Více o aplikaci
Obec Chválenice
Chválenice č.p. 21
332 05 Chválenice
Chválenice
Jiří Sankot
Nejstarší písemné záznamy o vsi Želčany a také jména jejích majitelů nebo obyvatel se objevují již v letech 1377–1379. V roce 1377 jsou v souvislosti se sporem o obsazení chválenické fary jmenováni Jan a Vrbata ze Želčan, svědkové faráře Jindřicha Kabáta a vladyky Viléma z Pušperka. V roce 1379 jsou Želčany zmíněny v berním rejstříku Plzeňského kraje. V tomto případě jsou uváděna jména Mladota a Hohniber, jimž patřilo ve vsi šest statků.
Teprve šestnácté století se ale stává prvním obdobím, ze kterého se nám dochovalo větší množství zpráv o obyvatelích vsí na území dnešní obce Chválenice. Nejvíce těchto zpráv se týká právě vsi Želčany, v rokycanských a plzeňských městských knihách najdeme ale také jména lidí žijících v Chouzovech a ve farní vsi Chválenice.
Nejstaršími obyvateli Želčan jmenovanými v těchto pramenech jsou Skala (1529), Jíra (1530), dcera plzeňského měšťana Jana Plechšmída (1539), forman Mikuláš Samec Egrský (1541–1542), Linhart Čert (1542), Mikuláš Hillar (1542) a Kornpaur (1541–1547).
Nejstarší podrobná zmínka v rokycanských městských knihách pochází z roku 1546 a týká se prodeje dvora v Želčanech. Mikuláš Hillar prodával tehdy svůj statek v Želčanech Mikulášovi z Lokte za 130 kop grošů míšenských. Mikuláš z Lokte byl povinen zaplatit předem závdavek ve výši 40 kop a poté každoročně o velikonočních svátcích splácel 8 kop grošů. Ze smlouvy je patrné, že ke statku patřila louka a pole Na Průhlavnici. Tehdejší mrtvý a živý inventář při dvoru je ve smlouvě jmenován následovně: „vuoz a pluh s železy a s koni a se vším nádobím, všecko vosení (kromě Na Průhlavnici) ... dví prasat, sedm slepic a kohauth wosmý.“ Svědky při podpisu smlouvy byli želčanský rychtář Jan Landshaut, dále pak hospodáři Kabelka a Michal z Chválenic a sedláci Kinthmoth a Bláha z Chouzov.
V roce 1547 se v rokycanských trhových knihách dozvídáme o Kateřině Kornpaurové z Želčan, která se nyní ve městě usadila. Šlo pravděpodobně o velmi zámožnou ženu, jelikož ve zmíněném roce koupila v Rokycanech dva dvory. Nejprve si pořídila od Linharta tesaře „dvuor se všemi grunty se vším vobilím, což v stoduli a na poli jest“, a vzápětí přikoupila dům od Pavla řezníka. Pavel prodal Kateřině „duom svuoj s grunthy s všemi, kterýž sám držel, kromě laučky a chmelnice, kterýžto duom leží mezi Martinem Zahalečem z jedné a Pelcovým domem z strany druhé...“ Společně s usedlostí koupila Kateřina Kornpaurová od Pavla řezníka také „kuoň, vuoz, plauhy se všemi potřebami a bránu železnou k pluhu“.
Mezi nejstarší známé želčanské obyvatele je možné počítat také Kryštofa formana a Annu Vaňkovou. V roce 1569 se u Rokycanských přimlouval hejtman panství křivoklátského Václav Úlička z Úlic za propuštění rokycanského poddaného Kryštofa formana do poddanství křivoklátského. Anna Vaňková byla roku 1566 na panství Jiříka Markvarta z Hrádku a na Řenčích uvržena do šatlavního vězení a Rokycanští se pokoušeli zjistit, za jaký skutek je řenečským pánem trestána.
Jiný želčanský obyvatel, Petr Pohůnek, byl v dětství odveden do vsi Kamenný Újezd, ležící u Rokycan, k Jírovi Brožovi, který jej zde vychoval. Hospodář Jíra se však ke svému svěřenci pravděpodobně nechoval pěkně, a tak Petr Pohůnek z jeho hospodářství roku 1589 zběhl. Ukrýval se pak ve vsi Oplot u Přeštic u hospodáře Hřebauty. Protože bylo v této době výslovně zakázáno přechovávat na dvoře bez tzv. fedrovního listu čeládku z cizích panství, hrozil Hřebautovi za porušení daného nařízení trest. Jíra Brož se nakonec pro Petra Pohůnka osobně do Oplota vypravil.
Mnozí obyvatelé, kteří během 16. století žili v Želčanech, pocházeli z německých zemí. Příkladem byl Paul Hausknecht. Pocházel z hornofalckého města Tännesberg, ležícího 90 km západně od Klatov. Poté, co v roce 1568 nebo 1569 v Želčanech zemřel, zdědil jeho zdejší statek syn Leonhard. Z dopisu, který roku 1569 zaslala rokycanská městská rada měšťanům z Tännesbergu, se dozvídáme, že Leonhard má také v tomto městě po otci majetek, který v současné době spravují dva sirotci, jeho příbuzní. Leonhard prostřednictvím rokycanské městské rady žádal Tännesberské, aby mu zůstal tento majetek zachován. V roce 1574 byla již situace opačná – Leonhard se odstěhoval do Tännesbergu a pomocí dopisů rokycanským měšťanům se snažil udržet vliv nad svým majetkem v Želčanech.
Dalším Němcem žijícím v Želčanech do počátku 70. let 16. století byl pravděpodobně Jan Rubenhans, někdy zvaný též Rubhonso. Poprvé se o něm dozvídáme v roce 1570, kdy mu dlužil Jiří Holubecz z Velkých Šťáhlav 4 kopy a 7 grošů. Podruhé je Jan Rubenhans uveden v roce 1572 v souvislosti se svým propuštěním na panství Jiříka Kokořovce z Kokořova. O několik desítek let později se toto příjmení objevuje ve městě Rokycanech.
Poddanství želčanských obyvatel (1401–1589)
Od počátku 15. století byla vesnice Želčany společně se Žikovem, Chýnovem, Habrovou, Břízou, Němčovicemi, Klabavou a Lučištěm součástí rokycanského augustiniánského proboštství. Král Václav IV. potvrdil konventu zmíněné statky dne 3. května 1401. Proboštství bylo za válek husitských na krátkou dobu zničeno a kolem roku 1440 obnoveno. V roce 1546 byl majetek rokycanského proboštství králem Ferdinandem I. Habsburským zastaven městu Rokycany za 500 kop českých grošů, a to s podmínkou, že bude město vydržovat dva kněze. V roce 1575 prodal císař a král Maxmilián II. Habsburský veškeré dědiny někdejšího proboštství městu Rokycan. Konkrétně se jednalo o proboštský dům v Rokycanech (na místě dnešní fary), celé vsi Německou Břízu, Želčany a Ninice, ve vsi Ejpovice šest osedlých, ve Lhotě pět osedlých, v Kamenném Újezdě sedm osedlých a v Němčovicích tři osedlé a konečně pusté vsi Habrovou a Klabavu. Cena těchto statku byla 4742 kop 40 grošů. Tím se také želčanskou vrchností oficiálně stalo město Rokycany. Bohatnoucí a vzmáhající se Rokycany byly v roce 1584 povýšeno na královské město.
Město Rokycany, na rozdíl od Plzně, stranilo kališnickému vyznání. Po bitvě na Bílé hoře byly proto Rokycany potrestány za vzpouru a jejich obecní majetek byl částečně zkonfiskován. Město a jeho vsi byly také několikrát vypleněny vojáky. Roku 1629 se město Rokycany kvůli bídné finanční situaci rozhodlo prodat ves Želčany. V následujícím roce 1630 obdrželo pro svůj záměr královský souhlas. Želčany se tak staly součástí nebílovského kokořovského panství.
Vedle poddanských závazků vůči městu Rokycany (resp. rokycanskému proboštství¨) měli želčanští hospodáři v 16. století také jisté povinnosti vůči sousednímu vlčtejnském panství Kryštofa z Roupova. Tato povinnost spočívala v orání, mýcení, vyžínání a odevzdávání určitého počtu slepic.
Když v roce 1588 koupil od Kryštofa z Roupova vlčtejnské panství Jan Hradišťský z Hořovic, odmítali již želčanští hospodáři ve zvyklostech vůči hradu Vlčtejnu pokračovat. Na stížnost Jana Hradišťského v této záležitosti reagovala rokycanská městská rada roku 1589 obhajobou svých poddaných. Odmítla dopisem automatický nárok vlčtejnské vrchnosti na podobné služby od Želčanských, stejně jako dědičnou povinnost želčanských hospodářů vůči Vlčtejnu.
V dopise je také vysvětleno, jak povinnost Želčanských vůči vlčtejnské vrchnosti vznikla. Šlo o náhradu za možnost pást svobodně dobytek na pastvinách vlčtejnského panství. Podobným způsobem využívali Želčanští také rozsáhlé vrchnostenské pastviny rozkládající se na šťáhlavském panství Kokořovců z Kokořova. Naopak obyvatelé sousedních panství směli využívat pastviny želčanské. Severovýchodně od Vlčtejna se tak ke vsi Sedlec táhly velké plochy vrchnostenských pastvin, jež mohli pro svůj vlastní dobytek bez zábran využívat hospodáři z několika panství.
Původně měli Želčanští možnost užívat také pastviny na severozápadním svahu kopce Vlčtejna, pod nímž ležela nejen jejich ves, ale také Chouzovy. Zde se ale situace během 16. století prudce zhoršila. Vlčtejnská vrchnost tu nechala vybudovat velký ovčín a většina pastvin buď připadla k tomuto ovčínu nebo byla přetvořena na louky. Panský ovčák z Vlčtejna navíc často hnal své ovce i na pozemky chouzovských sedláků a ti si zoufali, že nemají kde svůj dobytek pást.
Želčanští sedláci se dostávali často do konfliktů s hospodáři z okolních vsí. Jedním z nejvážnějších důvodů pro takové neshody byly spory o pozemky. V této době neexistovaly pevně stanovené katastrální hranice, a tak se obě strany zpravidla odvolávaly na zvykové právo a na to, že jim sporná půda od nepaměti patří. Spory se vedly o lesy, dráhy, meze, louky i pole. Želčanští vedli v této záležitosti spory s nezvěstickými, vlčtejnskými i chouzovskými hospodáři, tedy obyvateli panství vlčtejnsko-roupovského. Neshody bývaly dočasně urovnány společnou návštěvou úředníků obou panství, kteří situaci prohlédli přímo v terénu a učinili dohodu.
První zprávu o podobném incidentu a jeho řešení máme z roku 1566, kdy si Želčanští stěžovali, že jim Nezvěstičtí posekali les. O dva roky později, roku 1568, vedli želčanští a nezvěstičtí hospodáři boj o dráhy. Při tomto sporu bránili Nezvěstičtí želčanským hospodářům ve vstupu a pasení dobytka na hraničních pozemcích. Spor byl v terénu řešen v pondělí po neděli Křížové roku 1568.
V roce 1573 si úředníci roupovského panství naopak stěžovali na Želčanské, že začali Chouzovským neoprávněně kácet les. Spory pokračovaly i v dalších letech, a to po celé hranici roupovského a rokycanského panství. V roce 1577 se situace vyostřila, když želčanští hospodáři navezli Nezvěstickým na louky kamení a vlčtejnská vrchnost pak odmítala s městem Rokycany spolupracovat při řešení dalších sporů, dokud Želčanští kameny neodstraní.
Neshody ohledně pozemků vyvrcholily roku 1579, kdy Kryštof z Roupova zakázal všemu obyvatelstvu rokycanského panství vstup na veškeré své grunty, s výjimkou silnic a svobodných cest a stezek. Zákaz se týkal mimo jiné ježdění, chození, pasení a myslivosti. Vyhrocení sporu se roku 1579 projevilo mimo jiné tím, že lidé z roupovského panství pobrali želčanským hospodářům koně a úředníci roupovského panství nepodnikali žádné kroky k nápravě.
V roce 1589 byl nově majitelem bývalého roupovského panství Jan Hradišťský z Hořovic. V souvislosti se změnou majitele panství docházelo k novým hádkám o pozemky pod Vlčtejnem, konkrétně v lokalitě Pod Hájem. Želčanští si stěžovali, že jim vlčtejnští chalupníci Valenta krčmář, Vít krejčí, Havel a Hans Laurper začali rozorávat jejich pole, přestože za Kryštofa z Roupova měli uzavřenou dohodu, kterou obě strany dodržovaly.
Ves Želčany, patřící rokycanskému augustiniánskému proboštství a později městu Rokycany, měla v 16. století oproti okolním vsím určitou nevýhodu. Nebyla zde zřízena krčma. K nápravě nepomohla ani prosba, kterou předneslo v roce 1558 poselstvo města Rokycan králi Ferdinandu I. Habsburskému. Vyslanci žádali o povolení k vysazení krčmy v Želčanech a v Bříze. Záměr Rokycanských, kteří měli roku 1558 Želčany zatím pouze v zástavě, narazil pravděpodobně na odpor okolní vrchnosti, která se obávala o výdělky ve svých vlastních krčmách ve Chválenicích a na Vlčtejně.
Přestože v Želčanech krčma nevznikla, sledovaly sousední vrchnosti žárlivě šenkování piva v této vsi. Zvláště, když se k jejich uším dostaly zprávy o tom, že se ve vsi občerstvují pocestní a podruzi, kteří již pak nezavítají do okolních vrchnostenských krčem, byl oheň na střeše. Stížnosti přicházely hlavně z vlčtejnského panství. Rokycanská městská rada želčanské hospodáře trpělivě bránila a ve svých listech okolním vrchnostem vysvětlovala, že ve vsi je odebíráno pivo pouze pro matky-šestinedělky a jen výjimečně pro vlastní potřebu některých sedláků.
Želčanským šestinedělkám zasílal rokycanský primas ročně třetiník piva, což byl sud obsahující 20–24 okovů, tj. kolem 1000 l. Pro „vlastní potřebu“ odebírali sedláci rokycanské pivo především o masopustu a během posvícení. Právě tyto dva svátky byly nejvýznamnějšími příležitostmi pro sousedská setkávání, společné veselí a návštěvy. Lidé si svátky řádně užívali a pivo teklo proudem několik dní. Však také o masopustu a během posvícení docházelo v Želčanech pravidelně k opíjení, hrubostem a výtržnostem.
Jedna z takových výtržností se odehrála o masopustu v roce 1571. Želčanský podruh Linhart byl tehdy při rvačce vážně zraněn Janem Medovým, synem hospodáře ze vsi Chlumu. Linhart měl "od líkaře časté nastupování" a musel se léčit několik neděl. "Mnoho zameškav a utrativ" proto žádal, aby se s ním Jan Medův z Chlumu finančně vyrovnal. Ten sice na rokycanském rathauze slíbil, že "se s ním rád o takovém zranění smluviti a smlouvau srovnati chce", když však mělo dojít ke splnění slibu, "na ten čas ho opět některými posměšky odbejvá."
Želčanský rychtář měl sice od své vrchnosti poručeno nešenkovat bez „vůle panské“ pivo, toto nařízení se ale nejspíš v Želčanech běžně obcházelo. První zprávu o sporech kolem šenkování v Želčanech máme z roku 1575, kdy majitel sousední vsi Chválenice Častolár Hradišťský z Hořovic důrazně žádal Rokycanské, aby zastavili šenkování piva v Želčanech.
Počátkem roku 1578 byl želčanský rychtář Jan Škala udán, že přes zákaz a bez vědomí své vrchnosti provozuje ve vsi šenk. Z Rokycan byl na místo vyslán radní Václav Barek, aby toto udání ověřil. Následně podal zprávu, že želčanský rychtář „tím se vymlauval, že jest pro potřebu veselí takové pivo sobě bral, a že jest ho žádnému za peníze nedával než hutníkům z Nezvěstic o masopustě a v škaredau středu...“
Dne 3. března 1578 proběhl na rokycanském rathauze další výslech k nepovolenému šenkování „a dalšímu neřádu“ ve vsi Želčanech. Dne 11. června 1578 oznámil rokycanský primas městské radě další stížnost Kryštofa z Roupova, majitele vlčtejnského panství. V tomto „ohradním psaní“ se uvádí, že Želčanští „piva brali a svobodně šenkovali...“ Následovalo udání, že místní sedláci „z Dobřan a z Plzně piva sobě k šenku bráti měli“. Místní sedláci v čele s rychtářem Janem Škalou sice takové nařčení popřeli, přesto byli potrestáni. O této návštěvě se zachoval v rokycanském radním protokole následující zápis: „...I tak na Šemera stala se otázka: čím povolením jest dva polauvozy piva starého vydal. Ten se manželkau svau v šesti nedělích ležící vymlauval. Kterechžto není vejmluva přijata, ale rychtáři a jinejm, kteří se šenku dotejkali, vězení nalezeno, aby napotom s vědomostí vrchnosti šenkovali...“
Brát pivo od jinud než z Rokycan se prostě nevyplácelo. Ve věci šenkování piva byli ale Rokycanští vůči nářkům Kryštofa z Roupova neoblomní. V roce 1579 obdržel majitel vlčtejnského panství z Rokycan dopis následujícího znění:
„Jak bychom sobě nově zarazili krčmy a šenk ve vsi Želčanech, tak, že netoliko jeden v taverně tej ve vsi byl, ale také podruzi a pocestní, tomu všemu jsme vyrozuměli, i na to vám i jménem vší obce odpověď od sebe dáváme, že o tom žádné vědomosti jsme neměli a nemáme, aby kdo z lidí poddaných našich jakou krčmu tu na gruntech našich ve vsi Želčanech zaraziti měl a šenkovati, toliko samy šestinedělky, když která jest, že jsau piva braly. A jestliže toho jiné zprávy míti ráčíte, o čem bychom my vědomí míti neměli, rádi se o tom více dozvíme.“
V roce 1588 byl nově majitelem vlčtejnského panství Jan Hradišťský z Hořovic, který zdědil po otci Častolárovi také ves Chválenice. Jak na Vlčtejně tak ve Chválenicích měl své vejsadní krčmy a těžce nesl pokračující šenkování piva v Želčanech. Po jednání s Rokycanskými nakonec uznal právo želčanských šestinedělek na třetiník piva dodávaný ročně primasem z Rokycan. Zdá se ale, že tímto krokem se situace neuklidnila a Želčanští nadále pokoutně šenkovali.
V roce 1589 se stal želčanským rychtářem Jakub Dlauhej, který se z předešlých problémů poučil a na svých pozemcích si zřídil malou chmelničku, aby si mohl pro vlastní potřebu vařit pivo. Na neustálé stížnosti přicházející z panství Jana Hradišťského z Hořovic odpověděli Rokycanští toho roku vysvětlením, že mladé pivo k vlastní potřebě odebrali o posledním posvícení pouze rychtář Jakub Dlauhej a sedlák Adam Landshaut. Adam Landshaut měl odebrat dvě poloviční a jednu velkou pintu.
Teprve v roce 1607 se objevuje Adam Landshaut, majitel dnešní želčanské usedlosti č. p. 15, v dopisech rokycanské městské rady poprvé jako oficiálně přiznaný „krčmář želčanský“. První zmínka o želčanském krčmáři je nicméně opět spojena se sporem mezi vrchnostmi. Při dopravě starého piva z Rokycan do Želčan byl totiž Adamu Landshautovi náklad na území šťáhlavského panství Adama Jiřího Kokořovce z Kokořova zabaven. Zdá se, že právě v této době byla v Želčanech oficiálně zřízena taverna, se kterou se okolní vrchnost nedokázala vyrovnat. Rokycanská městská rada její otevření samozřejmě hájila. Například v listě Purkartu Točníkovi z roku 1608 žádá, aby proti želčanské krčmě nebyl, protože „šenku v této vsi se od starodávna používalo.“
Směna zboží a obchod v rámci jednoho panství i mezi obyvateli různých panství bývaly také v 16. století každodenní záležitostí. Výměna zboží byla nazývána "freymarkem", zatímco pro nákup nebo prodej byl používán všeobecný termín "trh". Typickým příkladem freymarku byla výměna dvorů uskutečněná mězi Janem Kebrtem ze Želčan a Jakubem Dlauhým z Chlumánek v roce 1587. O 250 let později popsal rozdíl mezi freymarkem a trhem ve svém slovníku Josef Jungmann následovně:
"Při trhu má býti snešenj o summu a gisté penězi placenj, ginak by nebyl trh, než freymark nebo směna. Nebo Mince nemagj, ale we wšeligakých wěcech s přespolními kupci freymarku a směny užjwagj. Nebo Wšickni k nim přigjžděgj a w freymarku a směňowánj wěcj gedněch za druhé handlugj."
Ne vždy dopadl freymark ke spokojenosti obou stran a vzájemné spory mohly vyvolat velké nepříjemnosti, na něž doplatily i nezúčastněné osoby. Například v roce 1581 si stěžoval řezník z panství Jana Černína na Štěnovicích, že mu dluží želčanský občan Matouš Khytl za krávu, kterou mu měl tento řezník přímo v Želčanech freymarkem dát. Matouš Khytl naopak tvrdil, že nikdy s řezníkem z panství Jana Černína nejednal a žádný dobytek od něho nepřijal. Krávu, kterou choval na svém dvoře, prý řádně koupil a zaplatil, přičemž se odvolával na svědectví svých sousedů. Problém byl, že kvůli nevyřešené řezníkově stížnosti odmítal Jan Černín na Štěnovicích pomoci jinému želčanskému sedlákovi, Bláhovi Šemerovi, při vrácení částky 4 kop grošů míšenských, které mu dlužil Bartl hrnčíř ze štěnovického panství.
O nejstarší vraždě na území vsi Želčany a obce Chválenice se dozvídáme z přímluvného psaní odeslaného roku 1539 z plzeňské radnice rokycanskému proboštovi. Připoměňme si, že konventu rokycanských augustiniánů v té době ves Želčany patřila. Jmenovala se ale trochu jinak – známá byla pod názvem "Zeličany". Neznáme okolnosti tragédie a netušíme ani, na kterém dvoře se odehrála.
Před mordem bydlela na statku dcera plzeňského měšťana Jana Plechšmída společně se svým manželem a jeho rodiči. Během krveprolití zemřeli oba muži a jejich ženy na statku osiřely. Protože se již ve svém zeličanském dvoře necítily bezpečně, zůstaly bez prostředků a nedokázaly se postarat o hospodářství, uprchly do Plzně k Janu Plechšmídovi.
Tím proti sobě popudily zeličanskou vrchnost, rokycanský konvent. Zběhnutí z panství bez svolení pánů bylo tehdy velkým přestupkem, a to přesto, že se obě ženy pokoušely rychle prodat zeličanský dvůr a za utržené peníze si chtěly na panství rokycanského proboštství koupit skromnější obydlí a ušetřit část peněz na živobytí. Dvůr se sice podařilo s pomocí Jana Plechšmída prodat, rokycanský konvent však peníze zadržel a odmítal je oběma nešťastnicím vydat.
Právě z toho důvodu vznikl na plzeňské radnici zmíněný přímluvný dopis, díky kterému se dozvídáme o nejstarším mordu v dnešních Želčanech.
Třicetiletá válka a léta, která po ní bezprostředně následovala, výrazně zamíchaly skladbou obyvatel ve všech vsích na jižním Plzeňsku. Rodiny opouštěly tváří v tvář válečnému plenění domovy, ve kterých po desetiletí žily, a hledaly bezpečnější útočiště na jiných panstvích. Z Želčan odešlo téměř veškeré původní obyvatelstvo. Jediné původní příjmení, které dlouhou válku přečkalo, je Škala.
Dodnes není jasné, zda je dnešní rodina na želčanském statku č. p. 11 potomky původních Škalů ze 16. století, nebo zda zdědila jméno takříkajíc "po chalupě". Koncem 16. století totiž přešel statek sňatkem nejprve na hospodáře Jiříka Merla a později, v letech 1599–1616 došlo k jeho dělení a prodeji.
Ve druhé polovině 16. století hospodařil na tomto dvoře rychtář Jan Škala, kterému bude v následujícím textu věnována velká pozornost. Jan Škala byl dvakrát ženatý. Z jeho prvního manželství pocházeli synové Jíra a Tůma a dcery Dorota a Marta. V roce 1577 se Jan Škala oženil podruhé. S druhou manželkou Marjánou měl syny Linharta, Jana a Matouše. V době Janova sňatku s Marjánou byly již jeho děti z prvního manželství dospělé. Dcera Dorota se provdala roku 1571 a dcera Marta odešla z domu rok po otcově svatbě. V roce 1581 se oženil také Tůma. Nejstarší Jíra zůstal pravděpodobně svobodný a zemřel před rokem 1590.
Po smrti rychtáře Jana Škaly v roce 1590 zdědila dvůr jeho druhá manželka Marjána. Přestože se po Škalově smrti, roku 1591, na dvoře usadil druhý Marjánin manžel Jiřík Merl, původem z Nadryb, existovalo z obou manželství Jana Škaly příliš mnoho dospělých a dospívajících zájemců o otcovské dědictví na to, aby statek přešel do rukou rodiny Jiříka Merla.
Co vlastě víme o Marjáně Škalové a jejím druhém muži? Jiřík byl mnohem mladší než jeho předchůdce Jan Škala. Byl pravděpodobně také mladší než Marjána, a ta žárlila na všechny hezké dívky, za kterými se otočil. Své by o tom mohla vyprávět děvečka Barbora, kterou roku 1596 Marjána v podstatě vyhnala ze statku, protože ji obviňovala ze svádění hospodáře Jíry.
K majetkovému vyrovnání mezi sirotky z druhého manželství Jana Škaly, vnukem Tomášem po zesnulém Tůmovi z prvního manželství, vdovou Marjánou a jejím druhým manželem Jiříkem Merlem došlo až devět let po Škalově smrti, v roce 1599. V té době již byly vyřízeny nároky Janových dětí z prvního manželství. Synové Jíra a Tůma již nežili, zatímco dcery Dorota a Marta byly dávno provdány do okolních vsí a z otcovského gruntu byly vybyty věnem.
Ke Škalovskému dvoru patřily v 16. století vedle statku, polí a luk také mlýnec (malý mlýn), část Olešenského potoka a rybníčky. Do mlýnce na škalovském gruntu si dávali semlít obilí nejen lidé ze vsi, ale také z okolních panství, jak o tom máme svědectví například z roku 1574. Poslední zprávu o mlýnci máme z roku 1617, kdy byl společně se statkem prodán ovčákovi Kašparu Hyrcingerovi. Podle nedávno nalezených ohořelých trámů a ústní legendy v rodině Škalových lze předpokládat, že za třicetileté války mlýnec vyhořel. Po válce již o mlýnu v Želčanech nemáme žádné zprávy, a to ani v nejstarší pozemkové knize z 80. let 17. století.
Když se v roce 1599 vyrovnávali sirotci po Janu Škalovi se svou matkou Marjánou a otčímem Jírou Merlem, obdrželi Marjána s Jiříkem jako svůj dědický díl jednu pětinu gruntu, zvanou "poustka Škalovská". Ve smlouvě zapsané do veské trhové knihy města Rokycan je rozsah majetku určeného Marjáně Škalové a Jiříkovi Merlovi popsán následovně:
"...paustka Škalovská a při ní trávník ležící, dědina K Březí pod 2 kbelce, dědina K Hájům pod 4 kbelce, dědina Auvar pod 1 kbelec s laučkau pod dva vozy sena, dědina K zahradám pod 2 kbelce, dědina k Chválenicům mezi cestami pod 3 kbelce, dědina v témž místě pod cestau pod 2 ½ kbelce, s auvarem pod dva sekáče, dědina v Bojanech pod tři kbelce a druhá nad vsí pod 1 ½ kbelce, lauka též v Bojanech pod dva sekáče, dědina K stráním pod 1 kbelec, na zahradě 6 záhonů, a u chalupy landshautovský laučku pod jeden vůz sena..."
Ještě v témže roce prodali Marjána a Jíra svou poustku želčanskému rychtáři Jakubovi Dlauhému a odstěhovali se ze vsi. Jakub Dlauhý nechal na poustce vystavět chalupu. Když později, roku 1610, zemřel a chalupa s poustkou byly prodány jeho strýci Jírovi Pilmonovi, popisuje se ve veské trhové knize města Rokycan usedlost následovně:
"...chalupu na paustce nově vystavěnou... s dědinami, lukami, trávníkem, též chmelničkau nově zdělanou, ... k tomu dvě tažný herky, dvě starý ovce, jedno jehně, jeden dobrý vůz, sekery dvě, jednu starou a jednu novou, jednu plužní stolici řezací, kosu, jednu motyku, jeden kůl záložný, dvě železné lopaty, jeden kord, dvě kratze, brus točící, pytle čtyři, dva řetězy, dříví latrového šestnáct later, stoh votýpek, sedm slepic, jednoho kohouta, Jírovi Pilmonovi, strejci nebožtíka vlastnímu, za sumu 150 kop...."
Zatímco poustka Škalovská, jedna pětina původního gruntu, přešla do rukou rychtáře Jakuba Dlauhého, majitelem Škalovského dvora se stal syn Jana Škaly, Matouš. Matouš Škala zde hospodařil s manželkou Zuzanou. Narodilo se jim postupně pět dětí – Jíra, Jan, Zuzana, Bernard a Markéta. Poté, co hospodář Matouš Škala zemřel, provdala se vdova Zuzana za Václava Kavku. Nový hospodář si ale dvora nehleděl a přivedl jej téměř ke zkáze. V roce 1611 statek odprodal městu Rokycany a to jej o rok později prodalo synovi zesnulého Matouše Škaly Jírovi a jeho manželce Keruši. Jíra byl vnukem bývalého želčanského rychtáře Jana Škaly, ale o rodinný grunt nestál.
V roce 1616 proto Jíra s Keruší prodali svůj dvůr se vším příslušenstvím ovčákovi Kašparu Hyrcingerovi. Dostali za něj neuvěřitelných 800 kop grošů míšenských, což byla více než dvojnásobná cena oproti ostatním statkům ve vsi. Za 220 kop grošů si pak koupili v roce 1617 od Václava Hanimeda na Páteckém předměstí v Rokycanech dvůr zvaný Plátenický. Během první dekády třicetileté války byl však tento dvůr vypálen vojáky a hodnota celého spáleniště klesla na deset kop zlatých. Zdá se, že Jiřík Škala v té době již nežil. Svědčí o tom následující zápis v městské trhové knize z roku 1628:
"Letha 1628, ve čtvrtek památky Fabiána Šebestiána za pana purgmistra Bartoloměje Czirrina, Jan Škala stoje osobně v radě, k tomu se přiznal, že jest prodal místo spáleniště, kde někdy dvůr Jiříka Škaly bratra jeho vlastního, slove od starodávna Pláteníkovic, byl s zahradou ... na předměstí páteckém ležící, a to Matouši Labovi a Dorotě manželce jeho za 10 kop."
Situace na Škalovském dvoře v Želčanech nebyla v letech "české rebelie" lepší. Nejprve si ale pojďme představit živý a mrtvý inventář, který se zde nacházel v letech 1611–1616: 4 herky tažné, 6 krav dojných, 1 jalovice, 2 volci roční, 1 tele odstavené, 9 ovcí, 2 sprasné svině. Roku 1612 byly na statku tři krávy, čtyři telata, jedna stará svině a dvě prasata. Roku 1616 se při dvoře nacházely dvě klisny v ceně 60 kop, dvě krávy, dvě jalovice, jedno tele loňský, jedno tele letošní a jedna stará svině, jedna brána s dřevěnými hřeby (1611, 1612), jedna brána železná (1616) a jedna brána dřevěná, jeden vůz vokovaný a půl druhého bosýho (1616) a pluh (1616).
Nový majitel Kašpar Hyrcinger držel Škalovský dvůr v Želčanech minimálně do roku 1622. Tehdy byl statek, který Kašpar ještě nestihl Jírovi Škalovi splatit, vyplundrován vojáky a nešťastný majitel se jej chtěl zbavit. V rokycanské veské trhové knize se o tom dochoval následující zápis z roku 1622:
"Poněvadž grunt tento, po tato léta, za času trvající rebelie české, od lidu vojenského nanejvýš k spuštění a zplundrování přišel, takže i dědiny ladem leží a se neosívají a Kašpar Hyrcynger od něho upustiti chtěl, pokudž by mu nic sleveno z něho nebylo, jsouce od rychtáře timákovského a konšelů jeho znova, jak v své podstatě zůstává, pošacován, učiniv mu zlehčení z něho 395 kop, doplatit má mimo to, co navíc vydal, 135 kop (od čehož upustil a toho užití nežádá) sumy 350 kop níže psaným způsobem, počna o hromnicích léta budoucího po 10 kopách a tak za 4 léta po vyjití vejrunky platiti po 15 kopách."
O dalším prodeji gruntu se zprávy nedochovaly. Po završení války, v roce 1654, již na rodinném statku hospodařil sedlák Tomáš Škala. Zůstává tak nezodpovězená otázka – byl tento Tomáš potomkem zmíněného Kašpara Hyrcingera, který přijal jméno "po chalupě", nebo se grunt během válek vrátil do držení potomků rychtáře Jana Škaly?
Největší želčanský statek, dvůr Škalovský, leží od nepaměti na jižním okraji vsi, při silnici vedoucí na nedaleký hrad Vlčtejn. Výše zmíněný hospodář a pozdější želčanský rychtář Jan Škala byl člověk svéhlavý a temperamentní, kterému na druhé straně nechyběla ochota ručit v případě potřeby za sousedy a bít se za právo a spravedlnost do takové míry, že několikrát skončil v temné šatlavě. Místní lidé si Jana Škaly vážili, ale vrchnost na sousedních panstvích jej ale neměla ráda.
První stížnost na hospodáře Škalu se dochovala z roku 1566, kdy byl přistižen při lovu na pozemcích pána Kryštofa z Roupova. Je třeba upozornit, že k panství Kryštofa z Roupova tehdy patřily také sousední vsi Vlčtejn a Chouzovy. Hranice pozemků tehdy byly velmi sporné. Protože dědiny Jana Škaly přímo sousedily s pozemky panství roupovského, mohl být Jan Škala lehce obviněn z pytlačení na cizí půdě. Jan Škala byl při lovu zajat a odvlečen na zámek Vlčtejn, kde byl uvězněn. Protože nechtěl uznat, že by vědomě pytlačil na panství Kryštofa z Roupova, měl být podroben právu útrpnému. Naopak želčanská vrchnost, město Rokycany, žádala Škalovo propuštění a byla připravena jej vyslechnout na rokycanském rathauze. Další pokračování případu se nepodařilo dohledat.
Mezi jinými hospodářskými zvířaty choval Jan Škala na svém dvoře stádo ovcí. Protože Želčany v té době pravděpodobně neměly svého vlastního pastýře, využívali místní hospodáři, včetně Škaly, služeb pastýře z roupovského panství. Na Vlčtejně, poblíž dnešního hospodářského dvora, býval v té době velký ovčín. Roku 1567 svěřil Jan Škala své stádo pacholkovi ovčáka z Vlčtejna. Ten ale při hlídání ovcí usnul a stádo se rozuteklo. Zpráva se donesla k hospodáři, který s pomocí čeledi sehnal stádo dohromady. Některé ovce však chyběly. Ozbrojeni ručnicí a cepy, vydali se Jan Škala s čeledí za vlčtejnským ovčákem opatřit si chybějící ovce. Ovčák se přesile vzdal. Stěžoval si však u Kryštofa z Roupova, že jej Škala ohrožoval ručnicí. Přestože hospodář při vyšetřování tvrdil, že mu ovce opatřili pouze čeledíni ozbrojení cepy, opět jej za hrubé chování čekala šatlava.
Naopak v roce 1573 se Jan Škala stal pro dvanáct kbelců ovsa ručitelem chouzovského pastýře Víta, který u něho pásl stádo ovcí. Tímto vstřícným gestem se ovšem dostal do nového sporu s pánem Kryštofem z Roupova. Pastýř Vít se totiž neočekávaně stal ovčákem na zcela jiném panství (označení v rokycanských městských knihách jako panství Jindřicha z N. a na Ž) a bez zaplacení odešel z vlčtejnského panství. Jan Škala se zdráhal zaplatit Kryštofovi z Roupova za dvanáct kbelců ovsa, ale nakonec mu pravděpodobně nic jiného nezbývalo.
Na Škalovském dvoře se z ovčí vlny dělala česaná příze. V roce 1566 dal Jan Škala 47 loktů této příze Matějovi, Čiminovu synu ze vsi Chlumu, aby z ní udělal plátno a prodal je. Matěj Čimin skutečně plátno prodal, ale Škalovi za přízi nezaplatil. Želčanský hospodář jej proto nechal obstavit. Matěj byl z Chlumu přiveden želčanským rychtářem Jakubem Kebrtem do Želčan a vsazen do místní šatlavy. Protože měl nejspíš dluhy také ve Střížovicích, byl Matěj později z Želčan odveden střížovickým rychtářem Hrubým. Ten však Matěje Čimina ze šatlavy nakonec propustil, aniž by se s Janem Škalou vyrovnal. Snaha želčanského hospodáře domoci se peněz za přízi byla o to složitější, že vrchností Jana Škaly bylo město Rokycany, zatímco vrchností rychtáře Hrubého byl vladyka Václav starší Točník z Křimic a Matěj Čimin byl poddaným vladyky Jana nejstaršího z Přestavlk, Chlumčan a na Újezdě.
Koncem 60. let 16. století měli Jan Škala a jeho syn Jíra na sousedním vlčtejnském panství Kryštofa z Roupova velmi problematickou pověst. Například v roce 1567 žaloval Kryštof z Roupova na „Škalu mladého z Želčan, že mu opět některau protimyslnost činí“. V roce 1570 Jíra Škala tuto svou pověst potvrdil, když urazil Důru Štěpánovic, dívku ze vsi Žákavy na roupvském panství. Jíra se bránil. Označil za lež tvrzení, že by „v nějaké všetečné mluvení se dával“ a naopak obvinil Důru, že právě ona „o něm neslušné věci mluviti měla“. Důra i její otec Štěpán trvali ale na potrestání Jíry Škaly, přičemž o trest opakovaně žádal také Kryštof z Roupova. Rokycanské městská rada proto Jíru ztrestala šatlavou, kde strávil devět dní přikován za obě nohy.
V roce 1573 se začal o Jana Škalu blíže zajímat Kryštof Loubský z Lub a na Řenčích. Majitele řenečského panství zaujal želčanský hospodář tím, že dlužil peníze za koně jeho poddanému, Janu Černému ze vsi Řeneč. Kryštof Loubský nejspíše okamžitě ohodnotil Škalu jako jednoho z dlužníků, na které je třeba dávat si pozor. Hospodáře tak čekal poměrně náročný rok plný problémů. Následující trampoty sice již nesouvisely s dlužnou částkou za koně, ale důležitou roli v nich hrál právě Kryštof Loubský.
Do případu ukradených kovadlin se při tom roku 1574 dostal Jan Škala dílem nešťastnou náhodou a dílem vlastní paličatostí. Základem celého případu byl spor mezi švagry Jiříkem Markvartem z Hrádku a Kryštofem Loubským z Lub o dvě kovadliny. Jiřík Markvart z Hrádku byl do nedávna, po svých předcích, majitelem řenečské tvrze a řenečského panství. Žil však rozmařile, zadlužil se a po roce 1571 byl nucen tvrz s celým panstvím prodat svému švagrovi Kryštofovi Loubskému z Lub.
Mezi lidmi, kterým Jiřík Markvart dlužil, byli také želčanský sedlák Jan Škala. Když se hospodář domáhal u Jiříka Markvarta z Hrádku zaplacení dluhu ve výši 6 kop grošů míšenských, vyslal jej vladyka do Rokycan k měšťanu Albrechtu Trnkovi. Rokycanský měšťan Albrecht Vorel, zvaný také Trnka, na tom s manželkou Barborou Trnkovou ohledně dluhů nebyli o moc lépe než Jiřík Markvart z Hrádku. Rokycanské městské radě chodily na manželský pár stížnosti z Blovic, Březnice, Rožmitálu, Švihova, Zelené Hory, a dokonce až ze Slavonic. Dluhů a dní strávených v šatlavách měli manželé nepočítaně. Jiřík Markvart z Hrádku Jana Škalu pověřil, aby si jako náhradu za nezaplacený dluh u Albrechta Trnky vyzvedl dvě kovadliny, které před časem Albrechtovi daroval. Jan Škala netušil, že ve skutečnosti nejspíš nešlo o dar, ale o splacení jakéhosi jiného dluhu.
Poté, co se řenečského panství ujal Kryštof Loubský z Lub, začal při inventuře majetku pátrat po dvou ztracených kovadlinách. Postupně přišel na stopu Jana Škaly. Ten nezapíral, že od Albrechta Vorla kovadliny přijal. Odmítl je ale odevzdat Kryštofovi Loubskému. Byl proto obstaven přeštickým rychtářem a skončil v Přešticích v šatlavě. Rokycanská městská rada si vymohla propuštění Jana Škaly ze šatlavy, aby mohl být s kovadlinami kvůli jejich identifikaci odvezen do domu Albrechta Trnky v Rokycanech.
Albrecht Vorel a Barbora Trnková byli, shodou okolností, o několik týdnů dříve také propuštěni ze šatlavy, kde si odpykávali jeden z mnoha trestů za své dluhy. Po zdravotní stránce na tom byli bídně. Několik týdnů nebylo možné je doma v Rokycanech dostihnout, protože museli být v péči „líkaře“. Když konečně vyslanci přivezli Jana Škalu s kovadlinami do domu Albrechta Vorla, našli oba manžele, kterak „posavad nemocni leží... oba dva se k tomu přiznávají, že to ta jedna nakovadly jest, kterauž od nich před lety on Skala byl vzal.“
Protože Albrecht a Barbora Trnkovi poznali jednu z kovadlin, dostal Jan Škala příkaz odvézt neprodleně obě kovadliny do Řeneč a složit je zde „mezi mosty“. Poté měl být za krádež kovadlin uvržen do vězení přímo v Rokycanech. Přestože Janův syn Jiřík Škala vzápětí ohlásil do Rokycan, že s otcem kovadliny do Řeneč podle příkazu odvezli, přišel o několik dní později na rathauz dopis od Kryštofa Loubského z Lub. Stěžoval si v něm, že kovadliny od Jana Škaly stále neobdržel. Když v zápětí přišla stejná zpráva také od přeštického rychtáře, byl Jan Škala okamžitě „pro svou urputnost, váhavost a nepilnost šatlavou ztrestán“. Do šatlavy byl uvržen také jeho syn Jiřík, a to proto, že „jinak nám zprávu dal, a neníčko se jinak našlo“. Rokycanští slíbili Kryštofovi Loubskému, že celou věc „jakž od otce jeho tak i od Jíry k slušné nápravě sobě přivedou“. Nakonec byly kovadliny skutečně složeny v Řenčích před Kryštofem Loubským, došlo ke zrušení „obstavunku“ v Přešticích a Jan a Jíra Škalovi se ocitli na svobodě.
V roce 1576 musel Jan Škala řešit další nepříjemnost, tentokrát byl opět ve sporu s úředníky panství Kryštofa z Roupova. Tehdy koupil Škala dříví od Jana krčmáře z Vlčtejna. Úředník roupovského panství Jan Bernart z Mílí však nechal Škalovi na udání vlčtejnských hajných celý náklad dříví přímo na jeho dvoře v Želčanech zabavit a odvézt na Škalově voze do Poříčí. Hospodář, který si nebyl vědom žádného pochybení a za případné podvody vlčtejnského krčmáře nechtěl nést zodpovědnost, se pak marně dožadoval vrácení zabaveného vozu.
V polovině 70. let 16. století se Jan Škala stal rychtářem vsi Želčany. Šlo tehdy pravděpodobně již o staršího člověka a vdovce. Každý rychtář měl dva pomocníky, tzv. konšele, s jejichž pomocí vykonával právo dotýkající se želčanských obyvatel. Rychtář měl například právo obstavovat obyvatelstvo v Želčanech i okolních vsích pro dluhy, zatýkat provinilce a vsazovat je do místní šatlavy.
V roce 1577 se rychtář Škala podruhé oženil, a to s mladou dívkou Marjánou, dcerou hospodáře Víta Lišky z Želvic na zelenohorském panství. Záhy po veselce kdosi Janu Škalovi jeho dvůr záměrně podpálil a všechny budovy mu shořely. Protože neměl dostatek dřeva, obrátil se na převora plzeňského dominikánského kláštera s prosbou, aby mu odprodal dříví ze svých lesů u Střížovic.
V okolí Želčan žila celá řada lidí, kteří měli důvod rychtáři Škalovi škodit. Na jedné straně to byli ti, kteří mu nedokázali splatit své dluhy, na straně druhé lidé, kterým dlužil Jan Škala. Mezi prvně jmenované patřil Jan Pracna ze vsi Nezvěstic s dluhem 5 kop grošů, na jehož placení želčanský rychtář marně čekal již šestým rokem. Škalovi v této době dlužili také Bláha Bastl a Kašpar rychtář, oba ze vsi Chouzov. Naopak želčanský rychtář se neměl k zaplacení dluhu 3 kop grošů u Vavřince pekaře v Rokycanech a 3 kop grošů u ševce v Libákovicích.
Existoval ještě jeden důvod, proč nebyl Jan Škala v okolí oblíbený. Jak již bylo uvedeno dříve, želčanští hospodáři měli spory se sousedními vesnicemi o pozemky – lesy, pole, louky, dráhy a meze. Jako rychtář se Jan Škala vždy urputně zastával svých želčanských spoluobčanů, což mu na popularitě v okolních vsích nepřidalo.
Další problémy si Jan Škala přidělával tím, že jako bohatý sedlák a rychtář ručil za další chronické dlužníky ze své vsi. Jedním z nejznámějších byl Bláha Šemer. Blažej měl navíc ostré spory se svým švagrem, krčmářem Valentou ze vsi Chlumánek, a rychtář Jan Škala byl čas od času se svým svědectvím povolán před úředníky na "zámku Vlčtejně".
V roce 1578 se Jan Škala sám dostal před soud ve městě Rokycanech, a to kvůli velmi kuriozní záležitosti. Spolu s dalšími hospodáři v Želčanech byl původně zatčen pro neoprávněné šenkování piva. Během pobytu v Rokycanech přišly na Jana Škalu ale ještě další stížnosti, jedna z nich obzvláště závažná.
Jan Škala byl obviněn ze smrti nemocného koně v mokroušském dvoře, o kterého měl za úkol pečovat. Mokroušský dvůr sloužil jako obecní dvůr města Rokycan. Jaký k němu měl Jan Škala vztah a jaké zde měl konkrétní povinnosti, není jasné. Do tohoto dvora byla mimo jiné odváděna hospodářská zvířata z usedlostí, které odúmrtí připadly městu Rokycany. Jan Škala měl podle obvinění koni „krmi vypustiti“ a „svou nedbanlivostí“ „svévolně jej zmařiti a umořiti“. Jednání v této otázce probíhalo na rokycanském rathauze v březnu roku 1578. Obecní radnice měla tehdy dvě světnice, horní a dolní“. Spory podobného typu se řešily v „dolní světnici“. Původně byly Janu Škalovi uloženy dvě možnosti nápravy – „aby čtyři kopy zaň složil a z města nechodil, aneb jinýho na to místo postavil“. Nakonec byl ale 22. března želčanský rychtář propuštěn s tím, že se má na rathauz vrátit s penězi. O nepovoleném šenkování piva již není v radních protokolech ani slovo.
Ve stejném roce vdával Jan Škala svou dceru Martu za Valentina Trapšula, dělníka pracujícího v hamru na panství Kryštofa z Roupova. Kryštof z Roupova požádal o propuštění Marty Škalové z rokycanského panství. Jan Škala měl povinnost se k této záležitosti vyjádřit. Dostavil se tedy opět, tentokrát společně s dcerou Martou, na rokycanský rathauz. S jejím propuštěním na panství Kryštofa z Roupova souhlasil pod podmínkou, že „mu toliko list zachování svého ukáže“.
Do nových problémů se rychtář Jan Škala dostal v roce 1580. Stížnost opět přišla z panství Kryštofa z Roupova. Rychtář Škala měl bez příčiny na svém dvoře zranit dva poddané z Blovic, Vavřince Čadíka a jeho syna. Jan Škala se hájil tím, že pouze zjednával v Želčanech, kam oba muži zavítali, právo. Podle Škalova sdělení vedl Vavřinec Čadík se synem v Želčanech oplzlé řeči, kterým se on jako rychtář snažil zamezit. Protože oba muži odmítali s nadávkami přestat a přidali také výhrůžky, povolal Jan Škala své dva konšely. Teprve s jejich pomocí se podařilo oba Čadíky ze vsi vyhnat. Incidentu byli přítomni Škalovi synové, kteří tvrzení svého otce potvrdili.
Zranění Vavřince Čadíka a jeho syna byla nicméně vážná, a proto došlo několikrát k jednání o odškodnění poškozených a trestu pro rychtáře Škalu. Jednání byla ale několikrát odložena a smlouva byla sepsána až v průběhu roku 1581. Rozhodujícího jednání se za panství Kryštofa z Roupova účastnil poříčský úředník Jan Bernart z Mílí, za město Rokycany radní Václav Písecký a Jiří Bakalář. Janu Škalovi bylo nařízeno zaplatit Čadíkovým na sv. Jiří odškodné ve výši osmi kop grošů míšenských a domluvit jim „líkaře“. Jako trest „pro tuž vejtržnost“ bylo Škalovi navíc uloženo strávit každou postní neděli v šatlavě, a to od sobotního večera až do pondělí.
V roce 1580 navíc do Rokycan přišlo udání z kanceláře štěnovického panství patřícího Janu Černínovi, upozorňující želčanskou vrchnost, že Jan Škala "by neřádně s pastýřkou obcovati měl".
V roce 1580 se Jan Škala dočkal u cizí vrchnosti také zastání. Na panství Kryštofa z Roupova se totiž podařilo zajmout „škůdce, lotříka a mordýře“ Honse, původem z Itálie (Vlaší), který okrádal hospodáře v celém okolí. Byla mu připisována také krádež ovcí na dvoře Jana Škaly. Kryštof z Roupova si přál tohoto škůdce příkladně ztrestat na hrdle, ale pro podobný trest chyběl dostatek důkazů. Proto byli osloveni také Rokycanští, aby uvedli všechny škody, které měl v jejich vsích způsobit. Ukázalo se, že jediným poškozeným byl Jan Škala a další doznání bylo nutné si opatřit pomocí práva útrpného, při němž si Rokycanští přáli mít své vyslance.
V roce 1584 se dostali rychtář Jan Škala a jeho syn Tůma do sporu s několika dlužníky ve vsi Radobyčice a spolu snimi také s Jakubem Kebrtem, starým želčanským rychtářem. Výsledkem bylo uvěznění starého rychtáře Jakuba, ale také Jana a Tůmy Škalových: „Škala starej i mladej a starej rychtář pro některé nenáležité proti sobě přečinění šatlavu ztrestáni – rychtář do druhého dne, Škalové do pondělí.“
Ve stejném roce, kdy byl rychtář Jan Škala společně se svým synem uvězněn pro spory se starým rychtářem Jakubem Kebrtem, odehrála se v Želčanech událost, se kterou si nevěděl rady. Ve vsi byl totiž na prodej tzv. Šemerovský dvůr, dnešní usedlost č. p. 15. Usedlost, kterou prodával želčanský sedlák Adam Landshaut, byla zároveň útočíštěm vdovy po nebožtíku Jírovi Šemerovi, za kterou se do Želčan přiženil Prokop, syn sedláka Welffla z Chouzov. A to byl kámen úrazu, protože kupcem dvora se stal nikoliv Prokop Welfflův, ale jakýsi dosud neznámý Jan Ovčák, všeobecně označovaný německým jménem Hans Edelmann.
Snad právě to byl důvod, proč o želčanském svatomartinském posvícení roku 1584 napadl Kašpar, zeť chouzovského sedláka Welffla, Edelmannova syna Havla a posekal jej tak vážně, že nešťastníkovi zůstala ruka viset jen na malém kousku. I přes tento incident koupil Hans Edelmann v Želčanech zmíněný statek, a to za 300 kop grošů míšenských. Zároveň bylo u rychtáře Jana Škaly jednáno o odškodnění za zmrzačení Havla Edelmanna. Při jednání se ve světnici rychtáře Škaly odehrála provokace, o které se dochovalo svědectví v dopise rady města Rokycan, chouzovské vrchnosti, Kryštofovi z Roupova:
"...Jíra, pacholek služebný Weffla, člověka poddaného ze vsi Želčan a vlastní bratr Kašpara, kterýž vejtržnost nad synem Hans Edelmannovým provedl, k Janovi Skalovi rychtáři našemu ve vsi Želčanech, když spolu s sausedy smlouvu nějakau z strany hojení téhož sekaného činil, s ručnicí do světnice vešel a tam sedě, podle jiných se ukrýval, až dobře jsa napitej tepřiva za pasem vytáhl a s ní se pochlaubal. Poněvadž taková zbraň zvláště čeledi služebný zřízením zemským zapovědína jest, aby snad pod tím někomu ublíženo nebylo, prosíme že o tom rychtáři chauzovskému poručiti ráčíte, aby taková zbraň od téhož pacholka vzata byla..."
Celá záležitost týkající se posekání Havla Edelmanna se táhla léta a Jan Škala nedokázal dohodnout smlouvu, se kterou by byly obě strany sporu spokojeny. Teprve roku 1587 se odehrálo úspěšné jednání v Nezvěsticích. Také o tomto jednání se dochovala zpráva v dopise rokycanské městské rady, adresovaném Kryštofu z Roupova:
"...Předně aby Kašpar člověk vaší milosti poddaný po takové vejtržnosti za čtrnácte dní vězením dostatečným ku příkladu jiným ztrestán byl, raněného u líkaře zastoupil, a za takové zranění 15 kop na tři termíny počna na den sv. Václava... dal. Mezi nimiž ale takéž se zaručení stalo, tak aby sobě skutkem i řečí pokoj zachovali a ničímž jak jedna tak druhá strana nepřipomínaly…"
Přes všechny problémy a starosti zůstal Jan Škala želčanským rychtářem až téměř do své smrti. V úplném závěru života však byl pravděpodobně nějakou dobu nemocen a musel se zodpovědného úřadu vzdát. V roce 1589 byl již rychtářem Jakub Dlauhý, původem z Chlumánek. V následujícím roce 1590 sepsal Jan Škala kšaft a zemřel.
Po smrti rychtáře Jana Škaly na jeho gruntu hospodařila vdova Marjána se svým druhým manželem Jiříkem Merlem. První zprávu o tomto hospodáři máme z roku 1591. V roce 1591 se pod rouškou noci do škalovského dvora vloupal jistý Kašpar ze sousedních Chouzov. Z pokoje nad maštalemi ukradl hovězí kůži, zároveň odnesl ložní povlečení a ztratilo se i několik kusů dobytka. Přesto se před rokycanskou městskou radou jako obžalovaný ocitl sám Jiřík Merl. Kašpar jej totiž zažaloval pro ublížení na zdraví. Žádný zástupce žalující strany se však do Rokycan na radnici k jednání nedostavil. Soudní posel zvaný komorník byl proto pověřen, aby třikrát do stran poškozeného – půhon – vyvolal. Volání mělo svá pravidla a v tomto případě znělo následovně: „Kašpar z Chouzov, stojí-li k svému právu, ohlas se !!! Stojí-li prvé, druhé, ohlas se!!! Stojí-li prvé, druhé, třetie, ohlas se !!!“ Reakce na volání nepřišla. Navíc se z výslechu svědků žalovaného – pohnaného – ukázalo, že Kašpar si své zranění přivodil sám svou agresivitou. V okamžiku, kdy si Jiřík Merl přivedl do Chouzov želčanského rychtáře, aby mu pomohl získat ukradené věci zpět, choval se Kašpar vztekle. Vrhal se na všechny příchozí a ohrožoval je bitím. Želčanský rychtář se jej proto rozhodl zatknout a odvést do šatlavy. Kašpar se však vzepřel a začal se s rychtářem přetahovat o jeho oštěp. Byl v takové kuráži, že se všichni přítomní začali obávat o rychtářův život. Proto byl Jiřík Merl osvobozen a chouzovský Kašpar se musel vyrovnat s pocitem křivdy.
V roce 1596 stála na rokycanské radnici v roli žalobce Marjána Škalová, vdova po Janu Škalovi a manželka Jiříka Merla. Obvinila svou děvečku Barboru, že ji okradla a utekla ze služby. Děvečka se skutečně na počátku toho roku s hospodyní dohodla, že bude na statku sloužit až do sv. Martina a za svou práci dostane za 2 kopy grošů 12 loktů plátna, závoj a nové botky. Po čtvrt roce však ze služby zběhla a odnesla si při tom povláčku z polštáře, 6 loktů plátna, kaftan, závoj, loktuši a černý plátěný fiertoch. Při slyšení před rokycanským rychtářem vyšlo najevo, že Marjána se k děvečce nechovala pěkně a obviňovala ji z poměru s hospodářem Jiříkem Merlem. Když Barbora chtěla ze služby odejít, odmítala jí hospodyně zaplatit. Děvečka před rokycanským rychtářem složila 6 loktů plátna a rukávce a dušovala se, že nic jiného Marjáně na statku nesebrala. Soud nakonec rozhodl, že Barbora byla v právu, a že jí má Marjána ponechat 4 lokty plátna a kaftan a k tomu připlatit 30 grošů míšenských.
Nepovolený prodej rokycanské obecní huti (1578–1615)
Když v roce 1578 vdával želčanský rychtář Jan Škala svou dceru Martu za hutníka ze sousední vsi, šlo o velkou událost. Ženichem byl Valentin Trapšul, dělník z hamru na panství Kryštofa z Roupova. Novomanželé žili v nedaleké Žákavě, která o několik let později připadla ke šťáhlavskému panství Karla Kokořovce z Kokořova. Příjmení Martina manžela má v dobových pramenech ještě další podoby – Trapšis, Trobšich nebo Trobšický.
Práce dělníka v hamru byla pravděpodobně dobře placená. Deset let po svatbě, v roce 1588, si tak mohl Valentin Trapšul dovolit přistoupit na nabídku rokycanského měšťana a držitele rokycanské obecní huti, Prokopa Tendlera. tento měšťan byl v té době, společně s manželkou Apolenou a sestrou Julianou, velmi zadlužen. Rozhodl se proto prodat obecní huť s pozemky a utržené peníze použít na splacení dluhů. Prodejem huti Valentinu Trapšulovi si ale měšťan Prokop Tendler zadělal na velký problém. Obecní huť města Rokycan byla totiž tzv. šosovním majetkem, jehož majitelem mohl být pouze právoplatný měšťan.
Valentin Trapšul o tom, že ve skutečnosti nemůže být majitelem obecní huti, neměl ponětí. Do svých podnikatelských plánů dokonce zapojil i svého bratra Josla. K sepsání smlouvy došlo ve městě Rokycanech, v domě radního Lorence Kuly. Smlouvu psal radní písař Prokop Fazian. Ihned po podepsání smlouvy začali bratři Valentin a Josl investovat do hutě a splácet měšťanovi Prokopu Tendlerovi dohodnuté vejrunky.
Pravda ale záhy vyšla najevo. Ukázalo se, že Tendler neměl právo prodávat obecní huť někomu, kdo není rokycanským měšťanem. Svým počínáním poškodil nejen Valentina Trapšula a jeho bratra, ale především město Rokycany. Prokopu Tendlerovi nezbývalo nic jiného než od smlouvy rychle ustoupit. Peníze, které mezi tím od obou bratrů zatím obdržel, si ale ponechal a nezdálo se, že by měl v plánu je vrátit.
Hutníci Valentin a Josl se s prosbou o pomoc obrátili na svého pána, Karla Kokořovce z Kokořova. Jeho zásluhou se v Rokycanech začal celou záležitostí zabývat soud. Do Žákavy byli vysláni radní Lorenc Kule, Jan Syktor a Martin Karas, aby zde provedli první výslech. Při něm se ukázalo, že Valentin a Josl byli ochotni na kupní smlouvu zapomenout, avšak pod podmínkou, že jim Prokop Tendler zaplatí náhradu ve výši pěti kop grošů míšenských. Protože se jmenovaný k vrácení peněz neměl, byl uvržen v Rokycanech do šatlavy.
Soudní stání na rokycanském rathauzu bylo odloženo do chvíle, než se podaří Valentinovi a Joslovi zjednat prokurátora (advokáta). Potřebné záležitosti pomohl oběma hutníkům vyřídit sám Karel Kokořovec z Kokořova. Protože kopie nájemní smlouvy patřící Prokopu Tendlerovi se pravděpodobně kdesi ztratila, bylo nutné dopravit k soudu jako důkaz druhou kopii smlouvy, sepsanou také radním písařem Prokopem Fazianem. Za posla posloužil Karlu Kokořovcovi nejmenovaný řezník.
Bratři Valentin a Josl dostali možnost předstoupit na rokycanském rathauze před skupinu radních a sdělit jim své požadavky vůči Prokopu Tendlerovi. Na rozhodnutí poroty pak čekali mimo jednací světnici, v tzv. novém pokoji. Po skončení jednání za nimi byli do nového pokoje vysláni radní Jan Novoměstský, Lorenc Kule a Tomáš Dubský s návrhem na urovnání sporu.
Rozsudek byl pro Prokopa Tendlera tvrdý – Valentin Trapšul od něho měl dostat osm kop grošů míšenských a jeho bratr měl obdržet dokonce třicet kop. Doklad o tom, zda se zadlužený Prokop Tendler dokázal na základě rozhodnutí soudu s hutníky vyrovnat, bohužel, neexistuje. Je to ale pravděpodobné, protože ještě v roce 1615 byl Prokop Tendler držitelem obecní huti města Rokycan. V této době byl ale opět velmi zadlužen a donucen huť skutečně prodat. Přestože ani tentokrát nebyl kupcem rokycanský měšťan, nýbrž významný úředník stavu šlechtického, trh byl uskutečněn. Ve smlouvě se tehdy mimo jiné – poněkud krkolomně – uvádělo následující:
"Letha 1615, v auterý po památce sv. Bartholoměje (25. 8.), skrze nás, Diviše Černína z Chudenic a na Drahovicích, J. M. Císaře rady a hejtmana hradu Pražského, a Voldřicha Bechyně z Lažan, na Voseku a Dušníkách, stala se smlauva a změna celá dokonalá, mezi jeho milostí urozeným a statečným rytířem panem Janem z Klenového a z Janovic, na Žinkovech, Roupově a Březině, J. M. Císaře římského radau a nejvyšším písařem království Českého z jedné, a slovutným Prokopem Tendlerem z Balkové z strany druhé, o Huť železnau při městě Rokycanech ležící a o dvůr ve vsi Radkovicích slove Kozlovský... Jeho milost nejvyšší pan písař království Českého ráčil jest postaupiti a tauto smlauvau postupuje dvoru svého v též vsi Radkovicích, slove Kozlovského, Prokopovi Tendlerovi k jmění, držení a prodání daný a ... jako s svým učinění a jeho užívání. Z kteréhožto dvoru má (Prokop Tendler) platiti do důchodu jeho milosti pána platu stálého ročního 4 kopy (2 kopy na sv. Jiří a 2 kopy na sv. Havla), 4 slepice a dvacet vajec. Tomu on Prokop Tendler zase odstaupil jeho milosti pánu Huť železnau, věc šosovní, při městě Rokycanech tu ležící, se vším a všelijakým od starodávna k též huti příslušenstvím, s dědinami, s tím potokem a tokem vody k též huti a se vším, co v té huti a k té huti jest a přináleží, s stavením, s zahradau, nic ovšem nevymiňujíc s týmiž platy šosovními, kteréž se přijde dáti a dává při sv. Jiří 3 kopy a též při sv. Havlu 3 kopy, výše berně z též huti při sv. Bartoloměji 1 kopa a při sv. Mikuláši 1 kopa, také porovnaného restantu k obci rokycanské 247 kop, 22 grošů, 5 denárů, každoročně po 12 kopách míšenských, Janu Witmonovi, 264 kop, též ročně po 12 kopách, kterýžto plat šosovní berně i restante zadržalé jeho milosti pánu ode dne postaupení ráčí býti povinen platiti. A jestli co zadržalého bylo až do postaupení od něho Prokopa Tendlera, pokudž kdy té huti držitelem zůstával, to má on Prokop Tendler sám zastaupiti a odvésti. Mimo kteréžto závady oznámeno, že na též huti není, za to on Prokop Tendler připovídá, a… se staví i s dědici a budoucími svými a pakliby se jaké našly, a ty že by se k jeho milosti nejvyššímu panu písaři hleděti chtělo, bude povinen Prokop Tendler Jeho milostpána i dědice páně v tom zastaupiti a na svůj náklad vyvaditi, to vyvésti a očistiti s dědici svými, podle práva městského."
Sedlák Petr Šemer neboli Šejmar míval v polovině 16. století na želčanské návsi výstavní dvůr. Dnes má tato usedlost popisné číslo 15. Šemerovský dvůr sousedil tehdy s dvory landshautovským (dnešní č. p. 14) a raksíkovským (dnes č. p. 16). V roce 1566 přišla zhouba a dvory šemerovský a landshautovský lehly popelem. Majitelé neměli na vystavění nových budov ani na zaplacení desátků nesmlouvavému chválenickému faráři Vondřejovi. Šejmarovi se nakonec přece jen podařilo dluh faráři splatit a statek znovu vystavět. Jan Landshaut však skončil ve farářově lochu a dostala jej odsud až stížnost sousedů adresovaná plzeňskému arciprštovi Jiříkovi Netolickému.
Počátkem 70. let 16. století, za plzeňského arcipršta Wolfganga Pistoria, nahradil chválenického faráře Vondřeje kněz Jan Kralovický. Napětí mezi farou a obyvateli vsi Želčany ale trvalo. Jan Kralovický totiž vyžadoval vyšší desátky než jeho předchůdci, čemuž se Želčanští zoufale bránili. Tento farář neváhal želčanské dlužníky poslat kvůli nezaplaceným desátkům poslat do Plzně před soud. Zdá se, mimochodem, že i farář Vondřej se po odchodu z chválenické farnosti domáhal u želčanských hospodářů dlužných desátků. Ještě v roce 1577 píše do Rokycan hejtman chotěšovského kláštera stížnost na Škalu a Filipa Šemera (Petrova syna) z Želčan, kteří dluží za desátky knězi Vondřejovi, t. č. faráři v Dobřanech.
Zdá se, že stresující události kolem požáru dvora uspíšily smrt sedláka Petra Šemera. Zemřel dva-tři roky po ničivém požáru. Zanechal po sobě vdovu Lídu a známe také jména několika dospělých dětí usazených na statku – Filipa, Bláhu a Jíru. Dcera Kateřina se provdala již v roce 1566 za Valentu Maiera a odešla s ním na jeho statek v Chlumánkách. Lídu, vdovu po Petru Šemerovi, si jako manželku odvedl do Vlčic tamní hospodář Václav Baur.
Obnovený a zadlužený šemerovský dvůr v Želčanech připadl Blažejovi. Lidé mu běžně říkali také Bláha. Za manželku a hospodyni si vyvolil Lidmilu, dceru rychtáže Kašpara ze sousedních Chouzov. Na statku zároveň žili Blažejovi bratři Filip a Jíra s rodinami. Rodina Bláhy Šemera na tom pravděpodobně od počátku nebyla finančně nejlépe a ruku v ruce s těmito problémy se vyhrocovaly vztahy se známými a příbuznými.
Bláhovi Šemerovi dlužila pěkná řádka lidí v okolních vsích. Od roku 1571 Blažej marně usiloval u sedláka Wolffa v sousedních Chouzovech o splacení jeho dluhu ve výši devíti kop grošů míšenských za klisnu. Spor se táhl dva roky a Wolffar nejenže peníze nikdy nesplatil, ale dokonce popřel, že by se kdy s Blažejem na jejich zaplacení dohodl. Také Andres ze vsi Tatiné na panství vladyky Petra Kokořovce z Kokořova a na Šťáhlavech dlužil Bláhovi sedm kop grošů za klisnu a neměl se k jejich zaplacení. Podobné částky dlužili Bláhovi Šemerovi během 70. let 16. století také Jan Boháč ze vsi Vstiš a Kaubek ze vsi Předenic. Jednu kopu grošů dlužil Šemerovi také nezvěstický šafář Šebesta Křivonoska.
Roku 1577 se začali Bláhovi dlužníci objevovat i ve vlastním příbuzenstvu. Šemer si stěžoval na dluh tchána Kašpara rychtáře v Chouzovech ve výši jedné kopy a pět grošů a nezaplacenou klisnu v hodnotě jedenácti kop od švagra Valenty ze vsi Chlumánek. Valenta sice uznal, že peníze Blažejovi dluží, ale odkázal se na nevyřešené dědictví ze šemerovského dvora. Na to Bláha kontroval, že „jest táž sestra jeho Kateřina prve se vdala a také z gruntu vybita nežli jest on se hospodářství ujal a že jí ničímž povinen není...“
Rok 1577 je pro další osudy Blažeje Šemera a jeho rodiny zásadní. Karta se totiž obrátila a sám Bláha se stal pro široké okolí všeobecně známým dlužníkem. Prvním, kdo si toho roku stěžoval, že mu Blažej neplatí tři kopy a 43 grošů za koně, byl Martin Vácha z Libákovic. Od tohoto okamžiku již, bohužel, Bláha Šemer z dluhů nevyšel. V roce 1578 jej nechal obstavit Hans Ovčák řečený také Edelmann ze vsi Žákavy, a to pro další tři kopy míšenských grošů.
Roku 1578 zemřel v Želčanech Blažejův bratr Jíra a zanechal po sobě vdovu Dorotu s několika sirotky. V roce 1581 se za Dorotou jako její druhý manžel přistěhoval na Blažejův statek Prokop, syn někdejšího dlužníka Wolffa z Chouzov. Mezi tím se množily stížnosti na Bláhu Šemera. Když v roce 1580 žádali o opatření proti Šemerovi plzeňští radní, jeho vrchnost, rokycanská městská rada, písemně odpověděla: „...tejna vás nečiníme, že Bláhu Šemera poddaného člověka našeho ze vsi Želčan jakožto dluhy mnohými tíženého u vězení svém máme, odkudž, pokudžby s veřiteli svými se nespokojil, propuštěn nebude...“
Stížnosti přicházely také od hejtmana na Falknově, od Jana Černína na Štěnovicích, z města Blovic, Jindřicha Chlumčanského a probošta kláštera chotěšovského.
Roku 1582 postihla Blažeje Šemera jakási vážná nemoc, zvaná tehdy prostě „rána morová“, a dále mu zkomplikovala možnosti splácet dluhy. V roce 1583 se proto rozhodl Bláha Šemer prodat šemerovský dvůr, a to sousedovi Adamu Landshautovi za 175 kop grošů míšenských. O rok později obdržel od Rokycanských fedrovní list, který jej opravňoval najmout si až do sv. Martina téhož roku krčmu Kryštofa z Roupova v Seči.
V dalších letech žil Bláha Šemer s rodinou opět v Želčanech. Ovdověl, potácel se v dluzích a snažil se uživit děti, jak se dalo. V roce 1588 žádal prostřednictvím rokycanské městské rady okolní vrchnosti o trpěliovost se splacením dluhů, a to s následujícím vysvětlením: „...nemoha na ten čas jemu pro veliký nedostatek placze býti, takže sotva s dítkami sirými, co na ruce vydělá, se živí. Prosí, aby mu takového dluhu do jarmarku postního plzeňskýho nejprve příštího léta tohoto 1588... se sčekání učinilo, jakož pak i my znajíce jeho potřebu, za něho se přimlauvajíce, sausedsky žádáme, že se v to vložíte, aby váš poddaný do téhož jarmarku jemu strpení měl...“
Poslední zprávy o Bláhovi Šemerovi pocházejí z roku 1589. Tehdy se opět dostal do sporu se svým švagrem, Valentou ze vsi Chlumánek. Ten byl již v této době krčmářem na Vlčtejně. Jádrem sporu se stal kůň v hodnotě 28 kop grošů míšenských, které švagr „beze vší příčiny“ Šemerovi sebral a odmítal jej vrátit.
Poslední zpráva o dvoře zvaném „šemerovský“ je z roku 1622. Jako opuštěný jej tehdy, na počátku třicetileté války, koupil za 250 kop grošů Vít Šuc a jako jeden z mála hospodářů na tomto statku přečkal těžká válečná léta.
V Želčanech nežilo v 16. století mnoho hospodářů s českými jmény a příjmeními. Převažovala zde totiž jména německá. Jedno z mála česky znějících příjmení bylo „Raksík,“a to přesto, že původně nejspíš také vzniklo z německého jména. Když počátkem 70. let 16. století na svém statečku v Želčanech, na panství města Rokycan, umíral hospodář příjmením Raksík, truchlily u jeho smrtelného lože manželka Voršila a šest dětí – Štěpán, Bláha (někdy také Blažej), Tůma, Maruše, Matěj a Burian. Pět z těchto sirotků bylo společnými dětmi Raksíka a Voršily, jen Matěje měl Raksík s jinou ženou.
Vdova Voršila nedokázala šestici sirotků sama uživit, přestože jí dcera Maruše pomáhala se živobytím jako selská děvečka. Jakmile přišli do správných let, ohlédla se proto Maruše po ženichovi a její bratři po nevěstách. Maruše se provdala v roce 1577 za Jindru Kosnara ze sousední Žákavy. Muž jí záhy zemřel a mladičká vdova se provdala znovu, tentokrát za chalupníka Jíru Auterskýho z Nezvěstic. Manželé se v roce 1589 přestěhovali do Šťáhlav a Jírovu chalupu v Nezvěsticích prodali Marušinu staršímu bratrovi Blažejovi.
Na rodném dvoře v Želčanech zůstal po odchodu sourozenců jen nejstarší ze sourozenců, Štěpán. Štěpán se ale rozhodl sirotčího statečku rychle zbavit a prodal jej téhož roku Linhartu Neyserovi. Z prodeje dvora získali peníze všichni potomci zesnulého hospodáře Raksíka – Štěpán obdržel 72 kop a 4 groše, Blažej 22 kop a 56 grošů, Tůma 24 kop, Maruša 16 kop, 11 grošů a jeden denár a Burian 10 kop, 24 grošů a 3 denáry. Voršilinu nevlastnímu synovi Matějovi Raksíkovi připadlo také 10 kop, 24 grošů a 3 denáry.
Blažej Raksík odešel z domu ve stejné době jako Maruša. V roce 1577 obdržel od Rokycanských takzvaný fedrovní list, opravňující jej k vyučení řemeslu pekařskému ve městě Přešticích. Marušin nevlastní bratr Matěj obdržel tzv. fedrovní list v roce 1585 a odešel kamsi do jižních Čech.
Poté, co v roce 1589 obdržel otcovský podíl z rodného statečku v Želčanech, vstoupil také Bláha Raksík do stavu manželského. Jeho manželkou se stala dcera ševce Chlaudy ze Starého Plzence, Marjána, sloužící jako děvečka na panském dvoře v Nezvěsticích. Tato žena však Bláhovi po deseti letech zemřela a v roce 1599 se Blažej ženil po druhé. Tentokrát si vyvolil Majdalenu, vdovu po sedlákovi Hendrychovi Hojcovi v Tymákově. Z prvního manželství neměl pravděpodobně Bláha žádné děti. S Majdalenou ale vyženil nevlastní dceru Kateřinu, sirotka po Hendrychovi. V době, kdy se Bláha usadil na Hojcově dvoře v Tymákově, přistěhoval se do této vsi také jeho mladší bratr Tůma. Koupil zde roku 1592 chalupu od Víta rybníkáře a malou dědinku od Šťastného Kašparů. V roce 1599 prodal Bláha Raksík bratrovi Tůmovi svůj vyženěný statek a Tůmovu chalupu pořízenou roku 1592 obdržela na oplátku Blažejova nevlastní dcera Kateřina.
Bláha Raksík se mezi tím přestěhoval do královského města Rokycan. Nevíme, zda z Tymákova odešel v důsledku úmrtí své druhé ženy Majdaleny, ale je to pravděpodobné. V Rokycanech koupil dům mezi staveními kuželovským a lachovským. K tomu si pořídil dědinky ve vsi Klabavě, dědinky, chmelnici a chmelničku v Rokycanech, ve směru k Mokroušům a Voseku, a také louku v Klabavě.
Když ležel Bláha Raksík roku 1621 ve svém rokycanském domě na smrtelné posteli, měl opět před svatbou. Tentokrát byla jeho nevěstou Kateřina Brodská. V domě jej kvůli pořízení kšaftu navštívila trojice radních – mistr Jan Šťastný, Jiří Střela a radní písař Bartoloměj Čerín. Blažej byl pravděpodobně nadále bezdětný, jelikož jedinými lidmi, které vedle své nevěsty zmínil v kšaftu, zůstávali jeho bratr Burian Raksík a Burianův syn Jakub. Mezi Kateřinu Brodskou a Buriana a Jakuba Raksíkovy rozdělil Blažej krátce před svou smrtí veškerý majetek.
Burian a jeho syn Jakub jsou také posledními Raksíky, o kterých se zmiňují dochované archivní prameny. Oba v Rokycanech během třicetileté války působili jako radní, a to přesto že jejich rodnou ves Želčany město Rokycany prodalo roku 1630 Kokořovcům z Kokořova. Burian Raksík zastával v letech 1621–1631 funkci rokycanského obecního staršího. Jakub Raksík byl radním v letech 1632–1636 a k tomu zastával funkci obecního staršího a volence. V závěru třiceteleté války ale jeho dům vyhořel a Jakub Raksík znenadání zchudl. Více se o rozsahu tragédii dozvídáme ze zápisu v rokycanské městské trhové knize:
"Jakub Raksík prodává Janu Letňanskému z Vyšerovic spáleniště domce Burganovského: Letha Páně 1645, v auterý 16. Maii, za pana purgmistra Jana Saučka, Jakub Raksík stojíc osobně na radě k tomu se přiznal, že jest prodal spáleniště domce Burganovského ležící mezi spáleništěmi Mikuláše Klenczle z jedné a Tomášem Skalou z strany druhé, a to Janovi Letňanskému z Vyšerovic a dědicům budaucím jeho, a to za sumu 30 zlatých."
Jakub Raksík se časem opět zmohl, byl opět majitelem dvora a dědin v Rokycanech. V Berní rule je roku 1654 uváděn jako „Jakub Rapík“, s 10 strychy pozemků a dvěma jalovicemi. Transformace příjmení "Rapík" z původního "Raksík" při tom proběhla velmi jednoduše. Původní příjmení se totiž ve skutečnosti většinou psalo "Raxík", přičemž malé písmeno "x" bylo možné v psané podobě lehce zaměnit za malé "p".
V roce 1659 prodali Jakub Raksík s manželkou Marií svůj nový dům za 240 kop zlatých. V rokycanské městské trhové knize se dochoval následující zápis:
"Letha 1659, dne 27. Maii, za auřadu purgmistrského pana Zkmunda Zikmundovic, Jakub Raksík i na místě Marie manželky své stoje osobně, sám v radě k tomu se dobrovolně přiznal, že jest dům svůj vlastní a nezávadný, mezi domy Eliáše Rudolfa z jedné a Mandeleny Taczlový z strany druhé, s domcem při něm v zadku slove Palatau podle Diviše Svobody ležícím, se vším příslušenstvím, jak od starodávna v svém obmezení zůstávaly, i s tím, co v nich hřebem pobito neb hlíno obmazáno jest, jako i sdědinau, jdoucí cestkau k Mokraušům Za dražkami, podle dědiny Teofila Celestina a pod lukau Václava Bečváříka pod 7 strychů, při tom chmelničku, druhau dědinu k Volduchům, podle dědin Jakuba Hymle a Ereta Vinopala pod 5 strychů a lukau jednau v Kalištích slove mezi dědinami Skalovskau a svatopetrskau pode Žďár jdauc ležící pod 7 sekáčů... prodal za sumu 24 kop grošů..."
Součástí prodeje tehdy byly také "jedna káď, sedm sudův polovičních, dva sudy věrtelní, dvě židličky a jedna dlauhá stolice."
Naposledy se s podobným příjmením setkáváme o sto let později, v polovině 18. století . Tehdy se v Rokycanech ženil muž jménem Tobiáš Račík.
Kniha žalob města Rokycany obsahuje mezi zápisy z roku 1615 dvě zajímavá svědectví týkající se měšťana Buriana Raksíka a jeho manželky Kateřiny. Součástí vyprávění o těchto sporech jsou citace ze soudního jednání, částečně však upravené, aby byly pro čtenáře stravitelnější.
Již počátkem roku 1615, na Tři krále, pohnala v Rokycanech Dorota Tynerová měšťana Buriana Raksíka před soud za nactiutrhání. Vinila jej, že jí předchozího roku, v úterý po památce sv. Kateřiny, řekl: „Ty, Doroto, jsi zlodějka a ukradla jsi mi slepici.“ Tato slova měl Raksík pronést veřejně, v rokycanském domě Jindřicha Pekaře.
Žaloba Doroty Tynerové zněla doslova:
„...Viním tohoto přítomného Buriana Raksíka, z nářku na poctivosti, takového, kterak v outerý po dni svaté Panny Kateřiny léta pominulého 1614, v domě slove Píseckých, kdež Jindřich Pekař bydlí, beze vší příčiny nařekl mne, kterýmižto slovy na čest a poctivost mou jest sáhl. Na to se vší uctivostí žádám, že jeho, Buriana Raksíka skutečně přidržeti ráčíte, a s tím se Vašim milostem v ochranu laskavou poručena činím...“
Burian Raksík ve své obhajobě nejprve popsal okolnosti, za kterých se nešťastná příhoda odehrála:
„ I tož naproti tomu mohu vaší milosti za odpověď dáti: Když jest dne jmenovaného svadební veselí u Jiříka Henika bylo, a, jakž obyčej a řád při tomto městě od starodávna se zachovával, že buď do rathauzu, anebo kde se komu vidí, s nevěstou k tanci se chodí, tu jest se přitrefilo, že jsme do oznámeného domu, kdež Jindřich Pekař bydlí, společně, jsouce tu prostranná světnice, k tanci pobídli. Když jsme se tam dostali, tu já z šprýmu sousedu svému, Vavřincovi Kohoutovi, jsem promluvil takto: »I poněvadž jsi Kohoutem, vybeř sobě nějakou slepičku k tanci, já sobě také nějakou vyhledám, abych se s ní proskočil,« a na nic zlého nedomejšleje, tu oznámena Dorota Tynerová.“
S Dorotou Tynerovou měl Burian Raksík nevyřízený účet z minulosti a Burianova slovní hříčka dostala s jejím příchodem do světnice zcela nový náboj. Raksík záležitost před soudem vysvětlil následovně:
„Byla tím hříchem vinna, že přiševši má slepice vlastní do příbytku jejího, tu jest lapila, zabila, spařila, a jinde, v jiném příbytku, upéci dala a s kým se jí libilo, ji snědla, což na ni dostatečně prokázati mohu...“
Soudní pře se obrátila proti žalobkyni. Burian Raksík při své obhajobě pokračoval:
„...Poněvadž jest mi sama k tomu příčinu dala, jí jsem se proti tomu ozval, jsouc já člověk k soudům nedostatečně právům rozumějíc a soused potřebný, s ní Dorotou v žádný soud se dáti nemíním, nýbrž když se ona o slepici mou spokojí, s ní v dobrém sousedství zůstati miním...“
Soudní pře se tak dostala do slepé uličky a soudci případ na několik týdnů odložili. Po Hromnících sepsaly znesvářené strany smlouvu a případ skončil smírem. Vzhledem k tomu, že mezi Dorotou Tynerovou a Burianem Raksíkem zdaleka nešlo o první a určitě ani poslední spor, brali soudci i účastníci pře celou záležitost sportovně.
Jak je patrné z Knihy smluv města Rokycan, smlouva uzavřená na nátlak purkmistra Matěje Makovičky a za přítomnosti radních města Rokycan (Václava Krociána, Jana Ješti, Jiříka Šimonovic, Mikuláše Mandle, Ambrože Havla a Jana Klečky) odsoudili představitelé města hned v úvodu celý spor jako malicherný. "Ta všechna nedorozumění a nářky i s tou žalobau i odpovědí, i což dáleji ku právu zašlo," označili za "věc negruntovní a nepodstatnou." V zápětí oba dva účastníky sporu pokárali, "že jsou z řádu měšťanského oba dva vykročili, a při svadebním veselí tak nešetrně na zhošení jiných sausedův se vytrhli." Poukázali při tom především na provinění Buriana Raksíka, který "ani jedním svědkem, aby ta slepice jeho býti měla, patrně neprokázal". Obě strany smlouvu přátelské urovnání sporu přijaly podáním ruky, s tím, že už si tuto hádku nebudou nikdy připomínat. V otázce potrestání obou provinilců si purkmistr a radní vzali čas na rozmyšlenou do příštího zasedání městské rady. Zde bylo rozhodnuto o trestu: "Dorotě a Burjanovi, jichž se tato smlouva dotejče, po uvážení rady nalezeno vězení za kládou za obé nohy, však rozdílné – Dorotě na jeden den a jednu noc, Burjanovi na dva dny a dvě noci, protože více zhřešil."
Kateřina, manželka měšťana Buriana Raksíka, byla podle všeho velice rázná žena, která se v případě potřeby dokázala přesvědčivě obhájit před purkmistrem a soudci, a co víc, dokázala zcela znemožnit člověka, který ji před soud pohnal.
V roce 1615 zažaloval Kateřinu Raksíkovou u rokycanského rychtáře měšťan Jan Studenský pro nactiutrhání a hrubou pomluvu. Konkrétně uvedl, že v příbytku Adama Žáka na páteckém předměstí v Rokycanech prohlásila: „Ten Studenský jest zrádce francovitý a mnoho jiných slov nesnesitedlných.“ Abychom pochopili argument Jana Studenského, je třeba vysvětlit, co znamená slovo „francovitý“. „France“ byl totiž v této době výraz pro pohlavních chorobu, syfilis, zavlečenou do Evropy na konci předchozího století.
Jan Studenský se proti urážce, údajně vyřčené Kateřinou Raksíkovou, ohradil dopisem, který jí zaslal. Zároveň žádal odpověď s vysvětlením. Protože se, podle vlastního tvrzení, odpovědi nedočkal, usoudil, že tím Kateřina přiznává vinu, a obrátil se s žádostí o zajištění práva na purkmistra a městskou radu. Podle všeho si ale Jan Studenský příliš dobře neověřil, zda se Kateřina Raksíková skutečně takové urážky dopustila. Nepodpořili jej ani svědkové, které si k soudu pozval.
Naopak Kateřina byla na soud velice dobře připravená, o čemž svědčí úryvky z její argumentace a časté odkazování na jednotlivé artikule Zřízení zemského. Uvedla, že Studenskému ve skutečnosti odpověď poslala, a důrazně žádala, aby Jan Studenský svá obvinění jasně dokázal:
„Mnohý by se nadál, že přítomný pan Jan Studenský, poněvadž tak právně na mě nastupovati a vašich milostí zaneprázdnívati se neostejchal, něco podstatnějšího, jistějšího a, jak by náleželo, dokonalejšího, proti mně provozovati a dokazovati bude...“
Kateřina Raksíková neváhala při své obhajobě upřesnit právní klasifikaci přečinů, kterých se měla dopustit a za které ji Jan Studenský před purkmistra a další radní k soudu pohnal:
"...To slovo »zrádce« není slovo hanlivé, ale nářek cti, o čem právo Q.17 svědčí, »francovitý« tu hanění se dotýče, jakž právo pod literau R. T. vyučuje, a (prej) jiných slov nesnesitedlných, kterejch nejmenuje, a snad na to zapomenul, že žaloba jasná a opatrná býti má...."
Za každý z těchto přečinů hrozil, v případě prokázání jiný trest. Za nářek cti se musel pachatel veřejně omluvit a skončil na dva týdny v šatlavě. Za užití hanlivých slov musel zaplatit pokutu a skončil v šatlavě na jeden týden. Obviněná se však mohla z obvinění z nářku na cti "vyvést" a obrátit jej proti "naříkateli". To také Kateřina Raksíková šikovně učinila. Obrátila celý případ proti Janu Studenskému, a viditelně se při tom bavila:
„...A tak jest sobě tu svou žalobu zformovanou i s průvodem spletl a do žaloby zmotané se vydal, odpověď mou přijal, vzepření dostal a sám svědky přivedl. Dala jsem sice jemu neukrytou odpověď na tu žalobu jeho, jasně a opatrně odpírající, ale on vždy se domníval, že mne, ženu potřebnou, svými psaními přemůže, ta žaloba jeho spletená, neprávně vosnovaná a uvitá...“
Po chvíli již Kateřina Raksíková radila soudcům, jak by se na jejich místě zachovala:
„...Nicméně, abyste mou nevinu poznati ráčili, zavedla jsem osoby při právě vašem k svědectví, na které on, že bych slova vejš doložená v domě jich o něm mluviti měla, se odvolává. Jich za předvedení žádám. A ani to svědkům není potřebí jaké vysvětlení dávati a mluvením tučným čas mařiti. Pan Jan Studenský proti mně, nevinné, bez všelijaké příčiny jemu proti mně dané, prosí se postaviti, mně v mé živnůstce rathauzováním překážku činiti a k outratům přivozovati. Na to pak vašim milostem zbytečně a na zmatek zanášeti a zaneprázdňovati směl. Práva království vykládá všetečně, aby k vůli jeho pořad práva se zmátl. A kdo by se toho dopustil, má na dvě neděle vazbou ztrestán býti a tomu, na kohož tak nepořádně nastupoval, 10 kop grošů českých pokuty má připadnouti, o čemž právo C.11 Zřízení zemského vyučuje. Vašich milostí se vší ponížeností prosím, že jeho Jana Studenského, aby mně tou pokutou zmatku povinen byl přidržeti ráčíte...“
Jan Studenský dostal příležitost reagovat na slova Kateřiny Raksíkové. Možnosti ale nevyužil. Obsah její obhajoby označil za „slova jalová“ a bez dalšího upřesnění se odvolal na ustanovení Zřízení zemského B.66 a B.87.
Nelze se divit, že verdikt soudu byl pro Jana Studenského tvrdý:
„ My, purgmistr a rada města Rokycan, slyšíce žalobu Jana Studenského proti Kateřině, Buriana Raksíka manželce, kterouž jest z slov na poctivosti hanlivých „Ten Studenský je zrádce francovitý, a jiných nesnesitedlných“ obvinil. Poněvadž jest Jan Studenský ničímž žaloby své podle práva neprovedl, z těch příčin dává se jest Kateřině Raksíkový proti němu Janovi Studenskýmu za právo, že jest pan Jan Studenský toho se dopustil a jí i práva zbytečně zaneprázdnil, nachází se proto v vězení šatlavním za kládou, na dvě neděle dnem i nocí, kteréž od utečení tohoto ortele má a povinen bude.“
O Janovi Kebrtovi, synovi někdejšího želčanského rychtáře Jakuba, se poprvé dozvídáme v roce 1578, kdy obdržel od rokycanských pánů svolení ke sňatku "s milindau svau". Roku 1587 si chtěl Jan Kebrt v Želčanech vystavět novou kolnu. Protože neměl pro svůj záměr dostatek stavebního materiálu, požádal prostřednictvím rokycanské městské rady Jana Hradišťského z Hořovic, aby povolil svým hajným odprodat mu část dříví. K panství Jana Hradišťské patřily v té době sousední Chválenice a část nedalekých Střížovic.
Již o masopustu následujícího roku 1588 se dohodl Jan Kebrt s Jakubem Dlauhým ze vsi Chlumánek, se svolením obou vrchností, na výměně gruntů. Dvůr Jakuba Dlauhého se v Chlumánkách nacházel mezi statky Šimanovým a Kovářovým. Jakub Dlauhý slíbil ke svému gruntu Janovi Kebrtovi připlatit patnáct kop grošů míšenských, čtyři kbelce žita, čtyři kbelce ječmene, tři kbelce ovsa, jeden kbelec pšenice, osm kbelců hrachu a vůz. Také se zavázal, že do počátků Janovi Kebrtovi půjčí devět kbelců ječmene. Obě strany se dohodly, že si mohou ponechat úrodu, která vzejde z jejich již pohnojených a osetých polí. Janu Kebrtovi bylo navíc dovoleno vzít si do Chlumánek kolnu, kterou před nedávnem v Želčanech vystavěl. Jan Kebrt a Jakub Dlauhý navíc na jaře 1588 oseli v Chlumánkách dva kbelce obilí společně a dohodli se, že úrodu také společně sklidí. Nakonec se však Jan Kebrt a Jakub Dlauhý usnesli, že obilí sklidí pouze Jakub.
V době, kdy došlo k výměně statků mezi Janem Kebrtem a Jakubem Dlauhým, byl ještě majitelem vlčtejnského panství Kryštof z Roupova. V průběhu stěhování obou hospodářů však došlo k prodeji vlčtejnského panství Janu Hradišťskému z Hořovic, což vyvolalo nedorozumění a komplikace. Když si jel Jakub Dlauhý do Chlumánek pro úrodu, na kterou měl podle výše uvedené smlouvy nárok, zabránil mu v jejím sklizení místní rychtář. Janu Hradišťskému byla proto z Rokycan odeslána stížnost, která celý incident podrobně popisuje:
„Jakub Dlauhý, člověk poddaný náš ze vsi Želčan, jak by proti smlauvě v změně o dvory s Janem, někdy starého rychtáře synem, ze vsi Želčan, člověkem našim poddaným a posavad od nás nevyhoštěným, kterýž do vsi Chlumánek na jeho dvůr dosedl, v klizení obilí od rychtáře vašeho s konšelem ve vsi Chlumánkách jemu překážka se děje, a dnešního dne z věcí jeho z pole mu sehnáni býti měli...“
Protože se ukázalo, že obilí bylo zadrženo na příkaz samotného Jana Hradišťského, vyslali k němu Rokycanští dva posly – radního Václava Šimonů a radního písaře Zikmunda Catestina. Jan Hradišťstký vyslancům sdělil, že o existenci smlouvy nebyl při koupi statku pánem z Roupova informován, a dal nově svolení, aby si každý hospodář mohl ponechat obilí, které zasel. K tomu Jan Hradišťský doplnil:
„Poněvadž Jan starého rychtáře při gruntu ve vsi Želčanech, ze kterého se vystěhoval, osil, nařizuji, aby se to vše i sežalo a do mandelů kladlo. A cožkoliv mandelů tam podobný vazby vyčteno bude, tolik při Chlumánkách aby sobě vzal. A co přes to přebývati bude, jemu Jakubovi k odvezení do Želčan pustí. Což se jaký pšenice dotejče, mnohem víc jí Jakub při Chlumánkách sil. Protož Janovi ukázán kus jeden prostřední, jiné dva kusy Jakub též sobě opatřiti má...“
Od roku 1589 se již jméno Jana Kebrta v rokycanských městských knihách nevyskytuje. Významnou osobností v životě Želčan se naopak stává Jakub Dlauhý. Ten je také okamžitě zvolen novým želčanským rychtářem. Stalo se to v době, kdy Jan Hradišťský, jako nový majitel vlčtejnského panství, opět rozfoukal trvale doutnající spor ohledně šenkování piva v Želčanech.
V roce 1589 si přivedl Jakub Dlauhý do Želčan dvě malé děti, Jiříka a Alžbětu, sirotky po svém nedávno zesnulém bratrovi. Otec obou dětí se jmenoval Hons Pilmon a před smrtí hospodařil na statku v Žákavě. Stejně jako jeho předchůdce v úřadě želčanského rychtáře, nebožtík Jan Škala, také Jakub Dlauhý měl celou řadu dlužníků, kteří nespěchali se splácením svých závazků. Jedním z nich byl písař na panství Jana Hradišťského, Jakub. Jeho dluh Jakubovi Dlauhému byl roku 1590 vyčíslen následovně: „čtyřicet skopců po čtyřiceti groších a čtyři vepře po jedné kopě..., což vše summy třicet kop činí.“ Hradišťský písař želčanskému rychtáři zaplatil pouze deset kop a dalších dvacet kop nebyl schopen uhradit. V roce 1591 se písaři podařilo dluh snížit na pět kop a třicet grošů.
Také další finanční částky, na které Jakub Dlauhý marně čekal, nebyly zanedbatelné: Například Wolff Kurzpaur ze Šlovic mu dlužil dvanáct kop a 39 grošů za herku. Koně si před časem od Jakuba Dlauhého koupil otec Wolffa Kurzpaura, který však již zemřel. Jakub si stěžoval, že „Wolff Khurczpaur, přišedši do dvora jeho připověděl, že mu tuž herku sám zaplatí...“ Když se však k placení neměl, upozornil Jakub Dlauhý v dopise, poslaném prostřednictvím rokycanské městské rady proboštovi chotěšovského kláštera, že „taková herka v jednom dvoře vašem až posavad zůstává“.
Zdá se, že ani přes velký počet dlužníků nebyl rychtář Jakub Dlauhý na mizině a dokázal obratně obchodovat s realitami. V roce 1591 například koupil od Hanse Edelmanna želčanský dvůr zvaný Šemerovský, dnešní usedlost č. p. 15. Původní cena gruntu měla být 288 kop grošů, Edelmann nakonec Jakubu Dlauhému slevil na rovná dvě sta kop. V roce 1594 prodal Jakub Dlauhý tento statek za tři sta kop Honsovi Dapertovi. Žil nadále na svém gruntu od Jana Kebrta a zemřel roku 1609.
Aktuality na Facebooku
Obec na Wikipedii
