Kalendář

Po Út St Čt So Ne
29 30 31 1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30 1 2

Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

 

Rozcestník na další stránky

Vyberte si, kam dále se chcete vydat:

škola

hospodo

region

muze

volný čas

státní

další odkazy

 


Aktuality na Facebooku

 

fb

 


Obec na Wikipedii

wiki


Hledáte novou práci?

nabídka


Navigace

Výběr jazyka

  • cz
  • en
  • de

Obsah

STAROSTI DĚKANA JOSEFA FUKÁRKA

 

Jiří Sankot

 

Původ P. Josefa Fukárka

Nesnadné začátky působení ve Chválenicích

Boj o nové varhany pro kostel sv. Martina

1. světové válka a její důsledky

Zájem sociálně demokratického tisku o faráře Fukárka

Odliv věřících a ztráta pozemků

Stav chválenického hřbitova

Nové zvony pro chválenický kostel

Smrt P. Josef Fukárka

 

Původ P. Josefa Fukárka

Po smrti P. Josefa V. Tangla nastoupil na uprázdněné místo P. Josef Fukárek (1870–1933). Josef Fukárek se narodil ve Vinci u Mladé Boleslavi 9. září 1870 do rodiny Štěpána Fukárka, tamního hostinského. Po studiích na c. k. gymnasiu v Mladé Boleslavi vstoupil do litoměřického semináře, kde studoval v letech 1890–1894 teologii. 17. června 1894 byl společně s dalšími třemi kněžími vysvěcen na kněze. Prvním místem jeho kněžského působení byla v letech 1894–1895 funkce kaplana ve Vysokém nad Jizerou. Následovalo kaplanské působení v Mladé Boleslavi, Hlavicích a Bakově nad Jizerou. V letech 1906–1907 byl administrátorem farnosti v Mukařově. 14. prosince 1909 přesídlil jako farář do Chválenic.

 

narození

Zpráva o narození Josefa Fukárka v mladoboleslavské matrice: pozoruhodné jsou zápisy jmen prarodičů, ovlivněné ruským vlivem – otec Štěpán byl synem Josefa Janoviče Fukárka (půlsedláka v Bezděčíně) a Alžběty Václavovny Dvořákové (dcery chalupníkovy z Malých Čejtic), matka Anna Rampasová byla dcerou Josefa Václavoviče Rampase (chalupníka ve Vinci č. p. 25) a Kateřiny Josefovny Dvořákové (dcerypůlsedláka v Čisté).

 

Jak zjišťujeme z dobového tisku, ve svých předchozích působištích byl P. Josef Fukárek velice aktivní a duchovně i společensky činný. Pořádal sbírky a na jiné přispíval (např. pro dobročinný spolek paní a dívek v Mladé Boleslavi). Jako kaplan v Bakově nad Jizerou byl roku 1903 zvolen jednatelem nově zřízené pobočky Zemské jednoty českého katolického duchovenstva v království Českém pro vikariát mnichovohradišťský. 27. dubna 1905 reprezentoval také vikariát na schůzi ústředního výboru jednoty v Praze. Během kaplanského působení v Bakově nad Jizerou byl Josef Fukárek také předsedou tamního Včelařského spolku pro Bakov a okolí.

 

svěcení

 

Společná fotografie pořízená v roce 1894 pravděpodobně při příležitosti společného vysvěcení několika kněží - P. Josefa Fukárka (pravděpodobně stojící vlevo), P. Jana Václava Koška, P. Ladislava Kloučka a P. Josefa Králíčka. P. Josef Fukárek (* 1870) byl farářem ve Chválenicích v letech 1910 - 1934, kdy zemřel. P. Josef Fukárek je pohřben na starém hřbitově při kostele sv. Martina ve Chválenicích. P. Jan Václav Košek byl farářem v Prádle u Nepomuka, P. Ladislav Klouček žil v Pensylvánii v USA a P. Josef Králíček se později stal vikářem v Litoměřicích.

 

Nesnadné začátky působení ve Chválenicích

První léta jeho působení nebyla rozhodně šťastná. Zjišťujeme to jak z náznaků ve vlastnoručně psané farní kronice, tak z narážek v dobovém tisku. Agrárnické a sociálně demokratické listy, které se pasovaly do role zastánců pokroku proti katolickému tmářství, držely v době Fukárkova předchůdce, vikáře Josefa Vendelína Tangla, své proticírkevní emoce na uzdě. Josefa Fukárka však rozhodně nešetřily. První pochybnosti v agrárnickém tisku se objevily těsně po jeho jmenování chválenickým farářem, než vůbec stačil ve Chválenicích představit. Během prvních měsíců jeho působení následovalo několik dalších, silně negativních článků. Zdá se, že přestože je v tomto tisku zobrazován jako posel temna a protipól svého předchůdce, milovaného stoupence pokroku, skutečným účelem článků je vypustit zadržované negativní emoce, nashromážděné právě v době působení P. Josefa V. Tangla. pojďme si proto první články namířené proti P. Josefu Fukárkovi představit:

FARA VE CHVÁLENICÍCH BUDE MÍT NOVÉHO FARÁŘE. Byl jím jmenován dosavadní kaplan F. Fukárek z Bakova u Ml. Boleslavi. Nynější admi­nistrátor fary chválenické, který mezi venko­vany je oblíben, má býti přesazen. Jakým fará­řem bude P. Fukárek, dlužno vyčkati. (Plzeňský kraj, agrární list, 19. 11. 1909, str. 9)

CHVÁLENICKÝ FARÁŘ P. FUKÁREK PŘI PRÁCI... Před krátkým časem byl jmenován na faru ve Chválenicích nový farář. Ve své nové funkci představil se osadníkům kázáním na Nový rok. Zklamal nás úplně. Z celého kázání vystupoval bojovný klerikální duch a zvláště konečná dopo­ručení štvavých klerikálních plátku »Kříže«, »Marie«, »Meče«, »Sv. Vojtěcha«, dobře osvět­lilo vnitřní smýšlení nového pana faráře. U nás vzbudilo prvé vystoupení p. farářovo dojem prašpatný. Nelekáme se ohlášeného boje. Naše pevně zakořeněná organizace agrární v celé osadě odrazí každý výpad a proti ohlášeným plátkům postavíme náš pokrokový tisk agrární i jiný. Zaplavme naši osadu »Plzeňským Krajem a uvidíme, kdo z boje vyjde vítězem. Umoudříte-li se, pane faráři, a vezmete-li si za vzor mírného a konciliantního vašeho předchůdce, který fedroval ne klerikalismus, ale pokrok, pak dobudete si u lidu potřebnou lásku i důvěru. Jinak nikoli. Budete-li si přáti, podržíme vám před očima zrcadlo o vaší činnosti v Bakově. (Plzeňský kraj, agrární list, 7. 1. 1910, str. 9)

NA CHVÁLENICKÉHO FARÁŘE P. FUKÁRKA dochá­zejí nás neustále nové a nové stížnosti. Je to opravdu překvapující. Bývalý jeho předchůdce děkan P. Tangl žil s osadníky v nejlepší sho­dě a žádných stížnosti na něho nebylo. Nyní však docházejí do redakce dopisy stále. Na prv­ní neděli postní ohlašoval p. farář, že bude ve Chválenicích biřmování a že je proto třeba opraviti kostel a ornát, který prý je také už špatný. Rádi věříme, ale jsme panu faráři tou radou, aby působil na »zazobané« své bratry, aby ti ze svých značných příjmů něco na ko­stel věnovali. My, když máme roztrhaný kabát a chceme nový, tak nám také žádný nic nepři­dá. Bylo by tedy líp, kdyby pan farář ohlašo­vanou sbírku neprováděl a ty peníze, které vě­nuje na klerikálni tiskoviny, aby je mezi lidem šířil, nechť raději dá na opravu kostelíčka a ornátu. Že by to bylo zbožnější, milý pane fa­ráři? (Plzeňský kraj, agrární list, 25. 2. 1910, str. 8)

Po druhém z těchto ostrých výpadů cítil již nešťastný Josef Fukárek potřebu ohradit se a napsal svou obhajobu do katolického listu Český západ. Dopis byl publikován 10. března 1910:

CHVÁLENICE. NA ADRESSU "PLZEŇSKÉHO KRAJE". Po dvakráte již za svého poměrné krátkého pobytu ve Chválenicích byl jsem napaden v „Plzeňském Kraji" neznámým dopisovatelem i p. redaktorem Dubickým v jedné asi osobě způsobem psaní jemu vlastním, který svědčí více o zlé vůli než o lásce ku pravdě.

Účel jest jasný, má mně býti život v osadě chválenické ztrpčen a lid co nejvíce proti mně poštván. Proč právě já jsem se stal terčem těchto útoků, jest mně ovšem hádankou. Poněvadž mám dosti jiných a daleko vážnějších starostí a trampot, než abych se staral o to, co o mně, knězi, napsal dle všeho člověk od církve dávno odpadlý, nestaral bych se o to ani tentokráte, kdybych delší již čas na farnosti chválenické působil, aby každý nepředpojatý a spravedlivý člověk právě dle mé činnosti posouditi mohl, zdaž si toho zasluhuji, abych napaden byl způsobem takovým, jako se to stalo v „Plz. Kraji".

Aby tedy veřejnost správně byla informována, dovolím si několik poznámek k uvedeným výpadům p. pisatele přičiniti. Zemřelý p. vikář Tangl rozséval světlo, já, jeho nástupce, rozsévám tmu šířením časopisů katolických. Zdá se však, že jest tma ve hlavě p. pisatele, neboť časopisy obsahu nábožen­ského, které já jsem odporučil, odporoučel můj před­chůdce p. vikář Tangl celá desítiletí přede mnou. Ponechávám pak úsudku každého, je-li to šířením tmy, doporučiti lidu časopisy, v nichž žádné po­litické hádky nepěstují, ale jedině cit a mravnost vzdělává.

Příliš lid svůj miluji a příliš jsem poctivý než abych ho chtěl snad v zatemnělosti udržovati a proto tmu mezi ním rozséval a z té snad kořistiti chtěl. Že pořádám sbírku na opravu sešlých kostelů a pořízení potřeb, opět jenom následuji svého před­chůdce, jenž ji konal nejednou, ale vícekráte, jak do­svědčí každý farník. Sbírku bych byl nekonal, kdyby mne samotní farníci nebyli vybídli, z nichž mnozí již předem své dárky dobrovolně dali, neboť to k je­jich cti a chloubě ale k vašemu zármutku říci musím, vroucí touhu chovají, aby naše svatyně, kam rádi po svých trampotách týdenních spěchají, aby u paty kříže své vlastní kříže lehčími učinili, důstojnými příbytky byly Boha-člověka. Radu vaši, p. pisateli, na koho se mám obrátiti při pořádání sbírky, od­mítám a buďte ujištěn, že k vám ze známých nám oběma dobře příčin nepůjdu — nač tedy ten zby­tečný strach. Že ukážete zrcadlo mé minulosti, obávati se nemusím.

Má minulost jest čistá, ta jest po­svěcena prací úmornou a vysilující, ta jest posvěceno láskou k lidu, z něhož jsem vyšel a za jehož blaha a duševní i hmotné povznesení v mém svatém povolání hotov jsem přinésti každou i nejtěžší oběť. Nikdy a nikde jsem nevyvolával bratrský boj, neštěť stav proti stavu, jednotlivce proti jednotlivci. Ctil přesvědčení každého i politické i náboženské, jsa sám živ životem příkladným, jak mi dosvědčiti musí každý, i vy, nechcete-li býti nactiutrhačem. Jsou ale na světě lidé, jichž minulost pláštíkem křesťanské lásky a shovívavosti se přikrýti musí a jejichž heslem jest: Drzé čelo lepší než poplužní dvůr.

Obava vaše, že bych s osadníky svými nežil v míru a shodě, jest také zbytečná. Kde jsem působil, všude lid si mě vážil, ke mně lnul a mne také miloval a Bůh dá, že ani zde nebude jinak. Nikdy jsem vám neublížil a napadl jste mou čest způsobem, jenž se odsuzuje sám sebou. Odpouštím vám a jediný cit pro vás mám — hlubokého politování. Do dalších polemik novi­nářských se s vámi pouštěti nebudu, neboť jsou ještě jiná místa, kde svou napadenou čest hájiti mohu a také obhájiti dovedu. Všem pak vážným stoupencům strany agrární dávám na uváženou, je-li hájením zájmů agrárních, aby v orgánu strany stále napadán byl kněz nevinný, jehož kolébka pod chatou rolníka stála, a jenž bolesti a starosti jeho dobře zná, jen proto, že jest knězem. Josef Fukárek, farář.

Zadostiučiněním pro P. Josefa Fukárka jistě byly výsledky generální vizitace, která v rokycanském vikariátu proběhla v dubnu a květnu 1910. Na základě výsledků této kontroly obdržel P. Josef Fukárek od pražské konzistoře pochvalný list s osobní pochvalou od arcibiskupa pražského Lva Skrbenského z Hříště. V roce 1916 získal Josef Fukárek čestné právo Expositorium canonicale.

 

Boj o nové varhany pro kostel sv. Martina

2. června 1912 vypukl požár, který zničil věž a střechu kostela. (Více o požáru čtěte zde). Následky požáru přidělaly Josefu Fukárkovi další vrásky. Zničena byla věž, střecha a během hašení vzaly za své i varhany. Ty byly v roce 1893 složeny ze starých chválenických varhan a z varhan, které nechal vikář J. V. Tangl toho roku dovézt z kostela v Mirošově. Tyto varhany byly již v roce 1910 ve velice špatném stavu. Řídící učitel Breycha je označil za opravy neschopné a přestal na ně hrát. Farář Josef Fukárek vyhlásil proto farní sbírku na nové varhany, ale velká část farníků odmítla přispět. V Plzni byl proto vyhledán varhanář, který nástroj dočasně opravil za 100 K a nákup nových varhan byl odložen na pozdější dobu. Požár z roku 1912 donutil farní úřad otázku nových varhan definitivně vyřešit. Spor o to, kdo bude výrobu nových varhan financovat, se stal roznětkou k novému mediálnímu boji s farářem Fukárkem, do kterého se tentokrát zapojil i sociálně demokratický list Nová doba:

PRÁVNÍ RÁDCE. VARHANY CHVÁLENICKÉHO KOSTELA. Varhany chválenického kostela, darované vrch­ností, jež vůči kostelu jest v poměru patronátním, vzaly za své. Dle práv a povinností kostelních, nastala tím povinnost vrchnosti postarati se o nové varhany. Na místo této přímé a jasné cesty nastou­pena jiná, neschůdnější a naprosto nesprávná. Jest činěn nátlak na obec, tvořivší farní osadu kostela chválenického, v počtu asi desíti, aby náklad na poří­zeni nových varhan nesly, vypsáním dle výše placených daní, na poplatníky katolického náboženství. Všecky farní obce se proti tomuto nátlaku vzpírají, poukazujíce, že povinnost hraditi náklad na nové varhany přináleží patronátu, vrchnosti, jež staré var­hany kostelu chválenickému věnovala, čímž potvrdila a přiznala zároveň zvyklost opatřovati kostelní zaří­zení patronátem.

Zástupcové obcí vzpírali se uvalení hražení nákladu na varhany výše uvedeným pouka­zem a přáli si znáti stanovisko politického úřadu. Tento, okresní hejtmanství v Plzni, jež musí znáti ko­stelní právo, nevysvětlitelným způsobem nechalo se svésti k rozeslání oběžníku přifařeným obcím, ve kte­rém tyto vyzývá, uvoliti se k nesení nákladu na nové varhany, ač v oběžníku samo doznává, že staré var­hany darovala kostelu chválenickému vrchnost, a tu­díž jest i povinností vrchnosti postarati se o nové. Přifařeným obcím jde o to, aby za vrchnost ne­platily, co ona jest zákonnitě povinna hraditi, a také o to, aby zaplacením nových varhan neustanovily ob­vyklost hraditi a platiti pro všecky budoucí časy ná­klad na kostelní zařízení, jež má nésti vrchnost. Kdyby jednou zaplatily kostelní zařízení, musely by tak po­vinně činiti vždycky v budoucnosti; tak by na sebe uvalily placení a povinnosti, jež nesl a musí dále nésti patronát.

Vrchnosti a faře přiskočil na pomoc chválenický p. řídící učitel Brejcha, jemuž jde patrně o to, aby rychlým pořízením nových varhan, zajistil si příjem varhaníkův. Rozesílá na obce dopisy, ve kterýchž hrozí obcím, výše při Chválenicích ležících, aby ne­podávaly námitky a rekursy. Zdrželo by to věc celá léta, a zatím prý by nezvěstičtí zřídili si farnost u nich, a přivtělením několika obcí k nově utvořené farnosti v Nezvěsticích zmenšil by se počet obcí při faře chválenické, a potom by zbylé obce musely mno­hem většími obnosy přispět na varhany nežli nyní, kdy ještě všecky obce spolu platiti musí. Na dotaz, jsou-li přifařené obce povinny platiti na nové varhany kostelu chválenickému, po poradě s právním zástupcem odpovídáme:

Ohledně povinnosti nákladů na zřízení kostelní platí především prokázaná zvyklost. Dle dvor­ního patentu ze dne 23. září 1813, č. 16.080, a ze dne 18. dubna 1822 cís. 9390, mají býti kryty výlohy kostelní patronem, nemohou-li býti hraženy vlastním jměním kostelním. Také dvorní dekret z 11. dubna 1822, čís. 9390 prohlašuje, že v pořádku jest, když roční schodky u kostelů, které nemohou býti kryty stálými příjmy, mají býti přikázány ke hražení patronu. Nejvyšším usnesením ze dne 11. července 1846 a dekretem dvorní kanceláře z 6. srpna 1842, čís. 24.277 bylo nařízeno, že nemá býti vydán zvláštní předpis ohledně povin­nosti patrona zjednati kostelní paramenty (zařízení), že dále má potrvati dosavadní zvyklost. V Čechách pak stává zvyklost, že zařízení kostelní a paramenty má uhražovati se především ze zvláštního jmění kostelního, a nestačí-li toto, nastává povinnost hražení pro pa­trona. Na základě tohoto stavu věcí bude ovšem na místě, podají-li obce a údové farní osady proti úkla­dům povinnosti hraditi výlohy ke zřízení nových var­han, námitky a stížnosti. To tím více, ježto jest pro­kázáno, že i poslední staré varhany byly zřízeny pa­tronem chválenického kostela, a tím tedy i v tomto případu prokázána jest zvyklost, že patron obstaral náklady zřízení varhan sám. Stížnost musí býti podána nejdéle do 7. března.

Správy obcí, přifařených ke kostelu chválenickému, jakož i údové sami, nechť uváží a rozhodnou, má-li býti učiněn pokus, podáním stížnosti proti vy­psání nákladu na nové varhany, zameziti, aby pro veškerou budoucnost všecka zařízení kostelní musily opatřovati a náklad na ně nésti. Výhodnějším a užitečnějším nežli zřizování far a varhan, bude, věnovati více péče a prostředků školám, zřizovati chu­dobince a pečovati křestansky o chudé. (Nová doba, sociálně demokratický list, 26. 2. 1913)

SPOR O KOSTELNÍ VARHANY VE CHVÁLENICÍCH. Umlkly již minulého roku. Blesk udeřil tehdy do kostelní věže a při hašení požáru poškozeny byly varhany tak, že staly se naprosto ne­potřebnými. Nestály za mnoho, ale »lepší něco nežli nic«, nyní není v kostele varhan žádných. Nehraje se na ně, za to »hraje« se o ně, vlast­ně o nové. Pojistné 400 K nestačuje na poří­zení nových, ba ani některých obehraných, a vikáře P. Tangla není již mezi živými, aby zase někde nějaké lacino vyšukal, jako se stalo r. 1893. A tak otázka varhan přetřásá se jako každá jiná občanská sporná záležitost — na úřadě.

Kostel bez varhan zůstat nemůže, to je patrné, ale kdy zase je dostane, to je velmi neurčité. Patronem kostela chválenického je Arnošt hrabě Waldštýn, majitel pan­ství šťáhlavského. Pán sice velmi bohatý, »potrpí« si též na slávu z patronátu, ale opa­třit svým nákladem pro farní kostel nové var­hany nechce. Od toho prý patronem není a žádá, aby náklad 3531 K, na nové varhany po­třebný, zaplatily přifařené obce: Chválenice, Chouzovy, Losiná, Borek Nebylovský, Nezvěstice-Volešná, Milínov, Selčany a Žákava. Zpráva o tom působila v těchto obcích jako onen blesk do kostelní věže. Platů je dnes bez toho již všude dosti, lid ukazuje na patronátní povinnosti, na kostelní jmění a na bohatou faru. Věcí zabývalo se právě okresní hejtman­ství v Plzni.

Výsledek komissionelního šetření byl asi takový: Pan patron sice má a mohl by dát, ale nedá — jde prý mu o »zásadu« ne­platit, co není jeho povinností. Pan farář — nově nastouplý — ještě nemá mnoho, a proto s politováním také odmítl něčím přispět, ne­jde mu tak o »zásadu«, jako o to, že prý to nejde u něho vůbec. Úroky z kostelních pe­něz na varhany prý nestačí. Na vnitřní zaří­zení chrámu konávaly prý se dobrovolné sbírky, na varhany prý však nikdy nebyla sbírka žádná. Okresní hejtmanství výnosem z 20. úno­ra 1913, č. 11.232, rozhodlo, že náklad s po­řízením nových varhan spojený, zaplatit mají dle § 36. zák. ze 7. května 1874, č. 50. ř. z., přifařené obce spůsobem přirážky. Při komissionelním šetření obce právně nebyly zastoupeny. Jako jinde i zde ukázalo se, že šetrnost je hezká ctnost, ale když je na místě. Snad by již rozhodnutí okresního hejtmanství bylo jinaké, říkáme snad.

Otáz­ka, kdo má náklad s pořízením varhan kostel­ních spojený, nésti, jest velice spletitá a sporná. Podle dvorního dekretu z 18. července 1846, č. 23.720 sb. z. s., rozhoduje dosavadní zvyklost. A právě ta při komisi letošní zji­štěna nebyla! Jisto je, že v kostele chválenickém byly varhany již před r. 1893, poněvadž z tehdejších starých varhan kostelních a z varhan zásluhou vikáře P. Tangla přiveze­ných z Mirošova pořízeny (složeny) byly var­hany při požáru loňském poškozené. Kdo po­řizoval varhany dříve před r. 1893, kdo dával opravovat? To nebylo vyšetřeno. Jaké jmění má kostel chválenický, neboť, byť i výnos (úrok) z něho nestačoval, je otázka, stačí-li jmění to na zaplacení nákladu na varhany? Někdo náklad onen nesl: buď patron nebo fa­rář, nebo platil se ze jmění kostelního — jako jisto je, že osadníci přifaření ani sbírkami ani jinak dle dosavadní zvyklosti ná­klad ten nehradili.

Přifařené obce — obdržev­še rozhodnutí okresního hejtmanství — pově­řily zastoupením a podáním odvolání p. dra Fr. Sedláčka. O odvolání tom rozhodovat bude místodržitelství, pak ministerstvo osvěty a konečně asi správní soud ve Vídni, neboť jde o zásadu pro přifařené osadníky velice důležitou. Uplyne tedy asi hodně vody ještě, nežli na nových varhanách ozve se chválenickým ko­stelem: »Bože, Tebe chválíme!...« Leckterá dobromyslná dušička snad k tomu připojí: »že je již konec toho soudu!« Jak vidět, O panu patronu z Chválenic je nyní slyšet moc povídání, ale o nějaké chvále nic! O vý­sledku sporu, dá-li nám to pánbůh dožít, přineseme zprávu. (Plzeňský kraj, agrární list, 28. 3. 1913)

 

varhany

Stoleté varhany od firmy Škopek z Tábora

 

Osadníci se ve sporu o varhany obrátili na zemské místodržitelství v Praze se stížností na rozhodnutí c. k. okresního hejtmanství. Během čekání na vyřízení stížnosti zapůjčil harmonium varhanář Čeněk Skopek z Tábora, a to pod podmínkou, že mu bude výroba nových varhan po rozhodnutí sporu zadána. Toto harmonium bylo roku 1916 zakoupeno osadníky do filiálního kostela sv. Vavřince v Žákavě. Stížnost osadníků na placení nových varhan pro farní kostel nebyla až do konce roku 1916 vyřízena. Přesto byly varhany po dohodě šťáhlavského patronátního úřadu a táborské firmy Čeněk Skopek, první český závod pro stavbu varhan a hamonií, roku 1916 vyrobeny. Patronátní úřad firmě vyplatil pojistku 1000 K. Vyvstal však nový problém, financování dopravy z Tábora do Chválenic. 1/4 roku ležely varhany složené na železniční stanici v Táboře, aby byly koncem roku dopraveny na stanici do Nezvěstic a odsud dále do Chválenic.  Posvěceny byly na Štědrý den, kdy se také poprvé rozezvučely.

 

1. světové válka a její důsledky

V letech 1914 – 1918 probíhala 1. světová válka spojená s rekvizicí zvonů. K první rekvizi došlo o adventu 1916, 15. prosince. Zvony naposledy společně zvonily 14. prosince při pohřbu výměnkářky Kateřiny Kosnarové z č. p. 13. 

 

kateřina kosnarová

Výměnkářka Kateřina Kosnarová z Chválenic č. p. 13

 

15. 12. zvony sňali čtyři vojíni - Julius Halnek, Michal Nágy, Julius Fabrič a Julius Varga. Jako první opustil své místo na velké věži zvon Martin od Pernerových z roku 1739, následován dvěma menšími zvony ze sanktusové věžičky. Za zabavené chválenické zvony obdržela farnost v květnu 1917 částku 1332 K. Rekvizice bohužel ještě neskončily, a tak se chválenický kostel musel 13. března 1918 rozloučit i se vzácným zvonem od klatovského zvonaře Štěpána Pricqueye z roku 1658. Na kostele se mírových dob dočkal pouze umíráček.

Během války chyběli u rodin otcové a děti musely více pomáhat v domácnosti. Farář Fukárek s nelibostí a lítostí sledoval, jak mládež pustne a jak její mravní výchova trpí. Děti začínaly zanedbávat docházku do školy i do kostela. Navíc faráře Fukárka trápilo, že mnozí lidé dávají vinu za současnou válečnou situaci právě církvi. Každý den probíhaly bohoslužby za vojáky, rodiny byly vyzývány k podpoře bojujících vojáků.

V takové zjitřené době faráře jistě potěšilo, že se našel dobrodinec, který chtěl kostelu pomoci. Šlo o Matku Hugolinu Rancovou  (1868–1934) z Kongregace šedých sester III. řádu u sv. Bartoloměje v Praze, která mimo jiné v prosinci 1914 darovala chrámu sv. Martina čtyři antipendia pro zdejší oltář či roku 1915 skvostné velum (pláštík) na ciborium.  Hugolina Rancová, rodným jménem Filoména, se narodila 15. dubna 1868 ve Chválenicích č. p. 26 do rodiny půlsedláka Martina Rance a jeho manželky Anny roz. Přibáňové, dcery hostinského z Hájů č. 1. Filoména Rancová byla sestrou chválenického starosty Cyrila Rance. V roce 1914 byla Matka Hugolina poprvé zvolena představenou šedých sester působících při veřejné nemocnici v Čáslavi. Zvolena byla poté ještě dvakrát a ve funkci působila celkem devět let. 

 

Zájem sociálně demokratického tisku o faráře Fukárka

Negativní zprávy tisku o chválenickém faráři Josefu Fukárkovi pokračovaly i v dalších letech. Od sporu o placení kostelních varhan se o něho začal intenzivně zajímat plzeňský sociálně demokratický deník Nová doba. Zde si uvedeme dva články líčící praktiky faráře v těch nejtemnějších barvách:

CHVÁLENICE. Občan Josef W., tesař z Plzně, bude na svou svatbu i na způsob, jakým s ním jednali páteři ve Chválenicích, jistě dlouho pamato­vat. Na 23. listopad stanovil mu farář svatbu. O půl 8. hod. ranní měla se konati. V ustanovenou hodinu ženich i nevěsta s ostatními svatebčany dostavili se na faru. Farář zavolá svědky k podpisu, a když tito podepsali, žádá ženicha, aby mu napřed zaplatil za svatební obřad 8 K. Ženich se k placení neměl. Obnos zdál se mu příliš velký. Vzpomínal, jak dlouho on musí dělat, než vyzíská 8 K. Farář vida tyto rozpaky prohlásil energicky: Zaplatíte-li 8 K, oddám vás okamžitě. Ne-li, odjedu, a musíte čekat do 8 hod. až přijde kaplan. Ten potom svatební obřad provede. Svatebčané podivovali se názorům p. faráře, který chce peníze dřív, než vykoná práci, a umínili si, že raději počkají na p. kaplana. Ten přišel do kostela ve čtvrt na devět. Ženich ho žádal o provedení oddávacího obřadu a p. kaplan spustil stejnou písničku jako jeho nadřízený. Dejte 8 K a oddám vás. Ženich se brání, obnos zdá se mu příliš veliký. Kaplan na tyto námitky krátce odpověděl: »Rozmyslete si to«. A šel kázat. Po kázání sloužil mši a tvářil se, jakoby sva­tebčané pro něj neexistovali. Ženich po mši znovu ho žádal o oddání. Kaplan mu odvětil: »Nechcete-li žádaný obnos zaplatit, přijďte zítra ráno o 7. hod. a oddám vás laciněji.« Ženich uvádí: »Zítra nemohu, jsem zaměstnán, i moji svědkové pracují a nebudou chtít pro nic za nic mrhat čas. Mám zaplacený po­voz, který bych nerad dvakrát platil«. Po dlouhé vzájemné výměně názorů slevil kaplan 2 K, ale obnos dal si napřed vyplatit a potom teprve oddávací obřad vykonal. K dovršení všeho se do věci ještě vmísil kostelník, který povídá ženichovi: »Po dobu trvání mše jsem vás pozoroval. Nedělal jste nikdy kříž, v neděli do kostela nechodíte“. Opravdu ženich, nevěsta i svatebčané jednomyslně shledali, že lépe jsou na tom, lidé bez vyznáni, kteří pátera k sňatku nepotřebují. (Nová doba, 5. 12. 1913)

SLUHA BOŽÍ, KTERÝ MLÁTÍ DĚTI. Povedeným vychovatelem mládeže jest chválenický farář. Týž mlátí svěřené mu děti surově holí, jichž několik každý rok rozbije. Tak tento týden uhodil žáka Š. ve škole v L. pro nepatrnou příčinu silně přímo přes hlavu. Poněvadž jest známo více takových případů a po­volaní činitelé se o nápravu nestarají, radíme mu, aby si počínal způsobem jeho úřadu důstojným, sice sáhneme k opatřením, jež mu jistě milá nebudou. (Nová doba, 16. 3. 1914)

 

Odliv věřících a ztráta pozemků

V roce 1918 se naše země dočkala konce 1. světové války a také státní samostatnosti. Přestože v dalších měsících se zradikalizoval postoj veřejnosti ke katolické církvi a lidé ji začali hromadně opouštět, při oslavě národní nezávislosti 6. listopadu hrál farář P. Josef Fukárek důležitou roli. Oslavy začaly děkovnými bohoslužbami v kostele. Slavnosti v kostele se zúčastnily tisíce osadníků a školní mládeže. Okolí kostela a vůbec celá ves tonuly v záplavě národních a všeslovanských praporů. Domy byly navíc ozdobeny věnci. Lidé jásali a nadšením plakali. Po skončení bohoslužby se na návsi uskutečnil tábor lidu, na kterém promluvil řídící učitel Vil. Benedikt Breycha. Slavnost byla zakončena slavnostním průvodem obcí.

Rok 1919 přinesl velkou sociální nespokojenost, která vedla k příklonu chválenických obyvatel k sociální demokracii a dále zradikalizování postoje vůči církvi. Farnost přicházela o pozemky a také peníze na opravy se sháněly stále hůře. Bylo nutné opravit sanktusovou vížku na kostele a znovu opravit zeď chválenického hřbitova či vybílit kostel. Rozpočet na rekonstrukci byl r. 1919 stanoven na 18.327 nových, československých korun. Sanktusová vížka nakonec byla stržena a nebyla v původní podobě obnovena.

 

Stav chválenického hřbitova

Nové vrásky faráři Fukárkovi začal přidělávat stávající chválenický hřbitov u kostela. V roce 1923 byla polovina hřbitova podmáčená a pohřbívání do vlhké půdy bylo hygienicky zcela nevyhovující. Na hřbitově chyběla márnice. Chválenice proto vykročily v tomto roce za novým hřbitovem, který byl zřízen roku 1947 u silnice do Želčan.

 

Fukárek

P. Josef Fukárek v Chouzovech roku 1923

 

Nové zvony pro chválenický kostel

Před svou smrtí dosáhl P. Josef Fukárek - tehdy již nejen farář, ale i konzistorní rada arcibiskupský notář -  odlití nových zvonů Martin a Václav pro chválenický kostel. Zvony odlila r. 1932 firma Rudolf Perner z Českých Budějovic. Na věži chválenického kostela však byly pouhých deset let. V dubnu 1942 je zrekvírovala okupační moc pro potřeby německé armády. Nové zvony Martin a Václav se podařilo pro náš kostel – v té době již filiální - obstarat až v roce 2013.

 

zvony

 

Nové chválenické zvony Martin a Václav, pořízené v roce 1932 díky úsilí P. Josefa Fukárka, vydržely na věži chválenického kostele pouze do rekvizice v roce 1942. Při svěcení těchto zvonů měl před sebou těžce nemocný P. Fukárek pouhý půlrok života.

 

Smrt P. Josefa Fukárka

P. Josef Fukárek zemřel 7. května 1933 na rakovinu tlustého střeva a byl pohřben na starém chválenickém hřbitově u kostela sv. Martina, v sousedství hrobu P. Josefa V.  Tangla. K P. Josefu Fukárkovi byla o půl roku později pohřbena také jeho maminka Anna Fukárková Ulmanová. V době své smrti byl Josef Fukárek osobním děkanem (od roku 1925), konzistoriálním radou a arcibiskupským notářem.

 

hroby

Hrob chválenického děkana, konzistorního rady a arcibiskupského notáře P. Josefa Fukárka a jeho maminky se spolu s hrobem P. Josefa Tangla nachází na starém hřbitově u kostela sv. Martina.