Kalendář

Po Út St Čt So Ne
25 26 27 28 29 30 1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31 1 2 3 4 5

Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

 

Rozcestník na další stránky

Vyberte si, kam dále se chcete vydat:

škola

hospodo

region

muze

volný čas

státní

další odkazy

 


Hledáte novou práci?

nabídka


 

Aktuality na Facebooku 

 

  


Navigace

Výběr jazyka

  • cz
  • en
  • de

Obsah

VZPOMÍNKY Z OBCHODU U TOMANŮ

JUDr. Fortunát Toman

 

NA ÚVOD MÝCH VZPOMÍNEK

DĚDEČEK JAN BAREŠ

Univerzální dědic velkostatku

Housle místo šlechtického titulu

Zánik rodinného impéria Barešových

Obchod ve Chválenicích a půjčka od barona Piette

Čekání na výhru v loterii

Nadaná dcera Anička Barešová

Seznámení mých rodičů Anny a Josefa

Majitelé domu ve Chválenicích č. p. 55

TATÍNEK JOSEF TOMAN

Syn bohatého kupce z Kněžic

Rodinná roztržka kvůli chudé dívce

Chválenický obchodník Josef Toman

Konec obchodu ve Chválenicích č. p. 55

O JUDR. FORTUNÁTU TOMANOVI

 

tomanovi

Někdejší obchod U Tomanů (kresba kronikáře Josefa Boehma)

 

Na úvod mých vzpomínek

Od roku 1884 do roku 1907 provozoval ve Chválenicích obchod smíšeným zbožím můj děd Jan Bareš, který také vydával první pohlednice obce. Obchod proslavil teprve jeho zeť a můj otec Josef Toman, který jej provozoval v mém rodném domě č. p. 55 až do roku 1950. Od zmíněného roku si obchod nuceně pronajala Jednota. Od r. 1964 byla prodejna uzavřena a v roce 1967 zemřel i můj otec Josef Toman. Děd Jan Bareš zemřel v roce 1915, když mi bylo sedm let. Zaznamenávám vzpomínky tak, jak jsem je slyšel od své maminky Anny Tomanové roz. Barešové.

 

Obchod 1

Obchod Jana Bareše ve Chválenicích kolem roku 1909 (proražen již vchod od silnice)

 

Dědeček Jan Bareš

Univerzální dědic velkostatku

Narodil se 9. března 1836 ve Čtyřkolech, fara Poříčí nad Sázavou, okres Benešov, jako syn Antonína Bareše a Josefy rozené Kotovské, dcery Jana Kotovského, tesaře z Prahy 7. Alžběta Barešová, manželka Jana Bareše, se narodila 25. srpna 1841 ve Voděradech, fara Svojšice, okres Kolín. Její otec byl úředníkem a matka  pocházela ze Všerub, okr. Plzeň.

Manželství Janových rodičů - bohatého mlynáře a dcery rovněž bo­hatého pražského tesaře - umožnilo koupi velkostatku v Horním Bezděkově, okres Kladno, pozdějšího státního statku. Jeho cena po adaptacích a investicích dosahovala výše 500.000 zlatých. To byla tehdy částka tak závratná, že podněcovala k žádosti o přiznání šlechtického titulu. Než však k příznivému projednání takové žádosti došlo, staly se věci, které z hospodářského hlediska znamenaly katastrofu celého rodu.

Můj děd jako prvorozený syn se měl stát univerzálním dědicem velkostatku, zatímco ostatní děti měly dostat peněžité podíly. Otec mého děda chtěl mít syna vzdělaného,  i dal jej do Prahy na piaristické gymnasium. Chodil tam s básníkem Vítězslavem Hálkem. Jenže…

 

Housle místo šlechtického titulu

Student Jan se vášnivě oddal hře na housle a dosáhl skutečně ve hře na tuto královnu hudebních nástrojů virtuozity až okouzlující. Žádal rodiče, aby mohl studií na gymnasiu zanechat a přejít na konzervatoř. Tehdy ovšem hudebníci byli považováni za komedianty (viz Hálkův spis Komediant). Jak by byl mohl otec připustit, aby jeho univerzální dědic se zahodil s nějakým muzicírováním! Tím spíše, že tu byla čáka na šlechtický titul!

A tak můj praděd zatrhl svému synkovi jeho fantastické sny. Ten na to reagoval tím, že se přestal na gymnasiu učit. Nevím, kolik tříd můj děd zdolal, ale rozhodně se nedostal ani do sexty. Nedostudovaný přisel domů a jako panský synek holdoval svému koníčku - houslím. Jinou jeho vášní byla zahrada.  Měli při statku veliký park, jímž protékal i potok. Když Janovi bylo 25 let, vysadil roku 1861 na pozemcích ořechovou alej. Ta alej tam prý dosud je. Chtěl prostě po svém způsobu zvelebit budoucí svůj majetek. Ale u otce, který byl na syna rozhněván pro ztroskotání studií, nenacházel žádné pochopení.

Třetím koníčkem mladého Jana byl lov. Na velkostatku se to hemžilo šlechtickými návštěvami a honba byla vrcholem šlechtických rozkoší. Tyto synovy vztahy otci ovšem nevadily, naopak sám se snažil styky se šlechtou pěstovat a prohloubit. Ale tato skutečnost nestačila k usmíření otce s nedostudovaným synem. Rozpory se spíše stále prohlubovaly. Marně se snaži­la tichá matka zprostředkovat smír.

 

Zánik rodinného impéria Barešových

Stalo se však, že tato dobrá a synovi nakloněná bytost ná­hle zemřela. Otec se oženil znovu. A syn ztratil tak nejen štít matčiny lásky a ochrany, ale měl proti sobě nyní kromě pohněvaného otce i macechu. Rozpory se rozrostly přes únosné meze. Vyvrcholily pak tím, že otec svého syna Jana vydědil, t. j. zbavil práv prvorozenských, a dal mu odbytné 50.000 zlatých, tedy částku relativně velikou. Nedlouho potom však zemřel i otec. Macecha, která neměla nijaký vztah k velkostatku, prodala jej prý za milión korun.

Než se tento prodej uskutečnil, proběhla však léta velkých soudních procesů. Můj děd, jsa nespokojen s vyplaceným odbytným a uváděje, že je v naprostém nepoměru k hodnotě velkostatku, pustil se do soudů s pozůstalostí, a procesy hnal i vyššími in­stancemi. Židovští advokáti - tak mi to aspoň maminka vyprávěla - přesvědčovali ho o jasně vyhrané při. I soudil se můj děd s pl­nou vervou. Ale všechno prohrál! Velkou část jeho odbytného pohltilo palmáre advokátů. Přesto měl ještě dost peněz. Investoval je do kaolinových dolů. Leč netěšil se dlouho z je­jich provozu. Při náhlé povodni byly doly zatopeny a staly se nepoužitelnými.

 

Obchod ve Chválenicích a půjčka od barona Piette

Tím se dědův kapitálek smrskl na částku už malou. Ale stači­la na zařízení drogerie. Avšak osud se ještě nenabažil a zasáhl děda tentokráte požárem, při němž drogerie vyhořela. Pří­činou požáru bylo, že se děd zabýval pyrochemií: výrobou bengálských ohňů a raket. To bylo v Braníku u Prahy. Tehdy už byl děd ženat s Alžbětou, jménem rovněž Barešovou, neboť byla z příbuzenstva. A měli dvouletou dceru Annu, mou maminku.

Děd byl nyní docela na mizině. Nevím, jakým způsobem - snad z inzerátu - se dověděl o možnosti nájmu kupeckého krámku ve Chválenicích čp, 59, pod návsí U Kupců. Majiteli domku byli Sobotovi z čp. 7. Ale kde vzít peníze na nákup zboží?  V této svrchované tísni si děd vzpomněl na své šlechtic­ké známosti. Mezi nimi byl také baron Piette, který již tehdy byl milionářem, založiv v Plzni výtečně prosperují­cí papírnu. Na toho se tedy můj děd obrátil o půjčku. Vy­půjčil si, myslím, 500 zlatých, patrně na směnku.

 

ukupců

Dům ve Chválenicích č. p. 39 U Kupců

 

A tak někdejší velkostatkářský synek a téměř šlechtic, člo­věk ve společenském životě velmi verzírovaný (k jeho známým patřil například i Antonín Dvořák), ovládající bezvadně němčinu, vynikající houslový virtuos, znalý hry v taroky (tuto hru ve Chválenicích znal jen ještě p. vikář a dva učitelé - znám jen jméno učitele Fořtla), přichází v roce 1884 do vsi Chválenic jako žebrák, ke všemu zadlužený. Když nakoupil zboží do krámku, neměl na hotovosti skoro nic. A kšefty byly tehdy malé - většinou se kupovalo na dluh...

 

Čekání na výhru v loterii

Ale můj děd byl nesmírný optimista. Tak například měl losy (srbské a turecké) a abonoval časopis Merkur, který uveřejňoval tahy. Po celý život v této obci žil z naděje, že vyhraje a ještě po jeho smrti jsme s maminkou tahy sledovali. Babička, tedy manželka Jana Bareše, hrá­la zase "lutynku" a máme z této doby doma ještě dva snáře. Měla větší úspěch než dědeček a vyhrála jednou"ambo". Po její smrti jsem jako vnuk dostal velkou plechovou pikslu plnou stříbrných korun, dvoukorun a pětikorun.

O iniciativnosti dědově, bohužel vždy spíše romantické, svědčí, že se za svého chválenického pobytu vydal do Bosny, kde se nabízela podle novin možnost najmout nějaký provoz. Ale navrátil se z té fantastické výpravy totálně zklamán a chudší o další peníze. Pak se nahodila možnost koupě chalupy čp. 55. Pokud vím, stála asi 1400 zlatých. Dům č. p. 39 prodal Jan Bareš rodině Červených, která zde v prvních dvou desetiletích 20. století také vedla obchod. Díky poloze na jižním okraji Chválenic a příjemné obsluze paní Červené sem chodili i zákazníci z Želčan a Chouzov.

 

manželé

Manželé Barešovi před svým chválenickým obchodem č. p. 55 kolem r. 1905 (chybí vchod)

 

Nadaná dcera Anička Barešová

Konečně tedy měl štvanec osudu svou střechu nad hlavou. Své nadané dcerce by byl rád poskytl nějaké vzdělání. Ale na to nebyly pro­středky. Jediné, co si dovolil, bylo, že ji poslal na rok do klášterní školy v Bystřici u Nýrska. Naučila se tam výborně německy a zvládla vynikajícím způsobem hru na klavír. Ale nebylo prostředků, aby jí její otec piano koupil. A tak skoro všechno ze hry zapomněla. Pamatuji si, že když jsme asi v roce 1922 koupili od p. učitele Čečka velké staré křídlo a maminka k němu zasedla se svými notami z klášterní školy, vůbec již neznala rozdíl mezi houslovým a basovým klíčem! Bylo jí tehdy 40 let. Klášterní školu dělala ve svých 16 letech...

Jakkoli byl můj děd - všeobecně vzato - velmi moudrý, sečtělý, vždy ve společnosti sebejistý a triumfující, a pro­to i obecně vážený, jako obchodník byl zcela neprozíravý. Nedokázal obchod, který do nové chalupy přenesl, rozvinout. To mělo připadnout až mému otci...

 

Seznámení mých rodičů Anny a Josefa

Čas běžel a vývoj osudů Barešovy rodiny vzal na sebe zcela novou tvář příchodem mého otce Josefa Tomana do Chválenic, jehož pojala má maminka za manžela. Jak vidím ze zachované korespondence, vedené česky i německy, měla maminka několik nabídek k sňatku. Známost s mým tatínkem zprostředkovala spolužačka maminčina, Kristýna Křepínská, Němka, která byla s maminkou v klášterní škole. Posledně byla hospodyní na faře v Řevnicích u Prahy. Ve známosti hrál roli i inzerát, který dal tehdy tatínek do novin (hledal krám).

Tatínek byl během roku 1900 ve Chválenicích dvakrát a svatba byla dohodnuta. Můj děd Bareš mu poctivě řekl, že na chalupě vázne starý dluh 1500 zlatých, že však doufá, že továrník Piette nebude na zaplacení urychleně naléhat. Tím se dostávám k rodu Tomanů.

 

Majitelé domu ve Chválenicích č. p. 55

Abych měl přesnější údaje o své rodné chalupě, pořídil jsem výtah z pozemkových knih u plzeňského soudu. Podle smlouvy z 15. 12. 1856 vtěluje se právo zástavní na povinnost k vystavění a udržovaní můstku přes příkop erární silnice při domku tomto se nalézající. Jako první vlastníci chalupy jsou uvedeni Jan a Bar­bora Rybářovi dne 6. 12. 1879. Dne 6. 12. 1882 byla chalupa prodána Hynkovi a Anně Kolářovým. Dne 11. 2. 1891 (zřejmě po úmrtí jednoho z manželů) dělí se polovina chalupy na pět desetin. Po desetině dostali: Rozalie Strejcová, Anna Bebrová, Marie Kolářová, Max. Kolář a Aloisie Šubertová. Druhou polovinu měl žijící manžel.

 

topol

Někdejší usedlost u Tomanů č. p. 55 již více než sto let označuje výrazný topol v rohu zahrady

 

Od těchto spoluvlastníků kupuje chalupu můj děd. Stalo se tak jistě o něco dříve, ale knihovní záznam je ze dne 9. května 1893. Tehdy bylo mé mamince 11 let. S tím souvisí další záznam ve vložce C pozemkové knihy: Podle dluhopisu ze dne 15. 3. 1893 vkládá se právo zástavní na pohledávku Julia Piette v sumě patnáct set zlatých, r. č. s 5 % úroky a náklady do sumy 150 zlatých r. č.

Nevím, zda si tu p. továrník Piette zajišťoval knihovně svou starou pohledávku, kterou u dědečka měl z doby před příchodem do Chválenic - snad 500 zlatých, a k níž si nyní děd vypůjčil dalších 1000 zlatých. Možná, že to bylo tak, že onen starý dluh již děd zaplatil a nyní si na koupi chalupy vypůjčil 1500 zlatých. V každém případě ovšem se to zdálo panu baronovi příliš mnoho, a tak už 30. 6. 1893 nacházím v pozemkové knize záznam: Podle postupní smlouvy ze dne 30. 6. 1895 vkládá se převod částky 500 zlatých z pohledávání Julia Piette na Městskou spořitelnu blovickou... Současně se vyzna­čuje přednost spořitelny při uplatnění nároku z této pohledávky před Juliem Piettem.

 

piette

Piettova plzeňská papírna na obraze Augustina Němejce

 

A tak nyní tedy dlužil děd Piettovi 1000 zlatých a spořitelně 500 zlatých. Poslední záznam v knihách týkající se mého dědečka je ze dne 22. 3. 1907: Vkládá se výměnek Janu a Alžbětě Barešovým podle notářského spisu z 19. 3. 1907. To bylo šest neděl po sňatku mého otce s dcerou Jana a Alžběty Barešových, mou matkou (svatba proběhla 7. 2. 1907).

Dne 22. 3. 1907 bylo vlastnické právo převedeno na Josefa a Annu Tomanovy. 8. 5. 1915 se vkládá výmaz pohledávky spořitelny v Blovicích ve výši 500 zlatých a 6. 12. 1916 výmaz pohledávky Julia  Piette ve výši 1000 zlatých. Jak je zřejmé, chalupu otec očistil od dluhů téhož roku, v němž dědeček a babička zemřeli (odešli po sobě v lednu a v únoru 1915).

 

Tatínek Josef Toman

Syn bohatého kupce z Kněžic

Narodil se v Kněžicích, okres Třebíč, dne 13. února 1878 jako syn Josefa Tomana původem z Polné a Antonie rozené Fouskové, dcery měšťana Františka Fouska v Brtnici. Ve svém křestním listě je tatínek uváděn jako syn "kupce a celoláníka". Jeho rodiče si totiž zřídili v Kněžicích obchod a postupnými nákupy pozemků založili velkou usedlost. Ačkoli měli devět dětí, byli velmi úspěšní v podnikání a tak pilní a zdatní, že se vyšinuli na první rodinu v Kněžicích, majetkově i společensky. Žel, i zde mělo dojít ke katastrofě! Byla-li jednou z příčin ztroskotání mého děda Bareše hra na housle, byly příčinou tragédie mého děda Tomana předsudky.

 

Rodinná roztržka kvůli chudé dívce

Můj otec, Josef Toman, kterého dal jeho otec vyučit kupcem a který v tomto oboru sliboval mít velký úspěch, byl předurčen, aby se stal dědicem statku a velmi prosperu­jícího krámu. Ale tatínek se zamiloval do chudého děvčete! A to byl počátek katastrofy.

Vydědil-li mého děda můj praděd Bareš pro neúspěch ve studiích a komediantství, stejně odňal právo dědické mému otci děd Toman. Dal-li můj pra­děd Bareš mému dědovi 50.000 zlatých, dostal můj vyděděný otec 5000 korun. Můj děd se s tím nesmířil a pustil se do procesů. Můj otec se s tím smířil a oženil se s těmi 5000 korunami s dcerou mého děda Jana Bareše, mou matkou.

Rozhodnutí děda Tomana z Kněžic bylo zárodkem zkázy kněžické slávy. Kdežto otec, kdyby si byl směl vzít svou chu­dou nevěstu a převzít dědictví, byl by při své obchodnické zdatnosti živnost i grunt povznesl. Zeť - učitel, který pojal za manželku dceru děda Tomana, tedy mou tetu, přivedl statek i krám na buben! V dražbě bylo všechno prodáno a pole se dostala mezi něko­lik kněžických sedláků. Největší část koupil rod Vávrův, dnes Pejchalův, s nímž tatínek udržoval korespondenci až do své smrti a já v ní pokračuji.

Je to takřka románové, ale je to ryzí pravda, že se ve Chválenicích v chalupě čp. 55 setkali jako manželé dce­ra ztroskotancova se synem ztroskotancovým. 5000 korun, které tatínek do Chválenic přinesl, byla pěkná částka, povážíme-li, že šlo o rok 1907. A přece to byla suma malá, když otci po sňatku připadl úkol, aby starou chalupu opravil a hlavně aby rozvinul stagnující a ne­výnosný obchůdek.

 

Chválenický obchodník Josef Toman

Jakmile se otec ujal krámu, padlo mu okamžitě do oka, co můj všestranně verzírovaný, ale obchodnicky nepraktický dědeček nepostřehl za 15 let.  Do krámu se totiž za děda Bareše nechodilo ze silnice, nýbrž přes kuchyni, tedy dvorkem, a tam, kde později byl vchod do krámu, byla prostě zahrádka. A tak první, co tatínek udělal, bylo, že prorazil krámské dveře přímo na silnici. Viděl v tom záruku růstu.

A skutečně: jeho hoževnatosti a nesmírné píli (nosil např. na zádech demižony kořalky a vína do Nebílov a jiných obcí hostinským před tancovačkami; vstával řezníkům a forma­nům jedoucím z Nepomucka do Plzně i ve 3 hodiny ráno; krám měl otevřen i do nočních hodin, ba i v neděli, což bylo trestné - dostal několikrát od hejtmanství pokutu), tedy této jeho agilnosti se podařilo zakrátko zvedat roční bilance.

Pak přišla (první světová) válka. Tatínkovi přiřkli aprovizaci, t. j. výhradní prodej na lístky. Podařilo se mu uchránit se vojenské služby, i mohl se cele věnovat obchodu i za války. Když můj dědeček a babička v roce 1915 zemřeli, stál tu již aktivně zavedený a prosperující obchod.

 

tomanovi

Rodina Josefa Tomana s dědou a babičkou Barešovými před obchodem kolem r. 1911

rodina 2

Josef Toman se synem Fortunátem a jeho manželkou ve 30. letech (vpravo benzinová pumpa)

 

Kronikář Josef Boehm zapsal do poválečné obecní kroniky ještě jeden příběh: V roce 1911 se zastavil v obchodě u Tomanů ve Chválenicích baron Julius Piette (1864 - 1916) a upomínal Barešova zetě o nevyřízený dluh. Josef Toman mu měl po počátečním zdráhání podle kronikářovy informace zaplatil v nové měně polovinu - 2000 korun.

 

Konec obchodu ve Chválenicích č. p. 55

Otec obchod provozoval do roku 1950. V obchodě byla zpočátku i c. k. prodejna střelného prachu a ve třicátých letech byla před obchodem dokonce zřízena benzinová stanice. Po vypuknutí války byla stanice kvůli omezenému přídělu benzinu uzavřena, ale nádrž na 5000 litrů benzinu je na jejím místě v podzemí dodnes. 

 

benzinobchodník

Vlevo: rodina JUDr. Fortunáta Tomana s obchodníkem Josefem Tomanem před benzinovou pumpou r. 1943, vpravo: Josef Toman v obchodě roku 1948

 

V roce 1950 byl Josef Toman nucen předat rodinný obchod Jednotě. V roce 1964 se přestěhovala Jednota do samo­obsluhy, zřízené v bývalém sále Kašparových na horním okraji chválenické návsi. Tři pokusy zachránit krám pro distribuci v hořejší části obce selhaly. Dvakrát byly provedeny podpisové akce, jimiž se "hořejšáci" domáhali zřízení filiální prodejny, protože samoobsluha je, zejména pro lidi staré, neúnosně odlehlá. Nutno uvážit, že dříve se chodilo z našeho krámu s nákupem dolů, nyní však do vrchu! Při závěrečném jednání o věci ve veřejné schůzi konstatovali představitelé Jednoty, že krám v čp. 55 neodpovídá hygienickým předpisům, a není proto způsobilý pro prodej potravin. Jednota nám dala výpověď.

 

josef

Josef Toman před prodejnou Jednoty před rokem 1964

 

Rozhodli jsme se tedy, ještě za otcova života, přeměnit krám na obývací prostor, zazdít krámské dveře a zřídit před chalupou zahrádku. Tím se zevně vrátila chalupa, do úpravy, jakou měla za mého dědečka Bareše. Otec zemřel 30. února 1967, překročiv tedy 89 let.

 

Ve Chválenicích 16. 6. 1973

podpis

 

 


 

JUDr. Fortunát Toman (1908 - 1993)

Fortunát Toman se narodil ve Chválenicích rok po svatbě svých rodičů, v r. 1908. Po dědečkovi Janu Barešovi zdědil umělecké sklony, po tatínkovi zodpovědnost, po obou pak cílevědomost a organizační schopnosti. V šestnácti letech založil ve Chválenicích první junácký oddíl, Družinu lišek, a stal se i prvním jednatelem chválenického sportovního klubu (viz První fotbalový klub 1930 - 1933) .  Psal básně a a pohádky. Jako umělecký pseudonym si zvolil jméno svého dědečka Jana Bareše. Byl silně duchovně zaměřen a k dědictví meziválečného katolického básnického proudu se také přiřazoval. Vedle dvou básnických sbírek (První květy, Na dětských strunách) zanechal nezanedbatelnou rukopisnou pozůstalost, mj. baladickou pohádku o slepé Marušce, obdařené darem čistého srdce a vidoucího ducha.

 

hádanka 1

hádanka 2

hádanka 3

 

Během roku 1930 publikoval dvaadvacetiletý Fortunát Toman pod pseudonymem Jan Bareš v dětské příloze deníku Národní politika několik hádanek zvaných Ráček

 

 Fortunát Toman absolvoval Právnickou fakultu Karlovy univerzity včetně doktorátu. Jeho nadějnou profesní dráhu však zlomila padesátá léta. Režiséři procesů padesátých let využili Tomanovo duchovní zaměření a přiřadili básníka ke spiknutí katolických intelektuálů. Byl zatčen, odsouzen a vězněn. Po návratu následovala zaměstnání v zemědělství a osamělé živoření v důchodu.

 

fortík

Vánoce 1991: Fortunát Toman (vlevo) s přítelem Miroslavem Němcem v klubovně poslední generace chválenického woodcrafterského klubu Delawarů

 

Osamělý však Fortunát Toman rozhodně nebyl. Spolu se svým kamarádem Miroslavem Němcem ve volných chvílích pracoval s několika generacemi chválenické mládeže. Až do své smrti v roce 1993 byl věrný svým junáckým myšlenkám. Byl spoluzakladatelem Vlastivědného spolku pro Chválenice a okolí a spolu s Miroslavem Němcem byl i oporou faráře Josefa Mudrocha při péči o kostel sv. Martina a o farnost.   Bohužel, veškerá jeho pozůstalost byla zřejmě po jeho úmrtí likvidována.

Jiří Sankot