Kalendář

Po Út St Čt So Ne
26 27 28 29 30 1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31 1 2 3 4 5 6

Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

 

Rozcestník na další stránky

Vyberte si, kam dále se chcete vydat:

škola

hospodo

region

muze

volný čas

státní

další odkazy

 


Hledáte novou práci?

nabídka


 

Aktuality na Facebooku 

 

  


Navigace

Výběr jazyka

  • cz
  • en
  • de

Obsah

KANOVNÍK JOSEF VENDELÍN TANGL A JEHO RODINA

 

Jiří Sankot

 

Tangl

 

Josef V. Tangl a jeho předchůdce Filip Pilman

Tanglův zajímavý původ a počátky kněžské dráhy

Spojení mezi Chválenicemi a Lysou nad Labem

Administrátorem chválenické farnosti

Společenská a hospodářská činnost Josefa V. Tangla

Význam Josefa V. Tangla pro Chválenice

Rokycanským vikářem a staroboleslavským kanovníkem

Velká událost – diamantová svatba rodičů Josefa V. Tangla

Sestra Viktorie – zakladatelka české školy u pražských voršilek

Bratr Alois, šumavský hotel Rixi a virtuozka Lilly Tanglová

Neteř Lolla Tanglová a její druhý domov

Bratr František a jeho Husarský zámeček v Poříčí

Závěr Tanglova života

Krátké působení administrátora P. Václava Brčáka

 

 

 

 Josef V. Tangl a jeho předchůdce Filip Pilman

Osud pravděpodobně nejvýznamnějšího a nejslavnějšího chválenického faráře Josefa Vendelína Tangla je z velké části provázán s osudem jeho předchůdce v úřadu chválenického faráře P. Filipa Pilmana. Josef Tangl se narodil v Lysé nad Labem, 24. ledna 1831. Narodil se jen několik týdnů před tím než P. Filip Pilman zahájil své dlouholeté kněžské působení ve Chválenicích, které po něm Josef Tangl časem převzal.

Faráři Pilman a Tangl společně převedli chválenickou farnost přes neklidné 19. století. Filip Pilman nastoupil do Chválenic jako kaplan ke stařičkému faráři, osobnímu děkanu Filipu Frankovi. Ten byl chválenickým farářem v letech 1825–1844 a měl velkou zásluhu na vzniku chválenické farní kroniky. Do ní zaznamenal události od poloviny 17. století, které by jinak upadly v zapomenutí. Filip Pilman se u stárnoucího P.  Filipa Franka zhostil role pečovatele, který se o svého předchůdce obětavě staral až do jeho smrti. Ještě za Frankova života býval Pilman označován za administrátora chválenické farnosti a od roku 1845 do roku 1877 byl jejím farářem.

 

Tanglův zajímavý původ a počátky kněžské dráhy 

O Josefu Vendelínu Tanglovi se dozvídáme poprvé v letech 1855–1856, kdy byl dvakrát zvolen redaktorem pražského vlasteneckého, rukou psaného listu zvaného Viola, časopisu pro zábavu a poučení. Byl tehdy 25–letým mladíkem. O tři roky později, 24. července 1859, byl Tangl vysvěcen na kněze. Když byl v září téhož roku dosavadní chválenický kaplan Václav Zimerman jmenován na místo do Sv. Jana pod Skalou, byl J. V. Tangl ustanoven na své první kněžské místo. Tehdy nemohl tušit, že se Chválenice s celým okolním krajem stanou jeho osudem a stráví zde v roli kněze přesně padesát let. Jako kaplan se stal ihned opatrovníkem chválenické školní knihovny.

Otcem Josefa Vendelína Tangla byl rolník a čestný měšťan v Lysé nad Labem, František Tangl (1808–1892). V době, kdy mladičký Josef přišel do Chválenic, zastával jeho otec v Lysé post starosty. Díky svému úspěšnému působení se časem stal dokonce čestným měšťanem. Maminkou Josefa V. Tangla byla Kateřina roz. Růžičková (1815–1907). Narodila se na konci napoleonských válek, v lednu 1815, přičemž jméno jejího otce bylo dva roky neznámé. Teprve v květnu 1817 si 32–letá dívenčina maminka vzala za manžela o šest let mladšího André Dorlina. Později bylo uváděno jako místo jeho původu La Chapelle u Dijonu, v zápise o sňatku je uveden jako otec ženicha Louis Dorlin, pachtýř z Delosna. André Dorlin se sňatkem přihlásil k otcovství u malé Kateřiny, přijal jméno Josef a stal se v Lysé měšťanem. Psal se poté Josef Dorlin, Josef Durlen nebo Josef Durlin. Kateřina od té doby také používala nové jméno – Kateřina Durlenová nebo Kateřina Durlinová.

12. října 1830 se Kateřina Durlinová v Lysé nad Labem provdala za měšťana Františka Tangla. Nevěstě bylo pouhých 15 a půl roku a byla v pátém měsíci těhotenství. Františku Tanglovi bylo v den sňatku 22 let. Josef Tangl, narozený koncem ledna 1831, byl jejich nejstarším synem. V době jeho narození bylo mamince Kateřině přesně 16 let. Josef Tangl měl tři mladší sourozence – bratry JUDr. Aloise Viktora Tangla, advokáta v Nymburku a Františka Tangla, důstojníka 7. dragounského pluku v Praze (1890–nadporučík, 1900–rytmistr, 1907–major, 1909–podplukovník), a konečně Marii Viktorii Annu Tanglovou, která žila v klášteře Voršilek v Praze. Viktorie působila v klášteře voršilek jako učitelka. Dokládá to již Kalendář učitelský na rok 1868.

60 let po sňatku rodičů Josefa V. Tangla, při příležitosti jejich diamantové svatby, přinesl deník Národní politika krátičký článek o životním jubileu bývalého starosty Lysé nad Labem a jeho choti. V odstavci je zmíněna nepravdivá informace, že si František Tangl vzal manželku Kateřinu roku 1830 ve městě La Chapelle u Dijonu ve Francii, kde se narodila a žila. U Dijonu žádná ves ani město s tímto názvem neexistuje. 249 km severozápadně od Dijonu nicméně existuje město La Chapelle–la–Reine, kde rodina Dorlinových v 17. a 18. století žila. Stejně tak v okolí Dijonu, v kraji zvaném Cote d'Or, žilo velké množství Dorlinových. Městem, kde byl pachtýřem otec Tanglova dědečka André Dorlina, by mohlo být městečko Saint–Jean–de–Losne ležící 39 km jižně od Dijonu a kde v 19. století Dorlinovi také žili.

 

Spojení mezi Chválenicemi a Lysou nad Labem

P. Josef V. Tangl dokázal propojit své nové působiště s domovem. V roce 1870 jeho rodiče darovali chválenickému kostelu sv. Martina bílý pluviál (liturgický plášť) a bílou kasuli (ornát). Ještě významnější dar obdržel o tři roky později chválenický kostel od měšťana v Lysé nad Labem Josefa Kaplana. Dárce nechal svým nákladem vyrobit dodnes existující postranní oltáře s kováním a obrazy od významného malíře Josefa Vojtěcha Hellicha. Nákladem měšťana Kaplana vymaloval Hellich i nový obraz sv. Martina pro hlavní oltář. Tento obraz byl v r. 1942 přemístěn do filiálního kostela v Žákavé. Za svou štědrost se měšťan Josef kaplan dočkal v roce 1874 díku publikovaného v katolickém periodiku Čech.

 

díky

 

Děkovná adresa publikovaná r. 1874 v periodiku Čech

 

 

Ve stejném roce, kdy byl chválenický kostel Kaplanovou zásluhou nově vyzdoben, uspořádal P. Josef V. Tangl ve  Chválenické farnosti sbírku pro pohořelé v rodném městě, Lysé nad Labem. Sbírka byla úspěšná.

 

Administrátorem chválenické farnosti

Již v polovině 60. let 19. století byl P. Josef Tangl oficiálně jmenováným administrátorem chválenické farnosti a postupně za starého faráře Filipa Pilmana přebíral břímě spojené s vedením farního úřadu a se správou velké farnosti. Po boku faráře Pilmana se aktivně zapojil i do společenského života. Svědčí o tom střípky informací, které se dochovaly na stránkách tehdejšího denního tisku. V roce 1865 podpořili oba kněží zbudování pomníku někdejšího arcibiskupa Arnošta z Pardubic v Praze, roku 1870 vypravili na poslední cestě želčanského starostu Václava Trykara a roku 1872 byl Josef V. Tangl zvolen za kurii velkostatků do výboru blovického okresu.

Výnosem arcibiskupské konzistoře č. 39II z 20. května 1874 byli jak farář Filip Pilman tak administrátor Josef V. Tangl arcibiskupským úřadem vyznamenáni. P. Pilman obdržel právo expositorium canonicale a P. Tangl dostal privilegium nosit synodalie.

Když v roce 1876 slavil P. Filip Pilman své druhotiny, 50. výročí vysvěcení na kněze, obdržel od císaře Františka Josefa I. Zlatý záslužný kříž s korunou a od arcibiskupa čestnou hodnost notáře. Oficiální oslava Pilmanových druhotin s předáním ocenění se konala o svatomartinské pouti v roce 1876, které se zúčastnili například dvorní rada a c. k. okresní hejtman v Plzni František Trojan a blovický vikář Josef Kaspr, užívající titul rytíře z Bylanfeldu.

O půl roku později, 12. června 1877 zemřel po krátké nemoci P. Filip Pilman, v požehnaném věku 82 let a po 46 letech působení ve Chválenicích. Pohřeb se konal ve chválenickém kostele sv. Martina 14. června 1877. Nad rakví promluvili prusinský farář P. František Till a rokycanský vikář Jan Kasper, který zároveň vykonal celý smuteční obřad, a to za asistence 14 kněží. P. Till, který v letech 1842–1845 krátce vystřídal P. Tangla na pozici chválenického kaplana, vzpomínal na letité zásluhy P. Pilmana. Slova vikáře Josefa Kaspra byla pohlazením pro administrátora P. Josefa V. Tangla. Kaspr připomněl, že stejně jako Filip Pilman byl kdysi oporou svému stárnoucímu předchůdci P. Filipu Frankovi, také on se nyní dočkal  pomocníka, který se o něho staral jako něžný syn, anděl strážce, společník ve věcech dobrých i zlých... Velkého pohřbu a smutečního requiem v kostele se zúčastnilo učitelstvo z celého okolí, školní děti a zástupci řemeslnických spolků se zastřenými prapory.

Josef Tangl byl ustanoven chválenickým farářem 27. října 1877. Jeho prvním kaplanem se stal dosavadní kaplan na Prusinách, Josef Böhm (kaplanem ve Chválenicích 1877–1881). Během Tanglova farářského působení se do roku 1909 na místě chválenického kaplana vystřídali ještě další čtyři kněží: Alois Holinský (1884–1891), Vojtěch Jirák (1891–1899), Josef Müler (1899–1909) a Václav Brčák (1909–1910). Navíc jako osobní kaplan vikáře a čestného kanovníka J. V. Tangla působil ve Chválenicích do roku 1909 Josef Rada.

 

Společenská a hospodářská činnost Josefa V. Tangla

P. Josef V. Tangl byl společensky velmi aktivní. V roce 1855 byl předsedou chválenického odboru Národní jednoty Pošumavské, roku 1894 se stal členem blovického odboru Národopisné výstavy českoslovanské v Praze, o dva roky později se stal členem Jednoty pro obnovu kláštera blahoslavené Anežky v Praze. V roce 1907 se stal společně s litoměřickým biskupem Dr. Emanuelem Janem Křtitelem Schoeblem a pomocným biskupem pražským a současně proboštem staroboleslavské kapituly Ferdinandem Janem Nepomukem Kalousem zakládajícím členem Jednoty českého katolického učitelstva a přátel křesťanské výchovy v Království českém. V 80. letech 19. století byl také blovickým okresním starostou, později členem okresního výboru za velkostatky a členem okresní školní rady. V roce 1897 jmenovala Učitelská jednota „Komenský“ v Rokycanech na své valné schůzi P. Josefa Tangla jedno­myslně svým čestným čle­nem za zásluhy o rozvoj školství v celém regionu. V roce 1903 reprezentoval blovický okres na pohřbu politika Františka Ladislava Riegra. Byl akcionářem plzeňského cukrovaru a členem správní rady Akciové společnosti pro rozšiřování rolnických strojů v Plzni. Funkce správního rady souvisela s Tanglovou snahou o prosazení nových a moderních metod v zemědělství.

 

Význam Josefa V. Tangla pro Chválenice

I pro samotné Chválenice měl P. Tangl velký význam. V roce 1883 stál u zrodu tzv. Cyrilské jednoty ve Chválenicích, jež si pořídila hasičskou stříkačku a pomáhala hasit požáry nejen ve Chválenicích, ale i v okolních obcích. Stříkačka chválenické Cyrilské jednoty byla vysvěcena v roce 1884 v Nezvěsticích. Následně byl na podnět J. V. Tangla, 10. března 1892 založen Sbor dobrovolných hasičů, patřící do Župní hasičské jednoty Podkokšínské. V roce 1897 byl na podnět Josefa V. Tangla u krajského soudu v Plzni zapsán Úvěrní a záložní spolek pro Chválenice a okolí, spol. s ručením neomezeným (pozdější Kampelička). P. Tangl se stal předsedou představenstva nového spolku. Jako chválenický patriot se Josef V. Tangl věnoval sběru místních pověstí.

 

Vikářem a kanovníkem

V roce 1886 byl P. Josef V. Tangl jmenován správcem rokycanského vikariátu a k 3. červenci 1877 dokonce rokycanským vikářem. O tom, jaké úcty v té době již požíval, svědčí jeho přivítání ve farnosti. Plzeňský deník 28. 6. 1887 píše:

„Den 18. června byl pro celou osadu naši dnem slavnostním. Náš veled. p. farář P. Jos. Tangl byl totiž jmenován skutečným vikářem střídnictví Blovického a toho dne vracel se z Prahy; celá osada pak přičinila se, aby důstojným oslavením jeho povýšení jemu svou lásku a úctu na jevo dala. Uspořádání slavnosti podnikla Čtenářsko-hospodářská beseda chválenická; zvláštní zásluhu o zdar její získal si člen této besedy p. Václav Krňoul, starosta obce Nezvěstic. Slavnost počala přivítáním nově jmenovaného p. vikáře na nádraží v Nezvěsticích. Za tím účelem odehrály se deputace všech obecních zastupitelstev přifařených obcí, dále deputace besední s hudbou a Cyrilometodějské jednoty z Chválenic, sbory učitelské z farnosti chválenické, totiž: z Chválenic, Losiné, Žákavé, Milínova; hasičské sbory z Nezvěstic a Milínova na nádraží. O úctě, jakou jmenovaný oslavenec i mimo osadu požívá, svědčí, že k uvítání jeho dosta­vili se i vzácní hosté: p. Jan Grosz, c. k. okresní soudce z Blovic, p. Vegenknecht, c. k. listovní, pan Laštovka, purkmistr ze Sp. Poříčí, deputace okresního zastupitelstva, pan Her. Dittrich, polesný panství Štáhlavského a duchovenstvo se Šťáhlav, Blovic, Sp. Poříčí, Těnovic a Prusin. Na nádraží po uvítání a blaho­přání jmenovaných osob a deputací zahrála hudba „Kde domov můj“ a průvod ubíral se za zvuků hudby k Nezvěsticům. Obec Nezvěstická přioděla se k úctě svého duchovního pastýře v slav­nostní háv; na pokraji obce postavena byla slavnostní brána a domy ozdobeny byly četnými prápory. U slavnostní brány uvítal jménem celé osady p. vikáře vid. p. P. Alois Kolínský, kaplan chválenický. Odtud jelo se na povozích s banderiem o 80 čle­nech v čele do Chválenic. Zde mezi tím shromáždilo se veliké množství lidu jak z osady tak z okolí, jež přijíždějícího p. vi­káře nadšeným voláním „Sláva" přivítalo. Patrně dojat děkoval po celé cestě veledůstojný oslavenec za toto neočekávané a skvělé přivítání. — Večer téhož dne byl průvod s lampióny. Před farou se průvod zastavil a učitelstvo z Chválenic, Šťáhlav, Lo­siné, Plzence, Prusin a Střížovic střídavě s hudbou uspořádali zastaveníčko. — Druhého dne odevzdávány byly čestné diplomy a blahopřejné adressy. Jmenovaly totiž všechny obce osady chválenické, t.j. obce: Chválenice-Borek, Losiná, Nezbavětice, Želčany, Chouzovy, Nezvěstice-Volešná, Žákavá a Milínov po­užívajíce této příležitosti za zásluhy, jež si vd. p. vikář o osadu získal, svým čestným členem. Blahopřejné adressy odevzdali: učitelstvo z osady a hasičský sbor z Nezvěstic. Končíme zprávu svou slovy písně: „Dlouho buď zdráv, buď šťasten vždycky!““

 

vikariát

 

Znak rokycanského vikariátu na oficiálním razítku

 

 

V roce 1897 byl Tangl navíc ve Staré Boleslavi jmenován čestným kanovníkem tamní kapituly. Duchovenstvo rokycanského vikariátu pak oslavence odměnilo významným darem – briliantovým prstenem.

 

Velká událost – diamantová svatba rodičů Josefa V. Tangla

Vedle společenského a duchovního života prožíval Josef V. Tangl také  události ve vlastní rodině. V roce 1890 se dožili jeho rodiče František a Kateřina významného jubilea, diamantové svatby (po 60 letech). Svatbu oslavili ve farním kostele v Lysé nad Labem 12. října 1890. Tatínek František zemřel o dva roky později, ve věku 84 let. Události v rodině Tanglových se podrobněji  věnoval list Blahověst, vydaný 25. 10. 1890:

 


Sestra Viktorie – zakladatelka české školy u pražských voršilek

O dva roky mladší než Josef V. Tangl byla jeho sestra Viktorie. I ona se rozhodla pro duchovní život. Později vyprávěla, že k životu v klášteře ji přivedly dvě povídky Keř rozmarýnový od Marie Antonie a Hrobník od Karla Sabiny. Zvláště věta v Hrobníkovi "Alžběta poznala svět z jiné strany." ji prý oslovil do té míry, že se rozhodla stát řeholnicí.

Ve věku 23 let vstoupila do řádu pražských voršilek. Řeholní roucho oblékla 25. listopadu 1855 a ihned se začala vzdělávat na učitelku. Jejím učitelem byl prof. Karel Tieftrunk. V roce 1861 jí byla svěřena výuka češtiny v dosud německy vedeném dvouletém kursu pro budoucí učitelky.  Tyto kursy vedla v letech 1861–1870. Viktorie si tehdy nechala říkat českou variantou svého jména – sestra Vítězslava

Vkládala do svých přednášek o české literatuře vlastenecký zápal, kterým prý dokázala nadchnout jak české tak německé posluchačky. Budoucí učitelky obou národností, které u voršilek pobývaly, ji údajně milovaly a ctily. Mnohé z nich se i díky jejím přednáškám rozhodly pokračovat u voršilek jako učitelky a měly zájem vyučovat v českém jazyce. Sestra Vítězslava se tak stala zakladatelkou české školy u pražských voršilek, která měla padesát let po Viktoriině nástupu k řádu, v roce 1905, pět tříd obecné školy, tři třídy měšťanské školy a pokračovací kurs. Do 1. světové války při klášteře voršilek vzniklo dokonce České dívčí lyceum s právem veřejnosti u sv. Voršily v Praze.

Již v roce 1901 byla Mater Maria Viktoria Tanglová spolu se seniorkou kláštera Mater Marií Kristinou Kvasničkovou nejstarší řeholnicí u pražských voršilek. V klášteře dosud zastávala funkci prefekty školy a mistryně novicek, ve zmíněném roce se však odebrala na odpočinek.

 

Bratr Alois, šumavský hotel Rixi a virtuozka Lilly Tanglová 

Josefův mladší bratr JUDr. Alois Tangl (1844–1900) byl advokátem v Nymburku. Promoval v dubnu 1870 na právnické fakultě pražské Karlo–Ferdinandovy university a v první letní den roku 1876 se v Praze u sv. Jindřicha v Jindřišské ulici oženil s devatenáctiletou Emilií Clementinou Strikovou, nadanou hudebnicí, která již nějakou dobu vystupovala pod uměleckým pseudonymem Lilly Stricková (po svatbě Lilly Tanglová). Manželé spolu měli tři děti – Louisu (časem začala používat umělecké jméno Lolla), Annu a Viktora. Emilie Clementina (v pražských policejních konskripcích uvedeno Emilie Christina) byla dcerou pražského obchodního zástupce Rudolfa Strika (ve stejné matrice je uvedeno také jméno Antonín Strik) a vnučkou královského českého stavovského sekretáře Františka Stadelmanna. Snoubence oddával hlavní farář u sv. Jindřicha P. Ignác Hanka a svědkem na svatbě nebyl nikdo jiný než Aloisův starší bratr Josef V. Tangl, administrátor chválenický.

 

strik

Po svatbě žili manželé Alois Viktor a Emilie Clementina Tanglovi nějakou dobu v Praze, u nevěstiných rodičů. Dokument je pražskou policejní přihláškou (Národní archiv).

 

JUDr. Tangl byl nejen významným advokátem, ale také majitelem realit. Při návštěvách bratra Josefa v západních Čechách si zamiloval Šumavu, kde si v Železné Rudě–Vsi (tj. Dorf Eisensteinu) koupil Weissovu vilu č. p. 91, aby zde léčil své vleklé problémy se srdcem. V létě 1899 přikoupil na Špičáku proslulý hotel Rixi pamatující úplné počátky turistiky na Šumavě. Rixi sousedil se starším českým hotelem Prokop. Tento hotel postavil kupec Prokop z Volyně u Strakonic, původně jako kantýnu po dobu výstavby tunelu pod Špičákem. Po skončení stavby hostinec na místě zůstal a poskytoval své služby prvním turistům z Plzně a Prahy, kteří sem začali železnicí přijíždět. Jedním z prvních návštěvníků byl i Jan Neruda, který na Špičáku pobýval v létě 1881.

Hotel Rixi nechal postavit roku 1892 významný pražský architekt a  jednatel Jednoty stavitelů v Království českém  Ing. Jan Rixi (1857–1939). Absolvent Vysokého učení technického ve VídniÉcole de Beaux Arts v Paříži byl spolu s bratrem Josefem aktivním členem Sokola a dalších vlasteneckých spolků. Jeho bratr Josef Rixi, činovník Umělecké besedy, patřil v Sokolu do blízkého okolí Miroslava Tyrše (1832–1884). Hotel bratrů Jana a Josefa Rixiových měl za úkol ulevit sousednímu Prokopovu hotelu se vzrůstající poptávkou po ubytování na Špičáku.

Stavitel Ing. Jan Rixi byl v 90. letech 19. století zaměstnán v železničním oddělení zemského výboru a moderní hotel na Šumavě s bratrem d počátku pronajímali – výhradně českým nájemcům. Roku 1892 měl penzion v nájmu například kladenský hoteliér Antonín Černý, který v inzerátu uveřejněném v deníku Národní listy láká urozené i neurozené turisty na "velebnou" krajinu, elegantně zařízený hotel s nejnovějším "comfortem", na byty opatřené krásným nábytkem, na znamenitou kuchyni, výtečné pivo, nápoje a minerální vody. Od roku 1896 měl hotel na tři roky pronajatý majitel sousedního hotelu Jan Prokop. Nový nájemce opět lákal v Národních listech na chvalně známou českou kuchyni, navíc na vítečná vína, pivo z plzeňského měšťanského pivovaru, solidní obsluhu a levné ceny. Hotel Rixi byl využíván také při akcích Klubu českých turistů, který podnikal výlety do blízkého i vzdálenějšího okolí.

Roku 1899 se bratři Rixiové rozhodli svůj hotel na Špičáku prodat. Ing. Jan Rixi odešel roku 1900 do Ruska, kde byl nejprve pět let vrchním inženýrem v Samaře, v Žigulovském závodě. Roku 1905se stal spoluvlastníkem velké stavební firmy Rixi & Seročinskij v Moskvě, která před první světovou válkou vybudovala řadu významných ruských průmyslových podniků. Po vypuknutí 1. světové války se Ing. Jan Rixi přihlásil k Masarykovi a stanul v čele zahraničního odboje na Rusi. Po vzniku republiky vstoupil do jejích diplomatických služeb.

 

rixi

Tanglův hotel Rixi na Špičáku

 

JUDr. Alois Viktor Tangl si Špičák oblíbil při svých předchozích ozdravných pobytech. Podle údaje deníku Národní listy koupil od bratrů Rixiových hotel za 42000 zlatých. Podle údajů německého listu Deutsche Böhmerwaldzeitung mělo o penzion zájem i významné vídeňské družstvo, které za něj nabízelo nejen velké množství peněz, ale i stavební parcely přímo ve Vídni. JUDr. Tangla upozornila na možnost koupě hotelu Národní jednota Pošumavská. Alois Viktor Tangl měl s hotelem velkolepé plány. Hodlal jej spolu s okolními usedlostmi přestavět na vzdušné lázně, ve kterých by se čerstvým vzduchem léčily zdravotní problémy, Lázně plánoval otevřít již během nejbližší letní sezóny, od počátku června 1900. První, komu nabídl ozdravné pobyty po celou první sezónu, byl Spolek českých žurnalistů. Novinářské povolání totiž považoval za velmi namáhavé a pro zdraví zhoubné. Podle Tanglových představ potřebovali novináři více než kdokoliv jiný po své úmorné práci zotavení na čerstvém vzduchu.

Ještě v roce 1899 začal umělecký zahradník Eduard Stun budovat při hotelu Rixi nový, moderní sad, po jehož dokončení měl podobnou zahradu vytvořit také při Weissově vile, sídle Aloise V. Tangla. Zajímavostí je, že ve stejné době, kdy JUDr. Tangl kupoval hotel a domlouval klienty pro první sezónu – tedy v létě 1899, novináři z listu Plzeňský obzor jej předčasně pohřbili. Přinesli krátkou, dojemnou zprávu o jeho úmrtí a pohřbení ve Chválenicích. V dalším čísle listu byla zpráva dementována. Přesto se plánovaného otevření svých lázní JUDr. Alois Viktor Tangl nedočkal – 30. května 1900 zemřel na výduť aorty ve věku 55 let a hotel převzala jeho žena Lilly Tanglová.

O nenaplněných plánech Aloise Tangla se zmínil 23. srpna 1899 ve fejetonu na titulní straně svého ranního vydání deník Národní politika:

"...Nym­burský advokát dr. Al. V. Tangel si po několi­kerém pobytu tou měrou Špičák oblíbil, že umí­nil si usaditi se tam s rodinou svou trvale, i koupil roku 1899 ´hotel Rixi a několik usedlosti, čímž stal se vlastníkem rozsáhlých lesů a rolí s luči­nami, na nichž roztroušeny útulné chaloupky a budovy hospodářské. Značným nákladem dal dr. Tangel hotel s příslušenstvím upraviti způsobem, který všelikým požadavkům pohodlných osadníků plnou měrou vyhovuje. Avšak obětivý podnikatel nedočkali se již ovoce svého snažení, neboť právě když chystal otevřeni letošní saisony, roznemohl se neduhem srdečním a nedovršiv ani 56. rok věku svého, skonal dne 29. května 1900..."

Lilly Tanglová byla organizačně velmi schopná žena. Hrála výborně na klavír a v okolí Nymburka a Lysé nad Labem byla velmi uznávanou virtuozkou. Pořádala charitativní koncerty, na kterých sama, společně s řadou dalších hudebníků, vystupovala. Výtěžky z koncertů šly například ve prospěch dětí z nymburského sirotčince, případně podpořily některé místní spolky. Dcera Aloise a Lilly Tanglových byla Louisa Tanglová, studující na Královské konzervatoři hudby v Drážďanech hru na klavír. 31. ledna 1892 spoluúčinkovaly Lilly a Louisa Tanglovy v Nymburku po boku pěveckého spolku Hlahol při koncertě Antonína Dvořáka. Prvními hosty hotelu Rixi patřícímu nyní Lilly Tanglové byli po otevření v roce 1900 spisovatel Jakub Arbes a členové pražského pěveckého spolku Hlahol.

Pobytu pražského Hlaholu v hotelu Lilly Tanglové si také všiml již zmíněný fejeton Národní politiky z 23. srpna 1900: 

"...Zůstaveného díla uchopila se energicky ovdo­vělá paní L. Tanglová a dne 2. června hotel svůj otevřela. Toho dne dostavili se první hosté, kroužek pražského ´Hlaholu´. Z obou verand a oken hotelu jest nejvábnější vyhlídka do pestrého údolí eisensteinského a na okolní vrchy, za jasna objevují se v dáli i obrysy Alp tyrolských a solnohradských, co našim ´Hlaholistům´ ovšem nemálo se líbilo. Za pražským sborem pěveckým dostavili se hosté jiní a koncem července byly oba pensionáty, starší Prokopův a nový Tanglův obsazeny. Někteří letní osadníci jsou také ubytováni v pěti villách, jež pro­dlením desítiletí v sousedství obou pensionátů byly zbudovány..."

Hotel Lilly Tanglové se stal rychle oblíbeným místem pro milovníky turistiky hledající na Šumavě hotel patřící do českých rukou. Fejeton Národní politiky z 23. srpna 1900 navíc dokládá, že byl velmi moderně zařízen: 

"...Před pěti lety v hotelu Rixy byla zřízena pošta a letos dne 21. července otevřena tam i stanice te­legrafní. Frekvence na poště a telegrafu je hojná, slečna expeditorka a spolu telegrafistka má po celý den málo oddechu. K usnadněni pospoje s nádražím pod Špičákem jest pohotově několik párů koní s omnibusy, kočáry a vozy nákladními. Hosté mi­lující větší míru pohodlí, používají k delším výletům dopravy koňským spřežením..." 

O rok později, v srpnu 1900, přinesla Národní politika letně laděný článek, který nám přibližuje atmosféru mezi hotelovými hosty u Tanglů a u Prokopa na Špičáku:

"Hrají si zde mladí i staří. Paní Tanglová dala zříditi před ho­telem svým lawn tennis, na němž prohánějí se mladé dívenky se starými dvorními rady za vedení lázeňského lékaře p. dra Wassermanna, který zde nemá příležitost k osvědčení své praxe, neboť ni­komu nechce se zde stonat.

Hosté ze sousedního pensionátu -  Prokopova – obcházejí kolem a povídají si, jaká to duchaprázdná zábava to honění za míči lawn tennisu, i jdou pak do veliké jídelny nebo na záhrobeň ke stolům a zasednou k duchaplné dardě nebo mariáši. A tu zase obcházejí hosté z hotelu Tanglova a šeptají si, jak mohou lidé jinak zcela slušní vydržet po několik hodin sedět při kartách a obdivovat starého Prokopa, kterak mrštně karty míchá, jen mu to v prstech šustí.

A tak i zde každý pták své hnízdo chválí, ale všichni ti milí letní osadníci na Špičáku v tom se shodují, že prázdné chvíle, netrávené na vycház­kách a při jídle, nějakou hračkou ukrátiti třeba. A přirozeně volí každý hračku dle svého vkusu. Tak pak jim to nekazte a nevytýkejte, vy mrzouti, kteří hráti si nechcete nebo neumíte!

Tu přišel také jeden takový mrzout, jinak milý soudruh v povolání, a chtěl vidět "ten šumavský prales." "No, což jste ho neviděl na cestě k Čertovu jezeru, kde leží ty staré zetlelé kmeny, z nichž nové stromy vyrůstají?" praví mu kdosi. ,Ah tak, to je tedy ten prales! A což tuhle ty střepiny lahví a talířů, ty pomaštěné kusy novin a jiných papírů — patří také k známkám pralesa?" vtipně se táže kolega.             

"Arciže" — zní přesvědčivá odpověď, "to přece víte, že pralesy probíhají všelijací divoši, a ti ničí a hubí všechny vymoženosti kultury a průmyslu. Zde u Prokopa a u Tanglů zdržuje se jich několik, trhají noviny, utloukají krky šampaňskému i měl­nickému a pohazují odpadky v lese. Jsouce dopa­deni, vymlouvají se, že se tomu naučili od kultur­ních lidí v Krči, Chuchli a Šárce.""

O rok později, roku 1901, píše list Český Lloyd  následující romanticky laděné řádky, nejen o hotelu Rixi, ale také krásách a významu Šumavy :

"Výlet na Šumavu. Jak mnoho se vydá u nás za namáhavé a drahé výlety do Švýcarska a na Alpy! Arciť takový výlet ani nemůže hned tak každý dělat, neboť vyžaduje nejen mnoho, velmi mnoho peněz, ale také času a tělesné námahy. A také zámožnější hledí, aby raději nežli jeden takový jediný drahý a jednosměrný výlet podnikl více kratších a pěkných, po případě i užitečnějších cest.

A věru nevíme, co může se vytýkati naší Šumavě? Jsou tu hory s rozkošnými, opojnou vůní lesů a horského květenstva dýšícími stráněmi, posetými salašemi, na nichž věčné, lahodné, blahé ticho přerušováno jest jen idylickým zvoněním pasoucího se dobytka, jsou tu romantická jezírka a vše, čeho srdce, po přírodě toužící, si jen přáti může. A hlavní věc: Skvostný takový výlet lze za dva dny učiniti při nepatrných výlohách. Nejkrásnější a co do spojení jak s Prahou tak i nejdůležitějšími dopravními body byl, jest a pro vždy zůstane výlet na Špičák (přes 1000 m nad Jad. mořem), kolem něhož se kupí celá řada horních velikánů. Vzduch zde již jest řídký, jako v Alpách, za jitra celá krajina noří se z oblak a mlhy. A spojení železniční jest až těsně ke známému hotelu Rixy, kterýž, jak známo, nalézá se ode dvou let v českých rukou. Již jízda od Plzně kol Klatov až na stanici Špičák jest vlastně skvostný, nezapomenutelný výlet překrásným údolím, s panorámou, již tak hned daleko široko rovno není a která svého času přiměla dráhu, že zavedla zvláštní vagony s otevřenými stěnami, z nichž byla vyhlídka na všecky strany. Jest tu pak v blízkosti jezero Čertovo s Jezerní stěnou, jezero Černé, celé pásmo Českobavorských hor atd.

V hotelu Rixy, jímž velice obezřetně s delikátností roztomilé hostitelky osobně vládne sama nynější paní majitelka, vdova po známém dru Tanglovi, kuchyň jest česká, což zde v této končině jest pro naše žaludky věc důležitá, ceny jsou pražské, mírné. Z Prahy odjíždí vlak v 6 h. 48 m. ráno, 2 h 2 m. odp. a 8 h. 2tí m. večer, do Plzně přijede v 9 h. 59 m. ráno, resp. 5 h. 30 m. odp. neb 11 h. 35 m. v noci. na Špičák se dorazí pak ve 12 h. 45 m. v poledne, resp. 9 h. 12 m. večer neb 3 h. 22 m. ráno. Může se tedy za dva dny výlet pohodlně provésti. Neznáme nic krásnějšího, co do výloh a vynaloženého času úspornějšího a vůbec lepšího nad tento výlet."

Češi byli na přelomu 19. a 20. století pyšni, že se oba hotely na Špičáku nacházejí v českých rukou. Dokonce i český tisk byl vůči Němcům navštěvujícím hotel Rixi velmi shovívavý. Národní listy – jinak ostře protiněmecké – například v roce 1900 psaly:

"...Jinak, příjemněji, dotkly se nás věci zde na Špičáku. V úpravném hotelu Rixiově mešká společnost česká i německá a snáší se zcela dobře. Jeden před druhým se nijak neostýchá — my hovoříme a zpíváme si po česku, naši sousedé po německu, nikdo nikomu nepřekáží. Své národní spory jako bychom byli zanechali doma, zde jsme sjednoceni myšlenkou v sousedské snášelivosti. Oba zdejší pensionáty — rozsáhlý a skvostně upravený »hotel Rixi« — vlastnictví to paní Tanglové — i starší, skromnější útulek »otce Prokopa« hostí Čechy i Němce rovným dílem. Zde sporů není, zde v té krásné, půvabné přírodě provádí se rovné právo národní měrou vrchovatou, Náš dočasný spoluobčan, obchodník z Berlína, s chotí svou zde meškající, dojista si odtud ponese přesvědčení, kterak Němci a Čechové v této společné vlasti výborně se snášejí. Jen aby při návratu nezastavil se v Litoměřicích nebo Liberci, nebo Podmoklech — illuse byla by hned to tam! Nyní zde naslouchá s potěšením českému zpěvu, kterým nás slečna L. Tanglová při klavíru dařívá a nikterak při hovoru českém se neodvrací, jako činí jeho pokrevenci v sousedním Nýrsku. Nepředpojalý Berlíňan rád se s nimi pobaví a sotva chápe, že jest nám s Němci o patřičný podíl dědičný se příti. Počínejme si při této rozepři vždy a všudy důstojně, mužně na svém stůjme, rozhodně k svému se hlasme, jazykem svým práva se domáhejme, slovem: povinnost svou národní fádně vykonávejme a dojdeme uznání všech Němců..."

Německá veřejnost ani německý tisk podobnou shovívavost k českým majitelů hotelů na Špičáku nepociťovali. Vadilo jim, že pokračuje čechizace Šumavy, Špičák že je zcela v českých rukou, němečtí kapitalisté se nepokrytě vzdali boje o turistický ruch na Šumavě a všechny nově zřízené velké penziony a hotely jsou pouze české. Kromě Špičáku byl německým nacionalistům trnem v oku penzion "Krásnohorské" v České Kubici. V tomto směru burcovaly především listy Pilsner TagblattDeutsche Böhmerwaldzeitung.

Rodina Tanglových nebyla schopna hotel Rixi dlouhodobě spravovat. V roce 1902 si jej pronajal Němec J. Felgenhauer. V následujícím roce se dostal hotel Rixi s přilehlými pozemky do konkursu a vypukl národně pojatý boj o tyto nemovitosti, opět živený německým listem Deutsche Böhmerwaldzeitung. Na konci bitvy se ocitl hotel s okolními pozemky v německých rukou a českému listu Plzeňský obzor nezbývalo než napsat:

"Hotel Rixi na Špičáku a pozemky okolní při dražbě včera konané zakoupeny od Němců, byly velice vydraženy; zástupce knížete hohenzollernského utkal se s českými zástupci v čele s p. Prokopem o pozemek před "Prokopovým hotelem", jejž zakoupil za 18000 K. P. Prokop nabízel až 17005 K, odhadní cena byla 12287 K. Hotel Rixi zakoupil Ritter, statkář a Kraupner, kavárník z Chomutova za 53100 K, stejně ostatní části zakoupili Němci." Od tohoto okamžiku patřil hotel Rixi převážně německým turistům. Lilly Tanglová se po prodeji hotelu natrvalo přestěhovala do Drážďan.

 

Neteř Lolla Tanglová a její druhý domov

Rodinu Tanglových pravděpodobně nejvíce proslavila dcera Aloise a Lilly Tanglových, Louisa. Narodila se roku 1879 v Praze. Jak již bylo uvedeno, zdědila svůj hudební talent po mamince. Studovala hru na klavír nejprve u prof. Laury Rappoldi–Kahrerové, později na Královské konzervatoři hudby v Drážďanech. První samostatný koncert měla v roce 1895.

Po roce 1900 mizí zmínky o Lolle Tanglové z českého tisku, aby se od roku 1904 začaly objevovat v tisku norském. První zmínky o vystoupení Lolly Tanglové v Norsku se objevují roku 1904. Od té doby zde působila jako pianistka a jako hudební pedagožka. Po vzniku rozhlasu byla poměrně často obsazována i do jeho programu. Do své smrti používala česky znějící formu svého příjmení – vystupovala jako Lola Tanglova, Lolla Tanglova, anebo, po tetě, Lola Anna Victoria Tanglova. Do konce svého života v Norsku také propagovala hudbu své rodné vlasti, především pak skladatele Antonína Dvořáka. Do jejího repertoáru patřily také skladby Bedřicha Smetany, F. Schuberta, L. van Beethovena, J. Brahmse a W. A. Mozarta. Ještě v 60. letech 20. století je uvedena jako "pianistine, musikkpedagog" v Oslu a zájem o ni neztrácel v této době ani norský rozhlas.

Během prvních desetiletí pobytu v Norsku vystupovala Lolla Tanglová na koncertech po boku řady norských a několika zahraničních umělců. Z nich je možné jmenovat norské houslisty, skladatele a sbormistry Oscara Gustavsona, Arve Arvesena a Leifa Halvorsena, norského skladatele, pianistu, varhaníka a sbormistra Eyvinda Alnaese, norskou zpěvačku a herečku Dagny Schjelderupu, švédskou sopranistku Ellen Guldbransonovou, italského dirigenta, pianistu a skladatele Piero Coppolu či těleso Guldbergs Kvartet, založené norským hudebníkem Ansgarem Guldbergem. O těchto umělcích se dozvídáme z inzerátů a upoutávek v norském tisku. Od samotné Lolly Tanglové víme, že ani přes dlouhodobý pobyt v Norsku neztrácela kontakty se starou vlastí. Koncertovala s Českým kvartetem Oskara Nedbala a Josefa Suka nebo s Václavem Talichem.

 

Lolla

Portrét Lolly Tanglové publikovaný v norském listě Morgenbladet 10. 2. 1934

 

O tom, že Lolla Tanglová nezapomínala v Norsku na svou původní vlast a udržovala s ní kontakty, svědčí její dopis z poloviny června 1938, který napsala nadějné české skladatelce a dirigentce Vítězslavě Kaprálové (1915–1940). Mladá umělkyně byla dcerou majitele hudební školy v Brně a skladatele Václava Kaprála. V roce 1935 absolvovala brněnskou konzervatoř. V roce 1937 dirigovala v pražské Lucerně Českou filharmonii. Poté si u ministerstva školství zažádala o státní stipendium pro studium v Paříži. Zde začala roku 1937 studovat na École Normale de Musique. Paříž Vitce přinesla osudové setkání s Bohuslavem Martinů, ke kterému začala chodit na soukromé hodiny. Přestože byl ženatý, jejich vztah přerostl ve vážnou známost. 

V červnu 1938 zažila třiadvacetiletá Vítězslava Kaprálová životní úspěch, když využila v rámci festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu v Londýně možnost dirigovat koncert BBC Orchestra a představila zde svou skladbu Vojenská symfonieta. Festivalu se účastnila, jako korespondentka norských novin a československého časopisu Pestrý týden, téměř šedesátiletá Lolla Tanglová. Již jako studentka zasílala o čtyřicet let dříve do časopisu Dalibor své příspěvky, ve kterých popisovala hudební život a úspěchy české hudby v Drážďanech. Nyní, okouzlená mladou českou umělkyní, která nadchla svým výkonem Londýn, krátkým dopisem ještě z Londýna gratulovala a žádala v dopise Vítězslavu o fotografii, kterou by mohla zaslat do norských novin a do časopisu Pestrý týden.

Ve svém dopise, uloženém dnes v Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea v Brně (soubor korespondence Vítězslavy Kaprálové, sig. G 140) Lolla Tanglová doslova píše: "Milá slečno Kaprálová! Gratuluji k úspěchu, k vřelému uvítání a k zaslouženému potlesku. Byla jsem hrdá. Obrázek v Daily Telegraph je tuze hezký, ale zajisté máte lepší snímku, o kterou bych Vás prosila, abych ji mohla uveřejniti v norských journálech i mohla zaslati do Pestrého týdne. Neopomeňte mi načrtnouti nějaká data. Hlavně o Vašem hudebním studiu. Pozdravujte Talicha a Pražské kvarteto, s kterým jsem koncertovala. S krajanským pozdravem Lola Tanglová (506, Addison House, N. W. S., Tel. Abercorn 3173.) Dopis je datován 18. 6. 1938, jediný den po úspěšném vystoupení Vítězslavy Kaprálové.

Fotografie, kterou Lolla Tabglová od Vítězslavy Kaprálové získala, byla publikována v Pestrém týdnu o dva měsíce později, 13. srpna 1938.

 

Vítězslava

Fotografie Vítězslavy Kaprálové, která byla díky Lolle Tanglové zveřejněna v některých norských časopisech a v československém týdeníku Pestrý svět.

 

Naděje vkládané Lollou Tanglovou a hudební veřejností do Vítězslavy Kaprálové neskončily šťastně. Na jaře 1940 se, již těžce nemocná, Vitka provdala za novináře a spisovatele Jiřího Muchu, syna malíře Alfonse Muchy. Zemřela v Montpelier, na útěku z Paříže v červnu 1940. Těžký stín visel nad celou zemí – Francie právě kapitulovala před nacistickým Německem. Vitka zemřela necelé dva měsíce po svatbě a přesně dva roky po velkolepém úspěchu v Londýně. Diagnóza – miliární (rozptýlená) tuberkulóza. Shodou okolností, jen o čtrnáct dní dříve než se završil osud Vítězslavy Kaprálové i meziválečné Francie, kapitulovala před nacisty také nová vlast Lolly Tanglové – Norsko. Lolle však osud umožnil žít a věnovat se hudbě o několik desetiletí déle, opět ve svobodném Norsku.

 

podpisPodpis Lolly Tanglové na dopise zachovaném v korespondenci Vítězslavy Kaprálové

 

Bratr František a jeho Husarský zámeček v Poříčí

Ani Josefův nejmladší bratr František Tangl (1858–1911) se nedožil vysokého věku. Byl vojákem z povolání a dosáhl hodnosti podplukovníka u 3. c. k. zeměbraneckého pluku hulánů se sídlem v Poříčí u Boršova nad Vltavou. Poté, co odešel na odpočinek, koupil v roce 1911 od rytmistra Ludvíka Hubatky tzv. Husarský zámeček (jindy zvaný Velká vila nebo Dračí zámeček) v Poříčí u Boršova n. Vltavou č. p. 48. Rytmistr Hubatka nechal vilu postavit koncem 19. století v romantickém stylu. Traduje se, že snil o tom, že ve své vile jednou přivítá následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este. Dříve než se tak stalo, vilu prodal právě pplk. Františku Tanglovi. 

František Tangl se ze svého nového sídla dlouho neradoval. Zemřel ve věku dvaapadesáti let 14. října 1911 a jeho ostatky byly převezeny na hřbitov do Lysé nad Labem, odkud pocházel. Příčinou jeho smrti byla mozková příhoda. Františkova manželka Jenny Tanglová, roz. Vávrová–Strossová, která se později věnovala sociální péči o chudé během první světové války, jej přežila o pět let. Zemřela na podzim 1916 a byla pohřbena na hřbitově v Mladém.

 

zámeček

Husarský zámeček pplk. Františka Tangla v Poříčí u Boršova n. Vlt. (Šechtl&Voseček)

 

 

Závěr života Josefa V. Tangla

P. Josef V. Tangl zemřel 14. července 1909, zaopatřen všemi svátostmi. V plném proudu již byly přípravy oslavy jeho druhotin, do 50. výročí jeho kněžství zbývalo v den smrti osm dní. Nejspíš proto mu byl krátce před smrtí dodán řád císaře a krále Františka Josefa. Pohřbu se zúčastnil velký počet  státních úředníků, zástupci mnoha spolků, široké vrstvy obyvatelstva. Smuteční obřad ve Chválenicích vedl tehdejší sídelní kanovník kapituly u sv. Víta na Pražském hradě dr. Karel Kašpar. Hrob P. Josefa Tangla můžeme dosud najít na bývalém chválenickém hřbitově, při východní stěně kostela.

 

Bílý prapor

 

V roce 1906 bojoval P. Josef V.Tangl proti týdeníku "moderní katolické inteligence" zvanému "Bílý prapor" a jeho útokům na pražského arcibiskupa Lva Skrbenského. Článek pochází opět z periodika Čech.

 

 

Krátkou vzpomínku na P: Josefa V. Tangla uvedl roku 1924 ve svém fejetonu, týkajícím se právě zesnulého skořického faráře P. Františka Kubína, katolický list Čech. Zmiňuje v něm někdejší Kubínovu návštěvu u vikáře Tangla ve Chválenicích:

"Celý téměř svůj kněžský život — vy­svěcen byl r. 1893 — prožil (P. František Kubín) na faře pod Palcířem, ve Skořici na Rokycansku. Brzy po svém vysvěcení přišel tam za kaplana, byl tam administrátorem a pak i farářem. Chudá fara u kostelíka sv. Václava na ná­vrší nad Mirošovem přes polovinu jeho ži­vota byla mu příbytkem. O kaplanu a fa­ráři podivínu, který pro svou starou kobylu byl znám v celém kraji, mnoho historek se vypravuje, veselých i smutných.

Když se Kubín přistěhoval jako kaplan do Skořic, šel se představit tehdejšímu arcib. vikáři Josefu Tanglovi, faráři ve Chválenicích. Kubín spojil povinnost s užitečným. Na cestu se řádně oblékl, vzal zimník a čepici a do ruky pytel, do něhož by vložil nákupy, které chtěl obstarati v Plzni. Vyjel časně ráno mirošovskou lokálkou do Nezvěstic a pěšky přišel odtud do Chválenic, právě, když par vikář přišel z kostela po mši svaté. Kubín, vešel do fary, pootevřel dveře u kuchyně a tázal se po panu vikáři. Bylo mu řečeno, aby vešel dál a počkal, že pan vikář je nahoře. Kubín pozvání do kuchyně nepřijal, ale zůstal na chodbě a posadil se na schody do prvního patra vedoucí. Služka, která šla několikrát kolem, vidouc na schodech sedícího mladého muže ve starém zimníku a opelichané čepici, s pytlem na kolenou, neměla ani tušení, že by to byl skořický pan kaplan. Teprve, když pan vikář sešel, ukázalo se, kdo tu je a v kuchyni dostaly díl. Ale Kubín nebral to tak jako pan vikář a vyřídiv svou věc, pospěchal do Plzně. Tam nakoupil jablek a ořechů a na večer odjel do Rokycan, odkud šlapal pěšky do Skořic…"

 

Krátké působení administrátora P. Václava Brčáka

Po Tanglově smrti byl administrátorem chválenické farnosti jmenován dosavadní kaplan P. Václav Brčák a za kaplana dosavadní osobní kaplan Josef Rod. Josef Rod ale odešel již 1. září 1909 jako katecheta do Roždělova u Kladna a na jeho místo nastoupil Václav Seifert, novosvěcenec, který odešel 1. ledna 1910 na kaplanské místo do Budyně n. Ohří. Brčákova administrace trvala necelých pět měsíců a podle pozdějšího zápisu P. josefa Fukárka ve farní kronice ji ztěžovala lidská zloba. Po skončení Brčákovy administrace nastoupil do Chválenic jako farář P. Josef Fukárek.

Stránka

Matrika města Lysá nad Labem – zápis z ledna 1815 o narození maminky Josefa Tangla, Kateřiny Růžičkové, svobodné mamince Kateřině Růžičkové (tehdy 30–leté). Jméno novorozené holčičky je po matce Kateřina Růžička. Poté, co bylo narození o dva roky později legitimizováno sňatkem matky s Francouzem André Dorlinem, bylo i jméno dívenky změněno na "Kateřina Dorlinová".

Matrika města Lysá nad Labem – zápis z ledna 1815 o narození maminky Josefa Tangla, Kateřiny Růžičkové, svobodné mamince Kateřině Růžičkové (tehdy 30–leté). Jméno novorozené holčičky je po matce Kateřina Růžička. Poté, co bylo narození o dva roky později legitimizováno sňatkem matky s Francouzem André Dorlinem, bylo i jméno dívenky změněno na "Kateřina Dorlinová".

Matrika města Lysá nad Labem – zápis z května 1817 o sňatku 32–leté Kateřiny Růžičkové s André Dorlinem. Ženichovi, půdem z Francie, bylo 26 let, přihlásil se k otcovství u malé Kateřiny (maminky Josefa Tangla) a přijal nově jméno Josef. Stal se měšťanem města Lysá nad Labem.

Matrika města Lysá nad Labem – zápis z května 1817 o sňatku 32–leté Kateřiny Růžičkové s André Dorlinem. Ženichovi, půdem z Francie, bylo 26 let, přihlásil se k otcovství u malé Kateřiny (maminky Josefa Tangla) a přijal nově jméno Josef. Stal se měšťanem města Lysá nad Labem.

Matrika města Lysá nad Labem – zápis z 12. října 1830 o sňatku 16–leté Kateřiny Durlenové s 22–letým Františkem Tanglem, měšťanem v Lysé nad Labem.

Matrika města Lysá nad Labem – zápis z 12. října 1830 o sňatku 16–leté Kateřiny Durlenové s 22–letým Františkem Tanglem, měšťanem v Lysé nad Labem.

Matrika města Lysá nad Labem – zápis z 24. ledna 1831 o narození Josefa Tangla

Matrika města Lysá nad Labem – zápis z 24. ledna 1831 o narození Josefa Tangla

Chválenický farář P. Filip Pilman a administrátor farnosti P. Josef V. Tangl mezi přispěvateli na nový pomník Arnošta z Pardubic v Národních listech z r. 1865

Chválenický farář P. Filip Pilman a administrátor farnosti P. Josef V. Tangl mezi přispěvateli na nový pomník Arnošta z Pardubic v Národních listech z r. 1865

Sestra P. Josefa V. Tangla, Viktorie Tanglová na seznamu učitelek kláštera U Voršilek v Kalendáři na učitelský rok 1868

Sestra P. Josefa V. Tangla, Viktorie Tanglová na seznamu učitelek kláštera U Voršilek v Kalendáři na učitelský rok 1868

V roce 1870 přinášejí Národní listy v inzertní příloze poděkování faráři Filipu Pilmanovi, administrátoru Josef Tanglovi a  dalším významným osobnostem za účast na pohřbu želčanského starosty Václava Trykara

V roce 1870 přinášejí Národní listy v inzertní příloze poděkování faráři Filipu Pilmanovi, administrátoru Josef Tanglovi a  dalším významným osobnostem za účast na pohřbu želčanského starosty Václava Trykara

V roce 1872 byl P. Josef V. Tangl zvolen do blovického okresního výboru za kurii velkostatků (Národní listy, 1872)

V roce 1872 byl P. Josef V. Tangl zvolen do blovického okresního výboru za kurii velkostatků (Národní listy, 1872)

Lilly Striková se poprvé samostatně proslavila svou hrou na klavír na koncertě v únoru 1874 (Dalibor, 1874)

Lilly Striková se poprvé samostatně proslavila svou hrou na klavír na koncertě v únoru 1874 (Dalibor, 1874)

Zpráva o dalším koncertě, na kterém Lilly Striková v roce 1874 vystoupila (list Čech, 1874)

Zpráva o dalším koncertě, na kterém Lilly Striková v roce 1874 vystoupila (list Čech, 1874)

Zpráva o koncertě, na kterém vystupovala Lilly Striková v roce 1875 (Národní listy, 1875)

Zpráva o koncertě, na kterém vystupovala Lilly Striková v roce 1875 (Národní listy, 1875)

V roce 1878 je farář Josef Tangl spolu s kaplanem Böhmem zmíněn mezi duchovními a dalšími významnými hosty, kteří se zúčastnili pohřbu šťáhlavského statkáře Jana Sedláka

V roce 1878 je farář Josef Tangl spolu s kaplanem Böhmem zmíněn mezi duchovními a dalšími významnými hosty, kteří se zúčastnili pohřbu šťáhlavského statkáře Jana Sedláka


Stránka