Kalendář

Po Út St Čt So Ne
27 28 1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31 1 2

Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

 

Rozcestník na další stránky

Vyberte si, kam dále se chcete vydat:

škola

hospodo

region

muze

volný čas

státní

další odkazy

 


Hledáte novou práci?

nabídka


 

Aktuality na Facebooku 

 

  


Navigace

Výběr jazyka

  • cz
  • en
  • de

Obsah

DĚJINY CHVÁLENICKÉHO SPORTU

JUDr. Fortunát Toman, Miroslav Němec,

Josef Boehm, Jiří Sankot

 

Přehledný obsah kapitoly: ZDE

 

Dělnická tělovýchovná jednota

Dělnická tělovýchovná jednota (DTJ), která měla blízko k sociální demokracii, byla založena 19. ledna 1919. Při založení se do jednoty přihlásilo jedenadvacet činných členů a dvanáct členů přispívajících. V únoru si jednota zvolila své vedení:

 

  • Starosta: Josef Šťastný, Václav Červený č. p. 89 (1925)
  • Místostarosta: Vojtěch Basl
  • Jednatel: Bohumil Smolek, Josef Škala ze Želčan (1922)
  • Pokladník: Jan Balvín, Emil Škala z Chouzov (1922)
  • Knihovník: Václav Kozák
  • Správce nářadí: Martin Kozák
  • Cvičitel: Miloslav Bešťák ze Želčan
  • Náhradníci: Václav Basl, František Kubík
  • Revizoři účtů: Jan Šmolík, František Basl

 

Každý člen DTJ platil měsíční příspěvky ve výši 60 haléřů. Spolková místnost se nacházela v horním hostinci, U Peroutků (U Cingrošů). Přestože v průběhu 20. let 20. století prožíval spolek i období stagnace, v roce 1929 oslavil v pilné práci desetileté své činnosti. Činnost DTJ se neomezovala pouzena sportovní aktivity, ale i na podniky kulturní.

 

DTJ

Jedno z meziválečných představení Dělnické tělovýchovné jednoty

 

Počátkem 20. let byl při DTJ zřízen ochotnický spolek, jehož režisérem se stal Emil Škala z Chouzov. Spolu se Sokolem Jednota pořádala divadelní představení, tělocvičné akademie, zábavnéd dětské dny a besídky. 

V roce 1929 se členská základna chválenické jednoty skládala z třinácti žáků, čtyřiadvaceti žaček, devíti dorostenců, sedmi dorostenek, devatenácti mužů a šestnácti žen. Mezi členy chválenické jednoty byli i občané Želčan a Nezbavětic. V roce 1934 byl starostou chválenické DTJ Adolf Kvídera (č. p. 68) a vychovatelem František Fiala (č. p. 50). Vychovatelem dorostu byl v této době Bedřich Němec. Činnost spolku byla ukončena až v roce 1940 sloučením s místní sokolskou jednotou.

 

sokolíci

Chváleničtí Sokolové a Sokolky v roce 1922 - mezi sedícími uprostřed náčelník Benedikt Brejcha

 

Tělocvičná jednota Sokol

Vznik, činnost, zaměření a vedení

Chválenická pobočka Sokola byla založena 26. dubna 1921 a okamžitě se za její členy - činné i přispívající - přihlásilo dvaadevadesát členů. Členy chválenického Sokola byli i občané okolních obcí - Nezbavětic, Želčan a Chouzov. Hlavní náplní činnosti Sokola bylo cvičení, ale jednota pořádala i divadelní představení. Při chválenickém Sokolu působil také pěvecký kroužek. Tím se zdejší jednota lišila od všech ostatních jednot v okolí. Chválenická jednota byla součástí V. okrsku Plzeňské župy. Spolková místnost se nacházela v hostinci U Krčmářů (U Kašparů), který patřil jednomu ze členů jednoty, Josefu Kašparovi.

Sokolové se od Dělnické tělovýchovné jednoty lišili především důrazem na národní tradice a vlastenectví. Obě jednoty, které ve Chválenicích působily, však pěstovaly vzájenou sounáležitost a Sokolům bylo vedením jednoty vřele doporučováno účastnit se akademií DTJ. 

Také Sokol pořádal řadu akcí, na které naopak zval příslušníky DTJ. Každoročně v lednu probíhal například Spolkový ples. Poslední ples před rozpuštěním Sokola za okupace se uskutečnil v lednu 1940. Sokolové pořádali v hostinci U Krčmářů také pouťové a posvícenské zábavy. Vstupné na zábavy bylo od tří do pěti korun. Plakáty se vyráběly technikou tzv. hektografie. Chloubou místní sokolské jednoty byly oslavy Staročeských májů či Staročeských dožínek.

Po založení jednoty Sokol ve Chválenicích bylo zvoleno jeho první vedení v následujícím složení:

 

  • Starosta: Vilém Benedikt Breycha, řídící učitel
  • Jednatel: Bohumil Sýkora, učitel
  • Náčelník: Benedikt Brejcha
  • Pokladník: Václav Nolč

 

Volby nového vedení probíhaly pravidelně na začátku každého roku. Po smrti starosty Vil. Benedikta Breychy v roce 1932 bylo například roku 1933 zvoleno nové vedení:

 

  • Starosta: Alois Kadera
  • Místostarosta: František Přibík
  • Náčelník: Václav Basl
  • Místonáčelník: Václav Kosnar
  • Náčelnice: Emílie Egrmajerová
  • Místonáčelnice: Emílie Květnoňová
  • Vzdělavatel: Václav Němec
  • Zapisovatel: Jindřich Smolek

 

Ve výboru navíc zasedli Václav Nolč, Jan Sobota, Vojtěch Červený, Václav Štolba, Jan Květoň, František Kosnar, Jaroslav Mencl a jako náhradníci František Sobota, Václav Benda, Alois Janda a Václav Faitenhanzl. Revizory účtu byli František Benda a Martin Šmolík. Jaroslav Mencl, Jan Bystřický a Václav Trykar byli členy rozhodčího soudu.

Sbormistrem pěveckého sboru chválenických Sokolů byl řídící učitel Benedikt Brejcha. Jak již bylo uvedeno v úvodu pojednání o chválenickém Sokolu, členové jednoty hráli také divadelní představení. Ta měl na starosti tzv. divadelní odbor.  Počátkem 30. let měl odbor následující složení.

 

  • Předseda: Jaroslav Šneberk
  • Jednatel: Martin Šmolík
  • I. režisér: Josef Bešták
  • II. režisér: Josef Tolar
  • Knihovník: Josef Kašpar

 

V pozdějších letech se stal starostou chválenické jednoty František Přibík, který ji vedl až do zákazu v červnu 1940. Zapisovatel Jindřich Smolek se dočasně stal vedoucím sokolského žactva a místo zapisovatele převzal Václav Němec (+ leden 1939). Václava Němce vystřídal na pozici vzdělavatele řídící učitel Benedikt Brejcha.

 

Cvičení V. okrsku Plzeňské župy ve Chválenicích

Snem chválenických Sokolů bylo uspořádat spolkové cvičení pro celý V. okrsek. V roce 1933 se cvičení odehrálo ve Šťáhlavech, ale 26. srpna 1934 přišel velký den pro Chválenické. Pro cvičiště zapůjčil svou louku, nacházející se na drahách pod farským lesem, pokladník Václav Nolč. Sokolové si vypůjčili lavice z plzeňského pivovaru na Světovaru. 

Jednotlivé jednoty, které se zájezdu do Chválenic účastnily, měly sraz na Skalkách nad Chválenicemi. Odsud dorazily průvodem do vsi. Na cvičiště bylo vstupné 3 Kč a další 3 Kč bylo vstupné na večerní zábavu. Na cvičišti hrála živá hudba, a to skladby ze 7. Všesokolského sletu. Na místě se prodávaly uzenky (biřkle), koláče a chleby s máslem. Václav Nolč byl později za škody na své louce jednotou odškodněn 1q umělého hnojiva.

 

cvičení

V sokolské cvičiště se v srpnu 1934 proměnila louka Václava Nolče na drahách pod lesem

 

Podpůrná činnost chválenických Sokolů

Chválenice se nacházely na česko-německé jazykové hranici, respektive 10 km od nejbližší německé obce. Chváleničtí Sokolové proto pořádali zájezdy pro povzbuzení českého národního života v německých obcích Plzeňska. Takový zájezd byl například uspořádán v průběhu 30. let do Dobřan. V lednu 1938 uspořádali chváleničtí Sokolové zájezd do německé vsi Šlovice, kde se zúčastnili položení základního kamene k české škole. 

Během velké hospodářské krize Sokol finančně podporoval ty své členy, kteří se stali nezaměstnanými. Ve Chválenicích tak obdržel roku 1934 například podporu 200,- Kč náčelník Josef Bešťák.

 

Přípravy na X. Všesokolský slet 1938

V letech 1937 - 1938 žila jednota přípravami X. Všesokolského sletu v Praze. Vedle přednášek na vlastenecké a legionářské téma a okrskových polosletů (v Hradišti u Plzně, v Letkově) se mohli Sokolové těšit i na loterii k X. sletu. V říjnu 1937 byl k X. Všesokolskému sletu uspořádán také štafetový běh. Závěrečného sokolského průvodu Prahou v červenci 1938 se zúčastnilo devět Sokolů z Chválenic. Jak známo, X. Všesokolský slet se odehrával v napjaté politické situaci. Na chválenické Sokoly doléhaly navíc vnitřní problémy - dorostenci již několik let cvičili velmi neochotně a činnost celé jednoty stagnovala.

 

Spor mezi členy B. Brejchou a J. Smolkem

V letech 1934 - 1935 ochromil činnost chválenické sokolské jednoty osobní spor mezi Benediktem Brejchou a Jindřichem Smolkem. Tento spor zaměstnal jak místní jednotu tak okrskové vedení, vedení Plzeňské župy a muselo se jím zabývat také ústředí České obce sokolské v Praze a ministerstvo zdravotnictví a tělovýchovy. Chválenická jednota si kvůli sporu ve druhé polovině 30. let dokonce vysloužila pověst nejhorší jednoty V. okrsku.

Důvod sporu byl prostý - zapisovatel Jindřich Smolek začal po smrti zakladatele jednoty Viléma Benedikta Breychy šířit mezi spolubratry i obyvateli obce nepodložené informace o tom, že V. Benedikt Breycha zpronevěřil ve prospěch své rodiny dotaci od ministerstva zdravotnictví a tělovýchovy, určenou na výstavbu divadelního jeviště. V kauze rychle se šířící pomluvy vystupoval Jindřich Smolek zpočátku jako svědek. Spor stál Aloise Kaderu, který se zapletl do sporu, místo starosty jednoty. V roce 1935 byl zvolen starostou František Přibík, který jednotu vedl až do zákazu České obce sokolské v roce 1940.

Benedikt Brejcha se snažil o očistu jména své rodin po celý rok 1935. Záležitost řešil nejprve smírčí soud jednoty, později okrskový a župní smírčí soud. Napětí se rozšířilo i mezi členy jednoty, kteří se začali vzájemně obviňovat z politikaření. Ve druhé polovině roku 1935 byly kvůli sporu odeslány dopisy na ústředí sokolské obce do Prahy na ministerstvo zdravotnictví a tělovýchovy. Během šetření byl jako autor rozšiřované pomluvy určen právě Jindřich Smolek.

Ministerstvo zdravotnictví a tělovýchovy odpovědělo dopisem č. 33100/35, ve kterém potvrzuje, že tělocvičné jednotě Sokol ve Chválenicích nebyla nikdy žádná finanční podpora udělena. Vzápětí bylo v jednotě rozhodnuto o vyloučení Jindřicha Smolka. Smolek se na jednání nedostavil s odůvodněním, že ke 3. 12. 1935 přestoupil do jednoty Sokol Plzeň V. Přesto byl na jednání chválenické jednoty dne 11. 12. 1935 vyloučen za své nesokolské jednání, a s odůvodněním, že "zprávy rozšiřoval úmyslně a s cílem pošpinit čest sokolské rodiny Breychových". Pro vyloučení hlasovali všichni přítomní členové chválenické jednoty.

V závěru roku 1937 se pokusil Jindřich Smolek znovu spor otevřít prostřednictvím vedení V. okrsku. Chválenická jednota však již nechtěla spor řešit a během let 1938 - 1939 pracovala na vylepšení své pověsti. Případ byl uzavřen s tím, že "prospěcháři zhanobili a pošpinili pověst" chválenické jednoty, ale nyní je již atmosféra v jednotě dobrá. Další dramatické události z podzimu 1938 a jara 1939 zcela zmíněný spor překryly. V roce 1940 byl Sokol v Protektorátě zakázán a Jindřich Smolek se stal dosazeným vládním komisařem Chválenic s pravomocí starosty a obecního zastupitelstva. O dalších osudech kontroverzní osoby Jindřicha Smolka za okupace a po ní si můžete přečístzde.

 

Pozvolný zánik jednoty za Protektorátu

Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava se situace Sokola významně zkomplikovala. Bylo nutné žádat více povolení a také se začalo jednat o sloučení tělovýchovných jednot působících v obci. Ke sloučení místních jednot Sokola a DTJ došlo pod hlavičkou Sokola, avšak zároveň pod hlavičkou Regionálního ústředí Národního souručenství, v květnu 1939. Sokolská jednota i tak směřovala ke svému zániku.

V létě 1939 byla velkou ranou smrt dvou příslušnic chválenické jednoty - dorostenky Jarušky Bendové a žačky Marušky Jandové. Jako vzpomínku na svou dceru věnovala paní Bendová jednotě 50 K. 

Mezití vypukla druhá světová válka a v platnost vstoupila zatemňovací povinnost. Chváleničtí Sokolové si do oken tělocvičny opatřili papíry, které natřeli černou barvou. Poslední posvícenská zábava byla Sokoly zorganizována v listopadu 1939 a v lednu 1940 byl uspořádán poslední Spolkový ples. Od září 1939 bylo zakázáno vystavovat ve spolkových místnostech sokolské prapory. Chválenická jednota měla vlastní ručně vyšívaný prapor. Praporečníky jednoty byli František Sobota a František Kosnar.

 

prapor

Ručně vyšívaný prapor chválenické sokolské jednoty

 

Poslední volby představenstva jednoty proběhly 18. února 1940. Tehdy bylo zvoleno následující vedení:

 

  • Starosta: František Přibík
  • Místostarosta: Alois Janda
  • Náčelník: Václav Mencl
  • Místonáčelník: Josef Červený
  • Náčelnice: Marie Červená
  • Místonáčelnice: Milča Vaňková
  • Vzdělavatel: Benedikt Brejcha
  • Režisér: Josef Kašpar
  • Archivář: Benedikt Brejcha

 

Krátká obnova jednoty po roce 1945

Poslední výborová schůze proběhla v březnu 1940. Poté byla Česká obec sokolská zakázána. Prapor jednoty byl po celou dobu nacistické okupace uschován a v roce 1945 opět vyzvednut. Jednota byla v roce 1945 na velmi krátkou dobu obnovena. Bohužel, po roce 1948 byla tělocvičná jednota Sokol v původní podobě zrušena, i když pod hlavičkou TJ Sokol byly pořádány v obci sportovní podniky až do 80. let 20. století.

 

jasanka

Cvičení obnoveného Sokola roku 1947 ve Chválenicích nad Jasankou

Výlet sokolského žactva

Výlet sokolského žactva s řídícím učitelem Benediktem Brejchou na Vlčtejn r. 1950

 

Historie chválenického fotbalu (1921 – 1966)

První míčové hry (1914 – 1920)

Sport se v naší obci rozvinul až po 1. světové válce. Předcházely mu sice různé míčové hry mládeže, ale teprve se založením tělocvičných spolků – Dělnické tělocvičné jednoty (1919) a Sokola (1921) se začíná organizovat první skutečný sport – házená.

 

Házená a fotbalový kroužek (1921 – 1930)

Byly to ovšem skromné počátky míčových sportů, protože oba tělocvičné spolky měly smysl spíše pro tělovýchovu nežli pro sport. První hřiště – i s brankami - pro házenou si pořídila Dělnická tělocvičná jednota (DTJ) na chválenických drahách pod lesem. Házená se zde však hrála pouze rok a rychle byla nahrazena kopanou. Malé házenkářské hřiště se proto rozšířilo pro potřeby kopané. Kopaná již nebyla výsadní záležitostí DTJ, nýbrž společným podnikem nadšenců z obou spolků – DTJ a Sokola. Příchod nového sportu do Chválenic výrazně ovlivnil rozmach kopané v okolních městech, především pak v blízké Plzni.

 

dres

První chválenický fotbalový dres byl inspirován tehdejším dresem plzeňského klubu FC Viktoria

 

Fotbalový kroužek – dosud neorganizovaný jako spolek – sehrál množství zápasů s podobnými kroužky ze sousedních i vzdálenějších obcí.  Škoda, že se ztratily zápisy o těchto zápasech. V paměti straších spoluobčanům se však zachovala živá vzpomínka na první zápas, sehraný se sousední obcí Nebílovy. Utkání na domácím hřišti skončilo vysokým vítězstvím chválenických, 11:0.

Tento nezvyklý sport byl zpočátku staršími občany odsuzován jako surový, zvláště po nešťastném zranění jednoho z hochů, Martina Přibáně, který si při pádu zlomil klíční kost. Ale později, také díky osvětě tisku a rozhlasu, se začal názor občanů na kopanou jako surový sport měnit.  Chválenické hřiště obklopovaly při zápasech stále větší řady fanoušků. Je samozřejmé, že chválenické mužstvo bylo doplňováno i hráči z okolních vesnic – mj. ze Želčan, Nezbavětic, Nebílov, Losiné a ze Střížovic.

 

První fotbalový klub (1930 – 1933)

Právního zakotvení se fotbalovému kroužku dostalo až v roce 1931, kdy byly zaslány Zemskému úřadu v Praze spolkové stanovy k potvrzení. Podobně vznikaly z kroužků sportovní spolky i v okolních obcích. První chválenický dres byl napodobením dresu plzeňské Viktorie, která se tehdy probojovala až do Středoevropského poháru. Jak tedy první chválenický dres vypadal? Černé košile s bílým štítkem SKCH (Sportovní kroužek Chválenice) a bílé trenýrky. Hřiště pod lesem bylo rozšířeno a staré branky vyměněny za nové. První jednatelem chválenického sportovního kroužku byl Fortunát Toman.

První fotbalový turnaj se konal za krásného počasí v neděli 6. září 1931. Před turnajem byly vytištěny velké plakáty. Chválenkcký klub měl již zařízenu i první spolková místnost (klubovnu), a to v hostinci U Kašparů. Nebylo náhodou, že majitelem hostince byl velký příznivce místní kopané Josef Kašpar.

Zmíněný turnaj se konal za účasti osmi mužstev a za velké účasti diváků – z domova i dalších obcí. Dopoledne hrála na hřišti záložní mužstva Chválenic a Losiné. Průvod sportovcců v dresech jednotlivých obcí se konal ve 12:30 a vedl z klubovny na hřiště. Průvod doprovázela hudba, která poté vyhrávala i na hřišti pod lesem, kde se podávalo občerstvení a nápoje. Hrálo se vylučovacím způsobem a vítězem turnaje se stal SK Měcholupy. Pěkné druhé místo obsadil tým SK Chválenice. Turnaj byl zakončen taneční zábavou.

První turnaj s taneční zábavou ve Chválenicích přinesl velký finanční zisk, ze které bylo možno nejen zaplatit výdaje (hudbu, pohárky a plakety), ale také uložit několik stokorun do klubové pokladny.

V roce 1932 byl pořádán další, druhý, fotbalový turnaj za účasti čtrnácti mužstev.  Hrálo se opět vylučovacím způsobem, a to dopoledne (zálohy) a odpoledne (první mužstva). Znovu byl uspořádán průvod obcí s hudbou, která poté koncertovala na hřišti pod lesem. Večerní taneční zábava vynesla 1500 Kč, takže po zaplacení výloh bylo možné nakoupit i nové kopačky. Tento turnaj byl vrcholem činnosti chválenického fotbalového spolku. Poté nastal pozvolný úpadek jeho činnosti.

 

Úpadek chválenického fotbalu (1934 – 1940)

Mladší generace fotbalistů neměla patrně takovou kamarádskou soudržnost jako jejich starší kamarádi a nevzchopila se k pořádání turnajů. Teprve později došlo k novému rozmachu – ale to již bylo v těžkých létech okupace. Období 1934 – 1940 tak zůstává dobou stagnace chválenického sportovního života. Přesto ani v této době sportovní život neustal. Od jara do podzimu se na hřišti hrál volejbal, v zimě se bruslilo a lyžovalo. Hrál se také hokej, ale ne závodně.

 

Druhý fotbalový klub (1940 – 1945)

Mladší generace sportovců ve Chválenicích obnovila klubovou činnost kopané, tentokrát na registračním základě. Znovu bylo opraveno hřiště pod lesem. Místo bylo nutné jej odvodnit drenážemi. Bylo ohrazeno klandry a po celém obvodu osázeno stromy. Staré černobílé dresy byly ponechány, ale fotbalisté si opět pořídili nové kopačky a nové branky. Mužstvo bylo r. 1942 zaregistrováno jako sportovní klub 4. třídy a hrálo od roku 1942 okrskové mistrovství. Nejčastějším soupeřem chválenických fotbalistů bylo mužstvo Střížovic.

Před okupací se fotbalisté dopravovali na zápasy do okolních vsí pěšky či na kolech, později na nákladních autech místních a okolních dopravců. Za okupace však byla nákladní doprava ze služeb sportovcům vyřazena, a tak se opět chodilo pěšky a jezdilo na kolech nebo vlakem.

Aby se opatřily nezbytné finance, pořádaly se opět turnaje a po nich koncerty, při nichž se večer tančilo. Ve Chválenicích byl turnaj uspořádán v roce 1942. Před turnajem, kterého se zúčastnilo šestnáct družstev, byly v Hradišti opatřeny čtyři ceny – pohár a sošky. Zakoupené ceny byly vystaveny v Plzni za výlohou obchodu a přilákaly na turnaj dokonce i plzeňské sportovní kroužky. První cenu tak vyhrála Kalírna Škodových závodů a Chválenice byly vyřazeny Nebílovy hned v prvním kole.

Tehdy hráli za Chválenice trvale i hráči z plzeňských klubů, např. ze Slavie, Slavoje, Petřína a dalších. Byli mezi nimi hráči, u kterých již byla zapomenuta křestní jména, ale příjmení se v paměti zachovala – Vnouček, Dobrý, Zajíc, Fikar, Kavka, Korec. Například Václav Vnouček byl SK Chválenice koupen od SK Petřín Plzeň za 800 Kč.

Také Chváleničtí se zúčastnili turnajů v okolních obcích, a to dvakrát úspěšně. 8. června 1941 získali v Zahrádce u Nepomuka druhé místo za Novými Mitrovicemi. Tehdy hrál za Chválenice i prvoligový hráč plzeňské Viktorie Antonín Vališ. Téhož roku v Měcholupech získali Chváleničtí po utkání s Prádlem dokonce první cenu a pohár. V roce 1942 získali v na turnajích Řenčích třetí a v Jarově čtvrté místo.

Po zaregistrování a vstupu do okrskového mistrovství v roce 1942 Chválenice zpočátku těžce prohrávaly (např. s Kakejcovem 15:0, s Chocenicemi 9:0 a dokonce i na domácím hřišti 12:0). Ve skupině tehdy hrály Blovice, Spálené Poříčí, Nové Mitrovice, Kakejcov, Zdemyslice, Chocenice, Únětice, Řenče, Prádlo, Žákavá a Střížovice.  Naděje na postup do vyšší třídy neexistovala. Zdeňka Fremrová a Květa Fialová v té době alespoň vyšily pro chválenické hochy klubovou vlajku.

Na jaře 1946 odehráli chváleničtí fotbalisté svůj poslední zápas, ale kopaná ve Chválenicích zcela ustala již o rok dříve. Někteří hráči odešli hrát za cizí kluby – např. M. Baumruk za Slavoj Smíchov, Kelbich a F. Balvín za Hradiště.

 

Definitivní zánik fotbalu ve Chválenicích (1945 – 1966)

Pokus obnovit zaniklý sport u nás v roce 1966, kdy mládež opět postavila na hřišti nové branky, se omezil na zápas „starých pánů“ (původních hráčů) proti mládeži o pouti a o posvícení. Definitivně tak zanikla tradice kopané ve Chválenicích, která s přestávkami trvala pětadvacet let.

 

Historie chválenického hokeje (1923 – 1975)

Primitivní počátky chválenického hokeje (1923 – 1945)

Asi v roce 1923 se začal u nás na rybníce hrát také hokej. Hrál se však tehdejším vesnickým způsobem – s tenisovým míčkem a zahnutými holemi (samorosty), bez vymezení hřiště lajnami a bedněním, s brankami označenými kameny, bez výzbroje a výstroje a na šroubovacích bruslích. V této „předpotopní“ formě bylo sehráno jen několik zápasů s okolními obcemi – dva zápasy se Střížovicemi a jeden zápas ze Žákavou.

Během třicátých let se podmínky pro hraní hokeje ve vsi postupně zdokonalovaly. Hrálo se již s pukem a někteří hráči si již koupili i regulérní hokejky. Bylo možné spatřit i první „kanadské“ brusle. Hrálo se na rybníku na chválenických drahách a jen „mezi sebou“. Teprve po dalších dvaceti letech nastala změna.

 

Hokejisté

Amatérští hokejisté na želčanském rybníku

 

Rozvoj ledního hokeje po druhé světové válce (1948 – 1953)

Po okupaci byla obnovena činnost Sokola. Začalo se opět cvičit, pod vedení Jaroslava Bareše, v sále hostince U Kašparů. Kolem roku 1948 byl založen dorostenecký hokejový oddíl. Hráči si vyrobili vlastní branky s pletivem, opatřili si i mantinely a dresy. Na potřebný materiál si vydělávali sběrem starých lahví, pořádáním tanečních zábav a hraním divadla. Od Kašparů, kde se v průběhu 50. let rušil sál, se přestěhovali do horního hostince, k Cingrošům. Zdejší sál byl zatím využíván ke skladování obilí po žních. Na zápasy do jiných vsí vozil chválenické hokejisty nejprve Karel Nolč a později autobus s řidičem panem Beranem.

V roce 1950 vyhráli chváleničtí hokejisté (tým TJ Sokol Chválenice) finále okresního přeboru Plzeň-venkov a zápasy Chválenických začaly přitahovat stále více diváků. Nejvyšší počty se pohybovaly mezi 200 – 250 diváky. Dorostenecké družstvo Chválenice bylo dobrý a ukázněný kolektiv, a to nejen při hokeji, ale i při divadelních představeních, která se hrála v sále u Cingrošů. Nejstarší poválečný divadelní soubor vedl obecní kronikář Josef Boehm. Později jej nahradili Jar. Benda, J. Hupák a O. Kvídera. Družstvo mělo i svou kroniku, která se však časem ztratila.

Nejčastějším hokejovým soupeřem Chválenic byly Nebílovy, dalšími soupeři pak Blovice, Černice, Sedlec, Klatovy, Třemošná, Věšín, Rožmitál a Sušice. První chválenický poválečný hokejový klub zanikl v letech 1953 – 1954, kdy většina jeho členů konala vojenskou službu.

 

Druhá vlna ledního hokeje (1960 – 1975)

V letech 1954 – 1960 byla hlavní pozornost v obci věnována tělesné výchově, kterou organizovali místní požárníci. Lední hokej však v této době dočasně zanikl a jeho oživení nastalo až v roce 1960. V roce 1959 přišel do obce Jan Vokoun a začal se starat o organizaci ledního hokeje v rámci tehdejší tělovýchovné jednoty Sokol. V roce 1960 se navíc vrátili z vojny někteří bývalí dorostenci. Na rybníku pod lesem se obnovily prkenné mantinely a začalo se hrát s novým dorostem.

Starší kádry přešly mezi tím do Losiné. V roce 1963 se vrátili do Chválenic a v obci začalo hrát i družstvo mužů. Chválenice byly zařazeny do okresní soutěže. Po prvním zápase ve Vrčeni v roce 1963 Chválenice slavily vítězství 4:2, ale Blovice další postup zastavily (doma 2:2, v Blovicích 0:5). Tým zůstal v okresní soutěži až do roku 1966.

Po příchodu z vojny v roce 1966 prošel kursem trenérů III. třídy J. Basl a ve věku 22 let se stal nejmladším trenérem v Západočeském kraji — jako hrající kapitán družstva mužů. Předsedou okresní sekce ledního hokeje při ČSTV se stal J. Vokoun z Chválenic.

V roce 1967 se TJ Sokol Chválenice probojoval do okresního přeboru, který znamenal značné zvýšení nároků na hru, na přípravu a na technickou vybavenost hráčů. Přesto družstvo mužů zabodovalo okamžitě zabodovalo, když se stalo z celkového počtu osmi družstev vítězem přeboru. Současně se vstupem do okresního přeboru byl přijat i závazek postavit dnové družstvo dorostu. Obě družstva – muži i dorost hráli ve starých červenobílých dresech.

Družstvo mužů se z okresního přeboru probojovalo do skupiny B krajské soutěže, kde se udrželo několik let. V roce 1971 se dokonce Chválenickým podařilo, především zásluhou Václava Čecha z Nezbavětic, krajskou soutěž vyhrát.  Chváleničtí zvítězili bez ztráty bodu v silné konkurenci družstev skupiny B, a to Sokola Příchovice, Merklín, Nebílovy, dále Sparta­ku Sedlec a Slavoje Dvorec u Nepomuka. Od zimy 1973/1974 trénovali chváleničtí hokejisté kvůli nepříznivé zimě na umělém ledě v Klatovech, a to v pozdních večerních hodinách. Obec věnovala družstvu 3000 Kčs na nové dresy a chválenické JZD klub podpořilo příspěvkem dalších 5000 Kčs.  Slíbena byla i finanční podpora od okresu Plzeň – jih.

Také dorostenci si od roku 1967 vedli úspěšně a v roce 1969 se stali přeborníky okresu, když za sebou nechali dalších jedenáct týmů. Ve finále porazili TJ Přeštice vyso­ko 10:3 a mohli také postoupit do krajské soutěže dorostu. Úspěch zopakovali v roce 1972, když v posledním zápase zdolali Lipnici. Od té doby si družstvo chválenického hokejového dorostu dlouho udržovalo účast v kraj­ské soutěži, spolu s družstvy Sokol Losiná, Příchovice a T. J. Klatovy. V sezóně 1974/75 se začalo připravovat vybudování hokejového hřiště na rybníku pod lesem. Terénní úprava rybníka s přizpůsobením na roz­měr hřiště 30X60 m byla provedena koncem roku 1973. Kvalifikovanými trenéry chválenických hokejistů byly Jaroslav Basl a Zdeněk Albl.

 

diplom

 

 

Další sporty (1945 – 1983)

Dalšími, doplňkovými sporty byly po 2. světové válce (odbíjená (na hřišti pod lesem), stolní tenis (v chatě Delawarů pod Farskou skálou), tělesná cvičení (u Kašparů a u Cingrošů). Popularitu si v obci získala i cyklistika, když se tři roky jezdil tzv. Chválenický okruh, na kterém se podílelo i několik známých plzeňských cyklistů. Mezi ně patřil cyklista Hasman, známý ze Závodu míru. Večer po skončení závodu proběhla s plzeňskými cyklisty beseda. Na propagaci cyklistických závodů v okolních obcích měl zásluhu chválenický kronikář Josef Boehm, který vytvářel plakáty.

 

závod

Chválenice měly s cyklistickými závody zkušenosti již v době Protektorátu - v září 1940 přinesly Národní listy krátkou zprávu o závodu DKC Plzeň-Doudlevce na trati Plzeň- Chválenice.

stolní tenis

Stolní tenis před chatou Delawarů pod Farskou skálou (po r. 1945)

okruh

Na Chválenickém okruhu (50. léta)

 

Chváleničtí se také účastnili celostátních spartakiád v Praze, i když většinou jen v počtu jednotlivců. V roce 1965 se například III. celostátní spartakiády v Praze zúčastnili dva místní chlapci. Aktivní byl i chválenický Automotoklub. V roce 1979 jezdec Pavel Janda z Automotoklubu Chválenice zvítězil na soutěži Motocross Stříbro. Chválenický Automotoklub pořádal také v lednu 1982 svou vlastní soutěž – jízdu zručnosti na ledě v lokalitě Na Rybníku v Chouzovech. Mladí chváleničtí občané se věnovali také odbíjené, stolnímu tenisu a závodně i kopané. v sousedních tělocvičných jednotách. 11. září 1982 například změřili své síly ve volejbalu s družstvem Škoda Plzeň. Z jara 1983 se pro změnu zachovala fotografická dokumentace fotbalového zápasu družstva Sokol Chválenice v Nezvěsticích.

 

soutěž

Vítěz Pavel  Janda na soutěži Motocross Stříbro v roce 1979

rybník

Jízda zručnosti na ledě v Chouzovech na Rybníku  - 1982

volejbal

Při volejbalovém utkání s plzeňskou Škodovkou - rok 1982

fotbal

Fotbalové utkání utkání v Nezvěsticích - rok 1983