Kalendář

Po Út St Čt So Ne
29 30 31 1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30 1 2

Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

 

Rozcestník na další stránky

Vyberte si, kam dále se chcete vydat:

škola

hospodo

region

muze

volný čas

státní

další odkazy

 


Aktuality na Facebooku

 

fb

 


Obec na Wikipedii

wiki


Hledáte novou práci?

nabídka


Navigace

Výběr jazyka

  • cz
  • en
  • de

Obsah

VÝSTAVBA A POPIS NOVÉHO KOSTELA SV. MARTINA

Jiří Sankot

 

PATRON, STAVITEL A PRŮBĚH VÝSTAVBY KOSTELA

Představuje se Heřman Jakub Černín z Chudenic

Heřman Jakub Černín a K. I. Dientzenhofer

Průběh stavby kostela sv. Martina

Kolik bylo při stavbě vyplaceno

NEJSTARŠÍ POPIS KOSTELA Z ROKU 1815

NEJSTARŠÍ INVENTÁŘE BAROKNÍHO KOSTELA

Freygangův inventář z roku 1780

Pertákův inventář z roku 1818

POPISY KOSTELA Z LET 1910 - 1984

Posvátná místa království Českého (1910)

Prof. ing. arch.  Miroslav Korecký (1943)

P. Josef Mudroch (1945

Stavebně historická zpráva z r. 1984

 

Patron, stavitel a průběh výstavby kostela

Představuje se Heřman Jakub Černín z Chudenic

V ohybu silnice vedoucí od Radyně k Nebílovům upoutá na lesní mýtině po levé straně cesty naši pozornost nově opravený sloup zakončený sochou sv. Jana Nepomuckého. Sloup s iónskou hlavicí zaujme na první pohled i zajímavým aliančním znakem. Tento znak patří Heřmanu Jakubovi hraběti Černínovi z Chudenic (1715 - 1784) a jeho první manželce Ernestině hraběnce ze Šternberka (1718 - 1747). Pod znakem je pozlacený rok sňatku Heřmana a Ernestiny, 1740. Je jisté, že sloup, postavený na okraji někdejšího panského lesa Džbánek, byl instalován právě při příležitosti zmíněného sňatku. Ke svatbě hraběte Heřmana Jakuba Černína s komtesou Ernestinou došlo 9. května 1740 v chrámu svatého Víta na Pražském hradě. Heřman Jakub Černín byl v té době pouhý jeden rok majitelem nebílovského panství včetně vsí Chválenice a Želčany.

 

alianční

 

Barevná rekonstrukce aliančního znaku Heřmana Jakuba hraběte Černína a Ernestiny komtesy ze Šterberka umístěného na svatojánském sloupu ve Džbánku. Heřman Jakub Černín z Chudenic pocházel z vedlejší, švohovské větve černínského rodu a používal proto zjednodušený černínský erb. Heřmanův syn používal již složitější erb, který byl také roku 1806 umístěn nad vchod do chválenické fary (viz kapitola Zajímavosti z farského dvora)

 

Manželství uzavřené r. 1740 trvalo pouze necelých sedm let, protože 7. února 1747 Ernestina zemřela a po pohřbu v chrámu sv. Víta na Pražském hradě byla uložena do černínské rodinné hrobky. Do té doby však stihla Heřmanu Jakubovi hraběti Černínovi z Chudenic během let 1741 – 1747 porodit pět dětí. Posledním z nich byl Prokop Jan Křtitel František de Paula Kašpar Adam Karel Ignác Alexander de Sauli Fidelis, narozený 27. ledna 1747. Po jeho narození hraběnka zemřela. Hrabě Černín přežil svou ženu o téměř čtyřicet let a byl ještě jednou ženat. V době vzniku sloupu u silnice v lese Džbánku byl v Čechách kult Jana Nepomuckého, svatořečeného roku 1729, velmi silný.

 

svatý jan 01svatý jan 02

Svatojánský sloup z roku 1740 je dodnes upomínkou na sňatek Heřmana Jakuba hraběte Černína s jeho první manželkou Ernestinou hraběnkou ze Šternberka.

 

Dnes se sloup náchází na hranici katastrů obcí Losiná, Chválenice, Nebílovský Borek a Nezbavětice. Na restaurování sloupu mají zásluhu obec Losiná a restaurátor Milan Směšný. Přímo ve Chválenicích máme na silně věřícího Heřmana Jakuba Černína ještě výraznější památku než je zmíněný sloup – barokní kostel sv. Martina. Heřman Jakub nechal kostel postavit ve stejném roce, kdy mu zemřela jeho žena Ernestina – roku 1747. Více se o rodině Heřmana Jakuba Černína z Chudenic (vč. přehledného rodokmenu) dočtete v příspěvku Vladimíra Červenky zde.

 

matrika

Předposledním dítětem Heřmana Jakuba a Ernestiny byl pozdější Heřmanův nástupce Vojtěch Prokop Václav Kašpar Melichar Baltazar Černín z Chudenic, narozený v lednu 1746

 

Heřman Jakub Černín a Kilián Ignác Dientzenhofer

V roce 1747 byly Chválenice největší a nejvýznamnější farností na šťáhlavsko-nebílovském panství. Již od středověku stál ve Chválenicích starý kostel sv. Martina, o němž mnoho informací nemáme. O těch, které nám jsou známy, se zmiňujeme v jiné kapitole na těchto stránkách.

Těžko říci, zda Heřmanovo rozhodnutí přestavět chválenický kostel souviselo s úmrtím jeho manželky Ernestiny. Heřman Jakub mohl mít totiž ještě jeden, pravděpodobnější důvod. Na jeho šťáhlavsko-nebílovském panství byly v této době dva farní kostely – na Prusinech a ve Chválenicích. Prusinský kostel byl již barokně přestavěn, zatímco ve Chválenicích se stále nacházela malá gotická stavba, s největší pravděpodobností značně sešlá.

Černín tehdy oslovil nejslavnějšího stavitele českých barokních chrámů, Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Zdá se, že Kilián Ignác Dientzenhofer měl již připravené plány na nový kostel, ne nepodobné projektům kostelů v Červeném Kostelci na Náchodsku nebo v Dolním Ročově u Loun.

Stavba kostela probíhala pět let a celkové náklady se vyšplhaly na 8220 zlatých a 30 krejcarů. Na stavbě pracovali zedníci z Prahy.

 

dientzenhofer

Dientzenhoferův portrét od malíře Jana Vilímka

 

Průběh stavby kostela sv. Martina

Základní kámen nového kostela položil osobně hrabě Černín v těsném sousedství starého chválenického kostela. Nový, barokní chrám vznikal obestavěním starého kostela. Důležitou roli při přípravách i na samotném staveništi sehrávali řemeslníci. Díky zádušním účetním knihám kostela sv. Martina z 18. století si můžeme udělat nejen představu o tom, jak to vypadalo na staveništi, ale i o tom, jak novostavba kostela vypadala.

 

lom

Žulový lom (tzv. Panský lom) na Planinách je dodnes funkční.

 

V první řadě bylo důležité nalézt dostatečné ložisko kvalitního žulového kamene pro výstavbu chrámu. Kámen byl těžen v lomech na Planinách, na opačném svahu Farské skály. Těžké kameny byly přepravovány z lomu vozíky, na jejichž výrobě se podíleli kováři a koláři z okolí.  Pracovníci museli s vozíky překonávat prudké převýšení po svazích Farské skály. Kováři vyrobili do lomu i potřebné nářadí (více o historii těžby na Planinách zde). 

Dráteník pro změnu sestavil drátěná řešeta pro přesívání písku a vápna. Provazník na místo přivezl nejrůznější druhy provazů – silná lana na vytahování dřevěných trámů či popruhy pro pracovníky. Lana bylo nutné mazat mýdlem. Důležitou roli měli na stavbě kameníci. Ti dodávali nejen kamenné zárubně ke dveřím, ale i okenní obruby. 

V druhém a třetí roce stavby (1748 – 1749) se na stavbu kostela dostavil osobně i „baumistr“ Kilián Ignác Dientzenhofer. Na průběh stavby ve Chválenicích dohlížel celkem osmadvacet dní. Za každý z těchto dní dostal diety ve výši 4 zlatých.

Před položením střešní krytiny se pravděpodobně začalo s rozebíráním starého kostela, jehož kámen mohl být rovněž využit ke stavbě chrámu, například velké věže. Do úplného rozebrání byly ve starém kostele slouženy bohoslužby.

Stavba dospěla po střechu. Bylo přivezeno osmnáct vzrostlých dubů a tesaři se pustili do jejich opracování. U kostela se začaly rýsovat dvě věže – velká na západní straně a malá (tzv. sanktusník) nad kněžištěm na východní straně kostela. Malá věžička byla projektována jako zmenšená kopie velké věže. Tesaři připravili nejen trámy a krokve pro střechu, ale na báně obou věží dodali i šindelovou krytinu. Na střechu nad lodí a kněžištěm položili pokrývači prejzovou krytinu.  

kostel

Původní podoba hlavní věže i sanktusní věžičky se pravděpodobně výrazně lišila od současnosti (k rekonstrukci původního vzhledu posloužila fotografie kostela sv. Martina ve Chválenicích pořízená před rokem 1920).

 

Ke slovu se nyní opět dostali kameníci. Upravili kameny a položili podlahu nového kostela. Truhláři přivezli na stavbu kostela velké a malé dveře, vyrobili dvanáct dubových rámů (čtyři z nich oválné) a vyrobili i schody k velkému oltáři (dnešní hlavní oltář byl do kostela dodán až v roce 1780). Sklenáři dodali okenní výplně a zámečníci zhotovili na věže kostela dva železné kříže – jeden na velkou věž a menší na východní věžičku. Zámečník dodal také velké mříže (pravděpodobně do oken), kování na dveře a závlačky. Kostel měl celkem devět velkých a šest malých oken a troje velké a troje malé dveře.

Závěrečné práce uvnitř kostela měli na starosti štukatéři. Kamenné zárubně byly opatřeny železnými panty, které do nich byly zality olovem. Na věžích kostela pracovali nyní klempíři. Přinesli s sebou bílý plech, kterým u obou věží pobili úžlabí mezi šindeli. Na prejzové střeše vytvořili také dvanáct plechových žlábků. Vrcholky křížů na velké a malé věži ozdobili plechoví kohouti – větší na hlavní věži a menší na sanktusníku.

Na závěr „štafíři“ (malíři) provedli obarvení fasády kostela a velké věže – hlavní barva byla pravděpodobně červená. Podle přehledu dalších barev v účetní knize se zdá, že kříže s kohouty byly pozlacené. Na věžích bylo použito i malé množství žluté barvy. Štafíři rozdělávali barvu ve lněném oleji, kterého bylo objednáno 220 žejdlíků. 

 

kostel

Na nejstarší známé fotografii má kostel sv. Martina s původní sanktusovou věžičkou stále červenou barvu a věže pokryté šindelovou krytinou. Na střeše lodě a kněžiště se již od poloviny 19. století nacházely tašky.

 

Kolik bylo při stavbě vyplaceno

Následující tabulka, čerpající informace ze zádušní knihy chválenického kostela, nám dává představu, kolik peněz bylo při stavbě kostela vyplaceno:

 

Panu baumistrovi Kiliánovi Ignáci Dientzenhoferovi 112 kop grošů
Zedníkům za práci v letech 1748–1752 2390 kop, 47 grošů, 3 denáry
Kameníkovi 542 kop, 59 grošů
Štafírovi 19 kop grošů
Pokrývačům 58 kop grošů
Tesařům 746 kop, 22 groše, 4 denáry
Dráteníkovi 8 kop, 32 groše, 1 1/2 denáru
Koláři 1 kopa grošů
Kováři 151 kop, 19 grošů
Klempíři 141 kop, 20 grošů
Sklenáři 176 kop, 54 groše
Zámečníkovi 246 kop, 16 grošů
Truhláři 124 kop, 2 groše
Provazníkovi 3 kopy, 11 grošů

 

Zajímavé je také porovnat, kolik při stavbě a výzdobě kostela bylo vyplaceno za materiál. Dochovaly se následující položky:

 

Za bílé vápno 1290 kop, 14 grošů, 3 denáry
Za bílý plech 204 kop, 15 grošů
Za černý plech (koupený v Plzni) 40 kop, 16 grošů, 5 1/4 denáru
Za cín 15 kop, 24 grošů
Za pocínování hřebíků a cvoků 6 kop, 22 grošů, 3 denáry
Další 96 kop, 22 grošů

 

Nejstarší popis kostela z roku 1815

Nejstarší popis barokního kostela se nám zachoval z roku 1815, kdy jeho interiér popsal nově nastupující chválenický farář Antonín Perták:

„Tato stavba kostela byla vybudována na místě starší, menší a sešlé jako obzvláště krásná, dost velká a prostorná, ale uvnitř velmi prázdná. Kromě dvou stejně malých bočních oltářů, vůči stavbě disproporčních, je zde hlavní oltář, čistě dřevěný bez jakékoli ozdoby a nátěru, daný sem z kaple nebílovského zámku, na němž je obraz sv. Martina, jemuž je kostel od starodávna zasvěcen, vypodobněného jako rytíře, který utíná část pláště pro žebráka. Kazatelna je velmi špatná, malá a bez pokrývky (v originále tegumentum – možná míněn baldachýn). Mnoho z toho, jakož i ze zařízení farního kostela, vysvítá z následujícího inventáře vyhotoveného po smrti faráře Matěje Freyganga roku 1815.“ (Přeložil Mgr. Vladimír Červenka, 2018)

 

Nejstarší inventáře barokního kostela

Podrobnější představu o původním vybavení barokního chrámu sv. Martina nám dávají dva inventáře. První z nich je uložen v Národním archivu v Praze ve fondu Archiv pražského arcibiskupství (karton č. 2387, inv. č. 3919, stará sign. 85–90). V roce 1780 jej nechal pořídit nově příchozí chválenický farář Matyáš Freygang. Druhý inventář je o osmatřicet let mladší, z roku 1818, a je součástí farní kroniky uložené ve Státním okresním archivu Plzeň-jih se sídlem v Blovicích, ve fondu Farní úřad Chválenice. Tento soupis nechal po svém příchodu do Chválenic vypracovat právě Antonín Perták, který ve funkci faráře vystřídal roku 1815 Matyáše Freyganga.

Freygangův inventář z roku 1780

Inventář Matyáše Freyganga vznikl necelých třicet let po dokončení Dientzenhoferova díla a pomáhá nám poznat, které vybavení bylo do chrámu převzato z původního chválenického kostela. V první řadě šlo o čtyři zvony – dva velké z let 1658 a 1739 na velké věži a dva malé bez nápisu v sunktusní vížce.

V roce 1780 nechal do kostela sv. Martina jeho patron a zakladatel Heřman Jakub Černín z Chudenic převézt z kaple nebílovského zámku téměř nový oltář, který se nyní stal hlavním oltářem. V inventáři ze stejného roku jsou ve chválenickém kostele uvedeny tři oltáře, z nichž jeden je označen jako hlavní. Nelze však určit, zda jde již o dar hraběte Černína. Nový kostel byl nejspíš vybaven zcela novými postranními oltáři, protože mezi nimi není uveden nám známý oltář sv. Longina, který do starého kostela věnoval před rokem 1716 farář Šebestián Longinus Tomandl (více si přečtěte zde).

Do dvou oltářů byly vloženy oltářní kameny s ostatky svatých. Jeden z postranních oltářů byl zasvěcen svatému Janu Nepomuckému a v kostele se nacházela také nová socha tohoto světce. Není jisté, zda šlo o původní sochu věnovanou kostelu v roce 1773 farářem P. Václavem Antonínem Schrotterem nebo o sochu od hraběnky Marie Theresie Küniglové. Osudům těchto soch se podrobněji věnujeme zde

Hlavní oltář osvětlovala především velká cínová závěsné lampa a postranní oltáře byly osvětleny menšími lampami z cínu. Světlo na hlavním oltáři doplňovalo šest cínových svícnů. Stejně tak na postranním oltáři zasvěceném sv. Janu Nepomuckému stály čtyři větší a dva menší cínové svícny. Součástí příslušenství oltářů byly zvonky a jeden zvonek byl tradičně zavěšen i nad vchodem do sakristie.

Pokud jde o obrazy, roku 1780 je v inventáři zmíněn pouze obraz zmrtvýchvstalého Krista. V kostele jsou zmíněny také cínová křtitelnice z roku 1693, dvě zpovědnice, skříň na ornáty a skříň na křestní potřeby, v níž byly uloženy v cínové nádobce svaté oleje a nádobka se solí. Další skříň, s uskladněnými kostelními potřebami, stála v sakristii. U vchodu do kostela byla umístěna dřevěná pokladnička (více o kostelní pokladničce a penězích si přečtěte zde). Zajímavostí byl stolek s ubrusem, na němž byla vystavena kniha nově založeného zbožného bratrstva. Toto bratrstvo nečekal dlouhý život, protože bylo spolu s dalšími podobnými spolky zrušeno rozhodnutím císaře Josefa II. v roce 1784.

Z dalšího vybavení je možné vedle různých liturgických rouch zmínit dva kalichy s paténami, dva cínové džbány, tři měděné nádoby na svěcenou vodu, cínovou konvičku s víkem určenou ke křtu, nové ciborium, monstranci, dvě kadidelnice (jednu z mosazi a druhou z mědi a stříbra), pět mosazných svícnů, přenosnou schránku na hostie pro nemocné, kropáč, pečeť na zpovědní lístky a modré plátno pro 1. neděli postní. V sakristii byl uložen zvláštní hudební nástroj – scabellum, klapačka se dvěma prkny. jedno z prken se formou sandálu nasazovalo na nohu a klapáním o druhé prkno byl udáván rytmus. Klapačka se používala místo běžných hudebních nástrojů (které mimochodem v inventáři nejsou uvedeny) v době Velikonoc. Důležité byly také kříže určené k různým účelů. Šlo především o dva zlaté pacifikály (zdobené kříže určené k políbení), kříž k pohřbům a kříž pro procesí, doplněný pěti starými procesními korouhvemi.

 

lampa

Cínová lampa v kostele sv. Martina

 

Pertákův inventář z roku 1818

Pertákův inventář z roku 1818 doplňuje informace podané Freygangovým inventářem z roku 1780. Opomíjí však sochy a obrazy. Je zde naopak poprvé popsán hlavní oltář zasvěcený sv. Martinu a pocházející z kaple nebílovského zámku, a to jako dřevěný a "neštafírovaný".

V roce 1818 se dozvídáme, že na pravé straně kostela (při pohledu k presbytáři) stojí dva postranní oltáře zasvěcené sv. Janu Nepomuckému a Panně Marii, zatímco na levé straně kostela se nachází malý, prázdný oltář určený pro Boží hrob. Ten se vystavoval každoročně na Velikonoce. 

Zmínku z roku 1780 o zvonech ve věžích kostela doplňuje roku 1818 informace, že jeden z malých zvonů umístěných v sanktusní vížce je prasklý.

V inventáři jsou znovu uvedeny dvě zpovědnice a cínová křtitelnice. Poprvé se dozvídáme o devíti lavicích (šest z nich darovala obec Nezbavětice), varhanech (orgel, positiv) a o kazatelně, která je ve velmi špatném stavu. Zajímavostí Pertákova inventáře je soupis hudebních nástrojů uložených v kostele. Jsou mezi nimi uvedeny dvoje "zcela obyčejné" housle, jedny nepoužitelné housle, jedna viola, dvě flétny, čtyři trumpety, z nichž jedna je "bez těla", dva staré, nepoužitelné lesní rohy a dvě činely z měděného plechuy.

Opakuje se znovu výčet liturgických předmětů, rouch, nádob a křížů, jejichž počty se občas liší od těch uvedených v roce 1780. Procesní korouhve byly v roce 1818 pouze dvě, a to z modrého polosukna a zdobené malými obrázky. Z procesních předmětů je uveden ještě starý, nepoužitelný baldachýn.

Vývoji a proměnám kostela v průběhu19. a 20. století se věnujeme v samostatné kapitole nazvané Osudy Dientzenhoferova kostela sv. Martina. Na této stránce však přinášíme několik dobových popisů chrámu z let 1910–1984:

 

Popisy kostela z let 1910–1984

Posvátná místa království Českého (1910):

 

Prof. ing. arch.  Miroslav Korecký (1943):

 

 

P. Josef Mudroch (1945):

 

 

Stavebně historická zpráva z r. 1984: