Kalendář

Po Út St Čt So Ne
26 27 28 29 30 1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31 1 2 3 4 5 6

Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

 

Rozcestník na další stránky

Vyberte si, kam dále se chcete vydat:

škola

hospodo

region

muze

volný čas

státní

další odkazy

 


Hledáte novou práci?

nabídka


 

Aktuality na Facebooku 

 

  


Navigace

Výběr jazyka

  • cz
  • en
  • de

Obsah

CHVÁLENICKÁ ŠKOLA A UČITELÉ

Benedikt Brejcha, Karel Škrábek, Jiří Sankot

 

schule

Přehledný obsah kapitoly: ZDE

 

Stará a nová chválenická škola

Nejstarší zpráva o chválenické škole

Nejstarší známou zprávu o farní škole ve Chválenicích podal v roce 1677 farář Jan Tomáš Podhorský. Roku 1864 byla jeho zpráva otištěna v týdeníku Národní škola (č. 15, str. 115):

nejstarší

Chválenické školní budovy v 18. století

Chválenická škola v minulosti neodmyslitelně náležela k faře a ke kostelu. Učitel a později řídící učitel měl na starosti i hraní na varhany a sborový zpěv na kůru. Zdá se, že chválenická triviální škola byla nejstarší v celém širokém okolí. Kde se ale nacházela a jak vypadala?

Jako nejstarší známá chválenická škola je uváděna dnešní usedlost č. p. 25 vedle dnešní pošty. Takto je uvedena i v přehledu josefinského katastru, v hlavní knize obecního přiznání z r. 1785. V 70. letech 18. století dům skutečně obýval chválenický učitel Josef Šmolík s rodinou a v roce 1788 dokonce dům od obce za 160 zlatých koupil.  V roce 1796 ale tuto chalupu získal Jan Říha za 250 zlatých a v roce 1805 ji předal své­mu zeťovi Vojtěchu Šebkovi a dceři Lidmile. Chalupa měla v pří­padě, že dcera zemře a nebude mít děti, připadnout jejímu manže­lovi, v opačném případě dětem. V roce 1836 se na dvacet let dostal dům do držení rodiny Šebkových, aby jej roku 1856 koupil Jan Chmelík. Ve dvacátých a třicátých letech 19. století v domku žily i rodiny krejčího Václava Sedláka, zedníka Josefa Šimka a jeho tovaryše Martina Soboty či podruhů Jana Hraběte a Josefa Rance.

V roce 1860 koupil chalupu od Jana Chmelíka žid Izák Winternitz, od roku 1865 spolumajitel plzeňské firmy na střižní zboží Löwy & Winternitz. Po Winternitzově smrti v roce 1869 dům zdědila Žofie Rechtová. Ta se provdala za chválenického mýtného Karla Rechta z č. p. 42 a dům prodala roku 1877 Františku Smolkovi.

 

šmolík

V lednu 1779 se manželům Šmolíkovým narodila ve škole č. p. 25 dcera Kateřina

 

Z předchozího odstavce vyplývá, že v letech 1796 - 1829 byla využívána náhradní školní budova, o které toho mnoho nevíme. Toto stavení mělo stejné popisné číslo jako dnešní chválenická škola - 31. 

Dochoval se popis této provizorní školní budovy. Nacházela se u hřbitovní zdi při kostele, pod křížem směrem k silnici a hřbitovní zeď bývala zároveň její zadní zdí. V místech polokruhového výklenku stála malá stodůlka. Šlo o přízemní stavbu. Na jedné straně se nacházela žákovna a na druhé kuchyně a světnice pro učitele. Do Chválenic docházely pěšky děti ze všech okolních obcí - Borku, Losiné, Nezbavětic Šťáhlavice, Olešné, Želčan, Chouzov, Vlčtejna, Žákavé, Milínova a Nezvěstic. později byly zřízeny samostatné školy v Losiné a v Nezvěsticích.

Provizorní stavení bylo patrně velmi chatrné a kazilo výhled od hlavní silnice na majestátný kostel sv. Martina. Chválenický osobní děkan Filip Frank dlouhodobě usiloval u šťáhlavského patronátního úřadu o zboření nevzhledné budovy. Tento požadavek se nakonec stal i podmínkou pro jeho souhlas s poskytnutím části farní zahrady pro stavbu dnešní školní budovy. V roce 1829, po dokončení a otevření nové prostorné školy byla také provizorní stavba k velké děkanově radosti stržena a otevřela pěkný výhled na kostel od silnice.

 

razítka

Razítka některých obcí přiškolených do Chválenic v roce 1868

 

Poslední zprávu o obývání dočasné školní budovy č. p. 31 máme v roce 1819, kdy zde zemřel třináctiletý syn učitele Matěje Breychy František. Následoval tak svou maminku, kantorku Marii Breychovou, jež zemřela roku 1814 ve věku 30 let. 

 

Položení základního kamene k nové farní škole

29. května 1827 proběhla ve Chválenicích velká slavnost, při které byl položen základní kámen k dnešní školní budově u hlavní silnice. Cestu, po které byl na voze vezen základní kámen, zdobila alej z břízek. Na návsi vítali kámen školáci, stojící v řadě u silnice a držící květiny. Vyhrávala muzika s trubkami a tympány. Hraběnka Marie Valdštejnová - Vartenberková, roz. Thunová položila základní kámen na místo budoucího předního pravého nároží budovy. 

Po uvítání a položení kamene připravili chválenický děkan Filip Frank spolu s vrchním správcem šťáhlavského velkostatku skleněné pouzdro, v němž byla vložena pamětní listina s papírovými penězi a stříbrnými a měděnými mincemi. Pouzdro pak umístil do dutiny v základním kamenu šestiletý syn manželů Marie a Kristiána Valdštejnových Arnošt (1821 - 1904). Základní kámen byl zasypán a děkan Frank pronesl nakonec řeč, v níž jménem svým i jménem osadníků poděkoval hraběcímu páru za podporu při výstavbě nové školy.

 

pamětní list

Text z pamětního listu vloženého ve skleněné schránce do základního kamene - jde o opis z farní kroniky, protože základní kámen dosud nebyl objeven.

 

K výstavbě školní budovy bylo uvolněno celkem 81 čtverečních sáhů (cca 292 m2) z farské zahrady a bylo nutné odkoupit i část sousední zahrady náležející Matěji Přibíkovi. Majitel obdržel jako náhradu stavební parcelu v hořejší části obce, kde stojí domek č. p. 46. Na konci roku 1827 byla již nová stavba pod střechou, ale teprve 13. listopadu 1829 byla zcela dostavěná a vysvěcená. Šlo o první stavbu, která byla od počátku přiryta taškami.

 

škola 1900

Chválenická klasicistní škola na přelomu 19. a 20. století (před rokem 1903)

nováškola

Dnešní podoba školní budovy z let 1827 - 1829

 

O patronovi nové chválenické školy

Krístián hrabě Waldstein byl prasynovcem posledního majitele šťáhlavsko-nebílovského panství z rodu Černínů, bezdětného Vojtěcha, a majitelem panství se stal po Vojtěchově smrti v roce 1816. Oblíbeným Kristiánovým sídlem byl zámek Kozel u Šťáhlav. Předek Kristiána Waldsteina byl o dvě stě let dříve strýcem známého vojevůdce Albrechta z Valdštejna, vévody Frýdlantského.

kristián

Kristián hrabě Waldstein (zdroj: Österreichische Nationalbibliothek, Porträtsammlung)

 

Podle pamětníků, mezi které patřil například zahradník zámku Kozel F. X. Franc, choval Waldsteinna Kozlu starou rukopisnou kroniku obce Šťáhlavy, městečka Starého Plzence, a dokonce i hradů Plzeň (na Hůrce), Radyně a Lopaty. Podle zpráv pamětníků, zaznamenaných roku 1928 Jaroslavem Schieblem v časopise Plzeňsko - List pro vlastivědu západních Čech (číslo 5, str. 98) velké množství starých pověstí z poříčí Úslavy, zapsaných přesně podle výprávění starých pamětníků. Kroniky se na zámku Kozel nacházely ještě v polovině 19. století. Poté, co je Kristián Walstein odvezl, pravděpodobně do Prahy, zůstávají nezvěstné.

 

šťáhlavy

Zámek Kozel, Lopatský rybník, Šťáhlavy a Radyně na vedutě Johanna Venuta z roku 1808 (zdroj: Österreichische Nationalbibliothek, Aquarelle des Königgrätzer Kanonikus Johann Venuto)

 

Ze života školy v 19. století

Platy učitelů a podučitelů

Matěj a Josef Breychovi byli jako učitelé odkázáni na školné, které poplatníci platili podle tří tříd. Jedni platili týdně jeden krejcar, druzí 1,5 krejcaru a ostatní dva krejcary. školné ze všech osmi přiškolených ocí dělalo ročně 146 zlatých, 37 a 1/2 krejcaru. Mimo to měl učitel příjmy za službu kostelnickou a varhanickou. Později byli poplatníci rozděleni do šesti tříd, kdy se platilo od 1 krejcaru do 5,5 krejcaru. Plat učitele se tak zvýšil na 413 zlatých 37 krejcarů ročně.  navíc dostávali učitelé z obecního jmění jako paušál za chudé 10 zlatých a 50 krejcarů. Za kostelní služby býval učitel odměňován výhradně naturáliemi, tzv. posnopným, které mu sedláci pololáníci a chalupníci v předepsaném množství během roku odváděli:

 

  • Chválenice: 4 mandele 6,5 snopu žita, 65 vajec, 2 zl. 9 kr. vídeňského čísla koledy. 
  • Nebílovský Borek: 12 snopů žita, 28 vajec, věrtel hrachu, 1 zl. vídeňského čísla koledy
  • Losiná: 5 mandelů 9,5 snopů žita, 87 vajec, 3 zl. vídeňského čísla koledy
  • Želčany: 2 mandele 9,5 snopu žita, 32 vajec, 1 zl. 3 kr. vídeňského čísla koledy
  • Chouzovy: 6 bochníků chleba, 25 vajec, 57 kr. vídeňského čísla koledy
  • Milínov: 17 koláčů, 69 vajec, 2 zl. vídeňského čísla koledy
  • Žákavá: 3 mandele 1 snop žita, 3 mandele 1 snop ječmene, 3 mandele 1 snop ovsa, 97 vajec, 31 koláčů, 3 zl. vídeňského čísla koledy
  • Nezvěstice: 2 mandele žita, 2 mandele ječmene, 2 mandele ovsa, 65 vajec, 17 koláčů, 2 zl. 12 kr. vídeňského čísla koledy
  • Nezbavětice: 2 mandele 12 snopů žita, 1 mandel 1 snop ječmene, 1 mandel 1 snop ovsa, 48 vajec, 1 zl. 39 kr. vídeňského čísla koledy
  • Olešná: 1 mandel 3 snopy žita, 1 mandel 3 snopy ječmene, 1 mandel 3 snopy ovsa, 26 vajec, 8 koláčů, 54 kr. vídeňského čísla koledy 

Jako podučitel dostával Josef Brejcha od učitele podučitelské (pomocnické) služné 126 zl. ročně a přifařené obce mu dobrovolně přispívaly 60 zl.  V době, kdy byl podučitelem Antonín Benedikt Breycha - od roku 1870 - začal služné vyplácet berní úřad a podučitel si polepšil na 280 zl. ročně. 

 

Povolání rodičů školáků z let 1858 - 1868

Ve fondu Okresní úřad Blovice uloženém ve Státním okresním archivu se sídlem v Blovicích je mimo jiné uloženo několik školních výkazů z let 1858, 1859, 1860 a 1867 - 1868. Učitelem ve škole byl Josef Brejcha a farářem Filip Pilmann. Z výkazů si můžeme udělat obrázek o tom, kolik dětí z Chválenic, Želčan a Chouzov docházelo v těchto letech ročně do chválenické školy, a také o tom, jaká byla povolání jejich rodičů. Přehledy rodičů byly důležité pro stanovení a vybírání školného. Poznáváme tak, čím se lidé na vsi v polovině 19. století živili. Mezi rodiči nenajdeme IT specialisty, zaměstnance bank ani inženýry. Nejčastěji šlo o hospodáře a jejich pomocníky - sedláky, ½ sedláky, chalupníky, domkáře či podruhy.

Nejprve však uvedeme počty školáků: V letech 1858 – 1860 docházelo z Chválenic do školy v průměru 45 – 48 dětí, v letech 1867 – 1868 jich však bylo pětasedmdesát. Ze Želčan chodilo do chválenické školy v letech 1858 – 1860 v průměru 17 – 18 dětí a v roce 1867 – 1868 stoupl jejich počet na pětadvacet. Počet školáků z Chouzov se pohyboval kolem sedmnácti dětí.

 

výkaz

1. dvoustrana školního výkazu z roku 1858

 

Z výkazů se dozvídáme, že v čele obce v této době nestál ani rychtář (jako v době feudalismu) ani starosta, ale „představený“. Tím byl Václav Přibáň. Známe i jména hospodských ve Chválenicích a Želčanech. V Želčanech tuto živnost již provozoval Václav Trykar, ve Chválenicích vyvstala starému šenkýřskému rodu Kašparových konkurence v hostinci Františka Přibíka.

 

představený

Podpis představeného obce Chválenic a Borku, Václava Přibáně

 

Známe i jména tehdejších obchodníků. Stálý obchod si ve vsi otevřel Josef Kašpar. Jako obchodník je koncem 60. let uveden i žid Izák Winternitz z č. p. 25 (bývalá chválenická škola). Winternitz posílal dceru do školy již na konci padesátých let, ale tehdy bylo jako jeho povolání uvedeno pouze „žid“.

Důležité bylo postavení kováře. Koncem 50. let byl kovářem ve Chválenicích p. Krásný, v Želčanech Josef Růžička a v Chouzovech Václav Polívka. Koncem 60. let známe jméno kováře jen ve Chválenicích. Byl jím Josef Polívka.

Především ve Chválenicích se rodiče věnovali pestré škále řemesel a povolání. Šlo většinou o chudé domkáře, kteří si přivydělávali ne příliš výnosnými živnostmi. Známe tak například jména některých krejčích – ve Chválenicích šili koncem 50. let Josef Kvídera, Václav Šuch a Josef Pouska. V Želčanech pak Vojtěch a Jan Šilhánkovi. Ve Chválenicích působili také obuvníci (Vojtěch a František Petrovi), tkalci (Matěj Císař a Václav Šlouf), tesaři (Matěj Blažek, Martin Šebek a František Sobota), kolář (Josef Sedlák), uhlíř (Martin Šlouf) a celá řada zedníků (František Kašpar, Jan Basl, Josef a Matěj Šimkovi) nebo nádeníků (Jan Šimek, Josef Sobota, Matěj Hokr, Josef Hofman, Josef Němec, Jan Petr a Vojtěch Ranc). Nádeníci byli pomocnými dělníky – v tomto případě v zemědělství.

V Želčanech máme zmínku o pastýři (Josefu Houdkovi) a nádeníkovi (Fialovi), v Chouzovech pak o horníkovi (Matěji Malinovi) a tesaři (Františku Jelínkovi).

Ženy byly samoživitelkami pouze ve výjimečných případech. Nejčastěji šlo o tzv. padlé ženy – ve Chválenicích jich bylo v letech 1858 – 1868 uváděno pět (Kateřina Tylová, Kateřina Kašparová, Marie Řapková, Barbora Laštovková a Marie Němcová), v Želčanech žádná a v Chouzovech jedna (Kateřina Kováříková).
Samoživitelkami byly i vdovy – jak bohaté selky (Anna Skalová v Želčanech) tak chudé domkářky (Barbora a Kateřina Blažkovy ve Chválenicích). Vdovou samoživitelkou byla i paní Bendová v Chouzovech.

 

Školní dvůr a zahrada na konci 19. století

První svazek kroniky chválenické obecní školy nám dává možnost nahlédnout do školního dvora a zahrady, ležících západně od budovy. V popředí stávala na dvoře tělocvična s nářadím. Jednalo se o otevřenou místnost a bylo zde možné pobývat pouze při pěkném počasí. V případě nepříznivého počasí cvičili žáci ve třídách.

Zahrada za dvorem se dělila na tři části - sad s ovocnými stromky, pozemek, kde si děti zasadily jádra hrušek a jablek, a konečně díl s květinovými a  zeleninovými záhonky. Bylo zvykem, že chlapci se starali o stromy a učili se je štěpovat, zatímco děvčata pečovala o květiny a zeleninu.

V zadní části zahrady měl řídící učitel Antonín Benedikt Brejcha úly a žáci měli možnost pozorovat jej každoročně při práci včelaře.

 

Pravidelné návštěvy bohoslužeb

Žáci navštěvovali pod dozorem učitelského sboru kostel po celý rok, a to každou neděli a o svátcích. Od začátku školního roku do konce října a od poloviny května do konce školního roku chodili žáci na mše svaté navíc každý den před vyučováním. V postní době navštěvovali kostel dvakrát týdně - ve středu a v pátek.

 

Příběhy nejstarších chválenických učitelů

První polovina 18. století

Díky chválenickým matrikám, vedeným od roku 1717, máme přehled o všech učitelích, kteří působili od počátku 18. století na chválenické škole. Nejen učitelé, ale především jejich manželky, bývali často přítomni u křtů chválenických dětí. Ve škole zároveň žili a na rozdíl od ostatních obyvatel obce nebyli nikomu poddáni. Byli tedy svobodní. Ironií osudu se rodinám chválenických učitelů nevyhnuly tragédie v podobě úmrtí vlastních dětí, tolik typické pro tehdejší dobu. Příklad můžeme hledat hned u prvního známého chválenického kantora Karla Ferdinanda Fojta a jeho manželky Markéty, kteří pochovali své dítko v roce 1720. Brzy po této tragédii Fojtovi z Chválenic odešli a na jejich místo nastoupili manželé Kašpar a Kateřina Ottovi. Bohužel, i oni pochovali ve Chválenicích své dvě děti, a to v letech 1724 a 1726. Ještě v roce 1730 byla Kateřina Ottová, již jako bývalá kantorka, přítomna u křtu. Během třicátých let působilo ve Chválenicích několik učitelů, opět s pohnutými osudy. V roce 1735 působil ve Chválenicích jako kantor Josef Šloser. Jemu v tomto roce zemřela devatenáctiletá dcera Anna a narodilo se mu zároveň dítě. V roce 1736 byl kantorem  Jan Brejl, kterému téhož roku také zemřelo dítě. V roce 1741 již byl "školským mládencem" (pomocníkem) Antonín Czinterhoff, který poté s manželkou Lidmilou působil na zdejší škole jako kantor po celá čtyřicátá léta 18. století. O dětech a osudech tohoto učitelského páru není nic více známo. Jen Lidmila Czinterhoffová byla opět častým hostem na křtinách chválenických dětí.

 

Pavel Fencl

O dalším chválenickém kantorovi máme mnohem více informací. Jmenoval se Pavel Fencl a do Chválenic se přistěhoval spolu s manželkou a pravděpodobně nejméně dvěma malými dětmi (Vincencem a Karlem) před rokem 1752. Během let 1752 - 1760 se rodičům ve Chválenicích narodilo dalších pět dětí - Vavřinec Vojtěch, Tomáš, Jan Petr, Václav a Mariana. V době narození dcerky Mariany, počátkem ledna 1760, bylo Pavlu Fenclovi pětatřicet let. O pět měsíců později, 28. června 1760 kolem 7. hodiny večerní, byl zabit bleskem pod věžičkou v kostele, když v přítomnosti svých nejstarších synů Vincence a Karla zvonil proti mračnům. Na prsou měl po zásahu černou podlitinu a z úst a nosu se mu řinula krev.

 

Josef Šmolík

Po Fenclově smrti nastoupil do Chválenic, pravděpodobně ne příliš ochotně, Josef Šmolík z Plzence, absolvent. Ve chválenické farní kronice se doslova uvádí, že byl k výkonu učitelské služby ve Chválenicích přinucen. Nakonec v naší škole působil dlouhých padesát let a zemřel roku 1810 při bohoslužbě, raněn mrtvicí.

Josef Šmolík si vzal za ženu Annu Labounkovou, dceru tehdejšího nezvěstického mlynáře. Jejich syn Josef později na přání vrchnosti nezvěstický mlýn také zdědil a jako mlynářský výminkář zde zemřel v roce 1846. Dvě dcery mlynáře Šmolíka, Marie a Anna, se v letech 1812 - 1815 provdaly za dva syny ejpovického šenkýře a rokycanského měšťana Jana Tyla. Nezvěstický mlýn byl po přiženění Jana a Josefa Tylových více než sto let spojován s tímto jménem. Ze zápisu v rodové kronice Tylových sice vyplývá, že Jan a Josef Tylovi byli strýci dramatika Josefa Kajetána Tyla (1808-1856), ale tuto domněnku zatím není možné nijak genealogicky doložit. Anna Šmolíková, manželka chválenického učitele Josefa Šmolíka, se stala byla chválenickou porodní bábou a odrodila na přelomu 18. a 19. století řadu zdejších občanů.

 

Učitelský rod Brejchů

Matěj a Josef Breychovi

Dalším chválenickým učitelem byl Matěj Breycha ze Sedlce, za kterého byla na části farské zahrady postavena současná školní budova. Rod Breychů zůstal chválenické škole věrný do r. 1965, kde zemřel poslední řídící učitel Benedikt Brejcha.

Matěj Brejcha se narodil v Sedlci u Starého Plzence a od roku 1795 zastával místo učitele v Těchonicích mezi Pačejovem a Plánicí u Sušice. Po smrti Josefa Šmolíka byl 10. května 1810 dekretem arcibiskupské konzistoře v Praze ustanoven učitelem ve Chválenicích. Právě za Matěje Brejchy byla v roce 1827 postavena současná školní budova.  Tento učitel působil ve Chválenicích 32 roky a zemřel v roce 1842. Byl zakladatelem dlouhého, více než 150-letého působení učitelské rodiny Brejchových na chválenické škole. Teprve v roce 1831 získal Matěj Brejcha ve škole pomocníka neboli podučitele. Stal se jím vlastní syn Josef. 

 

podpis josef

Český podpis učitele Josefa Brejchy  z 50. let 19. století...

 

unterschrift Brejcha

...a německá varianta podpisu stejného učitele ze stejné doby

 

Josef Brejcha byl také dva roky pomocníkem na škole ve Šťáhlavech. Dekretem z února 1842 byl Josef Brejcha ustanoven učitelem ve Chválenicích. Škola tehdy byla dvojtřídní. Na škole vypomáhali za Josefa Breychy tzv. učitelští pomocníci (Václav Lukas ze Šťáhlav a Josef Holub ze Spáleného Poříčí) a opět podučitelé (Mikuláš Jaňour z Chlustiny u Žebráku a Václav Vondrák). 30. září 1864 byl u něho jako podučitel jmenován Josefův devatenáctiletý syn Antonín Benedikt Breycha (*1845). Přípravná studia a dva ročníky učitelské čekatelny vykonal v Plzni. Josef Brejcha zemřel 3. října 1871.

 

škola

Nová chválenická škola (zde číslo 16) na mapě Stabilního katastru a Přibíkovic zahrada v  jejím sousedství (označena číslem 28)

 

Vzpomínky na Josefa a Antonína Breychovi

Dvě vzpomínky na Josefa a Antonína Benedikta Breychovy a školu ve druhé polovině 19. století zaznamenal v roce 1937 do chválenické obecní kroniky tehdejší řídící učitel a kronikář Benedikt Brejcha. První vzpomínku zaznamenal ve své rodinné kronice nezvěstický mlynář Jan Tyl, švagr chválenického učitele Františka Poustky a podle některých genealogických závěrů i syn bratrance Josefa Kajetána Tyla. Více zde.

 

tyl

Nezvěstický mlynář Jan Tyl

 

Antonín Benedikt Breycha a Vilém Benedikt Breycha

Antonín Benedikt Breycha (*1845) chodil nejprve do dvojtřídní chválenické školy, 3. a 4. třídu hlavní školy v Plzni, I. třídu německého gymnázia v Plzni, 3 třídy české reálky a dvouletý učitelský kurs v Plzni. Po výpomoci na chválenické dvojtřídní škole působil Antonín Benedikt Breycha v první polovině 70. let 19. století jako učitel ve Skvrňanech, kde se mu 17. ledna 1874 také narodil syn Vilém Benedikt Breycha. A. B. Breycha byl pak dekretem okresní školské rady z r. 1876 a dekretem Zemské školské rady v Praze ze 4. listopadu 1876 jmenován zcela prvním řídícím učitelem ve Chválenicích. 

Mezi léty 1871 - 1876 byl chválenickým učitelem Martin Šedivec, dosavadní řídící učitel v Křimicích. Za Martina Šedivce byla r. 1872 chválenická škola rozšířena na na trojtřídní. Ve škole se během této krátké doby vystřídalo sedm podučitelů. 

Po příchodu Antonína Benedikta Breychy do Chválenic a přistavění dalších dvou tříd se v roce 1887 stala chválenická škola školou čtyřtřídní. Přístavbu umožnilo odkoupení celé sousední louky Přibíkových za 400 zlatých. Říkalo se zde "na Přibíkojc pousce". 

Od roku 1880 vyučovala na škole také Anna Breychová, manželka řídícího učitele. Paní řídící se věnovala výuce ručních prací. Učitelskému povolání se věnovali i tři jejich synové  (Vilém Benedikt na Plzeňsku, Josef na Strakonicku a František na Klatovsku) a dvě dcery (Anna a Marie). Na škole se během třiatřiceti let ředitelování Antonína Benedikta Breychy vystřídalo dvaadvacet učitelů. 

Mezi učiteli působícími v této době na chválenické škole byl i František Poustka bydlící v č. p. 53. František Poustka se roku 1891 oženil s dívkou ze zámožné rodiny. Dvacetiletá Antonie Tylová (*1871) byla dcerou nezvěstického mlynáře Josefa Tyla (*1829), údajného bratrance dramatika Josefa Kajetána Tyla (1808-1856). Antoniin starší bratr Jan Tyl (*1859) vedl rodinnou kroniku, do které zaznamenal i návštěvu J. K. Tyla v otcově mlýně. Sám Jan Tyl, dědic mlýna, udržoval styky nejen s Františkem Křižíkem, který jeho mlýn po požáru v roce 1909 elektrifikoval, ale také s řadou známých spisovatelů a historiků - Karlem Klostermannem, Josefem Sekaninou či nepomuckým Alexandrem Berndorfem.

Manželům Františku a Antonii Poustkovým se r. 1896 narodil syn Josef Jan Nepomuk, který se stal jako podporučík 39. střeleckého pluku ve věku třiadvaceti let obětí československo-maďarské války o Slovensko, když 30. května 1919 padl u Iplu na Slovensku a byl pohřben ve slovenských Pastovcích. Ironií osudu zůstává, že přežil celé období první světové války a 13. května 1918, rok před svou smrtí vstoupil do československých legií.

Antonín Benedikt Breycha byl spolu s vikářem P. Josefem Tanglem v březnu 1892 zakladatelem chválenického hasičského sboru. Ve Chválenicích také založil čtenářsko-hospodářskou besedu a záložní spolek Kampeličku. V letech 1896 - 1910 navíc na škole působil zimní pokračovací hospodářský kurs.

 

breycha

Někdejší vila rodiny Brejchových č. p. 70 ve Chválenicích stále stojí, je však přestavěna 

 

V roce 1906 byl Antonín Benedikt Breycha zemským místodržitelstvím vyznamenán za zásluhy o rozvoj školství čestnou záslužnou me­dailí. V roce 1908, u příležitosti 100. výročí působení rodu Breychů ve Chválenicích, navíc obdržel od arcibiskupské konsistoře v Praze pochvalného uznání za vzornou nábožensko-mravní výchovu mládeže, za svědomité třicetileté řízení kostelního kúru, pěstování církevního zpěvu a založení jed­noty cyrilské v osadě chválenické. Antonín Benedikt Breycha si vystavěl na tehdejším horním okraji obce domek, vilu, v roce 1910 odešel do výslužby a zemřel 30. 3. 1919 ve věku 74 let.

 

antonín 1

Antonín Benedikt Breycha se svými žáky a P. Josefem Tanglem (horní fotografie) a jako člen prvního sboru dobrovolných hasičí (dolní fotografie: v prostřední řadě druhý zleva)

antonín 2

Antonínův syn Vilém Benedikt Breycha studoval reálné gymnázium v Plzni a učitelský ústav v Příbrami. Od roku 1910 do své smrti v roce 1932 působil jako řídící učitel ve Chválenicích. Do roku 1910 působil jako učitel v Přešíně, Spáleném Poříčí, Štěnovicích, Nezvěsticích a ve Střížovicích. Od roku 1907 byl ve Střížovicích řídícím učitelem.

 

vilém 1

Vilém Benedikt Breycha se svými žáky mezi léty 1912 - 1914 (nahoře) a v roce 1931 (dole)

vilém 2

 

Vilém Benedikt Breycha byl jako řídící učitel všeobecně činný - byl zakladatelem a starostou chválenického Sokola, jednatelem a čestným členem Sboru dobrovolných hasičů ve Chválenicích, založil ve Chválenicích živnostenskou školu pokračovací a byl předsedou Učitelské jednoty v Blovicích.

 

učni

V. B. Breycha se žáky učňovské školy (nahoře) a živnostenské školy pokračovací (dole)

živnost

 

Poté, co Vilém Benedikt Breycha v roce 1932 zemřel, byla mu na budově chválenické školy odhalena pamětní deska, kterou zde můžeme číst dodnes:

 

Na paměť

řídícího učitele

Vil. Benedikta Breychy

a v uznání jeho obětavé a vynikající

práce školské, lidovýchovné a pro dobro

a klidné soužití občanstva.

1911 - 1932. Vděčné občanstvo

 

deska

 

Řídící učitel Benedikt Brejcha

Po smrti V. B. Breychy byl na školu ustanoven jako řídící učitel jeho syn Benedikt Brejcha, narozený 18. března 1900. Vystudoval reálku a učitelský ústav v Plzni. Od roku 1920 do r. 1927 působil jako učitel ve Chválenicích a v této době začal vést kroniky obcí Chválenice a Nebílovský Borek. V letech 1927 - 1933 byl řídícím učitelem ve Střížovicích. Řídícím učitelem ve Chválenicích byl až do své smrti v květnu 1965. V květnu 1943 byl řídící učitel Benedikt Brejcha v rámci akce proti odbojové skupině v Nezvěsticích zatčen Gestapem a do konce války byl vězněn v několika nacistických koncentračních táborech. Do Chválenic se vrátilv červenci 1945 a dočkal se nadšeného uvítání. Po druhé světové válce již kroniku vedl Breychův zeť Josef Boehm - otec současného chválenického kronikáře Zbyňka Boehma.

 

učitel

Benedikt Brejcha jako učitel ve Chválenicích

škola

Benedikt Brejcha jako řídící učitel před školou ve Chválenicích po r. 1933

brejcha 1

Řídící  učitel Benedikt Brejcha se svým sborem před 2. světovou válkou

KT

Benedikt Brejcha po návratu z koncentračního tábora v červenci 1945

 

po válce

Řídící  učitel Benedikt Brejcha se svými žáky po 2. světové válce

 

pohřeb

Pohřeb řídícího učitele Benedikta Brejchy v květnu 1965

 

 

Historii rodiny Brejchů zapsali Benedikt Brejcha (1937) a Karel Škrábek (1981)