Kalendář

Po Út St Čt So Ne
26 27 28 29 30 1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31 1 2 3 4 5 6

Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

 

Rozcestník na další stránky

Vyberte si, kam dále se chcete vydat:

škola

hospodo

region

muze

volný čas

státní

další odkazy

 


Hledáte novou práci?

nabídka


 

Aktuality na Facebooku 

 

  


Navigace

Výběr jazyka

  • cz
  • en
  • de

Obsah

LIDOVÉ ZVYKY NA VSI

Miroslav Němec,  Kateřina Benešovská, Jiří Sankot

 

Vánoční obvazování ovocných stromků

Velikonoce pod Farskou skálou

Na hrátkách při sušení ovoce a draní peří

O (nejen) chválenickém Kanibalovi

 

stromeček

 

Vánoční obvazování  ovocných stromků

Chválenice měly  do 19. století zajímavý vánoční zvyk, zmiňovaný také na nedalekém Chodsku. Na Štědrý den vybíhaly ve Chválenicích děti časně ráno ven a ovazovaly stromy slámou, nití nebo provázkem. Po ovázání se stromem zatřáslo nebo se na něj poklepalo se slovy: „Stromečku, vstávej, ovoce dávej, dnes je Štědrý den!" nebo: „Hruštičky, švestičky, ovazujte se! Zítra bude mráz, posekáme vás!" Tento zvyk potvrdili pamětníci Miroslavu Němcovi ve Chválenicích a v sousedních Nezbavěticích.

 

Velikonoce pod Farskou skálou

Týden před velikonočními svátky byl mezi dětmi ve škole nezatajitelný, zvláštní ruch. Nejenže měly radost z blížícího se prázdna a malovaných vajíček, do kterých budou „sekat" ušetřenými nebo darovanými penízi, ale, a to především, těšily se na „rachání” v postních dnech. Děti byly přesvědčené, že se celá ves dívá jen na ně a poslouchá jejich rachání, a proto tím horlivěji otáčely svými rachačkami anebo silněji přitlačily každý na svůj tratárek, aby si za­sloužili pochvalu. Když se na Zelený čtvrtek „zavázaly“ zvony ve chválenickém kostele se u oltáře ozvaly klepačky místo hlasu zvonků, došlo i na rachačky a tratárky. Už den před tím se tu a tam ze stavení ozval nedočkavý školák, zkoušející „svůj nástroj,” který zaprášený vytáhl zpoza trámu (hambálku) na půdě. Rachačka byla známá i v dalších krajích, náš tratárek však ne. Byl to nástroj mající jméno od trakaře, jemuž se konstrukcí podobal. Dvě dlouhá, mírně prohnutá dřevce, držadla, byla spojena dvěma nebo třemi příčkami.

Dole bylo k dr­žadlům připojeno kolečko na hří­deli z tvrdého dřeva, do kterého byly nadě­lány podélné rýhy. Do rýh zapadala slabá, pružná prkénka, která způsobovala rachot. Specialitou venkova na Blovicku bývala také velká rachačka zvaná u nás „hever“ a v dalších obcích Blovicka „kačar“. Šlo o velkou rachačku, u níž se ozubené kolo otáčelo klikou. Nástroj se držel pod paží nebo se opřel o prsa.

Starší kluci se radili čtrnáct dní předem ve škole i mimo školu, kdo toho roku bude „chodit po vejcích“ -  vybírat vejce za rachání - a přijímali za odrostlé hochy nové, mladší. Ti, kteří chodili po vejcích, představovali Kristovy učedníky včetně Jidáše, rachali a zpívali. Chouzovských a želčanských hochů bylo málo, a proto chodili společně.

 

Ukázky zápisků o "křístání", výběru vajec a peněz  z 30. let 20. století v sešitě Miroslava Němce:

sešit 2sešit 3

sšit 4

 

Na Velký pátek v podvečer, několik desítek minut před stanovenou dobou, se kluci začali scházet na domluveném místě. Nesli si tratárky na ramenou nebo pod paždím. Když přišel čas, aby se „vyjelo", mládež ze vsi – chlapci i děvčata - se shromáždila, a dala se na pochod. Průvod občas, před kapličkou či křížkem, poklekl, modlil se a zpíval: „A ty nevěrný Jidáši, cos to učinil, že jsi svého Mistra Židům prozradil, níčko musíš za to v pekle hořeti, s Luciperem ďáblem tam bejti,“ Poté dva­kráte pronesli Kyrie elejson, provázené dvojím zatočením kolečka na tratárku. Na konec zpívalo se opět stejnou notou: „Kristus klečí v zahradě, k Bohu se modlí, anděl strážce Jeho Jej posil­ňuje" a zase dvakráte Kyrie s otočením kolečka. V průvodu se nesla hůl, pytlík na peníze, evangelium a košík na vejce. Tak začínala obchůzka po vsi. Ve stavení, kam přišli, se obyčejně se vhrnuli do kuchyně nebo čeledníku, poklekli všichni kromě Jidáše a zpívají „A ty nevěrný Jidáši" a „Kristus klečí v zahradě," doprovázejíce Kyrie elejson racháním. Pak vstal koledník určený ke čtení evangelia sv. Marka „Vzkříšení Páně“. Když bylo evangelium přečteno, hospo­dyně sama, bez říkání, podle možnosti a ma­jetku, přinesla hochům nadílku několika vajíček. Ta se vložila do koše a Jidáš se pak hlásil u hospo­dáře o nějaký ten peníz, potřásaje pytlíčkem: „Pantáto, pytlíček také něco chce," Tak chodili od stavení ke stavení a střídali se ve čtení evangelia. Pouze jidáš nesměl evangelium číst. Po cestě děti obskakovaly a zlobily Jidáše, který je pro­háněl holí. Když obešly celou ves, rozdělili se ve stavení, kde přespali, stejným dílem o vejce a peníze. Na vůdce se ale vždy pamatovalo větším dílem.  Mnohdy se tradice v sousedních vsích lišily. V Nezvěsticích se, na rozdíl od Chválenic, například rachalo až na Boží hod velikonoční. Ve Šťáhlavech zase nepoužívali tratárky. Říkání „A ty nevěrný Jidáši" zase bylo součástí koledy jen ve Chválenicích a několika okolních vsích. Také čtení evangelia a chození s Jidášem byla výsada Chválenic a Nezvěstic. Původní tradici přerušila první světová válka a za první republiky se již v této podobě neobnovila. Příčinou byl úpadek nábožen­ského cítění a odmítání všeho, co s ná­boženstvím jakkoliv souviselo.

 

chouzovy

Velikonoce v Chouzovech (50. léta 20. století)

 

Celé Blovicko se před 1. světovou válkou chlubilo mimořádně zajímavými velikonočními kraslicemi. Vyfoukaná vajíčka se polepovala ústřižky pestrých látek, které byly lemovány nalepenou rostlinnou „duší“. Vznikaly reliéfní ornamenty sestávající z kroužků, pásků a jiných geometrických tvarů. Tato "duše" (dužina) pocházela většinou z vlhkomilné rostliny zvané "sítina".  Tradiční postup výroby sítinové kraslice najdete zde.

 

Na hrátkách

Jiný lidový zvyk je spojen se sušením ovoce -  Říkalo se mu „hrátky“. Tento pojem je dodnes ve Chválenicích užíván v souvislosti s přátelským pozváním na návštěvu. Říká se „přijďte na hrátky“. Původ tohoto slovního spojení pochází z doby, kdy se lidé scházeli a navzájem si vypomáhali při některých domácích či sezónních pracích, jako například draní peří. Místní se v sušárně scházeli v období sušení ovoce. Sušily se především švestky a hrušky, a bylo zapotřebí topit ve dne i v noci, aby se sušení nepřerušilo. Dobrou pochoutkou bývaly sušené hrušky „přesedavky“, které za syrova škrabaly v krku, sušené však byly výborné. Bývaly levné, prodávala se jich celá nůše jen za 1 korunu, v zimě z nich bývala výborná povidla. Při sušení se scházelo vždy několik sousedů a vyprávěly se různé historky. Též sběr ovoce a příprava na sušení byly doprovázeny bohatou lidovou slovesností.

Sušárna v tehdejší době tedy plnila funkci nejen hospodářskou, ale i kulturní. Dnes je na jejím místě již jen zbořeniště, a hrátky se provozují všude, kde se zrovna místní domluví. V 70. až 80. letech 20. století se pořádaly hrátky v přísálí hostince Na Radosti. Scházela se zde mladší generace a zábava spočívala v poslechu magnetofonových nahrávek. Starší generace se zase scházela u „hrátek s harmonikou“. Tento pěkný zvyk je v obci dodržován ještě dnes.

 

O (nejen) chválenickém Kanibalovi

Další příležitostí pro setkávání lidí bývalo na vsi draní peří. Chválenice, Želčany a Chouzovy nebyly v toto směru výjimkou. Peří se však muselo drát jen ve všední dny a nesmělo se dokončovat v sobotu či v neděli. Jinak, podle tradice, mohl přijít trest. Například 77-letá Marie Faiferlíková ze sousední  Losiné svého času uvedla vzpomínku svého otce, kterou pak zaznamenal pro další generace Miroslav Němec z Chválenic.

kudibal

Kudibal podle knihy  Bubáci aneb malý přírodopis duchů, přízraků a strašidel od R. Krátkého a M. Váši (Vyšehrad Praha 2015)

 

Šlo o pomstu uraženého nápadníka dívce za to, že nemohl, jak bylo zvykem, přijít do jejího domu v sobotu. V domě se totiž ještě neskončily dračky a ženy se dohodly dodrat malý zbytek peří, který nestačily sedrat v pátek.

Chlapec došel k pohodnému, vypůjčil si koňskou kůži a jako Kudibal vpadl do světnice a k smrti vystrašil ženy nejen svým zjevem, ale i tradiční formulí: „O svatvečer nedrávej, Kudibala světívávej! Hopsa hopsa hopsasa, chyť se bábo ocasa!“

„Světit Kudibala“ je žertovné označení černé hodinky, tedy chvíle, kdy se přeruší draní a lidé se zabaví vyprávěním. Vedle „Kudibala“ existovala i varianta „Kunibal“. Ta přivedla chlapce na nápad, že Kudibal musí mít koňskou podobu. Například ve Chválenicích a Tymákově existovala ještě třetí varianta pojmenování – „Kanibal“.

Podle Miroslava Němce z Chválenic byla černá hodinka i se zmíněnou formulí starým křesťanským zvykem, který vybízel lidi, aby si ponechali volný sobotní večer pro duchovní přípravu na ranní přípravu nejbližší neděle. Proto Kudibal ženy nabádá:

 

„o svatvečer nedrávej,

Kudibala světívávej,

Hopsa hopsa hopsasa,

Chyť se, bábo, ocasa!“

 

Měsíčníku Brdského kraje III. z r. 1911 je uveden příspěvek M. Kozáka z Tymákova, který uvádí: „Kanibal se postavou podobá raráškovi, ale povahou se od něho liší. V Tymákově a v Čížkově si o něm vypravují, že trestává ženy, které v sobotu derou peří. Vplíží se do světnice, popadne hospodyni k tanci a divoce s ní tančí až všechno peří na stole rozfouká. Při tom zpívá:

 

 „Hopsa hopsa hopsasa,

Drž se mého ocasa,

svatvečery světívávej,

Ze mne smíchu nemívej!!!“

 

Jindy se uvádí, že Kudibal byl velký černý chlap či malý čertík, jehož dech je silnější než vichřice, nebo dokonce dvounohé stvoření podobné krávě. V některých oblastech byl zákaz draní peří pro změnu ve čtvrtek, což poněkud narušuje domněnku Miroslava Němce o starém křesťanském zvyku. Více o Kudibalovi najdete zde.

 


 

Poznámka: Popis Kudibala v dětské encyklopedii strašidel:

V roce 2015 vyšla v pražském nakladatelství Vyšehrad ve 2. vydání kniha Radovana Krátkého a ilustrátora Miroslava Váši Bubáci aneb malý přírodopis duchů, přízraků a strašidel. V této knize je Kudibal popsán následovně:

"...Slul v brdském kraji také Kanibal, ale neměl s bály nic společného - leda to, že rád tancoval. Někde si ho představovali jako čertovského klučíka s potměšilou povahou a s dechem jako varhany, jinde ho popisovali jako hromotluckého chlupatce. Možná, že ten zarostlý byl strašidelný tatínek a ten nezvedený rarášek jeho strašidelný syn. Buď jak buď, povahu měli stejnou. Kudibal slídil po ženách, jenž draly v nevhodnou dobu. Jak nějakou takovou osobu vyslídil, vběhl do světnice, popadl ji a tak s ní trdloval kolem stolu, na němž ležela závěj peří, až se peří rozlítalo do všech koutů. 

 

V ČÍŽKOVĚ DRALA NĚJAKÁ HOSPODYNĚ V SOBOTU. Seděla v kuchyni sama, lampu měla postavenou na okně a byla tak zabrána do práce, že přeslechla čísi kroky na záspi. Znenadání se však otevřely dveře, průvan zhasl lampu a hospodyně nevěděla, co počít dřív - zda přikrýt hromadu peří na stole zástěrou anebo zda rozsvítit lampu. Vtom ji kdosi popadl do náruče. Tajemný příchozí s ní začal vířit a skákat a hopsat - a ječel na celé kolo:
 
HOPSA, HOPSA, HOPSASA,
DRŽ SE MÉHO OCASA,
SVATVEČERY SVĚTÍVEJ,
ZE MNE SMÍCHU NEMÍVEJ!!!
 
Byl to Kudibal a funěl prý při tom tanci, jako když jde vepř z bukvic. Všechno peří rozfoukal a než se hospodyně vzpamatovala, zmizel.
 
Jak se takový nábožný strašák vyznal v kalendáři, což? A jak rýmoval! Vypadá to, že si z hospodyně vystřelil nějaký venkovský šprýmař, jenž měl básnické střevo. Možná že se jen otevřely dveře - protože průvanu se hospodyně při dračkách nejvíc bály - a ta kmotra to svedla na Kudibala.
 
Buď jak buď, v den svěcení Kudibala dračky nepracovaly a veselily se. Pochybuji však, že v Kudibala někdo kloudně věřil - neboť i v dobách strašidel se říkalo i černé hodince světit Kudibala..."