Datum a čas

Dnes je čtvrtek, 1. 10. 2020, 18:13:14

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
28 29 30 1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30 31 1

Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Rozcestník na další stránky

Vyberte si, kam dále se chcete vydat:

škola

hospodo

region

muze

volný čas

státní

další odkazy

 


Aktuality na Facebooku

 

fb

 


Obec na Wikipedii

wiki


Hledáte novou práci?

nabídka


Navigace

Výběr jazyka

  • cz
  • en
  • de

Obsah

O CHOTĚŠOVSKÉM KLÁŠTEŘE A KOSTELE NA KŘÍŽOVÉM VRCHU

Jiří Sankot

 

Bývalý klášter premonstrátek a salesiánek

Bývalý farní kostel Narození Panny Marie

Zaniklý poutní kostel na Křížovém vrchu

 

Bývalý klášter premonstrátek a salesiánek

Bývalý barokní klášter premonstrátek leží při levé straně silnice z Plzně do Stodu, na jihozápadním okraji Chotěšova. Klášter prochází již čtvrt století náročnou rekonstrukcí a postupně ožívají jednotlivé části jeho areálu.

Zakladatelem kláštera byl majitel vsi Chotěšova, vladyka Hroznata. Poté, co založil mužský premonstrátský klášter v Teplé, obrátila se na něho sestra Vojslava s žádostí o založení ženského kláštera stejného řádu. Přesné datum vzniku konventu není zcela jasné. Pravděpodobně k němu došlo mezi léty 1196 – 1210. První řádové sestry přišly do Chotěšova z Doksan, kde byl klášter zřízen již v první polovině 12. století. Vnitřní život kláštera vedla místní převorka, zatímco navenek konvent reprezentoval probošt sídlící původně v mužském premonstrátském klášteře v Teplé. V roce 1400 bylo již proboštovo sídlo součástí chotěšovského kláštera. Poté, co ovdověla, žila v konventu i samotná Vojslava, a to v roli patronky. Když v roce 1227 – dvanáct let po smrti bratra Hroznaty – zemřela, byla pohřbena v klášterním kostele sv. Václava. Do kláštera byly až do konce 16. století přijímány výhradně dívky ze šlechtických rodin. Teprve v roce 1579 začaly být do konventu přijímány i dívky z měšťanských rodin.

Gotický klášter byl několikrát postižen pleněním. Poprvé k němu došlo po smrti krále Přemysla Otakara II. v roce 1278. Tehdy do konventu vtrhla vojska císaře Rudolfa a znesvětila jej tak, že musel být roku 1282 znovu vysvěcen. Za husitských válek, v roce 1421, vtrhla do chotěšovského kláštera kališnická vojska vedená Janem Žižkou. Příslušnice řádu stačily před vojskem včas uprchnout do Plzně, a tak byl konvent pouze vypleněn. Konvent byl evakuován i na začátku třicetileté války. Po dobytí Plzně Mansfeldovými vojáky byli přesto probošt s příslušnicemi řádu na podzim 1618 zajati. K propuštění došlo až po složení výkupného ve výši 250000 zlatých a vydání chrámového pokladu.

Řádové sestry se vrátily do Chotěšova v roce 1620, ale ještě několikrát během války byly nuceny vyhledat ochranu před nepřátelskými vojáky v Plzni. Naposledy se stěhovaly v roce 1647. Během nejistých válečných let značně povolila kázeň mezi sestrami. Starší jeptišky si libovaly ve vzdorování rozkazům představených a mladší sestry odkládaly řádový šat a vedly „bezuzdný život“. Přestal platit zákaz vstupu nepovolaných do klauzury, čehož horlivě využívali výpomocní kněží povolaní do Chotěšova z mužského premonstrátského kláštera v Teplé. Protože přísnost a výhrůžky nepomáhaly, musel se probošt uchýlit k podplácení – každá sestra obdržela za obléknutí řádového šatu po tolaru.

Naposledy se chotěšovské premonstrátky setkaly s cizím vojskem za sedmileté války, v roce 1757. Tehdy byl klášter obsazen pruskými vojáky a velitel, plukovník plukovník Mayer z Mayernu se dožadoval kontribuce ve výši 30000 zlatých. Nakonec se spokojil s výkupným ve výši 600 dukátů a konvent ušetřil plenění.

Před vypuknutím třicetileté války byla v severozápadním rohu dnešního klášterního areálu vybudována barokní budova prelatury. Ve schodišti prelatury se zachovala železná mříž s kováním a zbytky klášterního znaku z roku 1739. Výstavba uvnitř areálu překvapivě pokračovala i během neklidných let třicetileté války. Od roku 1638 do roku 1642 byla postavena nejvýraznější část kláštera – konvent. Jeho průčelí je obráceno na jihovýchod a vystupuje na terase nad mohutnou zdí. Po obou stranách jihovýchodního průčelí stojí třípatrové čtyřboké věže kryté plechovými báněmi.

Chodby konventu byly opatřeny bohatou štukovou výzdobou a ústřední schodiště vyzdobila nástropní malba od plzeňského umělce F. J. Luxe. Představuje putování řeholnic k Bohu Otci. Nejzajímavější místností uvnitř konventu je bezesporu velká kapitulní síň zdobená nástěnnými malbami z 18. století.  Na klenbu síně byly vymalovány výjevy z loretánské litanie a stěny vyzdobily malby Panny Marie coby dobré pastýřky a ochránkyně panenství. U dveří našly své místo malba blahoslaveného Hroznaty jako poutníka spolu s vyobrazením smrti jeho sestry Vojslavy.

Na nádvoří situované mezi objekt konventu a prelaturu byla v roce 1676 umístěna fontána se sochou sv. Michala, zhotovená plzeňským kameníkem Janem Mejlíkem. Později zde byly vysázeny stromy a prostor se změnil v park zdobený řadou barokních soch. Tyto sochy však byly zničeny již na počátku 20. století.

Barokní klášter sloužil premonstrátkám pouze 140 let. V roce 1782 nechal císař Josef II. konvent zrušit. Čtyřiačtyřicet přítomných řeholnic přijalo nařízení s nářkem a pláčem. Všechny statky připadly náboženskému fondu a areál kláštera začal chátrat. Zlaté a stříbrné předměty byly z kláštera odvezeny do Prahy. Cínové, železné a měděné věci byly spolu s nábytkem prodány křesťanským a židovským obchodníkům v dražbě, jež trvala 14 dní.  Klášterní archiv byl odvezen do Státního archivu ve Vídni.

Zánikem konventu byl nejvíce postižen klášterní kostel sv. Václava. Šlo o chrám se dvěma věžemi a s pozlaceným křížem a světcovou sochou v průčelí. Na severní straně kostela byla umístěna kaple andělského pozdravení. Řádovým sestrám sloužil kůr s oratoří přistavěný roku 1687. Klášterní kostel měl velký význam především kvůli ostatkům první patronky Vojslavy, které v něm byly uloženy. V roce 1826 již na místě kostela stály jen obě věže a obvodové zdi bez střechy. Na jedné z věží byly prý krásné hodiny se zvonkem. Po velkém požáru v září 1837 byly zbytky věží a zdiva zcela srovnány se zemí. Popelem lehly také tři stodoly, obydlí správce, sýpka a kolna na vozy. Hašení trvalo plných osm dní.

V té době byl již majitelem kláštera hrabě Karel Alexander Thurn-Taxis, který jej koupil v dražbě roku 1822. Areál byl přeměněn v zámek a ve druhé polovině století zde sídlily úřady. V roce 1878 nicméně ovdovělá kněžna Helena Thurn-Taxisová přivedla do chotěšovského kláštera německé salesiánky vyhnané ze zrušeného kláštera v Moselweissu u Koblence. Počátkem 20. století žilo v Chotěšově pětapadesát řádových sester, které za svůj pobyt platily kněžně Thurn-Taxisové mírné nájemné.

Vzhledem k osudu chrámu sv. Václava bylo po příchodu salesiánek nutné vystavět nový klášterní kostel.  Autorem novobarokního chrámu, vysvěceného v roce 1901, je chebský architekt Josef Haberzettl.

Salesiánky nejen obnovily klášterní komunitu, ale také otevřely pensionát pro výchovu dívek. Tato rodinná škola byla navštěvována dívkami z bohatých rodin, které se zde vzdělávaly v cizích jazycích a dalších středoškolských předmětech. V zahradách pod klášterem vznikly i tenisové kurty.

Rodině Thurn-Taxisových byl v roce 1925, na základě zákona o pozemkové reformě, majetek zkonfiskován. Pouze historicky cenné klášterní budovy byly ponechány dosavadnímu majiteli. Ten je v roce 1937 za symbolickou cenu prodal, i s přilehlými budovami a zahradami, sestrám z řádu salesiánek. Činnost řádové školy však byla velmi záhy ukončena, a to v souvislosti s vývojem kolem Mnichovské dohody a vypuknutím 2. světové války.

Za nacistické okupace byl v klášteře zřízen ženský starobinec, který dostaly sestry na starost. V jednom z křídel konventu bylo navíc ubytováno dvě stě totálně nasazených dívek, které pracovaly v okolních zbrojních továrnách. Po převzetí konventu československou charitou v roce 1945 proběhly pod dohledem Státní památkové správy v Plzni opravy.

Po odsunu německého obyvatelstva zůstaly v klášteře jen české řádové sestry. V roce 1950 byly nicméně starobinec i sestry vystěhovány a do celého kláštera se nastěhovala Československá armáda. Během pobytu vojska, který trval do roku 1973, došlo k opravě střechy a oplechování věží. Přesto byla armádou při odchodu přiznána škoda v hodnotě 10 milionů tehdejších korun. Opuštěné prostory byly využívány jako sklady.

V roce 1991 se klášter vrátil sestrám z Řádu Navštívení Panny Marie - salesiánkám. Řád, působící dnes v Chlumci u Ústí nad Labem, daroval v roce 2002 konvent obci Chotěšov a zahrady Biskupství plzeňskému. Od roku 1990 probíhá řada náročných oprav. Podílí se na nich Ministerstvo kultury s Programem záchrany architektonického dědictví, Biskupství plzeňské, obec Chotěšov, nadace a celá řada větších či menších sponzorů. Během prvních dvaceti let byly opraveny střechy, komíny a krovy, některé fasády, bortící se nástropní malba F. J. Luxe na schodišti konventu, velké množství oken a dveří, podzemní kanalizační systém a elektrické rozvody. Opravy se soustředily především na kapitulní síň konventu, prelaturu, refektář, západní nároží, barokní zahradní pavilon, zahrady a areál lesovny.

 

Bývalý farní kostel Narození Panny Marie

Severovýchodně od areálu kláštera stojí bývalý farní kostel Narození Panny Marie. Nachází se na vyvýšeném místě, kterému se v minulosti říkalo „v Chotěšovci“. Původně šlo o gotický kostel se samostatně stojící zvonicí. V roce 1672 byla Šebestianem Neylem z Dobřan ke kostelu postavena nová zvonice, která se však o dva roky později zřítila a pobořila část kostelní klenby a sakristie. Poté, co byla vzápětí opravena, stihl ji v roce 1690 požár, který uvnitř kostela poničil varhany zhotovené Valerianem Marksteinem z Teplé.

Po požáru byl šindelová krytina věže nahrazena plechem. Nová cibulovitá báň je zakončena lucernou s křížem a kohoutem. Ve věži byly umístěny dva zvony od věhlasného klatovského zvonaře Štěpána Pricqueye spolu se starším zvonem z roku 1500. Do sanktusové vížky nad presbytářem byl umístěn zvonek z r. 1671.

Kněžišti vévodí barokní oltář z doby kolem roku 1746, zdobený gotickou Madonou a sochami Ignáce Weise. V bočních stěnách presbytáře jsou zazděny náhrobní kameny přenesené sem ze zrušeného klášterního kostela sv. Václava. Jedním z těchto kamenů, umístěným za oltářem, je renesanční kopie náhrobku Vojslavy z doby kolem roku 1500. Zmínku si zaslouží také síň mezi kněžištěm a lodí, zaklenutá kupolí s lucernovitou vížkou. Kupole je zdobena pestrou malbou nanebevzetí Panny Marie. Iluze skutečnosti je u malby zvýrazněna plastickým vystupováním některých částí obrazu.  V jednom z cípů malby je vyobrazen i zaniklý klášterní kostel sv. Václava. V chrámu se zachovala i další hodnotná barokní výbava – původní lavice a dveře či postranní oltáře zasvěcené sv. Kateřině a sv. Apoleně.

V Chotěšově je možné vidět také barokní sýpku z r. 1699, faru z 18. století a mariánský sloup z r. 1687 či sloup se sochou sv. Jana Nepomuckého z r. 1700.

 

Zaniklý poutní kostel na Křížovém vrchu

S chotěšovským klášterem je úzce spjat i neradostný osud pozoruhodného barokního poutního kostela na vrchu Vrabina, zaniklého již na konci 18. století. Vrabina leží na polovině cesty mezi Stodem a Dnešicemi a také nedaleko od Chotěšova. Na vrchol kopce, který v 18. století získal i další název – Křížový vrch – se ze Stoda dostaneme po červeně značené turistické značce a z Chotěšova po zelené.

Na počátku 18. století se zalesněný vrchol ve výšce 487 m. n. m. stal oblíbeným poutním místem. V roce 1739 nechal vrabinský lesní Jan Václav Eberle na kopci vztyčit velký kříž s ukřižovaným Kristem v životní velikosti. Z dokonalé umělecké práce vyzařovala hloubka mučednické bolesti. Po postavení kříže proudili na Vrabinu poutníci ze širokého okolí a konávaly se zde pobožnosti.

Ve stejné době vypukly války o dědictví rakouské. Probošt chotěšovského kláštera Krištof Schmiedl, který znal neradostné události z časů třicetileté války, dal Bohu slib, že pokud bude chotěšovský klášter ušetřen válečných hrůz a plenění, nechá na Křížovém vrchu vedle krucifixu postavit poutní kostel.

Při jedné slavnosti se v roce 1746 odehrál zázrak. Uctívaný kříž se tehdy před zraky mnoha svědků náhle obrátil. O čtrnáct dní později se o zázraku na místě osobně přesvědčil i chotěšovský probošt spolu s augustiniánským provinciálem Michalem Mareschlem z Dobřan. Protože klášter v té době zdárně přežil první i druhou slezskou válku, domníval se probošt Schmiedl, že jde o pokyn ke splnění někdejšího slibu.

Výstavba poutního kostela byla zahájena v roce 1747 a skončila po osmi letech, roku 1755. Vzorem pro kostel na Křížovém vrchu se stal atraktivní augustiniánský chrám na pražském Karlově. Stěny vrabinského kostela byly pozlaceny a vyzdobeny nástěnnými malbami od plzeňského umělce Františka Julia Luxe. Kostel byl zasvěcen třem Janům – Křtiteli, Evangelistovi a Nepomuckému. Těmto světcům byly věnovány také tři oltáře v interiéru. Čtvrtý oltář, zasvěcený Nejsvětější trojici, byl vyvýšený a vedlo k němu osmnáct mramorových schodů. Schodiště bylo lemováno dvanácti pozlacenými anděly. Sochařská výzdoba byla dílem Antonína Jäckela a jeho zetě Františka Ignáce Weisse.

Tzv. svaté schody, vedoucí k hlavnímu oltáři a údajně ukrývající ostatky svatých, byly zhotoveny přesně po vzoru schodiště pod oratoriem kostela sv. Vavřince v Římě. Poutníci museli schody vystoupat po kolenou a při tom každý schod políbit. U oltáře měli povinnost se sedmkrát pomodlit Otčenáš a Ave Maria. Za výkon dostali odpustek, který jim promíjel všechny hříchy v libovolné čtyři dny během roku. Není divu, že svaté schody lákaly na Křížový vrch i poutníky z Bavorska.

Rok po vysvěcení poutního kostela, roku 1756, vypukla třetí slezská válka, zvaná sedmiletá. Do chotěšovského kláštera vtrhla již v roce 1757 pruská vojska. Velitel, plukovník Mayer z Mayernu žádal po proboštovi válečnou kontribuci 30000 zlatých, ale nakonec se spokojil se 600 dukáty.

Méně štěstí měly klášter a poutní kostel v 80. letech 18. století. Po císařském nařízení kostel na Křížovém vrchu zanikl. Před plánovanou demolicí jej chtěl vykoupit částkou 4000 zlatých stodský měšťan a sládek chotěšovského pivovaru Řehoř Štěppán. Smlouva však nebyla schválena. Oltáře byly odvezeny do Úherec, varhany do Kladrub, zázračný kříž nejprve do Dobřan a později do Stoda. Oltářní obraz Nejsvětější Trojice získala rodina Walzerových ze Vsi Touškova. Kámen a zdivo si v roce 1791 rozebrali obyvatelé okolních obcí na stavbu svých domů. Při bourání pomáhali mnohdy stejní zedníci, kteří chrám před třiceti lety stavěli. Na místě zbyl po kostele pouze jeden pilíř, jenž stále přicházející poutníci ověšovali svatými obrázky. Po dražbě z roku 1822 se stal majitelem pozemku hrabě Karel Alexander Thurn-Taxis.

V roce 1832 byl zřízen fond pro výstavbu nové kapličky na Křížovém vrchu. Záměr vzal za své poté, co se kasička s vybranými penězi ztratila. V letech 1859 – 1862 byl konečně postaven nový, mnohem skromnější a jednodušší poutní kostelík zasvěcený svatému Kříži. Při vysvěcení roku 1862 tepelským opatem Josefem Heinlem se do kostela vrátil zázračný kříž. Obnovu poutního místa roku 1865 osobně podpořil arcibiskup Bedřich Schwarzenberg, který na Vrabinu přišel z Chotěšova a měl na Křížovém vrchu kázání.

V roce 1902 byla ke kostelíku zřízena křížová cesta lemovaná sochami od plzeňského sochaře Galganiho. Tyto sochy však vzaly za své již v průběhu prvních dvou desetiletí. Jejich pozůstatky je dnes možné spatřit v bývalé předsíni kostela sv. Kříže. Zničení křížové cesty souviselo s novým úpadkem poutního místa během 1. světové války a v letech bezprostředně následujících. Během války vyhořela hájovna a kostel zůstal bez dozoru. Byl několikrát vykraden. Z obav před ztrátou byl zázračný kříž z Vrabiny odvezen opět do Stoda a nahrazen kopií.

Zásluhu na nové popularizaci poutního místa měl v meziválečném období stodský spolek Kreuzbergverein, jenž se také snažil pozemek s kostelem odkoupit od jeho majitele, Thurna Taxise žijícího v bavorském Řezně. Zásluhou spolku se v roce 1925 odehrála pouť, při které na Křížový vrch přišlo 5000 lidí. Během poutě se do kostela vrátil barokní oltářní obraz Nejsvětější Trojice, chovaný dosud rodinou Walzerových ve Vsi Touškově. Roku 1927 byl kostel rozšířen o sakristii a roku 1931 o věž, která tehdy i dnes slouží jako rozhledna. Také na místě shořelé hájovny již stálo nové obytné stavení s hostincem. Slibný vývoj narušily události spojené s Mnichovskou dohodou a nacistickou okupací, stejně jako pováleční odsun obyvatelstva a nový komunistický režim. Poslední pouť se na Křížovém vrchu konala v roce 1959.

Roku 1967 byl kopec obsazen armádou a z věže se stala vojenská hláska.  Vojáci opustili Vrabinu v roce 1995 a objekt byl vrácen církvi. Následně byl neudržovaný kostel několikrát vykraden a ocitl se v havarijním stavu. Mikroregion Radbuza se od té doby snaží o jeho obnovu. V roce 2004 se podařilo společnými silami okolních obcí obnovit průčelí s vyhlídkovou věží. Křížový vrch dnes patří městu Stod, které jej dlouhodobě pronajalo Mikroregionu Radbuza. Kostelík je, s výjimkou střechy, neopravený a zároveň nepřístupný.