"Český Berlioz" z chudé chválenické rodiny

Jiří Sankot

• Přehledný obsah kapitoly: ZDE

Stará chalupa č. p. 3 na chválenické návsi, rodiště Františka Němce (foto Josef Boehm)

Dětství Františka Němce

Rodiče Františka Němce

Jednou z téměř zapomenutých osobností, které v 19. století proslavily své rodiště Chválenice daleko od domova, byl hudebník František Němec – člen orchestru Stavovského divadla v Praze, profesor Pražské konzervatoře a ředitel hudební společnosti v ukrajinském Charkově. 

František Němec se narodil se 4. července 1825 ve Chválenicích, v podružské chalupě č. p. 3, jako nejstarší z celkem třinácti dětí krejčovského mistra Václava Němce, prostého vojáka od plzeňského 35. pěšího regimentu. Pluk tehdy patřil Augustovi Beccaducovi svobodnému pánu z Herzogenbergu, generálmajorovi, polnímu maršálovi  a hrdinovi napoleonských válek. Václav Němec byl po propuštění z vojska přidělen na domácí, šťáhlavské panství. 

Nezvěstická osada Olešná v 19. století – rodiště Františkova otce

Františkův otec Václav Němec pocházel z Nezvěstic–Olešné č. p. 15. Narodil se roku 1801 a vyučil se krejčím. Po propuštění z vojska si vzal v listopadu 1824 za ženu osmnáctiletou dceru kováře ze Šťáhlavic, Annu Kosnarovou, která s ním již čekala syna, Františka. Ve Chválenicích byl Václav Němec nazýván "doktorem". Při vojenské službě v Hradci Králové se totiž naučil napravovat zlomeniny nohou a rukou a trhat zuby. Lidé "k doktorům" přicházeli se svými neduhy a mohli si být jisti, že jim Václav Němec pomůže. Ve vojsku získal Václav Němec také vztah k hudbě a ve Chválenicích založil malou kapelu, pro kterou složil Chválenickou polku. Její melodie se ještě sto let po smrti autora v rodině udržovala.

Pozitivní vztah k hudbě a talent pro hru na na housle zdědil i Václavův prvorozený syn František. Jako talentované dítě byl představen rodině šťáhlavského hraběte Christiana Waldsteina, který jej vyslal na hudební studia do Prahy.

Kozel neboli Lesní zámek - někdejší letní sídlo hraběte Christiana Waldsteina - leží 5 km vzdušnou čarou východně od Chválenic. Snad právě zde byl nadaný houslista František Němec představen rodině majitele panství. Hraběcí syn Ernst, kterému na pražské konzervatoři František věnoval své první skladby, byl jen o několik málo let starší než nadaný hudebník.

Sourozenci Františka Němce

Václav a Anna Němcovi spolu měli celkem osm dětí – pět synů a tři dcery. Tři děti (dva synové a jedna dcera) jako malé zemřely. Následující tabulka vypovídá jak o dalších osudech jednotlivých dětí, tak o tom, jak se vyvíjelo bydliště rodičů a povolání otce Václava:

Dětský svět Františka Němce

Dětský svět Františka Němce a jeho sourozenců byl velmi malý. František se narodil v č. p. 3 na chválenické návsi, ale většinu dětsví prožil v budově bývalé chválenické kaplanky č. p. 35, tzv. Hadamovně. Od všech důležitých míst ve vsi dělilo děti Němcových doslova několik kroků. V sousedství měli jak kostel, tak novou faru a školu. Několik kroků to bylo na náves i do hostince Kašparových č. p. 16, který byl centrem lidové zábavy a společenského života. Chudá rodina Václava a Anny Němcových dokonce ve 30. letech 19. století nějakou dobu u hostinského a obchodníka Kašpara v č. p. 16 žila.

Žákem chválenické triviální školy

Podle dokumentů uložených ve Státním okresním archivu Plzeň-jih se sídlem v Blovicích (fond ZŠ Chválenice) nastoupil František Němec do farní školy ve Chválenicích po dovršení pátého roku svého věku, 6. září 1830. Stejně jako všechny triviální školy ve venkovských farnostech, také chválenická škola byla dvoutřídní. František Němec navštěvoval druhou třídu od 25. května 1832 do konce listopadu 1836. V prosinci 1836 odešel studovat do Plzně. Tehdy bylo Františkovi 11 1/2 roku. Z archivních dokumentů není možné poznat chlapcův prospěch. Nicméně se na základě dalších osudů dá předpokládat, že byl nadaný a učil se dobře.

Domek pro Františkovy rodiče

V letech 1843–1844 slavil František Němec na pražské konzervatoři první skladatelské a hudební úspěchy, ale jeho rodina ve Chválenicích žila ve velmi bídných podmínkách. Časté stěhování ani vlhké  a stísněné prostředí staré Hadamovny, kde Němcovi žili v podnájmu u rodiny Šůchových, dětem neprospívalo. 14. prosince 1842 zemřel při epileptickém záchvatu ve věku necelých dvou let Františkův bratr Jan a to bylo pravděpodobně podnětem ke změně. V únoru 1844 manželé Němcovi koupili dosavadní hrobnický domek č. p. 24 (dnešní pošta). Dům byl jen úzkou uličkou oddělen od hřbitovní zdi a od 18. století známe jména rodin, které se zde hrobařskému řemeslu věnovaly – Rancovi (18. století), Synkovi (do roku 1826) a Kašparovi.

Němcovi domek koupili od obce za 160 zlatých, rozložených na splátky po dobu čtyř let. Mimoto byli povinni, stejně jako jejich potomci, pást od sv. Jiří do sv. Havla chválenické husy na vy­kázaných místech. Od té doby se domku říkalo "husopárna". Za tuto službu měli dostávat od starodávna stanovený plat. Pro vrchnost byli povinni vykonávat po 13 dní pěší robotu. Robota však byla zrušena již během let 1848–1850. K domku patřilo malé pole na tehdejší parcele č. 135, ležící východně od silnice do Nezbavětic.

Zápis Františkových rodičů Václava a Anny Němcových na domek č. p. 24 ve Chválenicích (zdroj: Katastrální úřad, pracoviště Plzeň-město, katastrální území Chválenice, knihovní vložka 24)

Skladatelské a hudební úspěchy studenta Němce

Nadaný student pražské konzervatoře

Neobyčejně nadaný František Němec odešel v patnácti letech do Prahy, kde v letech 1840–1846 navštěvoval hudební školu Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách (pozdější Pražskou konzervatoř). Již během šestiletých studií prokázal František velký skladatelský talent. Ve Valdštejnské hudební sbírce uložené v Doksech se zachovaly dvě skladby studenta Františka Němce pro stejně starého hraběte Ernesta Waldsteina, pozdějšího prezidenta Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách. Němcovy skladby - Aurora Walzer für das Piano Forte a Vergissmeinnicht Galop für das Piano byly určeny pro klavír. Němcovým celoživotním osudem se však staly housle. Během Františkových studií zemřel mimořádný učitel hry na housle Bedřicha Pixis. Pixis během dvaatřicetiletém působení na konzervatoři založil českou houslovou školu a v letech 1840 - 1842 stihl silně ovlivnit i Františka Němce. Již dva roky po Pixisově smrti si konzervatoristy Franze Niemetze všiml odborný hudební tisk. Allgemeine musikalische Zeitung o něm v květnu 1844 píše jako o "hoffnungsvolles Talent" poté, co zaujal přednesem Concertino für die Violine od Johanna Kalliwody, absolventa konzervatoře z r. 1815.

Po smrti Bedřicha Pixise (celým jménem Fridrich Wilhelm Pixis) se stal Františkovým učitelem na konzervatoři Moritz Mildner.

Skladby Františka Němce

Studentské skladby Františka Němce, dochované ve Valdštejnské hudební sbírce v Doksech (dnes součást  hudební sbírky Českého muzea hudby v Národním divadle, signatury XX E 299 - Aurora Walzer a XX E 302 Galop)

Absolvent ovlivněný Hectorem Berliozem

František Němec absolvoval konzervatoř v roce 1846 jako příslušník mimořádně nadaného ročníku. Na počátku stejného roku zaujal při druhém sezónním koncertu konzervatoře, když přednesl vlastní houslový koncert Ouverture fantastique inspirovaný Hectorem Berliozem. Berlioz byl v této době v Praze velmi populární.  Svým moderním, romantickým pojetím hudby nadchl nejen studenty konzervatoře, ale i celé město. Také chválenický rodák bohatě využíval poetiku, básnické prvky a cizokrajné motivy, přičemž neváhal rychle střídat tempo a hlasitost hry. Pro zvýšení efektu neočekávaně vkládal sóla nepříliš rozšířených nástrojů.

Časopis Česká Wčela 20. března 1846 k Němcově skladbě a vystoupení napsala: „…Též p. Němec ukázal se s wlastní Compo­sicí. W těchto koncertech podlé mody slouží vždy skladba jen nástroji a ne nástroj skladbě. P. Němcovi sloužila skladba jeho ouplne k čemu byla stwořena k dokázání nesmírné jeho bravury. Budeli p. Němec na svých houslích ještě dále pokračovati, Bůh sám wí, co někdy ještě dovede. Takové ohromné množství nakupených obtíží tak vítězně přemoci jako to p. Němec učinil, to vyžaduje — ať již o cvičeni a umění nemluvím — ocelové rameno. Zvláště staccato jeho je výtečné. P. Němec byl dvakráte volán a opako­val poslední část svého koncertu….“

Pochvalou nešetřil ani korespondent vídeňského listu Wiener-Zeitschrift für Kunst, Literatur, Theater und Mode. O něco zdrženlivější byl komentář německy psaných pražských novin Bohemia. List uznal, že koncert přinesl mladému – teprve osmnáctiletému – houslistovi, první velký úspěch, ale zapochyboval, zda je možné Berliozův styl ještě dále zdokonalit a rozvíjet.

Největší Němcovy pražské koncerty proběhly na Žofíně

S odstupem pětašedesáti let, v roce 1911, napsal profesor konzervatoře Dr. Jan Branberger ke koncertu a Němcovu vystoupení toto: "V červenci 1846 absolvovala řada výborných žáků… neobyčejně nadaný František Němec  složil Ouverture fantastique ve slohu Berliozově a také houslový koncert provedený v ústavním koncertu r. 1846. Po absolvování stal se členem stavovského divadla v Praze a více o něm jako skladateli slyšet nebylo."

Zdá se, že po velkém úspěchu se František Němec jako skladatel skutečně odmlčel – ale pouze na dobu tří let. Neznamená to však, že by na sebe během let 1847 – 1848 nedokázal veřejnost a tisk upozornit. Časopis Kwěty například přinesl roku 1847 ve svém 53. čísle pochvalnou zprávu o Němcově vystoupení na významné charitativní akci, Hudební a deklamotorní akademii ku prospěchu potřebných posluchačů filozofie konané 25. dubna 1847 na Žofínském ostrově v Praze. Němec zde vystupoval s orchestrem, který řídil sbormistr Stavovského divadla František Škroup. Autorem většiny skladeb byl Hector Berlioz. Výjimku tvořil jen František Němec se svým vlastním Concertinem.

Kwěty k Němcovu vystoupení tehdy napsaly: „…Hrál p. Němec, absolwowaný konserwatorista a chwalně známý houslista, wlastní komposici, totiž „concertino“ s uměleckou wýtečnosti a brawurou. O této skladbě budiž tolik řečeno, že w sobě obsahuje množství upomínek z východu i od západu, že je k wywedení pro houslistu dosti těžká, pěknými, ale ne nowými chody wyšperkowána, instrumentace grandiosní; tu­recký buben, talíře a rolničky se hřmotně pohybují…“

První nepřívětivá kritika

Po charitativním koncertě na podporu Ústavu pro propuštěné vězně, pořádaném 21. listopadu 1847 ve Stavovském divadle, byl František Němec časopisem Wiener allgemeine Musik-Zeitung podroben zdrcující kritice, namířené jak proti jeho přednesu skladby Heinricha Wilhelma Ernsta „Fantazie Othellovy“ tak proti Němcově vlastní skladbě „Ouverture fantastique“, kterou na koncertě dirigoval: 

„...V č. 6 a 7 se nám jako koncertní mistr a skladatel poprvé představil pan Němec. Ernstova ΄Fantazie Othellova,΄ předvedená panem Němcem na violinu, nepatřila k nejzdařilejším produkcím. Je trapné provádět takovou hudební ekvilibristiku a zvláště na violinu, tak vznešený nástroj, který nesnese žádnou průměrnost. Recenzent není stoupencem něčeho takového. V nejlepším případě, tj. pokud obtíže překoná dokonalé mistrovství, může to v nás vyvolat jen jakýsi dojem, podobný tomu, jako když obdivujeme odvahu a technickou dokonalost akrobata nebo jezdce a zapomeneme na to, že si může zlomit vaz a nohy. Ptám se ale ΄je to podstata a smysl hudby?΄ Někdo by snad mohl namítnout, že žádný virtuos, žádný Paganini, Molique ani Ole Bull by ve mně nevzbudil příjemný pocit. Ostatně on (rozuměj Němec) to má (rozuměj virtuozitu), ale v jakém směru. Nikoli v krkolomných pasážích, ale v oduševnělých kantilénách, adagiích, jedním slovem tam, kde přivádí hudbu zpět na její skutečné pole. Pan Němec, jinak velmi talentovaný mladý muž, nemá ještě tu přiměřenou ryzost a delikatesu, která je pro koncertní violinu nezbytnou. Naneštěstí se ještě ve ΄Fantazii Othellově΄ objevuje jedna z nejnevděčnějších figur, totiž vybroušený dvojhmat, který mi nikdy nezněl příjemně. Daleko lépe zní na konci kusu. Pan Němec si nicméně vysloužil potlesk. Mrzí mne, že o č. 7, ΄Ouverture Fantastique,΄ kterou pan Němec sám dirigoval, mohu říci něco dobrého jen zčásti. Je patrně bezprostředně prvním dílem ovlivněným Berliozovou instrumentací. Jako nejhorlivější obdivovatel tohoto muže by člověk mohl pochybovat, že pokračování v tomto trendu může mít škodlivý účinek. Při poslechu této ouvertury, v níž je nabízeno ještě více Berliozovských drastických prvků, by se však o tom musel přesvědčit. S potěšením jsme ocenili vynikající dovednost pana Němce v instrumentaci, stejně jako zajímavé provedení druhé idey. Mohl by toto vysoce hodnotné umění instrumentace využít ušlechtilejším způsobem při dalších skladbách. Ouvertura sklidila jen slabý potlesk, což mi na jednu stranu bylo vůči nadanému mladému muži líto, ale na stranu druhou mi to poskytlo potěšující důkaz, že naše publikum, které se sešlo v dosti hojném počtu, se nenechá ve svém klidném úsudku zaslepit senzačními hudebními efekty...“ (viz Wiener allgemeine Musik-Zeitung, 1. 1. 1848)

Uznání pro skladatele a houslistu Němce

Na Boží hod velikonoční 8. dubna 1849 přednesl František Němec na úvod třetího sezónního koncertu konzervatoře svou novou skladbu, Ouverture (E-dur). Svou fantazií a nápaditostí koncert navazoval na tři roky starou Ouverture fantastique. Deník Bohemia si tentokrát všiml, že vedle inspirace Berliozem bylo ve skladbě cosi nového. Údiv vzbuzoval František Němec i v roli dirigenta. Dokázal totiž absolutně ovládnout orchestr do té míry, aby dokonale dosáhl svých uměleckých záměrů. Potěšitelná byla také reakce listu „Die Wage für Freiheit, Recht und Wahrheit“, který ocenil, že František Němec nejenže pokračuje ve směru nastoupeném koncertem z roku 1846, ale zároveň že jej rozvíjí a směřuje k jasnému sebeuvědomění. Oceněna byla vysoce umělecká kompozice a originální, duchaplná kombinace nástrojů,  která přinášela celkový dojem vznešenosti. Opět však zaznělo varování, aby se František  Němec neomezil na pouhé kopírování Berliozovy bizarnosti a extravagance a rozvíjel dále svého vlastního, jedinečného génia.

Poslední větší akce, které se František Němec v Čechách zúčastnil, byl 5. května 1851, od 5 hodin odpoledne, velký instrumentální a vokální koncert „ve prospěch zříditi se majícího národního divadla“. Akce se konala za příznivého počasí opět na pražském Žofíně. O Němcově vystoupení na tomto slavnostním koncertě napsal časopis Lumír ve svém 4. čísle toto: „…Al­legro koncertní na housle s průvodem orche­stru, složené a přednešené od pana professora Němce jest důstojná komposice plna bravury a dosti jemné kantileny, jen že trochu rozvláčná. Pan prof. Němec došel co komponista i co virtuos hlučného uznání…“.

Profesorem pražské konzervatoře

V triu a kvartetu s Bedřichem Smetanou

Ihned po absolvování konzervatoře se František Němec stal členem orchestru Stavovského divadla v Praze, kde vedl smyčcový kvartet. V roce 1847/1848 navíc začal působit na konzervatoři jako korepetitor a suplující profesor hry na housle (vedle Moritze Mildnera) a violoncello (vedle Antona Träga). Mladý učitel, hudebník a skladatel bydlel zpočátku v podnájmu u Wlaských, rodiny výrobců hudebních nástrojů, ve výstavném domě v Karlově ulici 145/25 na Starém Městě. Později žil - do počátku roku 1852 - v domě č. 966/19, stojícím mezi dnešními ulicemi Rytířskou a V Kotcích na Starém Městě, pouhých 200 m od Stavovského divadla.

Pražské Stavovské divadlo, kde vedl František Němec houslové kvarteto v orchestru řízeném Františkem Škroupem.

František Němec měl možnost působit na pražské hudební škole v době, kdy se čestnými členy Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách stala řada hudebníků zvučných jmen - Berlioz, Liszt či Mendelssohn. Od roku 1847 spolupracoval František Němec s vrstevníkem Bedřichem Smetanou. Společně s pianistou Smetanou, cellisty Antonem Trägem nebo Augustem Juliem Goltermannem a violistou Janem Králem (krajanem z Kolince u Klatov) vytvořil na konzervatoři další kvartet, jenž pořádal komorní večery pod názvem Quartet-Soiréen.

Když Bedřich Smetana v srpnu 1848 zřídil na Staroměstském náměstí svůj hudební ústav, konaly se komorní večery právě zde. Zprávu o prvním z nich přinesl 30. ledna 1849 pražský Obecní list č. 25, pod názvem První Smetanova hudební zábava: „Včera se dávala první hudební zábava v ústavu p. Smetany. Hrály se tři skladby od Sterndt. Benetta, Beethovena a Mendelssohna; zvláště se líbilo trio od St. Benetta pro novost a jemný sloh svůj. Pan Němec hrál na housle, p. Král violu, p. Träg violoncello a p. Smetana piano; hráliť všichni tak dokonale a s takovou uměleckou nadšeností, že věru nevíme, komu ve hře přednost přísluší...“ (viz  KOHLÍK, Jaroslav. Noviny dávných let. Praha: Novinář, 1970, s. 84.)

Bedřich Smetana v 50. letech 19. století

Kvartet pořádal ročně čtyři a více komorních večerů. Občas koncertovali František Němec s Bedřichem Smetanou pouze v triu, doplňovaném violistou Králem nebo cellisty - Trägem či Goltermannem. Na programu komorních koncertů byla tvorba řady proslulých autorů: Beethovena, Benetta, Mendelssohna, Mozarta, Schumanna či Chopina. Koncertní večery budily svou dokonalou souhrou stále větší pozornost a získaly si velkou oblibu. Časopisy Cecilie, Národní noviny a zvláště Bohemia je popisují jako něco, co se stává podstatnou součástí pražského hudebního života. Počátkem roku 1850 a v březnu 1851 se konalo celkem šest koncertů v Clam-Gallasově paláci poblíž Klementina na Starém Městě pražském. Těchto koncertů se neúčastnil Bedřich Smetana, ale kvartet doplnil violista Adolph Köckert.

František Němec ukončil účast na konci roku 1851 a činnost kvarteta zcela zanikla roku 1856, kdy Bedřich Smetana odjel do švédského Göteborgu, kde pak pět let působil jako dirigent a učitel hudby.

Dům na pražském Staroměstském náměstí, kde Bedřich Smetana v srpnu 1848 zřídil hudební ústav, na jehož půdě pak od ledna 1849 probíhaly Quartet- a Trio-Soiréen ve složení Smetana - Němec - Král - Träg, Smetana - Němec - Träg nebo Smetana - Němec - Goltermann.

17. prosince 1851, od páté hodiny odpolední, se v koncertním sále na Žofínském ostrově v Praze konal velký koncert Františka Němce na rozloučenou. Důvodem byla jeho plánovaná cesta do Ruska. Němec jako skladatel opět nezklamal a přednesl zde své Koncertallegro a také Fantazii na motivy skladby Gaetana Donizettiho „Nápoj lásky“. Na koncertě se představily také tři žačky mladého učitele – Berta Brousilová z Písku, Matilda Pietschmannová z Prahy (zvaná ve své době Rose d´Or) a Gabriela Hoffmannová von Wendheim – spolu se spolužákem W. Wienerem. Zahráli společně mimo jiné Vídeňské variace pro 4 housle a za doprovodu orchestru přednesli Němcovu skladbu Ouverture E-dur, op. 4. František Němec se při účasti orchestru představil v roli dirigenta.

Talentovaná Němcova žačka Berta Brousilová

Nezapomenutelná tvorba českého Berlioze

O tom, že ani po svém odjezdu nebyl skladatel v Praze zapomenut, svědčí fakt, že na koncertě spolku Cecilská jednota byla v Praze 2. dubna 1859 hrána další z Němcových skladeb, „Der Geistertanz“, složená pro sbor a orchestr. Šlo o zhudebnění veršů německého básníka Friedricha von Matthissona (1761 – 1831), německého romantického básníka, jehož tvorba byla mnohokrát zhudebněna. Samotnou báseň „Der Geistertanz“ zhudebnil před Františkem Němcem v klasickém stylu již Franz Schubert. Oproti tomu Němcovo pojetí vycházelo z moderního, Berliozova stylu. Mezi další skladatele inspirované Matthissonovými díly patřil Ludwig van Beethoven (báseň Adelaide), a dokonce i belgický král Leopold I. (báseň Andenken). Časopis Sueddeutsche musikalische Zeitung k Němcovu hudebnímu doprovodu v dubnu 1859 napsal: „... Pan Němec, který nyní žije v Rusku, je skutečným českým Berliozem. S charakteristickou, opravdovou a kvalitní hudbou vyjádřil skladatel Matthissonova slova tak věrně, že to posluchače při slovech '...dřevěná umrlčí komora roztřese se, když kladivo dvanáctkrát půlnoc odbíjí...' uvedlo v úžas...“

Odchod Františka Němce do Ruska

Jak již víme, František Němec do Ruska odjel nejspíš počátkem roku 1852. Jedinou zprávu o působení umělce v Rusku během 50. let 19. století nám roku 1858 podává spis Dr. Augusta Wilhelma Ambrose Das Conservatorium in Prag, vydaná k 50. výročí trvání pražské konzervatoře. Ve spise je uvedeno, že se František Němec v té době zdržuje v Moskvě. Vzhledem k tomu, že právě v této době vznikala pod vedením Nikolaje Grigorijeviče Rubinštejna v Petrohradě a v Moskvě Ruská hudební společnost, dá se přepokládat – i vzhledem k Františkovým dalším osudům - že měl na jejím vzniku určitý podíl.

V letech 1859 - 1860 se Němec vrátil krátce do vlasti, aby v roce 1860 vydal ve Vídni pod jménem J. F. Niemetz dílo Invitation de danse. Bouquets des Polkas pro klavír. Dílo se skládalo ze šesti polek - skotské, francouzské, mazurské, zednické a skočné. Jediným dokumentem, který potvrzuje pobyt Františka Němce ve Vídni na podzim 1860 je Fremden-Blatt, uvádějící jména hostů ve vídeňkých hotelích. Díky listu víme, že František Němec byl počátkem října ubytován v hotelu Schröder, koncem října v hotelu U Města Hamburku a v polovině listopadu v hotelu Munsch. Spolu s ním zde pobývala skupina dalších hostů z Ruska – např. jistý A. I. Borodkin.

Ve Státním okresním archivu Plzeň-jih se sídlem v Blovicích se mezi záležitostmi týkajícími se vydávání cestovních pasů nachází ve fondu Okresní úřad Blovice zmínka o vydání nového cestovního pasu Františku Němcovi, a to roku 1859. Všechny tyto jednotlivosti naznačují, že se František Němec vrátil na čas domů, snad aby navštívil ve Chválenicích maminku Annu, která již nejspíš trpěla těžkou nemocí, na kterou v říjnu 1863 zemřela. Pokud je František Němec autorem díla Invitation de danse..., pak je také autorem díla Schützen-Fest-Marsch für Chor und Pianoforte vydaného ve Vídni v roce 1869. Návštěvu staré vlasti potvrzuje i vzpomínka samotného Františka Němce, podle které spatřil naposledy Prahu v roce 1861. 

Jméno Františka - Franze - Němce  z Chválenic (druhé odshora) na seznamu několika osob, kterým byl v roce 1859 vydán pas pro cesty do zahraničí (zdroj: Státní okresní archiv Plzeň-jih se sídlem v Blovicích, fond Okresní úřad Blovice)

František Němec přijal v Rusku nové jméno - Serafim Venceslavovič Němec - a usadil se v městečku Andrejevka (69 km či 100 verst JV od Charkova) na pomezí vovčanském a kupjanského panství v Charkovské gubernii. V roce 1864 se přestěhoval do Charkova, kde přijal místo člena orchestru v tamní pobočce Ruské hudební společnosti, ze které po první světové válce vznikla Charkovská filharmonie.

Nové jméno používané Františkem Němcem v Rusku

Ředitelem charkovské pobočky Ruské hudební společnosti

Na prvním koncertě vystupoval Serafim Němec v prvním a v pátém čísle, ale již tehdy upoutal pozornost svou schopností organizovat hudebníky žijící a působící v Charkově. Vzápětí mu bylo proto nabídnuto místo prvního ředitele charkovské pobočky Ruské hudební společnosti. Během dvou sezon pod vedením Františka Němce (1864 – 1866) proběhlo 24 koncertů symfonické a komorní hudby, ve kterých chválenický rodák vystupoval nejen jako první housle v kvartetu, jako houslista - sólista i jako dirigent. Neustával ani ve skladatelské činnosti. Orchestr čítající 100 -140 hudebníků hrál komorní a symfonické hudby také předehry a kvartety, vše převážně z Beethovenova díla. Nevídané koncerty sklidily nadšenou kritiku u místního tisku. 

V době, kdy František Němec slavil úspěchy daleko od původního domova, byla pražská konzervatoř spojena s novou generací zvučných jmen - Bedřichem Smetanou, Antonínem Bennewitzem a o mnoho desítek let později také s Antonínem Dvořákem.

Program koncertů charkovské hudební společnosti na léta 1864 - 1865

Program koncertů charkovské pobočky Ruské hudební společnosti na léta 1864 - 1865 se jménem chválenického rodáka Serafima Němce. (Kopii poskytl doc. Vasilij Ščepakin, Charkovská státní akademie kultury.)

Působení v  Andrejevce a návrat do Charkova

Soukromým učitelem hudby v Andrejevce

V roce 1866 byla z finančních důvodů pozastavena činnost Ruské hudební společnosti a František Němec se vrátil do Andrejevky. Oženil se a narodili se mu zde tři synové - Nikolaj, Vjačeslav a Alexandr. Po boku ženy a dětí se v Andrejevce věnoval skladatelské a pedagogické činnosti.

Přestože bývala Andrejevka nazývána vsí, žilo zde na 7500 obyvatel (kolem r. 1900) a pětkrát do roka se zde odbývaly trhy. Velmi zaostalé zemědělství v Andrejevce způsobovalo častou neúrodu a nízké výnosy. Lidé si zde proto přivydělávali dalšími činnostmi - např. lovem, rybařením a výrobou keramiky. I tak dřeli bídu s nouzí a ve druhé polovině 19. století se zde zvyšovalo sociální napětí. V letech 1875 - 1880 byla v městečku zřízena politická věznice pro 600 - 900 lidí.

Když byla charkovská hudební společnost pod názvem Carská ruská hudební společnost v roce 1873 obnovená, Němec do Charkova dojížděl jako hostující houslista.

Charkov a večery komorní hudby

V roce 1878 se na prosbu Carské ruské hudební společnosti do Charkova vrátil a vedl ve společnosti až do roku 1882 výuku houslí v hudebních třídách, přičemž sám příležitostně koncertoval. V letech 1878 - 1879 probíhaly v Charkově díky neutuchající energii Františka Němce hudební večery prezentující především komorní hudbu.

V roce 1877 přišli do Charkova dva mladí odchovanci pražské konzervatoře - třiadvacetiletý Josef Jiránek (1855 - 1940) z Ledec u Mladé Boleslavi a o tři roky starší Josef Holý (1853 - 1931) pocházející  z Hlohovic na Rokycansku. Josef Jiránek popsal v březnu 1878 první dojmy z Charkova v dopise učiteli a příteli Bedřichu Smetanovi následujícím způsobem:

"...Město je velmi prostranné, chová v sobě více než 100.000 „žitělej" a ještě více bláta, kterého jsou dva druhy: řídké v kterém zaleje se stopa, a husté, v kterém vyzuje se galoše. (Snad sem se již zmínil, že se zde nosí vesměs galoše buď nízké nebo vysoké — já mám nyní vysoké jako nižší „holinky “ — proti blátu i proti prachu velmi praktický návyk, boty dlouho vydrží, zůstanou čisté, noha se v zimě nenastudí, vzdor tomu, že vězí po celou zimu v lehkých botech, a byty se také nezamažou — někdy zamažou — když sem šel poprvé v galoších na visitu, vešel sem s ublácenými galoši do salonu — Holý také.)

Bláto zdejší má zde historické právo, a není obavy, že tak brzo vytlačeno bude posádkou kamenů, o který je zde taková nouze, že se většinou chodníky dláždějí dubovýma prknama, kamenou dlažbu mají jen nejhlavnější ulice, náměstí vesměs prostrané jsou nedlážděné. Přejít náměstí je odvážná věc, jestli je velké bláto (jako nyní v době oblevy) zhola nemožná. Proto také je zde vzdor galošům ohromný počet izvozčíků, které vezou za 15 — 20 kopejek kam „ugódno“ ve městě. — Abych se vrátil k historickému právu, připomínám, že město vystavěno bylo na bahništi. Tak se aspoň mluví — Domy nejsou příliš výstavné — po tři poschodí dům je velká řídkost — za to sem menších domků u nás neviděl. Střechy jsou ponejvíce zelené. Ulice, z nichž jsou některé velmi dlou­hé, jsou staveny jako podle lineálu, což hezky vypadá, zvlá­ště když je iluminace, která je trochu rozdílná od naší. Vedle jiných způsobů osvětlení je hlavně ten po chodníkách, na kte­ré se v jisté vzdálenosti od sebe nanesou malé misky (o něco menší kávových), které jsou naplněné lojem; uprostřed mis­ky je silný knot (silnější palce), který má skoro tak široký plamen jako náš plyn. — Kanály zde nejsou zavedeny — voda teče stružkou podle vyvýšených chodníků. Ostatně je město dosti malebné, ruské cerkve (chrámy) k tomu nemálo přispívají se svými malebnými báněmi (modrými, zelený­mi, zlatými atd.).

Divadla jsou zde 2. V jednom se hraje činohra v druhém se opera hrávala, teď ale ne. Slibuje se nám od srpna — jestli jen, a na jak dlouho —. Nevyplácela se vzdor četné návštěvě, zůstane tedy asi každý pokus ji obnovit jen na čas možným. Za to zde není žádná filharmonická společnost, orchestr divadelní malý a ne příliš dobrý. Vojenské orkestry jsou dosud všecky na bojišti, neznám tedy vlastně Charkov z jeho nejlepších stránek..."

16. srpna 1878 Josef Jiránek, nadšený z návštěvy Kyjeva, přidává v novém dopise Bedřichu Smetanovi postesknutí: "...Ač sme Kijev již v loni byli viděli, přece učinil na nás opět tak mocný dojem, že sme každou chvíli toužili po tom žít v něm místo v uprášeném Charkově..."

Jiránek s Holým se začali v Charkově účastnit muzikálních večerů a zvláštní zalíbení zde našli v hlavním organizátorovi, houslistovi Františku (Serafimu) Němcovi. Josef Jiránek o něm 31. 9. 1878 v dopise Bedřichu Smetanovi napsal:

"...Nyní máme výtečného houslistu v p. Němcovi, který v 1865. — 66. byl řiditelem (prvním) zdejšího (hudebního) obščestva. Potom se oženil a žil as 12 let na svém dvorci as 100 verst od Charkova. Nyní je v obščestvu učitelem houslí.

Mám vyřídit od něj srdečný pozdrav na Vás, hrával s Vámi as před 25 lety kvartetta (a s Goltermanem). Jednou prý byl Vaší produkcí v paláci Klam Galasa přítomen starý císař. Pan Němec byl tehdáž učitelem houslí na konservatoři (vedle Mildnera). As v 53. roce vyjel do Ruska a Prahu z těch dob viděl jen jednou (v 61. roce). Nemá tedy o celém českém hu­debním ruchu ani zdání. Já mu ovšem teď všecko vypravuji. On se už tak poruštil, že neumí česky mluvit, ač všemu roz­umí. Zde v Charkově byl tehda co řiditel tak oblíben, že se nám to zdá až báječné..."

Trojici mladých českých přátel Františka Němce doplnil v roce 1881 bratr Josefa Jiránka Alois. Na večerech komorní hudby a dalších akcích pořádaných chválenickým rodákem Němcem se podílela i řada dalších Čechů - mimo jiné Josef Vlček a František Kučera. Spolupracovali s dalšími předními umělci působícími tehdy v Charkově, profesionálními i amatérskými hudebníky - např. Němci Albertem Eibenschützem a Paulem a Fiodorem de Schlözerovými či o Ukrajincem Piotrem Danilčenkem. 

Charkov v roce 1879

Členem direktoria v Carské ruské hdební společnosti

Během nového pobytu v Charkově vychoval Němec velké množství úspěšných žáků, kteří měli později v hudebním světě velký ohlas. Žáci cítili vůči F. Němcovi velký obdiv a vděčnost. O tom se zmiňovali i korespondenti dobového ruského tisku. Pro své zásluhy i mimořádnou pověst byl chválenický rodák v roce 1879 zvolen čestným doživotním členem charkovské pobočky Carské ruské hudební společnosti a členem direktoria společnosti. Byla tak oceněna například skutečnost, že organizačně zdatný český hudebník udělal za několik let pro rozvoj vzdělanosti v Charkově více než zdejší úřady. František Němec pokračoval během 60. – 80. letech i ve své skladatelské činnosti a bohatě rozšířil počet svých dosavadních skladeb.

Co nám prozrazují vzpomínky Jekatěriny Vasiljevny Zadonské

Podrobný obraz Františka Němce dává především pětidílná kniha vzpomínek charkovské statkářky Jekatěriny Vasiljevny Zadonské „Byľ XIX. stoletia (Děťam moim)“, vydaná v roce 1907. Autorka tehdy oprášila své deníky z přelomu 70. a 80. let 19. století a dala jim literární podobu. Rodina Jekatěriny Vasiljevny Zadonské zaujímala významné místo v charkovské městské společnosti. Jekatěrina byla velmi sečtělá a měla kulturní rozhled. Vedle mateřského jazyka hovořila francouzsky, anglicky a německy a se svými dětmi si četla francouzské knihy.

Jekatěrina Zadonskaja - Charkovanka, autorka vzpomínek, v nichž je zmiňován František Němec

V knize vzpomínek se dozvídáme o čtyřech autorčiných dětech – Olze, Vasjovi, Péťovi a Kátě. Všechny děti dostaly u soukromých učitelů nad rámec školy vzdělání podle maminčiných představ – jazykové, hudební a výtvarné. Návštěva opery a hudební společnosti byly pro rodinu samozřejmou součástí života.

Do rodiny docházelo několik učitelů hudby a Jekatěrina Vasiljevna se osobně znala i s ředitelem Carské ruské hudební společnosti Iljou Iljičem Slatinem a jeho manželkou. Snem maminky bylo vytvořit spolu s dětmi kvarteto, kde by každý hrál na jiný hudební nástroj. Syn Vasja například hrál na violoncello, kterému jej učitel Alexandr Maurer, syn proslulého německo-ruského hudebníka Ludwiga Maurera.

V roce 1879 dala Jekatěrina Zadonskaja zapsat svou dcerku Káťu do hodin houslí k profesoru Františku (Serafimu) Němcovi. Dcera se - i přesto, že donedávna toužila stát se stejně slavnou jako byl tehdejší španělský houslista Pablo de Sarasate - matčině snaze postavila na odpor. Po první hodině s Františkem Němcem však změnila názor. Hodina s učitelem jí učarovala. Němec navíc dokázal v dívce znovu zažehnout touhu dosáhnout smělého cíle a překonat při tom jakékoliv překážky. Samotný František Němec při tom v té době prožíval po smrti malé dcerky velice těžké období, kdy se mu často draly slzy do očí. Navíc se stále více otevírala názorová propast mezi ním a ředitelem charkovského oddělení Ruské hudební společnosti I. I. Slatinem.

Němcova žačka Káťa Zadonskaja se sourozenci a maminkou

Spory mezi vedením společnosti a Němcem se pravděpodobně promítly ve stejné době – počátkem roku 1880 - i do koncertu připravovaného v Charkově k uvítání petrohradského pianisty, hudebního virtuoza Antona Grigorieviče Rubinštejna. František Němec se svými žáky připravili pro Rubinštejna uzavřený koncert, kterého se ostatní charkovští hudebníci sdružení v hudební společnosti odmítli zúčastnit – údajně ze strachu před Rubinštejnovou kritikou. Němce a jeho žáky nakonec podpořil pouze Josef Jiránek, který členem společnosti v té době nebyl. Malá Káťa Zadonskaja měla tu čest na koncertě s jediným posluchačem také vystupovat.

František Němec si jako učitel získal nejen malou Káťu, ale i její maminku Jekatěrinu. Byla nadšena jeho přístupem k dceři. Děvče dělalo v houslích velké pokroky a zásluhu na tom měl především učitelův přístup. Jekatěrina, která Františka považovala za Němce i podle národnosti, jej stále častěji srovnávala s ruskými domácími učiteli. Na rozdíl od nich dokázal žáka nadchnout, přitáhnout jej a vzbudit nadšený vztah k vyučované látce. Celý vztah byl založen na sympatiích a nikoliv na povinnosti vyplnit zadaný úkol. U Františka Němce oceňovala smysl pro spravedlnost a jeho upřímnou snahu pomoci jakémukoliv žákovi – dobrému i slabšímu – rozvinout jeho schopnosti do takové míry, jakou jeho talent dovolí. V případě, že se Káťa na hodinu dostatečně nepřipravila, dokázal jí poklesek přísně vytknout.

Během roku 1880 byl František Němec nucen kvůli bolavé noze na čas nucen přestat docházet do hudební společnosti a pořádal hodiny houslí přímo ve svém charkovském bytě. Díky tomu máme možnost dozvědět se několik málo informací o jeho manželce, která se o příchozí hosty starala. Jekatěrina Zadonskaja v knize zdůrazňuje její laskavost.

Ředit charkovského oddělení Ruské hudební společnosti Ilja Iljič Slatin

Na podzim 1880 se naplno rozhořela válka v Carské ruské hudební společnosti mezi stávajícím ředitelem Iljou Iljičem Slatinem a jeho předchůdcem, členem direktoria a čestným členem, Františkem Němcem. Od roku 1879 se charkovská pobočka společnosti potýkala, stejně jako o deset let dříve, s kritickým nedostatkem financí. Slatin, ve snaze zamezit druhému zániku charkovské pobočky, se r. 1880 rozhodl, po vzoru moskevského oddělení, nahradit v direktoriu některé hudebníky zámožnými obchodníky a průmyslníky. Domníval se, že by mohli pomoci s financováním výuky hudby. Němec se proti tomuto rozhodnutí kategoricky postavil a pohrozil, že pokud Slatin svou představu realizuje, opustí i se žáky společnost a založí si vlastní hudební školu. Jekatěrina Zadonskaja, která na Němcovi obdivovala trpělivost, čestnost, pracovitost a neúplatnost, stála ve sporu bezvýhradně na jeho straně. Slatin, jenž se pokusil získat rodinu Zadonských na svou stranu, neuspěl.

Rok 1881 je možné označit za období pomalého odchodu Františka Němce z Carské ruské hudební společnosti. Němec toho roku založil s vysokoškolskými studenty orchestr klasické hudby a přes výhrady školského úřadu jej časem rozšířil i na středoškoláky. Mezi ně patřil například Vasja Zadonskij, syn Jekatěriny a bratr malé houslistky Káti Zadonské. Orchestr tvořený studenty vysoké školy a zároveň žáky středních škol byl něčím mimořádným. Žáci středních škol měli dosud zakázáno stýkat se při akcích s vysokoškoláky.

Káťa chodila na housle k profesoru Němcovi až do roku 1882. Slavnou muzikantkou se – na rozdíl od jiných Němcových žáků – nestala. Spor s I. I. Slatinem František Němec v roce 1882 prohrál, společnost definitivně opustil a založil si vlastní hudební školu.

Někdejší budova Volžsko-Kamské komerční banky na Rybné (dnes Kooperativní) ulici v Charkově, kde se v letech 1878 - 1882 nacházely hudební třídy charkovského oddělení Ruské hudební společnosti. Zde také do zřízení vlastní hudební školy na Německé (později Puškinově) ulici vyučoval František Němec. V budově banky byl navíc sál využívaný při zkouškách a koncertech. V současné době objekt patří Hydrometeorologické průmyslové škole.

Úspěchy studentského symfonického orchestru

V roce 1882 Němec ukončil výuku pro společnost a začal v Charkově učit soukromě ve svém bytě na Německé (dnes Puškinově) ulici. Vedle houslí a violy učil hudební teorii. Během let 1881 - 1885 navíc, na pozvání  Charkovské carské univerzity, vedl amatérský symfonický orchestr tvořený vysokoškolskými studenty a žáky charkovských škol. Mezi členy orchestru byly i tři Němcovi synové. 

Sbormistr udržoval aktivní kontakt s publikem. V repertoáru byly četné orchestrální a sborové skladby romantických a soudobých hudebních skladatelů (Čajkovského, Dvořáka). Patřila mezi ně ale také četná díla vídeňských klasiků - Webera, Mendelssohna, Schumanna, Berlioze či Wagnera. Specialitou koncertů byla prezentace děl samotného Františka Němce - doprovody k tvorbě ukrajinského skladatele Mykoly Lysenka nebo trojdílná Němcova symfonie Rienzi. Koncerty, hojně a dychtivě navštěvované místní inteligencí, se staly oslavou hudebního umění.

V roce 1884 přetiskl jednu z pozitivních kritik na adresu F. Němce, uveřejněnou v novinách Charkovskije Gubernskije Viedemosti, pražský týdeník Dalibor, časopis pro všechny obory umění hudebního, na své 119. straně: 

S. V. Němec, výtečný žák pražské kon­servatoře, který dlouhý čas byl ředitelem kon­servatoře charkovské a horlivě česť jména českého tam šířil, pořádal tamtéž dne 16. (4.) února samostatný symfonický koncert, jenž s nejskvělejším setkal se úspěchem. Došlo nás několik velice příznivých kritik produkce té z listů ruských, z nichž vyjímáme následu­jící úryvky z recense „Charkovských Vědo­mostí“: „Symfonický koncert S. V. Němce, pořádaný dne 4. února, vydařil se znamenitě. Hlavní číslo jeho byla dramatická symfonie „Rienzi“, vlastní skladba koncertistova u pří­ležitosti té poprvé provedená, která svým zna­menitým zpracováním a skvělostí myšlének patří mezi cenná orchestrální díla současného repertoiru. Hlavně vyniká v ní základní motiv první věty, pak druhá čásť scherza a střední díl finále, ve kterém, jak se zdá, líčeno bou­ření se lidu při blížící se katastrofě jeho tri­buna. Ku konci pak časopis dodává: „Koncertistovi podán byl od ctitelů a žáků stříbrný věnec a veškeré, byť ne právě nejčetnější obecenstvo ovacemi svými mu dokázalo, jak vysoce působení jeho si cení. Napsati sym­fonii jest něco zcela jiného nežli složití ně­jakou romanci neb polku; k tomu třeba mnoho talentu, dovednosti, mnoho píle a vědění, které však úspěchem také seriosní práce všude pak nachází spravedlivého ocenění a uznání. Česť a sláva našemu komponistovi!“

Prázdniny s českými hudebníky v Andrejevce

Jak je patrné z dalších Jiránkových dopisů Bedřichu Smetanovi, František Němec se s Josefem Holým a Josefem Jiránkem rychle spřátelil. Oba mladí hudebníci již následujícího roku zvažovali možnost trávit nějaký čas na Němcově statku v Andrejevce. V roce 1881 již píše Josef Jiránek Smetanovi z Andrejevky následující řádky: "...Zde v Andrejevce žiju velmi pohodlně. Klavír hraju 2 hod. denně, mnoho čtu, koupám se, hraju v kuželky, běhám na kolovadle etc..." Podle ukrajinského badatele Vasilije Ščepakina je pravděpodobné, že Josef Jiránek složil v Andrejevce i svou Kozáckou ukolébavku:

Němcův žák Osip Šnirlin (Ossip Schnirlin)

Za všechny charkovské žáky Františka Němce je možné jmenovat pozdějšího houslového virtuosa Osipa Šnirlina. Narodil se roku 1872 v Proskurově v tehdejším carském Rusku a již jako malý chlapec hrával na svatbách. Právě profesor Němec odhalil jeho talent a vzal jej do Charkova, kde mu poskytl dvouleté hudební studium. Když studium ukončil, byl Osip dvanáctiletým koncertním mistrem, jenž se vydal na velké koncertní turné po Rusku. Poté se již vydal do Lipska a později do Berlína. Koncertoval v řadě německých měst, usadil se v Berlíně a stal se zde učitelem hudby. Zemřel v Německu v roce 1939. Jako další významný Němcův žák z Charkova je uváděn ruský židovský houslista a publicista, pozdější absolvent sankt-peterburské konzervatoře, Viktor Grigorievič Valter (1865 – 1935), který se po říjnové revoluci r. 1917 usadil v Paříži a zřídil si zde také vlastní houslovou školu.

Nešťastný závěr kariéry a života

Charkovský hudební kroužek a zdrcující kritika v tisku

Závěr Němcova života a kariéry nebyl šťastný. Počátkem roku 1885 přijal místo dirigenta v Charkovském hudebním kroužku. Spolek vznikl více méně spontánně po povolení ruské vlády z 22. 6. 1884. Do té doby spolek tvořila skupinka deseti milovníků hudby scházejících se porůznu v charkovských bytech. Když počátkem prosince 1884 vznikl orchestr, měl již kroužek pětadvacet členů a po Němcově nástupu se rozrostl v těleso o 62 členech orchestru a 75 přílušnících pěveckého sboru. V tomto počtu proběhl 9. prosince 1885 pod vedením Františka Němce první symfonický koncert kroužku. Od roku 1886 měl sbor i orchestr vlastního dirigenta, přičemž František Němec řídil orchestr. Schůzky kroužku probíhaly každý týden, od září do května. Za celou dobu trvání spolku bylo provedeno sedm symfonických koncertů, 14 rodinných hudebních večerů a sedm charitativních koncertů. Nejčastěji byly hrány skladby od Beethovena, Mendelssohna, Mozarta, Haydna, Wagnera, Schuberta, Schumana, Čajkovského, Dvořáka, Němce, Glazurova a dalších.

Přes snahu všech členů tělesa byl kroužek tvořen amatéry, kteří si nezískali přízeň kritiků z řad novinářů. František Němec proto sklidil roku 1888 zdrcující kritiku za neslavnou úroveň vystoupení. Ke kritice se připojily jak regionální periodika (Charkovskie Gubernskie Viedomosti, Južnyj Kraj) tak sanktpetěrsburské noviny specializující se na hudbu, Muzykalnoe Obozrenie. Zasažen touto kritikou odešel Němec v říjnu 1888 do ústraní. 

Poslední koncert Němcova života

Na veřejnosti František Němec naposledy vystoupil při charitativním koncertu  pro oběti požáru ve vsi Hatišče Vovčanské, konaném roku 1889 ve Vovčansku. Jeho hra zde naposledy ohromila veřejnost a korespondenty novin. Hrál na housle četná sóla a společně se svým žákem K. V. Krajinským (klavír) a studujícím M. Krajinským (violoncello) sehrál trio d-moll od Mendelssohna. Korespondent periodika Charkovskije gubernskije vedomosti tehdy o Františku Němcovi napsal:

"Hra pana Němce udělala nejlepší dojem a každé jeho číslo bylo odměněno dlouhým a přátelským potleskem... Pan Němec, jak víte, má vynikající techniku - dlouhý, melodický a expresivní smyčec."

Přepadení, dlouhý soud a smrt

V prosinci roku 1889 byl František Němec spolu s manželkou v Andrejevce přepaden neznámými útočníky a při pokusu o vraždu mu byla zlomena a zmrzačena pravá ruka tak, že již nikdy nebyl schopen hrát na housle. Pátrání po pachatelích útoku a motivech jejich činu bylo dlouhé. Počátkem ledna 1891 poprvé zasedl soud, jenž se pak táhl až do podzimu 1892. Na lavici obžalovaných usedli obyvatelé nedaleké osady Olchovatky, která neměla příliš dobrou pověst. František Němec nedokázal se stoprocentní jistotou pachatele činu identifikovat. Každý z obžalovaných měl navíc silné alibi a soudu dokonce chyběl i přímý důkaz. Soud proto skončil osvobozením podezřelých. Vyčerpaný F. Němec zemřel v listopadu 1892 na infarkt. 10. listopadu pak noviny Južnyj Kraj přinesly následující kratičký nekrolog: "Dozvídáme, se, že S. V. Němec, který se těšil velké popularitě jako hudebník, zemřel na infarkt."

Synové Františka Němce

Jak je patrné z vojenského adresáře, uveřejňovaného každoročně v Charkovském kalendáři, působili na počátku 90. let 19. století dva ze tří synů Františka Němce v carské armádě. Adresář Zmijevského okresu v roce 1892 uvádí na 117. straně kalendáře, že Nikolaj Serafimovič Němec je příslušný k 30. dragounskému ingermanlandskému pluku sídlícímu ve městě Čugujevě a má hodnost "estandart-junkera" (vojenská hodnost v kavalérii na úrovni podpraporčíka). O rok později přináší Adresář Zmijevského okresu na 129. straně kalendáře informaci, že Vjačeslav Serafimovič  absolvoval historicko-filologickou fakultu Charkovské carské univerzity a nyní vyučuje na Čugujevské pěchotní důstojnické škole. O třetím ze synů, Alexandru Serafimovičovi existuje zmínka v Charkovském kalendáři na rok 1913 (str. 108). V té době byl státním kontrolorem daňové správy 3. okruhu Sumského okresu. Tento újezd se nacházel severozápadně od Charkova a byl součástí tehdejší Charkovské gubernie. Dnes se v těchto místech nachází Sumská oblast Ukrajiny.

Okolí Charkova na mapě z r. 1858

Z díla Františka Němce v Charkově (1864 - 1887)

• 1864 - 1865 Fantazie pro housle na slovanské lidové motivy
• 1865 Fantazie pro čtvery housle s orchestrem
• 1865 Ave Maria pro sbor a orchestr, s věnováním charkovské pobočce Ruské hudební společnosti
• 1865 Ave Maria pro sbor a orchestr
• 1878 - 1889 Četné malé kusy pro sólové housle
• 1879 Balada pro housle
• 1880 Variace pro čtvery housle
• 1881 Reverie pro housle
• 1881 Barcarolle pro housle
• 1882 Úprava sborových skladeb M. V. Lysenka (přidání partů pro orchestr)
• 1882 Mazurka pro housle
• 1883 Elegie pro smyčcový orchestr s harfou
• 1883 Symfonie «Rienzy» (1 část)
• 1884 Symfonie «Rienzy» (všechny tři části)
• 1887 Koncertní předehra "Vítej nám, jaro"

Zájem o Františka Němce v současném Charkově

Zatímco ve Chválenicích teprve poznáváme život a práci slavného rodáka (stejně jako jeho nevlastního bratra Bohumila Němce), v Charkově je o život a dílo tohoto člověka přece jen větší zájem. Odkazem Františka Němce se v rámci dlouhodobého studia týkajícího se působení českých hudebníků na Ukrajině v 19. a 20. století zabývá především odborný pracovník Charkovské státní akademie kultury, doc. Vasilij Ščepakin. V současné době vychází především z dobových novinových recenzí na hudební vystoupení a z vydávaných zpráv charkovského oddělení Ruské hudební společnosti. V budoucnu však plánuje věnovat se přímo pramenům uloženým v místních archivech. 

Řada ukrajinských akademických pracovníků se osobností Františka Němce navíc zabývá v rámci svých disertačních prací. Vedle již zmíněného V. M. Ščepakina je třeba jmenovat Tetianu Olegivnu Molčanovovou a Mikolu Mikolajoviče Daniljuka.

Nová kniha Vasilije Ščepakina z jara 2017 pojednává o stopě českých hudebníků  v Charkově XIX. století – kapitola 6. 2. je věnována chválenickému rodákovi Františku Němcovi.

Stránka ukrajinské Wikipedie o Františku Němcovi:

Klikněte na obrázek a přečtěte si, co Františku Němcovi píše na stránkách ukrajinské Wikipedie doc. Vasilij Ščepakin z Charkovské státní akademie kultury:

Podrobnější práce Vasilije Ščepakina o F. Němci a české komunitě v Charkově:

Щепакін В. Чеський музичний Харків ХІХ – початку ХХ ст.

Několik zajímavostí k rodině a rodišti Františka Němce

Další osudy Františkových rodičů

Františkova maminka Anna Němcová zemřela 29. října 1863 ve věku 58 let poté, co přijala již 23. října poslední zaopatření od faráře Filipa Pillmana. Příčinou skonu byly zaludeční vředy.

Necelých pět let po smrti manželky Anny se 67-letý vdovec Václav Němec 3. srpna 1868 znovu oženil. Vzal si 24-letou Kateřinou Šimkovou z Chválenic č. p. 39. V roce 1868 se jim narodil syn Bohumil Němec, který se o mnoho desetiletí později stal děkanem ve vsi Komno u Gorice a byl zde v roce 1931 umučen italskými fašisty. Se stejnou manželkou měl Václav Němec také syna Benedikta (truhlář, 1870-1951), otce místního historika Miroslava Němce (1917 - 1999). Kateřina porodila vitálnímu manželovi v letech 1875 - 1882 ještě další tři děti - Růženu, Emanuela a Bedřicha.

Dvaaosmdesátiletý Václav Němec zemřel 14. února 1884 na sešlost věkem, poté, co byl již 6. února od chválenického faráře Josefa V. Tangla svátostmi zaopatřen. Pochoval jej šťáhlavský farář Josef Böhm, nejspíš na starém nezvěstickém hřbitově u kostela Všech Svatých. Dům č. p. 24 ve Chválenicích zdědila druhá manželka Kateřina Němcová. Rodina se v té době již potýkala s finančními potížemi, a tak usedlost koupil roku 1886 v exekuční dražbě židovský obchodník Šimon Tanzer a zařídil zde obchod. Vyvolávací cena domku č. p. 24 byla 980 zlatých, vyvolávací cena políčka byla  463 zlatých.

Kateřina Němcová se společně s dětmi a maminkou Marií přestěhovala do domku č. p. 60, kde žil soudem ustanovený poručník malých synů Emanuela a Bedřicha, Jan Němec. Několik let po smrti maminky (1887) se Kateřina odstěhovala společně se synem Bohumilem a dcerou Růženou do Slovinska. Zemřela v tamní farnosti Zgonik po roce 1910.

Další osudy domu ve Chválenicích č. p. 3

Svůj další osud mělo i Františkovo rodiště, chválenická podružská chalupa č. p. 3. Již rok po Františkově narození, roku 1826, koupil chalupu Antonín Blažek. Zdá se, že se změnou majitele souvisí i odchod Němcových z této chalupy. Vnučka Antonína Blažka Marie se na počátku 2. poloviny 19. století provdala za Josefa Šmolíka a domek patřil od té doby rodině Šmolíkových. Mariin a Josefův syn Martin Šmolík byl chválenickým truhlářským mistrem, stejně jako pak i vnuk Václav Šmolík. Vedle Václava se Martinovi Šmolíkovi narodila dcera Marie (*1896). Ta odešla po ukončení školy za leším životem do Spojených států amerických. Velkým překvapením pro chválenickou rodinu Šmolíkových, žijící stále v č. p. 3, bylo, když je v květnu 1945, během osvobození obce od nacismu, překvapil svou návštěvou americký vojín Rudolf Pintíř z New Yorku. Byl to syn Marie rozené Šmolíkové z Chválenic a synovec tehdejšího hospodáře Václava Šmolíka (více o návštěvě a jejích okolnostech zde).

Novostavba č. p. 3 na chválenické návsi  - v těchto místech stával rodný dům skladatele a hudebníka Františka Němce.

Doplnění k textu o životě skladatele a hudebníka Františka Němce:

Počátky pražské konzervatoře a Stavovského divadla

V době, kdy se František narodil, existovala v Praze již více než deset let „Společnost pro zvelebení hudby v Čechách“, kterou r. 1808 založili vlastenečtí šlechtici František Josef hrabě z Vrtby, František hrabě ze Šternberka, Jan hrabě z Nostitzů, Kristián hrabě Clam-Gallas, Bedřich hrabě z Nostitzů, Karel hrabě a pán na Firmianě, Jan hrabě z Pachty a František hrabě z Klebelsberka. Společnost se věnovala výuce hry na orchestrální nástroje a také výuce zpěvu. Škola získala útočiště ve zrušeném dominikánském klášteře u sv. Jiljí v Praze.

Již čtyřicet let existovalo navíc v Praze Stavovské divadlo, vybudované r. 1783 zásluhou Františka Antonína hraběte Nostice Rienecka. Divadlo mělo význam i pro české národní obrození. Od roku 1785 se zde občas hrála česká představení a od roku 1812 šlo o pravidelná česká představení o nedělích a svátcích. Nádherná klasicistní budova v pistáciové barvě stojící v Kotcích poblíž pražské univerzity je dodnes ozdobou centra Prahy.

Češi na Ukrajině a v Rusku

Dvě oblasti dnešní Ukrajiny, Halič a Bukovina, byly spolu s českými zeměmi do roku 1918 součástí habsburské monarchie. Během svých cest po Rakousko - Uhersku se zde na kratší či delší dobu usazovali čeští muzikanti. Odcházeli ale také do sousedního carského Ruska, do Petrohradu, Moskvy... a na Ukrajinu. Během pobytu zde působili nejen jako hudebníci, ale také jako pedagogové či organizátoři hudebního a kulturního života. Patřila mezi ně řada absolventů pražské konzervatoře včetně chválenického rodáka Františka Němce. Pod jejich vlivem se v ukrajinských městech organizoval hudební život, vznikaly hudební a tvůrčí spolky. Podobný kulturní rozvoj pod vlivem české hudební komunity je vidět především v Charkově, kde se usadil i František Němec.