Kalendář

Po Út St Čt So Ne
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 31 1 2 3 4

Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

 

Rozcestník na další stránky

Vyberte si, kam dále se chcete vydat:

škola

hospodo

region

muze

volný čas

státní

další odkazy

 


Hledáte novou práci?

nabídka


 

Aktuality na Facebooku 

 

  


Navigace

Výběr jazyka

  • cz
  • en
  • de

Obsah

KONEC VÁLKY NA ŽELEZNIČNÍ STANICI NEZVĚSTICE

Jiří Sankot

 

Rodina přednosty Viléma Turka

Peklo na železnici

Příjezd a ubytování tzv. národních hostů

Dubnové nálety na železnici

První oběti náletů v Nezvěsticích

První máj 1945

Poslední nálet na Nezvěstice

5. květen 1945 - revoluce

Příjezd amerických vojáků

8. - 12. květen 1945 - radost i nejistota

 

 

Vlak s Radyní

 

Rodina přednosty Viléma Turka

Zatímco dnes jezdí přes Chválenice a Želčany několik autobusových linek a většina z nás cestuje do Plzně vlastním autem, ještě před sedmdesáti lety kvalitní spojení do krajského města z našich vsí chybělo.

Jedinou příležitost jak se rychle dostat do Plzně skýtal vlak jezdící přes železniční stanici Nezvěstice, vzdálené 3 km pěší chůze ze Želčan i z Chválenic. Protože lidé bývali zvyklí mnohem více chodit pěšky než dnes, byla ranní cesta na vlak do práce běžnou součástí života zdejších lidí. 

 

nádaží

Železniční stanice v Nezvěsticích tak, jak ji známe dnes. Nádraží je stále železniční křižovatkou tratí z Plzně do Českých Budějovic a z Nezvěstic do Mirošova a Rokycan.

 

Po většinu doby nacistické okupace byl přednostou železniční stanice v Nezvěsticích mladý přednosta Vilém Turek. Rodina Turkových, kterým se během nejhorších válečných let narodili v Nezvěsticích dva synové, prožívala na nezvěstickém nádraží děsivé a zároveň historické chvíle na přelomu let 1944 – 1945, kdy se blížilo osvobození a na nádraží se soustředily nálety amerických „kotlářů“.

Turkovi pocházeli z Mladé Boleslavi. Delší dobu se o mladou rodinu zajímalo tamní gestapo, protože část jejich příbuzných utekla před nacismem za hranice. Konkurs vyhlášený na pozici přednosty stanice v západočeských Nezvěsticích byl pro pana Turka příležitostí uniknout dohledu mladoboleslavského gestapa. Konkurs skutečně vyhrál a 28. října 1941 začal řídit nezvěstickou železniční stanici. Turkovi se do Nezvěstic přistěhovali spolu s maminkou Vilémovy manželky Boženy. V Nezvěsticích zůstala rodina až do roku 1947, kdy byl Vilém Turek povolán jako mladý železničář do Karlových Varů, aby pomohl při zakládání autodopravy ČSD, pozdějšího ČSAD. Do té doby však rodina v Nezvěsticích prožila nejednu dramatickou chvíli …

Rodina přišla do Nezvěstic ve velmi zjitřené době stanného práva, zatýkání a poprav po nástupu Reinharda Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora. Heydrich se chtěl na druhé straně pasovat do role přítele dělnictva, a tak nechal následující 1. máj 1942 slavit s velkou pompou jako dělnický svátek. Na nezvěstické nádraží tehdy přijížděly mimořádné dělnické vlaky, ve kterých sloužily škodováckým dělníkům, jedoucím slavit na venkov, dělnické průkazky jako jízdenky.

Několik dní po rozmarné prvomájové oslavě proběhl v noci ze 4. na 5. května 1942 již třetí noční nálet na Plzeň. Nezpůsobil větší škody, protože pumy byly vysypány nedaleko obce Ledce na severním Plzeňsku. Přesto v našich vsích panoval celou noc neklid, od Plzně se ozývaly rány z děl a výbuchy šrapnelů. Světlomety křižovaly oblohu. Přednosta Vilém Turek odvezl svou těhotnou ženu Boženu pro případ náletu do Tylova mlýna nacházejícího se na druhém konci Nezvěstic, za řekou Úslavou. Snad v důsledku rozrušení během noci se ve mlýně brzy ráno 5. května narodil paní Turkové syn Jiří. Narodil se pouhé tři týdny před atentátem na Reinharda Heydricha a vypuknutím hrůzného období Heydrichiády. Když se o rok a půl později - na podzim 1943 - narodil Jirkův mladší bratr Miloš, zdálo se již, že první měsíce jeho života budou mnohem klidnější. Jiří i Miloš byli pokřtěni ve chválenickém kostele sv. Martina tehdejším naším farářem Josefem Mudrochem.

neswiestitz

Tatínek Vilém Turek a babička s kočárkem v roce 1942 před nádražní budovou v Nezvěsticích - v kočárku je malý Jiří Turek, narozený 5. května 1942.

 

Peklo na železnici

Rok po narození druhého syna Turkových, Miloše, ruku v ruce se zhroucením nacistické protiletecké ochrany, vypuklo na železnici peklo. Nezvěstice, ležící na hlavní trati z Plzně do Českých Budějovic a do Vídně poprvé pocítily hrozbu zničujících náletů na začátku roku 1945. Spojeneckým letadlům ostřelujícím železnici a vlaky se říkalo „hloubkaři“, protože létaly hluboko při zemi nebo nad střechami domů a teprve těsně před cílem se vznesly, aby zaútočily na vyhlédnutou oběť.  Vysloužily si také název „kotláři“, protože se při útocích soustředily na kotle lokomotiv.

15. února 1945 ve 3 hodiny odpoledne oznamoval plzeňský hlasatel: „Vše do krytu! Hloubkoví letci od jihu!“. Vzápětí se skutečně nad Nezvěsticemi objevila dvě hloubková letadla, jako bouře přeletěla po křídle domky a letěla k nádraží. Hned na to bylo slyšet štěkot strojních pušek. Vzala si na mušku lokomotivu lokálky vedoucí z Nezvěstic do Mirošova a Rokycan. Z prostřeleného kotle lokomotivy se vyhrnula pára. Strojvůdce Dolák byl střelen do lýtka a také topič byl poraněn. Nezvěstický lékař doktor Vlasák nelenil a spěchal k nádraží, aby raněné obvázal. Ve vedlejším vagoně byli zřízenci, kteří vyděšeně vypravovali: „Jak střelba začala, lehli jsme na podlahu vagonu a to nás zachránilo!“ Ve stěnách vagonu byly skutečně díry od střel, stejně jako na stromech a okolních domech. Na nádraží v tu chvíli stálo plno cestujících, kteří čekali na vlak do Plzně. Všichni se pochopitelně rozutekli a hledali úkryt v Nezvěsticích. Kolem nádraží se naopak začala houfovat řada zvědavců.

V době tohoto útoku stála na silnici u nádraží také řada povozů s dřívím. Vozkové pochopitelně utekli, ale koně si klidně a nerušeně pochutnávaly na ovse a senu. Když útok přestal, vraceli se cestující na vlak, který pravidelně odjížděl do Plzně v jednu hodinu. Čekali však marně. Lokomotiva „jedničky“ byla odstřelena v zářezu za Zdemyslicemi a topič byl poraněn. Když zmíněný vlak po přepadení zastavil, strhla se hrůzná scéna. Cestující prchali na všechny strany. Zářez byl ale hluboký a stráně příkré. Cestující neustále na svazích padali a klouzali, ale postupně se z pasti všichni dostali. Později na nezvěstické nádraží jiná lokomotiva přivezla prostřílený stroj. Zvědavci nyní na nádraží sbírali střely ze strojních pušek amerických letadel. Šlo o měděné patrony 14 mm tlusté a 4 cm dlouhé.

Sotva si Nezvěstice oddychly od hrůz prvního náletu, přišel o dva dny později nálet nový. Plzeňský rozhlas nejprve varoval, že v okolí obce jsou hloubkoví letci. Na nádraží byla opět spousta cestujících, dokonce i pošťáci s vozíkem plným balíků. Než se kdo nadál, rozehřměl se nad nimi motor hloubkového letadla a okamžitě se celá salva střel sypala se na lokomotivu lokálky „mirošovky“, Pochopitelně, že cestující zachvátila panika. Všichni se překotně vrhli z perónu do čekárny. Tím si pravděpodobně zachránili život. Letadla byla tak nízko, že si lidé ve spěchu mohli prohlédnout černé tváře amerických pilotů, kteří na ně cenili bílé zuby.

23. února před 2. hodinou odpoledne přiletělo k nezvěstickému nádraží od Olešné osm moderních letounů s dvojitými trupy. Leskly se jako ze stříbra nebo z hliníku. Letadla zakroužila nad nádražím jako dravci vyhlížející kořist a ihned začala útočit. Nejprve střelami provrtala lokomotivu nákladního vlaku a hned na to lokomotivu lokálky. Zároveň padaly střely na záložní vozy a cisternu. Nakonec začala letadla shazovat bomby. Dvě spadly na skladiště hospodářského družstva, a dvě na cisternu. Podle kráterů v polích občané usoudili, že pumy byly těžké 20-30 kg. Kusy dřeva, kamení a železa byly rozmetány všude kolem, kde bomby dopadly. U samotného skladiště zel také kráter, koleje byly vytrhány a uhlák skončil bez kol na střeše skladiště. Střecha se nárazem prorazila, trámy se zlomily a oves, který tu byl uskladněn, se sypal dolů do kanceláře. V kanceláři byl pod stolem ukryt správce družstva.

Útočící letadla tehdy pozorovala občanka z nezvěstické čtvrti Olešná. Později zážitek popsala: „Když jsem přišla za Olešnou na rozcestí, spatřila jsem letadla - plížila se takřka při zemi, aby zůstala skryta, padla jsem do příkopu, i červený šátek jsem z hlavy stáhla, ale letci přeletěli a mířili k nádraží, odbyla jsem to leknutím…“ Jakmile bombardování ustalo, vrhl se přednosta Vilém Turek spolu s dělníky do kanceláře a správce společnými silami vysvobodili.

I přes důsledky útoku nebyla doprava přerušena. Pomocný oddíl urychleně zaházel kráter a již  druhého dne byly osazeny nové kolejnice. Celé dění doprovázela spousta zvědavců, kteří nemohli pochopit, jakou sílu bomby mají.

 

Příjezd a ubytování tzv. národních hostů

24. února dorazil do Nezvěstic sám německý pan oberlandrát. Tato nezvykle významná návštěva v obci vyvolala zvědavost a rozruch. Místní rozhlas během okamžiku zvláštní návštěvu vysvětlil: „Zařizuje se ubytování pro uprchlíky z Horního Slezska. Jako ubikace jsou ustanoveny hostince u Šilhánka a Krásných a dále školní budova…“ Hostinec U Šilhánků nicméně nebyl pro nové obyvatele Nezvěstic nejbezpečnějším útočištěm – nachází se totiž u železnice a v sousedství nezvěstického nádraží.

Další den, v neděli, zastavil na nádraží vlak s uprchlíky. Vystoupilo jich asi 60 a všichni byli odvedeni do hostince k Šilhánkovým. Večer přijel zbytek transportu, samé ženy, děti, muži přes 70 let. Uprchlíci začali druhý den čistit ubikace. Ženy praly prádlo a čistily děti. Cítily se tu údajně jako doma, jen je mátlo, že jsou kolem nich samí Češi. Protektorát si představovaly jako německou zemi. Místní obyvatelstvo přistěhovalce přijalo s chladným klidem. Nezvěstické děti byly poučeny, aby přistěhovalce nazývaly Národní hosté. Pojmenování se rychle rozšířilo.

Na nádraží byly přistaveny žebřiňáky pro uprchlíky určené do sousedních obcí -  Chválenic, Milínova a Žákavé. Do každé obce bylo pak odvezeno asi 50 osob. Z náhlého přílivu uprchlíků bylo poznat, že Rusové nezadržitelně postupují. Přistěhovalci z východních krajů, odkudsi od Vratislavi, pak zabrali všechny třídy a školní kuchyni ve Chválenicích. Nábytek ze tříd byl přestěhován do farní stodoly. Po silnici pak přijely do Chválenic od polských hranic další vozy německých uprchlíků. Byli ubytováni v tanečních sálech u Cingrošů, Kašparů a v Želčanech. Šlo opět o staré, nemocné, ženy a děti.  Chváleničtí občané byli s chováním tzv. národních hostů spokojeni – nechovali se vyzývavě, protože války už měli také dost.

 

šilhánků

Hostinec U Šilhánků vedle nezvěstického nádraží

 

Dubnové nálety na železnici

Velikonoce toho roku přišly velmi brzy. Květná neděle připadla již na 25. března. Vlak, který přijížděl pravidelně na jednu hodinu odpoledne, zůstal stát u nedaleké štěrkovny. Cestující i občané byli po předchozích zkušenostech velmi zvědavi, zda letci vlak napadnou. Letadla na sebe skutečně nenechala dlouho čekat. Přiletěla od východu a okamžitě namířila na lokomotivu vlaku strojní pušky. Záhy se ozvalo „ta-ta-ta- ta-ta“ a vyvalila se pára. Po prostřelení vlaku kotláři spokojeně odletěli, a nepojízdný vlak zůstal na trati. Cestující z vlaku museli dojít do Nezvěstic pěšky. Přinesli s sebou smutnou správu – jedna z místních žen byla při náletu zabita. Stejného dne večer se nad  Nezvěsticemi objevili vysoko na obloze silné bombardovací svazy. Lidé se obávali, že proběhl nálet na Prahu. Letadla se ale vracela po bombardování německého Chebu.

12. dubna přišla do Nezvěstic zpráva, že se Američané ze západu blíží ke starým československým hranicím. Němci začali panikařit. Nádraží bylo přeplněno vozy. Aby okupanti na trati získali co nejvíce kolejí, byla zastavena lokálka. Na její trať byly do úkrytu zavlečeny vozy, vždy ve skupinách po 3-5-10 vozech. První vozy stály od Lipnice ke Kornaticům, dalších asi 100 vozů od mostu přes Úslavu k předzvěsti před nezvěstickým nádražím.

15. dubna 1945 byl další z hezkých jarních dní, kterých tento měsíc nabízel mnoho. Nezvěstice toho dne přeletěla tři hloubková letadla. Leskla se v jarních slunečních paprscích. Letěla směrem k obci Žákavé a za nějakou se vracela, posílena o čtyři další, nad nezvěstické nádraží. Právě jel nákladní vlak od Blovic. U Štěrkovny byl pohotově letci napaden a lokomotiva bez milosti zničena. Letci se po  splnění úkolu začali ubírat k severu.

17. dubna 1945 byl kolem 9. hodiny napaden hloubkovými letci vlak u Plzence. Při útoku bylo zabito deset osob. Mezi nimi byl i strojvůdce, zasažený parou z rozstřílené lokomotivy. Očití svědkové tvrdili, že vlak nezastavil, a proto bylo tolik obětí.

18.4.1945 v sedm hodin ráno lidé v Nezvěsticích marně čekali na vlak od Plzně. Následně přišla zpráva, že byl mezi Koterovem a Starým Plzencem napaden hloubkovými letci. Když strojvůdce viděl nebezpečí, zastavil ihned vlak. Vojáci a cestující vyskákali z vozů a utíkali do polí. Letci se čtyřikrát vrátili než stroj zasáhli. Střely padaly i mezi prchající. Bylo větší množství zraněných i mrtvých. Mezi zabitými i 21-letá průvodčí Marie Vršecká z Nezvěstic-Olešné, kterou nešťastně zasáhla střepina. Po tomto tragickém náletu byl z Nezvěstic do Plzence k záchranným pracím vypraven zvláštní vlak s nezvěstickým lékařem MUDr. Vlasákem a traťmistrem Vrbou. Při návratu přivezli i mrtvolu Marie Vršecké. Ve vsi zavládl smutek a všichni litovali mladé dívky, která byla první obětí války z Olešné. Pohřbena byla ihned následující den, 19. dubna, v Nezvěsticích. Její hrob zde je dodnes. K poledni 18. dubna již podél trati dorazily do Nezvěstic hloučky cestujících z vlaku, který nedojel. V obci přešli z tratě na silnici. Stáli tu pak unavení a bezradní. Mnozí měli před sebou ještě dalekou cestu a byli rádi, když se někde výjimečně objevilo auto, které je pak kus cesty svezlo. Nervy byly napjaté k prasknutí. Nad Nezvěsticemi kroužily celé roje letadel. Jedny odletěly, druhé se objevily. Vlaky ten den přestaly úplně jezdit. Jen autobus od Spáleného Poříčí přivezl cestující na nádraží. Když se „jednotka“ (vlak v jednu hodinu) neobjevila, cestující opět nastoupili do autobusu a ten je odvezl na Poříčsko. Na nádraží bezradně postávali i lidé z Rožmitálu, Nepomuku, Horažďovic, Zdic a nevěděli, jak se dostanou domů. Teprve večer byla doprava obnovena a vlaky začaly opět jezdit.

 

lokomotiva

Lokomotiva vyrobená v r. 1940 plzeňskou Škodovkou pro protektorátní Českomoravské dráhy

 

19. dubna čtvrtek dorazil do Nezvěstic strážní oddíl o síle šestadvaceti německých vojáků. Byl ubytován na nádraží, aby hlídal trať. Byl to stejný den, kdy do obce pěšky dorazila skupina jedenácti ukrajinských uprchlíků, kteří se zachránili při předchozím bombardování plzeňského nádraží.

Každý den byl nyní stejný. Lidé si zvykali na zvláštní spojení - stromy byly samý květ, počasí jako v máji, a na nebi bez přestání kroužili spojenečtí letci. Práce na polích kvůli hrozbě útoků stála a nic se nedalo dělat. Volno měli i listonoši. Nechodily dopisy ani noviny a nebýt rádia, nikdo by netušil, že probíhá rozhodující bitva o Berlín a že Američané již stojí na Labi.

V pátek 20. dubna v poledne zakryl oblohu nad Vlčtejnem mrak. Nebyl velký, ale najednou začaly z toho mraku k zemi slétat dlouhé pruhy kouře nebo mlhy. Šlo o shazování kouřových bomb, které ohraničovaly prostor, jenž má být zasypán pumami. Občané Chválenic, Želčan, Chouzov, Nezvěstic a všech okolních vsí se tak stali svědky bombardování Klatov. O dva dny později, v neděli 22. dubna v 8 hodin ráno se nezvěstickým občanům nad hlavami ozval opět povědomý hluk hloubkového letadla. Vše se otřásalo a následovaly dvě salvy. U nákladního vlaku na nádraží byla prostřelena lokomotiva. Střely proletěly i dvěma sousedními soupravami. Bylo přetrženo telefonní vedení. Salvy se ozývaly i z dáli – od St. Plzence. Zde před osmou hodinou ranní hloubkoví letci rozstříleli lokomotivy dvou křižujících se vlaků. Dvě cestující ženy při tom byly vážně zraněny. Když nastal klid, šli si obyvatelé z okolí prohlédnout škody.

Byl to rozhodující moment, nervy lidí žijících v okolí nezvěstického nádraží povolily a čtvrť se vylidnila. Obyvatelstvo se začalo stěhovat od nádraží dolů do vsi. Londýnský rozhlas totiž ve stejný den hlásil, že budou bombardovány všechny železniční křižovatky. Nezvěstice takovou křižovatkou byly. Křižují se zde tratě Plzeň – České Budějovice a Nezvěstice – Rokycany.

 

První oběti náletů v Nezvěsticích

24. dubna je den svatého Jiří. V roce 1945 opět slunce svítilo na zelené trávníky. Po obloze se občas převalil černý mrak. U nádraží se najednou ozvalo varování: „Hloubkoví!“. Při pohledu z okna bylo vidět muže na bryčce, který ukazoval nahoru k obloze. Z mraku jako blesk vypadla a dolů se řítila hloubková letadla. Než stačil kdokoliv seběhnout do sklepa, letadla s rachotem přeletěla jejich dům a už bylo slyšet výbuch – první bomba spadla na prádelnu domu č.p. 15, další pak mezi dům Lepších a sousední Šneberkovu novostavbu.

Majitelka jednoho z domů Marie Lepší byla na počátku útoku na zahradě se svou vnučkou Alenkou Kohlíčkovou. Vylekala se hrozícího nebezpečí a volala na vnučku: „Alenko, jdi se schovat!“. Alenka poslechla a vběhla do domu. Babička se již sama nestihla ukrýt doma a našla útočiště v kůlně. Zde ji ale zastihla  krutá smrt, když ji zasáhla střepina do hlavy. Babička byla na místě mrtvá. Stala se první obětí náletů přímo v Nezvěsticích. Osud paní Lepší byl o to zákeřnější, že se do Nezvěstic odstěhovala před několika měsíci z Plzně, kde byl její dům bombardováním těžce poškozen. Jen několik měsíců se cítila na venkově v bezpečí. Jinou občanku Nezvěstic, choť truhláře Kuby Annu, zastihlo  bombardování na verandě. I ji zasáhl kus bomby, Těžkému poranění později podlehla. I po této nešťastné události bombardování pokračovalo. Byla zasažena louka Herejkova domu č.p. 193, stejně jako strážní domek č.p. 266 proti nádraží. Zde bydlela početná rodina výhybkáře Přívozníka, který sám byl zraněn.

 

čtvrť

Vilová čtvrť u nezvěstického nádraží dnes působí poklidným dojmem. Nikdo by nevěřil, že v roce 1945 byla naplněna strachem o život. Ve druhém domě zleva (oranžové barvy) žila za války Marie Lepší s vnučkou.

 

Na nádraží stál v době náletu muniční vlak. Jeden z jeho vagonů začal hořet a patrony vybuchovaly. V sousední škole bylo právě vyučování. Hned po první ráně svedli učitelé děti do sklepa, kde nálet šťastně přečkali. Rachot vybuchujících patron prý připomínal zvuk „jako když se něco sype ze střechy“. Požár zachvacoval další vagony. Hloubkaři zahájili navíc útok na železniční podjezd k Olešné. Bomba spadla na olešenskou stranu viaduktu. Viadukt nebyl zničen, ale poškozen, další bomba explodovala u domku v Olešné a na louce nad Olešenským potokem. V tu chvíli začaly praskat okenní tabulky na straně od podjezdu. Bylo z toho jasné, že nálety pokračují v nezmenšené míře.

 

viadukt

Železniční viadukt mezi Olešnou a Nezvěsticemi při pohledu z olešenské strany

 

Když bombardování skončilo začali lidé zaplňovat dvorky svých domů. Pozorovali shon na ulici – hasiči pospíchali k nádraží. Celá hlavní ulice v Nezvěsticích byla naplněna kouřem z hořících vagonů. Po chvíli již ulicí spěchali i zvědavci, aby spatřili napáchané škody. Obecní rozhlas varoval občany, aby dávali pozor na spadané dráty, protože proud nemohl být ihned vypnut. I přes dramatický průběh nebyly škody velké. Nálet odnesly především střechy a okna. Nastalo nové stěhování z nádražní čtvrti. Do večera byla vysídlená.

26. dubna opět slunce svítilo jako v nejhezčí květnový den. Do Nezvěstic dorazila nová pětadvacetičlenná německá stráž k ochraně nádraží. Byli ubytováni v nezvěstické škole a v hostinci u Šilhánka.  Nezvěstičtí obyvatelé byli ukryti ve sklepích, protože od rána nad nimi přelétávali hloubkoví letci.

Toho dne byly hlášeny celé letky hloubkařů. Na místním nádraží letadla napadla transportní vlak hlídaný stráží. Stroj byl poškozen a vagony opět začaly hořet. Útok skončil v 10 h 20 min. Teprve při skončení náletu lidé zjistili, že náboje byly ukryty ve vozech označených červeným křížem. Ty totiž po zapálení vybuchovaly. Kolem nádraží se valil hustý dým. Zápalnou střelou byl zapálen dům občana Heřmana. Sousedé přispěchali a pomohli vynášet zařízení domu. Pak se přidal štěkot strojních pušek. Němečtí vojáci se skrývali v zahradách a za domy. Odsud pálili na letadla. Ta však neodlétala, hledala střelce a střelbou je pronásledovala. Strhla se tak hotová bitva, ozývaly se salvy a rány. Tento boj trval 40 minut. U světlometu byl zabit velící voják a jedna vojačka byla postřelena. Zahynuli také tři němečtí vojáci z nádražní stráže.

Sotva skončila tato bitva, rozšířila se Nezvěsticemi zpráva, že ve 2 hodiny odpoledne proběhne útok dalších letadel. Ve čtvrti u nádraží nebylo od toho okamžiku živáčka. V domech zůstali jen němečtí uprchlíci. Bylo již pravidlem, že Nezvěstičtí čtvrť opouštěli vždy ráno a vraceli se na noc.

 

cesta

Cesta z Nezvěstic do Olešné a do Chválenic, kterou proudili koncem války němečtí vojáci z východu do amerického zajetí. Na loučce zcela vlevo, u Olešenského potoka, dokonce 26. dubna 1945 po setmění pochovali tři padlé soukmenovce, které sem přivezli na voze, přikryté nacistickými vlajkami.

 

Ve stejný den prostříleli hloubkoví letci i cisternový vlak na nádraží ve Starém Plzenci – nedaleko cihelny. Od zápalných střel se ve vagonech vzňal líh a olej. Nezvyklé ohnivé divadlo přilákalo spoustu zvědavců. Ti odvážnější si nabírali tekoucí líh a někteří se vřelým lihem popálili. Zpráva o nepojízdném vlaku se vzácným nákladem se rozšířila rychlostí blesku. Odpoledne i během druhého dne se u cisteren vystřídali téměř všichni obyvatelé Starého Plzence s kbelíky, konvemi a dalšími nádobami. Líh si odnášeli pro případ, že by museli bydlet ve sklepích a vařit na plynových vařičích. Bohužel i mezi plzeneckými obyvateli se objevili chamtivci, kteří si bez ohledu na ostatní odnášeli domů desítky litrů lihu. To ostatní občané těžce nesli.

V pátek 27. dubna prožívali místní občané smutný pohřeb. Rozloučili se zde s Marií Lepší, která zahynula 24. dubna při náletu na nádraží. Bohužel i pohřeb nešťastné sousedky byl poznamenán strachem. Lidé se báli zúčastnit pohřbu kvůli obavám z leteckých útoků.

V neděli 29. dubna byl výjimečný klid. V pondělí však začaly letecké útoky nanovo. Již před 8. hodinou ráno kroužili nad Nezvěsticemi hloubkaři. O něco později odletěli ke Starému Plzenci, kde odstřelili lokomotivu. V Plzenci vytékal opět z vagonů olej a hořel. Hloubkaři poškodili trať takovým způsobem, že již nebyla průjezdná.

 

První máj 1945

30. dubna podnikli hloubkoví letci útok na muniční vlak u Starého Plzence a shodili několik pum na nádraží v Koterově, Granáty ve vlaku vybuchovaly a létaly do Plzence a dokonce ještě dále. Po tomto náletu otočili hloubkoví letci své stroje a zapálili další dva vlaky na nádraží ve Starém Plzenci. Tyto vozy byly naložené potravinami. Zdálo se, že jde o jídlo odvážené z nějaké nemocnice nebo vojenské ubikace na Východě. Sbor plzeneckých hasičů přijel k hořícímu vlaku neprodleně, aby požár uhasil. Dav lidí však byl rychlejší. Jako smyslů zbavení se občané vrhli se na trosky vozů ve snaze urvat, co se dá: šatstvo, prádlo, psací stroje, rádia, kuřivo, čaj, kakao a jiné věci. Lidé se vrhali se do plamenů a nedbali ani na silné proudy vody, kterými hasiči vlak kropili. Jiní lidé přihlíželi tomu divadlu z vyvýšeniny nad nádražím a s pobavením komentovali směšné počínání davu spoluobčanů. Kvůli nebezpečí hloubkových letců a střepin od protiletadlového dělostřelectva zcela skončilo na konci dubna jakékoliv vyučování.

První máj všechny zaskočil neuvěřitelně chladným počasím. V noci na 2. května dokonce rozkvetlé stromy zasypal sníh. Byl to zvláštní pohled – sněhu jako v zimě a pod nimi stromy v plném květu. I. máj tento rok připadl na úterý. Tradičně byl slaven svátek a nepracovalo se. Letos se navíc slavnostně oblečení lidé, pokud jim to kotláři dovolili, procházeli po silnici. Přišla však zvěst, že přes Nezvěstice pojedou německé transportní vlaky. Poklidně korzující obyvatelstvo se rozprchlo. Lidé utíkali do vsi. U dráhy nikdo nezůstal. Vlaky ale zůstaly tentokrát hloubkaři nepovšimnuty.

Obyvatelstvo nadchly toho dne hned dvě novinové zprávy - že Vůdce Adolf Hitler padl a že Rusové dobývají Berlín. Jako by blízký konec chtěla potvrdit, duněla ráno od Šumavy zřetelně děla. V 11 hodin rány ustaly, ale večer se opět ozvaly. Proslýchalo se, že Američané se probili Všerubským průsmykem a postupují rychle do nitra Čech. Našich občanů se po zkušenostech s hloubkaři zmocňovala veliká starost, kde budou hledat útočiště, až fronta dojde do Chválenic nebo do Nezvěstic. Starost jim nedávala spát, ale jiní je uklidňovali, že válka skončí dřív než sem fronta vůbec dorazí.

 

Poslední nálet na Nezvěstice

4. května se před 10. hodinou objevil u Nezvěstic naposledy roj rychlých letadel. Kroužila nad nádražím, kde stála lokálka. Jen občané stačili vběhnout do krytů a již štěkaly rány z kulometů. V minutě se ozvaly asi 3 výbuchy bomb. Kulometná palba zesílila. Nad hlavami vrčely motory a hvízdaly střely. Letadla se snášela níže a hned zase vyletovala do výšky. Přestřelka se zdála být zcela nevinná a trvala přibližně hodinu. Po 11. hodině opustili obyvatelé obce kryty. Bylo po útoku a sluníčko vesele svítilo. Všude kolem panoval pokoj a mír. Do toho se však ozvalo volání: „Na nádraží hoří!!!“. Hořelo několik vagonů naložených různým zbožím. K nádraží opět spěchali hasiči. Od nádraží jim běžel vstříc muž a volal: „Hoří vagón melty!“. Za ním běžel další a oznamoval, že hoří vagón s látkami. Další lidé přinášeli zprávu, že na nádraží jsou rozbité vagóny s nádobím a psacími stroji. Letci toho dne bombardovali opět vozy stojící na trati mirošovské lokálky. Náklad, který odstavený vlak převážen, byl považován za cenný, a tak byl hlídán zesílenou německou stráží.

Kdo nebyl to dopoledne v krytu, mohl spatřit neuvěřitelnou podívanou. Bomby ještě dopadaly mezi hořící vagony na nádraží, když lidé z Nezvěstic a všech okolních obcí spěchali po silnicích a přes pole pro kořist. Jiní občané pomáhali hasit. Němečtí vojáci již nebyli schopni chaotickou situaci na nádraží zvládnout. Uklidňování davu nezůstalo bez následku. Jeden německý voják vystřelil. Jeho střela se nešťastně odrazila a zasáhla 40-letého občana Jarošíka ze Šťáhlav. Ten následkům poranění podlehl.

Poté, co se vojákům přece jen podařilo zjednat pořádek, sami začali lidem z vagónů rozdávat prostěradla a kostkované povlaky na peřiny. Kostkované látky bylo tolik, že si z ní lidé po válce šili všechno možné, Vždyť si občané běhali na nádraží pro kořist až do večera. Látce, ve které chodily oblékané celé Nezvěstice a jejich okolí, bylo později dáno pojmenování „hloubkovina“. Večer naložili i vojáci zbytek látek na vůz a odjeli k Sedlčanům.

 

5. květen 1945 - revoluce

S velkým vypětím prožívala události posledních dní a týdnů především rodina přednosty nezvěstické železniční stanice Viléma Turka. Zodpovědnost za dění na železnici i strach o dvě malé děti byly velkou zkouškou. Syn Jiří slavil v sobotu 5. května své třetí narozeniny.

V sobotu 5. května se od rána valily nezvěstickými ulicemi proudy lidí, domácích i přespolních. Všichni měli jediný cíl – nádraží. Roznesla se zpráva, že němečtí vojáci na nádraží rozdávají zdarma zboží. Velký dav brzy vyplnil prostory mezi nádražními objekty, zvláště pak na prostranství před nádražím. Byli tu skutečně němečtí vojáci, ale i čeští četníci. Měli těžkou práci. Dav bylo nutné z nádražních prostorů vytlačit, aby v případě leteckého útoku nebyly oběti.

Na nádraží nově sloužil německý přednosta, který řídil všechnu službu i dopravu. Přítomnost českých četníků na nádraží byla novinkou. Četníci měli zájem uchránit skladiště, protože uložené zásoby považovali již za náš národní majetek. Proto se také snažili svou přítomností zabránit jakékoliv střelbě strážního oddílu proti hloubkařům. Dav občanů se podařilo z nádražních objektů vytlačit. Situace nicméně byla velmi napjatá. Před nádražím bylo hlučno jako o pouti. Ze sroceného davu se ozývalo: „Blovice hlásí převrat“, „Mirošovy právě převrat provádějí“, „Plzenec hlásí začátek převratu“, „Nepomuk hlásí: Zelená hora obsazena“, „Partyzáni sestupují z Brd. Táhnou k nám“.

Zprávy shromážděným lidem sdělovala i nádražní služba na základě telefonických hlášení. Všechny novinky bouřily mysl a zapalovaly shromážděné. Najednou to ve shromáždění lidí zašumělo jako když do korun stromů zalehne vítr. Mnozí odcházeli od nádraží dolů do vsi a diskutovali o převratu. Na silnici a na rozcestí se o zprávách hlásících převrat živě debatovalo. Každá nová zpráva se dočkala rychlého rozšíření. Znenadání spěchal po silnici podél plotu nádražní poslíček a oznamoval, že jde na četnickou stanici. Za okamžik běžel i s četníkem zpět k nádraží. Někteří občané do toho volali: „Připravte prapor, ve dvě hodiny bude vyhlášeno příměří. Je konec války.“ Jiní se přidávali: „Odzbrojte německé vojáky, vyvěste prapory.“

Od nádraží opět kdosi běžel. Byl to občan, který celý rozradostněný volal: „Na nádraží už visí prapor!“. To byla událost! Přednosta stanice Vilém Turek skutečně vyvěsil československý prapor. Všichni obyvatelé Nezvěstic ihned spěchali na nádraží, aby se přesvědčili o neuvěřitelné pravdě. Ano, trojbarevný prapor vlál opravdu nad nádražní budovou. Tak začala nezvěstická revoluce.

Ze všech stran bylo slyšet nadšené volání: „Je mír, je konec války, máme svobodu !!!“ Přednostovi Turkovi se podařilo přesvědčit německou stráž i nového německého vojenského přednostu, aby opustili nádraží a odešli do své ubikace u Šilhánků. Jinou skupinu německých vojáků zastihl rozkaz kapitulovat v okamžiku, kdy kopali u podjezdu vedle tratě jámu, kde snad chtěli položit nálože. Nechali práci rozdělanou a vydali se také k Šilhánkům. Vzápětí byla na nezvěstické škole vztyčena obrovská vlajka, kterou během války ukrýval řídící učitel Karas v úkrytu v Mítově.

Plzeň byla v mnohem těžší situaci. Očekával se velký zápas s nacisty, a tak Plzeňští žádali po nezvěstickém národním výboru zbraně. Když M.N.V. oznámil, že Nezvěstice mohou zbraně poskytnout, přijela pro ně mezi 3-4. hodinou odpolední lokomotiva nákladního vlaku. Odvezla pět pušek s náboji a jednu bednu granátů. Německá armáda ustupovala od Prahy k Plzni všemi směry, tedy i zdejším krajem. Tak v 6 hodin večer telefonovali zástupci národního výboru ze Starého Plzence: „Jede k vám 14 pancéřových vozů.“ Zděšený inženýr Ungr spěchal s tou zprávou k nezvěstickému N.V. Zpráva byla okamžitě dána obecním rozhlasem na vědomost všem nezvěstickým občanům. Obyvatelstvo bylo varováno, aby okamžitě sňalo všechny vlajky. Vmžiku byly Nezvěstice bez vlajek. Vozy však neprojely, daly se jinou cestou. Než si obyvatelstvo stihlo vydechnout, přišla další zpráva: Nezvěsticemi projede opravdu vojsko, tentokrát od Rokycan a Mirošova. Večer ve 3/4 8, za vytrvalého deště, přijela skutečně od Milínova vozatajská kolona německého vojska. Těžká auta byla vrchovatě naložená a vojáci po zuby ozbrojení. Skupina se dala silnicí k Olešné a do Chválenic. Ustupovali rychle, a tak bylo jasné, že Rusy mají v patách. Zaskočené Nezvěstice začal opět obcházet strach. Mnozí lidé odcházeli z domů u silnice dále do vsi a čekali u známých než vojenská kolona projede.

Ve Chválenicích byla 5. května sobota před tradiční poutí na Planinách. Vsí se roznesla toho dne zpráva, že Plzeň je již svobodná. Kolem Plzně však byla na vyvýšeninách rozmístěna děla proti letadlům a proslýchalo se, že pokud se budou Němci cítit v nebezpečí, použijí tato děla proti Plzni a proti jejímu okolí. Večer byly Chválenice, jako po celou válku, zatemněny. Večer také přišla do vsi zpráva, že od Nezvěstic postupuje karavana po zuby ozbrojeného německého vojska. I ve Chválenicích již existovaly hlídky Revolučních gard, které střežily příjezdové cesty do obce. Bylo dohodnuto nechat německou kolonu projet. Gardisté se zbraněmi dostali za úkol ukrýt se a německé vojáky zbytečně neprovokovat. Karavana s deseti vozy taženými koňmi, různou výzbrojí a materiálem vzápětí dorazila od Olešné do Chválenic. Kolem vozů šlo vždy několik vojáků s kulomety a pancéřovými pěstmi. Zdálo se, že jsou všeho schopní. K vojákům se v tichosti připojili němečtí uprchlíci ubytovaní v sálech hostinců a chválenická rodina Antona Škardy, hlásící se k německé národnosti. Skupina prošla obcí bez jakýkoliv komplikací. Kolona pokračovala dále na Nebílovský Borek a směrem do Bavorska, kde doufali v setkání s Američany. Hlavně pryč z dosahu Rudé armády !!!

Po hlavním konvoji projelo Chválenicemi ještě několik dalších aut s vojáky a také prošlo několik německých vojáků. Místní lidé byli překvapeni, jak nyní, když potřebovali pomoci, uměli němečtí vojáci pěkně česky. Jiní vojáci volili ale konfrontační způsob útěku na západ - přepadali místní občany a okrádali je o jízdní kola.

 

7. květen 1945 - příjezd amerických vojáků

7. května se Chválenice probudily do dalšího májového rána. I obloha se vyjasnila a nastal skutečně krásný májový den. Bylo to první pracovní ráno po vzrušujícím víkendu. Do práce toho dne ale nikdo nejel. V horní části vsi postavili muži z břízek malou slavobránu pro osvobozující armádu. Nikdo nevěděl, která armáda přijde – Američané, nebo Rusové?

V 10 hodin projížděla obcí od jihu první auta armády USA. Vojáci se krátce zastavili a pokračovali dále na Plzeň. Lidé je nadšeně vítali a házeli jim pouťové koláče. Po prvních lehkých autech dunělo obcí několik tanků. Jejich osádky obsadily výpadové cesty z Chválenic a staly se prvními chválenickými Američany, kteří se v obci zdrželi celý měsíc.

V pondělí 7. května spadly starosti i z občanů sousedních Nezvěstic. Nezvěstičtí vykročili radostně po šťáhlavské silnici vstříc Američanům. Vysoko na nebi plulo klidně jako pták výzvědné letadlo. První lidé, které Nezvěstičtí potkali, vyprávěli, že mezi Plzencem a Radyní je velké množství německých vozů a tanků, které Američané ukořistili. Občané došli až ke křižovatce státní a šťáhlavské silnice. Po státní silnici jela dlouhá řada amerických vozů, které zatočily ke Šťáhlavům. Nezvěstickým se srdce zastavila. Mávali nadšeně vojákům šátky a volali: „Nazdar!“. Američané vlídně kynuli na pozdrav. Mladí vojáci seděli pohodlně na plošinách džípů a odpovídali: „Hallo!“.

Za první kolonou jela druhá, která se vypravila k Nezvěsticím. Zpráva o příjezdu vojáků se nesla dolů do obce rychlostí blesku. Lidé se změnili ve zpravodajskou službu: „Američané už jedou!“ Všichni občané běželi k silnici, protože nechtěli propást uvítání. Jakmile se americké vozy objevily v ulicích Nezvěstic, propukl shromážděný dav v nelíčený jásot. Američané však nezastavili a pokračovali dále poříčskou silnicí. I Žákavští viděli ze svých zahrad, že Američané jedou a běželi k silnici. Na křižovatce státní a milínovské silnice proti mostu bylo již velmi živo. Zde byli Američané donuceni chvílemi zastavit. Američany srdečně vítaly dívky v národních krojích. Některé vozy se otočily směrem k Nezvěsticím a svezly dívky do vsi. Zde se pod vilou č.p. 9 museli opět zastavit, protože se ze všech stran sbíhali občané. Mladí, staří, muži, ženy i děti vítali vojáky radostným jásotem. Mávali šátky a podávali jim ruce na uvítanou. Americké vozy byly záhy ozdobené kvítím a děvčaty v národních krojích.

Vojáci sestupovali z válečných strojů mezi obyvatelstvo. Lidé se stále sbíhali, tiskli Američanům ruce a v očích se jim třpytily slzy radosti a pohnutí. S vojáky si nerozuměli, ale mladí lidé se lehce domlouvali očima. Nad tou nezapomenutelnou scénou vlály z domů trojbarevné vlajky a slunce nad hlavami zářilo. Ženy nechaly práce a ujaly se hostitelské péče. Nejvíce americké vojáky zaujala česká „brandy“. Lidé při tom všem mimoděk porovnávali chování Američanů s jednáním německých vojáků. Byli přesvědčeni, že Němci, by místní lidi nikdy na válečný vůz nenechali vylézt.

 

zdraví

Jirka Turek zdraví amerického vojáka v Nezvěsticích

 

Němci internovaní v Nezvěsticích vyslali 7. května své parlamentáře k Američanům. Několik minut před tím zastavilo před domem č.p. 105 auto Amerického červeného kříže. Vystoupil vyšší důstojník, jeho pobočník a několik vojáků. Šli k ženám, které stály na chodníku před domem. Hledali pokoj, kde by kapitulace mohla být podepsána. Na obecním úřadě tento akt provést nechtěli. Ženy jim jako vhodné místo ukázaly dům č.p. 105. Američtí důstojnící vešli dovnitř, prohlédli si prostory a s uspokojením opět vyšli před dům. Čekali na příchod zástupců německého vojska. Na silnici po chvíli zastavilo auto německé armády. Vystoupili vysocí důstojníci. Podle očitých svědků byli samé zlato. Ptali se po veliteli Američanů. Ten stál opodál. Němci k němu došli a řízně mu zasalutovali. On však jen ledabyle mávl rukou. Po této formalitě vešel americký velitel s německými důstojníci do bytu Burešových v přízemí domu. Řadoví američtí vojáci zůstali před domem a prozradili zvědavým občanům, že Němci skutečně přijeli kapitulovat. Jednání bylo krátké. Po jeho skončení vyšli vítězové i poražení z domu. Byl ukončen akt, který rozhodl o kapitulaci německých jednotek v prostoru mezi Mirošovem a Novými Mitrovicemi, čítajících několik tisíc mužů. Kdyby nebyla chvíle tak vážní a slavnostní, budila by scéna při odchodu delegací úsměv. Němečtí vojáci byli chlapi jako hory, zatímco americký velitel byl o hodně menší. Němce poté odvezlo auto ke Spálenému Poříčí, kde místní posádce měli předat zprávu, že němečtí vojáci mají volnou cestu do amerického zajetí. Američané v Nezvěsticích zajišťovali pocit bezpečí, ale o udržení pořádku se staral místní národní výbor, který bez přestávky zasedal.

 

jeep

Jiří a Miloš Turkovi na americkém džípu

 

Toho večera bylo v nezvěstickém parku u školy veselo. Vyhrávala hudba a tančilo se – jako o benátské noci. Lidé si tak vynahrazovali poslední léta, kdy byla zábava až na drobné výjimky přísně zakázána. Ještě jedna věc se změnila. Bylo zrušeno nařízení o zatemnění. Vesnice a města se večer poprvé po letech slavnostně rozzářila svítícími okny.

 

8. - 12. květen 1945 - radost i nejistota

V úterý 8. května nálada opět poklesla. Zoufalá Praha totiž stále marně volala o pomoc. Londýnský rozhlas toho dne ale všechny potěšil zprávou, že o třetí hodině odpoledne bude v celé Evropě vyhlášen mír. Silnice opět byly plné aut a vozů s nábytkem. Lidé se stěhovali domů, do Plzně, odkud utekli před nálety.

Američané se utábořili na návrší Skalky mezi Losinoua Chválenicemi, odkud měli výhled na Plzeň, do celého údolí Úslavy i na celý masiv Brd. Hlídkovali v celém okolí a místní lidi varovali před chozením do lesa. V lesích se mohly potulovat skupinky zfanatizovaných Němců. Krajem se toulali i uprchlí příslušníci Vlasovovy armády a sháněli civilní šaty. Asi ve 4 hodiny odpoledne byly slyšet výstřely z prostoru Nezbavětic, kde nad táborem u Skalek, byla rozmístěna americká děla. Kde se vzala tu se vzala, přeletěla nad nimi dvě německá letadla směrem k Chválenicím a Vlčtejnu. Děla na ně začala pálit. Jedno z letadel děla zasáhla a začalo klesat, přičemž za sebou nechávalo výraznou kouřovou stopu. Druhé bloudilo směrem k Nezvěsticím a ke trati lokálky. Role se vyměnily. Američané na letadlo neúspěšně stříleli. Šrapnely létaly všude kolem. Střelbou byla ohrožena česká hlídka u světlometu v lese Hora. Když zvědavci dorazili na místo, naskytl se jim neuvěřitelný obrázek. Šrapnely svištěly vzduchem, hlídka si však v klidu hověla na jarním slunci a opalovala se. O ničem údajně nevěděla.

I nadále stála práce a železniční doprava. Na nezvěstickém nádraží bylo několik vagónů s brambory určenými pro Plzeň. Po třech dnech dostalo nádraží od Američanů svolení k odbavení. Nefungovala stále ani pošta, nepřijímaly se dopisy ani balíky, poštmistr a listonoši měli stále prázdniny. Pouze rolníci neodpočívali a vykonávali všechny potřebné práce. Plzeňská vysílačka proto na obyvatelstvo apelovala: „Nastupte do práce! Musíme si uvědomit, že je konec dnů svátečních a začínají dny všední, práce pro republiku. Bude to práce radostná, práce pro sebe!“

9. května osvobodila Prahu Rudá armáda. Touto operací také ukončila své těžké boje v Evropě. 9. května nařídil také nezvěstický národní výbor, aby byla obec na znamení radosti z vítězství slavnostně vyzdobena. Mládež se dala s nadšením do práce. Na silnici před školou byla budována slavobrána. Valníky přivezly klest a dívky z ní pletly věnce a girlandy. Mladí muži přiřezávali tyče a sbíjeli z nich konstrukci. Ženy šily vlajky a ozdoby. K večeru byla brána přes celou šířku silnice hotova a budovatelé ji s pýchou sledovali. Nezvěsticemi toho dopoledne projelo auto provázené čestnou stráží československých finančníků. Vezli rakev s pozůstatky amerického vojína, jenž ztratil život někde na Blovicku při srážce s Němci. Téhož večera se nezvěstický národní výbor rozhodl obnovit zábavu pro mládež a oslavit tak konečné vítězství nad Německem. Byl uspořádán běh a závod, po kterém měla následovat tancovačka. Večer měl obcí projít i slavnostní průvod s lampiony. V něm měli kráčet krojovaní členové spolků, ženy v národních krojích, stejně jako děti v krojích a Sokolové. Natěšení lidé se začali scházet. Kdekdo měl na sobě po tolika létech sokolský kroj a všichni se těšili, jak si s ostatními vesele povyrazí. Kdo však mohl v nastalé euforii tušit, jak rychlý konec celá sláva vezme!

Obyvatelstvo se dozvědělo, že obcí projedou německé oddíly do zajetí. Aby je zbytečně neprovokovali, Nezvěstičtí akci zrušili. Večer a v noci pak skutečně Němci projížděli. Teprve v zajetí byli odzbrojeni.

Na mostě přes Úslavu se postavila hlídka amerických vojáků s kulomety a řídila tu hladký průchod německých vojáků z vedlejší silnice od Mirošova, Kornatic a Milínova na hlavní silnici od Spáleného Poříčí a Žákavy do Nezvěstic a Šťáhlav. Američtí vojáci odmítali nyní na silnici pouštět civilisty. Když se domáhali vstupu s odůvodněním, že chtějí jít domů, byli americkými vojáky upozorněni, že vstup do těchto míst bude po celou noc na vlastní nebezpečí.

Jedna z prvních německých motorizovaných skupin projížděla Nezvěsticemi v době, kdy měl podle původních plánů obcí projít lampionový průvod. Šlo o auta plná vojáků. Za auty měli vojáci zavěšeny strojní těžké pušky a vedle vozů jely motorky. Vše bylo uspořádáno podle pravidel válečného pochodového sledu. Vojáci drželi pušky v rukou, dívali se po oknech, připraveni v případě ohrožení k boji. Vozidla v koloně zachovávala přiměřenou vzdálenost. Když dorazili k nezvěstické sokolovně, bylo vidět, že se rychlost zpomaluje. Přihlížející občané se začali dohadovat: „Něco se tam vepředu muselo stát!“ U nezvěstického hřbitova stály Němcům v cestě dva americké vozy. Prostým zdvižením paže velitel zastavil celou kolonu a poručil Němcům, aby složili zbraně.

Německá auta i tank zůstaly stát na silnici. Mužstvo sestoupilo a naházelo pušky na hromadu. Pak vyházeli bedny s náboji. Ruční granáty, pancéřové pěsti a nábojnice rozházeli do polí a do příkopů, seřadili se a čekali, že je Američané odvedou. Ti se k tomu však neměli. Americký velitel se důležitě podíval na hodinky. Bylo kolem 6. hodiny večerní. Američané beze slova otočili své vozy a odjeli. Němci zůstali na silnici sami, se zbraněmi rozházenými všude kolem. Nejprve bezradně stáli a nevěděli, co mají dělat. Poté se poradili, sebrali pušky a opět se ozbrojili. Otočili auta a chystali se vrátit zpět do Nezvěstic. V Nezvěsticích pak byli celou noc. V noci navíc přes Nezvěstice proudily největší skupiny Němců táhnoucích do zajetí. Občané se snažili jejich ústup sledovat z uctivé vzdálenosti nebo z úkrytů. Někteří občané byli očitými svědky, jiní jen z dálky ústup pozorovali. Obyvatelstvu běhal z nových návštěvníků mráz po zádech. Bledí a vyčerpaní se Nezvěstičtí modlili, aby Němci obec již jednou pro vždy opustili. Nekonečná, po zuby ozbrojená kolona se teď v šeru táhla jako temný had se svítícíma očima ze čtvrti Varta do údolí. Nikdo se neodvažoval odhadovat počet vojáků, ale mohlo jich být na tisíc. Světla bylo možné vidět až od Lipnice u Spáleného Poříčí. Kolem půlnoci se konečně cesta uvolnila. Jaká to byla úleva!!!

Kdo byl mimo domov, mohl se teprve teď vypravit ke své rodině. Rodiny své zbloudilé členy vítaly, jako by se vraceli z bůhvíjak daleké cesty. Konečně ráno 10. května přijel jiný, silnější americký oddíl. Vrátil Němce, kteří se usadili v Nezvěsticích, zpět ke hřbitovu a tam je znovu odzbrojil. Poté je Američané odvedli do zajateckého tábora ve Starém Plzenci. Nezvěstičtí si mohli konečně oddechnout a po odzbrojení kolony si vzali některé zbraně. Většina zbraní byla snesena na hromadu do polí u hřbitova, polita benzínem a zapálena.

 10. května se teplota na teploměru šplhala k téměř letním 26°C. Na místě, kde Němci složili zbraně, se toho dne odehrála zvláštní scéna. Jeden z německých důstojníků zde v rozrušení z prohrané války vytáhl pistoli. Zastřelil nejprve svou dceru, pak ženu a nakonec sebe. Protože nebyl ihned mrtev, byl zastřelen jiným vojákem. Němci pak snesli z jednoho vozu ještě dva další mrtvé vojáky. Na poli proti nezvěstickému hřbitovu na pravé straně šťáhlavské silnice (asi 50 m od louky, přicházíme-li od Nezvěstic) na východní straně silnice vykopali na konci pole tři hroby. V prostředním, širokém byla pohřbena nešťastná důstojníkova rodina. Jmenovali se Albertovi. Na levé a pravé straně od tohoto hrobu zmínění dva vojáci. Na hroby byly zasazeny tři kříže zhotovené z prken muničních beden. Na prostřední hrob umístili Němci nápis „Familie Albert“, na dalších křížích nápis nebyl. Na každý kříž navíc Němci pověsili ocelovou přilbu.

10. května se také začalo na místě odzbrojení uklízet. Příslušníci strážní služby chodili po poli a do helmic sbírali pohozené náboje. Snášejí je na hromadu, která se stále zvětšovala. Všude v příkopech, na silnici a na poli bylo plno nábojů do pušek - jednotlivé zásobníky i celé bedny, ruční granáty s násadami, obávané pancéřové pěsti a mnoho jiného materiálu. Po celé délce silnice od Nezvěstic do Šťáhlav stála motorová vozidla všeho druhu a tak, jak je tu Němci zanechali. Není divu, že silnice byla pro pěší i pro auta uzavřená. Pouze zástupy německých civilistů teď proudily po silnicích k Plzni. Pro zajaté Němce byl v dalších dnech zřízen sběrný tábor poblíž amerického vojenského ležení na Skalkách mezi Chválenicemi a Losinou, na rozcestí silnic do Plzně a do Nebílov.

Jedenáctého května bylo teplo jako v červenci, teplota dosahovala letních 30 °C. Toho dne padly v Milíně u Příbrami poslední výstřely druhé světové války u nás. Do nezvěstické školy byly tento den sváženy zbraně po Němcích. Střelivo leželo na dvoře školy a zavazadla po uprchlících byla uskladněna u Slánských. V hostinci U Šilhánka bavili mezi tím Američané místní mládež hrou na gramofon. Mládež se pochopitelně veselila a všude panovala sváteční nálada. Na přední straně školy poprvé zavlály vlajky vítězných států – americká, ruská a naše. Prapory všech tří zemí zde v době květnového výročí vlají na památku osvobození dodnes.

 

Příchod Rudé armády a vytýčení demarkační linie

13. května bylo jako poděkování za šťastné skončení války v nezvěstickém kostele slouženo slavné Te Deum. Kostel byl plný věřících, ale i lidí, kteří normálně do kostela vůbec nechodili. V té době již měli Nezvěstičtí za sebou přivítání další vzácné návštěvy. Kolem čtvrté hodiny ranní totiž zastavily na dlažbě mezi Vrbovic domem a domem č.p. 105 vozy. V domě č.p. 105 se ozval hlas domovního zvonku. Nikdo netušil, že pod okny stojí vzácná návštěva. 13. květen se tímto okamžikem stal pro Nezvěstice dalším památným dnem. Do Nezvěstic přijel oddíl Rudé armády – muži z Ukrajiny, od Moskvy, od Uralu a ze Sibiře. Když se otevřelo okno a v něm rozespalá tvář, ozval se ze skupinky lidí dole u vrátek radostný hlas: „Jsou tu ruští důstojníci, ptají se, kolik jich můžete ubytovat, je tu plno ruských vojáků.“ Člověk v okně byl rázem vzhůru: „Jdu vám otevřít, jdu naše hosty hned přivítat.“ Do domu vešel ruský velitel a jeho pobočník. Za nimi se hrnuli vojáci. V ranním šeru bylo možné zahlédnout, že na ulici stojí několik vojenských aut. Šlo o výzvědný oddíl sovětské armády. Mladý muž vítal u vchodu jednotlivé důstojníky: „Zdravstvujtě brati,“ a vedl je do domu. I ženy již byly vzhůru a připravovaly ranní čaj. Vzápětí již cinkaly skleničky - na zdraví vítězné ruské armády, Sovětského svazu a Československé republiky.

V přízemí již bylo živo. Vařila se voda na čaj a pila se vodka. Vojáci, kteří byli unaveni dlouhou noční jízdou, polehávali po lavicích, na pěšinách před domem a všude tam, kde bylo místo. Zbytku Nezvěstických zůstal příjezd ruské armády utajen. Ani místní doktor Vlasák tak nemohl využít slavnostní projev, který si připravil již při příjezdu Američanů. Jakmile se však občané o příjezdu Rudoarmějců dozvěděli, otevřeli jim svá srdce i příbytky. Zpráva o příjezdu Rusů se rychle roznesla po celé vsi. Mnozí k nim teď spěchali a snažili se dorozumět. Vždyť někteří z Nezvěstických byli za první světové války na ruské frontě a v ruském zajetí, takže si ještě některé fráze a slovíčka pamatovali. Ostatní se dorozumívali, jak uměli. Sovětská vojenská jednotka, která teď stála v obležení místních lidí v Nezvěsticích, byla součástí I. ukrajinského frontu. Jejich vozy nebyly ruského původu. Byly ukořistěny Němcům.

 

školka

Dům č. p. 105 v Nezvěsticích, kde je dnes mateřská školka, byl pro náš kraj v roce 1945 velmi významný. 7.května zde představitelé německé armády, velíci jednotkám v  prostoru mezi Mirošovem a Novými Mitrovicemi, kapitulovali před americkým důstojníkem a 13. května se zde ubytovali první sovětští vojáci.

 

Naproti přes silnici, u Vrbů, stavěli Rusové bezdrátovou vysílačku. Shromážděné obyvatelstvo obdivně sledovalo, jak jim jde práce rychle o ruky. Když byli hotovi, vysílali zprávu o poměrech v Nezvěsticích a přijímali další rozkazy. Mezi tím obyvatelstvo obklopilo jednoho z vojáků. Byl ozbrojen samopalem a ten většina zdejších lidí ještě nikdy neviděla. Čím více se rozednívalo, tím více lidí přicházelo Rusy přivítat. Nad domem č.p. 105 začala na jejich počest vlát rudá vlajka SSSR se srpem a kladivem. Vytvořit takový prapor z červených nacistických vlajek nebylo vůbec obtížné.

Nezvěstické ženy snášely Rusům vše, co měly. Mládež vybíhala z domů a bratřila se s nimi. Přicházeli rodiče s dětmi, aby jim ukázali „hrdiny, kteří z daleké ruské země přišli až k nám do Nezvěstic“. Vojáci byli s dětmi hned „jedna ruka“, ukazovali jim svá vyznamenání i zbraně, kterými svá vyznamenání vydobyli. Zvlášť srdečně se s Rusy vítal mlýnský šofér Lagutin zvaný Faděj, ruský běženec, který se tu usadil po 1. světové válce. Jeho dětem říkali ruští vojáci „russkije rebjata“. K poledni byla část oddílu odvolána. Odjela k Blovicím.

Na výzvu národního výboru byl Rusům vystrojen v parku u školy slavnostní oběd. Hospodyně dostaly důležitý úkol, aby z toho mála, co měly, připravily něco pěkného a chutného pro hosty. Do parku byly pod stromy sneseny stoly a židle. Na stolech se objevily bílé ubrusy. V poledne přinášely hospodyňky to, co pro milé hosty připravily. Nebylo toho málo. Ale na všem bylo vidět, že si tyto dary takřka od úst utrhly. Jinak to tehdy ani nebylo možné. Také občanky z Olešné přinášely své dary vojákům Rudé armády. Do parku však nedošly, protože cestou narazily na ruské vozy. Vojáky ihned pozvaly k svačině. Vděčných zájemců bylo více než dost. Mísy a talíře byly v mžiku prázdné.

V té době již v parku před školou vyhrávali místní hudebníci. V parku byla i řada děvčat v národních krojích. Do rozprouděné zábavy přišli i hosté – ruští vojáci a představitelé národního výboru. Všichni zasedli k přátelskému obědu. 

Hudba vyhrávala a ruští vojáci tančili kozáčka. S nimi tančil i ruský starousedlík Lagutin Fedor. Vše se veselilo. Mnohé Nezvěstické mrzelo, že neznají ruskou hymnu, kterou by si mohli s rudoarmějci zazpívat. Ani naše hymna v podání místních hudebníků se lidem moc nelíbila. Zdálo se jim, jako by ji hudebníci za posledních šest let zapomněli. Navíc nezvěstická mládež státní hymnu vůbec neznala. Za okupace se nesměla vyučovati a děti se ji překvapivě nenaučily ani doma. Po slavnosti přišlo loučení. Rusové nasedli do vozů a za radostného volání „Zdar!“ a mávání šátky odjeli k Blovicím k hlavnímu voji.

Poslední velký den nezvěstických občanů končil. Toho dne bylo ve stínu po poledni 33°C, večer ještě 30°C. V noci v dáli hřmělo a blýskalo se. Ale bylo to jiné dunění a blýskání než na jaké si místní důvěrně zvykli v posledních měsících.

Přišel 14. květen. Po deseti dnech plných rušných a bouřlivých událostí přišel zároveň den klidu, míru, den odpočinku. Po včerejší večerní bouři, která šla od Šumavy, bylo dusno a vlhko. Po silnici vedoucí od Nezvěstic se stále valily transporty německých vojáků. Šlo o nepočetné roztroušené oddíly i čety. Nikdo je nechtěl a nikdo se jich už nebál. Spálenopoříčtí je vodili do Nezvěstic, nezvěstičtí strážní pak pro změnu do Šťáhlav. Dav občanů ze Šťáhlav přišel v revolučních dnech protestovat na zámek Kozel, kde byl ukryt jeho majitel K. Waldstein s příbuzenstvem a přáteli. Majitelé a jejich přátelé byli zajati a odvezeni pryč. Kozel byl v roce 1946 znárodněn.

17. května si velitelství ruských a amerických vojsk jasně vymezila demarkační linii mezi obsazenými oblastmi. Demarkační čára vedla od Holoubkova k Mirošovu, Míšovu a Novým Mitrovicím. Později se v oblasti Šťáhlav, Nezvěstic a Žákavé ustálila na toku řeky Úslavy. Na pravém břehu řeky stáli Rusové. Do Nezvěstic se vrátili Američané, jen čtvrtě Varta a Malá Strana zůstaly v rukou rudoarmějců. Hranice mezi Rusy a Američany šla středem mostu přes Úslavu v Nezvěsticích směrem na Žákavou (u dnešního koupaliště). Mostu se také dnes říká „Most osvobození“.

 

most

Most ovobození v Nezvěsticích - čtvrť v pozadí (Varta) se nacházela v sovětské zóně.

 

Američané v Nezvěsticích kontrolovali a řídili důležité komunikační uzly - silniční i železniční dopravu. Americká hlídka denně konala na nádraží prohlídky vlaků, které sem přijížděly od Budějovic. Výsledek prohlídky byl hlášen americkému veliteli v Rokycanech. Když nebyly shledány závady, dalo velitelství povolení k další jízdě prohlédnutého vlaku. Hlášení o prohlídce vlaku se nekonalo telefonicky. Vojín jej vždy vezl džípem. I když se džíp zdál být hodně rychlým dopravním prostředkem, přece cesta do Rokycan a zpět trvala dlouho. Tím se způsobovalo zpožďování vlaků i o celé hodiny. Pokud byly shledány závady, mělo to samozřejmě za následek odepření povolení k další jízdě.

 

checkpoint

Sourozenci Turkovi se sovětskými vojáky na jejich kontrolním stanovišti na demarkační linii v Nezvěsticích

 

Pekárna v nezvěstickém mlýně na sovětské straně demarkační linie pekla chléb pro Rusy i Američany. Perníkárna vyráběla Rusům sušené nudle a sušený chléb. Bylo to místo sucharů. Ku krájení nudlí svolával vždy obecní rozhlas nezvěstické ženy. Přišlo vždy ochotně tolik žen, aby mohla býti všechna práce pro armádu vykonána. Práce trvala několik týdnů, a proto se při ní vystřídalo hodně dobrovolných brigádnic. Přišla také nová móda, nošení národních krojů. Pro děti, dívky i ženy se začaly šít šaty podobné plzeňskému národnímu kroji. Látku k jejich výrobě bylo ale těžké sehnat. Používaly se proto i látky, pentle a šátky ze starých šatů od babiček. Šilo se pilně, a tak Nezvěstice brzy byly plné krojů. Když američtí vojáci viděli malé selčičky před sokolovnou, byli nadšeni. To ještě nikde neviděli. Američtí vojáci se chtěli veselit, a tak pořádali taneční zábavy. Sváželi sem svými džípy i mládež z okolí. Za 15 Kč vstupného bylo možné se povyrazit. Tančilo se hodně. I divoký tanec nazývaný bugibugi, který Američané zavedli, se často tančil.

 

usa ra

Jiří a Miloš Turkovi v Nezvěsticích s vojáky obou osvoboditelských armád

 

Rodinné fotografie: Album pana Jiřího Turka

Fotografie lokomotivy: SOA v Plzni

Stavební dokumentace stanice Nezvětsice: SOA v Plzni

Stránka

  • 1

Jirka Turek na americkém džípu

Jirka Turek na americkém džípu

S americkou vojenskou technikou v Nezvěsticích

S americkou vojenskou technikou v Nezvěsticích

S americkou vojenskou technikou v Nezvěsticích

S americkou vojenskou technikou v Nezvěsticích

S americkou vojenskou technikou v Nezvěsticích

S americkou vojenskou technikou v Nezvěsticích

S americkou vojenskou technikou v Nezvěsticích

S americkou vojenskou technikou v Nezvěsticích

ZE STAVEBNÍ DOKUMENTACE STANICE (80. léta 19. století) - Pohled na nádražní budovu od silnice, z východu

ZE STAVEBNÍ DOKUMENTACE STANICE (80. léta 19. století) - Pohled na nádražní budovu od silnice, z východu

ZE STAVEBNÍ DOKUMENTACE STANICE (80. léta 19. století) - Řez nádražní budovou při pohledu z nástupiště, ze západu

ZE STAVEBNÍ DOKUMENTACE STANICE (80. léta 19. století) - Řez nádražní budovou při pohledu z nástupiště, ze západu

ZE STAVEBNÍ DOKUMENTACE STANICE (80. léta 19. století) - Boční pohled a řez nádražní budovou od hlavní silnice Spálené Poříčí - Šťáhlavy, z jihu

ZE STAVEBNÍ DOKUMENTACE STANICE (80. léta 19. století) - Boční pohled a řez nádražní budovou od hlavní silnice Spálené Poříčí - Šťáhlavy, z jihu

ZE STAVEBNÍ DOKUMENTACE STANICE (80. léta 19. století) - Plánek přízemí nádražní budovy

ZE STAVEBNÍ DOKUMENTACE STANICE (80. léta 19. století) - Plánek přízemí nádražní budovy

ZE STAVEBNÍ DOKUMENTACE STANICE (80. léta 19. století) - Plánek 1. patra nádražní budovy

ZE STAVEBNÍ DOKUMENTACE STANICE (80. léta 19. století) - Plánek 1. patra nádražní budovy


Stránka

  • 1