Kalendář

Po Út St Čt So Ne
25 26 27 28 29 30 1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31 1 2 3 4 5

Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

 

Rozcestník na další stránky

Vyberte si, kam dále se chcete vydat:

škola

hospodo

region

muze

volný čas

státní

další odkazy

 


Hledáte novou práci?

nabídka


 

Aktuality na Facebooku 

 

  


Obsah

HISTORIE ŽELČAN A CHOUZOV

PhDr. Miloslav Bělohlávek, Jiří Sankot

 

Želčany

Stejně jako ostatní obce v okolí Chválenic, také Želčany se ob­jevují v historii poměrně pozdě. Prvé zprávy o nich přináší berní rejstřík Plzeňského kraje z roku 1379. Tehdy patřily několika ma­jitelům. Jménem známe Martina Mladotu a Hohnibera, jimž patřilo asi šest statků, jeden statek byl svobodný. Během krátké doby však tito drobní zemané svá práva v obci ztratili nebo prodali. V roce 1401 byly Zelčany již součástí rozsáhlejšího statku roky­canského proboštství spolu se Zikovem, Chýnovem, Habrovou, Bří­zou, Němčovicemi, Klabavou a Lučištěm. Proboštství rokycanské bylo za válek husitských zničeno a vesnice král Zikmund zastavoval různým šlechticům. V průběhu 15. století bylo však proboštství znovu obnoveno. Rokycanští půjčili králi Ferdinandovi I. v roce 1546 500 kop grošů českých, a za to jim král zastavil proboštský statek s podmínkou, že budou chovat dva kněze.

Město Rokycany se hospodářsky vzmáhalo a roku 1575 koupilo od císaře Maxmiliána II. za 4742 kop 40 gr. českých statky pro­boštství. Tak se Rokycany staly plnoprávnými pány Želčan. Z dru­hé poloviny 16. století máme také dvě zprávy o Želčanech. Roky­canští jako vrchnost žádali roku 1566 chválonického faráře Ondře­je, aby odpustil placení desátků obyvatelům Želčan, a to Janu Lanchutovi a Semerovi. Lanchutovi vyhořelo stavení a neměl pro­středky na výstavbu, natož na placení desátků. Farář Ondřej si však nedal říci a Lanchuta vsadil do vězení. Proto purkmistr a rada města Rokycan žádala arcipryšta (arciděkana) Jiříka Ne­tolického v Plzni, aby jako Ondřejův nadřízený mu přikázal pro­pustit želčanského Lanchuta. Jak věc dopadla, nevíme.

Rokycanští byli od válek husitských utrakvisty, proto se posta­vili přirozeně proti Ferdinandu II. Po Bílé hoře Jim byl majetek zčásti zkonfiskován. Upadli do finančních nesnází, a proto museli v roce 1630 prodat Zelčany a své poddané ve vsi Němčovicích Kar­lu Kryštofu Kokořovcovi na Nebílovech za 2200 kop gr. Od té doby se staly Zelčany součásti nebílovského panství a prodělá­valy své vnější osudy spolu s Chválenicemi až do konce feuda­lismu. Nejen blízkost obcí, ale především skutečnost, že byly s nimi v rámci jednoho dominia, ještě více vedla k tomu, že se sblížily a kontakty mezi obyvateli byly velmi těsné.

Želčany nebyly nikdy příliš velkou obcí. Zdá se, že počet sel­ských usedlostí byl od prvé zprávy o obci stále stejný. Když se po třicetileté válce v roce 1654 dělal prvý soupis poddanských used­lostí, bylo v Želčanech sedm selských statků a dva pusté. Tehdy tu hospodařili Vít Šulc, Bartoloměj Nanezlovský, Matěj Zežule, Ka­rel Pavlovský, Jakub Roubíček, Tomáš Škála a Jan Štreibl. Pusté usedlosti byly Andresovský dvůr a dvůr Jana Tikla. Těmto všem hospodářstvím patřilo 325 strychů polí, z nichž se na zimu osívalo 51 strychů a na jaře 39 strychů. Sedláci měli 12 koní, 10 krav, 9 ja­lovic, 17 kusů vepřového dobytka.

Hospodářská situace se nelepšila. Poddaní na tom byli stále špatně a pokud to šlo, raději z gruntu odešli, aby se vyhnuli tí­živým povinnostem vůči vrchnostem. Za 24 roků se prováděla kon­trola stavu zjištěného berní rulou. V Želčanech to vypadalo zle. Ze sedmi usazených usedlostí v roce 1654 zbyly v roce 1678 pouze čtyři, a to Víta Šulce, na níž tehdy hospodařil Tomáš Krňoul, Bar­toloměje Nanezlovského, kde seděl Filip Špička, Jakuba Roubíč-ka, nyní s Janem Bystřickým, a Tomáše Skály. U ostatních jsou poznámky, že jsou neosazené.

Starý katastr, berní rula, během doby zastarala, a tak bylo potřebí vypracovat nový. Takzvaný tereziánský katastr byl pro Zelčany sestaven v roce 1716. V té době už byly všechny used­losti obsazeny. Bylo jich devět. Uvádíme jména hospodářů, v zá­vorce jsou majitelé z roku 1654. Byli to: Jan Krňoul (Vít Šulc), Jan Benda (Filip Špička, Nanezlovský?), Vít Šimek (Matěj Zežule) Mariána Andresová, Václav Karel (Karel Pavlovský), Vojtěch Bys­třičky (Jakub Roubíček), Václav Skála (Tomáš Skála), Ondřej Po­lák (Jan Tikl), Štreibl, Václav Hejsek (Jan Štrejbl). Vedle toho v obecní kovárně žil kovář František Holý. Komise, která kon­trolovala zmíněný katastr, uváděla, že pole jsou bahnitá, mokrá, břidličnatá a kamenitá. Půda byla zařazena do sedmé bonitní tří­dy, což značilo, že výnos byl trojnásobek výsevu. Hospodáři však byli značně bohatí, měli velké výměry polí.

Podle osazených usedlostí vidíme, že Zelčany byly malá ves­nička, podle přiznání chválenického faráře měly v roce 1677 asi 32 obyvatel, v roce 1700 asi 80 a 1713 kolem 81. Do konce 18. sto­letí se však počet obyvatel téměř zdvojnásobil. Počet dvorů zůstal sice stejný, ale přibyly podružské chalupy, které neměly žádné pozemky. V roce 1787 bylo podle josefského katastru v Želčanech již 17 usedlostí, a to: Václav Krňoul (dvůr], vdova Bystřička (dvůr), Martin Fiala (dvůr), František Sedlák (chalupník), dvě obecní chalupy, Václav Skála (podružská chalupa), Jan Zykmund (pod-ružská chalupa), Vojtěch Mikeš (podružská chalupa), Martin Mi­keš (podružská chalupa), Filip Skála (dvůr), Madlena Mikešová (podružská chalupa), Mates Suchý (dvůr), Vavřinec Kozák (dvůr), Václav Nolč (dvůr), Jan Zykmund (dvůr), Lidmila Baborová (pod­ružská chalupa). Želčany byly vysloveně zemědělskou obcí, kde selská vrstva měla převahu. Podle seznamu obyvatelstva z roku 1813 žilo v obci či spíše k ní patřilo 131 obyvatel. Z tohoto počtu připadlo na sedláky 37,5 procenta, na půlsedláky 16 procent, na po­druhy bez chalup 35,8 procenta a na vdovy se sirotky 10,7 procenta. Po Chválenicích a Střížovicích to byla na šfáhlavském panství obec, kde byl selský stav zastoupen nejpočetněji.

Od poloviny minulého století obec téměř nerostla. Přibylo ně­kolik domů, ale stav obyvatelstva zůstával stejný. V roce 1846 tu bylo 20 domů a 140 obyvatel, roku 1878 23 domů a 151 oby­vatel, roku 1893 25 domů a 150 obyvatel, roku 1913 27 domů a 139 obyvatel, 1924 27 domů a 147 obyvatel, 1930 27 domů a 134 oby­vatel.

Tak jako se vcelku neměnil stav vesnice, tak se také žilo. Dlouho se udržoval stejný způsob hospodaření, až poslední čtvrtstoletí mi­nulého věku přineslo jisté změny do zemědělské práce. V osmde­sátých letech se objevila první mlátička s dvěma klikami, ruční, říkalo se jí „klatovka". První žentour byl zaveden roku 1883, a to u V. Štolby. Ještě předtím se snažili mnozí rolníci pohánět mlá­tičky pomocí houpaček upevněných na vodře, ale tyto pokusy se neosvědčily. Později byly žentoury nahrazeny benzínovými moto­ry. Byla to však až elektrifikace obce v dvacátých létech, která rozšířila zemědělskou techniku. Po první světové válce se začaly zavádět vyorávačky, sekačky na trávu, na obilí, obracečky, šro­tovníky, překulovače, mlýnky na viku, krouhačky na řepu a tu­řín. Vzhledem k tomu, že Zelčany byly zemědělská obec, nebylo tu mnoho řemeslníků.

Koncem minulého století, s vývojem pokroku v zemědělství, za­čal zde také společenský a spolkový život. V Želčanech vznikla Hospodářská beseda, která jistě měla značný význam pro zvýšení úrovně hospodaření. Před první světovou válkou byla v obci za­ložena organizace zemědělské agrární strany a pak sociálně demokratické strany. V roce 1929 byl v obci založen Sbor dobro­volných hasičů.

Komunikační spojení bylo dobré, neboť obcí procházela státní silnice. Okresní silnice od Chouzov a Olešné byla vystavěna v ro­ce 1878. Když však byla postavena železnice, museli obyvatelé docházet do Nezvěstic a také pozdější autobusové spojení se obci dlouho vyhýbalo. Protože obyvatelé byli odkázáni pouze na země­dělství, které však všechny neuživilo, jsme svědky v osmdesátých letech minulého století značného vystěhovalectví do Ameriky.

Hospodářská krize třicátých let a nacistická okupace měly na život v obci stejně neblahý vliv jako všude jinde.

 

Chouzovy

Vnější historie obce je poměrně chudá; Poprvé se vyskytuje v ro­ce 1379 jako součást panství vlčtejnského, které patřilo mocnému rodu jihočeských Rožmberků. V pestré mozaice roztříštěných drob­ných viadyckých statečků na Plzeňsku to bylo rozsáhlé dominium, neboť k němu patřilo 12 vesnic. Chouzovy byly jednou z největ-ších vsí tohoto statku, bylo tu osm dvorců. Své osudy prodělávala vesnice s Vlčtejnem, který v roce 1421 dobyl Žižka.

Mezi roky 1587 a 1589 prodal Kryštof z Roupova vlčtejnské pan­ství Janu Hradišťskému z Hořovic, který je připojil k Hradišti u Blo-vic. Tak se také Chouzovy dostaly k Hradišti a v jeho svazku s ostatními obcemi prožívaly svůj osud až do konce feudalismu, do roku 1848. Třebaže byly v těsném sousedství Želčan i Chválenic a školou i farou byly s nimi spojeny, přece jen život tu byl tro­chu odlišný. Například i příbuzenské vztahy byly mezi nimi dosti obtížné až do roku 1781. K sňatkům musela vrchnost přivolovat a svůj souhlas nedávala ráda, poněvadž šlo o cizí panství. A ještě po roce' 1848, kdy byly položeny základy k obecní samosprávě, byly Chouzovy svázány s bývalým hradišťským panstvím, neboť tvořily s Vlčtejnem a Chlumánky jednu obec.

Když se Chouzovy vyskytují poprvé v historii, mají již osm dvo­rů. Je to tedy obec na tehdejší poměry dosti velká. Během doby však zaostávala ve svém rozvoji, ba dokonce usedlostí ubývalo.

Z třicetileté válce máme zachován soupis poddaných hospo­dářů a v něm v tzv. berní rule z roku 1654 je zachyceno jen 6 sed­láků. Byli to: Petr Vít (1674 Jan Vít), Mikuláš Nykl, Lukáš Bláha, Jan Kajer (1674 Jiří Kajer), Beneš Karouš (1674 Matěj Karouš), Mar­tin Bárta (1674 Jan Bárta). Za šedesát let se pořizoval nový ka­tastr, tzv. tereziánský (1715). Podle něho bylo v Chouzovech šest usedlostí a všechny byly značně velké. Měly od 30 do 60 strychů pozemků. Stejně jako ve Chválenicích a Želčanech výnos půdy před­stavoval trojnásobek výsevku.

Obec se sice dlouho držela na tak malém počtu usedlostí, ale v roce 1829 chválenický farář uvádí, že Chouzovy mají již 16 do­mů a 103 obyvatel. Počet domů stoupal, ale stav obyvatelstva ne-doznával velkých změn. V roce 1878 tu bylo 20 domů a 107 obyva­tel, v roce 1893 21 domů a 116 obyvatel, v roce 1913 21 domů a 116 obyvatel, v roce 1924 21 domů a 112 obyvatel, v roce 1930 24 domů a 124 obyvatel.

Vzhled obce se začal měnit až po světové válce, předtím tu byla dosti ubohá stavení. V roce 1896 máme záznam, že zdejší do­my jsou většinou stará dřevěná stavení krytá slámou. Vesnice by­la téměř ve všem závislá na Želčanech. Ve vesnici byly po první světové válce zastoupeny tři politické strany, a to agrární, sociál­ně demokratická a komunistická.

Zemědělství nebylo v obci tak pokročilé jako v blízkých Želča­nech a Chválenicích. Rozvoj zemědělství uspíšila až elektrifikace v roce 1923, neboť v roce 1937 tu nacházíme již 17 elektrických motorů. Obyvatelstvo bylo závislé především na zemědělské výro­bě, řemeslníci, pokud tu byli, dojížděli za prací do okolí.