzv. fedrovní list v roce 1585 a odešel kamsi do jižních Čech.

Poté, co v roce 1589 obdržel otcovský podíl z rodného statečku v Želčanech, vstoupil také Bláha Raksík do stavu manželského. Jeho manželkou se stala dcera ševce Chlaudy ze Starého Plzence, Marjána, sloužící jako děvečka na panském dvoře v Nezvěsticích. Tato žena však Bláhovi po deseti letech zemřela a v roce 1599 se Blažej ženil po druhé. Tentokrát si vyvolil Majdalenu, vdovu po sedlákovi Hendrychovi Hojcovi v Tymákově. Z prvního manželství neměl pravděpodobně Bláha žádné děti. S Majdalenou ale vyženil nevlastní dceru Kateřinu, sirotka po Hendrychovi. V době, kdy se Bláha usadil na Hojcově dvoře v Tymákově, přistěhoval se do této vsi také jeho mladší bratr Tůma. Koupil zde roku 1592 chalupu od Víta rybníkáře a malou dědinku od Šťastného Kašparů. V roce 1599 prodal Bláha Raksík bratrovi Tůmovi svůj vyženěný statek a Tůmovu chalupu pořízenou roku 1592 obdržela na oplátku Blažejova nevlastní dcera Kateřina.

Bláha Raksík se mezi tím přestěhoval do královského města Rokycan. Nevíme, zda z Tymákova odešel v důsledku úmrtí své druhé ženy Majdaleny, ale je to pravděpodobné. V Rokycanech koupil dům mezi staveními kuželovským a lachovským. K tomu si pořídil dědinky ve vsi Klabavě, dědinky, chmelnici a chmelničku v Rokycanech, ve směru k Mokroušům a Voseku, a také louku v Klabavě.

Když ležel Bláha Raksík roku 1621 ve svém rokycanském domě na smrtelné posteli, měl opět před svatbou. Tentokrát byla jeho nevěstou Kateřina Brodská. V domě jej kvůli pořízení kšaftu navštívila trojice radních – mistr Jan Šťastný, Jiří Střela a radní písař Bartoloměj Čerín. Blažej byl pravděpodobně nadále bezdětný, jelikož jedinými lidmi, které vedle své nevěsty zmínil v kšaftu, zůstávali jeho bratr Burian Raksík a Burianův syn Jakub. Mezi Kateřinu Brodskou a Buriana a Jakuba Raksíkovy rozdělil Blažej krátce před svou smrtí veškerý majetek.

Burian a jeho syn Jakub jsou také posledními Raksíky, o kterých se zmiňují dochované archivní prameny. Oba v Rokycanech během třicetileté války působili jako radní, a to přesto že jejich rodnou ves Želčany město Rokycany prodalo roku 1630 Kokořovcům z Kokořova. Burian Raksík zastával v letech 1621–1631 funkci rokycanského obecního staršího. Jakub Raksík byl radním v letech 1632–1636 a k tomu zastával funkci obecního staršího a volence. V závěru třiceteleté války ale jeho dům vyhořel a Jakub Raksík znenadání zchudl. Více se o rozsahu tragédii dozvídáme ze zápisu v rokycanské městské trhové knize:

"Jakub Raksík prodává Janu Letňanskému z Vyšerovic spáleniště domce Burganovského: Letha Páně 1645, v auterý 16. Maii, za pana purgmistra Jana Saučka, Jakub Raksík stojíc osobně na radě k tomu se přiznal, že jest prodal spáleniště domce Burganovského ležící mezi spáleništěmi Mikuláše Klenczle z jedné a Tomášem Skalou z strany druhé, a to Janovi Letňanskému z Vyšerovic a dědicům budaucím jeho, a to za sumu 30 zlatých." 

Jakub Raksík se časem opět zmohl, byl opět majitelem dvora a dědin v Rokycanech. V Berní rule je roku 1654 uváděn jako „Jakub Rapík“, s 10 strychy pozemků a dvěma jalovicemi. Transformace příjmení "Rapík" z původního "Raksík" při tom proběhla velmi jednoduše. Původní příjmení se totiž ve skutečnosti většinou psalo "Raxík", přičemž malé písmeno "x" bylo možné v psané podobě lehce zaměnit za malé "p".

V roce 1659 prodali Jakub Raksík s manželkou Marií svůj nový dům za 240 kop zlatých. V rokycanské městské trhové knize se dochoval následující zápis:

"Letha 1659, dne 27. Maii, za auřadu purgmistrského pana Zkmunda Zikmundovic, Jakub Raksík i na místě Marie manželky své stoje osobně, sám v radě k tomu se dobrovolně přiznal, že jest dům svůj vlastní a nezávadný, mezi domy Eliáše Rudolfa z jedné a Mandeleny Taczlový z strany druhé, s domcem při něm v zadku slove Palatau podle Diviše Svobody ležícím, se vším příslušenstvím, jak od starodávna v svém obmezení zůstávaly, i s tím, co v nich hřebem pobito neb hlíno obmazáno jest, jako i sdědinau, jdoucí cestkau k Mokraušům Za dražkami, podle dědiny Teofila Celestina a pod lukau Václava Bečváříka pod 7 strychů, při tom chmelničku, druhau dědinu k Volduchům, podle dědin Jakuba Hymle a Ereta Vinopala pod 5 strychů a lukau jednau v Kalištích slove mezi dědinami Skalovskau a svatopetrskau pode Žďár jdauc ležící pod 7 sekáčů... prodal za sumu 24 kop grošů..."

Součástí prodeje tehdy byly také "jedna káď, sedm sudův polovičních, dva sudy věrtelní, dvě židličky a jedna dlauhá stolice."

Naposledy se s podobným příjmením setkáváme o sto let později, v polovině 18. století . Tehdy se v Rokycanech ženil muž jménem Tobiáš Račík.

 

Výměna dvorů mezi Janem Kebrtem a Jakubem Dlauhým

O Janovi Kebrtovi, synovi někdejšího želčanského rychtáře Jakuba, se poprvé dozvídáme roku 1587, když si chtěl v Želčanech vystavět novou kolnu. Protože neměl pro svůj záměr dostatek stavebního materiálu, požádal prostřednictvím rokycanské městské rady Jana Hradišťského z Hořovic, aby povolil svým hajným odprodat mu část dříví. K panství Jana Hradišťské patřily v té době sousední Chválenice a část nedalekých Střížovic.

Již o masopustu následujícího roku 1588 se dohodl Jan Kebrt s Jakubem Dlauhým ze vsi Chlumánek, se svolením obou vrchností, na výměně gruntů. Dvůr Jakuba Dlauhého se v Chlumánkách nacházel mezi statky Šimanovým a Kovářovým. Jakub Dlauhý slíbil ke svému gruntu Janovi Kebrtovi připlatit patnáct kop grošů míšenských, čtyři kbelce žita, čtyři kbelce ječmene, tři kbelce ovsa, jeden kbelec pšenice, osm kbelců hrachu a vůz. Také se zavázal, že do počátků Janovi Kebrtovi půjčí devět kbelců ječmene. Obě strany se dohodly, že si mohou ponechat úrodu, která vzejde z jejich již pohnojených a osetých polí. Janu Kebrtovi bylo navíc dovoleno vzít si do Chlumánek kolnu, kterou před nedávnem v Želčanech vystavěl. Jan Kebrt a Jakub Dlauhý navíc na jaře 1588 oseli v Chlumánkách dva kbelce obilí společně a dohodli se, že úrodu také společně sklidí. Nakonec se však Jan Kebrt a Jakub Dlauhý usnesli, že obilí sklidí pouze Jakub.

V době, kdy došlo k výměně statků mezi Janem Kebrtem a Jakubem Dlauhým, byl ještě majitelem vlčtejnského panství Kryštof z Roupova. V průběhu stěhování obou hospodářů však došlo k prodeji vlčtejnského panství Janu Hradišťskému z Hořovic, což vyvolalo nedorozumění a komplikace. Když si jel Jakub Dlauhý do Chlumánek pro úrodu, na kterou měl podle výše uvedené smlouvy nárok, zabránil mu v jejím sklizení místní rychtář. Janu Hradišťskému byla proto z Rokycan odeslána stížnost, která celý incident podrobně popisuje:

„Jakub Dlauhý, člověk poddaný náš ze vsi Želčan, jak by proti smlauvě v změně o dvory s Janem, někdy starého rychtáře synem, ze vsi Želčan, člověkem našim poddaným a posavad od nás nevyhoštěným, kterýž do vsi Chlumánek na jeho dvůr dosedl, v klizení obilí od rychtáře vašeho s konšelem ve vsi Chlumánkách  jemu překážka se děje, a dnešního dne z věcí jeho z pole mu sehnáni býti měli...“

Protože se ukázalo, že obilí bylo zadrženo na příkaz samotného Jana Hradišťského, vyslali k němu Rokycanští dva posly – radního Václava Šimonů a radního písaře Zikmunda Catestina. Jan Hradišťstký vyslancům sdělil, že o existenci smlouvy nebyl při koupi statku pánem z Roupova informován, a dal nově svolení, aby si každý hospodář mohl ponechat obilí, které zasel. K tomu Jan Hradišťský doplnil:

„Poněvadž Jan starého rychtáře při gruntu ve vsi Želčanech, ze kterého se vystěhoval, osil, nařizuji, aby se to vše i sežalo a do mandelů kladlo. A cožkoliv mandelů tam podobný vazby vyčteno bude, tolik při Chlumánkách aby sobě vzal. A co přes to přebývati bude, jemu Jakubovi k odvezení do Želčan pustí. Což se jaký pšenice dotejče, mnohem víc jí Jakub při Chlumánkách sil. Protož Janovi ukázán kus jeden prostřední, jiné dva kusy Jakub též sobě opatřiti má...“

Od roku 1589 se již jméno Jana Kebrta v rokycanských městských knihách nevyskytuje. Významnou osobností v životě Želčan se naopak stává Jakub Dlauhý. Ten je také okamžitě zvolen novým želčanským rychtářem. Stalo se to v době, kdy Jan Hradišťský, jako nový majitel vlčtejnského panství, opět rozfoukal trvale doutnající spor ohledně šenkování piva v Želčanech.  Rokycanská městská rada podnikla šetření a zjistila, že o posledním posvícení odvezli z Rokycan pivo pouze dva želčanští sedláci – Jakub Dlauhý a Adam Landshaut. Jakub Dlauhý odebral k šenku mladé pivo k vlastní potřebě a minimální množství – dvě poloviční a jednu velkou pintu – si přivezl také Adam Landshaut.

V roce 1589 si přivedl Jakub Dlauhý do Želčan dvě malé děti, Jiříka a Alžbětu, sirotky po svém nedávno zesnulém bratrovi. Otec obou dětí se jmenoval Hons Pilmon a před smrtí hospodařil na statku v Žákavě. Stejně jako jeho předchůdce v úřadě želčanského rychtáře, nebožtík Jan Škala, také Jakub Dlauhý měl celou řadu dlužníků, kteří nespěchali se splácením svých závazků.  Jedním z nich byl písař na panství Jana Hradišťského, Jakub. Jeho dluh Jakubovi Dlauhému byl roku 1590 vyčíslen následovně: „čtyřicet skopců po čtyřiceti groších a čtyři vepře po jedné kopě..., což vše summy třicet kop činí.“ Hradišťský písař želčanskému rychtáři zaplatil pouze deset kop a dalších dvacet kop nebyl schopen uhradit. V roce 1591 se písaři podařilo dluh snížit na pět kop a třicet grošů.

Také další finanční částky, na které Jakub Dlauhý marně čekal, nebyly zanedbatelné: Například Wolff Kurzpaur ze Šlovic mu dlužil dvanáct kop a 39 grošů za herku. Koně si před časem od Jakuba Dlauhého koupil otec Wolffa Kurzpaura, který však již zemřel. Jakub si stěžoval, že „Wolff Khurczpaur, přišedši do dvora jeho připověděl, že mu tuž herku sám zaplatí...“ Když se však k placení neměl, upozornil Jakub Dlauhý v dopise, poslaném prostřednictvím rokycanské městské rady proboštovi chotěšovského kláštera, že „taková herka v jednom dvoře vašem až posavad zůstává“.

Zdá se, že ani přes velký počet dlužníků nebyl rychtář Jakub Dlauhý na mizině a dokázal obratně obchodovat s realitami. V roce 1591 například koupil od Hanse Edelmanna želčanský dvůr zvaný Šemerovský, dnešní usedlost č. p. 15. Původní cena gruntu měla být 288 kop grošů, Edelmann nakonec Jakubu Dlauhému slevil na rovná dvě sta kop. V roce 1594 prodal Jakub Dlauhý tento statek za tři sta kop Honsovi Dapertovi. Žil nadále na svém gruntu od Jana Kebrta a zemřel roku 1609.