Datum a čas

Dnes je středa, 23. 10. 2019, 19:41:00

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
30 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31 1 2 3

Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Rozcestník na další stránky

Vyberte si, kam dále se chcete vydat:

škola

hospodo

region

muze

volný čas

státní

další odkazy

 


Aktuality na Facebooku

 

fb

 


Obec na Wikipedii

wiki


Hledáte novou práci?

nabídka


Navigace

Výběr jazyka

  • cz
  • en
  • de

Obsah

KRVAVÝ STÍN NAD CHVÁLENICKOU TANCOVAČKOU

(Příběh šťáhlavické vraždy z 18. září 1927)

 

Jiří Sankot

 

Nápadníci z Nezbavětic

Rodina Marie Štěpánkové

Milostné románky v okolí Šťáhlavic

Osudný den 18. září 1927

Nepříjemné probuzení hospodáře Šimány

Zajištění stop na místě činu

Hlavní podezřelí – mladíci z Nezbavětic

Marné pátrání po vrahovi

Pitva a pohřeb Marie Štěpánkové

Krátká epizoda s jasnovidci a médii

Falešné přiznání Františka Škody z Plzence

Následky přiznání pro Františka Škodu a jeho rodinu

Nevyřešený případ

Následky pro rodinu zavražděné Marie Štěpánkové

Povídka Jiřího Marka a epizoda seriálu Hříšní lidé...

 

marie

Jediná známá fotografie Marie Štěpánkové

 

Nápadníci z Nezbavětic

V noci z neděle 18. na pondělí 19. září 1927 byla ve Chválenicích pořádána taneční zábava, na kterou tradičně přicházeli mladí lidé nejen ze vsi, ale i z okolí. Na chválenickou tancovačku se chystali i dva čeledíni pobývající toho času v sousedních Nezbavěticích – kamarádi František Beneda a Maxmilián Fišer. Zatímco Max Fišer pocházel ze středních Čech a v Nezbavěticích pobýval na černo, František Beneda žil v Nezbavěticích trvale, u svého švagra, hospodáře Františka Louly v č. p. 24.

František i Max měli své lásky ve Šťáhlavicích, vsi vzdálené přes pole tři čtvrtě hodiny od Nezbavětic. Dívka Maxe Fišera sloužila přímo u šťáhlavického starosty Josefa Šebka a milá Františka Benedy u hospodáře Karla Šimány na šťáhlavické návsi, ve statku č. p. 16. Benedova dívka se jmenovala Marie Štěpánková a neměla právě nejlepší pověst. Pohledné tmavooké a černovlasé děvče menší postavy bylo známé svou neskrývanou nákloností k mužům a po vsi se vyprávělo, že ve Šťáhlavicích i v každé z okolních vsí má nějakého milého.

Na Šimánově statku měla dvacetiletá Marie Štěpánková malý pokojík, do kterého se vcházelo přímo ze dvora. Šlo o 1,5 m širokou a 2,5 m dlouhou tmavou místnost bez oken, skromně zařízenou. V komoře se nacházela prostá postel, malý starodávný prádelník a přenosný věšák. V zásuvce prádelníku děvče uchovávalo několik kousků prádla, pár krabiček, bankovky v hodnotě 13 Kč a pokladničku, ve které byly naspořeny další sotva dvě koruny. Na prádelníku byla postavena svíčka a na věšáku visely troje pracovní šaty. Podlaha byla cihlová a sešlapaná. Pokoj bylo možné zamykat pouze ze dvora, zevnitř byly dveře zajišťovány závlačkou. Marie si však se zamykání dveří hlavu nedělala. Nechávala otevřeno a často u ní dokonce některý z jejích nápadníků přespal. Tak tomu bylo od listopadu 1926, kdy začala na statku sloužit. Z vyzývavého chování služebné Marie Štěpánkové hospodář radost neměl a zdaleka nebyl sám. Chybějící zábrany přiváděly Marii do hádek nejen se šťáhlavickými selkami a s jednotlivými nápadníky, ale i s maminkou a strýcem Vilémem Zelenkou, který byl jejím poručníkem.

 

šimána

Dnešní podoba Šimánova statku ve Šťáhlavicích

 

Rodina Marie Štěpánkové

Marie pocházela z chudé hornické rodiny z obce Chaloupky u Komárova na Hořovicku. Zde, v osadě Kocanda, proslavené později pohádkou Jana Drdy, žily generace rodiny Štěpánkových. Slévač Jan Štěpánek se oženil roku 1905 s Annou Zelenkovou ze Strašic a v roce 1907 se jim narodila Marie, nejstarší z jejich čtyř dětí. Bohužel, nejmladší z dětí, Václav se již roku 1921 narodil jako pohrobek. Maminka Anna Štěpánková nebyla schopna svou početnou rodinu uživit a byla nucena svěřit dvě prostřední děti, Aničku a Honzíka, do sirotčince v nedalekých Cerhovicích. Poručníkem dětí se stal bratr Anny Štěpánkové, uhlíř Vilém Zelenka, jenž se sestře snažil finančně vypomoci. O rok později se však sám oženil a založil vlastní rodinu. V roce 1924 se Vilém Zelenka se svou rodinou i rodinou Anny Štěpánkové přestěhoval do Šťáhlavic, kde se všichni usadili ve dvoře Hájek poblíž zámku Kozel a Vilém Zelenka pracoval v okolních lesích.

 

mrtník

Domovem zavražděné Marie Štěpánkové byla obec Chaloupky v Brdech, dnes místní část městyse Komárov u Hořovic. Obec spadala farou do sousední obce Mrtník. Na snímku jsou obec Mrtník s farním kostelem a v horní levé části osada Chaloupky.

 

Významnou pomocí pro matku Annu Štěpánkovou byl okamžik, kdy začala dcera Marie sama vydělávat a přispívala tak do chudého rodinného rozpočtu. Mamince a strýci Vilémovi ale neuniklo, že Marie nad míru ráda koketuje s muži.  Patřili mezi ně i slovenští lesní dělníci, kterých na Hájku a v jeho okolí žilo a pracovalo více než sedmdesát. Minimálně o jednom z nich bylo známo, že se s ním Marie zapomněla a že jí dokonce vyhrožoval zabitím. Mariina neposlušnost nakonec způsobila definitivní roztržku mezi dívkou a strýcem Vilémem Zelenkou. Přestože v chudé rodině Štěpánkových bývaly ženy poměrně emancipované a často zůstávaly svobodnými matkami, chování dvacetileté Marie bylo i v tomto směru přehnané.

Milostné románky v okolí Šťáhlavic

Výhružky slovenského dělníka z Hájku nebyly tím nejhorším, co Marii během pobytu ve Šťáhlavicích potkalo. Na podzim 1926 rozšířilo děvče řady svých nápadníků o tehdy třiadvacetiletého dělníka Václava Černého, který pocházel od Radnic na Rokycansku.  Pracoval a žil v Berouně, ale z neznámých důvodů často pobýval v okolí Šťáhlavic. Místním lidem i četníkům tvrdil, že je jako dělník zaměstnán ve Chválenicích. Jak ale teprve mnohem později vyšlo najevo, zde jej nikdo neznal. Mladík nejenže si nedělal starosti s pravdomluvností, ale navíc měl sklony k násilí. Již v minulosti byl odsouzen na dva měsíce do vězení za to, že v nedalekém Tymákově ohrožoval jistou služebnou vidlemi, přičemž sliboval, že ji zabije. Samotnou Marii Štěpánkovou uhodil na podzim 1926 do úst pilníkem takovým způsobem, že začala krvácet. Incident dokonce vyšetřovalo nezvěstické četnictvo, ale Marie Štěpánková nakonec výpověď pozměnila tak, že ji udeřil pouze rukou a že mu odpustila. Václav Černý se tak dalšímu trestu odnětí svobody vyhnul.

Osudný den 18. září 1927

18. září 1927, stejně jako každý týden, přišla Marie Štěpánková k mamince na Hájek na nedělní oběd a zdržela se po celé odpoledne. Při obědě se chovala vesele a bezstarostně, až maminka pocítila opět potřebu dívce domluvit. V pět hodin odpoledne se vydala Marie do Šťáhlavic, aby u Šimánů nakrmila dobytek. Poté měla schůzku s nezbavětickým čeledínem Františkem Benedou. Ten přišel odpoledne do Šťáhlavic společně s kamarádem Maxem Fišerem. Vyzvedli Marii a všichni tří pokračovali k Fišerově dívce sloužící u starosty Šebka v č. p. 4. Marie se s Františkem kolem 22. hodiny vrátila do svého pokoje. František se nejspíš dlouho nezdržel. Marie při jeho odchodu zavřela dveře na závlačku a převlékla se do noční košile. Mladík vyšel před statek a opodál spatřil postavu neznámého muže. Ve tmě se domníval, že jde o Maxe Fišera, a proto na muže zavolal. Ten se však začal rychle vzdalovat.

František se tedy vydal k Šebkům. Zahvízdal pod okny a Max vyšel. Společně vyrazili zpět k Nezbavěticím. Max cestou přesvědčoval Františka, aby pokračovali k muzice do Chválenic. František však již neměl zájem. Odpověděl, že je unaven a chce se vyspat. Na zábavu toho večera nedorazili.

Nepříjemné probuzení hospodáře Šimány

Čtyřiačtyřicetiletý hospodář Karel Šimána byl devět let šťastně ženatý. Měl o jedenáct let mladší manželku Emilii a dva školou povinné syny – devítiletého Pepíka a sedmiletého Františka. Frantík začal v září 1927 chodit ve Šťáhlavicích do druhé třídy a Pepík do čtvrté.  Hospodář byl zvyklý vstávat velmi časně. V pět hodin ráno již bušil na dveře Mariina pokojíku a volal „Mařko, vstávej!!!“ V pondělí 19. září 1927 nejenže nezaslechl žádnou odpověď, ale navíc jej udivily pootevřené dveře. Baterkou tedy posvítil do komory. Naskytl se mu hrůzný obrázek – dívka ležela na polštáři na zemi s nohami částečně přikrytými peřinou. Co víc, obličej i podlaha byly zality krví a dívce na prsou ležela zakrvácená kosa.

Šťáhlavický hospodář Šimána vyběhl ze světnice, oznámil nešťastnou novinu manželce a odešel ke starostovi, se kterým zavolali četníky ze 4 km vzdálených Nezvěstic. Poté se společně vrátili na dvůr k Šimánovým, kde čekali pod kolnou, proti světnici Štěpánkové, na příjezd pátračky. Prohlíželi přitom pozorně místo, kde byl původně zavěšen vražedný nástroj, kosa, a objevili zde v blátě výrazný otisk gumového podpatku.

Zajištění stop na místě činu

Četníci po svém příjezdu zajistili stopy. Na zdi světničky ve výši 1 ½ m byla nalezena stopa po úderu kosou. Zastrkovadlo na dveřích bylo zakrvácené a krev byla patrna jak na vnitřní tak na vnější straně dveří. Pozdější pitva odhalila, že první zápas o svůj život svedla Marie Štěpánková na posteli, kde byla také nejspíš omráčena tupým předmětem, například holí. Na temeni její hlavy byla totiž objevena podlitina po několikanásobném úderu. Smrt však nastala až tehdy, kdy ji vrah podřezal kosou. Na krku zavražděné bylo nalezeno celkem devět řezných ran, z nichž některé pronikly až k obratlům krční páteře. Jedna z těchto ran proťala krční tepnu, ze které Marie vykrvácela. Vedle zdevastovaného krku zasáhly řezné rány také obličej a prsa. Brada byla seříznutá, stopy po vražedném nástroji se našly také pod okem a na tváři. Obličej a prsa byly zality krví. Na první pohled bylo jasné, že dívka vykrvácela na podlaze. Na posteli, která byla nyní prázdná, se našly významnější stopy krve pouze na části slamníku. Ty pravděpodobně vznikly, když si vrah otíral ruce. Jiné krvavé skvrny byly nalezeny na zdi u postele. Vznikly nejspíš poté, co vrah proťal své oběti krční tepnu. Pod postelí byl nalezen zakrvácený šátek, o který si pravděpodobně také vrah otíral ruce. Stopy krve byly konečně objeveny i na dvou místech násady kosy. Za nehtem zavražděné byl nalezen vlas kaštanové barvy.

Zpráva o zločinu se po Šťáhlavicích rychle rozšířila a během několika hodin již bylo na návsi živo. Před statkem Šimánových postávaly vedle pátrajících četníků hloučky sousedů a zvědavých dětí. Rychle se šířila zpráva, že Marie Štěpánková byla těhotná a pro některého ze svých milých se stala nepohodlnou.

Vedle vrchního strážmistra Hlíny a strážmistra Písaříka z Nezvě­stic se do pátrání zapojili četníci z Blovic, vrchní strážmistr Hrabačka ze Starého Plzence a o den později dorazil i štábní kapitán Nápravník z Plzně se dvěma strážmistry. Četnictvo pátralo neúnavně nejen ve Šťáhlavicích, ale i ve všech okolních vesnicích. Od počátku četníci pociťovali nechuť místních obyvatel spolupracovat při vyšetřování. Jako by občané tušili, kdo je vrahem, ale ze sympatií nebo strachu jej kryli.

Hlavní podezřelí – mladíci z Nezbavětic

Hlavními podezřelými se stali pochopitelně František Beneda z Nezbavětic a jeho kamarád Maxmilián Fišer. Oba byli nezvěstickými četníky neprodleně zatčeni. Před odvezením do vazby Okresního soudu v Blovicích byli drženi a pečlivě hlídáni u starosty ve Šťáhlavicích. V Nezbavěticích, kde žili, zatím proběhly domovní prohlídky, bez výsledku. Četnictvo sejmulo oběma zatčeným otisky prstů a dlaní a spolu s nimi všem osobám ve Šťáhlavicích ve věku od 15 do 50 let. František Beneda působil při vyšetřování smutně, ale klidně. Daktyloskopie byla v počátcích, a tak byly všechny otisky odeslány na jediné specializované pracoviště v republice, působící při policejním ředitelství v Praze. Po prověření otisků byli z podílu na vraždě vyloučeni jak oba čeledíni tak hospodář Šimána s manželkou. Max Fišer, který byl již delší dobu hledán pro delikt v Mladé Boleslavi, byl převezen do vazby Krajského soudu v Plzni.

Poté, co byl jako vrah vyloučen František Beneda, objevila se nová stopa, která vedla četníky znovu do okolí Chválenic. Při silnici z Chválenic do Nezvěstic se totiž našla zakrvácená a špinavá košile. Tento nález se zdál potvrzovat domněnku, že šťáhlavický vrah zmizel po činu do Chválenic – buď zde bydlel nebo hledal alibi na taneční zábavě. I tato stopa se však rychle ukázala jako falešná, protože košile se podle vyslechnutých svědků u silnice povalovala již týden před zločinem. 

Marné pátrání po vrahovi

Vyšetřování se na podzim 1927 oproti původnímu očekávání komplikovalo. Četníci sestavili seznam mužů, se kterými měla Marie Štěpánková románek. Na seznamu se ocitlo na šedesát jmen. Bylo třeba vyslechnout velké množství lidí z okolních vsí. Ze šestnácti četnických stanic na jižním Plzeňsku však pouze dvě měly telefon a žádná nemohla využít automobil. S vděčností proto četníci přijali nabídku Velkostatku Šťáhlavy. Zde jim poskytli automobil, se kterým pak četníci projeli obvod 110 km. Většina četníků přesto při pátrání chodila pěšky.

Nadějná stopa zavedla četníky také do dnešní plzeňské čtvrti Slovany, kde stál u silnice na Homolce kiosek s občerstvením Rudolfa Egermaiera. Ráno po vraždě, 19. září 1927, před 8 hodinou ranní, přišel ke kiosku neznámý, asi 36-letý muž štíhlé postavy. Měl hnědé, kostkované šaty a kalhoty, placatou čepici, hladce oholené tváře a anglicky přistřižený knír.  Působil ustrašeným dojmem. Ruce, šaty i boty měl zakrvácené. Na šatech měl od krve především pravý rukáv. Požádal o pivo, které však nedopil a vydal se pěšky směrem do města. Během téhož dopoledne dorazil stejný muž do restaurace v Radobyčické ulici. Zde hostinské sdělil, že má u sebe jen korunu padesát a že má žízeň, zda by mu za tyto peníze nenalila pivo. Když je dostal, vzal noviny a nervozně je prohlížel. Po dopití piva přistoupil k zrcadlu a neklidně se pozoroval. Prohlížel si především škrábance. Očistil boty a odešel.

Pitva a pohřeb Marie Štěpánkové

Maminka Marie Štěpánkové byla o vraždě své dcery uvědoměna během pondělka 19. září a mladší sourozenci, Anička, Honzík a Vašík, byli ihned odesláni do sirotčince v Cerhovicích. V úterý 20. září 1927 se maminka Anna Štěpánková dostavila v doprovodu bratra Viléma Zelenky na místo činu. Ve 13 hodin zde za účasti soudního lékaře dr. Fingra z Blovic, dr. Davida z Nezvěstic a vrchního rady Vondráka z Blovic začala pitva mrtvé dívky. Byla provedena v provizorních podmínkách, na zahradě statku, pod stromy poblíž stodoly. Vedle průběhu vraždy a příčiny smrti pitva potvrdila, že Marie Štěpánková nejenže nebyla těhotná, ale v poslední době neměla kvůli menstruaci ani pohlavní styk. Mrtvá byla při pitvě položena na prknech. Opodál stála černá rakev s velkým zlatým křížem. Po pitvě strýc Vilém Zelenka tělo umyl a dívka byla vložena do rakve. Rakev s ostatky byla odnesena zpět do světničky, kde čekala na pohřeb.

Ve středu 21. září ve tři hodiny odpoledne zazněl umíráček na zvoničce stojící uprostřed šťáhlavické návsi. Před statkem Šimánových se řadil pohřební průvod. Z místních se neúčastnil téměř nikdo. Dokonce ani Mařčiny kamarádky z řad služebných. Najednou nechtěly mít s Marií a jejím pohoršujícím chováním nic společného. Pohřbu se neúčastnil ani hospodář Karel Šimána. Pronesl dokonce na rozloučenou řeč, ve které zesnulé její chování vyčetl. Poslední hospodářova slova zněla: „S Pánem Bohem Mařko!“ Průvod došel do Šťáhlav, kde v kostele proběhl smuteční obřad. Marie Štěpánková byla pak pohřbena u zdi v zadní části starého šťáhlavského hřbitova, poblíž márnice. Její náhrobek se zde nedochoval. Nad rakví promluvil strýc Vilém Zelenka, který pohnutě popsal svůj komplikovaný vztah s neteří Marií a zmínil, že se s ní nyní tváří v tvář krutému osudu usmířil.

Krátká epizoda s jasnovidci a médii

Následoval rok bezvýsledného pátrání. Ani stopa zakrváceného muže na plzeňských Slovanech nevedla k rychlému uzavření případu. V září 1928 nabídl bezradnému četnictvu své služby telepat Erich Hanussen a v lednu 1929 slíbil rychlé vyřešení případu jasnovidec Swengali. V únoru 1929 zaplnily titulní stránky novin vítězoslavné titulky. Ještě před tím, v lednu 1929, se čtenáři celé republiky dozvěděli díky jasnovidci Svengalimu a jeho médiu o existenci vsi Chválenice…

V září 1928 uplynul rok od vraždy služebné Marie Štěpánkové. Četnictvo dosud vyslechlo na pět set osob, pořídilo a sejmulo stejný počet otisků, a přesto nemělo žádnou relevantní stopu. Od konce roku 1928 šli ale četníci po nové stopě.

Začali se zajímat o pětadvacetiletou M. K z Chválenic. Pocházela ze statku v Nezbavěticích. Od dubna 1927 byla provdána za chválenického sedláka F. K. Ten byl blízkým příbuzným šťáhlavického starosty Josefa Šebka. I přes sňatek s F. K. táhlo M. K. srdce k milému, se kterým měla poměr před svatbou. Tím byl o dva roky mladší kočí František Beneda z Nezbavětic. Ani po svatbě mu M. K. nepřestala psát milostné dopisy. Beneda však začal navštěvovat ve Šťáhlavicích Marii Štěpánkovou, a četníci proto našli u M. K. jasný motiv vraždy – žárlivost. Zároveň však narazili na pevné alibi podezřelé – v době vraždy byla s manželem F. K. ve Chválenicích na tancovačce.

V lednu 1929 začali nezvěstičtí četníci spolupracovat s dvojicí jasnovidců Svengalim a Nielssenem. Svengali si jako své médium vybral školačku H. Kš., kterou si před tím vyhlédl při představení v plzeňském německém divadle. Spolu s dalšími dvěma médii byla dívka v plzeňském hotelu Continental uvedena do transu, kde všichni tři shodně popsali pachatelku šťáhlavické vraždy jako M. K. a přidali překvapivé podrobnosti celého činu. Později byla média odvezena do Šťáhlavic, kde pokusy pokračovaly.

Dalším místem, kde proběhly pokusy s médiem H. Kš., byly Chválenice. Médium popsalo i takové detaily, že pachatelce v ústech chybějí dvě stoličky či kde se právě nachází. Všechny pokusy se odehrávaly za pozornosti tisku, který významně překrucoval fakta týkající se vztahu M. K., F. K. a Františka Benedy. Humbuk ustal až ve druhé polovině ledna 1929, kdy dorazily výsledky daktyloskopického rozboru otisků M. K. a potvrdily, že je nevinná. Navíc se ukázalo, že detaily uváděné Svengalovými a Nielssenovými médii byly sice překvapením pro veřejnost, v žádném případě však nebyly neznámé nezvěstickým četníkům nebo rodině podezřelé. Po události došlo k uklidnění ve vztahu manželů M. K a F. K., kteří se o rok později konečně dočkali dítěte. Vztahy ukazuje následující schéma. Pro zvětšení klikněte na obrázek:

vztahy 1

 

legenda

 

 

Falešné přiznání Františka Škody z Plzence

Díky nové stopě se četnictvo již v lednu 1929 přestalo o Chválenice zajímat. Hlavním podezřelým se stal dvacetiletý zámečník František Škoda ze Starého Plzence, nejmladší z šesti dětí drážního penzisty Josefa Škody. Rodina byla chudá, ale dosud měla v Plzenci dobrou pověst. Nejstarší z Františkových bratrů Jaroslav byl válečným invalidou. Roku 1917 přišel na frontě o pravou roku. Nyní měl v Plzenci trafiku, svůj jediný majetek, a pobíral rentu.

František Škoda měl v lednu 1929 krátkou známost s Plzeňankou Augustou Pechovou, o osm let starší ženou. Společně prohýřili peníze, které vydělal, a mladík začal dělat dluhy, které za něho musel splácet jeho otec.  Tomu došla 13. ledna 1929 trpělivost a vyhnal chlapce z domova.

V práci zdůvodňoval Škoda kolegům svou sklíčenost a následný odchod z domova tím, že byl u soudu kvůli šťáhlavické vraždě a že se bojí dalšího líčení a vazby. Když 14. ledna podal výpověď ze zaměstnání, zdůvodnil to tím, že byl předchozí den opět vyslýchán a musí proto odjet do Prahy. Jediný, kdo znal pravý důvod jeho odjezdu, byla Augusta Pechová. Ve stejné době obdržela četnická stanice v Plzenci z Prahy anonymní dopis, podle kterého se šťáhlavičtí vrazi zdržují právě v hlavním městě. Když pak plzenecký četník, strážmistr Václav Vaněk vyšetřoval shodou okolností 16. ledna Škodova kolegu z plzeňské Belaniho továrny, dozvěděl se o Františkově divném chování. Nabyl přesvědčení, že vrahem Štěpánkové bude právě on.

Pražskou adresu Františka Škody poskytla četníkům Pechová. Ještě předtím varovala dvěma dopisy milého. Pro Škodu si do jeho podnájmu přišli 30. ledna 1929 policisté z Bezpečnostního oddělení Policejního ředitelství v Praze. Legendární „čtyřce“ šéfoval vrchní rada Josef Vaňásek, předobraz slavného filmového rady Vacátka. Ten se také výslechů Františka Škody zúčastnil. Vznikl vyšetřovací spis, jehož torzo se dochovalo v Národním archivu v Praze.

Chlapec zpočátku odmítal, že by Marii Štěpánkovou zabil, ale druhého dne se rozplakal a k činu se přiznal. Již po pěti dnech se ale vrátil ke své původní výpovědi a popřel, že by Štěpánkovou znal. Mezitím poměrně přesně popisoval průběh a okolnosti vraždy. Tvrdil, že s dívkou chodil od léta 1927. Při líčení osudného večera se držel známých informací z tisku a měl–li improvizovat, chyboval. Tvrdil, že měl se Štěpánkovou před vraždou pohlavní styk. Uvedl, že do dvora Šimánových vstupoval brankou, která zde nebyla, a se závěry pitvy se rozcházel, když líčil, jakým způsobem Štěpánkovou omráčil.

František Škoda byl počátkem dubna 1929 propuštěn. Tehdy si již byli vyšetřovatelé jisti, že nejenže Marii Štěpánkovou vůbec neznal, ale navíc byl v době činu na taneční zábavě v Chotíkově. Ještě před tím doplatil na medializaci případu Františkův invalidní bratr Jaroslav. Toho v březnu 1929 okradl přímo v trafice profesionální podvodník vydávající se za vězeňského dozorce, jenž chce Františkovi přilepšit.

Ještě jednou se policie v souvislosti s vraždou Marie Štěpánkové zajímala o Františka Škodu a jeho rodinu. Stalo se tak v srpnu 1934, kdy se pod vlivem alkoholu dostal v Plzenci do sporu se svým bratrem Václavem a začal jej ohrožovat revolverem. Bratr utekl na četnickou stanici, kde obvinil Františka z vraždy Štěpánkové. Později svou výpověď odvolal a stanice uzavřela případ s tím, že „všichni sourozenci Škodovi jsou považováni za lidi do jisté míry výstřední, po senzaci toužící, rozumově ne zcela příčetné, výpovědi jejich nutno posuzovati s rezervou, zejména co se týče pravdomluvnosti.“

Následky přiznání pro Františka Škodu a jeho rodinu

Bouřlivé události převrátily život Františka Škody a jeho rodiny naruby. František se v lednu 1936 v Plzenci oženil a narodilo se mu postupně několik dětí. V době svatby byl nicméně již třikrát trestaný a neměl zaměstnání. S četníky se setkával i nadále, přestože šlo jen o drobné přestupky. Svědčí o tom spis uložený ve Státním oblastním archivu v Plzni. Po druhé světové válce se Škoda odstěhoval do pohraničí. Zemřel 26. 2. 1975 v Ústí nad Labem. Před smrtí žil v domově důchodců v Dubí.

Františkův nejstarší bratr Jaroslav Škoda byl ženatý, ale bezdětný. Na jaře 1941 se nechal zlákat plzeneckým občanem Josefem Urbánkem ke vstupu do fašistické a kolaborantské organizace Vlajka. Společně v městečku vytvořili místní buňku. Jako noční hlídač měl Jaroslav Škoda za úkol sledovat poslech zahraničního rozhlasu a protistátní chování vytipovaných osob. Ačkoliv nejspíš nikoho nikdy neudal, stal se postrachem celého Starého Plzence. Rozsudkem Mimořádného lidového soudu v Plzni z r. 1946 byl odsouzen do těžkého žaláře na dobu pěti let. Roku 1948 byl podmínečně propuštěn. Pracoval pak jako lesní dělník ve Starém Plzenci a jako dělník ve Škodových závodech. Teprve ve druhé polovině 50. let mu opět byla přiznána renta.

Nevyřešený případ

S Františkem Škodou ztratili četníci svou nejnadějnější stopu. Přicházela nová udání, ale nejčastěji planá. Některá obvinění sledovala zištné cíle. Tak tomu bylo na sklonku roku 1934, když se do případu zapletl Vilém Šašek, šerif plzeňské trampské osady Nevada–„Grand“. Zapálený zálesák měl svou chatu nad Šťáhlavicemi, pořádal v Plzni přednášky o trampingu a přispíval do celostátního časopisu Tramp. Po Plzni ale šířil stejně zapáleně dezinformace k vraždě Štěpánkové. Za vraha označil bratra své duševně zaostalé přítelkyně a doufal, že se tak dostane k jejímu dědictví ve výši 30.000 Kč.

Případ zůstal nevyřešen, i díky trvající neochotě obyvatelstva Šťáhlavic spolupracovat a svědčit. Případem se nechal volně inspirovat spisovatel Jiří Marek u povídky Hra v knize Panoptikum starých kriminálních případů.

Následky pro rodinu zavražděné Marie Štěpánkové

Vražda Marie Štěpánkové pochopitelně těžce dolehla také na celou její rodinu. Po vraždě se rodiny její maminky Anny Štěpánkové a strýce Viléma Zelenky vrátily do Chaloupek, kde stále žila rodina Annina švagra Václava Štěpánka. Václav byl stejně jako Annin zesnulý manžel Jan Štěpánek slévačem. Podle archivních pramenů třela Anna Štěpánková několik let bídu s nouzí a je pravděpodobné, že v roce 1934 již nežila.

Vilém Zelenka byl v letech 1934–1935 nezaměstnaný. V roce 1945 se s rodinou přestěhoval do pohraničí, konkrétně do obce Krupice na Chomutovsku. Ves byla po odsunu německého obyvatelstva vylidněna a ještě v polovině 50. let zde byly obydleny pouze tři domy. Manželé Zelenkovi zůstali v Krupici až do roku 1977, kdy byli přestěhováni do domu s pečovatelskou službou v Kadani, kde v letech 1978–1979 oba zemřeli.

Děti Anny Štěpánkové žily mnoho let v cerhovickém sirotčinci. Obec se o ně finančně starala. Když nejmenší z dětí, Vašek, dosáhl roku 1934 věku čtrnácti let, opatřil mu správce sirotčince na útraty obce Chaloupky oblek a s poručníkem Vilémem Zelenkou zkonzultoval možnosti dalšího uplatnění synovce. Václav se později stal cukrářem. Bydlel nejprve v Chaloupkách a později v Berouně, kde pracoval ve zdejší pekárně. O kontakty s ostatními příbuznými nestál a zemřel v sanatoriu v Nové Vsi pod Pleší roku 1973.

 

sirotčinec

Budova bývalého sirotčince v Cerhovicích

 

Nejvíce informací máme o osudech Aničky Štěpánkové, prostředním ze tří sourozenců zavražděné Marie Štěpánkové. Sloužila od roku 1934 jako panská v rodině pražského továrníka Bartoše a později pracovala v Praze v továrně na nábytek u Jirásků. V září 1938 se provdala za J. P. z Čáslavi a zůstala v domácnosti. Rodina žila v Praze. Anně se narodila se mimo jiné dcera Jana. Anna P. nerada vzpomínala na své dětství. Udržovala kontakty s rodinou strýce Viléma Zelenky a také s rodinou bratra Jana Štěpánka, který žil v Dubí. Dcera Jana dodnes vzpomíná na dobrodružné prázdniny strávené v severočeském pohraničí – v Krupici a v Dubí. 

Smutný byl osud staršího bratra Anny P., Jana Štěpánka. Měl dva syny. Roku 1978 se při autonehodě zabil první z nich. Poté zemřela manželka Marie, následována druhým synem. Zdrcený Jan Štěpánek skonal v lednu 1980 v domově důchodců v Dubí – shodou okolností pobýval ve stejném zařízení jako František Škoda ze Starého Plzence.

Nikdo z nejbližších příbuzných zavražděné Marie Štěpánkové v Chaloupkách nezůstal. Žila zde pouze rodina jejího strýce Václava Štěpánka. V této rodině sice vzdáleně rezonovala vzpomínka na vraždu v příbuzenstvu, nikdo však netušil, koho se týkala. Potomci totiž vůbec netušili, že Václav Štěpánek měl bratra Jana a tedy ani to, že existují nějací další příbuzní. Podobně tomu bylo v rodině paní Anny P. Další generace již netušily, že její otec Jan Štěpánek měl bratra a jeho potomci že stále žijí v Chaloupkách. K prvnímu kontaktu obou rodin došlo koncem roku 2016 a 16. července 2017, téměř 90 let po vraždě, se obě rodiny opět setkaly. Ve Šťáhlavicích je případ i po devadesáti letech otevřenou ranou, o kterém se těžko mluví.

 

rodokmn

Schéma příbuzenských vztahů u Štěpánků. Jde pouze o ukázku, schéma najdete v galerii na konci této stránky.

 

 

Povídka Jiřího Marka a epizoda ze seriálu Hříšní lidé města Pražského 

 

Zde si můžete skutečný příběh porovnat s povídkou Hra, kterou napsal, inspirován případem, spisovatel Jiří Marek:

 

 

Epizodu Hra, jeden z dílů seriálu Hříšní lidé města pražského, najdete:  ZDE