Velké vlakové neštěstí u Zdemyslic roku 1890

Jiří Sankot

• VELKÉ ŽELEZNIČNÍ NEŠTĚSTÍ MEZI BLOVICEMI A ZDEMYSLICEMI
• Popis neštěstí
• První svědek z Nezvěstic ve Vídni
• Mrtví, ranění, oprava tratě a zájem novinářů
• MIMOŘÁDNÉ VYDÁNÍ PLZEŇSKÝCH LISTŮ
• První ucelené zpravodajství o tragédii
• Očité svědectví cestujícího z kupé II. třídy
• Svědectví z převráceného vozu
• První zprávy o osudech raněných
• Svědectví z německy psaného deníku Bohemia
• ZPRAVODAJSTVÍ DENÍKU NÁRODNÍ LISTY
• Postřehy a poznatky redaktorů z terénu
• První přehled raněných
• Svědectví dopisovatele z Blovic
• Svědectví spálenopoříčského lesmistra Wagnera
• Zprávy o dalších zraněných osobách
• Ředitelství c. k. drah v Plzni ke článkům Národních listů
• DALŠÍ SVĚDECTVÍ Z MÍSTA NEŠTĚSTÍ
• Nová fakta od redakce listu Pozor
• Svědectví korespondenta listu Oesterreichisches Volksblatt
• Svědectví pro týdeník Zlatá Praha
• NA STEJNÉM MÍSTĚ PO TŘINÁCTI LETECH...
• Únor 1903 – obraz neštěstí v tisku
• Říjen 1903 – soudní proces a nová fakta

Velké železniční neštěstí mezi Blovicemi a Zdemyslicemi

Popis neštěstí

V noci z pondělí 5. na úterý 6. srpna 1890 se nedaleko Chválenic odehrála na dráze císaře Františka Josefa tragédie. K  neštěstí došlo před půlnocí 5. srpna na kamenném železničním mostě jižně od obce Zdemyslice (tehdy Domyslice). Příčinou neštěstí byla bouře s přívalovým deštěm. Rok 1890 byl všeobecně velmi vlhký, počátek června a září přinesl povodně, z nichž ta z počátku září se neblaze zapsala do historie celé země. Připomeňme, že při ní byl v Praze zbořen Karlův most.

Místo nočního neštěstí ze srpna 1890 (GPS 49.5999875N, 13.5221714E) je od Chválenic vzdušnou čarou vzdáleno pět kilometrů, od Želčan dokonce přes les jen tři kilometry. Pojďme si představit událost, která ve své době otřásla celým okolím.

Velké povodně z počátku září 1890 v Praze a v Plzni na Radbůze

Osobní vlak č. 17 vyjel 5. srpna ve 14:15 hod. z Vídně směrem do Chebu. Souprava se skládala z parní lokomotivy, tendru a  11 vozů. Ve 21 hod. zastihly u Protivína vlak silná bouřka a prudký déšť. V tomto počasí dojel vlak před 23. hodinou do Blovic. V té době měl již vlak čtrnáctiminutové zpoždění. Ve 23:30 se vlak v bouři a dešti vydal na cestu z Blovic do Plzně.  Mezi cestujícími byli vedle obyvatel Plzeňska také účastníci lesnického sjezdu v Písku, a především větší množství osob, které směřovaly za lepším životem do Ameriky. Šlo o rodiny z Uher, Maďary, Slováky a Chorvaty, ženy, muže a děti.

Když vlak přejížděl most klenoucí se přes Podhrázský potok u Zdemyslic, došlo k jeho vykolejení. Osudové místo se nacházelo na kilometru č. 327,7 mezi strážními domky č. 249 a 250. Most se sice soupravě podařilo ještě překonat, ale přibližně po dvaceti metrech se rozlomil, načež se lokomotiva a vagóny zřítily  ze 17 metrů vysokého náspu. Konkrétně parostroj skončil společně s tendrem a prvním vagónem na jedné straněnáspu a většina ostatních vozů na straně druhé. Jeden vagón zůstal stát na trati. V době neštěstí bylo ve vlaku vedle personálu 78 cestujících. Zemřely čtyři osoby – strojvůdce František Černý, topič Josef Šlossar, manželka vrchního kon­duktéra Barbora Kolářová z Plzně, a malé dítě. Mimo to bylo deset osob zraněno těžce a dvaatřicet lehce.

Neštěstí bylo způsobeno podemletím středního pilíře kamenného mostu, který vede přes Podhrázský potok. Ten byl v osudové chvíli silně rozvodněn. Na své osmikilometrové cestě od pramene u Letin totiž potok dodnes protéká pěti většími rybníky, z nichž u čtyř se 5. srpna 1890 v důsledku přívalového deště protrhly hráze. Jednalo se o Velký rybník v Letinech, Pozorku v Drahkově, rybník v Chocenickém Újezdě a Mlýnský rybník v Seči. Běsnící potok vymlel půdu až k základům pilíře mostu. Pod tíhou vlaku se pak most zbortil.

V Plzni neměl dlouho nikdo žádné zprávy o tom, proč osobní vlak od Vídně nedorazil na zdejší nádraží. Zpravodajskou službu pro plzeňskou stanici tehdy plnili kurýři. Původně se měl kurýr s vlakem setkat v Blovicích, ale kvůli zpoždění vlaku bylo křižování určeno blíže Plzni, u Starého Plzence. Sem ale souprava již nedorazila. Kurýr se proto vydal vlaku naproti do Nezvěstic a odtud na místo neštěstí. Zatím již do Plzně s více než hodinovým zpožděním dorazila zpráva o neštěstí, a za kurýrem byly vyslány dva pomocné vlaky. Po čtvrté hodině ráno přivezli kurýr a oba vlaky do Plzně první zraněné.

Poškozený viadukt (Zlatá Praha)

První svědek z Nezvěstic ve Vídni

Do Vídně nepřišly po celý následující den o neštěstí u Blovic žádné zprávy. Ani v Gmündu, kde měl zničený vlak předchozího dne na své osudové cestě velkou zastávku, nedošly toho dne žádné zprávy. Po celý den zde čekali na rychlík od Plzně, který měl přijet ráno v 7:20 hod. První část vlaku dorazila přes Klatovy až v půl deváté večer, druhá část dokonce až v 11 hodin dopoledne následujícího dne. Vlakem přijel také muž, který jel do Vídně od Karlových Varů, ale v Nezvěsticích jeho vlak zastavilo železniční neštěstí. Svědectví tohoto muže otiskl 7. srpna deník Národní listy:

O 12. hodině ranní stavěl nás rychlík v Nezvěsticích, kdež měl zdržeti se až do příjezdu osobního vlaku z Vidně. Když tento nepřijel, stávali se cestující netrpělivými a tázali se, co se stalo, načež dostali odpověď, že parostroj osobního vlaku vídeňského se pokazil a že pa­rostroj rychlíku musí osobnímu vlaku přispěti ku pomoci, což se skutečně také stalo. Po půl hodině vrátil se parostroj do stanice nezvěstické a v kupé a vozech nákladních nalézali se raněni.

V jednom vozu nalézala se mrtvola děcka, dále jedna žena, jejíž tělo bylo pokryto strašnými ranami. Jedna dívka byla pohmožděna. Ženy vystoupily z vlaku a odebraly se za strašných bolesti na nádraží, kamž ubíral se také jeden muž s roz­bitou hlavou, podporován dcerou, která náhodou zraněna nebyla. Pohled na nešťastníky byl strašný. Po 2 1/2 hod. přijel druhý transport raněných.

Přítomni muži, ženy i dívky strhávali vlastní své prádlo, aby jim mohli obvázáni býti ranění. Ve prospěch raněných uspořádána sbírka. Také cestující, kteří přijeli rychlíkem, obdarovali je vínem a prádlem. Jedna zraněná žena, krvácejíc z mnoha ran, dala děcku svému na vzdor svým bolestem prs, by je upokojila.

Ilustrace k neštěstí (Das Interessante Blatt)

Mrtví, ranění, oprava tratě a zájem novinářů

Do Prahy dorazila zpráva o neštěstí již ráno 6. srpna 1890. Na místo nehody se vypravil plzeňský fotograf Antonín Kotschanderle, u kterého si některé listy objednaly pořízení fotografií. Během několika dní se tak mohli čtenáři českého a rakouského tisku nejen dočíst o jedné z největších katastrof v historii železnice u nás, ale zároveň měli možnost spatřit na stránkách týdeníků Světozor a Zlatá Praha na vlastní oči obraz zkázy. Zatím na místo tragédie pěšky přicházely tisíce lidí a nevěřícně si celou scénu prohlíželi.

Prvním úkolem po tragédii bylo postarat se o zraněné cestující a dopravit je do plzeňské nemocnice. Po rozednění se začalo pracovat na odstranění trosek vlaku a zároveň na opravě zborceného mostu. Na místo neštěstí byla přivezena lokomotiva s jeřábem, s jehož pomocí byly zvedány vozy a odstraňovány trosky. Zároveň dělníci pracovali na  nejnutnějších opravách klenutí porušeného mostu. Práce probíhaly dnem i nocí. Dráha stanovila dobu potřebnou k opravě tratě na 8–10 dní, ale již 12. srpna přinesly listy zprávu c. k. železniční dopravy v Praze, že překážka na trati České Budějovice – Plzeň je zcela odstraněna a není již nutné objíždět úsek po trati Plzeň-Klatovy-Horažďovice.

Podařilo se také identifikovat nejmenší oběť neštěstí, dvouleté děvčátko. Šlo o Terezii Kovacsovou, která cestovala společně s maminkou a bratrem Aloisem. Podle některých svědků měla matka zesnulého dítěte spadnout do rozvodněného Podhrázského potoka a utonout. Ukázalo se však, že se společně se synem nachází mezi zraněnými v plzeňské nemocnici. Přesto se nadále šířily zprávy o utonulých v Podhrázském potoce. 18. srpna například přinesl deník Čech zprávu, podle které měla být z nedaleké řeky Úslavy vytažena mrtvola ženy, velmi pěkně oblečené a ověšené šperky.

18. srpna 1890 přinesly listy zprávu, že z plzeňské nemocnice byli všichni uherští vystěhovalci propuštěni a pokračují ve své cestě do vysněné Ameriky. Také Slováci se již v nemocnici zotavili a měli být posláni na další cestu. Výstavba nového mostu dala pracovní příležitost celé řadě občanů vsi Zdemyslice, což pomohlo ke snížení nezaměstnanosti.

V době neštěstí byla železnice stále ještě novinkou, výkřikem techniky, a tragédie tak pochopitelně zajímala nejen obyvatele okolních měst a vsí, ale také čtenáře nejvýznamnějších českých a rakouských listů. Při popisování události se budeme opírat o svědectví uvedená v periodikách Plzeňské listy, Národní listy, Národní politika, Pozor a Zlatá Praha. Obrazové svědectví nám podají formou ilustrací rakouské týdeníky Das Interessante Blatt  a Neuigkeits-Welt-Blatt, prostřednictvím Kotschanderlových fotografií pak české týdeníky Světozor a Zlatá Praha.

Přes tragickou bilanci nedosáhl počet obětí nehody tak vysokého čísla, jako například železniční neštěstí u Cerhovic a Újezda na Berounsku nad ránem 10. listopadu 1868. Tehdy v plné rychlosti narazil do stojícího vlaku, směřujícího z Plzně do Prahy, nákladní vlak a nehoda si tehdy vyžádala 35 mrtvých a 60 zraněných. O této nehodě se můžete více dočíst zde.

Lokomotiva a vagon na levé straně náspu (Zlatá Praha)

Mimořádné vydání Plzeňských listů

První ucelené zpravodajství o tragédii

V úterý 6. srpna 1890 vyšlo v Plzni mimořádné číslo Plzeňských listů, které se věnovalo čerstvému neštěstí na trati u Blovic. Tento list také přinesl první autentické svědectví z tragédie. Přestože se originál tohoto mimořádného vydání nedochoval, můžeme si první svědectví přečíst díky tomu, že je vzápětí přetiskly deníky Národní listy a Národní politika. Bezprostřední dojem z události vyjádřil redaktor Plzeňských listů následujícím způsobem:

Včerejší noc zůstane navždy zaznamenána písmem nezahladitelným v řadě strašlivých těch události, jež rozechvívají srdce až do posledních záhybů. Na trati mezi Blovicemi a Nezvěsticemi (dráha císaře Františka Josefa) odehrál se totiž roz­rušující akt, jehož následky do nynější chvíle těžko věru odhadnouti... Péro třese se nám v rukou při sepisování zprávy této – než povinnost referentská nám velí, bychom se opanovali a sdělili veřejnosti vše, co dosud o hrozné katastrofě jsme zvěděli:

Na dnešek v noci a sice asi o půl třetí došla do Plzně zdrcující a strašlivá zvěst, že na trati mezi Blovicemi a Nezvěsticemi stalo se o půl dvanácté veliké neštěstí, vlak totiž že vyjel s kolejí a spadl z vysokého náspu do rozvodněného potoka, přičemž mnoho že lidí přišlo o život a značný počet že je raněných. Jak snadno lze pochopili, způsobila zpráva ta v městě našem pravě zděšení. Nejistota, strach šířila se kvapem. Mnozí ihned hodlali se vypra­vili na místo neštěstí — než nebylo to tak snadno. Krátce totiž před tím zuřila u nás hrozná bouře trvající přes půl páté hodiny, přičemž pravé spousty vody vychrlily se na zem.

Tím ovšem jízda na místo tak postižené stala se přímo nemožnou. Zatím však došly do Plzně nové zprávy, jež zněly již zřetelněji. Z těch uvádíme toto: Za strašného hromobití a neobyčejného lijáku vyjel osobni vlak z Blovic do Nezvěstic. Proudy vody hnaly se přes trať a ohrožo­valy tuto na mnoha místech. Z jednoho vozu želez­ničního, v němž seděl jakýsi Francouz, voláno na strojvedoucího, by zastavil. Než tento, řídě se svým náhledem, neposlechl. Zatím voda stále stoupala až sahala k stupátkům jednotlivých vagonů, i Cesta ta byla strašná — k nepopsáni.

V tom pojednou počaly se vagony kolísati a ztráceti rovnováhu. Hrozný praskot otřásal vzduchem. Výkřiky z jednotlivých vozů mísily se v příšerný ten hukot. V tom pojednou povolily úplně podemleté koleje zahýbaly se v nepopsatelné záhyby a již vlak řítil se z vysoké navážky dolů.

Vařící voda zasyčela v lokomotivě tak pronikavě že slyšeti to bylo daleko. Byly to hrozné okamžiky— tak aspoň napsal nám ihned jeden z účastníků — jež vryji se dojista každému z přítomných navždy v paměť. Vše nyní letělo s ohlušujícím rachotem dolů. Připadalo to prý, jako by řítila se obrovská skála v bezednou propast. Vozy jeden od druhého se odtrhly a počaly se kutáleti.

Štěstí ještě, že byla země bahnitá následkem neobyčejného lijavce a že tudíž padající vozy hlu­boko se do ni zaryly... Chvíli na to panovalo kolem děsné ticho, přerušované pouze vířením rozbouřených živlů. V krátce však již rozlehl se kolem pláč, zmatené volání, modlení a úpěnlivé prosby, šílené přímo výkřiky, jež splývaly v jednu děsnou směsici zvuků.

Dvě Kotschanderleho fotografie z pravé strany náspu – v pozadí jeřáb (Světozor)

Očité svědectví cestujícího z kupé II. třídy

Plzeňské listy také přinesly několik svědectví očitých svědků, kteří události popisovali pod svými bezprostředními dojmy, téměř na místě tragédie. První z nich přetiskly Národní listy:

Nalézal jsem se v kupé druhé třídy v okamžiku tom, kdy vagon náš počal se valiti dolů, ucítil jsem palčivou bolest v celém těle — a omdlel jsem. Teprve prudký náraz mne vzpamatoval. Probral jsem se z mrákot a sahám kolem sebe.

Vůkol byla neproniknutelná tma. V tom pohlédnu vzhůru a uzřím nad sebou něco bleskotavého. Zvednu se namáhavě a namakám sklo. Byly to dveře ...Bez dlouhého rozmýšleni vyrazím je kvapně a lezu chvatně ven. Šlo to těžce. Ruka má mně pálila a po tváři, jak jsem cílil, řinula mi horká krev.

Posléze dostal jsem se na zdravý vzduch a to mne posilnilo. Hluboký vzdech vydral se mi z prsou a já mimoděčně se pokřižoval. Slzy vstoupily mi v okamžiku tom v zrak.

Rychle nato pak slézám z vagonu na slizkou půdu a drápu se po stráni ven. Vůkol všude hrčela divě voda — ale na to jsem věru málo dbal. Kolem sebe vidím řadu podobně se namáhajících lidi .. Prostovlasé ženy, starce, mladé lidi, vše to zřím, jak horečně se napínají, aby jen dostali se z nebezpečného toho místa.

V tom kdosi vykřikne: „Dejte pozor, — vlak uvázl a každou chvíli hrozí zřícením!“ — Slova ta, jež pronikla nám až do kostí, vehnala v údy naše novou sílou.

Drali jsme se proto kupředu s rychlosti přímo neuvěřitelnou. Posléze — dostal jsem se nahoru. Byl jsem tedy zachráněn.

V mžiku již dostali se na bezpečné místo za mnou i jiní. Nyní odehrálo se divadlo, jakého nikdy nebyl jsem divákem ani posluchačem.

Všichni pomalu byli jsme ranění, ze všech nás cedila se proudem krev. Já nejpalčivější bolest cítil jsem na hlavě, kde patrně zajelo mi sklo do těla.

Stařec jakýsi pobíhá zde kolem. Je Maďar a jel se svými příbuznými do Ameriky. Tedy vystěhovalec. Hledá své přátele a lámanou němčinou vypra­vuje, že v jeho vagonu leží zabité dítě a dva muži s polámanými údy. Nikdo však si ho nevšímá. Každý má co dělati sám se sebou.

tom chytne mne za ruku jakási prostovlasá ženština. Popadá sotva dechu a trhanými slovy na­máhá se něco mi vylíčiti. Nerozumím jí však. Mezi­tím již zástup naříkajících a sténajících stále se množí...

Naštěstí neztratili jsme někteří duchapřítom­nosti. Se dvěma hlídači (možná, že to byli i kon­duktéři) brali jsme se opět dolů k vozům. Vozy však nevisely jen na jedné straně dolů, nýbrž po obou stranách.

Na náspu as tři sáhy vysokém zůstal státi jeden vagon; na levou stranu sjely as čtyři vozy, na druhou pak ostatní. Lokomotiva byla zaryta v násep. To ovšem poznal jsem teprve nyní.

Kroky své zaměřili jsme nejdříve k vozu, z něhož zazníval zvláště srdcelomný křik: "Mám celou kůži sedřenou — pomozte, probůh, pomozte." — Po mno­hém namáhání dostali jsme se posléze do vozu a s nadlidským napětím odvlekli ubožáka ze ztrosko­taného vagonu. Dříve než jsme byli hotovi, upo­zorněni jsme byli jinými výkřiky. Byl to hlas dětský a volal po mamince. Bez rozmýšlení dali jsme se po hlase.

Přišli jsme k vozu, jenž měl povážlivé trhliny. Každou chvíli hrozil sesutím. Nevím, věru, ani jak vnikli jsme dovnitř a našli zde nějaké paní s po­lámanými rukami, a malé naříkající dítě. Vynesli jsme je ven a předali je jiným pomáhajícím, kteří buď sem odněkud přibyli anebo byli šťastně za­chráněni.

Utrmácen, znaven na nejvyšší míru a promoklý na kůži, vydral jsem se opět nahoru. Zde naskytoval se mi hrozný pohled. Místo činilo dojem bojiště.

Všude byli ranění, sténáni ozývalo se ze všech stran, v což mísil se úpěnlivý pláč a zoufalé na­říkání.

Zpozoroval jsem, že jest nás málo ku potřebné pomoci. Vypravil jsem se proto do okolí, abych zde našel dostatečný počet pomocníků. Klesl jsem však vysílen u jednoho domu — hezky již od místa ne­štěstí vzdáleného, kde ujali se mne soucitní lidé.

V příjemném teple jsem se opět zakrátko vzpa­matoval a zařídiv vše, co bylo k záchraně nešťastníků ihned nevyhnutelně třeba — počal jsem psáti Vám ihned tento dopis... Odpusťte, že jest v něm vše přeházeno, že není urovnaný. Pochopíte dojista, že za události tak hrozné není člověk mo­cen, by myšlenky své řádně spořádal, by mohl vše to, co v několika těch strašných chvílích prožil, spo­řádaně na papír vepsati.

Vzdálenost místa neštěstí od Chválenic

Svědectví z převráceného vozu

Další svědectví uveřejněné v mimořádném čísle Plzeňských listů přetiskly nejen Národní listy, ale také Národní politika:

Jedu v coupé s jinými cestujícími a Angličanem. Déšť bije nám divě do oken a proudy vody, dokud jsme mohli pozorovati — valily se po celé trati. Voda čím dále tím více stoupala, tak že záhy dosahovala až k stupátkům, po nichž dostati se lze do vagonů. Najednou cítíme, že se vozy počínají kolísati — v tom pak vzduchem zahřmí strašlivá rána — a v tom zdálo se mi, jako bych letěl do nějaké propasti.

Rozhlédnu se kolem — vidím, že spolucestující moji v divoké chumelenici zmítají se sem a tam. V téže vteřině však již do živoucího toho klubka dostal jsem se i já. Co se dále dělo — těžko říci. Světlo totiž zatím zhaslo, a já dostav ránu do čela zbaven jsem byl úplně smyslu. Teprve za dlouhou dobu jsem se vzpamatoval. Některý ze spolunešťastníků vzbudil mne totiž k životu. Zvolna se probírám a dlouho nemohu pochopiti, co se vlastně stalo.

Krátkými slovy, jež pronesl ke mně jistý, mně však neznámý pán, brzy vše jsem však pochopil. Zřítili jsme se ze železniční hráze a teď patrně jsme někde uvázli. První myšlenka moje byla, abychom z nebezpečné té situace šťastně vyvázli. Ohledávám tedy kolem, abych nabyl pravého ponětí o tom, kde se vlastně nalézáme. Sahám pod sebe a namakám něco kluzkého. Bylo to sklo, poznal jsem to hned určitě.

Nyní mi bylo ovšem již jasno, že nalézám se v převráceném voze. Povstanu tudíž rychle a hledím dostati se ven. Šťastně vyrazím okno nalézající se nahoře a vylézám rychle ven. Za mnou hnali se ostatní. Dostali jsme se šťastně na povětří. Kolem již rozléhal se pláč a nářek raněných. Zoufalé výkřiky rozechvívaly vzduchem, že bylo hrozné to poslouchati. Rozhlédnu se kolem a vidím, Že naše polovina vozů uvázla na náspu, kde zaryla se do rozmočené půdy.

Slezu opatrně na zem a počnu drápati se spoustou tou nahoru. V tom přižene se ke mně nějaký muž všecek rozčilený a doráží na mne. Mínil jsem v okamžiku tom, že je šílenec. Teprve po chvíli z řeči jeho jsem vyrozuměl, co vlastně žádá. Byl to stařec, který úpěnlivě mne prosil, bych pomohl mu nahoru; dal jsem mu proto svou oporu, kus stupátka, kteréž odrazil jsem od vozu a jehož použil jsem ke stoupání. Sám pak noře prsty v měkkou zem bral jsem se namáhavě na násep. Zde byli již někteří lehce ranění a pak ti, kteří se zachránili bez pohromy. Byl to hrozný pohled. Nyní pomyšleno na to, aby zachránili se ti, kteří dosud nacházeli se v roztříštěných vozech, odkudž zaznívaly srdcelomné výkřiky a volání o pomoc.

Konduktoři, kteří neutrpěli nižádného poranění, a pak jmenovitě p. Jindřich Thon, c. k. soudní adjunkt z Plzně, jenž jel ve vlaku tom a který lehce byl poraněn, — byli první, již poskytli nešťastníkům pomoc. Nedbajíce na nic, vrátili se hned k vozům a počali zde usilovně pracovati na záchranu četných zraněných. Práce ta nebyla bohudík marnou. Obětavosti věru bezpříkladné podařilo se vykonati mnohé velice záslužné dílo. Pan Thon zbrocen svojí vlastní krví odnášel raněné a na úlevu jich bolestí pod- niknul, co jen mohl. V tom pak pomáhali mu jak již řečeno — někteří železniční zřízenci a pak někteří z pasažérů, mezi nimiž byla i moje maličkost.

Mrtvé — jichž počet nemohl jsem při nejlepší vůli zjistiti — jakož i raněné kladli jsme na trať a dokud bylo možno, chránili je před živelním vlivem na chvat sehnanými pokrývkami. Ubožáci přes to však naříkali si na chlad a drkotali zimničně chrupem. Byl na ně pohled zkormucující!

Zatím vysláni byli do Nezvěstic někteří kon­duktéři, jichž mohli jsme ve vážných okamžicích těch jakž takž postrádati, aby tu zjednali nanejvýše žádoucí pomoc.

Za hodinu as na to přibyl vlak, sestávající z ná­kladního vozu a lokomotivy a tu nastala nová práce. Ranění donášeni do vozu, dokud ovšem místo pro ně stačilo.

Zbylo, jich však ještě dosti, kteří potřebovali nutné pomoci, pro něž však nezbylo již dostatečné prostory v malém tom "vlaku".

Teprve ráno, když přibyl z Plzně, (s níž bylo do té doby telegrafické spojení prý přerušeno) nový vlak, bylo možno ostatní z příšerného toho místa odvézti. Kolik raněných do Plzně bylo odvezeno, nevím.

Mnozí z nich byli v ustavičných mdlobách, z nichž neprobudil je ani déšť, ani náhle ochlazený vzduch. Mimo raněné jeli tímtéž vlakem i všichni ti, co zůstali bez pohromy. — Dokud jsem mohl v směsi té postihnouti, byli mezi raněnými též pan poštmistr šťáhlavský, který měl zlomený prst, a strojmistr z ocelárny páně Škodovy v Plzni.

Na plzeňské nádraží vídeňský rychlík nedorazil. (sbírka Pavla Scheuflera)

První zprávy o osudech raněných

Také další svědectví uveřejněné v mimořádném vydání Plzeňských listů přinesl o den později deník Národní listy. Znělo následovně:

Někteří z raněných odvezeni byli do Nezvěstic, většina pak do Plzně. Kteří uloženi byli ve zdejší nemocnici, o tom zprávu podáváme na jiném místě.

Tři dovézti se dali do hotelu „Waldek“, a sice pan Rudolf Lideke, obchodník z Vratislavi, jenž má silně rozbité koleno a na hlavě dvě hluboké rány, šat jeho při hrozném pádu roztrhán byl nadobro. Dále ubytoval se v témž hotelu p. Weiskopf, zlatník v Žatci, jenž měl silně poraněnou hlavu a ruku, než přesto, že trpěl veliké bolesti a stále krvácel, vy­pravil se dnes odpoledne domů. Posléze přibyl do hotelu jistý obchodník z Vidně, jehož jméno se však nezjistilo. Měl rozdrcený loket a raněnou hlavu.  Rovněž tento raněný vypravil se již z Plzně pryč. Vypravuje se, že z trosek vagonů vytažena byla jistá žena, již scházela hlava i jméno neznámo.

P. Leopold Böhm, prýmkař z Plzně, raněn byl prý do hlavy. Syn jeho, jenž padl na něho, vyvázl bez pohromy. Do plzeňského hotelu "U černého orla" přibyli též čtyři ranění, kteří se jen umyli a odjeli kvapně odtud.

V 5 hodin ráno byli nemocní dopraveni do pl­zeňské nemocnice, kdež dostalo se jim pomoci, načež všichni upadli ve spánek. Celkem dopraveno bylo do nemocnice 15 raněných, z nichž jest 9 žen většinou maďarské národnosti, které byly právě na cestě do Ameriky, dvě z nich měly sebou každá po jednom dítku, jedna pak při nešťastné události pozbyla svého dvanáctiletého syna, jehož mrtvola dopravena do umrlčí komory u Všech Svatých. Poranění těchto všech je většinou lehké ale mnohonásobné, hlavně na horní části těla, jmenovitě na hlavě mají nešťastníci nejvíce pohmožděnin. Mezi raněnými jsou dále 3 muži, z nichž 2 jsou těžce raněni, jmenovitě stroj­vedoucí pan Černý jest tak opařen, že nacházel se ve svrchovaném nebezpečí a byl proto také hned ráno zaopatřen. Dvě dítky a jeden dospělejší hoch mají poranění lehké.

Plzeňské listy také přinesly zprávu, že mezi raněnými ženami je Češka, která popisuje pohled na nešťastníky vyprošťované z trosek. List přináší slova svědkyně: „Pohled na ubožáky jest velice dojímavý, všichni upadli ve hluboký spánek, jediný strojvedoucí nemohl usnouti pro ohromnou palčivost po celém těle, jestiť opařen hlavně na obličeji, na krku má ránu, podobné rány jsou na končetinách, ostatní tělo jest celé opařeno.“

Mimořádné číslo Plzeňských listů také jako první přineslo jména zraněných: „Jména některých raněných, pokud vyzvěděti bylo možno, jsou: strojvůdce z Budějovic pan Černý, jenž včera o 1 hod. odpol. zemřel následkem těžkých opařenin, dále Fieletz, 13letý hoch z Plzně, Schleis, Skála, manželé Dietrovi.“

Plzeňské nádraží dráhy císaře Františka Josefa (Besedy plzeňské)

Svědectví z německy psaného deníku Bohemia

Druhým listem, který již během prvního dne po neštěstí přinesl svědectví o neštěstí na jižním Plzeňsku, byl německy psaný deník Bohemia. Následujícího dne toto svědectví v češtině opět přinesl deník Národní listy:

Děsný a zdrcující je pohled na raněné, kteří sem přiváženi byli, Na nádraží mohla učiněna býti jenom nedosta­tečná opatřeni na jich umístění. Kamkoli´s po­hlédl, všude bledé, vyděšené tváře a zimou se třesoucí zbědované postavy. Cestující vypravuji příšerné podrobnosti. První vagóny byly silně obsazeny, skoro v každém kupé sedělo šest cestujících. V jediném vagónu první třídy nalé­zalo se osm osob. Nadlesní Stickenwirth a nadlesní Wagner, kteří na místě katastrofy vydatně k zachránění raněných pomáhali, mají sami dosti těžké rány. Vídeňský žurnalista, který 2. třídou jel, zraněn byl na levém oku a rameni. Tito musili se čtvrt ho­din lopotit, než se z trosek rozbi­tých vagónů vyprostili. Pasažéři ně­kterých jiných kupé byli šťastnější; dva ce­stující byli silou nárazu z oken vyhozeni, jiní vyklopeni bez úrazu pod širé nebe.

V první chvíli po katastrofě zvyšoval obec­nou hrůzu strašný liják. Po obou stranách železniční hráze divoce šumící potok a na jeho okraji rozložené sténající ranění, muži, děti a ženy. — Očitý jeden svědek vypra­vuje: Matka jakási, s tváří krví zbrocenou, držela v rukou dítě a volala : »Není-li pravda, mé dítě je zdrávo? !« Dítě bylo skutečné bez všeliké pohromy, a matka jala se radosti vroucně modlit.

Dvé sestry ležely v troskách vagonu pevně objaty; jedna měla roztříštěnou spodní čelist, druhá rozbitý nos. Padesát kroků od lokomotivy ležel strojvůdce Černý a sténal: »Pro pána boha, já za to nemohu! Tázal se raně­ných, co že se stalo s topičem. Ale tento byl již mrtev. Černý jsa úplně si vědom, jak těžce je poraněn, vzdychal: »Mně není pomoci, ale já jsem nevinen tím ne­štěstím!"

Trvalo přes hodinu, než ranění a mrtví na násep byli dopraveni. Byla to příšerně smutná skupina. Leželi nebo stáli na roztří­štěných zbytcích vagónů, na přelámaných pra­zích, na kolejích, kteréž jako stébla slámy zpřelámány nebo zohýbány byly a kolkolem všude trosky rozbitého vlaku. Dvě hodiny strávili nebožáci pod širým nebem, tu konečně přibyl první pomocný vlak, pozůstá­vající z jednoho nákladního vozu bez lékaře. Do tohoto vlaku naloženo pět osob. Pak uplynula zase hodina, než skutečný pomocný čili záchranný vlak přijel. Katastrofa udála se kolem půlnoci, a o 4. hodině ranní přibyli první ranění do Plzně. Strojvůdce Černý, jedna paní a je­den dělník jsou v nebezpečí životů; jest také obava, že ně­kolik osob do Sečského potoka se zřítilo a tam zahynulo, avšak určitých důvodů pro to není. Správka porouchané želez­niční hráze potrvá asi několik dni.

Poškozený most, vozy a jeřáb na ilustraci vídeňského listu  Neuigkeits-Welt-Blatt

Zpravodajství deníku Národní listy

Postřehy a poznatky redaktorů z terénu

Deník Národní listy, díky kterému máme zachována první svědectví a reakce na neštěstí, se 7. srpna omezil pouze na kritiku úřadů ve věci příliš pomalé identifikace mrtvých a zraněných. Dalšího dne, 8. srpna, však již na stránkách deník sdělovali své dojmy jeho vlastní redaktoři a svědci. Žurnalisté získali řadu svědectví a při popisu události nešetřili dramatičností:

Osobní vlak č. 17, který po druhé hodině odpolední z Vídně na Budějovice a odtud přes Plzeň na Cheb vyjel, zastižen byl za Budějovicemi prudkou bouří, která, spojena se silným větrem a provázena hustým lijavcem, běsnila nad předšumavskou částí poledních Čech. Blesk stíhal blesk a z oblohy se lilo jako ze splavu, tak že uvedený, ze příslušné lokomotivy a jedenácti vagonů, z nichž jeden vezl cestujícím zavazadla, sestávající vlak se valně opozdil. Musil jeti pozorně, jelikož po trati voda stála a z boků jejího náspu dešťové ručeje prsti buď ubíraly anebo se i přes něj tu a tam u trativodů, které rozdivočelým bystřinám a potůčkům nepostačovaly, pokoušela přelejvati.

Proudy z oblohy pršící vody šlehaly a bubnovaly do oken i do střech vagonů, tak že zde za příšerné noci panovala trudná zamlklost. Snad mnohému z cestujících připadla na mysl Falbova předpověď o kritických dnech, jež tento kulich mezi proroky na počátek měsíce srpna kladl.

Z Blovic za největšího nečasu ve pravé potopě vyjel hnedle o půl hodiny již zpožděný vlak kolem půlnoci vzhůru na Plzeň. Mnozí z cestujících toužili, aby v městě tom již byli, a počítali — jak se od účastníků dovídáme — jak brzy tam dorazí. V zabedněné místnosti za toho nečasu, v té tmě a v tom letu bylo i nejstatečnějším tesklivo, jako by je tušení svíralo.

Asi metr široký potůček Podhrázský či Setecký zesílil v mocný proud, který v pýše té zahrál si na dravý, vše s sebou rvoucí a vše porážející hotový veletok. Osobní vlak č. 17 byl ještě daleko před jeho ložem a on již potutelně a zlobivě podemílal pilíř, na němž dvojí klenuti mostu u kilometru č. 327,7 mezi strážnými domky č. 349 a 350 spočívá, a balvan za balvanem z něho pryč dolů do Úhlavy odnášel.

Když pak kolem půlnoci zpožděný již vlak naň přijel, tu se pilíř ten následkem čtyři metry obsahujícího podemletí svého pod tíži tou sesedl a trať na jeho dvou klenutých obloucích, které popraskaly, navežená se jakoby v sedlo prohnula. Avšak nic se nezřítilo. Vlak přes sedlinu tu dříve, nežli se s ním do rozbouřených špinavých vln sesula, šťastně přeletěl, avšak při prohnutí prahů a ohnutí kolejí se ze své dráhy vyšinul a asi dvacet sáhů jel po štěrku, až, kolejemi více nedržen, rozvrátil se na dvě části s náspu 14 metrů vysokého dolů. Lokomotiva, uhelnice čili tendr a vůz se zavazadly vjely na stranu levou. Lokomotiva svezla se až dolů na louku, kde se převrátila a komín si urazila, následující dva vozy pak uvízly o ni opřeny za sebou v mazlavé, jílovité navážce náspu, do něhož se kola jejich hluboko zařezala.

Hrozné toto divadlo za neproniknutelné, těžkou vodou prosycené tmy neviděl nikdo. Jak bylo hrozné, tak mohlo býti daleko hroznějším, kdyby byla rozjetá lokomotiva vlak štastně neprotáhla přes poškozený, prohnutý most a kdyby byla hned za ním s vysokého náspu sjela a osobní vozy za sebou strhla. Ty by byly shrkly a spadly přímo s prohnutého mostu nebo s ním do rozbouřených, hlubokých vln Seteckého potoka, v němž by bylo vše nezbytně utonulo.

Mapa místa nehody z roku 1890: K neštěstí došlo 20 m za mostem klenoucím se přes Podhrázský potok (světle modrá stužka), na 327.7. km. Zůžení náspu na místě mostu je na mapě dobře patrné. Místo neštěstí bylo od blovického nádraží vzdáleno 2,3 km. Na mapě vede trať do Blovic vlevo a do Zdemyslic vpravo. (Státní oblastní archiv v Plzni, Sbírka stavební technické dokumentace tratí ŘSD Plzeň)

O děsném tomto okamžení, kdy vyšinutý vlak jel z trati po náspu dolů, vypravují účastníci, že nejprve začaly vagony kolísati, napotom že bylo slyšeli příšerný praskot, a pak se okamžitě vše řítilo jako ve propast. Cestující v jednotlivých coupech sraženi byli z lavic v klubka a chumáče, kterýmž bylo nejhůře v těch vozech, jež dojely z náspu až dolů na lučinu. Vozy ty totiž se úplně roztřískaly a cestující v nich utrpěli největších pohrom. Silné dubové stěny jejich praskaly jako křehké sklo a železný plech trhal se v letu a nárazu tom jako papír. Ve vozech těch srazila se také sedadla, tak že mnozí ze sedících utrpěli pohmožděniny na nohou nebo rukou. Stropy se od vozů úplně odrazily a celé zůstaly jenom káry. Ostatní bylo jen kupou štěpin a rozervaného železného plechu.

Nějaký moment po této katastrofě bylo ticho, jenom prudký déšť pleštil do zříceného vlaku dále a skácená lokomotiva hněvivě v rozmoklé lučině syčela a ubíhající z ní pára soptěla. Avšak v několika okamženích začaly se na všech stranách ozývat křik, nářek, pláč a bědování. Postižení a méně pohmoždění začali se z prvního leknutí záhy rozpomínati a pamatovati. Mnozí z nich za panující tmy, jelikož ve vagonech světla zhasla, rozškrtli sirky, a vyrazivše nad sebou okna, vydrápali se ven na zvrácené vozy a slezli na rozmočený násep, po němž vyplazili se, propadajíce se v jíl, na trať. Jedním z těch byl p. Jindřich Thon, soudní adjunkt z Plzně. Ze zvrácených a rozbitých vozů ozývalo se však úpěnlivé naříkání a voláni o pomoc. Tu on, jak se vypráví, s několika lehčeji poškozenými cestujícími, hlavně z Písku jedoucími lesníky a s konduktéry, kteří úplně šťastně vyvázli, jali se podnikati, co se na vybavení ve zříceném vlaku se nacházejících osob učiniti dalo. Těžčeji ranění taháni ze svého sevření a vynášeni na vrch náspu, kdo jim rány ovazovány seškubanými záclonami z oken osobních vagonů a kde byli všemožně proti dešti a chladu uchraňováni. Mimo to odebrali se někteří z méně raněných do blízké osady Nezamyslic a pak do Blovic žádat o pomoc.

Z personálu vlak provázejícího nalezen byl v tendru mrtvý topič Šlosar. Strojvůdce Frt. Černý z Budějovic byl celý opařen a nalezen byl po chvíli v potůčku, kde zoufale naříkaje, že není neštěstím vinen, se chladil. Na rány své skonal v Plzni ve středu o 1. hodině odpol. Dále pak, když větší pomoc přišla, bylo shledáno bud již z vagonů vytažených nebo ještě ve vozech ve mdlobách se nacházejících 29 osob těžce a tížeji raněných, jimž první lékařské pomoci poskytl lékař z Blovic a nádražní lékaři z Plzně. V Plzni, kde právě v nádraží měli službu pp. Beneš a K. Hledík, nevěděli dlouho, co se s osobním vlakem stalo. Vlak ten byl o 19 minut zpožděn, a proto křižování jeho s kurýrem určeno bylo místo v Blovicích u Plzence. Teprve více nežli za hodinu se zvědělo, co se s osobním vlakem vlastně událo. Následkem nedostatku zpráv z Blovic kurýr do Plzence jedoucí nebyl zadržen, a pak mohl dojeti odtud až do Nezvěstic, a odtud pak z místa neštěstí přivezl po 4. hodině ranní celou řadu raněných do Plzně. Mimo to za kurýrem jeli na jeviště katastrofy ještě dva vlaky pomocné s 6 lékaři atd.

Vstávající den teprve úplně posvítil na celý rozsah katastrofy, která se při vší své hrůze objevila býti vlastně ještě štěstím, že všichni cestující neutonuli, neboť o pět sáhů, o několik otočení setrvačníků lokomotivy méně a dnes bychom podávali zprávu ne o děsném případu, ale o události v Evropě zřídka slýchané, že se celý vyšinutý vlak utopil.

Lokomotiva byla vzhůru nohama a komín její ležel opodál a celá řada vagonů na padrť a v troskách a ostatní zvráceny s okny zvyráženými a od poraněných cestujících jsouce potřísněny krví, již déšt splachoval. A kolem této spousty nacházelo se na 30 ležících, naříkajících a promoklých nešťastníků a asi 40 více méně zraněných, pohmožděných, hrůzou, zimou, chladem i rozčilením tetelících se osob, neboť úplně zdravých bez nejmenšího porušení zůstalo pramálo, ne-li nikdo.

Trať nad klenutím mostu se prohnula a vyhlíží jako sedlo, podemletý pilíř je sesedlý a klenutí obou oblouků mostu jsou popraskána, hrozíce každé chvíle a při nejmenším obtížení zřícením se do hlubiny, v niž širokým a vysokým proudem žene se rozvodněný a rozbujněný potok, podemílaje pilíř mostu dále.

Pohled z náspu na rozvodněný Podhrázský potok (Neuigkeits-Welt-Blatt)

První přehled raněných

Národní listy byly také prvním deníkem, který se pokusil o ucelený přehled raněných, včetně jejich věku a původu:

Z těžce raněných dodány byly ve středu ráno do nemocnice v Plzni mimo v 1 hodinu zemřelého tam strojvedoucího Frant. Černého tyto osoby: Karel Dieter, krejčí z Jennersdorfu (Uhry), jeho žena Anna 20 roků, Jiří Tiber, 38 r., nádennik z Neumarku (Uhry), J. Krainz, 46 r., dělník z Klancy (Uhry), Anna Chorvatová, 20 r. a její dítě Josef 7 měsíců ze Serdy (u St. Miskolcse), Alois Kováč, 4 r. ze Serdy, Julie Dieberová, nádennice z Dol. Radlingu, 30 r., Terezie Kováčova, matka dotčeného hocha, 22 r. ze Serdy, Brig. Chorvatová, 29 r. ze Serdy, Kat. Vilecová, manželka konduktéra z Plzně, 34 r., Eliška Janská ze Štokeravy, služka, 37 roků, Kat. Rokori ze Serdy, nádennice, 20 r., Anna Keforová, nádennice ze Serdy, 38 r., Jul. Schmidtová z Enzenhofů.

Na nádraží ve Blovicích pak přes středu byly tyto různě raněné osoby, nejvíce vystěhovalci, táhnoucí do Ameriky: Deutsch Josef, 34 r., z Raks (Uhry), Kaiser Josef, 66 r., z Jindřichova Hradce; Bajuková Bara, 32 r., z Čmilu (Korutany); Bajuková Marie, 8 r., a Bajuk Antonín, 6 r., její děti; Pruhsová Marie, 26 r., z Drašiče (Korutany), Pruhsová Marie, 3 r., její dcera; Frankovičová Réza, 57 r., ze Skradskamselu (Chorvatsko); Deutschová Julie, 33 r. Jmenovaní byli odtud ve čtvrtek ráno dopraveni do Plzně do nemocnice.

Mimo to jmenují se jako více méně poranění: p. Rudolf Lideke, obchodník z Vratislavi, p. Leopold Böhm, prýmkář z Plzně, soudní příručí p. Thon z Plzně, jistý Schleis a Skála, pak p. Weiskopf zlatník z Mostu; dále ve vlaku byl p. Dittrich, nadlesní ze Štáhlav, který se přáteli svými, lesníky pp. Jakobem, Wagnerem ze Spál. Poříčí, Weinertem z Lukavic a Stichenwirtem z Počátek jeli z lesnického sjezdu v Písku.

Seznam zraněných a usmrcených osob uveřejněný v Národních listech 10. srpna 1890

Svědectví dopisovatele z Blovic

8. srpna také Národní listy přinesly svědectví dvou svých dopisovatelů. Tato svědectví doplňovala dosavadní mozaiku vzpomínek přetištěních z Plzeňských listů a Bohemie. První svědek je označen jako „přítel“, druhým svědkem byl lesmistr ze Spáleného Poříčí Wagner. Přítel uvádí:

Místo katastrofy nachází se u vsi Domyslic mezi Blovicemi a Nezvěsticemi a jest od nádraží blovického asi 4 km vzdáleno. Dráha státní, jež počínaje od Nepomuka až k samé Plzni, táhne se hlubokým údolím řeky Úslavy, přeplná u Domyslic vysokým náspem příčné údolí potoka sečského, jímž vody od Seče a Letin do Úslavy vtékají.

Násep tento jest několik set metrů dlouhý a dosahuje největší výšky asi 20 metrů právě nad potokem sečským, jejž přepíná vysokým, však úzkým mostem o dvou obloucích. Pilíř, jenž oba tyto oblouky uprostřed spojuje, nachází se ve vodě jindy mírného, poslední však dny následkem stále trvajících dešťů a protržením několika rybníků u Seče a Letin v divou řeku proměněného potoka, jehož voda nepozorovaně zmíněný mostní pilíř podemlela tak, že oproti oběma postranním terasám půl metru se sesedl a tím i klenutí obou oblouků porušil. Sloup sám jakkoliv ve zdivu poměrně málo porušený stojí šikmo nahnut na jednu stranu a z klenutí obou oblouků následkem tohoto přesmyknutí celá řada klenáků jest vypadaná a porouchaná. Nad klenutím celého mostu nachází se ještě alespoň 4 neb 5 metrů vysoká zemní navážka, jež poměrně dosti neporouchaná zůstala a na ní nacházející se koleje železniční jen nepatrně (několik centimetrů) prohnuty byly. Prohnutí toto však naprosto dostačilo ke způsobení celé katastrofy.

Vlak od Vídně, jenž z Blovic vyjíždí v 11 hodin 16 minut v noci, zpozděn byl následkem bouřlivého počasí o půl hodiny a vyjel proto z nádraží blovického ve tři čtvrtě na 12. Několik minut před 12. hodinou přejel značnou rychlostí popsaný most, avšak následkem prohnutých kolejí vyšinul se a jel jen několik málo metrů dále po pražcích železničních, v nichž hluboké rýhy zanechal, načež ve vzdálenosti asi 60 metrů od mostu sjel parostroj dolů po navážce vysoké dráhy na levou stranu a zde dolů se překotil. Za ním překotil se na levou stranu navážky tendr, jehož kola strhla zároveň sebou koleje železniční, jež zprohýbány mezi jednotlivými koly po katastrofě vyčnívaly. Za tendrem sjel vůz na zavazadla, zůstal však na navážce směrem napřič dolů dosti neporušený státi. Za ním nacházející se vagon osobní postaven příčně přes koleje dráhy, druhý vagon na třísky rozbit nachází se na pravé straně náspu. Třetí vagon stojí na náspu poměrně neporušen směrem na příč vpravo. Následující čtyři vagony převrhly se na násep tak, že spočívaly na oknech pravé strany jeden ke druhému připnut. Poslední vagon zůstal z kolejí vyšinutý na trati několik kroků za mostem stáli.

Pohled na místo katastrofy jest hrozný. Lokomotiva, jejíž komín v pádu sražen byl, zaryla se do země tak, že kola vzhůru jsou obrácena a celý vršek lokomotivy až skoro po kola levé strany do země jest vražen. Pod stupátkem, jež na polo do země jest ponořeno, nalezen mrtev topič parostroje, jehož noha až za hlavu byla vyzdvižena a spodek těla úplně zmrzačen; v ruce držel kliku parostroje. Stroj- vedoucí, jenž parou úplně byl opařen, zemřel během následujícího dopoledne v Plzni. Velice zajímavý jest pohled do oněch čtyř vagonů, jež mezi sebou sepnuty, převrhly se na pravou stranu náspu.

Z vozů těchto jest 1. a poslední třídy III.; oba prostřední II. a I. Jakkoli z dálky úplně neporušeny býti se zdají, jest pohled do nitra jejich přímo hrozný. Přelámaná, prohýbaná sedadla rozbita na tenounké kusy, pažení leží tu v pestré směsici mezi sebou tak, že divno jest, jak z těchto vozů neporušen mohl někdo vyváznouti. Nicméně právě z těchto vozů podařilo se skoro všem život svůj ovšem s větším neb menším poraněním zachránili. Pouze ve třetím z těchto vozů, v předním kupé třídy druhé nalezena paní sedadlem a pažením k zemi přitlačena mrtva. V jednom z těchto vozů jeli také lesníci od sjezdu píseckého.

 

Lokomotiva s tendrem a vagóny u hladiny rozvodněného potoka (Neuigkeits-Welt-Blatt)

Svědectví spálenopoříčského lesmistra Wagnera

Pan lesmistr Wagner se vracel ze sjezdu lesníků, který se konal v Písku. Neštěstí jej zastihlo ve chvíli, kdy se již nacházel jen několik kilometrů od domova, Spáleného Poříčí:

Jeli jsme ve vagonu II. třídy z Písku za stálého deště skoro až do Blovic, kdy déšť poněkud ustal. V kupé bylo nás šest, vesměs lesníků. V Blovicích očekával jsem svou příležitost, jelikož se však zde nenacházela, jel jsem dále až do Nezvěstic.

Několik minut po výjezdu z Blovic ucítili jsme silný náraz, hned na to zapotácel se náš vagon několikráte za sebou, načež klesl dolů na pravou stranu, spodkem vzhůru nalevo obrácen. Při nárazu tomto zamíchali jsme se všichni tak silně vespolek, že trvale to několik vteřin, než poněkud jsme se vzpamatovali.

Šlapali jsme jeden po druhém. Jeden z nás vykřikl: "Ježíš Maria, šlapu po mrtvole!" Jak se však později ukázalo, byl to jen náš omdlelý soudruh. Jakmile jsem se vzpamatoval, hleděl jsem dostati se vzhůru k oknu, vytáhl jsem nůž a rozbil dílem tímto, dílem rukou okenní tabuli. Chtěl jsem pak ven vyšplhati, avšak nepodařilo se mi to. Spustit jsem se dolů a postaviv nohu znovu napříč, nechal jsem na ni vystoupiti lesmistra ze Šťáhlav pana Dittricha, jenž takto k oknu vystoupil a sám se vyšplhal.

Tu spatřil však dole pod vozem hluboké jezero i musil vzhůru po voze ku kolům levé strany a pak přes nápravy těchto dolů na násep se vyšplhati. Mezitím omdlelý náš soudruh křičel po vodě. Pomohl jsem mu vzhůru a teprve, když hlavou z okna se dostal, přišel konečně k sobě a za pomoci p. lesmistra Dittricha ven byl vytažen. Podobně pomohli jsme i ostatním. Všichni jsme se takto zachránili, více méně poraněni. Nejvíce je poraněn v obličeji soudruh náš p. polesný z Poličky; můj účetní vyraženo má několik zubů . . .

Pomocný vlak přibyl o 1 hodině od Nezvěstic. Všichni ranění jím dopraveni pryč. O počtu zabitých a raněných nelze nabýti spolehlivých zpráv. Z věrohodné strany zvěděli jsme, že zabilo 6 osob, více méně raněných nachází se v Plzni 21, v Blovicích 19.

Zprávy o dalších zraněných osobách

Národní listy přetiskly 8. srpna 1890 také zmínky o osudech dalších osob, které byly původně zveřejněny v některých vídeňských listech:

Vídeňské noviny nemají také ještě určité zprávy, kolik lidí přišlo k úrazu. Pohřešuje se prý 14 osob. P. Šilhak ze Sv. Hypolita zlomil si žebro. Z cestujících v II. tř. vyvázlo s nepatrnými poškrabaninami jen továrník pan Čermák a dr. Nebeský (z Rakovníka), který vydatně pomáhal ostatním nešťastníkům. Všeobecná je stížnost na špatné opatření raněných, kterým nedostalo se dlouho žádného občerstvení.

Ředitelství c. k. drah v Plzni ke článkům Národních listů

Informace zveřejněné v Národních listech nezůstaly bez odezvy. Pobouřily zaměstnance železniční stanice v Blovicích i ředitelství státních drah v Plzni. Za všechny uveďme přípis ředitele c. k. dopravního řiditelství železničního v Plzni Padiaura ze dne 10. srpna 1890. Stanovisko bylo zveřejněno na stránkách Národních listů 11. srpna:

K železničnímu neštěstí u Blovic. Do­pravní řiditelství železniční v Plzni zaslalo nám tento přípis: „Ctěná redakce! Vzhledem ku § 19. tisk. zák. žádám uctivě o uveřejnění následující opravy v příštím čísle Vašeho ctěného listu: Na stránce druhé čís. 216 Národních listů ze dne 7. srpna 1890 jest pod titulem: „Velké železniční neštěstí u Blovic“ obsažena zpráva: Očitý svědek, obchodník pan T. z Kolína vypravuje o katastrofě toto: Již když vyjížděli jsme z Blovic, jevila se situace velmi nebezpečnou. Silný liják zaplavoval proudy vody celé okolí a voda rozlévala se po želez­ničních kolejích. Jakýsi obchodní cestující, Francouz, již v Blovicích upozorňoval na hrozící nebezpečí a žádal, aby vlak dále nejel. Vyjeli jsme přesto z Blovic a sotva že jsme jeli asi pět, šest minut na­dešla katastrofa." Zpráva tato, že by některý cestu­jící ve vlaku č. 17 ve stanici blovické byl, jak se jí rozuměti musí, zřízence železniční upozorňoval na hrozící nebezpečí a žádal, aby vlak dále nejel a že přesto vlak z Blovic vyjel, jest dle vyšetřování v ohledu tomto vedeného nepravdivá, an nikdo ze zří­zenců ve stanici a při onom vlaku službu konajících nic o takovém upozornění čili o podobné žádosti ne­slyšel. Tolikéž jest mylná zpráva, že by se voda ná­sledkem lijáku byla po železničních kolejích roz­lévala, tak že by z tohoto rozlévání se vody bylo hrozilo nebezpečí pro další jízdu vlaku z Blovic.

 

Odklízecí práce na trati (ilustrace Neuigkeits-Welt-Blatt)

Další svědectví z místa neštěstí

Nová fakta od redakce listu Pozor

9. srpna přinesl své zpravodajství o vlakovém neštěstí také list Pozor – Noviny pro náš lid. V článku se objevily známé informace, ale také nové, dosud neznámé detaily:

V úterý snesla se k 6. hodině odpolední nad Plzní děsná bouře, která téměř nepřetržitě hrozila zkázou až přes půlnoc. Na několika stranách na obloze vystupovala v čiročiré tmě rudá záře, která věštila zhoubné požáry. K půlnoci přijížděl krajinou blovickou osobní vlak od Budějovic, v němž cestující trnuli strachem. Na všech stranách křižovaly se blesky, hrom bil do lesů, budov a děsný vítr hučel kolem vlaku. Ani nejohroženější cestující neměli klidné chvilky a stále byli připraveni na nejhorší.

Vlak jel čirou tmou zvolna, ačkoliv trať byla pečlivě prohlížena. Nad Domyslicemi - mezi Blovicemi a Nezvěsticemi - najednou nahnul se vlak a s děsným rachotem a praskotem řítily se vozy jeden za druhým z náspu asi 16 metrů vysokého. Křik, pláč, nářek a kvílení, které pronikalo až do kostí, rozléhalo se čirou tmou. Co se stalo, kolik mrtvých a raněných — to nebylo lze zjistiti.

V Plzni očekáván vlak půl hodiny, hodinu. Když nepřijížděl, otázány byly telegraficky stanice, ale z Nezvěstic došla odpověď, že vlak byl z Blovic signalisován, ale posud nepřijel. Hned konána přehlídka trati a tu již hlídači dráhy přinášeli truchlivou zvěst, že vlak nad Domyslicemi sjel z náspu.

Z Plzně vypraven na kvap pomocný vlak a sebráni pod tratí na jeteli ležící ranění, kteří s nadlidským namáháním z vlaku vylezly okny. Těžce a lehce raněných je 30. Sotva vycházelo slunce a první zábřesk dne osvítil místo katastrofy, objevil se hrůzyplný obraz. Trať na tom místě je podklenuta dvěma oblouky, kterými protéká sečský potok. Průtrží mračen strhaly se 3 rybníky u Drachkova a rybník v Seči. Mohutný příval vod valil se potokem a pod oblouky nestačil mu průtok. Voda vystoupla až na 5 m a vyplnila přes polovici otvorů. Děsný přival podemlel prostřední pilíř, který se sklonil a klenba obou oblouků povolila.

Když hlídač přehlížel trať, neměl ani tušení, co rozpoutaný živel dole připravuje. Trať byla úplně rovna, a neporušena. Proto také nedal žádného výstražného znamení. Vlak s hukotem přijel nad oblouky, které tíží jeho popraskaly kameny z klenby sesuly se do vody a trať sesedla se o půl metru. Lokomotiva vyjela vysoko nad roveň kolejí a mohutným obloukem sletěla s náspu vlevo. Tendr a poštovní vůz sletěly za ní do hlubiny. Ostatní osobní vozy I., II a III. třídy, počtem 8, sletěly napravo. Lokomotiva převalila se po stráni a padla na komín. Pára a oheň vyrazily na strojvůdce Černého a opařily jej děsně ve tváři a na prsou. Josef Slosař, topič, 28 roků starý, který nedávno složil zkoušku, byl nalezen opařený a rozmačkaný pod lokomotivou.

Podle sténání jali se hned lidé z Domyslic a dělníci dráhy pomáhati osobám ve vozech. Několik raněných bylo vytaženo za živa, z jednoho vozu vyčnívaly nohy ženštiny, ale nebylo možno k ní se dostati; rychle přineseny sekery a vůz rozsekán — načež mrtvola vytažena, ve které ráno poznána paní Barbora Kolářová, manželka konduktéra české západní drahý z Plzně. Dále vytaženo jedno dvouleté dítko mrtvé, jiné tříměsíční zemřelo při dopravě do nemocnice. Velmi bolestný byl pohled na umírající dvouleté dítě. Leželo ještě dýchajíc na jeteli zamazáno hlínou ve vláskách a na čelíčku. Děvčátko to krvácelo z hlavičky a prsa mělo promáčknuta, usmívalo se stále a snažilo se volati — matku. I nejstarším lidem vytryskly při pohledu tom slzy z očí. Matka jeho má zlomenou ruku.

Zápisy o okamžité smrti Barbory Kolářové (56) a Josefa Schlossara  (28) v blovické matrice (nahoře)  a plzeňské matrice (dole): oba byli 8. srpna pohřbeni u sv. Mikuláše v Plzni.

Svědectví korespondenta listu Oesterreichisches Volksblatt

Listu Pozor se podařilo mezi raněnými nalézt korespondenta vídeňského listu Oesterreichisches Volksblatt. Jeho svědectví bylo také v novinách otištěno:

Trvalo asi šestnáct minut, co vyjeli jsme ze stanice blovické a vlak jel právě po příkrém, asi 10 metrů vysokém náspu, když tu náhle mezi strážními domky číslo 349 a 350 nastala katastrofa.

Zdá se, že kolejnice byly posledními prudkými dešti podemlety a náhle snížily se pod těžkým parostrojem, jenž vyjel z kolejí a strhl s sebou vagony, jež za strašného praskotu sletěly z náspu, a sice některé na pravou a jiné na levou stranu. Nalézal jsem se v jediném voze II. třídy č. 2298 (ostatní byly vesměs vozy III. třídy) a rozmlouval jsem s několika lesníky.

Právě jsme si povídali, jak daleko máme ještě do Plzně, když v tom pocítili jsme z nenadání prudké trhnutí a strašný praskot, při čemž světlo náhle zhaslo. Všech šest cestujících, kteří se mnou ve voze druhé třídy se náleželi, padli jeden přes druhého, vůz se s námi překotil a narazil s velikým praskotem o zemi. Pocítili jsme, že vůz padl na bahnitou půdu. Mně tekla krev z lehké rány na čele. Ihned na to zaslechli jsme vedle nás hlasité bědování, dvojnásob strašné v noční tmě. Jenom poznenáhlu jsme se vzpamatovali a rozsvítili několik sirek.

Shledali jsme, že všichni krvácíme a že nalézáme se uprostřed trosek. Střecha vozu byla úplně odtržena a okno obráceno bylo vzhůru k obloze. Vyrazili jsme je a s velikým namáháním jsme vylezli. Pod námi šuměla voda. S nebezpečím života slezli jsme dolů po straně rozbitého vozu. Na náspu objevilo se nám strašné divadlo: před námi ležel vůz druhé třídy, v němž jsme jeli. Byl – jak již řečeno – bez střechy a stěny jeho porouchány, Nalevo asi 30 kroků od tohoto vozu ležel překocený parostroj, z něhož se kouřilo. Stranou leželo šest vozů, poslední byl částečně ve vodě.

Ostatní vozy byly roztříštěny, místy koleje vytrženy a půda prorvána. Lesník Stickenwirth a já lezli jsme po čtyřech k parostroji, vedle něhož choulili se na zemi dva cestující, kteří měli krvavé rány na hlavě. Řidič parostroje ležel těžce zraněn a opařen v potoce. Ubožák oddychoval hrozně. Vytáhli jsme ho z vody a položili na trávu. Z tendru parostroje visely nohy v pravém slova smyslu rozmačkaného topiče. S největším namáháním lezli jsme od vozu k vozu, vytahujíce za pomocí jiných cestujících nešťastníky. Nejkrutěji postihla katastrofa poslední vůz, jenž vržen byl na pravou stranu do potoka.

Ve voze tom nalézali se vystěhovalci ubírající se do Ameriky. Dvouleté dítko bylo zde usmrceno, jistý dělník umíral následkem těžkého poranění, dvě ženy hrozně byly zmrzačeny. Strašné srdcervoucí výstupy se odehrály. Temnou nocí rozléhal se nářek dítek volajících: „Tatínku!“ „Maminko!“ Utrhaly jsme záclony u některých vozů a připravili z nich obvazy pro ubohé raněné. Železniční personál namáhal se ze všech sil, aby nešťastníkům v první chvíli bylo aspoň uleveno.

Ve hrozné této situaci setrvali jsme půldruhé hodiny, až konečně přibyly pomocné vlaky z Plzně a Blovic, kamž jsme po strašném utrpení byli dopraveni. Sotva 10 osob zůstalo zdrávo. Přese všechno usilovné vyšetřování nemohl býti dosud zjištěn počet oběti tohoto železničního neštěstí. Neví se asi o 14—20 osobách, kam se poděly. Myslí se, že byly vyhozeny do potoka rozvodněného a utonuly. Čtrnáct těžce raněných osob bylo dopraveno do plzeňské nemocnice. Vystěhovalci (počtem asi 14), kteří tímto vlakem jeli, byli všichni více méně raněni. Seznam osob, jež potkalo neštěstí, nebyl ještě generálnímu ředitelstvu státních drah zaslán. Až se tak stane, bude potom uveřejněn.

Zápisy v plzeňské matrice o úmrtí strojvedoucího Františka Černého (44) a dvouleté Terezie Kovacsové ze Šoproně: oba zemřeli v plzeňské Všeobecné nemocnici 6. srpna, František Černý byl pohřben 8. srpna u sv. Mikuláše, děvčátko bylo stejný den pohřbeno u Všech Svatých.

Svědectví pro týdeník Zlatá Praha

15. srpna přinesl svědectví také týdeník Zlatá Praha: „Když večerní vlak Vídeňský dne 5. t. m. o 9. hod. več. vyjel z Protivína, strhla se veliká bouře. Blesk křižo­val blesk a v některých okamžicích zdálo se, jakoby nebe bylo v jednom plameni, Čím dále k Plzni, tím prudší bouře se stávala a s ní též sdružený lijavec, jenž podobal se průtrži mračen. Tak minuli jsme po 11. ho­dině v noci stanici Blovice a blížili se k Nezvěsticím. Jel jsem s několika účastníky sjezdu lesnického v Písku. Upro­střed veselého hovoru slyšeli jsme pojednou strašlivý třesk, světlo zhaslo, vůz s ohlušujícím praskotem se překotil a cítili jsme, že se řítíme z náspu. Po­sléze jsme dopadli, a jak se nám zdálo, do bahna. Vedle nás ozý­val se úpěnlivý nářek a voláni o pomoc. Chaos, který nastal, byl děsný. Hrůzu okamžiku zvy­šovala ještě čirá tma kolem nás a nejistota, kde vlastně jsme a co se stalo s našimi soudruhy. Mně crčela krev z rány na čele přes obličej. Posléze podařilo se nám nalézti sirky. Všichni — bylo nás v coupé šest — jsme krváceli. Kol nás byla již jen zřícenina vozu, jehož okno bylo obráceno vzhůru. Vyrazili jsme je a vylezli namáhavě z rozbi­tého vozu. Pod námi valily se prudké vlny rozvodněného po­toka. Pod náspem, třicet kroků od nás, ležela u potoka zvrá­cená kouřící lokomotiva a stra­nou šest vozů částečně ve vo­dě. Kolejnice byly zohýbány. U lokomotivy leželi dva těžce zranění. Strojvůdce Fr. Černý, hrozně opařen, sténal v potoce. Vytáhli jsme ho a uložili na trávník. Z tendru lokomotivy vyčnívaly nohy topiče Jos. Šlosara, úplně rozmačkaného. Nej­hůře se vedlo cestujícím před­posledního vozu. Tříleté nezná­mé děcko bylo usmrceno, dvě ženy hrozně zraněny. Trhali jsme záclony a obvazovali ra­něně. Hrozná situace naše tr­vala půl druhé hodiny, než při­jely pomocné vlaky z Plzně a z Blovic. Beze všeho občer­stveni, k smrti unaveni byli jsme pak dopraveni do Plzně a jiní opět do Blovic..."

Pohled na most od západu: dnešní most je bez středového pílíře.

Pohled k mostu z východní strany

Pohled od Zdemyslic směrem k trati a místu neštěstí

Na stejném místě po třinácti letech...