Lomy a kameníci na Planinách

Miroslav Němec, Jiří Sankot

• Poutní areál sv. Vojtěcha na Planinách   
• Areál lomů na Planinách
• Počátky těžby kamene na Planinách
• Kámen pro stavbu kostela sv. Martina ve Chválenicích
• Přehled Jednotlivých lomů na Planinách a jejich vzniku
• Plzeňský kameník Cingroš a Panský lom
• Výrobky boreckých kameníků
• Ceny některých kamenických výrobků
• Lomy ve Štěnovicích
• Způsob práce v lomu
• Seznam boreckých kameníků

Poutní areál sv. Vojtěcha na Planinách    

Necelé dva kilometry na západ od Chválenic leží při bývalé okresní sil­nici do Čižic na konci lesa místo zvané Planiny, místo známé v širokém okolí slavnou jarní svatovojtěšskou poutí. Podle pověsti měl tudy projít při své cestě z Říma sám náš první český biskup sv. Vojtěch, o kterém bezpečně víme, že navštívil blízkou Starou Plzeň (tj. dnešní Starý Plzenec), jak zaznamenal už náš první kronikář Kosmas. Toto místo na pokraji lesa je samo o sobě sko­ro idylické a zvláště od r. 1685, kdy zde na místě staré sešlé kapličky dal vystavět tehdejší majitel nebílovského panství Arnold Alois Engl, svobodný pán z Engelflusu, novou velkou osmibokou kapli s lucernou, krásně vzdutou střechou a s přilehlým přístavkem pro oratoř. Jde o nejhezčí kapli sv. Vojtěcha na Plzeňsku. Celý areál, ke kterému patří dále i prostorná budova někdejší panské fořtovny, je půvabným krajinným celkem. Od nepaměti sem zvláště v den pouti, tj. o druhé neděli po sv. Vojtěchovi, přicházeli poutníci nejen z okolních českých vesnic, ale i německý lid od Stříb­ra a Tachova; proto také děkovné nápisy na stěnách kaple byly psány česky i ně­mecky. Ještě dnes, kdy se planinská pouť bohužel stala spíše záležitostí pouťo­vých obchodníků a zábavních podniků, jejichž ryčný hlahol a křik zcela přehlušil mešní poutní slavnost v kapli, přichází sem pěšky a přijíždí auty i autobusem nepřehledný dav spíše zájemců než poutníků, aby se zde setkali se svými zná­mými a pohovořili s nimi, aby se se svými dětmi pokochali pohledem na pouťové atrakce a koupili nějaké pamlsky či dárky domů. Můžete tu zápasit s medvědem nebo obdivovat polykače mečů. Kaple byla roku 1937 důkladně opravena vně i uvnitř péčí tehdejšího administrátora chválenické farnosti P. Františka Buriana, přičemž byly obnoveny fresky v lucerně a střecha byla pokryta plechem.

Planinský poutní areál spadá do katastru obce Nebílovský Borek. Dříve se této vsi říkalo také Chválenický Borek nebo Přední Borek. Dnes je ves katastrálně spojena se sousední vsí Štěnovickým Borkem pod katastrální obec Čižice.

Areál lomů na Planinách

Několik desítek metrů od fořtovny začíná ještě rozsáhlejší areál šesti boreckých žulových lomů, na jehož konci stojí první domky Nebílovského Borku. O pou­tní neděli je zde ticho a prázdno, v lomu ani v jeho nejbližším okolí se nic napothybuje,takže nic neruší odtud slavnostní poutní náladu. Zato jdeme-li tudy ve všední den, hlásí se už zdáli o slovo dělný Borek silným hlomozem pneumatických sbíječek, hukotem motorů nákladních aut, která odvážejí opracované žu­lové výrobky nebo nahrubo nalámaný kámen pro stavby. Do toho se mísí občasné zvolání pracovníků u mohutného těžního i nakládacího jeřábu, zakotveného sil­nými ocelovými lany ze všech stran, jehož pohybová mechanizace je viditelná zdálky. Půjdeme-li pak kolem lomu po poledni, musíme dát pozor na odstřel ka­mene, který se konává tradičně právě přes poledne, kdy jsou dělníci v bezpečí pod střechou ubikací u oběda.

Panský lom na Planinách

Dnes, kdy strojová machanizace nahradila opravdu lopotnou ruční dřinu vyučených kameníků, jak ji parnatujeme z dob nedávno minulýoh, patří tato kame­nická provozovna, označená jako "výrobní středisko Borek Nabílovský", pod větší organizační celek, nazvaný "Výrobní družstvo cementářů a kameníků v Holoubkově, které letos oslavilo pětadvacetileté jubileum svého trvání.

Počátky těžby kamene na Planinách

I když neznáme z žádného spolehlivého písemného pramene dobu, kdy se zde začala žula těžit, přece se můžeme dosti spolehlivě opřít o místní ústní tra­dici, dochovanou dodnes v Nebílovském Borku, a to zvláště proto, že máme dva hmotné doklady, svědčící o pravdivosti tohoto ústního podání. Podle této zprá­vy počali zde poprvé těžit žulu majitelé šťáhlavského panství Černínové, je­jichž rod byl stavebníkem řady světských staveb (zámků a paláců) i staveb duchovních (kaplí a kostelů), a to nejen na Plzeňsku, ale i v sarmé Praze. Byli podnikaví i v těžbě kovů, jejichž rudy tavili a dále zpracovávali. Ve Šťáhlavech přejali základy těžby železa od svých šlechtických předchůdců Kokořovců, v blízké Losiné otevřeli začátkem 18. století stříbrné doly, kde šachta zvaná Sv. Vojtěch dosáhla před svým uzavřením hloubky 53 horních sáhů. Tito šlechti­ci měli většinou cizí stavitele, kteří s sebou přiváděli řemeslníky i dělníky ze své vlasti. Když začal Heřman Černín stavět r. 1747 na místě původního men­šího gotického kostela sv. Martina ve Chválenicích nový větší farní chrám, ve kterém sám chtěl být jako patron jednou pochován, použil k tomuto účelu nejproslulejšího barokního stavitele té doby Kiliána Ignáce Dienzenhofera. Při přípravě této nákladné stavby dal prozkoumat svými odborníky ložiska kame­ne v blízkém okolí a při té příležitosti narazili na ložisko žuly v těsné blízkosti budovy myslivny na Planinách (více o stavbě kostela zde). Je ovšem také možné, že Černínovi důl­ní odborníci, kteří řídili těžbu rud ve Šťahlavech i v Losiné, objevili při svém geologickém průzkumu blízkého okolí žulu v Borku už o několik desetiletí dříve.

Žula z Panského lomu na Planinách

Není ani vyloučeno, že na jistý výskyt žuly přímo na tomto místě u myslivny upozornil Černíny - ať už přímo nebo prostřednictvím jejich známých nebo podřízených - právě onen blok žuly, který je dodnes uprostřed planinské ka­ple ohraničen ze tří stran ozdobným kovaným zábradlím a pochází ještě z pů­vodní menší kapličky, která byla pro sešlost zbořena a na jejímž místě dal zbudovat tehdejší majitel nebílu vedle sebe ležících důlcích se patrně v barokní a ještě pozdější době začalo věřit, že byly vytvořeny otisky kolen sv. Vojtě­cha, který se tu při svém návratu z Říma modlil, mohl tedy inspirovat šťáhlavské Černíny k tomu, aby v jeho těsné blízkosti hledali žulu pro podlahu započatého chválenického kostela. Lze tedy bez nadsázky říci, že tento kámen umístěný na čestné místo přímo před oltář svatovojtěšské kaple na Planinách, je, i když odhlédneme od zmíněné náboženské interpretace, hlubokým symbo­lem štědrosti a nezměrné lásky Tvůrce k lidu našeho kraje, v jehož podzemí nashromáždil pro řadu generací zásoby nepřeberné zásoby vzácně štěpného kamene, aby mu nejen poskytly dostatečnou obživu, ale také proslavily jeho dovednost i v daleké cizině. Není zde tedy něco jako Mohamedova Mekka s "kábou" - posvátným kamenem z nebe spadlým, ale něco nesrovnatelně vznešenějšího: Je to svatyně, v níž se Kristus každoročně nekrvavě obětuje za hříchy nás všech, postavená zde nad hlubinným bohatstvím našeho kraje, a to ke cti našeho prvního českého biskupa - mučedníka, který tudy procházel na svých trudných apoštolských cestách, a nepřijat vlastí, zřekl se knížecí i biskupské hodnosti tu a prolil velkodušně svou krev v daleké cizině, zbit ranami pohanských Prusů.

Kámen pro stavbu kostela sv. Martina ve Chválenicích

Jisté je, že při stavbě kostela ve Chválenicích počali poprvé těžit žulu několik metrů od dnešní budovy uvedené planinské fořtovny, a to na její severní straně, v dnešní zahradě. Tam totiž byla, jak si velmi dobře pamatují dodnes žijící borečtí občané (např. bývalý kamenický mistr Jaroslav Pech, narozený na úplném začátku 20. století) asi 9 m hluboká široká prohlubeň po těžbě žuly z minulosti, kterou dal někdy ve dvacátých letech našeho století zavézt majitel či nájemce vedlejšího žulového, dnes zatopeného lomu, Jan Kokoška, a to na žádost tehdy tam bydlícího lesníka Viktora Grusse. Prohlubeň byla před zavážením zalita vodou a Jan Kokoška použil k jejímu zasypání skrývky ze svého lomu v těsné blízkosti myslivny (z této prohlubně pochází nejen žula, použitá na velké čtvercové dlaž­dice chválenického kostela, ale i žula, použitá přibližně o 40 let později při budování žulové terasy kol kašy s plastikou jelena při tehdy stavěném zámku Kozlu u Šťáhlav (v letech 1784-1789 za Heřmanova syna Vojtěcha Černína). To jsou ty dva hmotné důkazy první těžby žuly v Nebílovském Borku už v 18. stol. První dodnes viditelné lomy byly v Borku otevřeny až v 19. století - v padesátách letech. Podle názoru dnes ut nežijícího boreckého výměnkáře Václava Kvídery, tehdy 78 roků starého, jak uvádí r.l924 zakladatel obecní kroniky Nebílovského Borku řídící učitel Benedikt Brejcha (+ 1965), a to zápisem v této kronice, kterou sám založil, byl otevřen nejdříve panský lom, který je dodnes v provozu.

Kámen na kostel sv. Martina ve Chválenicích byl těžen v dnes již zasypaném lomu na zahradě hájovny (dříve poustevny) na Planinách.

Přehled Jednotlivých lomů na Planinách a jejich vzniku

Pokusím se dále podat schematický přehled vzniku a zániku jednotlivých tehdejších lomů. Předem však prosím za odpuštění zvláště ty ze čtenářů, kteří mají právem rádi v podobné práci nutnou vědeckou akribii, že jsem v tomto ohledu dosti zaostal, hlavně pro nedostatek času k vyhledání spolehlivých pramenů, takže nemohu vždy bezpečně zaručit správnost uvedených dat a přesný sled jmen ná­jemců jednotlivých lomů, ačkoliv se o to snažím. Příští seriozní badatel si sám vyhledá potřebné prameny, především v protokolu parcel místní obce, který je t.č. deponován pravděpodobně v okres. archivu v Blovicích. Jde především o ta sporná místa, kde se svědectví mých ústních informátorů rozcházela. Lomy jsou v našem seřazení očíslo­vány podle doby svého vzniku, takže l1. je nejstarší, 7. - který ovšem ne­patří do tohoto souvislého lomového areálu - je nejmladší.

1. Nejstarší lom z 18. století již zcela zanikl.  Nacházel se v zahradě myslivny poblíž kaple sv. Vojtěcha
2. Panský lom (též Panská škála) - jediná stále aktivní provozovna, vznikl na pozemku vrchnosti asi r. 1855, pak k němu připojen vedlejší lom na poli M. Kvídery z Borku čp. 7. Nástroje ostřili jeho zakladatelé - Italové - zpočátku u Kuchyňky v Borku čp. 3, pak zde byla postavena kovárna. Za Rakouska byl lom v nájmu Vojt. Hauptmanna, kamenického mistra z Božkova. Další nájemci následovali: fa Dlouhý, fa Panzer, pak Výrobní družstvo kamenických dělníků ve Štěnovicích za roč. nájem 1100 Kč na 6 let. Po zániku tohoto družstva si lom od r. 1927 pronajala fa Kokoška z Nebílov. Bylo tu kolem 35 zaměstnanců. Dnešní provozovna má 7 lidí.
3. První obecní lom (" škála") vznikl někdy před rokem 1890 a byl otevřen firmou Svidenský. Podle zmíněného Jar. Pecha je ještě starší než Panský lom. Pak byl načas uzavřen, r. 1891 znovu otevřen v ná­jmu kameníka Fr. Panzra z Plzně (na 12 let za roč. náj. 35 zl., po 3 letech 40 zlatých). Dalšími nájemci byli Vojt. Hauptmann, Prokop Hák, kamenický mistr ze Štěnovic, Fait, Rádl, Kokoška-Doubek. V tomto lomu vzniklo r. 1935 borecké kame­nické družstvo (asi 35 lidí), které tu pracovalo do r. 1941, kdy bylo donuceno četnictvem lom o pustit. Většina jeho čle­nů přešla pak do nového lomu za "Hájkem" na losinském katastru (Zde pracovali např. bratři Balvínové, J. Fremr a většina kameníků).
4. Kokoškův lom (za Mikšem, Borek č. p. 1) byl otevřen asi r. 1903 na poli zakoupeném od J. Bystřického z Borku č. p. 4 kameníkem J. Kokoškou z Nebílov. Pak jej měla společně fa Kokoška-Doubek. Těžba zde směřovala k východu, čímž došlo ke zbourání úzké kamenné stěny, která oddě­lovala lom od sousedního l. obecního lomu, takže oba lomy splynuly. Později byl lom zatopen a dnes je používán dětmi jako koupaliště.
5. Druhý obecní lom byl otevřen na obecním poli za domkem M. Hajšmana, a to štěnovickým výrobním kamenickým družstvem asi r. 1926. Po zániku tohoto družstva r. 1927 snad měla lom v nájmu fa Štrunc, pak fa Fait, fa Rádl, fa Doubek. Zde pracovali mj. např. tři bratři Čivišové, kteří později - roku 1935 - zakládají s dalšími kameníky borecké výrobní kamenické družstvo, bratři Keslové, dva Alblové, Tolar, Trojan, Jan Pohlodek ze Střížovic aj. Těženo zde bylo asi do roku 1943. Dnes je lom zatopen.
6. Kokoškův lom (dnes zatopený) při okresní silnici proti "panskému” - otevřen Janem Kokoškou z Nebílov kolem r. 1927 na pozemku Matěje Kvídery z Borku čp. 7. Měl vlastní kovárnu a zaměstnával kolem 20 dělníků. Fa Ko­koška jej měla v nájmu až do skončení těžby po 2. světové válce.  Mistr Jaroslav Pech si vzpomíná, že zde ještě po 1. světové válce pracovali asi tři Italové, zvaní lidově "Taliáni".
7. Družstevní lom je mimo celý tento lomový areál. Leží 1-2 km na sever za vrchem "Hájkem" už za hranicí katastru na dříve zalesněném losinském pozemku, který zakoupilo borecké kamenické družstvo, když muselo opustit obecní lom r. 1941. Vystavělo zde zdarma kovárnu a garáž, zakoupilo auto a pracovalo zde až do uzavření lomu.

Zatopený Kokoškův lom (č. 6)

Plzeňský kameník Cingroš a Panský lom

Podnik Jana Cingroše v Plzni

Jan Cingroš byl proslulým plzeňským kameníkem, jehož věhlas dalece přesahoval hranice našeho regionu. Samostatnou kamenickou výrobu zahájil již v roce 1866. O tři roky později získal na výstavě v Plzni bronzovou medaili za své „náhrobníky a pískové kameny“ a roku 1870 se stal plzeňským měšťanem. Firma prosperovala a získala řadu zakázek ze zahraničí. Za své výrobky byla oceněna v Chebu, Terstu, Českých Budějovicích, Praze, Sofii a v Chicagu. V roce 1885 navštívil Cingrošovu firmu sám císař František Josef I. a propůjčil podnikateli titul císařsko-královského kamenického mistra a c.k. dvorního dodavatele. Cingrošova kamenická továrna byla vybudována na plzeňském předměstí, kterému se dnes říká Petrohrad. V areálu podniku se dnes nachází železářství Votrubec. 

Brzy se ukázalo, žepodnik nebude moci dále růst, jelikož městská rada v okolí naplánovala ulice a bloky činžovních domů. Jan Cingroš začal proto hledat pozemky pro zcela novou továrnu. Po dlouhém hledání zakoupil rozlehlé pozemky v okolí Nadryb na Rokycansku. První stavbou, kterou zde nechal postavit, byla vila. Ta se stala jeho novým sídlem. Kolem vily nechal zřídit velký park a zahradu. Přes řeku Berounku začal provozovat přívoz, který zde jako rarita existuje dodnes. Výroba nicméně pokračovala v plzeňském podniku. Firma vyráběla především rodinné pomníky a hrobky pro významné Plzeňany i osobnosti ze vzdálených koutů českých zemí. Na plzeňském ústředním hřbitově je Cingroš například autorem hrobky A. Fodermayera nebo J. K. Rudolfa. Jeho továrna realizovala také podle návrhu Vojtěcha Šípa pomník J. K. Tyla, který v současné době zdobí Mikulášské náměstí.

J. Cingroš zemřel 15. 3. 1906, ale podnik pod jeho jménem dále vedli syn Karel a synovec Václav. Ve firmě pracovalo na sto zaměstnanců a mezi nimi svého času i pozdější herec František Kovařík a jeho tatínek. Na existenci firmy odkazovalo ještě desítky let po jejím zániku žulové dláždění chodníku v plzeňské Božkovské ulici, kde továrna stála. Mezi Cingrošovy dědice je v odevzdávací listině datované roku 1908 rozděleno neuvěřitelných 88 pozemků v Plzni, na Plzeňsku a Rokycansku. 

Cingrošova nabídka ohledně Panského lomu

V roce 1888 nabídl kameník Cingroš panství Šťáhlavy, že je ochoten pronajmout si na šest let panský lom a vytěžit jej tak, aby to bylo výhodné pro obě strany. Nabídka zaměstnala panské úředníky, Centrální valdštejnskou kancelář na Malé Straně v Praze a šťáhlavský lesní úřad. Z korespondence mezi těmito institucemi vyplývá, že se valdštejnská správa těžba v lomu nebyla pro valdštejnskou správu příliš rentabilní a že nebylo obtížné odsud krást a nekontrolovaně odvážet kámen. Cingrošova nabídka mohla problémy vyřešit. Centrální valdštejnská kancelář nicméně pronájem soukromým osobám - včetně Cingroše - zakázala s tím, že by odvoz kamene z Panského lomu nebylo možné kontrolovat. Místo toho bylo nařízeno Panský lom oplotit a důsledně hlídat. Dohledem nad Panským lomem měl být pověřen planinský hajný.

Korespondence k Cingrošově nabídce

Zdroj: Státní oblastní archiv v Praze, fond Velkostatek Šťáhlavy, Nebílovy a Chocenice, Kar 33, sign. 168, Lom v Borku 

Výrobky boreckých kameníků

Ložiska borecké žuly patří k tzv. žulovému masivu štěnovickému. Nejsou to ložiska nevýznamná, naopak jejich význam roste některými vlastnostmi této žuly. Je jemnozrná, bledozeleně zbarvená, složená ze živců, křemene, amfibolu a biotitu, jehož husté shluky vytvářejí ve struktuře kamene temné skvrny, šmouhy či pecky. Z této žuly, která puká jak ve směrech vodorovných tak i svislých, není sice možno získávat příliš velké kvádry, ale lze ji dobře použít jako leštěný kámen na pomníky, na dlažební kostky a především na sokly domů a domků, jak dosvědčují nejen novostavby rodinných domků v okolních obcích, ale i velké stavby našeho krajského města, např. žulový Wilsonův most[1] přes Radbuzu v Plzni před tzv. Mrakodrapem, jemně opracované kvádry spodní části budovy nemocenské pojišťovny na nábřeží aj. Vyráběly se zde i žulové milníky, které byly voženy koňskými potahy např. do Čižic nebo na Spálenopoříčsko.

Přítel ze Střížovic Jan Pohlodek, pů­vodně kameník, později topič parních lokomotiv ČSD v Plzni, jemuž vděčím, za mnoho konkrétních údajů tohoto pojednání, mi sdělil, jak v Borku vyráběli nejen tyto jemně "seštukované" kvádry, vážící 300-350 kg a nakládali je na vozy, odvážené pak dvojitým silným koňským přípřežím do Plzně, ale také jak tam vyráběli velká mlýnská žulová kola na mletí barvy do západoněmeckého Mannheimu (ještě před deseti lety) a jak si objednavatelé těchto kol pochvalovali kvalitu boreckých žulových výrobků. V uvedené publikaci holoubkovského výrobního družstva můžeme čísti, že v Borku nebílovském byl největší lom s nejlepším složením kamene. Odtud se dodávaly kvádry do zahraničí na výrobu válců pro tiskárny.

Žulové patníky v Čižicích

Z Borku Nebílovského a ostatních lomů ve štěnovické oblasti se dodávaly dlažební kostky malé i velké a stavební kámen." V téže publikaci se doví­dáme, že borecké kamenické "družstvo dodávalo kámen pro stavbu vinohradské­ho tunelu. Při těchto dodávkách bylo hodnoceno jako nejlepší dodavatel."

Už r. 1924 zaznamenává kronikář obce Borku zde jmenovaný řídící učitel Benedikt Brejcha z Chválenic, sdělení, jež mu učinili jeho tehdejší borečtí informátoři o tamějších kamenických výrobcích a jejich cenách i objednavatelích.

Lom na Planinách r. 1925 (foto B. Brejcha)

Dlažba kostková i chodníková je dodávána hlavně pro město Plzeň, avšak i jinam, např. do Berouna, Rokycan, Loun, Slaného, Karlových Var, Teplic, Blovic atd. Značnější množství zdejší žuly bylo dodáno na stavbu Wilsonova mostu v Plzni a regulaci řeky Radbuzy v Plzni. Při regulaci Radbuzy v Plzni byly stavěny nábřežní stěny. Přisekaným kamnům pro ttyto stěny říkali borečtí kameníci „divočina“ nebo „lustig“.

Ceny některých kamenických výrobků v době 1. republiky:

Kostková dlažba:

• tř. za 1 m2 čtvereč. 90 Kč s dovozem ponejvíce do Plzně
• II.tř.za 1 m2 48 - 52 Kč
• tř za 1 m2 24 - 26 Kč - bez dovozu.

Chodníková dlažba:

• za 1 m2 120 - 125 Kč

Obrubníky:

• za 1,30 m široké 60 Kč
• za 1, 25 m široké 40 - 45 Kč

Schody hladké:

• 1 m dlouhé asi 60 Kč

Schody samonosné:

• 150 cm dlouhé asi 150 Kč            

Stavební kámen:

• 1 m3 od 25 Kč do 30 Kč na místě, s dovozem 90 Kč

Lomy ve Štěnovicích

Ve Štěnovicích se začala žu­la těžit mnohem později než v Borku, a to r. 1873. Podle sdělení uvedeného Jaroslava Pecha, který pracoval jako kamenický mistr ve Štěnovicích, kam dojížděl denně ze svého bydliště v Nebílovského Borku (vzdáleného asi 5 km), nebylo složení štěnovické žuly lepšÍ než borecké - ba naopak - by­lo tam ale této suroviny více než v Borku. Proto kameníci přecházeli do Štěnovic, kde koncem vznikaly nové a nové lomy. Těžilo se tu v několika lomech za nájemců Kokošky, Šípa, Rádla, Hejreta,Skružného, Salcmana a Nechutného. V době konjunktury zde pracovalo až 350 lidí (i s pomocnými dělníky)- zatímco v Nebílovském Borku pracovalo tehdy asi 150-160 lidí. Dnes se pracuje ve Štěnovicích podobně jako v Borku jen v jednom lomu, a to na západním svahu Štěnovického vrchu v nejbližším sousedství Štěnovic, kde je dnes zaměstnáno jen 6 lidí. Dřívější ruční těžba byla opravdu velmi namáhavá, podobně i další opracování žulových kvádrů (tzv." štukování ") bylo fyzicky náročné. K existenčnímu zaji­štění živitelů rodin v těchto dobách sociálních nejistot ustavili kamenodělníci na Štěnovicku svou první odborovou organizaci v tehdejším Rakousko-Uhersku. Později zde vytvořili i samostatné "Výrobní družstvo kamenických dělníků sídlem ve Štěnovicích", které mělo najatý i tzv. Panský lom v Borku Nebílovském a tuším i žulový lom v Čižicích. Postavení kamenodělníků na Štěnovicku nebylo za první republiky příliš utěšené, jak o tom svědčí dochované zprávy o řadě stávek, které se tu konaly za účelem obhájení existenční základny. Zde ve Štěnovicích pracoval nějakou dobu i pozdější druhý dělnický president Antonín Zápotocký. V době konjunktury - ve dvacátých letech - se zde mnoho pracovalo pro město Plzeň.

Pomník místním kameníkům v Čižicích u Štěnovic

Vyráběly se zde i v Borku portály, sloupky a perony nay regulaci nábřeží Radbuzy, ale i velké obkládací žulové kameny pro spodky veřejných budov, např. škol, úřadů a p., což bylo tehdy tak obvyklé, jako je dnes běžné obkládání těchto budov "kabřincem" nebo obkládačkami. Ale pracovalo se tu i pro město Prahu, a to přímo pro Pražský hrad, kam se z žulových lomů z Borku, ze Štěnovic, ale i z Blatné a jistě i ze žulových lomů středních Čech dovážely jemně "seštukované" dlaždice pro dláždění nádvoří. Tehdy patřily pod Štěnovice též kamenné lomy ve Volšanech a v Žihli.

Způsob práce v lomu

Přítel kameník František Čiviš z Borku Nebílovského, žijící dnes na odpočinku, pochází z kamenické rodiny, jakých bylo v jeho obci několik. Jeho otec i jeho dva bratři byli rovněž kameníci. Vyprávěl mi o výrobcích ze žuly a uváděl zajímavé podrobnosti o postupu ručního opracování těchto výrobků. Dříve, než je zde uvedu, vrátím se ještě na chvíli k začátečnímu postupu těžby žuly, jak jej popsal již zde jmenovaný přítel - kameník Jan Pohlodek:

"Skála se nejprve musela odstřelit, tj. navrtat ručně do skály otvor, nabít je střelným (trhacím) prachem, zavést tam zápalnou šnůru (tzv. „lunt“, z německého „die Lunte“ - doutnák), ve které byl též střelný prach, který pak po zapálení na druhém konci šnůry pomalu hořel. Když oheň došel až k náloži prachu, nastala exploze (tzv. "šůs", z německého „der Schuss“ - výstřel). Množství prachu do vyhloubeného otvoru skály určoval polír (z německého „der Polier“ – dozorce), obyčejně zaplnili prachem třetinu vyvrtané díry. Odstřel skálu pouze roztrhl, ale nepoškodil. Polír pak určoval, na jakou míru se mají odvalené kusy dále štípat, a to podle objednané zakázky.“

Pomník všem kameníkům pracujících v lomech na Planinách

Myslel jsem vždy - podle vzpomínek z mládí, kdy jsem po poledni slýchal v na­ší obci několik ran, které sem dolehly přes les z boreckých lomů, vzdálených 2 km - že se odstřel žuly provádí denně. Dovídám se, že to bývalo Jen jednou nebo nanejvýš několikrát týdně.) Jen jednou došlo v Borku k zabití dělníka letícím kamenem.

Dále popisuje Pohlodek ruční Štípání žulových bloků po odstřelu: „…Potom usedli kameníci na polštáře, vycpané senem a udělali kamenickým dlá­tem do skalního bloku sekance (tzv. pácy, patrně z německého „der Pass“ – průchod, smyk). Když byly "pácy" hotovy, začali dělat dírky do žuly tzv. špičkou, tj. kamenickým železem, zaostřeným do špi­čky, které mělo obě strany stejně vykované a zakalené namodro. Po dokončení těchto dírek vložili do nich kameníci dva plechy a doprostřed klínek z oce­le. Na klínek se pak tlouklo osmikilovou palicí. Klínek musel ovšem správně „táhnout“, aby trhal žulu.  Klínkům se říkalo "punčety"[2]. Byly-li dírky úzké nebo příliš mělké, počala žula kolem dírek praskat a kameník musel dírky opravit, aby "punčety "správně táhly. Tímto způsobem se docílilo tzv. "rycu" (z něm. „der Ritz“ - trhlina), to znamená rozštěpu žulového bloku. Potom se štípalo na drobno. Pomocní dělníci vzali dlouhé ocelové tyče (" štangle", z něm. „die Stange“ - tyč) a jimi pak připravili kameníkovi k ruce tzv. "špalíky", tj. kameny, které si on potom přitesal na potřebnou míru.  Pomocní dělníci měli většinou fixní plat, kameníci, vyučení svému ře­meslu, pracovali "v úkolu". Platy a mzdy byly pohyblivé podle počtu zakázek. Při více zakázkách, tj. když bylo hodně práce, byly za první republiky vý­dělky asi 150 - 180 Kč týdně. Pracovalo se 8,5 hodin denně, v sobotu jen 4 hodiny. Každých 14 dní se vyplácela záloha, potom byla dobírka…“

František Čiviš doplňuje Pohlodkův popis štípání žulových bloků takto: „…Nejlépe se štípe kámen po "konku" (patrně z německého "Gang"-chodba, jakási neviditelná trhlinka či žilka jisté složky minerálu tj. od severu k jihu. Potom jsou tam vrstvy, tzv."logry" (z němec."Lager" - ložisko), jsou vždy žluté - je tam taková žlutá mazlavá' hlína, která odděluje jednu vrstvu od další. Dále se štípe dobře kámen od západu k východu. Jsou na něm tzv. "lasy" - souvisí patrně s němec. slovesem "lassen" - nechati, tedy snad jakési vynechávky ve spojení kamene (neboli "štychy", z němec. "stich" - steh, vpich, štípnutí), t j. viditelné jemné nitky nebo žilky…“

František Čiviš pokračuje popisem opracování kamene: „…Sekání na čisto čili tzv. "štukování"[3] se dělalo oboustrannými zuba­tými kladivy, napřed nejhrubším kladivem zvaným "číslo jedna", potom kladivem "číslo dvě". Kladivem č. 3 čili "na fajnovo" se opracovával kámen jen na pomní­ky, schody a sokly. Potom se kámen "ošlohoval" (patrně z němec."abachlagen" - otloukati , orážeti), tj. dělaly se na jeho okrajích asi 2 cm široké pásky, aby se to netrhalo.  Tímto opracováním se vytvořil na okraji kamene jakýsi rámec. To se dělalo u všech výrobků i u chodníků. Potom se ká­men "pasíroval", tj. opracovával špičáky, tj. do špice vykovanými kalenými železy (německy "passieren" známená projížděti), přičemž přípustná výška pasírky byla 1 cm. To se vše muselo stále proměřovat úhelnicemi (tzv. vingly, z něm. Winkel - úhel) nebo dřevěnými pravítky. Při tom se musely nerovnosti kamene "obsegn" tj. odsekat ("absägen" znamená odříznouti) čili kámen vyrovnat…“

Tak popsal zušlechťování kamene zkušený kameník. Vidíme, že kameníci, stejně jako řemeslníci jiných oborů, u nás používali německých výrazů.

Psáno 1978 - 1983