Datum a čas

Dnes je pondělí, 18. 2. 2019, 14:14:43

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
28 29 30 31 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 1 2 3

Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

 

Rozcestník na další stránky

Vyberte si, kam dále se chcete vydat:

škola

hospodo

region

muze

volný čas

státní

další odkazy

 


Aktuality na Facebooku

 

fb

 


Obec na Wikipedii

wiki


Hledáte novou práci?

nabídka


Navigace

Výběr jazyka

  • cz
  • en
  • de

Obsah

VÝSTAVBA A POPIS NOVÉHO KOSTELA SV. MARTINA

Jiří Sankot

 

PATRON, STAVITEL A PRŮBĚH VÝSTAVBY KOSTELA

Představuje se Heřman Jakub Černín z Chudenic

Heřman Jakub Černín a Kilián Ignác Dientzenhofer

Průběh stavby kostela sv. Martina

Kolik bylo při stavbě vyplaceno

Souvislost s kostelem sv. Jakuba Většího v Sedlici

NEJSTARŠÍ POPIS KOSTELA Z ROKU 1815

NEJSTARŠÍ INVENTÁŘE BAROKNÍHO KOSTELA

Freygangův inventář z roku 1780

Pertákův inventář z roku 1818

Rozměry kostela

POPISY KOSTELA Z LET 1910 - 1984

Posvátná místa království Českého (1910)

Prof. ing. arch.  Miroslav Korecký (1943)

P. Josef Mudroch (1945

Stavebně historická zpráva z r. 1984

 

Patron, stavitel a průběh výstavby kostela

Představuje se Heřman Jakub Černín z Chudenic

V ohybu silnice vedoucí od Radyně k Nebílovům upoutá na lesní mýtině po levé straně cesty naši pozornost nově opravený sloup zakončený sochou sv. Jana Nepomuckého. Sloup s iónskou hlavicí zaujme na první pohled i zajímavým aliančním znakem. Tento znak patří Heřmanu Jakubovi hraběti Černínovi z Chudenic (1715 - 1784) a jeho první manželce Ernestině hraběnce ze Šternberka (1718 - 1747). Pod znakem je pozlacený rok sňatku Heřmana a Ernestiny, 1740. Je jisté, že sloup, postavený na okraji někdejšího panského lesa Džbánek, byl instalován právě při příležitosti zmíněného sňatku. Ke svatbě hraběte Heřmana Jakuba Černína s komtesou Ernestinou došlo 9. května 1740 v chrámu svatého Víta na Pražském hradě. Heřman Jakub Černín byl v té době pouhý jeden rok majitelem nebílovského panství včetně vsí Chválenice a Želčany.

 

alianční

 

Barevná rekonstrukce aliančního znaku Heřmana Jakuba hraběte Černína a Ernestiny komtesy ze Šterberka umístěného na svatojánském sloupu ve Džbánku. Heřman Jakub Černín z Chudenic pocházel z vedlejší, švohovské větve černínského rodu a používal proto zjednodušený černínský erb. Heřmanův syn používal již složitější erb, který byl také roku 1806 umístěn nad vchod do chválenické fary (viz kapitola Tajemství zapomenutého farského dvora z 18. století)

 

Manželství uzavřené r. 1740 trvalo pouze necelých sedm let, protože 7. února 1747 Ernestina zemřela a po pohřbu v chrámu sv. Víta na Pražském hradě byla uložena do černínské rodinné hrobky. Do té doby však stihla Heřmanu Jakubovi hraběti Černínovi z Chudenic během let 1741 – 1747 porodit pět dětí. Posledním z nich byl Prokop Jan Křtitel František de Paula Kašpar Adam Karel Ignác Alexander de Sauli Fidelis, narozený 27. ledna 1747. Po jeho narození hraběnka zemřela. Hrabě Černín přežil svou ženu o téměř čtyřicet let a byl ještě jednou ženat. V době vzniku sloupu u silnice v lese Džbánku byl v Čechách kult Jana Nepomuckého, svatořečeného roku 1729, velmi silný.

 

svatý jan 01svatý jan 02

Svatojánský sloup z roku 1740 je dodnes upomínkou na sňatek Heřmana Jakuba hraběte Černína s jeho první manželkou Ernestinou hraběnkou ze Šternberka.

 

Dnes se sloup náchází na hranici katastrů obcí Losiná, Chválenice, Nebílovský Borek a Nezbavětice. Na restaurování sloupu mají zásluhu obec Losiná a restaurátor Milan Směšný. Přímo ve Chválenicích máme na silně věřícího Heřmana Jakuba Černína ještě výraznější památku než je zmíněný sloup – barokní kostel sv. Martina. Heřman Jakub nechal kostel postavit ve stejném roce, kdy mu zemřela jeho žena Ernestina – roku 1747. Více se o rodině Heřmana Jakuba Černína z Chudenic (vč. přehledného rodokmenu) dočtete v příspěvku Vladimíra Červenky zde.

 

matrika

Předposledním dítětem Heřmana Jakuba a Ernestiny byl pozdější Heřmanův nástupce Vojtěch Prokop Václav Kašpar Melichar Baltazar Černín z Chudenic, narozený v lednu 1746

 

Heřman Jakub Černín a Kilián Ignác Dientzenhofer

V roce 1747 byly Chválenice největší a nejvýznamnější farností na šťáhlavsko-nebílovském panství. Již od středověku stál ve Chválenicích starý kostel sv. Martina. Těžko říci, zda Heřmanovo rozhodnutí přestavět chválenický kostel souviselo s úmrtím jeho manželky Ernestiny. Heřman Jakub mohl mít totiž ještě jeden, pravděpodobnější důvod. Na jeho šťáhlavsko-nebílovském panství byly v této době dva farní kostely – na Prusinech a ve Chválenicích. Prusinský kostel byl již barokně přestavěn, zatímco ve Chválenicích se stále nacházela malá gotická stavba, s největší pravděpodobností značně sešlá.

Černín tehdy oslovil nejslavnějšího stavitele českých barokních chrámů, Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Zdá se, že Kilián Ignác Dientzenhofer měl již připravené plány na nový kostel, ne nepodobné projektům kostelů v Červeném Kostelci na Náchodsku nebo v Dolním Ročově u Loun.

Stavba kostela probíhala pět let a celkové náklady se vyšplhaly na 8220 zlatých a 30 krejcarů. Na stavbě pracovali zedníci z Prahy.

 

dientzenhofer

Dientzenhoferův portrét od malíře Jana Vilímka

 

Průběh stavby kostela sv. Martina

Základní kámen nového kostela položil osobně hrabě Černín v těsném sousedství starého chválenického kostela. Nový, barokní chrám vznikal obestavěním starého kostela. Důležitou roli při přípravách i na samotném staveništi sehrávali řemeslníci. Díky zádušním účetním knihám kostela sv. Martina z 18. století si můžeme udělat nejen představu o tom, jak to vypadalo na staveništi, ale i o tom, jak novostavba kostela vypadala.

 

lom

Žulový lom (tzv. Panský lom) na Planinách je dodnes funkční.

 

V první řadě bylo důležité nalézt dostatečné ložisko kvalitního žulového kamene pro výstavbu chrámu. Během roku 1747  vylámali zednici a kameníci 247 sáhů kamene. Ten byl těžen v lomech na Planinách, na opačném svahu Farské skály. Těžké kameny byly přepravovány z lomu trakaři a vozíky, na jejichž výrobě se podíleli kováři a koláři z okolí.  Pracovníci museli s trakaři a vozíky překonávat prudké převýšení po svazích Farské skály. Kováři vyrobili do lomu i potřebné nářadí a zajišťovali přímo v lomu ostření nástrojů (více o historii těžby na Planinách zde). Mezi první řemeslníky, kteří se pustili do práce, byli tesaři, kteří měli za úkol otesat potřebné množství dřeva.

V dalších letech se přišel na stavbu dráteník, který vytvořil drátěná řešeta pro přesívání písku a vápna. Provazník na místo přivezl nejrůznější druhy provazů – silná lana na vytahování dřevěných trámů či popruhy pro pracovníky. Lana bylo nutné mazat mýdlem. Důležitou roli měli na stavbě kameníci. Ti dodávali nejen kamenné zárubně ke dveřím, ale i okenní obruby. 

V druhém a třetí roce stavby (1748 – 1749) se na stavbu kostela dostavil osobně i „baumistr“ Kilián Ignác Dientzenhofer. Na průběh stavby ve Chválenicích dohlížel celkem osmadvacet dní. Za každý z těchto dní dostal diety ve výši 4 zlatých.

Před položením střešní krytiny se pravděpodobně začalo s rozebíráním starého kostela, jehož kámen mohl být rovněž využit ke stavbě chrámu, například velké věže. Do úplného rozebrání byly ve starém kostele slouženy bohoslužby.

Stavba dospěla po střechu. Bylo přivezeno osmnáct vzrostlých dubů a tesaři se opět pustili do jejich opracování. U kostela se začaly rýsovat dvě věže – velká na západní straně a malá (tzv. sanktusník) nad kněžištěm na východní straně kostela. Malá věžička byla projektována jako zmenšená kopie velké věže. Tesaři připravili nejen trámy a krokve pro střechu, ale na báně obou věží dodali i šindelovou krytinu. Na střechu nad lodí a kněžištěm položili pokrývači prejzovou krytinu.  

kostel

Původní podoba hlavní věže i sanktusní věžičky se pravděpodobně výrazně lišila od současnosti (k rekonstrukci původního vzhledu posloužila fotografie kostela sv. Martina ve Chválenicích pořízená před rokem 1920).

 

Ke slovu se nyní opět dostali kameníci. Upravili kameny a položili podlahu nového kostela. Truhláři přivezli na stavbu kostela velké a malé dveře, vyrobili dvanáct dubových rámů (čtyři z nich oválné) a vyrobili i schody k velkému oltáři (dnešní hlavní oltář byl do kostela dodán až v roce 1780). Sklenáři dodali okenní výplně a zámečníci zhotovili na věže kostela dva železné kříže – jeden na velkou věž a menší na východní věžičku. Zámečník dodal také velké mříže (pravděpodobně do oken), kování na dveře a závlačky. Kostel měl celkem devět velkých a šest malých oken a troje velké a troje malé dveře.

Závěrečné práce uvnitř kostela měli na starosti štukatéři. Kamenné zárubně byly opatřeny železnými panty, které do nich byly zality olovem. Na věžích kostela pracovali nyní klempíři. Přinesli s sebou bílý plech, kterým u obou věží pobili úžlabí mezi šindeli. Na prejzové střeše vytvořili také dvanáct plechových žlábků. Vrcholky křížů na velké a malé věži ozdobili plechoví kohouti – větší na hlavní věži a menší na sanktusníku.

Na závěr „štafíři“ (malíři) provedli obarvení fasády kostela a velké věže – hlavní barva byla pravděpodobně červená. Podle přehledu dalších barev v účetní knize se zdá, že kříže s kohouty byly pozlacené. Na věžích bylo použito i malé množství žluté barvy. Štafíři rozdělávali barvu ve lněném oleji, kterého bylo objednáno 220 žejdlíků. 

 

kostel

Na nejstarší známé fotografii má kostel sv. Martina s původní sanktusovou věžičkou stále červenou barvu a věže pokryté šindelovou krytinou. Hlavní věž má již novou, podsaditou báň. Na střeše lodě a kněžiště se již od poloviny 19. století nacházely tašky.

 

Kolik bylo při stavbě vyplaceno

Následující tabulka, čerpající informace ze zádušní knihy chválenického kostela, nám dává představu, kolik peněz bylo při stavbě kostela vyplaceno jednotlivým řemeslníkům. Většina položek byla převzata z tzv. Babubuchu, stavebního deníku a představovala stav v květnu 1750. Zdá se, že v této době již byla hrubá stavba chrámu hotová:

První tabulka představuje výplatu řemeslníkům podle tzv. Baubuchu (stavebního deníku) z roku 1747 ("Extra řemeslníkům za všeliké dílo s pracmi budaucímu novýmu Chrámu Páně 1747 rok zaplaceno"):

 

Zedníkům od lámání 274 sáhů kamene 109 kop 36 grošů
Kováři od práce i ostření železného nádobí k lámání 8 kop 4 groše
Koláři za 3 nový trakaře pro vožení kamene 1 kopa 48 grošů
Tesařům od vytesání potřebného dříví 47 kop 24 grošů 3 denáry

 

Další tabulka by měla – opět podle tzv. Baubuchu – ukazovat stav výplat baumistrovi Kiliánovi Ignáci Dientzenhoferovi a řemeslníkům z let 1748–1752. U některých řemeslníků jde pouze o stav k pátému měsíci roku 1750:

 

Panu baumistrovi Kiliánovi Ignáci Dientzenhoferovi (1748–1749) 112 kop grošů
Zedníkům za práci v letech 1748–1752 2390 kop, 47 grošů, 3 denáry
Kameníkovi (do května 1750) 542 kop, 59 grošů
Štafírovi (natěrači a pozlacovači, do května 1750) 19 kop grošů
Pokrývačům (do května 1750) 58 kop grošů
Tesařům (do května 1750) 746 kop, 22 groše, 4 denáry
Dráteníkovi (do května 1750) 8 kop, 32 groše, 1 1/2 denáru
Koláři (do května 1750) 1 kopa grošů
Kováři (do května 1750) 151 kop, 19 grošů
Klempíři (do května 1750) 141 kop, 20 grošů
Sklenáři (do května 1750) 176 kop, 54 groše
Šťáhlavskému sedláři (1749) 30 krejcarů
Zámečníkovi (do května 1750) 246 kop, 16 grošů
Truhláři (do května 1750) 124 kop, 2 groše
Provazníkovi (do května 1750) 3 kopy, 11 grošů
Tesařům, kteří nad oratorium nový krov dělali (1752) 2 kopy 34 grošů
Přikrejvačům, kteří nad oratorium střechu nově přikrejvali (1752) 3 kopy 41 grošů

 

Můžeme si také přečíst, za co konkrétně bylo jednotlivým řemeslníkům během stavby zaplaceno:

 

Baumistrovi Kiliánu Ignáci Dientzenhoferovi za 28 dní strávených na stavbě v letech 1748 a 1749 po 4 kopách grošů
Zedníkům za různé práce z let 1748–1752
Kameníkovi za dveřní a okenní futra a vyložení podlahy
Štafírovi za vyštafírování dvou železných křížů – nad velkou a malou věží
Pokrývačům za přikrývání a práci na střeše chrámu
Tesařům za otesání 18 kusů velkých dubů, 65 velkých trámů z dřeva, 30 stěn a 710 krokví, za postavení velké a malé věže, za pobití těchto věží dubovým šindelem, za postavení krovu nad chrámem Páně a za postavení lešení
Dráteníkovi za drátěné řešeto, štukovací drát, drátěnou mříž
Kolářovi za jeden malý vozejček k převážení velkých kamenů
Kovářovi za různé potřebné věci do kamenných lomů, nárožníky a klamry k lešení, za kování k vozejčků na převážení velkých kamenů
Klempířovi za vyhotovení velkého kohouta z bílého plechu na velkou věž a malého kohouta z bílého plechu na malou věž, za pobití velké a malé věže bílým plechem, za udělání 12 nových žlábků z bílého plechu pod střechu a přibití větrného přikrývadla z bílého plechu na věži
Sklenářům Josefovi Pávovi z Plzence za 280 světlých koleček a 96 kusů lustru; Josefovi Spitzerovi z Plzně za 5037 světlých čistých koleček
Zámečníkovi za velký kříž nad velkou věž a za malý kříž nad malou věž, velké mříže, kování na dveře a závlačky
Šťáhlavskému sedláři za dva nové řemeny k větším zvonům 
Provazníkovi za provaz k velkým zvonům a za provazy k vytahování dříví
Rokycanskému vikáři Tomandlovi za inspekce farního chrámu ve Chválenicích, minimálně v letech 1749–1750

 

V zádušní knize chválenického kostela najdeme také v roce 1752 přehled výdajů za materiál pro stavbu nového kostela:

 

Rozličné potřebné provazy k vytahování potřebného dříví:  
  10 prostraňků 1 kopa 20 grošů
  2 silné provazy 40 grošů
  42 popruhy 1 kopa 3 groše
Za 3 libry mejdla k mazání těch provazů 33 groše
Barvy k nabarvení velký věže:  
  120 liber červené 6 kop
  10 liber minia 2 kopy 40 grošů
  10 liber klejtu 1 kopa 40 grošů
  7 liber žlutý barvy 21 grošů
  2 1/2 libry indychu 7 kop 30 grošů
  2 3/4 libry auripigmentu 1 kopa 6 grošů
  3/4 libry negrinu 45 grošů
  220 žejdlíků lněnýho oleje k rozdělání těch barev 25 kop 40 grošů
  7 žejdlíků lněnýho oleje k rozdělání těch barev 56 grošů
  Štětečky a jedno řešeto na podsívání těch barev 33 groše
Za 40 liber olova k zalejvání potřebných železných klamrů ve dveřích kamenných futer 4 kopy 30 grošů
Za sádru 3 kopy
Za hrudku 1 kopa 30 grošů
Za štětky 5 kop
Za kopt 1 kopa
Za bílé vápno 1290 kop, 14 grošů, 3 denáry
Za dvě drátěná řešeta na podsívání drobnýho vápna 1 kopa 22 groše
Za bílej plech 204 kop, 15 grošů (plech, který zbyl, byl prodán do Poříčí)
Za černej plech (koupený v Plzni) 40 kop, 16 grošů, 5 1/4 denáru
Za cín 15 kop, 24 grošů
Za pocínované a černé hřebíky (cvoky) 6 kop, 22 grošů, 3 denáry
Další 96 kop, 22 grošů

 

Výše uvedené barvy pro vymalování velké věže kostela byly použity nejen na fasádu, ale také na zlacení kříže či kohouta. Jak uvádí ve své publikaci Recepty starých mistrů autorka Barbora A. Hřebíčková, z vařeného lněného oleje, případně s přísadou klejtu nebo minia (pro rychlejší schnutí), se vyráběl lep pro zlacení, eventuálně pokládání jiného kovu (stříbro, cín).

 

Souvislost s kostelem sv. Jakuba Většího v Sedlici

V kapitole Tajemství zaniklého gotického kostela sv. Martina je uvedena krátká zmínka o šťáhlavském zedníkovi Jakubovi Jirmářovi ze Šťáhlav, který pro patronátní úřad pracoval v letech 1729–1740 na opravách staré chválenické fary, farního dvora, starého kostela, sakristie, hřbitova a kostnice.  27. září 1707 se Jakubovi Jirmářovi ve Šťáhlavech narodil syn Václav. Václav Jermář se po otcově vzoru věnoval zedničině a podle údajů v historické literatuře se stal dokonce žákem Kiliána Ignáce Dientzenhofera.

Václav Jermář se v roce 1733 ve Starém Plzenci oženil s Kateřinou Munzibergerovou ze Šťáhlav, načež se rodina usadila v Sedlici na Strakonicku, kde se manželům roku 1736 narodil syn Antonín, pozdější mistr sladovnický. Přestěhování mladé rodiny do Sedlice nebylo náhodné, protože městečko v letech 1726–1753 krátce patřilo stejné vrchnosti jako Šťáhlavy a Chválenice, tedy Černínům z Chudenic.

Již v roce 1740 byl Václav Jermář pověřen vypracováním projektu na barokní radnici v Písku. Na její stavbě se také v průběhu let 1740–1765 podílel. Ve stejné době, kdy pracoval na projektu písecké barokní radnice, připravoval Václav Jermář návrh nového kostela sv. Jakuba Většího v Sedlici. Výstavbu barokního chrámu na místě staršího gotického kostela realizoval Václav Jermář v letech 1747–1752. Stavba probíhala ve stejné době, kdy byl Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem budován chválenický kostel a také filiální kostel sv. Jana Křtitele v Paštikách u Blatné, vzdálených od Sedlice 12 km. Podle historické literatury používal Václav Jermář stejný způsob přestavby starého kostela jako jeho učitel Kilián Ignác Dientzenhofer – oběstavěním starého zdiva novými.

Během stavby kostela v Sedlici, dokonce ve stejném roce 1751, zemřeli oba muži, kteří Václava Jermáře profesně ovlivnili – otec Jakub i učitel Kilián Ignác Dientzenhofer.

Přestože je na Jermářově kostele sv. Jakuba Většího v Sedlici patrný autorův rukopis, odlišný od toho Dientzenhoferova, s původním vzhledem Dientzenhoferova kostela sv. Martina od Kiliána Ignáce Dientzenhofera ve Chválenicích má mnoho společného. Nejenže je členitost fasády také zvýrazněna kontrastní karmíno-bílou kompozicí fasády a stavba je zdobena výraznými, štíhlými a vysokými věžičkami (sanktusní vížkou a bání hlavní věže), ale navíc se kostely shodují i v některých drobných prvcích jako je velký výklenek pro sochu světce v plášti kostela na východní stěně presbytáře. V případě barevného pojetí fasády a nebo vysokých věží jde o ukázku toho, jak pravděpodobně původně vypadal i chválenický kostel před tím než v letech 1714–1919 postupně získal dnešní podobu.

 

sedlice

Jermářův kostel sv. Jakuba Většího v Sedlici (zdroj: Krajky Sedlice, o. p. s.)

 

 

Nejstarší popis kostela z roku 1815

Nejstarší popis barokního kostela se nám zachoval z roku 1815, kdy jeho interiér popsal nově nastupující chválenický farář Antonín Perták:

„Tato stavba kostela byla vybudována na místě starší, menší a sešlé jako obzvláště krásná, dost velká a prostorná, ale uvnitř velmi prázdná. Kromě dvou stejně malých bočních oltářů, vůči stavbě disproporčních, je zde hlavní oltář, čistě dřevěný bez jakékoli ozdoby a nátěru, daný sem z kaple nebílovského zámku, na němž je obraz sv. Martina, jemuž je kostel od starodávna zasvěcen, vypodobněného jako rytíře, který utíná část pláště pro žebráka. Kazatelna je velmi špatná, malá a bez pokrývky (v originále tegumentum – možná míněn baldachýn). Mnoho z toho, jakož i ze zařízení farního kostela, vysvítá z následujícího inventáře vyhotoveného po smrti faráře Matěje Freyganga roku 1815.“ (Přeložil opět Mgr. Vladimír Červenka, 2018)

 

 

Nejstarší inventáře barokního kostela

Podrobnější představu o původním vybavení barokního chrámu sv. Martina nám dávají dva inventáře. První z nich je uložen v Národním archivu v Praze ve fondu Archiv pražského arcibiskupství (karton č. 2387, inv. č. 3919, stará sign. 85–90). V roce 1780 jej nechal pořídit nově příchozí chválenický farář Matyáš Freygang. Druhý inventář je o osmatřicet let mladší, z roku 1818, a je součástí farní kroniky uložené ve Státním okresním archivu Plzeň-jih se sídlem v Blovicích, ve fondu Farní úřad Chválenice. Tento soupis nechal po svém příchodu do Chválenic vypracovat právě Antonín Perták, který ve funkci faráře vystřídal roku 1815 Matyáše Freyganga.

 

Freygangův inventář z roku 1780

Inventář Matyáše Freyganga vznikl necelých třicet let po dokončení Dientzenhoferova díla a pomáhá nám poznat, které vybavení bylo do chrámu převzato z původního chválenického kostela. V první řadě šlo o čtyři zvony – dva velké z let 1658 a 1739 na velké věži a dva malé bez nápisu v sunktusní vížce.

V roce 1780 nechal do kostela sv. Martina jeho patron a zakladatel Heřman Jakub Černín z Chudenic převézt z kaple nebílovského zámku téměř nový oltář, který se nyní stal hlavním oltářem. V inventáři ze stejného roku jsou ve chválenickém kostele uvedeny tři oltáře, z nichž jeden je označen jako hlavní. Nelze však určit, zda jde již o dar hraběte Černína. Nový kostel byl nejspíš vybaven zcela novými postranními oltáři, protože mezi nimi není uveden nám známý oltář sv. Longina, který do starého kostela věnoval před rokem 1716 farář Šebestián Longinus Tomandl (více si přečtěte zde).

Do dvou oltářů byly vloženy oltářní kameny s ostatky svatých. Jeden z postranních oltářů byl zasvěcen svatému Janu Nepomuckému a v kostele se nacházela také nová socha tohoto světce. Není jisté, zda šlo o původní sochu věnovanou kostelu v roce 1773 farářem P. Václavem Antonínem Schrotterem nebo o sochu od hraběnky Marie Theresie Küniglové. Osudům těchto soch se podrobněji věnujeme zde

Hlavní oltář osvětlovala především velká cínová závěsné lampa a postranní oltáře byly osvětleny menšími lampami z cínu. Světlo na hlavním oltáři doplňovalo šest cínových svícnů. Stejně tak na postranním oltáři zasvěceném sv. Janu Nepomuckému stály čtyři větší a dva menší cínové svícny. Součástí příslušenství oltářů byly zvonky a jeden zvonek byl tradičně zavěšen i nad vchodem do sakristie.

Pokud jde o obrazy, roku 1780 je v inventáři zmíněn pouze obraz zmrtvýchvstalého Krista. V kostele jsou zmíněny také cínová křtitelnice z roku 1693, dvě zpovědnice, skříň na ornáty a skříň na křestní potřeby, v níž byly uloženy v cínové nádobce svaté oleje a nádobka se solí. Další skříň, s uskladněnými kostelními potřebami, stála v sakristii. U vchodu do kostela byla umístěna dřevěná pokladnička (více o kostelní pokladničce a penězích si přečtěte zde). Zajímavostí byl stolek s ubrusem, na němž byla vystavena kniha nově založeného zbožného bratrstva. Toto bratrstvo nečekal dlouhý život, protože bylo spolu s dalšími podobnými spolky zrušeno rozhodnutím císaře Josefa II. v roce 1784.

Z dalšího vybavení je možné vedle různých liturgických rouch zmínit dva kalichy s paténami, dva cínové džbány, tři měděné nádoby na svěcenou vodu, cínovou konvičku s víkem určenou ke křtu, nové ciborium, monstranci, dvě kadidelnice (jednu z mosazi a druhou z mědi a stříbra), pět mosazných svícnů, přenosnou schránku na hostie pro nemocné, kropáč, pečeť na zpovědní lístky a modré plátno pro 1. neděli postní. V sakristii byl uložen zvláštní hudební nástroj – scabellum, klapačka se dvěma prkny. jedno z prken se formou sandálu nasazovalo na nohu a klapáním o druhé prkno byl udáván rytmus. Klapačka se používala místo běžných hudebních nástrojů (které mimochodem v inventáři nejsou uvedeny) v době Velikonoc. Důležité byly také kříže určené k různým účelů. Šlo především o dva zlaté pacifikály (zdobené kříže určené k políbení), kříž k pohřbům a kříž pro procesí, doplněný pěti starými procesními korouhvemi.

 

lampa

Cínová lampa v kostele sv. Martina

 

Pertákův inventář z roku 1818

Pertákův inventář z roku 1818 doplňuje informace podané Freygangovým inventářem z roku 1780. Opomíjí však sochy a obrazy. Je zde naopak poprvé popsán hlavní oltář zasvěcený sv. Martinu a pocházející z kaple nebílovského zámku, a to jako dřevěný a "neštafírovaný".

V roce 1818 se dozvídáme, že na pravé straně kostela (při pohledu k presbytáři) stojí dva postranní oltáře zasvěcené sv. Janu Nepomuckému a Panně Marii, zatímco na levé straně kostela se nachází malý, prázdný oltář určený pro Boží hrob. Ten se vystavoval každoročně na Velikonoce. 

Zmínku z roku 1780 o zvonech ve věžích kostela doplňuje roku 1818 informace, že jeden z malých zvonů umístěných v sanktusní vížce je prasklý.

V inventáři jsou znovu uvedeny dvě zpovědnice a cínová křtitelnice. Poprvé se dozvídáme o devíti lavicích (šest z nich darovala obec Nezbavětice), varhanech (orgel, positiv) a o kazatelně, která je ve velmi špatném stavu. Zajímavostí Pertákova inventáře je soupis hudebních nástrojů uložených v kostele. Jsou mezi nimi uvedeny dvoje "zcela obyčejné" housle, jedny nepoužitelné housle, jedna viola, dvě flétny, čtyři trumpety, z nichž jedna je "bez těla", dva staré, nepoužitelné lesní rohy a dvě činely z měděného plechuy.

Opakuje se znovu výčet liturgických předmětů, rouch, nádob a křížů, jejichž počty se občas liší od těch uvedených v roce 1780. Procesní korouhve byly v roce 1818 pouze dvě, a to z modrého polosukna a zdobené malými obrázky. Z procesních předmětů je uveden ještě starý, nepoužitelný baldachýn.

 

Rozměry kostela

Během první poloviny 19. století připsal do farní kroniky, do zápisu o postavení barokního kostela, farář Filip Frank tužkou údaje o rozměrech kostela: délka kostela byla 17° (sáhů) a plocha 220 □° (čtverečních sáhů). Chybně byla zapsána šířka kostela – také 17°. Jeden sáh měřil 1,9 m, délka kostela proto podle těchto údajů představovala 32,3 m a plocha 791, 26344 m2 . Šířka kostela tedy měla být 24, 7 m. Podle dnešních měření je délka kostela 36,936 m, šířka 17,7 m a plocha 653,77 m2.

Vývoji a proměnám kostela v průběhu19. a 20. století se věnujeme v samostatné kapitole nazvané Osudy Dientzenhoferova kostela sv. Martina. Na této stránce však přinášíme několik dobových popisů chrámu z let 1910–1984:

 

 

Popisy kostela z let 1910–1984

Posvátná místa království Českého (1910):

 

Prof. ing. arch.  Miroslav Korecký (1943):

 

 

P. Josef Mudroch (1945):

 

 

Stavebně historická zpráva z r. 1984: