Více o aplikaci
Obec Chválenice
Chválenice č.p. 21
332 05 Chválenice
Chválenice
Jiří Sankot, Kateřina Benešovská
V dávné minulosti bylo období masopustu, stejně jako týdny následující po jednotlivých postních nedělích, významným mezníkem v kalendáři, kdy byly například spláceny dluhy a uzavírány kupní smlouvy. Od horlivých křesťanů se v minulosti očekávalo, že nebudou s pokáním a půstem čekat na konec masopustu, ale že se začnou postit již ve středu po neděli devítníku, tedy po deváté neděli před velikonočními svátky. Tato neděle letos připadla na 17. února. Devítník byl tak nejen dalším důležitým bodem liturgického kalendáře, ale také příležitostí pro různá předsevzetí nebo nástup do nové služby.
Známe příběh děvečky Barbory, která o neděli devítníku v roce 1596 nastoupila v Želčanech do služby k selce Marjáně Škalové, manželce hospodáře Jiříka Merla, a slíbila zde pokorně sloužit až do svatomartinského posvícení. Za odměnu měla od selky na konci roku dostat za dvě kopy grošů dvanáct loktů plátna, závoj a nové botky. Po čtvrt roce však Barbora ze služby zběhla a podle udání Marjány Škalové při tom ze statku odnesla povláčku z polštáře, šest loktů plátna, kaftan, závoj, loktuši a černý plátěný fiertoch. Marjána Škalová hnala děvečku kvůli krádeži před královského rychtáře v Rokycanech. Během slyšení vyšlo najevo, že se Marjána k děvčeti nechovala během služby pěkně, žárlila a obviňovala Barboru z poměru s hospodářem Jiříkem Merlem. Když nešťastná Barbora chtěla ze služby odejít, odmítala jí hospodyně zaplatit. Děvečka před rokycanským rychtářem složila šest loktů plátna a rukávce a dušovala se, že nic jiného Marjáně na statku nesebrala. Soud nakonec rozhodl, že Marjána má Barboře ponechat čtyři lokty plátna a kaftan a k tomu připlatit 30 grošů míšenských.
O masopustu měli lidé před dlouhým čtyřicetidenním obdobím půstu a odříkání možnost naposledy se bavit. Rádi této možnosti využili. Již na konci středověku šlo – vedle posvícení – o jednou z nejvýznamnější příležitostí pro sousedská setkávání, společné veselí a návštěvy. Masopustní oslavy trvaly téměř týden. Středem oslav na vsi bývala bohatě vyzdobená venkovská hospoda. V 16. století se při podobných příležitostech mohli lidé veselit v tzv. vejsadních (vrchnostenských) krčmách přímo ve Chválenicích nebo na Vlčtejně. Například v Želčanech, které leží mezi Chválenicemi a Vlčtejnem, ale krčmu neměli, ač o ni v 60. letech 16. století velmi usilovali. Želčanský rychtář směl během roku z Rokycan odebírat pouze pivo pro matky-šestinedělky a během masopustu a posvícení si mohli majetní sedláci kupovat pivo pro vlastní potřebu. Přesto o masopustu i posvícení docházelo v Želčanech pravidelně k opíjení, hrubostem a výtržnostem. Víme například, že o masopustu v roce 1571 byl v Želčanech zbit a zraněn zdejší podruh Linhart. Útočníkem byl mladík Jan Medový z nedalekého Chlumu. Linhart se musel léčit několik neděl a navíc musel platit za časté návštěvy lékaře. Jiný želčanský sedlák, Jan Suda, slavil masopust v roce 1589 u svého příbuzného Michala na řapkovském dvoře ve Chválenicích. Po návratu domů shledal, že u Michala ve Chválenicích zapomněl řetěz od svého železného vozu. Michalovi se nejspíše řetěz zalíbil a odmítl jej Janu Sudovi vrátit, z čehož vyvstal velký spor. Suda, vida, že řetěz zpět dobrovolně nedostane, vyčíslil jeho hodnotu na 30 grošů míšenských a žádal rokycanskou městskou radu o pomoc při prosazení spravedlnosti.
Podrobnější informace o průběhu masopustních oslav máme až z pozdější doby. Veselí začínalo ve čtvrtek před popeleční středou, kdy se návsí rozlila vůně tradičních koblih a šišek a kdy také proběhl první bál, při kterém měly dívky výsadní právo vybírat si tanečníky.
V neděli odpoledne vyhrávala hudba po celé vsi, aby pak od večera po celou noc pokračovala hody v místní hospodě. Důležitou postavou při tomto kvasu byl ohyzdný Bachus, symbol kruté zimy. Součástí hodování byl totiž Bachusův hlučný vjezd do hospody, kde byl vzápětí usazen na sud a očekával ortel. Kolem něho poskakovali všichni přítomní – mládež i ti starší – a popíjeli při tom kořalku. Při tom se činily především starší, vdané ženy, které se předháněly v bujnosti a dováděly s mladými hochy.
V pondělí byla hlavní pozornost věnována pochovávání Bachuse. Byl vynesen z hospody a veden v průvodu pitvorných maškar až na konec vsi. Za vsí byl souzen a za velké slávy utracen. Veselost všech, kteří vyběhli ze svých domů a zapojili se do průvodu, nebrala konce. Tradice spojená s popravou Bachuse se neodehrávala jen na vsi. Do 70. let 19. století se udržel masopustní průvod i v Plzni. Cílem plzeňských maškar byl křimický pivovar.
V pondělí následoval na vsi takzvaný mužovský bál, určený pro všechny ženaté a vdané. Úplným zakončení masopustního veselí byla v úterý takzvaná pěkná hodinka, kterou mají ještě dnes někteří pamětníci spojenou s posvícenskými zábavami. Hodinka vypukla brzy odpoledne a trvala dlouho do noci. O půlnoci z úterý na středu však přišel rázný konec, hudba utichla a začínalo čtyřicetidenní období půstu. Končily i přástky, kdy se děvčata scházela ke společnému předení a vesele se bavila.
V Chouzovech u Plzně bývala masopustní muzika, sousedský věneček, jednou ze tří tradičních zábav, které se zde během roku konaly. V největší světnici ve vsi, v hostinci u Bendů, tančila mládež při harmonice a v punčochách. Místo protančených střevíčků mívali mladí protančené punčochy, které pak nosili ke spravení Jakubovi Balvínovi z Vlčtejna. Poslední masopustní věneček byl v Chouzovech uspořádán v roce 1919 a od té doby se již ve vsi žádná zábava nekonala. Místní začali chodit na tancovačky do farní vsi Chválenice.
Se závěrečným masopustním veselím je spojen také polozapomenutý termín „šibřinky“. Tento výraz zmiňuje již Josef Jungmann ve svém Slovníku česko-německém a vysvětluje jej jako „frašky, šašky, žerty“. Pojem se místy používal pro závěrečnou masopustní zábavu s maskami. Do obecného povědomí se dostal především díky sokolům, kteří tak začali ve druhé polovině 19. století označovat své maškarní bály pořádané v určitém rázu, podle předem vyhlášeného tématu. Tematicky zaměřené maškarní plesy pořádané na konci masopustu byly počátkem 20. století v nedaleké Plzni módní záležitostí, kterou od sokolů přebíraly také různé spolky včetně Měšťanské besedy.
Šestinedělní postní doba po skončení masopustu a před velikonočními svátky nebyla jen obdobím formálního pokání. Byla také vhodným obdobím, kdy soudci nařizovali hříšníkům tresty za jejich přestupky. Podobný případ nás opět zavede do Želčan a do rodiny selky Marjány Škalové. Roku 1581 byl šatlavou v postní době potrestán Marjánin první manžel, želčanský rychtář Jan Škala. Provinil se zbitím a zraněním blovického měšťana Vavřince Čadíka a jeho syna. Tito muži zavítali předchozího roku do Želčan, kde měli vést hrubé a oplzlé řeči. Po příchodu želčanského rychtáře navíc začali vyhrožovat, takže musel Jan Škala poslat pro své dva pobočníky, s jejichž pomocí otce a syna Čadíkovy ze vsi vyhnal. Za zranění, která při tom oběma mužům způsobil, byl rychtář Jan Škala počátkem roku 1581 soudem královského města Rokycan přinucen k zaplacení osmi kop grošů. Navíc byl povinen sjednat poškozeným lékaře a k tomu v době nadcházejícího půstu strávit kvůli výtržnosti každou ze šesti nedělí v šatlavě.
Prvním dnem postní doby byla popeleční středa. Ráno si lidé přišli do kostela pro popelec. Stejně jako dnes jim byla buď hlava popelem posypána, anebo jim bylo popelem uděláno znamení kříže na čele. Všichni si pokorně připomínali svou smrtelnost. Tradiční barvou pro oblečení v období půstu byla černá a tradiční liturgickou barvou fialová.
Období půstu bylo členěno šesti postními nedělemi. První dvě se jmenovaly podle tradičního postního jídla. Pučálka, název první postní neděle, byl odvozen od namočeného a osmaženého hrachu. Druhá postní neděle se nazývala pražná. Název jí dalo pražmo, pokrm připravený opražením nedozrálého obilí. Třetí postní neděli se říkalo kýchavná. Věřilo se, že kolikrát kdo toho dne kýchne, tolik let bude žít.
O čtvrté neděli se období půstu přehouplo do své druhé poloviny a nejpřísnější postní pravidla se začala uvolňovat. Liturgickou barvou se stala růžová, což také dalo jméno této neděli. Mladí se opět směli scházet na návsi a bylo možné si obléci i barevné šaty. Nápadníci toho dne tradičně navštěvovali domácnosti svých vyvolených. Proto se neděli říkalo také družebná.
Poslední dvě postní neděle a jejich tradice jsou známé dodnes – jedná se o pátou postní neděli zvanou smrtná a šestou postní zvanou květná. O smrtné neděl neboli páté neděli postní o sobě již dávalo jasně vědět jaro. Tato neděle se někdy kryla s dalším významným dnem – svátkem Zvěstování Panně Marii, slaveným 25. března. Lidé zmíněnému mariánskému svátku říkali první Matička a věřili, že se toho dne otevírá země, aby umožnila hmyzu a plazům opustit zimní skrýše.
Nejznámější tradice spojená se smrtnou neboli černou nedělí se nám dochovala do dnešních dní a každoročně ji oživují například žáci základní školy ve Chválenicích. Jde o vynášení Smrtky, symbolu dlouhé zimy, ze vsi. V minulosti býval tento zvyk zpravidla spojen s nošením líta, symbolu nadcházejícího jara a nového života.
Podle dochovaných svědectví mívala Smrtka různé podoby i jména. Staří Čechové si ji představovali jako odpudivé strašidlo. V našem kraji se jí někde říkalo také Smrtholka nebo prostě Zima. Byla vyráběna ze slaměného došku prostrčeného loket dlouhým klackem a doplněného rukama nebo, a to častěji, ze dvou holí svázaných v kříž a obalených slámou. Slámu děti opatřily obličejem, oblékly do šatů a začaly ji zdobit – šátky, bílými hadříky, pentlemi a květinami nebo obrázky na nitkách a větvičkách. Místo korálů měla Smrtka kolem krku šňůru s výdumky (výfuky). Šlo o bílé a pestře barvené vaječné skořápky. Někdy měla Smrtka v ruce kosu.
Příprava probíhala na Smrtnou neděli od časného rána. Když bylo dílo hotové, uspořádaly děti, hoši i děvčata, Smrtce pohřební průvod. Dvě nejstarší dívky vzaly Smrtku pod paží a průvod se vydal k místnímu potoku nebo rybníku. Při tom se po vsi rozléhal jásavý křik, výskot a zpěv. Cestou k potoku se zpívalo: „Smrt nesem ze vsi, nové léto do vsi…“ Smrtka se klátila v poslední smrtelné křeči děvčatům nad hlavou. U potoka začaly dívky Smrtku odstrojovat. Holý slaměný došek pak za křiku hodily do vody. Tentokrát děti zpívaly: „Smrt plave po vodě, nové léto k nim jede. Ty svatá Markyto, zachovej naše žito, to všecko obilí, co nám Pánbůh nadělí. Svatý Jiří jede k nám, po věnečku veze nám, nám, nám, pannám.“ Jiná varianta této písničky zněla: „Smrt plave po vodě, nové léto k nám jede. Léto, léto, léto, kde tak dlouho bylo? U studánky u vody, ruce, nohy mylo. Fiala, růže kvésti nemůže, Až nám Pánbůh zpomůže. Svatý Petr z Říma pošle flaši vína, abychom se napili, Pánaboha chválili.“
Když proud Smrtku odnesl a nikde neuvízla, bylo to znamení, že je zimě skutečně odzvoněno. Pokud však někde uvízla, šlo o varování, že se zima brání a jen tak lehce se nevzdá. Děti si rozebraly, co kdo půjčil k vyzdobení Smrtky, a obrátily se na rychlý úprk. Věřily totiž, že kdo se zdrží a doběhne jako poslední, do roka a do dne zemře. Po doběhnutí si ještě zahrály některou dnes již zapomenutou dětskou hru – například Sluníčko a měsíček nebo na Čukababu.
Protipólem k vynášení Smrtky bylo nošení líta neboli letečka po vsi. Původně jej nosily ihned zrána mladé svobodné dívky, časem se této tradice ujaly opět především děti. Chození s lítem mělo podobu koledy. Děti obcházely se zpěvem vesnici a přály hospodářům dobrou úrodu. Letečko mělo nejčastěji podobu malého jehličnatého stromku, smrčku, jedličky nebo borovice, kterému se dole osekaly větvičky a kůra se oškrábala. Ponechaný věnec větviček se ověsil barevnými stuhami, fábory, různobarevnými hadříčky, papírovými květinami nebo slaměnými řetězy. Nakonec se opět navěsily barevné a bílé výdumky. Na vrcholek letečka se občas připevňovala malá hadrová nebo papírová panenka. Mnohde sloužily jako líto také větvičky kočiček. Na Plzeňsku existovala ještě jedna podoba letečka. Šlo o bělostnou loutku nemluvněte vytvořenou z šindele nebo polínka, zabalenou v peřince.
Účastnící tohoto průvodu kráčeli po vsi slavnostně a opět prozpěvovali různé písně. Také u vrat a dveří statků zněly při koledě veselé hlasy. Některé říkanky se ještě dlouhou dobu uchovávaly ve školních čítankách. Patří mezi ně například tyto dvě: „Nové líto, nové líto, kdes tak dlouho bylo? U studánky, u Jordánky ruce, nohy mylo. Líto, nový líto, co jsi nám přineslo? Mnoho dobrého, kvítí pěkného, modrého, bílého i červeného. Vijte, holky věnce, která má mládence; však je dosti kvítí, až se louka třpytí; však je dosti lupení, až se hora zelení.“
Zmíněné dvě tradice spojené se Smrtnou nedělí doplňovala ještě jedna, zcela zapomenutá. Děvčata na plzeňském venkově totiž s oblibou volila ze svého středu královnu Vesnu – mladou, hodnou, roztomilou krásku. Vesnu, představující dobrou vílu tepla, dívky věnčily sněženkami, poté za veselého zpěvu vymývaly lesní studánku a s kyticemi prvních květů, poslů jara, se vracely domů.
Nejen dívky a malé děti koledovaly o smrtné neděli. Ve chválenické farnosti obcházel kantor společně s osadníky jednotlivé vsi a vybírali pro faráře koledu v podobě vajec. Nejvíce vajec bylo vždy odváděno z panských dvorů, které se ve farnosti nacházely tři. Z každého panského dvora byla odevzdávána jedna kopa vajec nebo patnáct krejcarů. V celé farnosti bývalo o smrtné neděli vybráno celkem osm až devět kop, ze kterých si kantor směl ponechat jednu třetinu.
Poslední, šestá postní neděle byla v latině nazývána podle palmových ratolestí, kterými prý byl Kristus vítán při svém slavném vjezdu do Jeruzaléma – Dominica palmarum. V našem prostředí se ujal historický název Květná neděle a symbolem tohoto svátku se staly jívové ratolesti – kočičky.
V tento den se venkovské kostelíky rozzářily barvami, prvními jarními kvítky, zelenými lískovými větvičkami a kočičkami ve strakatých hedvábných stuhách. Lidé si ratolesti přinášeli do kostela k posvěcení. Ve chválenickém farním kostele se toho dne slavily dvě mše – hrubá ráno a velká dopoledne. Posvěcené kočičky zůstávaly v domácnostech až do další květné neděle zastrčeny za obrazy a za trámy v podkroví, aby domy chránily před požárem a dalšími pohromami.
O Květné neděli sloužily posvěcené kočičky také ke zdravotní prevenci u dětí, pro které však obřad nebyl ničím příjemným. Pro každé dítě byly z posvěcených proutků ulomeny tři kočičky, jejichž spolknutí mělo dítěti pro další rok zajistit buď ochranu před bolením v krku nebo před horkou nemocí a zimnicí. Kočičky, a především odkvétající kocouři, způsobovali při polykání hodně ošklíbání, protože se příčily v krku.
Ke Květné neděli se vztahovala ještě jedna pověra – hospodyně toho dne nepekla buchty, aby nezapekla květy stromům. Květná neděle bývala také prvním dnem, kdy se na některých místech našeho kraje děti a mladí hoši vydávali pro vrbové proutky a pletli z nich pomlázky.
Od Květné neděle plynul velikonoční neboli pašijový týden. Pro školáky šlo o období, kdy si užili nejvíce radovánek z celého roku. Byl však zároveň obdobím naplněným denními modlitbami neboli hodinkami. Do kostela vyzdobeného smutečními látkami chodili v tomto týdnu lidé k Božímu hrobu. Kříže v kostele byly až do Velkého pátku zahaleny plátnem. V Božím hrobě obloženém květy ležel ukřižovaný Kristus. U hrobu stále klečeli lidé, horlivě se modlili, a někteří z nich měli i slzy v očích. Kolem hrobu hořely větší i menší svíčky a jasně jej osvětlovaly. O pašijovém týdnu byl ve chválenickém farním kostele sv. Martina k Božímu hrobu přemístěn špalek na almužny, pokladnička, do které lidé vhazovali peníze. Běžně tato pokladnička (gazophylaceum) stávala u dveří do kostela. Odměnou za vhozený peníz byla věřícím svíčka, kterou na Božím hrobu mohli zapálit. Z jedné libry prodaných svíček měl farář výtěžek 12–15 zlatých. V některých kostelech, například v plzeňském arciděkanském chrámu sv. Bartoloměje, se od středy do pátku konaly od tří hodin odpoledne společné církevní hodinky a od půl sedmé večer litanie s modlitbami.
Pašijový týden byl spojen s množstvím pověr, jejichž intenzita se stupňovala s tím, jak se blížil Velký pátek a s ním vzpomínka na ukřižování Ježíše Krista. Někde se v tomto týdnu předly nitě proti blesku a nemocem. Lidé také věřili, že se o velikonočním týdnu otevírají poklady nebo že čarodějnice upíjejí dobytku mléko, a krávy a kozy proto málo dojí. Dobytek bylo možné před kouzly čarodějnic ochránit zvýšenou péči. I malé děti mohly nakrmit a umýt kozičku, vyčistit a zelenými ratolestmi vyzdobit chlívek nebo zamést dvoreček před ním. Pašijový týden byl vůbec příležitostí pořádně po dlouhé zimě uklidit. Začala se otevírat okna, hospodyně své domy vymetaly, čistily a myly. Stavení se dokonce bíli la a malovala. Vymetaly se komíny. Velký úklid býval spojován především se středou před Zeleným čtvrtkem, které se proto říkalo Sazometná. Také staré šaty se v tomto týdnu spravovaly a nové šaty se šily.
Se Zeleným čtvrtkem se pojila celá řada lidových zvyků. Na některých místech vstávala děvčata před rozedněním a spěchala do zahrady, aby si v ranní rose umyla obličej. Věřila, že díky tomu budou v dalším roce ještě krásnější. Jinde rodiče časně ráno vzbudili děti a spěchali s nimi k potoku, kde je ponořili do ledové vody. Mělo je to na celý rok ochránit před nemocemi. Zelený čtvrtek byl také prvním dnem, kdy se v některých domácnostech jedly jidáše – placky potírané medem, pečené na paměť sladkého, ale zrádného Jidášova políbení. Šlo o netradiční snídani, která se lišila od ostatních během roku. Na jednom talíři byly na stůl přineseny horké jidášky, zatímco druhý talíř byl plný medu. Matka namazala jidáše medem postupně pro otce, pro děti, pro děvečku, a teprve nakonec pro sebe. V jiných vsích se jidáše pekly až na Velký pátek. Někde se na Zelený čtvrtek zaséval hrách.
Se Zeleným čtvrtkem byla také spojena řada říkanek. Například: „Dej vám Pán Bůh dobrýtro na Zelený čtvrtek, abyste měli dlouhý len jako tento proutek. Proutek se červená, lesíček se zelená, však vám ho Pán Bůh požehná!“
Když při večerní mši v kostele skončil chvalozpěv Sláva na výsostech Bohu, rozezněly se na věži všechny zvony, aby vzápětí utichly. Od té doby, až do sobotní slavnosti Vzkříšení, zvony nezněly. Říkalo se, že vzali zvon nebo že se zvony zavázaly. Nejznámější rčením již před staletími bylo, že zvony odletěly do Říma. Jindy se věřilo, že uletěly ke hrobu Spasitele, kde mohly spolu s ostatními křesťanskými zvony světa pozdravit jeho zmrtvýchvstání. Z věží kostelů se místo zvonů ozývaly chřestačky, nástroje na způsob řehtaček. Místo zvonků u oltáře se ozývaly pro změnu klapačky. O existenci velikonoční klapačky ve chválenickém kostele sv. Martina máme zmínku v inventáři pořízeném roku 1780. Nástroj, kterému se latinsky říkalo scabellum, se skládal ze dvou prken a byl po celý rok uložen v sakristii. Jedno z prken scabella se formou sandálu nasazovalo na nohu a klapáním o druhé prkno byl udáván rytmus.
V době, kdy umlkly zvony, zhostily se také děti svých klapaček a řehtaček a vyrazily s nimi do vsi. O polednách a navečer ke klekání shromáždilo se vždy hodně dětí – kluků i děvčat – na určitém místě ve vsi. V čele kráčel jeden, který měl obvykle velkou řehtačku v podobě malého trakaře. Ostatní měli menší či větší řehtačky a klapačky. Děti byly přesvědčené, že se celá ves dívá jen na ně a poslouchá jejich rachání. Tím horlivěji otáčely svými rachačkami anebo silněji přitlačily každý na svůj tratárek, aby si zasloužily pochvalu. Rachačka byla známá i v dalších krajích, tratárek z Plzeňska nikoliv. Tratárek měl jméno od trakaře, jemuž se konstrukcí podobal. Dvě dlouhá dřevěná držadla, byla spojena dvěma nebo třemi příčkami. Dole bylo k držadlům připojeno kolečko na hřídeli z tvrdého dřeva, do kterého byly nadělány podélné rýhy. Do rýh zapadala slabá, pružná prkénka, která způsobovala rachot. Specialitou venkova na Blovicku bývala také velká rachačka zvaná ve Chválenicích hever a v dalších obcích Blovicka kačar. Šlo o velkou rachačku, u níž se ozubené kolo otáčelo klikou. Nástroj se držel pod paží, nebo se opřel o prsa. Kluci, kteří chodili po vejcích, představovali Kristovy učedníky, a to včetně Jidáše. Ve chválenické farnosti se zmíněné tradice držely ve všech vsích a lišily se jen v drobnostech. Hochů v Chouzovech a Želčanech bylo vždy málo, a proto chodili rachat společně.
Nejvýznamnějším dnem pašijového týdne byl Velký pátek, kdy se připomínalo ukřižování Ježíše Krista. V plzeňském arciděkanském chrámu sv. Bartoloměje se od osmi hodin ráno konala mše s kázáním a četly se pašije, vyprávění o utrpení Ježíše Krista. Při té příležitosti byl odhalen svatý kříž a v Božím hrobě byla k uctívání vystavena do roucha zahalená oltářní svátost. Podobné zvyky se odehrávaly ve všech farních kostelech včetně Chválenic.
Chlapci z přifařených vsí měli jako ministranti povinnost být na stráži u Božího hrobu. Z určené vsi se do farního kostela vypravili nejen chlapci vybraní ke stráži, ale spolu s nimi také všechna místní drobotina. Mezi chlapci byl určen vedoucí, který rozhodoval, kdy se stráže budou střídat a kdy budou kteří kluci u Božího hrobu klečet. Vedle čestného poslání měla stráž ještě jeden, praktičtější úkol – střežit dary, které věřící pokládali k Božímu hrobu.
Již v noci ze Zeleného čtvrtka na Velký pátek nebo za úsvitu Velkého pátku se lidé chodívali modlit ven. Připomínali si, že Ježíš svou poslední noc strávil při modlitbách v Getsemanské zahradě. Rozespalé děti se před svítáním přioblékly a po boku rodičů a prarodičů vyšly na zahradu. Všichni společně poklekli, sepjali ruce, upřeli oči k nebi a začali odříkávat modlitby. První z nich byl Otčenáš. Další modlitby již měly různé varianty. Jedna z nich zněla následovně:
„Slunéčko vychází z hory. Pán Kristus se na smrt strojí. Pilát se ho ptá: Pane, proč se tak třeseš? Máš-li zimnici nebo psotnici? Já zimnici ani psotnici nemám, ale kdo na mou smrt přehořkou vzpomíná, ten zimnici i psotnici pozbývá.“ Po devátém přeříkání této modlitby přišlo zakončení: „K tomu mně dopomáhej Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch Svatý. Amen.“
Pokud byla modlitba dobře naplánována, končila s východem slunce. Rodina se pokřižovala a šla domů. Někde se lidé ráno na zahradě také myli, aby si připomněli, že Kristus myl nohy apoštolům, a třikrát políbili na památku Ježíšova polibku zemi. Na Velký pátek se nosívaly do polí proutky kočiček posvěcené o Květné neděli. Zapíchly se do země s modlitbou, aby Bůh chránil úrodu. Z jiného důvodu se toho dne na pole nejezdilo. Nemělo se totiž hýbat se zemí, protože Kristus v hrobě odpočívá. Ani pradleny nesměly ten den pracovat. Věřilo se, že by namáčely prádlo místo do vody do krve umučeného Krista. S Velkým pátkem se pojilo nejvíce pověstí o pokladech. Věřilo se, že se otevírají při čtení pašijí. V každé vsi existovala vyprávění o místech v okolí, kde jsou poklady ukryty. Okolní zříceniny a hradní sklepení o Velikonocích obcházeli hledači pokladů s tajemnými formulkami na rtech. Velký pátek přinášel vedle modliteb a pověstí o pokladech také celou řadu tajemných pověr. Znaly je především hospodyně a velmi na nich lpěly.
Hospodáři mezi čtením pašijí běhali s pometlem nebo řetězem kolem stavení a zaříkávali jej: „Vy, čerti, jděte pryč honem, my vás tady nepotřebujem!“ Hospodáři také na Velký pátek vykuřovali kočičkami od Květné neděle své domovy. Zároveň příbytky vykrápěli svěcenou vodou s prosbou, aby dobrotivý Bůh chránil dům od zlého ducha, zlých lidí a od každého neštěstí. Velký pátek byl prvním dnem, který patřil koledníkům. V podvečer, několik desítek minut před stanovenou dobou, se kluci začali scházet na domluveném místě. Nesli si tratárky na ramenou nebo pod paždím. Když přišel čas, aby se vyjelo, mládež ze vsi – chlapci i děvčata – se shromáždila, a dala se na pochod. Průvod občas, před kapličkou či křížkem, poklekl, modlil se a zpíval: „A ty nevěrný Jidáši, cos to učinil, že jsi svého Mistra Židům prozradil, níčko musíš za to v pekle hořeti, s Luciperem ďáblem tam bejti.“ Poté dvakráte pronesli „Kyrie eleison“, provázené dvojím zatočením kolečka na tratárku. Poté se zazpívalo: „Kristus klečí v zahradě, k Bohu se modlí, anděl, strážce Jeho, Jej posilňuje,“ následované dvojím „Kyrie“ a otočením kolečka.
V průvodu se nesla hůl, pytlík na peníze, evangelium a košík na vejce. Tak začínala obchůzka po vsi. Ve stavení, kam chlapci přišli, se obyčejně vhrnuli do kuchyně nebo čeledníku, poklekli všichni kromě Jidáše a zpívalií „A ty nevěrný Jidáši“ a „Kristus klečí v zahradě“ doprovázejíce Kyrie eleison racháním. Pak vstal koledník určený ke čtení evangelia sv. Marka „Vzkříšení Páně“. Když bylo evangelium přečteno, hospodyně sama, bez říkání, podle možnosti a majetku, přinesla hochům nadílku několika vajíček. Ta se vložila do koše a Jidáš se pak hlásil u hospodáře o nějaký ten peníz, potřásaje pytlíčkem: „Pantáto, pytlíček také něco chce.“ Tak chodili od stavení ke stavení a střídali se ve čtení evangelia. Pouze Jidáš nesměl evangelium číst. Po cestě děti obskakovaly a zlobily Jidáše, který je proháněl holí. Když obešly celou ves, rozdělily se ve stavení, kde přespaly, stejným dílem o vejce a peníze.
Na vůdce se ale vždy pamatovalo větším dílem. Mnohdy se tradice v sousedních vsích lišily. V Nezvěsticích se, na rozdíl od Chválenic, například rachalo až na Boží hod velikonoční. Ve Šťáhlavech zase nepoužívali tratárky. Říkání „A ty nevěrný Jidáši“ zase bylo součástí koledy jen ve Chválenicích a několika okolních vsích. Také čtení evangelia a chození s Jidášem byla výsada Chválenic a Nezvěstic. Původní tradici přerušila první světová válka a za první republiky se již v této podobě neobnovila. Příčinou byl úpadek náboženského cítění a odmítání všeho, co s náboženstvím jakkoliv souviselo.
Bílá sobota byla dnem ticha a rozjímání. Lidé chodili po celý den do kostela a poklekali u Božího hrobu. Kříže již byly odhalené, ale oltářní svátost umístěná v Božím hrobě zůstávala zahalená. V pět hodin ráno se při východu slunce konala v plzeňském arciděkanském chrámu sv. Bartoloměje takzvaná Římská mše. V osm hodin na ni navazoval další obřad, při kterém probíhalo takzvané pálení Jidáše. Ve skutečnosti šlo o spálení starých liturgických olejů. Zároveň byly svěceny nový oheň, paškál1 a nová křestní voda. Oharky z nového ohně a z pálení Jidáše brávali lidé domů a kladli pod trámy střechy s prosbou, aby Bůh šetřil dům od ohně a všeho zla. V domácnostech se na Bílou sobotu pekly mazance.
Po setmění začal nejhezčí obřad liturgického roku – vigilie neboli bdění, s obřadem Vzkříšení Páně. Před sedmou hodinou večer se okna chalup rozzářila svíčkami a před kostelem se rozhořel oheň. Lidé byli oblečeni do nových šatů a košilí v bílé barvě. Svátost v Božím hrobě již byla odhalena. Kostel byl ale zatím potemnělý, bez osvětlení, naplněný jen vůní kadidla. Před chrámem se řadil průvod. Lidé měli v rukou hořící svíce. V čele průvodu kráčel pod baldachýnem2 kněz a byl nesen hořící paškál. Průvod obešel kostel a vcházel dovnitř. Plamínky desítek svící začaly osvětlovat interiér.
Při bohoslužbě se četly biblické úryvky. Když zaznělo Gloria, rozezvučely se znovu zvony a zazněl velikonoční zpěv Aleluja, Živ buď nad smrtí slavný vítěz. Pro všechny shromážděné šlo o velmi silný moment. V minulosti bývala se vzkříšením spojena píseň, ze které se nám do dneška dochoval jen jediný verš: „Pučte, kveťte již stromové, zelenejte se lesové, louky kvítí vydávejte…“
Slavnost Vzkříšení nedopadla vždy šťastně. Příkladem je událost z Chválenic ze dne 31. března 1877, kdy byl ve zdejším farním chrámu sv. Martina po skončení obřadu zničen Boží hrob. Vylilo se několik cínových svícnů a z jedné lampy vypadl hořící knot. Většina hrobu shořela nebo byla tak poškozena, že bylo nutné pořídit hrob nový. Nový Boží hrob vyrobil za 200 zlatých Václav Švarc z Plzně a vymaloval jej plzeňský malíř Jan Fischer.
Neděle po Vzkříšení, Boží hod velikonoční, byla prvním skutečně jarním svátkem. Lidé jej přivítali ve svých nejlepších krojích. Matky vyndaly z truhel květované loktušky a děvčata si oblékla vyšívané kordulky, sněhobílé pentlíky a pestré sukně veselých barev. Poté všichni vyšli do kostela, kde dávali k požehnání vajíčka, beránky, bochánky a jiné pokrmy. Děvčata ten den malovala a zdobila kraslice.
Zajímavé svědectví o zvycích spojených s Božím hodem velikonočním podává Tomáš Štítný ze Štítného (1333–1401). Sděluje, že o Velikonocích naši předkové jídali svěcené mazance, vejce a beránky. Byli to beránci buď skuteční, nebo z těsta. Jedli i jeřábky, kteří jim připomínali biblické křepelky, jimiž se Židé sytili na poušti.
Také zvyky spojené s druhým svátkem velikonočním, Velikonočním pondělím, dnes dodržujeme jen z části. Původně hoši šlehávali proutkem dívky, když šly z kostela, později začali mládenci obcházet domovy svých kamarádek, aby jim našupali pomlázkou. Pomlázce se v našem kraji také místy říkalo binovačka nebo dynovačka. Věřilo se, že síla z jarního proutí tímto rituálem pomlazení3 přejde na děvčata, která zůstanou po celý rok pružná a svěží. Zvyk je v Čechách doložen již Tomášem Štítným ze Štítného. Někde se chlapecká velkorysost neobešla bez bitvy, protože je dívky nechtěly do domů pustit. Chlapci nicméně v bitvě zpravidla zvítězili a odměnou jim byly kraslice, které od děvčat dostali.
Kraslice byly různé – rýsované vajíčko s nápisem, kvítky a srdíčky, ale také zvláštnost celého Blovicka, kraslice zdobené rostlinnou „duší“. Vyráběly se před 1. světovou válkou. Vyfoukaná vajíčka byla polepována ústřižky pestrých látek, které se lemovaly nalepenou rostlinnou dužinou (duší). Vznikaly reliéfní ornamenty sestávající z kroužků, pásků a jiných geometrických tvarů. Tato dužina pocházela většinou z vlhkomilné rostliny zvané „sítina“.
Pomlázka se mnohde protáhla až do úterka. Vedle chlapců s pomlázkami přicházely do domácností opět děti s lítem a zpívaly koledy. Některé z nich známe dodnes: „Hody, hody do Provody, dejte vajíčko malovaný, nedáte-li malovaný, dejte aspoň bílý, slepička vám snese jiný. Za kamny v koutku na zeleným proutku. Proutek se ohýbá, slepička kokrhá. Dejte jí jísti, dejte jí píti, dejte jí semenec, ona vám snese za den sto vajec jako ta mlynářova slepice.“ „Hody jdou, květy jdou, dej nám, Pánbíčku, travičku zelenou. Velkonoce, Velkonoce, kdes tak dlouho byla? U studánky, u Rubínky, nohy jsem si myla, lístečkem, lístečkem jsem ji odmykala.“
Na rozdíl od současnosti míval druhý velikonoční svátek také duchovní rozměr. Ve chválenické farnosti se konala jitřní, hrubá mše ve farním kostele sv. Martina, zatímco hlavní mše se konala ve filiálním kostele Všech svatých v Nezvěsticích. Na některých místech chodívali lidé po bohoslužbě do polí a zapichovali tam po třech Jidášovy křížky, oharky z páleného Jidáše s prosbou k Bohu, aby požehnal úrodu. Na jiných místech již o den dříve, na Boží hod, hospodář odpoledne kropil pole se slovy: „Bůh Otec, Syn a Duch svatý, požehnej to pole zasetý!“
Zcela zapomenutá je dnes Provodní neděle. Šlo o neděli následující po Božím hodu velikonočním. Od Popeleční středy do Provodní neděle liturgie zakazovala veřejně se bavit a veselit. S koncem tohoto zákazu byly obnoveny také svatby. S tím souvisel i verš, který se nám zachoval: „Až se Provod odbude, svatební nám zahude…“
Průvodce jarními zvyky začneme 12. března, kdy má svátek Řehoř. býval patronem školáků a ti se mu odměňovali rozvernou koledou. Chlapci přestrojení za vojáky a děvčata s koši a nádobami obcházeli stavení a prozpěvovali koledu. První chlapec v průvodu představoval Řehoře a nesl korouhev. ostatní měli na hlavách pozlacené papírové čepice. Nadílka byla odnesena do školy, kde učitel s manželkou vystrojili dětem hostinu. někdy učitel zařídil k hostině dokonce muziku. 12. března začínaly také polní práce. když přijížděl oráč z pole, byl polit studenou vodou, aby nebyl líný.
Na 18. března letos připadá Smrtná neděle. o dva týdny předchází Boží hod velikonoční. smrtná neděle byla dětmi oblíbená pro tradici vynášení Smrtky (smrtholky, zimy), symbolu dlouhé zimy, ze vsi. Tento zvyk byl v minulosti spojen s nošením líta, symbolu nadcházejícího jara a nového života. Staří čechové si Smrtholku představovali jako odpudivé strašidlo. Byla vyráběna ze slaměného došku prostrčeného loket dlouhým klackem a doplněného rukama nebo – častěji – ze dvou holí svázaných v kříž a obalených slámou. Slámu děti opatřily obličejem, oblékly do šatů a začaly ji zdobit – šátky, bílými hadříky, pentlemi a květinami nebo obrázky na nitkách a větvičkách. Místo korálů měla smrtka kolem krku šňůru s výdumky neboli výfuky. šlo o bílé a pestře barvené vaječné skořápky.
Příprava probíhala na Smrtnou neděli od časného rána. Když bylo dílo hotové, uspořádaly děti smrtce pohřební průvod. Dvě nejstarší dívky vzaly smrtku pod paží a průvod se vydal k potoku nebo rybníku. Cestou se zpívalo. U potoka začaly dívky smrtku odstrojovat. holý slaměný došek pak za křiku hodily do vody. když proud smrtku odnesl a nikde neuvízla, bylo to znamení, že je zimě skutečně odzvoněno. Pokud však někde uvízla, šlo o varování, že se zima brání a jen tak lehce se nevzdá. Děti si rozebraly, co kdo půjčil k vyzdobení smrtky a obrátily se na rychlý úprk. Věřily totiž, že kdo se zdrží a doběhne Jako poslední, do roka a do dne zemře. Protipólem k vynášení smrtky bylo nošení líta neboli letečka po vsi. děti obcházely za zpěvu celou vesnici a přály hospodářům dobrou úrodu.
Letečko bývalo nejčastěji malým stromkem, smrčkem, jedličkou nebo borovicí, kterému se dole osekaly větvičky a kůra se oškrábala. ponechaný věnec větviček se ověsil barevnými stuhami, barevnými hadříčky, papírovými květinami nebo slaměnými řetězy. nakonec se opět navěsily barevné a bílé výdumky. na vrcholek letečka se občas připevňovala malá hadrová nebo papírová panenka. někdy sloužily jako líto větvičky kočiček. v našem kraji navíc existovala ještě jedna podoba letečka. šlo o bílou loutku nemluvněte vytvořenou z šindele nebo polínka, zabalenou v peřince.
O smrtné neděli volila děvčata na plzeňském venkově ze svého středu královnu Vesnu, představující dobrou vílu tepla. Dívky ji věnčily sněženkami, poté za veselého zpěvu vymývaly lesní studánku a s kyticemi prvních květů, poslů jara, se vracely domů. Ve chválenické farnosti obcházel v týdnu po Smrtné neděli kantor společně s pomocníky jednotlivé vsi a vybíral od hospodářů pro faráře koledu v podobě „postních vajec“. Nejvíce vajec bylo odváděno z panských dvorů, které se ve farnosti nacházely tři. Z každého panského dvora byla odevzdávána jedna kopa vajec. v celé farnosti bývalo po smrtné neděli vybráno celkem osm až devět kop, ze kterých si kantor směl ponechat jednu třetinu.
Dalším významným jarním dnem byl svátek Zvěstování Panně Marii, slavený 25. března. letos shodou okolností připadá na květnou neděli. Lidé věřili, že se toho dne otevírá země, aby umožnila hmyzu a plazům opustit zimní skrýše.
Ve dnech 23. – 25. dubna se slaví postupně sv. Vojtěch, sv. Jiří a sv. marek. Svatý Jiří byl do poloviny 19. století jedním ze dvou dní v roce, kdy se vrchnosti odváděly daně. Na tento svátek vítězilo s definitivní platností teplo nad zimou. pastýři a husopasky museli poprvé vyhánět na pastvu. Pastýř dával husopaskám na pastvě připíjet kořalku a cesta domů byla veselá. Přinesla-li toho dne děvčata před obědem z pastvy první nažatou trávu, ve vsi je postříkali vodou, aby byla pilná. Odpoledne obcházely husopasky po vsi a koledovaly.
V neděli po sv. Jiří byla muzika neboli „kravské hody“. Ženy platily muzikantům, měly volenku a uvily pro pastýře věnec, který musel mít při muzice na hlavě. V neděli po sv. Vojtěchovi, sv. Jiří a sv. Markovi (letos připadne na 29. dubna) se konala nejprve malá ranní mše ve farním kostele sv. Martina a poté vyšlo procesí k poutní kapli sv. Vojtěcha na Planinách, kde se odehrála velká mše. Procesí bylo spojeno se čtyřmi zastaveními naplněnými modlitbami. Kaple sv. Vojtěcha byla od svého vzniku v roce 1685 důležitou součástí života ve chválenické farnosti. Ještě ve 2. polovině 19. století se jí lidově říkalo „církvička na Planinách“.
30. dubna je dodnes slavena tzv. Filipojakubská noc. V noci na 1. květen prováděly své rejdy čarodějnice. Ochranu proti jejich moci hledali lidé v kouzlech. Největší starost měli o dobytek. Již ráno 30. dubna před východem slunce se trhala tráva na devíti mezích a dávala kravám. Obytné světnice a ovocné stromy se kropily svěcenou vodou. Na prahu domu i chléva se rozprostřel drn posypaný trním. Před dveře se nasypal písek. Na dveře chlévů se svěcenou křídou kreslily tři kruhy s kříži uprostřed. Za setmění začala chasa práskat biči. Nejprve na dvoře, pak na návsi, a šlo se až za ves na návrší, čímž se čarodějnice spolehlivě vyhnaly. Práskání končilo po půlnoci, kdy byl rej čarodějek největší. V tu dobu se totiž měly slétat z komínů na rozcestí a sněmovat. Věřilo se také, že čarodějnice chodí o Filipojakubské noci nahé k dřevěným křížům, z nichž řeží třísky, aby jimi čarovaly. Již v minulosti byla noc před 1. májem spojena s pálením ohňů, které se neobešlo bez divokých tanců a skoků.
Od 19. století je Filipojakubská noc spojena se stavěním májek a jejich střežením. Tato tradice však v minulosti patřila k pondělí svatodušnímu. O prvním máji ožila zřícenina hradu Radyně. Po ranním budíčku vytáhl na zříceninu plzeňský ostrostřelecký sbor, následovaný plzeňskými měšťany. Tento veliký májový výlet se zpravidla protáhl dlouho do noci.
Křížová neděle (5. neděle po Božím hodu velikonočním) připadne letos na 6. května. O této neděli se opět konalo procesí ke kapli sv. Vojtěcha na Planinách. Šlo o první a největší svátek Křížových dní, které letos připadnou na 6. – 8. května. Během Křížových dní chodili lidé za zpěvu náboženských písniček v procesích do polí, aby si zde vyprosili hojnou úrodu. V době sucha se k procesí připojil obyčej „vylévání studánek“. Dvě dívky klekly u studánky a za zpěvu vylévaly hrnečky vodu. Další dvě děvčata prázdnou studánku „vymetla“. To se opakovalo ještě dvakrát u jiných pramenů a průvod se vrátil do vsi, kde se lidé mohli těšit na slavnostní oběd.
Sv. Jan Nepomucký má svátek 16. května. V Plzni byl tento den v minulosti hlučně oslavován. Již časně ráno se střílelo z hmoždířů, načež se mládež z celého města sešla u řeky Mže a střílela celé dopoledne do vody. Tento den byl od roku 1774 významný také pro chválenický farní kostel. Hlavnímu oltáři v kostele sv. Martina bylo přiznáno právo hlavního oltáře s možností získat u něho odpustky. Dnem, kdy se pouť za odpustky ke chválenickému hlavnímu oltáři konala, byl právě 16. květen.
Konec května s sebou přináší Svatodušní svátky neboli Letnice. Stejně jako Velikonoce a Vánoce, také Letnice měly v neděli svůj Boží hod, první a hlavní svátek. Následovalo svatodušní pondělí a svatodušní úterý. O Božím hodu probíhala velká mše se zpěvem ve farním kostele, v pondělí ve filiálním kostele Všech svatých v Nezvěsticích a v úterý proběhla mše ve filiálním kostele sv. Vavřince v Žákavě.
Letnice jsou pohyblivým svátkem. Boží hod svatodušní, den Seslání Ducha svatého, totiž připadá na padesátý den po Božím hodu velikonočním. Teprve tímto dnem, který letos připadne na 20. květen, končí doba velikonoční.
O Božím hodu svatodušním se vozila na vyzdobené káře „letnička“. Byl to sedící chlapec, celý zakrytý kvítím, zpravidla hoch, který toho dne nejpozději vyhnal na pastvu. Káru táhla skupina dalších chlapců, poháněná kočím. Spřežení mělo na šatech zavěšené zvonečky a rolničky. Jezdili od stavení ke stavení a zpívali žertovné říkanky. Při koledě sbíral jeden z kluků do koše dary. Po obdarování hleděli hoši co nejrychleji zmizet, aby je hospodáři a hospodyně nepolili. Poté, co obešli celou ves, zavezli káru do rybníka, kde letničku vymáčeli. Večer chodila mládež po staveních a odříkávala škádlivé říkanky.
Další svatodušní tradice mívaly lehce erotický náboj. Jednotlivci vnikali tajně do dvorů, kde byla zamilovaná děvčata, a sbírali vědra, váhy, kadečky, nebyly-li včas uklízeny. Vše snesli na náves. Cestičky mezi obydlím zamilované dívky a jejího hocha vysypali vápnem nebo popelem.
V noci z Božího hodu svatodušního na pondělí svatodušní chlapci stavěli máje. Na jedlový strom, pěkně rostlý a oloupaný, připevnil se na konci malý opentlený stromek, z jehož spodních větví visel jeden či dva věnce. Ráno již stály „májky“ přede všemi staveními, kde byla nějaká milovaná dívka. Na návsi pak stála společná velká májka, zvaná také „babská“.
V pondělí svatodušní chodily děti po statcích a opět koledovaly. Dostávaly odměnou čerstvé máslo. Odpoledne přišel čas pro zábavu dospělých. „Král“ s družinou jeli na koních, další hoši kráčeli pěšky a všichni společně byli oblečeni ve svátečních krojích. Obcházeli všechna stavení ve vsi. U každého se zatančilo a zazpívalo a děvčata se musela vyplatit zlatníkem nebo i větším penízem. Po obchůzce se všichni sešli na návsi, kde byla postavena chvojová bouda. „Písař“ na králův rozkaz vyndal z boudy psaní a biřic jej předčítal. Byla to veršovaná chvála jednotlivých děvčat, nebo i žertovná hana a kritika hospodářů a hospodyň. Předčítání bylo rozvláčné, a proto všichni radostně uvítali konec. Na závěr vystoupil „kat“ a stínal kohouta či žábu, načež vykřikl „biřic“ a koně se tryskem rozjeli. Byl honěn král, který se nesměl dát chytit.
Jedenáct dní po Svatodušních svátcích následovala slavnost Božího těla. Letos tento svátek připadne na 31. květen. Na Boží tělo sledovali hospodáři pečlivě počasí. Věřili totiž, že „zažene-li déšť na Boží Tělo od oltářů, zažene žence od záhonů.“ Podobná pověra se nám zachovala i při dni sv. Medarda (8. června).
Lidé, kteří šli na Boží tělo do kostela, si s sebou nesli k posvěcení věnečky a věnce, zhotovené z lučních bylin. Hospodyně tento věnec dávaly dobytku, a to především kravám při telení. Věnečky se také za bouřky pálily v kamnech. Chránily tím celé hospodářství před bleskem a krupobitím. Ve chválenickém farním kostele začínala o Božím těle velká mše s požehnáním věnečků v 9 hodin ráno.
Před polednem se vydalo od kostela procesí do vsi. Po mši se šlo v průvodu k jednotlivým oltářům. Oltáře byly čtyři, u každého z nich se četl začátek evangelia a u každého se udělovalo požehnání. Průvod byl spojován s prosbami za příznivé počasí pro nadcházející léto a za ochranu před různými živelnými katastrofami. Větvičky břízy a lípy, které zdobily oltáře prý měly zázračnou moc. Pokud se takový proutek zasadil na pole, kde byl len, vyrost pak len do závratných výšek. Cestu, po které kráčel kněz, děvčata hojně posypávala květy a lístky. Před každým domem bývalo tento den pečlivě zameteno. Na počátku 20. století bylo zvykem, že rodiny stavěly před svým stavením malé oltáře podle svého vkusu.
Mše s procesím se konala také ve filiálním kostele v Nezvěsticích. V Žákavě se slavnost s posvěcením věnečků a procesím konala později – třetí neděli po Božím hodu svatodušním. V tento den, který letos připadne na 10. června, přicházely na chválenickou faru selky a přinášely letníky. Letníky byly jednorázovou naturální daní faráři v podobě vajec, sýra či másla. Z každé krávy ve farnosti dostával farář půl žejdlíku másla a z panských dvorů po jednom bochníku sýra. Pokud farník nevlastnil krávu, dával faráři různý počet kuřat nebo vajec. Aby lidé ušetřili, přiznávali faráři úmyslně menší počet krav, než skutečně měli. Při příležitosti vybírání „letníků“ bylo na faře přichystáno pohoštění, které údajně kněze stálo více než obdržené dary. Během slavnosti bylo spotřebováno půl sudu piva, koláče z půl měřice a chléb z další půl měřice.
Po letním slunovratu přišel 24. června svátek Jana Křtitele. Předvečer svátku – noc z 23. na 24. června – byl plný tajemného kouzla, podobně jako noc Filipojakubská. Na návrších se opět zapalovaly ohně. Ohořelé větve z ohně se stavěly mezi len, aby byl vysoký, anebo mezi obilí, aby netrpělo hmyzem. Stavení a chlévy se opět chránily před zlou mocí čarodějnic, podobně jako při Filipojakubské noci.
Nezadaná děvčata se pokoušela o Svatojánské noci dozvědět něco o své budoucnosti. 23. června večer vybíhala na louku trhat „devatero kvítí“. Všeobecně se totiž věřilo, že bylinky trhané během této noci mají neobyčejnou moc.
Když odbíjelo jedenáct hodin, musela dívka trhat právě devátý kvítek a po odbití hodin naslouchat, odkud se ozve hlas. Z té strany měl přijít ženich. Děvčata pletla z kvítí věnečky, kterými zdobila sebe i hranice z jedlového dřeva. Po zapálení hranice se kolem tančilo, děvčata prohazovala věnečky skrze plameny a chlapci se je snažili chytat. Pokud věneček zadané dívky chytil její milý, považovalo se to za dobré znamení – dvojice si měla zachovat věrnost. Pokud vínek nepřeletěl, věřilo se, že se dívka stane maminkou. Přes ohně se také skákalo. K nebi se vyhazovala zapálená košťata, aby se čarodějnice držely v uctivé vzdálenosti od vsi. Také se zapalovala loukoťová kola a pouštěla se jako symbol zapadajícího slunce ze strání dolů. Nezadané dívky své věnečky také v předvečer svátku sv. Jana Křtitele pouštěly po vodě a věřily, že jim najdou ženicha. Věnečky se také házely na stromy. Které dívce se věneček zachytil, provdala se do roka, které spadl, zůstala ještě svobodná. Děvčata si také dávala věnečky pod polštář a věřila, že se jim milý zjeví ve snu. Jindy věneček pokládala na rozcestí. Věřila, že pokud na místě vydrží do druhého dne, svatba v následujícím roce je jistá.
O svatojánské noci rostlo v lese tajemné kapradí se zlatým květem. Kdo měl čisté srdce a utrhl jej, byl bohatý a šťastný po celý rok. Na tajemnosti dodávala této noci také zelenavá světla svatojánských mušek, kterých je právě v tomto období požehnaně.
Dvanáct dní po sv. Janu Křtiteli (26. června) byl ve chválenické farnosti slaven svátek sv. Jana a Pavla. Tento den se opět konalo procesí se mší svatou na Planinách. Tři dny po sv. Janu a Pavlu, 29. června, byl slaven svátek sv. Petra a Pavla. Šlo nejen o další ze dní, které oplývaly tajemnou mocí, ale také o den, který přinášel neštěstí. Mládež se bála koupat a řeka zůstala i při největším vedru prázdná, neboť toho dne se muselo údajně devět lidí utopit a devět oběsit. Touto nepříliš optimistickou tradicí své putování za jarnímu zvyky ve Chválenicích a okolí ukončíme.
Zatímco dnes začíná červenec dvěma státními svátky, tj. Cyrilem a Metodějem (5. 7.) a Janem Husem (6. 7.), v minulosti byl na Plzeňsku slaven především 4. červenec, den sv. Prokopa. Svatý Prokop je patronem horníků. Nedaleko Chválenic bývala v minulosti řada dolů, ve kterých byli zaměstnáni i naši občané. Nejbližší důl, patřící hraběti Valdštejnovi, byl na tzv. Stříbrné hoře pod Radyní. Dnes se této lokalitě u Losiné říká na Bambousku. Na plzeňském venkově nebylo mnoho kaplí a kostelů zasvěcených sv. Prokopovi. V našem okolí pouze v Letinech a ve Štěnovicích. Snad právě proto si horníci udělali své poutní místo z chrámu sv. Bartoloměje v Plzni. Zřídili si zde oltář zasvěcený sv. Prokopovi. U něho byla každoročně konána velká pobožnost. Do Plzně přicházeli ve velikých průvodech především horníci od Nýřan a Litic, doprovázeni proslulou hornickou hudbou.
13. července byla připomínána sv. Markéta. Na jižním Plzeňsku je této světici zasvěcen pouze kostelík v Klášteře u Nepomuka a ve Vsi Touškově. Přesto měl tento den pro všechno obyvatelstvo na venkově velký význam. Začínaly žně. Dodnes se nám zachovalo přísloví „Sv. Markýta hodila srp do žita“. Ke žním se přistupovalo obřadně, s vážností a zbožností. Šla-li toho dne děvčata žít oves, ošlehala se první hrstí obilí a pronesla říkanku: „Kráso z lesa, poď do vovsa a z vovsa na mně, vokrášli mně.“ Pokud toho dne žali dospělí, vzali první požatou hrst a žádali: „Pozdravuj nás svatý Vít, abysme se neužali, co budeme žít.“
Svatá Anna je dodnes známým svátkem spojeným s poutěmi. Kostelů, kostelíků a kaplí zasvěcených této světici je ale na jižním Plzeňsku opět jako šafránu. Výjimku tvoří zámecká kaple v Purkartově Újezdě a hradní kaple na Roupově. Určitě znáte pranostiku spojenou s 26. červencem: „ Svatá Anna, chladna z rána.“ Největší oslavy v okolí Chválenic probíhaly toho dne opět v Plzni. Zde také v Bezručově ulici u kostela sv. Anny probíhala pouť. Perníkářské boudy lákaly na perníková srdce. Obyvatelstvo se oddávalo veselí na lukách podél řeky Mže a v lochotínských sadech. Odtud se slavnost pravidelně přesunula do svátečně vyzdobené zahrady hostince „U města Hamburku“.
2. srpen přinesl církevní svátek zvaný „Porciunkule“. Tento svátek dostal jméno od malého kostelíka v Itálii, spojeného s působením sv. Františka Serafínského. Svátek se slavil s velkou okázalostí především v Plzni u františkánů a přesahoval rámec běžné církevní slavnosti. Zvláštními dopisy byli na oslavu zváni členové plzeňské městské rady a další významní představitelé veřejného života. Slavnost Porciunkule byla vždy zakončena velkým hodokvasem.
10. srpen býval významným dnem pro chválenickou farnost a především pro filiální kostel v Žákavě, který je tomuto světci zasvěcen. V Žákavě bývalo toho dne také posvícení. Poté, co ale chválenický farář Václav Antonín Schöttner zavedl v 70. letech 18. století v Žákavě posvícení až na den sv. Václava (28. 9.), význam svátku upadl. V neděli po sv. Vavřinci se konala v žákavském filiálním kostele velká mše se zpěvem.
24. srpen, svátek sv. Bartoloměje, měl opět význam především pro královské město Plzeň. Toho dne bývalo v Plzni posvícení. Poté, co císař Josef II. zavedl koncem 18. století tzv. císařské posvícení na sv. Havla (16. 10.), bartolomějské posvícení zaniklo. V Plzni začínal v pondělí po sv. Bartoloměji také hlavní ze čtyř výročních trhů (jarmarků), což byl pro hospodáře a obchodníky z celého okolí velký svátek.
První neděle po sv. Bartoloměji byla spojena se slavností obžínek neboli dožínek. Skončení namáhavých žní, ohrožovaných často nepříznivým počasím, bylo vítaným podnětem k hlučnému veselí. Obžínky byly dvojího druhu. Jedny se slavily na jednotlivých statcích, jakmile na nich skončily žňové práce. Druhé, společné, byly pak slaveny ve zmíněný den. Závěr žní měl opět svá pravidla. Ženci se snažil jeden druhého při práci na poli předstihnout. Nežli došlo na poslední fůru požatého obilí, nařezali ženci dlouhé vrbové pruty a ovázali je pentlemi i pestrými šátky. Udělali pak věnec ze všeho obilí i polního kvítí a s výskotem i zpěvem jeli do vsi. Věnec nesl na hlavě „předák“, tedy přední žnec. Ten jej odevzdal hospodáři a všichni společně zpívali: „Pane hospodáři, už je vyhráno, sklidili jsme vobilí, není to dávno, pšeničku, žitíčko, ječmínek, vovesi — nepůjdem na pole, do roka, dodnes.“
Sedlák poděkoval, zavěsil věnec na dveře, daroval žencům peníze a pohostil je „večeří“, tedy polévkou, hrachem, krupičnou kaší, máslem pořádně omaštěnou, sirupem politou a perníkem a hrozinkami posypanou. Pak přišly na řadu povidlové vdolky. Nakonec se popíjelo pivo, tančilo se a výskalo dlouho do noci. Vedle věnce byl v průvodu nesen smrček dva sáhy dlouhý a dole oloupaný. Děvčata jej ozdobila obrázky, pentlemi a šátky. Když došli k vratům, která byla zavřena, tloukli na ně a zpívali. Muzikanti hráli na dudy a na housle.
Nedělní společná obžínková slavnost začínala návštěvou kostela. Po ní následoval slavnostní oběd, k němuž zasedl hospodář se vší chasou. V našem kraji, ve Starém Plzenci na Malé Straně, byly dožínky spojeny s poutí konanou 8. září na svátek Narození Panny Marie. Celé odpoledne se opět veselilo a popíjelo.
12. září byl připomínán svátek Jména Panny Marie. Na „matičku“ se světilo obilí k zimnímu setí. Dávalo se do hliněných „trojáčků“ neboli „srostlíků“, tedy tří k sobě připojených hrnečků. Do dvou se dávalo žito, do třetího pšenice, protože na zimu se sel jen tento dvojí druh. Ve Chválenicích a ve filiálním kostele Všech svatých v Nezvěsticích se toho dne konala velká zpívaná mše, po které následovalo procesí za získání odpustků. Toto procesí bylo ve Chválenicích vedeno kolem farního kostela sv. Martina a v Nezvěsticích kolem filiálního kostela Všech Svatých. I kdyby se však toho dne do kostela nešlo, pouhé naplnění trojáčku obilím bylo považováno za dostatečné splnění povinnosti.
Svatý Václav vzpomínaný 28. září měl v naší farnosti význam především pro ves Žákavu a její filiální kostel sv. Vavřince. Od 70. let 18. století se zde totiž v neděli po sv. Václavu tradičně slaví posvícení. Zatímco ve chválenickém farním kostele byla na sv. Václava v minulosti sloužena pouze jitřní mše s kázáním, v žákavském filiálním kostele byla dopoledne pořádána velká mše se zpěvem. Zavedení žákavského svatováclavského posvícení na místo původního svatovavřineckého spadá do stejné doby, kdy císař Josef II. prosadil ve většině farností na místo původních posvícení tzv. císařské hody. Ty se slavily v neděli po sv. Havlu (16. října). Nemáme zprávy, že by se tento zvyk někdy v naší farnosti ujal a držel. Pokud ano, pak se farníci, s výjimkou Žákavy, velice rychle vrátili ke svým zažitým tradicím.
V Nezvěsticích je posvícení spojeno s nedělí po památce Všech Svatých, což odpovídá zasvěcení zdejšího filiálního kostela. Na přelomu 18. a 19. století v tento den ve chválenickém farním kostele slavena pouze malá ranní mše s kázáním, zatímco velká zpívaná mše byla od 10 hodin dopoledne sloužena v Nezvěsticích. Svátek Všech Svatých připadá na 1. listopad, zatímco 2. listopadu si lidé připomínají Dušičky. Stejně jako dnes, také v minulosti byly svátky spojeny s návštěvou hřbitovů a zdobením hrobů. Na hrobech i doma byly „za dušičky“ páleny svíčky. O Dušičkách hospodyně také pekly zvláštní, stejnojmenné pečivo. O Všech Svatých dostávaly dcerky i služebná děvčata k večeři dobré mléko, aby byly hezké. Želčanští a nezvěstičtí farníci měli povinnost odvádět chválenickému učiteli při svých posvíceních po koláči.
Ve Chválenicích připadá posvícení na neděli po sv. Martinovi, připomínaném 11. listopadu. Přímo ve svátek byla sloužena velká mše věnovaná Martinu Hruškovi, jeho manželce a celé rodině, dobrodincům farnosti a zakladatelům tzv. Hruškovy nadace. O posvícení byla pak sloužena malá mše za chválenický dobytek. Podle zpráv z farní kroniky vznikla tradice těchto mší v roce 1779, kdy do Chválenic nastoupil farář Matěj Freygang. Od obce si vyžádal malý kus pozemku na místě dnešní fary a udělal z něho okrasnou zahradu určenou pro květiny na výzdobu kostela. Za pozemek se zavázal sloužit o posvícení mše za obecní dobytek.
Děvčata měla pro své chlapce o posvícení přichystané koláče a křehké placky. Chtěla jim touto dobrotou oplatit marcipán, který od nich zpravidla dostala o pouti. Trachtace trvala dva i tři dny a ve chválenické krčmě bylo neustále živo. V neděli a v pondělí v poledne přišla na stůl „martinská husa“. Ve všech staveních bylo veselo a děti ze vsi se zájmem sledovaly, jak se dospělí baví. Čeledín, který se toho roku při vstupu do služby zavázal, že nebude při jídle solit brambory, dostal za svou šetrnost při martinském posvícení novou košili nebo dřeváky.
V neděli večer vypukla v hospodě taneční zábava s muzikou. Obyčejně se tančilo až do rána. V pondělí chodili hoši po staveních, oblečeni v ženské šaty, a sbírali do koše koláče a husy, aby se pak vše společně snědlo v hospodě. Při hodech bylo zvykem dát najíst také žebrákům, kteří se čas od času ve Chválenicích objevili.
V pondělí ráno dal hostinský v sále umýt podlahu, aby mohla odpoledne vypuknout tzv. Pěkná hodinka neboli Pěkná. Celá ves se v krčmě sešla v nejlepších šatech. Uprostřed sálu hořela lampa a kolem ní se tančilo. Pěkná byla v průběhu odpoledne přerušena. Mládež se během přestávky došla domů převléci do méně svátečních šatů a ihned se vrátila do hospody, kde do soumraku pokračovala taneční zábava. Při západu slunce následovala další přestávka. Chasa poklidila doma dobytek a vrátila se na sál, aby pokračovala ve veselí až do noci. Během přestávek chodívali někdy muzikanti po vsi, aby od hospodyň vyžebrali kus masa a doušek piva.
První neděli po sv. Kateřině začíná období Adventu, čekání na narození Ježíše. Mezi lidmi povstala i v minulosti sváteční nálada. Ti starší chodili pilně na „roráty“, raní pobožnosti, přičemž si v potemnělých kostelních lavicích svítili svíčkami zvanými „sloupky“. Stejně jako dnes končilo adventní období se svými pobožnostmi poslední neděli před Vánoci.
V chladných podzimních a zimních měsících se pilně předlo a dralo peří. I tato práce byla důležitou součástí venkovského života. Při práci se besedovalo dlouho do noci. Přástky a dračky udržovaly lidovou tradici pohádek a pověstí. Draní trvalo celý advent. V jednom stavení pracovalo až osm žen. Mezi ženy přicházívali také staří, vysloužilí vojáci a vyprávěli o své vojně. V nedalekém Plzenci hrával při dračkách dědeček na housle a ženy zpívaly.
Dodnes se nám zachovala jedna z tradic spojených se svátkem sv. Barbory, který připadá na 4. prosince. Věříme, že když toho dne utrhneme na zahradě třešňovou větvičku, do Vánoc nám rozkvete. V minulosti byla s rozkvetlou větvičkou zvanou „Barborka“ spojena nejedna pověra. Barborku trhaly svobodné dívky. Dávaly ji na teplé místo, do čisté, nejlépe osolené vody. S větvičkou se nemělo hýbat, voda se měla vyměňovat maximálně jednou za týden. Dívky věřily, že pokud se jim větvička do Vánoc zazelená a rozkvete, v příštím roce se vdají. Některé dívky zkoušely brát rozkvetlou větévku na Štědrý večer do kostela na Půlnoční. Pokud zde dívce nějaký chlapec větvičku vzal a vetknul si ji za klobouk, dával tím najevo, že o ni stojí a chce si ji vzít. Pokud větvička rozkvetla velmi brzy, věřilo se, že přijde brzy také jaro. Pokud se však nezazelenala, nerozkvetla a zůstala suchá, strachovalo se děvče, že se nevdá a brzy zemře.
Se sv. Barborou však souvisela ještě jedna, dávno zaniklá tradice. V předvečer svátku, tj. 3. prosince, chodívaly po vsi 2–3 bíle oblečené dívky se zakrytou tváří. Lidé věřili, že toho dne spustí sv. Petr z nebe žebřík a Barborky po něm sestoupí na zem. Někdy mívaly dívky závoj, jindy rozpuštěné, přes obličej rozcuchané vlasy nebo moukou obílenou tvář. Na hlavě měly posazený věneček. Konkrétní zvyklosti spojené s jejich obchůzkou se kraj od kraje a ves od vsi lišily. V levé ruce nesly Barborky košík s jablky, ořechy a cukrovinkami pro hodné děti, v pravé ruce pentlemi ozdobenou metlu nebo košík s brambory pro děti zlobivé. Někde držela jedna z Barborek také pokladničku nebo zvoneček. Některé Barborky při návštěvě v tichosti ometly všechny přítomné i nábytek ve světnici, jinde zpívaly písničky o sv. Barboře: „Barboro z rodu vzácného, dcero otce zuřivého, my Tě ctíme, velebíme, tak, jak můžeme a víme, uvržena do žaláře, požívá nebeské záře.“ Tam, kde chodívaly Barborky se zvonečkem, děti po večeři ztichly a naslouchaly, až se ozve přede dveřmi zvonění. Zlobivé děti někam zalezly, hodné čekaly. V domácnostech obdržely Barborky také drobné dárky nebo mince do kasičky.
Na 6. prosinec připadá sv. Mikuláš. Také v minulosti chodíval v předvečer svátku sv. Mikuláš za doprovodu čerta a anděla. Zatímco Mikuláš, pokládaný za přítele dětí, byl znázorňován hochem, anděla představovala přestrojená dívka. Strach dětí z návštěvy této trojice vždy zaplašila štědrá koleda. Pokud Mikuláš domácnost nenavštívil, připravovala se nadílka dětem přes noc. Tvořila ji jablka, suché švestky, fíky a jiné ovoce. Ovoce se také nabodávalo na dřívka, která se zasadila do jediného velkého jablka. Takové nadílce se říkalo „mikulášská zahrádka“. Jindy měl dárek podobu ověšené metly. Děti potěšily také papírové figurky sv. Mikuláše nebo čerta. V průběhu první čtvrtiny 20. století se ujalo zavěšování punčoch na okna. Ovoce začaly postupně vytlačovat cukrovinky.
Další adventní tradice již, stejně jako obcházení Barborek, dávno zanikla. Svatá Lucie připadá na 13. prosince. V předvečer tohoto svátku chodívaly po vsi Lucie neboli Lucky. Představovaly kruté vládkyně Zimy. Prostěradlem zahalená postava bloudila večer po vsi a vstupovala do lidských obydlí, kde bydlely děti. V okolí Plzně šlo zpravidla o přestrojeného staršího chlapce. V jedné ruce, někdy potřísněné červenou barvou, držela Lucka velký dřevěný nůž, ve druhé brousek. Někdy bývala Lucka ovázána hrachovou natí nebo slámou a také z hlavy jí visel dlouhý slaměný cop. Lucku doprovázel pomocník se škopkem naplněným hrachovinou. Lucka obcházela ves v doprovodu dospělejší mládeže.
Drobotina se po příchodu Lucky dala zpravidla do křiku a schovávala se, kde se dalo – pod stůl, pod postel, za maminku. Lucka si totiž hrozivě brousila nůž a strašila děti, že jim rozpáře břicho a nacpe do něho hrachovinu nebo slámu. Když se však pěkně pomodlily, byly děti návštěvou obdarovány. Na nedalekém Nepomucku byly součástí Lucčina průvodu také další postavy – král, kat, mladý princ a anděl. Tato skupina názorně předváděla výjevy ze života sv. Lucie. Všichni si uvědomovali, jak krátký je o sv. Lucii den. Dodnes je známá pranostika „Sv. Lucie noci upije a dne nepřidá.“
Samotné vánoční svátky bývaly ve chválenické farnosti před dvěma staletími mnohem pestřejší než dnes. Chyběl při nich sice vánoční stromeček, nahrazovaly jej ale po domácku vyrobené jesličky, stavěné za zpěvu vánočních písniček. Svátky byly mnohem více zaměřeny duchovním směrem. Štědrému večeru se také v minulosti říkalo „Svatvečer Narození“ (Vigilia Nativitatis) a stejně jako dnes býval spojován s půlnoční mší zahájenou ve farním kostele přesně o půlnoci. Následovaly tři sváteční dny – Boží hod (Svátek Narození Páně, 25. 12.), sv. Štěpán (26. 12.) a sv. Jan Evangelista (27. 12.). Dnes již držíme, společně se Štědrým dnem, pouze první dva vánoční svátky.
V nejstarších dobách býval Štědrý den, stejně jako Silvestr, v Plzni spojen s hody a pitkami. Například v roce 1702 byly v Plzni zakázány štědrovečerní výtržnosti, při nichž tovaryši „někteří celou noc jsou pivovali a v karty hrávali.“ Na Štědrý den časně ráno vycházela mládež do zahrady, ovazovala ovocné stromy povřísly a říkala: „štěpy, štěpy, ovazujte se, bude zítra mráz, dáme vám štědrýho večera, vy nám dáte bohdá přes rok zas.“ Dívky také klepaly na stromy, budíce je: „Stromečku vstávej, ovoce dávej, dnes je Štědrý den.“
Během Štědrého dne bývaly dveře u chalup otevřeny dokořán. Každý sedlák a chalupník přichystal vánočku nejen pro vlastní rodinu, ale také pro obecního pastýře. Ten za odměnu troubil večer po staveních pastýřské melodie. Kus vánočky byl také vhozen do studny nebo do řeky, jako oběť životodárné vodě. Těhotné ženy o Štědrém dni sledovaly, kdo přijde ráno první do domu, zda muž nebo žena. Věřily, že podle toho poznají, zda se jim narodí chlapec nebo děvče.
Přes den byl dodržován přísný půst. Děti měly slíbeno, že večer uvidí „zlaté prasátko“. Teprve když se objevilo, bylo možné začít s večeří. Před večeří vybíhaly dívky na dvůr a čekaly, odkud se ozve pes. Věřily, že odtud přijde ženich. Tahaly také obráceně polínko z hranice dříví, aby zjistily, bude-li jejich hoch štíhlý nebo hrbatý. Házely pantoflem přes hlavu. Směřovala-li špička ke dveřím, odešlo děvče do roka z domu. Také klepaly na chlívek. Pokud se prase ozvalo, věřilo se, že dívka „zlomí koleno“, tj. ztratí panenství.
Důležitou starostí hospodyně při přípravě večeře bylo, aby u stolu zasedl sudý počet osob, a proto rodiny často mezi sebe přibíraly chudého, opuštěného člověka. Podávaného jídla bylo hodně, ale všechny chody byly přísně postní. V okolí Chválenic se večeře tradičně skládala z rybí polévky, vařené ryby s omáčkou, vdolků s povidly, housky, „roháčů“ (koláčů) a „muziky“ (vařené švestky smíchané se sušenými hruškami). Blíže k Rokycanům se jedla kroupová polévka, „kuba“ (směs krup se sušenými houbami), čočka nebo hrách (aby se držely peníze), kynuté knedlíky s houbovou omáčkou (aby nestrašilo) a opět vdolky.
Hospodyně hádala při večeři osud svých dětí. Při prostírání jim dala pod talíře peníz, chléb a hřeben. Podle toho, co komu připadlo, čekalo ho bohatství, štěstí v hospodářství nebo chudoba. Například ve Střížovicích se ale dávaly pod čtyři hrnečky prsten, peníz, uzlík a popel, což značilo vdavky, bohatství, cestu do světa a smrt. Budoucnost se odhadovala také podle litého olova, rozkrojeného jablka a podle skořápky ořechu s hořící svíčkou, která se pouštěla po vodě.
Dobytku byla při štědrovečerní večeři podána mísa otrub, do nichž bylo přidáno po třech lžících od každého chodu. Krávy dostávaly také krajíce osoleného chleba, kousky housky, mandle, ořechy, otruby a jablka. Mandle měly zajistit, že krávy budou v následujícím roce dojit mléko „jako mandle“. Slepicím byla do kruhu udělaného na zemi ze řetězu vhozena pšenice.
Po večeři seděla rodina u stolu při živém rozhovoru a všichni čekali na dobu, až bude čas vyrazit na Půlnoční mši. Děti při tom nezapomněly dát večer za okno trochu sena pro Ježíškovo oslátko, aby lépe stálo a Ježíšek jim více nadělil. Nadílka čekala děti až ráno na Boží hod vánoční.
Hospodář s hospodyní na Boží hod ráno obstarali domácí zvířata a pak zavolali děti, pro které měli připravenu koledu a dárky. Některé chválenické rodiny využily brzy ráno, v šest hodin, možnost navštívit malou jitřní mši. Většinou se však farníci do chválenického kostela vypravili až v deset hodin dopoledne, kdy byla sloužena velká, zpívaná mše. Toho dne byl dodržován klid a nepracovalo se. Poté, co se v 19. století ujaly vánoční stromky, byly na Boží hod „obalovány“ jablky, ořechy a perníkem.
Svátek sv. Štěpána byl věnován koledě. Děti brzy ráno obcházely stavení a zpívaly: „Koledy, koledy Štěpánku, co to neseš ve džbánku? Nesu, nesu kvasničky, na ty bílý buchtičky. Kvasničky se rozlily a buchtičky spálily. Za dveřma stojím, Boha se bojím, pes na mne vrčí, kapsa se krčí, panímáma kus housky do kapsy strčí.“ Jitřní a velká mše se konaly v nezvěstickém filiálním kostele Všech Svatých. Na sv. Štěpána připravoval hospodář jarní obilí k setí. Rozžal hromničku a celá rodina poklekla k modlitbě. Doprostřed hromady obilí se kladla kytice tvořená klasy a polním kvítím, posvěcená v září, na svátek Jména Panny Marie. Před tím se hromada obilí touto kyticí ometla. Svatý Štěpán byl patronem koní, a tak se tento den také jezdilo do vody s koňmi, protože hospodáři věřili, že koně dostanou „zlaté obroučky“ na nohy.
Na sv. Jana Evangelistu, 27. prosince, se jitřní a velká zpívaná mše konaly ve filiálním kostele sv. Vavřince v Žákavě. O tomto svátku se světilo víno. Mělo jít o vzpomínku založenou na legendě, podle které měl být sv. Jan Evangelista otráven, ale jed mu zázračně neuškodil.
Bujaré oslavy a pitky spojené s posledním dnem v roce, Silvestrem, byly zmíněným zákonem z roku 1702 v Plzni zakázány. V domácnostech tak měl den především tajemný, kouzelný nádech, spojený s věštěním. Lidé opakovali některé zvyky spojené se Štědrým večerem. V našem kraji byl také házen do všech koutů světnice hrách a věřilo se, že díky tomu nikdo ze stavení v příštím roce nezabloudí.
První neděli v novém roce byl slaven svátek sv. Jména Ježíše. Toho dne se v naší farnosti konaly dvě velké zpívané mše, a to ve chválenickém farním kostele sv. Martina a v nezvěstickém filiálním kostele Všech Svatých. Po každé z těchto mší se konalo procesí za odpustky – nejprve kolem chválenického kostela a podruhé kolem kostela nezvěstického.
O vánočních svátcích bylo možné potkat ve všech přifařených vsích učitele chválenické farní školy. Vykuřoval kadidlem jednotlivá stavení a vybíral od hospodářů tzv. novoroční koledu. Plat ve výši tří krejcarů dal učiteli k novému roku každý hospodář – domkář, chalupník, půlsedlák i sedlák. Josefinský zákon z roku 1785 sice vykuřování domácností zakázal, zvyk dávat učiteli koledu ale zůstal. Na Štědrý den v poledne byla novoroční koleda vybírána ve farní vsi Chválenice. Na Boží hod vánoční obcházel po obědě učitel s pomocníky Želčany a Chouzovy, na sv. Štěpána je bylo možné potkat v Nezvěsticích a Olešné, na sv. Jana v Žákavě, na svátek sv. Innocence (28. 12.) v Borku, o vánočním oktávu (1. 1.) v Losiné, v neděli uprostřed vánočního oktávu ve Šťáhlavicích, ve svátek Zjevení Páně (6. 1.) v Milínově a v neděli uprostřed oktávu po svátku Zjevení Páně v Nezbavěticích.
Chválenice měly do 19. století zajímavý vánoční zvyk, zmiňovaný také na nedalekém Chodsku. Na Štědrý den vybíhaly ve Chválenicích děti časně ráno ven a ovazovaly stromy slámou, nití nebo provázkem. Po ovázání se stromem zatřáslo nebo se na něj poklepalo se slovy: „Stromečku, vstávej, ovoce dávej, dnes je Štědrý den!" nebo: „Hruštičky, švestičky, ovazujte se! Zítra bude mráz, posekáme vás!" Tento zvyk potvrdili pamětníci Miroslavu Němcovi ve Chválenicích a v sousedních Nezbavěticích.
Jiný lidový zvyk je spojen se sušením ovoce - Říkalo se mu „hrátky“. Tento pojem je dodnes ve Chválenicích užíván v souvislosti s přátelským pozváním na návštěvu. Říká se „přijďte na hrátky“. Původ tohoto slovního spojení pochází z doby, kdy se lidé scházeli a navzájem si vypomáhali při některých domácích či sezónních pracích, jako například draní peří. Místní se v sušárně scházeli v období sušení ovoce. Sušily se především švestky a hrušky, a bylo zapotřebí topit ve dne i v noci, aby se sušení nepřerušilo. Dobrou pochoutkou bývaly sušené hrušky „přesedavky“, které za syrova škrabaly v krku, sušené však byly výborné. Bývaly levné, prodávala se jich celá nůše jen za 1 korunu, v zimě z nich bývala výborná povidla. Při sušení se scházelo vždy několik sousedů a vyprávěly se různé historky. Též sběr ovoce a příprava na sušení byly doprovázeny bohatou lidovou slovesností.
Sušárna v tehdejší době tedy plnila funkci nejen hospodářskou, ale i kulturní. Dnes je na jejím místě již jen zbořeniště, a hrátky se provozují všude, kde se zrovna místní domluví. V 70. až 80. letech 20. století se pořádaly hrátky v přísálí hostince Na Radosti. Scházela se zde mladší generace a zábava spočívala v poslechu magnetofonových nahrávek. Starší generace se zase scházela u „hrátek s harmonikou“. Tento pěkný zvyk je v obci dodržován ještě dnes.
Další příležitostí pro setkávání lidí bývalo na vsi draní peří. Chválenice, Želčany a Chouzovy nebyly v toto směru výjimkou. Peří se však muselo drát jen ve všední dny a nesmělo se dokončovat v sobotu či v neděli. Jinak, podle tradice, mohl přijít trest. Například 77-letá Marie Faiferlíková ze sousední Losiné svého času uvedla vzpomínku svého otce, kterou pak zaznamenal pro další generace Miroslav Němec z Chválenic.
Kudibal podle knihy Bubáci aneb malý přírodopis duchů, přízraků a strašidel od R. Krátkého a M. Váši (Vyšehrad Praha 2015)
Šlo o pomstu uraženého nápadníka dívce za to, že nemohl, jak bylo zvykem, přijít do jejího domu v sobotu. V domě se totiž ještě neskončily dračky a ženy se dohodly dodrat malý zbytek peří, který nestačily sedrat v pátek.
Chlapec došel k pohodnému, vypůjčil si koňskou kůži a jako Kudibal vpadl do světnice a k smrti vystrašil ženy nejen svým zjevem, ale i tradiční formulí: „O svatvečer nedrávej, Kudibala světívávej! Hopsa hopsa hopsasa, chyť se bábo ocasa!“
„Světit Kudibala“ je žertovné označení černé hodinky, tedy chvíle, kdy se přeruší draní a lidé se zabaví vyprávěním. Vedle „Kudibala“ existovala i varianta „Kunibal“. Ta přivedla chlapce na nápad, že Kudibal musí mít koňskou podobu. Například ve Chválenicích a Tymákově existovala ještě třetí varianta pojmenování – „Kanibal“.
Podle Miroslava Němce z Chválenic byla černá hodinka i se zmíněnou formulí starým křesťanským zvykem, který vybízel lidi, aby si ponechali volný sobotní večer pro duchovní přípravu na ranní přípravu nejbližší neděle. Proto Kudibal ženy nabádá:
„o svatvečer nedrávej,
Kudibala světívávej,
Hopsa hopsa hopsasa,
Chyť se, bábo, ocasa!“
V Měsíčníku Brdského kraje III. z r. 1911 je uveden příspěvek M. Kozáka z Tymákova, který uvádí: „Kanibal se postavou podobá raráškovi, ale povahou se od něho liší. V Tymákově a v Čížkově si o něm vypravují, že trestává ženy, které v sobotu derou peří. Vplíží se do světnice, popadne hospodyni k tanci a divoce s ní tančí až všechno peří na stole rozfouká. Při tom zpívá:
„Hopsa hopsa hopsasa,
Drž se mého ocasa,
svatvečery světívávej,
Ze mne smíchu nemívej!!!“
Jindy se uvádí, že Kudibal byl velký černý chlap či malý čertík, jehož dech je silnější než vichřice, nebo dokonce dvounohé stvoření podobné krávě. V některých oblastech byl zákaz draní peří pro změnu ve čtvrtek, což poněkud narušuje domněnku Miroslava Němce o starém křesťanském zvyku. Více o Kudibalovi najdete zde.
V roce 2015 vyšla v pražském nakladatelství Vyšehrad ve 2. vydání kniha Radovana Krátkého a ilustrátora Miroslava Váši Bubáci aneb malý přírodopis duchů, přízraků a strašidel. V této knize je Kudibal popsán následovně:
Aktuality na Facebooku
Obec na Wikipedii
