Více o aplikaci
Obec Chválenice
Chválenice č.p. 21
332 05 Chválenice
Chválenice
Lesní cesta ze Štěnovického Borku do Nebílov prochází částečně podél Čižického potoka a po svahu vrchu Kordán. Poté, co za sebou necháme poslední chatky a zahrádky a přejdeme na druhý břeh Čižického potoka, ocitáme se na nebílovském katastru, v lesíku, kterému se po staletí říká „V Lipí“. Pokračujeme-li po cestě dále lesem, dojdeme po 140 m na Naučnou stezku Nebílovy. Odbočíme vlevo a po dalších 180 m dojdeme na jedno ze zastavení naučné stezky – ke kapli sv. Barbory. Přestože se památka již nenachází na území obce Štěnovický Borek – od jejích hranic je kaple vzdušnou čarou vzdálena 240 m, byl v minulosti význam kapličky natolik velký, že do naší publikace bezesporu patří. Obyvatelé Štěnovického Borku chodívali do těchto míst pravidelně v procesích jako farníci a školáci a individuálně jako prosebníci, kteří si zde chtěli vyžádat uzdravení nebo lepší úrodu.
Kaple sv. Barbory v Lipí
Podle nejstarších vzpomínek stával na místě kapličky kdysi dřevěný kříž. Křížek je v těchto místech zakreslen ještě na mapě stabilního katastru z 1. poloviny 19. století. Pozdější literatura uvádí, že starý dřevěný kříž se začal rozpadat již ve druhé polovině 18. století a prusinský učitel František Tomáš Špillar (1748–1812) jej nahradil dřevěným sloupkem s obrázkem sv. Panny Barbory.
Nevíme, zda v těchto místech měl kult sv. Panny Barbory starší kořeny, ale ve druhé polovině 18. století tuto světici zcela jistě řada lidí uctívala. Vždyť necelé dva kilometry od sloupku sv. Panny Barbory, na Planinách, pracovali v několika černínských lomech kameníci. Právě jejich patronkou při namáhavé a nebezpečné dřině sv. Barbora byla. Kameníci z nedalekých lomů byli především obyvateli vsí Nebílovského a Štěnovického Borku a přes lesík Lipí vedla jejich cesta jak ke kostelu na Prusinách, tak do panského dvora v Nebílovech. Pod sloupkem tekl pramen čisté vody, který napájel studánku. Lidé věřili, že voda ve studánce pod sloupkem sv. Barbory je zázračná. Proto sem přicházeli z okolí nemocní, kteří vodu popíjeli a potírali si s ní bolavá místa. Doufali v uzdravení. Obzvláště lidé s nemocemi očí přicházeli ke studánce do Lipí a věřili, že pokud si budou oči potírat vodou ze zázračného pramene, svého neduhu se zbaví.
O zázračnosti vody ze studánky slýchávala od malička Anička Bendová, selská dcerka z Nebílov č. p. 28. Narodila se 28. ledna 1800. Pokřtěna byla prusinským farářem Filipem Frankem a rodiči byla vychována k silné víře v Boha. Anička od malička trpěla krátkozrakostí. Ve čtyřiadvaceti letech se provdala za osmadvacetiletého Blažeje Štolcbarta do Střížovic na grunt č. p. 14, zvaný U Plachtů. Jedním ze svědků na svatbě byl tehdejší prusinský učitel Antonín Kajetán Špillar.
Novomanželé Štolcbartovi začali přestavovat svůj střížovický dvůr a Anna denně vařila pro velké množství strávníků, kteří na statku žili a pracovali. K vrozené krátkozrakosti se nešťastně přidal zánět spojivek, po kterém se Annin zrak začal prudce zhoršovat. Netrvalo dlouho a stěží rozeznávala jen nejbližší obrysy. Rodina věřila, že si zrak zkazila, když při vaření hleděla denně do ohně v peci.
Anna Štolcbartová si dobře pamatovala na studánku s léčivou vodou u sloupku sv. Barbory v Lipí. Však sem za svého dětství stráveného v Nebílovech mnohokrát zavítala. Nyní opět začala ke svaté Barborce chodit. Poklekala nejprve s modlitbou u obrázku sv. Panny Barbory a následně sešla ke studánce, kde si chladivou vodou omývala své nemocné oči. Přes všechno úsilí, prosby a modlitby Anna Štolcbartová nakonec zcela oslepla. Jedinou její nadějí bylo zaplatit operaci očí. Blažej Štolcbart ji skutečně v jednom z pražských ústavů zařídil a odvezl Annu, stále plnou naděje v pomoc sv. Barbory, do hlavního města.
Studánka s léčivou vodou pod kapličkou sv. Panny Barbory
Před zákrokem se Anně na nemocničním lůžku zdály postupně tři sny. Ve dvou z nich ji navštívila sv. Panna Barbora. V prvním snu stála Anna Štolcbartová u sloupku v Lipí. Na kamenném klekátku u sloupku se modlila bíle oblečená mladá žena, kterou nikdy neviděla. Anna zůstala stát opodál a čekala, až se dívka domodlí. Měla v plánu zeptat se ženy, odkud pochází. Když po chvíli bíle oblečená dívka vstala, otočila se na Annu a k jejímu překvapení odpověděla na nevyslovenou otázku: „Já jsem svatá Barbora Podlipská“. Ve druhém snu přišla stejná dívka s líbeznou tváří k Anně a sdělila jí: „Já jsem svatá Barbora Podlipská. Ty ještě, ženo, prohlédneš a budeš ještě choditi na Prusiny do kostela. Až přijdeš domů, pak nemeškej a vyčisti studánku u obrazu mého!“ Ve třetím snu se Anně Štolcbartové zdálo, že na místě obrazu stojí u studánky krásná kaplička. Ke kapličce se ubíral nesmírně dlouhý průvod z Prusin, v čele s knězem a třemi zpěváky.“ Anna se rozhodla, že pokud po operaci očí opět uvidí, nechá na místě sloupku s obrazem sv. Barbory v Lipí skutečně postavit kapličku.
V pražském ústavu se skutečně podařilo Anně Štolcbartové navrátit zrak. Žena jako by se ve svých více než padesáti letech znovu narodila. Jakmile Blažej přivezl svou šťastnou manželku zpět na statek do Střížovic, poslala Anna nádobu mouky nebílovské pohodné s prosbou, zda by studánku v Lipí vyčistila. Slíbila zároveň, že jakmile se trochu zotaví, zastaví se osobně. Nebílovská pohodnice se nacházela poblíž dnešního parkoviště na okraji Nebílov, ze kterého se dá krátkou procházkou ke kapli sv. Barbory dojít.
Jakmile to Anně zdravotní stav dovolil, došla do Lipí osobně a navštívila také nebílovskou pohodnou s poděkováním za vyčištění studánky u sv. Barbory. Nyní ovšem narazila Anna Štolcbartová na veliký problém, jak splnit slib daný Panně Barboře před operací očí, totiž kde sehnat finanční prostředky na výstavbu kapličky. Její manžel Blažej Štolcbart, kterému ve Střížovicích po chalupě nikdo neřekl jinak než starý Plachta, odmítal cokoliv v tomto směru podnikat. Neměl totiž k dispozici tak velký obnos, který byl na realizaci stavby zapotřebí. Na Annino naléhání otevřel nakonec nevyřešený spor se svým příbuzným, kterému kdysi půjčil, tak říkajíc po sousedsku a bez jakéhokoliv úpisu, 600 zlatých. Oba muži se setkali ve střížovické hospodě U Vondrášů. Zde soused řekl starému Plachtovi do očí zcela otevřeně, že od něho nikdy žádné peníze nedostal a nic mu také nevrátí. Rozzlobený Plachta mu při hádce vlepil políček. Věc byla postoupena Okresnímu soudu v Blovicích.
Soudci se v této době, krátce po zrušení roboty, ještě zdaleka nechovali profesionálně. Soudy přebírali své úředníky z bývalých vrchnostenských úřadů, a to se všemi jejich zvyky a zlozvyky. Soudci byli lehce zkorumpovatelní. Neváhali přijímat úplatky, finanční i naturální, od všech stran sporu. Pokud byl spor lákavý, protahovali jej, aby ze soudících se stran získali co nejvíce.
Takový byl i případ blovického okresního soudce. Spor Štolcbartových s příbuznými o 600 zlatých se táhl dvě léta. I v tomto případě se snažily obě strany soudce co nejvíce naklonit. Anna Štolcbartová nechávala štědře zásobovat kuchyni paní soudcové v naději, že se to na výsledku soudního sporu projeví. Jaké však bylo její překvapení a zklamání, když po dvou letech při závěrečném líčení vyslechla zamítavý verdikt. Štolcbartovi navíc museli uhradit všechny soudní výlohy.
Rozsudkem byla Anna Štolcbartová zdrcená. Vypravila se proto po několika dnech opět do Blovic, do kanceláře okresního soudce. Prosila jej aby jim odpustil poplatky za soudní výlohy a aby jí vrátil vše, co během dvouletého sporu nechala poslat do kuchyně paní soudcové. Soudce se s nešťastnou ženou ale odmítl bavit. Odbyl ji slovy: „Nic jste nepřinesla, já o ničem nevím.“ Prstem ukázal na dveře a vykřikl: „Zde nechal tesař díru. Hybaj odtud!!!“
To bylo pro Annu Štolcbartovou velké ponížení. Jako zpráskaný pes šla polní cestou k domovu, do Střížovic. Cesta, směřující k Seči, ji dovedla ke kapli sv. Františka z Assisi. Tato kaple byla před pětadvaceti lety vysvěcena tehdejším blovickým farářem Šimonem Häuplikem, a stala se neodmyslitelnou dominantou západního obzoru nad Blovicemi. Naopak od kapličky se otevíral krásný výhled do údolí řeky Úslavy a na město Blovice. Plačící Anna Štolcbartová vstoupila do kaple, poklekla před oltářem, hořce naříkala a hlasitě žalovala sv. Františkovi na svůj osud.
Bývalá kaple sv. Františka z Assisi nad Blovicemi, u které nešťastná Anna Štolcbartová potkala blovického děkana Františka Jaroslava Vacka – Kamenického (foto ze sbírky Muzea jižního Plzeňska v Blovicích)
Cesta kolem kapličky bývala většinou liduprázdná, lidé jdoucí z Blovic využívali většinou pohodlnější a kratší okresní silnici, která vedla opodál. Přesto se na cestě tentokrát objevil osamělý chodec. Nebyl to nikdo jiný než vdp. František Jaroslav Vacek – Kamenický (1806–1869), oblíbený blovický děkan a proslulý český vlastenecký spisovatel a básník. Byl mimo jiné autorem několika písní, které zlidověly. Jednou z nich je známá písnička U panského dvora.
Když děkan Vacek-Kamenický procházel kolem kaple a uslyšel odsud nářek, zastavil se a čekal. Spatřil starší ženu vycházet se sklopenou hlavou. Došel k ní a jemně jí položil ruku na rameno. Srdečně a laskavě na ni promluvil: „Matko, co tak pláčete, co tak naříkáte?“ Pohlédla překvapeně knězi do tváře, uchopila jeho ruku a políbila ji. Pak smutně řekla: „Jemnostpane, mám veliké hoře a v té kapličce se mi ulehčilo.“ Děkan ji nemusel dlouho pobízet, aby mu své trápení vyložila. Nakonec dodala: „Já jsem se uvolila za ty peníze vystavět kapličku nedaleko Nebílov, mého rodiště.“
František Jaroslav Vacek – Kamenický pozorně Anně Štolcbartové naslouchal. Poté se ještě ujistil: „Tak vy jste chtěla stavěti kapličku?“ „Ano, jemnostpane,“ odpověděla žena. „Tak pojďte se mnou,“ vyzvali ji kněz. Obrátili se zpět k Blovicím. Došli na faru. Zatímco Anna seděla vedle jeho psacího stolu, vdp. Vacek-Kamenický psal dopis. Nakonec jej zapečetil a podal ženě, které se v očích objevily jiskřičky naděje. Děkan řekl: „Tohle psaní doneste panu soudci.“ Vděčná Anna Štolcbartová srdečně poděkovala, políbila knězi ruku, a jak mohla nejrychleji, spěchala opět k blovickému okresnímu soudci. Když opovážlivá osoba vstoupila, ten den již podruhé, do jeho kanceláře, nezmohl se úředník na slovo. Položila před něho na stůl dopis a sdělila, že jej posílá vdp. František Jaroslav Vacek – Kamenický. Otočila se a odešla, tentokrát bez jakéhokoliv pocitu ponížení.
František Jaroslav Vacek – Kamenický, děkan blovický
Byla zvědavá, co blovický děkan do listu okresnímu soudci napsal. S nadějí proto čekala na zprávu od soudu. Za čtrnáct dní skutečně dostali Štolcbartovi z Blovic nový rozsudek se slibem, že dluh 600 zlatých neprodleně obdrží. Anna byla ohromena vlivem vdp. Vacka-Kamenického. Ještě jednou jej v Blovicích na faře navštívila, aby vyjádřila svou velikou vděčnost. Stavbě kapličky sv. Barbory v Lipí již stálo v cestě pouze úřední stavební povolení. V této době byl na Prusinách novým farářem František Till (1814–1880), rokycanský rodák. Ten měl podle všeho pro úsilí Anny Štolcbartové zřídit v Lipí kapličku velké pochopení. Jakmile přišlo úřední povolení ke stavbě, zadal práci mistru Prašnickému ze Štěnovic. Ten kapličku vystavěl během letních měsíců 1859.
Nová kaple sv. Barbory měla obdélníkový půdorys. Delší strany byly orientovány od západu k východu, vchod byl umístěn na západní straně kaple. Okna byla zatím bez mříží a střecha bez věžičky se zvonkem.
Na jaře 1860, pátou neděli po Velikonocích a zároveň v neděli následující po pouti u sv. Vojtěcha na Planinách, byla kaple slavnostně vysvěcena prusinským farářem Františkem Tillem. Na nedalekých Prusinech se toho dne shromáždilo velké množství lidí, a to i z poměrně vzdáleného okolí. Po druhé hodině odpoledne vyšel velký průvod, kterého se zúčastnily také školní děti s učitelem. Vpředu byly neseny korouhve. V průvodu kráčeli tři zpěváci, z nichž každý předzpívával svou vlastní písničku. Byli od sebe tak vzdáleni, aby se vzájemně zpěvem nerušili.
Anna Štolcbartová byla velice šťastná, že se jí podařilo splnit slib daný Panně Barboře a že se jí zároveň vyplnil její poslední sen, který měla před operací nemocných očí v pražském ústavu. Měla však ještě jedno přání. Oslovila prusinského faráře Františka Tilla s prosbou, zda bylo možné v kapli sv. Panny Barbory sloužit mše. Přestože měl kněz pro Annino přání pochopení, její žádost musel tehdy odmítnout. Tlumočil stanovisko církevní správy, podle které byla kaple příliš malá a chybělo v ní potřebné vybavení, mimo jiné zvonek.
Podnikavá Anna Štolcbartová se ani tentokrát nenechala odradit. Začala po domech obcházet farníky a vybírala peníze na zvonek. Její úsilí bylo korunováno úspěchem. Sbírka po domech vynesla 70 zlatých. Za zvonek zaplatila Anna Štolcbartová 40 zlatých a ušetřených třicet zlatých uložila v kostelní kase na Prusinách. Zvonek byl provizorně zavěšen na dřevěný sloup stojící při severní stěně kapličky. Čas od času býval opravován. Když byl počátkem 20. století odstraněn, označoval místo sloupu mohutný kaštan, jenž vyrůstal v jeho těsném sousedství.
V této době se již zdravotní stav Anny Štolcbartové opět prudce zhoršoval. Příčinou byla cirhóza jater. Před svou smrtí Anna odkázala kapli sv. Barbory v Lipí 60 zlatých, které byly opět uloženy v kostelní kase na Prusinách. Z peněz byl vytvořen fond na opravu kaple. Anna Štolcbartová zemřela 9. února 1863 ve věku 63 let. Pohřbena byla 11. února na Prusinách. Zajímavé je, že manžel Blažej zakladatelku kapličky v Lipí nepřežil ani o rok a zemřel 4. ledna 1864 na stejnou nemoc, které podlehla Anna Štolcbartová, totiž na cirhózu jater.
Každoročně, neděli po planinské pouti nebo pátou neděli po Velikonocích, byla průvodem z Prusin, vedeným knězem, připomínána památka vysvěcení kaple sv. Barbory. Termín procesí byl předem ohlášen z kazatelny prusinského kostela. Pokud bylo pěkné počasí, sešlo se velké množství lidí, a tak na Prusinách ani v Lipí nechyběly krámky s cukrovinkami. V roce 1900 proběhla slavnost 40. výročí posvěcení kaple sv. Barbory v Lipí, při které procesí navíc doprovázela kapela.
Během jarních a letních měsíců každoročně přicházela i další procesí, nejen z blízka, ale také ze vzdálenějších míst. V průvodech byly nosívány sošky sv. Anny a mariánské sošky. Velké množství poutníků přicházelo tradičně z Plzně. Roku 1872 přineslo plzeňské procesí sošku Panny Marie, která pak byla v kapli umístěna na oltáři. Farář František Till vyšel plzeňským poutníkům s vlastním průvodem naproti z Prusin. Na pastvině nad kaplí sv. Barbory, se procesí setkala a farář Till měl uvítací řeč. O osmnáct let později, v roce 1890, přinesli Plzeňané do Lipí „hrnčenou“ sošku sv. Barbory. Procesí bylo tehdy vypraveno od arciděkanského chrámu sv. Bartoloměje, vyprovázel jej arciděkan vdp. František Herold a zvony na věži dnešní katedrály. Soška byla umístěna v zámecké kapli sv. Antonína v Nebílovech, odkud ji poslední srpnovou neděli pravidelně nosívalo na nosítkách a ozdobenou květinami procesí ke kapli do Lipí. Zde slavnost vyvrcholila mší, kterou sloužil dominikánský kněz.
Každoročně přicházela procesí německých poutníků z Litic u Plzně. Počet procesí během jarních měsíců rok od roku kolísal. Ve špatných, neúrodných a suchých letech bývala procesí četnější. Zatímco mezi léty 1906–1910 přicházela do Lipí ročně 2–3 procesí, v jiných letech byl jejich počet významně vyšší:
Posledním velmi suchým rokem před první světovou válkou byl rok 1911. Od roku 1912 tradice procesí ke sv. Barboře postupně zanikala. Pouze ve druhém roce války, roku 1915, kdy sucho trvalo po celý červen, červenec a srpen, byl ke kapli vypraven prosebný průvod. Sotva procesí došlo ke kapli, strhl se takový liják, že se všichni rozutekli. Sedm sošek nesených v průvodu bylo narychlo uklizeno do kaple. Po vzniku republiky již průvody do Lipí nepřicházely, snad s výjimkou roku 1920. Poslední známé procesí proběhlo 30. května 1946, kdy sem v době velkého sucha přišlo od Předenic asi 60 prosebníků včetně žen a dětí, nesoucích sochy sv. Anny a Ježíška. Průvod procházel přes Prusiny, kde se připojil tehdejší farář Karel Turek, předenický rodák, a společně pokračoval ke kapli sv. Panny Barbory v Lipí. Příznivou zprávou je, že v posledních letech byla procesí ke sv. Barboře opět obnovena. Konají se poslední srpnovou neděli.
Od počátku se ujal péče o kapli Martin Čiviš (1804–1877) z Nebílov, švagr Anny Štolcbartové. Martinovi Čivišovi se v Nebílovech po chalupě říkalo Slaný. Za svobodna totiž sloužil ve Slaném, kde také poznal děvečku Marii Štolcbartovou ze Střížovic, se kterou se oženil. O kapličku sv. Barbory se Martin Čiviš staral až do roku 1877, kdy zemřel. Po otcově smrti se správcem kaple sv. Barbory stal jeho syn František Čiviš, člověk dobrého srdce a především člověk poměrně vzdělaný. Do historie kraje kolem Nebílov se během svého života zapsal mimo jiné jako zapálený kronikář.
Martin a František Čivišovi se po zřízení kaple dohodli s prusinským farářem Františkem Tillem a peníze od poutníků odváděli na prusinskou faru. Farář Till měl z počátku v úmyslu zřídit při farním úřadu komisi, která by peníze spravovala. Později peníze ale uložil v rokycanské záložně. Před svou smrtí peníze z rokycanské spořitelny vyzvedl a svěřil je šťáhlavskému patronátnímu úřadu. P. František Till, rokycanský rodák, zemřel na mozkovou mrtvici 11. září 1880, ve věku 66 let.
Po Tillově smrti je možné sledovat napjaté vztahy mezi nebílovskou rodinou Čivišových, prusinským farním úřadem a šťáhlavským patronátním úřadem. Kaple začala pustnout a její správce František Čiviš žádal patronátní úřad o opravu. Naléhání nebylo nic platné, a proto rodina podala stížnost na okresní hejtmanství. Teprve po zásahu hejtmanství došlo v roce 1889 k opravě. Materiál – písek a vápno – byl přivážen až ze Šťáhlav, což podle Františka Čiviše zbytečně prodražovalo stavbu. Ještě než k opravě došlo, byla kaple sv. Barbory dvakrát vykradena. Zloděje lákaly především obrazy nacházející se uvnitř.
Roku 1890 začal část peněz určených na opravu kaple spravovat osobně František Čiviš, protože v pomoc šťáhlavského patronátního úřadu ztrácel důvěru. Jmění kaple, spravované stále patronátním úřadem, v té době vzrostlo na 2000 zlatých. František Čiviš, v obavě, aby patronátní úřad nezačal prostředky využívat pro svou vlastní potřebu, požádal, aby také tyto peníze byly uloženy u některého peněžního ústavu, kdy by bylo možné jejich pohyb a stav sledovat. Patronátní úřad Františku Čivišovi nevyhověl a nadále měl finance určené na opravu kaple ve své správě. Přesto docházelo k drobným úpravám kapličky a jejího okolí. Roku 1898 byla například opravena studánka.
Důležitým pro kapli sv. Barbory v Lipí byl rok 1904. V tomto roce byla na její střeše postavena zvonička, do které byl přenesen zvon, dosud zavěšený na provizorním sloupu u severní stěny kaple. Ve stejném roce 1904 se rozhodli bohatí plzeňští měšťané Lang a Houba darovat peníze na přestavbu kaple sv. Barbory v kostel pro 300 lidí. Nechali dokonce zpracovat plánovou dokumentaci. Když žádali o povolení ke stavbě, narazili ale dvakrát na rozhodný odpor církevních úřadů, především pak prusinského farního úřadu. Beneficium bylo po staletí v porovnání s okolními farnostmi velmi malé a také chudé. Chudý byl také farní chrám sv. Jakuba Většího, kde již delší dobu chyběly prostředky na opravu varhan. Měšťané proto byli požádáni, aby nabízené prostředky raději věnovali farnímu chrámu na Prusinách. Ti se však nakonec rozhodli peníze raději věnovat městskému sirotčinci v Plzni.
Nadšeným podporovatelem výstavby poutního kostela sv. Barbory v Lipí byl správce zdejší kaple František Čiviš. Své naděje upínal k plánované návštěvě arcibiskupa pražského, primase království Českého, kardinála Lva Skrbenského z Hříště na Prusinách. Chtěl jej při této příležitosti osobně požádat o podporu záměru plzeňských měšťanů.
Návštěva arcibiskupa a kardinála Skrbenského na Prusinách proběhla 5. května 1910. Toho dne po celý den vydatně pršelo, a tak se lidé ukrývali, kde se dalo – ve škole, na faře, v kostele. Na škole visely dva promáčené prapory – český a říšský, habsburský. Starší žáci v dešti vytvořili po cestě od školy ke kostelu špalír. U kostela kardinála přivítala jménem žáků nejlepší deklamátorka prusinské školy, žákyně IV. třídy a dcera nebílovského šafáře, Anička Šimková. Jménem pedagogů pozdravil arcibiskupa Skrbenského správce prusinské školy. Kardinál vykonal v kostele slavnost biřmování spojenou s požehnáním. V kostele se při této slavnostní události po osmi letech se rozezněly varhany.
František Čiviš, naplněn velkým očekáváním, předstoupil se svou prosbou ohledně kostelíka v Lipí před arcibiskupa Skrbenského. Odpovědí byl ale zklamán. Arcibiskup zopakoval, že církev chce mít kostely tam, kde jsou obce s věřícími a také připomněl, že stavbě kostelíka v Lipí není nakloněn ani prusinský farní úřad. Touto epizodou také snaha o vystavění kostela sv. Barbory skončila.
František Čiviš se staral o kapličku sv. Barbory také v době všeobecného odklonu od katolické víry po vzniku republiky. Za kostelnickou službu tehdy dostával od konzistoře ročně odměnu 100 Kč. Když Františku Čivišovi začaly počátkem dvacátých let 20. století docházet síly, předal jak chalupu s hospodářstvím, tak péči o kapli svému synovi Václavovi. Zemřel v srpnu 1923 ve věku 78 let. Měsíc před svým skonem, v červenci 1923, zapsal poslední řádky spolu s rozloučením do nebílovské pamětní knihy. Ve Františku Čivišovi ztratilo okolí Nebílov nejen obětavého správce kapličky sv. Barbory a vynikajícího kronikáře, ale také vyhlášeného hospodáře, včelaře a štěpaře. Ani Františkův syn Václav Čiviš nezanedbával péči o kapli sv. Barbory. Její stěny byly stále bíle omítnuté, studánka byla pěkně upravená a vytékal z ní pramen čisté, studené a chutné vody.
Ve druhé polovině 20. století však kaplička sv. Barbory v Lipí zpustla. V roce 1960 její neutěšený stav popsal nebílovský kronikář František Kesl následovně: „Kaple p. Barbory stojí tam opuštěná, sešlá. Kde jsou ty doby, kdy co neděli přicházela procesí z blízka i z daleka s modlitbami a zpěvem. A jakému zájmu těšila se studánka s léčivou vodou, která prý tak blahodárně zvláště na oči působila. Pečlivé ošetřovatelé kapličky, František Čiviš, Nebílovy č. 6, a Václav, jeho syn, jsou již oba na pravdě Boží a zdali potomci jejich budou se o kapličku starati, je otázka...“
Čteme-li tyto smutné řádky, může nás těšit, že, stejně jako kaple sv. Vojtěcha na Planinách, také kaple sv. Barbory je dnes opět pěkně opravená a bývá vděčným cílem výletů a vycházek. Ve studánce je stále pitná voda a, jak jsme již uvedli na začátku vyprávění, toto kdysi poutní místo se v posledních letech stalo jedním ze zastavení Naučné stezky Nebílovy.
Stav kapličky sv. Barbory v Lipí v 70. letech 20. století
Příběh kaple sv. Barbory dopadl šťastně. Je ale nutné zmínit krátce také smutný osud kaple sv. Františka z Assisi, u které se Anna Štolcbartová roku 1858 setkala s blovickým děkanem Františkem Jaroslavem Vackem – Kamenickým. Vždyť právě díky tomuto setkání mohla být kaple sv. Barbory v Lipí roku 1859 postavena. 111 let po osudovém setkání, v dubnu 1969, měl blovický děkan P. Josef Melka ke svým farníkům v blovickém děkanském kostele následující proslov:
„Máme na osadě jednu zvláštní bolest, kapličku sv. Františka nad tratí k Seči. Při mém příchodu do Blovic v září 1967 byla sice kaple ve velmi zuboženém stavu, nebyl v ní žádný náboženský symbol, byla bez oken, bez dveří, velmi znečištěná, ale ještě opravitelná. Neznámý zloděj však loňského jara vnikl do kaple, strhl cihlový strop a kradl cihly. Po opravě střechy na kostele ve Žďáře v červenci loňského roku (tj. 1968) mělo být započato s opravou střechy kaple, avšak ubohý stav kapličky, která není mešní, nutil k zamyšlení, zda je tato rekonstrukce pro velký finanční náklad rozumná a účelná. Ke kapli nevede cesta, ta byla před lety zlikvidována úpravou okolních pozemků. Letošního roku je nutno s kaplí něco dělat. Je v majetku MNV. Notář okresu Plzeň-jih JUDr. Koníček doporučil, aby byl vydán demoliční výměr. Bylo rozhodnuto, že kaple bude zbourána a na jejím místě budou postavena Boží muka. Kaple není vedena v seznamu kulturních památek, není však jednoduché sprovodit ze světa kapličku, bez které si nedovedeme obzor nad tratí k Seči představit. Boží muka budou daleko menší a bude snad dost námitek. Nikdo dosud nepřišel s odhodláním: „Já pomohu.“ Nikdo se zatím nedostal dál než k povzdechu: „Mělo by se něco udělat!“ Vezměte tedy prosím na vědomí, že kaple bude zbořena. Až k tomu dojde, možná se budou zlobit nejvíce ti, co dlouhý čas do svého farního kostela nevkročí. Není však za daných okolností možno jednat jinak. Dnes je ještě možno trosky kapličky zachránit. Ten však, kdo se o to pokusí, musí na sebe vzít celou oběť rekonstrukce. Je třeba jednat rychle – hlaste se na děkanství...“
V roce 1969 byla skutečně kaple sv. Františka z Assisi zbořena. Následně ze zbytků původního zdiva vystavěli zedník Jan Holý ze Žďáru spolu s místním děkanem Josefem Melkou alespoň malou kapličku, opatřenou malbou sv. Františka. Vedle kapličky byl dne 17. listopadu 1993 vysvěcen „Kříž obětem totalitních režimů let 1939 – 1989“.
Dnešní podoba kapličky sv. Františka z Assisi nad Blovicemi
Na závěr si blíže představíme dvě osobnosti, které se zasloužily o vznik a udržení kultu sv. Barbory v lesíku Lipí – prusinského učitele Františka Tomáše Špillara a nebílovského kronikáře Františka Čiviše.
František Tomáš Špillar přišel na Prusiny jako učitel v roce 1774 a stal se zakladatelem známé prusinské učitelské rodiny. Nejen on, ale také jeho potomci ovlivňovali generace obyvatel Štěnovického Borku, který býval přiškolen na Prusiny. Ze zmíněné rodiny vzešla řada osobností, jež se proslavily i mimo pedagogický obor. Pravnukem Františka Tomáše Špillara byl například slavný plzeňský malíř Jaroslav Špillar (1869–1917).
František Tomáš Špillar byl také prvním občanem v okolí Nebílov, o kterém víme, že začal psát rodinnou kroniku. Jmenovala se „Gedenkbuch geschrieben von Franz Thomas Spillar“. Potomci Františka Tomáše Špillara v jeho letopisecké práci pokračovali, o čemž svědčí mimo jiné kronika triviální a obecné školy na Prusinách z let 1844–1895. Činností učitelské rodiny Špillarových se ale nechali ke konci 19. století inspirovat také zakladatelé dvou známých kronikářských dynastií – František Čiviš (1845–1923) z Nebílov a Josef Kesl (1841–1926) z osady Mrtol, místní části obce Netunice. Vrstevníci František Čiviš a Josef Kesl se navštěvovali a diskutovali o vlastivědných tématech, která je zajímala a spojovala.
První zápis Františka Čiviše z Nebílov vznikl 20. ledna 1888. Jeho „Pamětní kniha neb popis dějů a událostí obce Nebylov, okolí, též i země České“ nakonec dosáhla neuvěřitelných 720 stran. Skládala se ze dvou základních částí. V první autor zaznamenal historii nebílovského panství, prusinského kostela a farářů a zajímavosti týkající se jednotlivých popisných čísel v Nebílovech. Ve druhé, chronologické části své pamětní knihy shromáždil pisatel staré báje, legendy a pověsti a zaznamenával také novodobé události. Kvůli informacím neváhal František Čiviš cestovat po okolí, kde vyslýchal pamětníky a četl staré rukopisy. Díky jeho úsilí vznikla v Nebílovech mimořádná kronika pojednávající vedle četných pověr, pověstí a legend také o místních tradicích a zvycích.
Součástí Čivišovy knihy byly regionální lidové písničky včetně notových zápisů. V kapitole o životě venkovanů v časech roboty jsou uvedeny dokonce staré robotní písně. Nechybí písnička o nebílovském zámku. Čiviš v knize také barvitě popisuje vpád Švédů do našeho kraje za třicetileté války, utrpení lidu během hladomoru v letech 1770–1771 nebo příběh posledního vlka na nebílovském panství, zabitého v Babčích roku 1757. Jedna z nejstarších knih, které při své práci František Čiviš využíval, byla kronika vodokrtského rychtáře V. J. Maška z počátku 20. století. Naopak z Čivišovy pamětní knihy čerpal později inspiraci plzeňský etnograf Jaroslav Schiebl ve své práci „Plzeň v pověsti, legendě a škádlivce“, vydané roku 1933. V letopisecké práci Františka Čiviše pokračovali také jeho syn Václav a vnuk Josef. Nepřekvapí, že z Čivišovy pamětní knihy vycházela také řada kronikářů v okolí, například František Synáč (1863–1932), který v roce 1924 založil „Pamětní knihu obce Předenice“.
Již zmíněný Čivišův přítel Josef Kesl z Mrtole založil svou „Pamětní knihu vesnice Netunic-Prusín“ v roce 1892 a psal ji dvacet let. Jeho syn František Kesl, pověřený roku 1925 pokračováním v psaní netunické kroniky, se podrobně seznámil s nebílovskou pamětní knihou Františka Čiviše. Využil a rozšířil výsledky Čivišova bádání a během let 1947–1948 sepsal čtyři díly netunické kroniky v celkovém rozsahu 2510 stran. Roku 1960 dokončil František Kesl také „Pamětní knihu Nebílov“. Po Františku Keslovi převzal letopiseckou štafetu jeho syn Josef, jenž roku 2010 napsal svou „Knihu událostí a vzpomínek“. Díky kronikářské tradici rodin Špillarových, Čivišových a Keslových má celé okolí Nebílov a Netunic podrobně zpracovanou historii od konce 18. století do počátku 21. století. Jejich zásluhou můžete číst také následující příběh.
Aktuality na Facebooku
Obec na Wikipedii
| Po | Út | St | Čt | Pá | So | Ne |
|---|---|---|---|---|---|---|
| 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 |
| 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14 |
| 15 | 16 | 17 | 18 | 19 | 20 | 21 |
| 22 | 23 | 24 | 25 | 26 |
27
1
|
28 |
| 29 | 30 | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 |
Návštěvnost:
ONLINE:1
DNES:60
TÝDEN:501
CELKEM:207079
