Kalendář

Po Út St Čt So Ne
29 30 31 1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 1 2 3 4

Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

 

Rozcestník na další stránky

Vyberte si, kam dále se chcete vydat:

škola

hospodo

region

muze

volný čas

státní

další odkazy

 


Aktuality na Facebooku

 

fb

 


Obec na Wikipedii

wiki


Hledáte novou práci?

nabídka


Navigace

Výběr jazyka

  • cz
  • en
  • de

Obsah

PŮVODNÍ CHVÁLENICKÝ KOSTEL A KOKOŘOVCI Z KOKOŘOVA

Jiří Sankot, Vojtěch Šaroch

 

 

Přehledný obsah kapitoly najdete ZDE

 

 

okořovci

 

Co víme a nevíme o starém chválenickém kostele

Význam chválenického farního kostela

Chválenice s farním kostelem sv. Martina byly od doby vrcholného středověku až do roku 2005 centrem významné chválenické farnosti.  O počátcích kostela a farnosti nic nevíme, první zmínka je až z doby panování císaře Karla IV., z roku 1355.  Ve stávajících pramenech nám také chybí jakékoliv informace o podobě původního chválenického kostela. Přesto nám chválenická farní kronika zachovala zásluhou farářů z devatenáctého a počátku dvacátého století (Antonína Pertáka, Filipa Franka, Filipa Pilmana, Josefa Tangla a Josefa Fukárka) množství cenný informací, které vytvářejí zajímavý, byť nedokonalý obraz starého kostela sv. Martina. Několik památek na původní kostel máme z konce sedmnáctého století, kdy chválenická farnost patřila Arnoldovi Aloisovi Engelovi svobodnému pánu z Engelsflussu.

 

portál

Ve sklepě farní sýpky (dnešní budova zvaná kaplanka) se nachází lomený gotický portál. Je pravděpodobné, že sem byl umístěn až druhotně, z některé zaniklé gotické stavby. Dá se předpokládat, že šlo buď o starou faru, zbořenou v roce 1909, původní kostel sv. Martina  zbořený po roce 1752 nebo o součást velké farní sýpky, po jejímž ubourání v polovině 19. století dnešní budova zvaná kaplanka vznikla (více o gotických artefaktech najdete zde).

 

V první polovině 17. století, za Kokořovců z Kokořova, měl chválenický kostel sv. Martina velký význam. Zatímco většina farností na území plzeňského arciděkanátu byla v rukou luteránů, Chválenice byly jednou z mála farností, které se nacházely ve spolehlivých katolických rukou. Nejenže šlo o jedniný farní kostel na nebílovském panství, ale byla k němu přifařena také celá řada obcí ležících na sousedních panstvích – šťáhlavském (Šťáhlavice, Nezvěstice nebo Žákava), hradišťském (Chouzovy) a dolnolukavickém (Střížovice). Střížovice se po třicetileté válce a morové ráně v roce 1684, za panování Arnolda Aloise svobodného barona Engela z Engelsflussu, od velké chválenické farnosti oddělily a přešly k nově zřízené farnosti prusinské.

 

kostelí věž

Zvonice v Seči u Blovic

 

Co se z nejstarších dob (ne)dochovalo

O podobě starého chválenického kostela nemáme žádné zprávy. Přesto se dá předpokládat, že šlo o malý kostel s bočně stojící kamennou zvonicí, ve které se nacházely  dva velké zvony a dva malé zvonky. Podobnou zvonici se podařilo nalézt v nedaleké Seči u Blovic, kde se jako jediná zachovala z původního středověkého kostela. 

Ve chválenické kostele sv. Martina se v minulosti nacházelo několik pozdně gotických soch. Žádná z nich však nejspíš nepocházela ze starého chválenického kostela. Nejvýraznější z těchto soch, sv. Dorota (dnes v Diecézním muzeu v Plzni) pocházela nejspíš z kostela františkánského kláštera v Plzni. Za sochy pocházející přímo ze starého gotického kostela sv. Martina ve Chválenicích, považoval místní historik Miroslav Němec (1917 - 1999) sochy sv. Vojtěcha a sv. Prokopa. V 1. polovině 20. století je objevil, jak se povalují na půdě kostela, poblíž schodiště hlavní věže. Byly natřeny bílou barvou, snad vápnem, a teprve během rekonstrukce kostela ve 40. letech 20. století byly obnoveny a umístěny na pilíře vítězného oblouku v kostele. Ani tyto sochy však nejsou doloženy v inventáři nového kostela z roku 1780.

 

Chválenická farnost za Kokořovců z Kokořova

Celoživotní dílo amatérského historika Josefa Vojtěcha Šarocha

Velkou zásluhu na zkoumání dějin chválenické farnosti a celého šťáhlavsko-nebílovského panství má bývalý úředník šťáhlavského velkostatku a amatérský historik Josef Vojtěch Šaroch (1893–1988). V průběhu 20. – 80. let 20. století se věnoval studiu památek na bývalém šťáhlavském velkostatku, ve 20, letech 20. století odhalil Kiliána Ignáce Dientzenhofera jako autora nového chválenického kostela (více zde) a vytvořil dosud nepublikované celoživotní dílo Kokořovci Kokořova. Práce sestávající z více než dvou set strojopisných stránek velice podrobně mapuje historii rodu od prvních, nedoložených předků až po vymření rodu v první polovině 20. století. Text je doplněn podrobnými kartotékami k příslušníkům jednotlivých rodových větí. Celoživotní dílo je uloženo ve Státním oblastním archivu v Plzni, v osobním fondu Vojtěch Šaroch.

Šťáhlavské panství za Jiřího Kokořovce z Kokořova

Kokořovci se nazývali po drobné tvrzi Kokořově na severu Plzeňska. Šťáhlavy byly v rukou Kokořovců od 24. června 1539, kdy je od bratrů Miloty, Beneše, Václava, Kunráta a Viléma z Doupova a jejich nezletilých strýců Zikmunda, Adama a Habarta koupil Jiří Kokořovec z Kokořova. Šlo o velmi dobrého hospodáře a podnikatele.

V době koupě patřily k šťáhlavskému panství ves Nezbavětice, tvrz, dvůr a ves Šťáhlavy s mlýnem, lesy a rybníky, dále platy na lidech ve vsích Sedlec a Lhota, roční plat na třech lidech v Malých Šťáhlavicích, pustý hrad Lopata s lesy a konečně pusté vsi Dolejší a Hořejší Nestevec (Nestání, Neslívy), vše v celkové hodnotě 6600 kop míšenských.

Roku 1561 koupil Jiří Kokořovec z Kokořova od Zdeňka ze Šternberka jeho díl zelenohorského panství včetně poloviny hradu Zelená Hora. Ze šternberského panství připojil ke Šťáhlavům městečko Starý Plzenec s pustým hradem Radyní a vsí Losinou. Vytvořil nový statek Prádlo, který byl později rozdělen na tři statky – Prádlo, Chocenice a Petrovice. V roce 1578 přikoupil Jiří Kokořovec z Kokořova panství Žlutice.

Jako majitel velkého dominia zemřel Jiří v roce 1584 a byl pohřben ve Starém Plzenci. Manželkou Jiřího Kokořovce byla Dorota Údrčská z Údrče. Zemřela roku 1575 a je pohřbena také v plzeneckém farním chrámu. Ve Starém Plzenci byl pohřben také syn Jiřího Kokořovce a Doroty Údrčské, Mořic Kokořovec z Kokořova. Zemřel roku 1571 jako svobodný.

Šťáhlavské panství za Karla Kokořovce z Kokořova

Pro šťáhlavské panství měl význam další ze synů Jiřího Kokořovce a Doroty Údrčské, Karel. Karel Kokořovec z Kokořova se narodil roku 1552. Stal se mimo jiné plzeňským krajským hejtmanemjako králův vyslanec se zúčastnil moravského obecného sněmu zahájeného v Brně 12. února 1602. Karel zdědil po Jiřím Kokořovcovi z Kokořova Šťáhlavy s Plzencem a Radyní a Všeruby s Kokořovem. Byl také majitelem žlutického panství. Obě původní sídla Kokořovců, Všeruby a hrad s tvrzí Kokořov byly již v Karlově době pusté.

22. července 1587 koupil Karel Kokořovec z Kokořova od Kryštofa staršího z Roupova panství Poříčí, se kterými získal vsi Hořehledy, Kornatice, Lhotku, Lipnici, Mešno, Milínov, Nevid, Nezvěstice s poplužním dvorem, Olešnou, Rakovou, Šťáhlavice, Veselou a Žákavu s poplužním dvorem, pusté vsi Dolejší Kamýk, Hádky, Hořejší Kamýk s tvrzištěm, Javor s tvrzištěm, Mydlnou, Pokonice s tvrzištěm, a také krčmy v Nevidě, Nezvěsticích, Rakové, Šťáhlavicích, Žákavě, tvrz Poříčí s pivovarem a s poplužním dvorem a městečko Pořičí. Navíc koupil od Jana Loubského část Zdemyslic.

Karel nechal ve Šťáhlavech postavit novou tvrz, starší část dnešního zámku, ke které se chodí renesanční branou ozdobenou kokořovským erbem a erbem Karlů ze Svárova. Za Karla Kokořovce byl v roce 1601 nově opraven farní kostel ve Starém Plzenci. Karel nechal kostel vymalovat, byla zde zřízena kruchta a opatřeny varhany. Karel Kokořovec nechal také obnovit rotundu sv. Petra na Hůrce a opatřit ji novým renesančním portálkem.

Karel Kokořovec z Kokořova zemřel 20. srpna 1605 ve věku 53 let a pohřben je v kněžišti plzeneckého farního kostela při epištolní straně hlavního oltáře. Hrobka byla uzavřena náhrobní deskou z červeného mramoru, na níž je kokořovský znak.

Nebílovské panství v průběhu 16. století

Panství Nebílovy patřilo v polovině 16. století, kolem roku 1564, Ladislavu Běšínovi z Běšin. Neznámým způsobem se statek později dostal do držení Jana Hradišťského z Hořovic, kterému patřil až do konce 16. století. Jan Hradišťský odkázal v roce 1594 svým dcerám veškerý majetek s výjimkou Nebílov, které připadly jeho manželce Anně Pouzarovně z Michnic. Když se po smrti Jana Hradišťského Anna Pouzarovna znovu provdala za Viléma Svitáka z Landštejna a na Sosni, koupila od ní v roce 1604 panství Nebílovy vdova po Karlu Kokořovcovi z Kokořova, Marjána Kokořovcová ze Svárova a na Šťáhlavech. Koupený statek zahrnoval vsi Chválenice, Nebílovský Borek, Nebílovy, a díly vsí Předenice a Střížovice. Nebílovské panství je je v roce 1615 popisováno následovně: 70 lidí poddaných, 1 fara (Chválenice), 1 mistr ovčácký, 2 pacholci, 3 mlýnská kola...

Marjána Kokořovcová ze Svárova a na Šťáhlavech

Jak již bylo uvedeno, manželkou Karla Kokořovce z Kokořova byla Marjána Kokořovcová ze Svárova a na Šťáhlavech. Již před manželovou smrtí od něho koupila tvrz Žákavu, kterou však po Karlově smrti nechala připojit ke Šťáhlavům.

Roku 1606 se Marjána Kokořovcová ze Svárova a na Šťáhlavech podruhé provdala, a to za Heřmana Černína z Chudenic. Ten byl v dalším roce přijat do panského stavu království Českého a v roce 1623 dokonce do stavu říšských svobodných pánů. Druhý manžel Marjány Kokořovcové se stal císařským radou, komorníkem a hejtmanem Starého města Pražského.

Marjána Kokořovcová měla děti jen z prvního manželství. Zemřela v roce 1624, přičemž již několik let se potýkala s následky mrtvice. Po Marjánině smrti zdědili panství její synové Jiří Petr a Kryštof Karel. V témže roce se o dědictví rozdělili. Jiří Petr se usadil na Šťáhlavech, zatímco Kryštof Karel Kokořovec obdržel nebílovský díl s tvrzí od kamene dobře vystavěnou. Kokořovské panství tak bylo rozděleno do rukou dvou linií rodu Kokořovců.

Kryštof Karel Kokořovec z Kokořova

V době, kdy se stal Kryštof Karel Kokořovec z Kokořova majitelem nebílovského panství, náležely k tomuto statku vsi Chválenice, Nebílovy s tvrzí od kamene dobře vystavěnou a s poplužním dvorem a Nebílovský Borek. Nadále ke statku patřily také díly vesnic Předenice a Střížovice. Ze šťáhlavského statku získal Kryštof Karel vsi Kornatice, Losiná, Milínov, Olešná, Nezvěstice s poplužním dvorem a Žákava s poplužním dvorem, doplněné díly vsí Mešno a Zdemyslice. Roku 1629 koupil Kryštof Karel od městské obce Rokycan za 2. 200 kop ves Želčany a tři usedlé v Němčovicich.

V době dělení spojeného zboží mezi Jiřím Petrem a Kryštofem Karlem zuřila v Čechách v plné síle třicetiletá válka. Většina české šlechty i měst se v roce 1618 postavila proti habsburskému císaři Matyášovi a neuznala Habsburka Ferdinanda II. za české­ho krále. Mezi těmi, kdo jej neuznali, hlasovali pro vzdorokrále Fridricha Falckého a přísahali mu dokonce věrnost, byli i oba bratři Kokořovci – Jiří Petr a Kryštof Karel. Učinili tak přesto, že byli sami katolíky. Ve dnech 27. ledna 1623 a 7. dubna 1623 byl Kryštof Karel Kokořovec z Kokořova postaven před komisi confiscationis. Stejně tomu bylo u jeho bratra Jiřího Petra. Jako katolíci se bratři vyhnuli konfiskaci majetku. Kryštof Karel však byl pokutován 700 zlatými a Jiří Petr 1166 zlatými 40 krejcary. Kryštof Karel se zavázal v roce 1629 odvést 700 zlatých na kolej u sv. Jakuba v Praze.

Kryštof Karel zemřel v r. 1636. Upomíná na něho rundace, pohřební štít obnovený nákladem Arnošta Karla hraběte z Valdštejna, držitele Šťáhlav v letech 1904–1913. Po rekonstrukci v roce 1942 byl štít zavěšen na poprsni kruchty farního kostela ve Chválenicích. Štít je zdoben vyřezávaným, vybarvený kokořovským znakem, kolem kterého je opsán nápis: „Krysstoff Karel Kokorzowecz z Kokorzowa na Nebilowech a Zakawe. Není jasné, kde byl tento štít původně zavěšen a kde byl Kryštof Karel Kokořovec z Kokořova pohřben. Je sice možné, že spočinul v jediném farním kostele na nebílovském panství, ve Chválenicích, ale stejně tak je možné, že byl jako první Kokořovec pohřben do hrobky v nezvěstickém kostele Všech Svatých.

 

kryštof karel

Pohřební štít Kryštofa Karla Kokořovce z Kokořova

 

Lidmila Markéta Příchovská z Kokořova

Kryštof Karel po sobě zanechal vdovu Lidmila Markétu Kokořovcovou z Kokořova, dceru Jana Viléma Kokořovce z Kokořova a na Oselcích a Anny rozené Karlovny ze Svárova. S Lidmilou měl Kryštof Karel pět dětí.

Také za Markéty Kokořovcové z Kokořova pokračovalo těžké období třicetileté války (1618–1648). Z archivních pramenů je zjevné, že nebílovské panství bylo válkou velmi těžce postiženo. Ve zprávě z 11. července 1639 se například Nebílovy uvádějí mezi statky, z nichž nelze vydobýt kontribuci, protože byly úplně zničeny procházejícími vojsky.

V roce 1637 se Lidmila Markéta znovu provdala, a to za Albrechta Příchovského z Příchovic. Jmenovala se od té doby Lidmila Markéta Příchovská z Kokořova. Nadále však spravovala své kokořovské panství Nebílovy. Právě za Lidmily Markéty byla pravděpodobně obnovena samostatná farnost na Prusinách. Tuto skutečnost potvrzuje zpráva v prusinské matrice, že 3. března 1664 „vypravila na faru prusinskou dva úly včel kostelních, z nichž jeden zhynul, poněvadž nebylo nic posláno, aby jim co přidáváno bylo.“

Zvony ve starém chválenickém kostele

Lidmila Markéta Příchovská z Kokořova pečovala nadále také o chválenický farní kostel sv. Martina. V roce 1658 dala u zvonařského mistra Štěpána Pricqueye v Klatovech pro chválenický kostel ulít zvon, který byl označen jejím jménem.

Vyhledávaný zvonařský mistr Štěpán Pricquey pocházel z Lotrinska.  Již dílna jeho otce Johanna Pricqueye dodávala své zvony do Českého Krumlova, Prachatic i na Nové Město Pražské. Příkladem je zvon pro Jindřišskou věž u Václavského náměstí v Praze. Zajímavostí je, že Štěpán převzal po otci Johannu Pricqueyovi klatovskou rodinnou firmu až v roce 1659 a nejstarší dnes existující zvony Pricqueyových jsou datovány do první poloviny 60. let 17. století. Celkem je dnes známo na šedesát zvonů od této firmy.

Chválenický zvon z pricquyeovské hutě vážil 210 kg. Na zvonu bylo kolem dokola latinsky napsáno: „A fulgure et tempestatelibera nos Domine Jesu Christe. Anno Diu 1658“.  Na jedné straně zvonu se nacházel nápis: „Lidmila Margaretha Przichowska, urozená z Kokorzowa“ a na straně druhé německý nápis „Zu der Ehre Gottes, Leütet man mich die Lebenigen zum Begett beruffe ich, die Toten beweine ich. Stephan Pričovey von Glatav gone mich 1658“.

Ke zvonu od Lidmily Markéty Příchovské z Kokořova přibyl v roce 1739 na věž starého kostela sv. Martina nový zvon. Byl zasvěcen sv. Martinovi, měl průměr 80 cm, vážil 313 kg a odlila jej slavná plzeňská zvonařská firma Pernerových. Ve věži kostela nyní tedy byly čtyři zvony. Zvon Martin byl při slavnosti požehnán proboštem chotěšovského kláštera Kryštofem Schmidlem. Včetně práce při osazování zvonu zaplatila farnost 279 zlatých a 19 krejcarů. Farář náklady pokryl částkou 274 zlatých a 25 krejcarů z almužen kostelu. Na jedné straně zvonu byl reliéf s vyobrazením sv. Cyrila a Metoděje a pod ním nápis: „Chválu Bohu vzdávám, lid, kněžstvo svolávám, pomřelých lituji, mračna zapuzuji, svátky zvelebuji.“ Na druhé straně byl nápis: „Auctore: P. Josepho Fischer, P. T. Curato Chvalenicensi, Patria Plsnensin et Munificentium Piorum Parochianorum et Benefactorum Anno 1739“. Nahoře byl na zvonu nápis: „Sit Nomesi Domini Benedictum Jo. Perner gos mich in Pilsen“.

Oba zvony byly spolu s malými zvony bez nápisu – z nichž ten menší měl průměr pouhých 20 cm a váhu 20 kg – přeneseny v roce 1752 do věží nového barokního chrámu sv. Martina. Velké zvony byly usazeny na hlavní věž a menší zvony do malé sanktusní věžičky (zbořena 1920). Všechny zvony vzaly za své v době 1. světové války – Martin s malými zvony byly rekvírovány 15. 12. 1916 a zvon z roku 1658 byl sňat 13. 3. 1918. Roku 1932 byl sice zásluhou faráře Josefa Fukárka opatřen nový zvon, do jehož nápisu bylo vloženo jméno původní dárkyně, ale i ten byl v rámci válečných rekvizicí roku 1942 zabaven.

Slabomyslný Jan Adam Kokořovec z Kokořova

Poté, co dospěl syn Kryštofa Karla a Lidmily Markéty Jan Adam, převzal právě on nebílovské panství. Byl však sníženého rozumu, a proto potřeboval při správě statku matčinu pomoc. V této době, roku 1654, náleželo k nebílovskému panství deset vesnic – Chválenice, Kornatice, Losiná, Milínov, Nebílovský Borek, Nebílovy, Nezvěstice, Olešná, Žákava a Želčany. Vedle zmíněných vesnic ke statku patřily také díly několika dalších vsí – Mešna, Předenic, Střížovic a Zdemyslic. Na panství byla v roce 1654 stále jediná fara (chválenická), 4044 korců polí, 122 selských hospodářství, 21 chalupnických usedlostí a 31 domkářských usedlostí. Celkem šlo o 174 usedlostí, z nichž 46 bylo pustých. Celkový počet osedlých byl 78 1/8.

Jan Adam zemřel 13. srpna 1670 a byl pohřben 16. srpna v nezvěstickém kostele Všech Svatých, v hrobce pod sakristií. O jeho smrti a pohřbení nás vedle dochované matriky zemřelých farnosti Prusiny (1662–1681) informuje také ztracená matrika zemřelých farnosti Chválenice (1663–1717, s. 38). Tuto chválenickou matriku měl pravděpodobně k dispozici ještě Vojtěch Šaroch, který od 30. do 80. let 20. století zpracovával své celoživotní dílo o Kokořovcích z Kokořova. Dnes máme pro chválenickou farnost k dispozici až matriky od roku 1717.

Po smrti syna Jana Adama (+ 13.8.1670) zdědila Nebílovy spolu se svými dětmi z druhého manželství Ludmila Markéta Příchovská z Kokořova. V roce 1673 dědici statek prodali Serváci mladšímu Engelovi z Engelsflussu. Ještě za života svého duševně zaostalého bratra žila v letech 1667–1673 na Nebílovech jeho nevlastní sestra Eva Františka rozená Příchovská s manželem Bernardem rytířem Bortem z Hortu, pánem na Vlkýši. Svědčí o tom dochované zápisy o křtech jejich dcer na Prusinách. Tyto zápisy jsou obsaženy jak v prusinských tak ve ztracených chválenických matrikách.

Smrt Bernarda rytíře Borta z Hortu byla pravděpodobně impulsem k rozhodnutí dědiců prodat téhož roku panství Nebílovy. Kupcem se 13. listopadu 1673 stal Servác Engl z Engelsflussu. Ludmila Markéta Příchovská z Kokořova zemřela 22. května 1677 ve Švihově. Pohřeb se konal 24. května 1677. Hraběnka nebyla již pohřbena po boku svého syna Jana Adama v Nezvěsticích, ale ve Starém Plzenci.

Po příchodu Engelů z Engelsflussu

 V roce 1673 odkoupil na krátko celý nebílovský statek Servác mladší Engel z Engelsflussu. Tento šlechtic byl synem nobilitovaného pražského měšťana, původně koželuha pocházející z Flander, Serváce staršího Engela z Engelsflussu. Po smrti otce byl pánem nebílovského panství Servácův syn Arnold Alois.  Arnold Alois svobodný baron Engel z Engelsflussu nechal ve chválenické farnosti roku 1680 posta­vit barokní poutní kostelík sv. Vojtěcha na Planinách (kapli se podrobněji věnujeme zde). Zajímavostí je, že jeho bratr Servác Ignác svobodný baron Engel z Engelsflussu nechal o třináct let později Kryštofa Dientzenhofera postavit na svém mníšenském panství, na Skalce nad Mníškem pod Brdy, dodnes velmi známý poutní kostel sv. Máří Magdalény.

 

Farář Šebestián Longin Tomandl

Postranní oltář s obrazem sv. Longina a křtitelnice

V této době (přesněji v letech 1680 – 1716) byl farářem ve Chválenicích P. Šebastián Longinus Tomandl. Farář Tomandl dal vlastním nákladem ve starém kostele zhotovit boční oltář s obrazem sv. Longina, svého patrona. Jak uvedl ve farní kronice počátkem 19. století děkan Filip Frank, po zrušení starého chválenického kostela byl obraz sv. Longina spolu s částí oltáře převezen do filiálního kostela sv. Vavřince v Žákavé. Zde byl obraz umístěn do oratoře zatímco svatostánek, opatřený chronogramem, se stal součástí hlavního oltáře. Chronogram upomíná v následujícím textu na rok 1716: ANNO QVO NON REX, NEC SACERDOS ERAT IN REGNO BOËMO. V překladu zní text následovně: ROK, KDY NEBYL ANI KRÁL ANI KNĚZ (ARCIBISKUP) V KRÁLOVSTVÍ ČESKÉM. Farář Filip Frank v této souvislosti správně upozorňuje na chybnou dataci – české království bylo bez korunovaného krále  (Karla VI.) sice až do roku 1723, ale pražský arcibiskup (František Ferdinand Khünburg) nastoupil do úřadu již v roce 1714. Proto musel oltář s obrazem vzniknout před rokem 1714. Ve 30. letech 20. století uvádí chválenický řídící učitel Benedikt Brejcha ve chválenické obecní kronice, že obraz sv. Longina je umístěn na chodbě fary, proti schodišti. Dnes se tento obraz opět nachází ve chválenickém kostele sv. Martina. Je zavěšen pod zvonicí. 

 

longin

Obraz sv. Longina v kostele sv. Martina

 

Z doby faráře Šebestiána Longina Tomandla se nám v kostele zachovala také dřevěná cínová křtitelnice zasazená do vyřezávaného dřeva. Podle pozdější datace uvedené na jejím okraji vznikla křtitelnice v roce 1693. V roce 1834 byla nově opravena, o čemž svědčí další datace uvedená na jejím okraji. Tato křtitelnice je dodnes nepřehlédnutelnou součástí interiéru kostela.

 

dřevěná křtitelnicedetail křtitelnice

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Cínová křtitelnice z roku 1693 ve své dnešní úpravě z roku 1834

 

 

Studentská nadace pro chlapce z Tomandlovského rodu

R. 1710 navíc nechal P. Šebastián Longinus Tomandl zřídit kapitálem 600 zl. studentské nadání pro chlapce z Tomandlovského a spřátelených rodů, způsobilé ke studiím. Nadání bylo každoročně udělováno pražským c. k. místodržitelstvím v Rokycanech, kde byl jeden z Tomandlových příbuzných v polovině 18. století dlouholetým děkanem a také prvním arcibiskupským vikářem.

 

Text Tomandlova studentského nadání je uveřejněn v knize Studijní nadání v království Českém, II. svazek (1700–1754), vydané nákladem c. k. místodržitelství pro Čechy a tiskem místodržitelské tiskárny v Praze roku 1895, na str. 77–80.

 

 

Krátký návrat Kokořovců do Nebílov

V roce 1685 koupil od Arnolda Aloise Engela z Engelsflussu nebílovské zboží vnuk Jiřího Petra Kokořovce z Kokořova (majitel šťáhlavského dílu kokořovského panství) Jan Jindřich a sjednotil po téměř sto letech nebílovské a šťáhlavské panství. Majitel Jan Jindřich hrabě Kokořovec z Kokořova byl příliš zadlužený, a tak roku 1705 od­prodal nebílovský díl svého panství Adamovi Jindřichovi ze Steinau, generálu Benátské re­publiky, hrdinovi tureckých válek i Severní války. Steinau postavil v Nebílovech na místě staré renesanční tvrze krásný zá­mek a zanechal nedaleko hranic chválenického katastru svůj kamenný patník s hraběcí korunkou. Ve chválenické farnosti nechal Adam Jindřich ze Steinau postavit nový kostel ve vsi Nezvěstice.

 

Příchod Černínů na nebílovské panství

Kokořovci si nakonec neponechali ani šťáhlavský díl panství a roku 1710 jejich věři­telé panství prodali. Novým majitelem šťáhlavského panství se stala Antonie Josefa Černínova, která roku 1715, po smrti Adama Jindřicha ze Steinau, přikoupila pro svého syna Františka Antonína od Marie Terezie Vrtbové, rozené Steinau, zpět nebílovské panství. Tak byly obě části opět spojeny a definitivně vytvořily rozsáhlé šťáhlavské panství.

V době těchto změn hlásil v roce 1713 chválenický farář Josef Václav Fišer, že tehdejší chválenický kostel je na spad­nutí, veškeré zařízení je staré a rovněž fara je stará a hrozí spadnu­tím. Jen kaplanka u ní byla nově postavena z kostelních peněz. U kostela se nacházela také škola. Ta byla v té době také na spadnutí a učitel měl tak malé příjmy, že  z nich byl sotva živ.

Faráři působili ve chválenické farnosti během 17. a první poloviny 18. století doživotně a byli pohřbíváni do krypty nacházející se ve starém kostele. Poslední farář, Marek Neupauer, byl do této hrobky pohřben již v době existence nového barokního kostela sv. Martina, roku 1760.

 

Svatokrádež z roku 1744 ve starém kostele

Poslední nám známou událostí týkající se starého chválenického kostela sv. Martina je svatokrádež z roku 1744. Zločin, který neměl v celém širokém okolí obdoby, se odehrál v noci ze středy na čtvrtek po sv. Petru a Pavlu v roce 1744. Pro dnešního čtenáře bude jednodušší uvést konkrétní datum – zmíněný čtvrtek připadl na 2. červenec 1744.

Šest týdnů před činem, 17. května, zemřel chválenický farář P. Josef Fischer. Přes nespornou snahu nedokázal ani on získat peníze na opravu starého kostela. Podařilo se zakoupit pouze nový zvon, ciborium, kalich, liturgická roucha a oltářní ubrusy. V létě 1744 nebylo pro partu zkušených zlodějů problémem vloupat se pod rouškou tmy do kostela. Dopustili se při tom krádeže, kterou se kvůli jejímu rozsahu zabývalo i české zemské místodržitelství v Praze. Hlášení došlo na zemské místodržitelství čtrnáct dní po činu, 16. července 1744. Z této zprávy se do dnešních dní dochovala v Národním archivu v Praze pouze obálka. Více zpráv o svatokrádeži se dochovalo ve Státním okresním archivu v Rokycanech. U rokycanského městského soudu byl totiž koncem ledna 1745 chystán soud, u kterého měl o výši způsobené škody svědčit chválenický kaplan Jan Kisling. Ten byl v době činu administrátorem farnosti.

Kostel byl při krádeži vydrancován. V první řadě se ztratilo stříbrné pozlacené ciborium (nádoba na uchování proměněných hostií), dar hraběnky Antonie Josefy Černínové, a stříbrný, pozlacený kalich s paténou (okrouhlou miskou na hostie). Ukradena byla také řada kněžských oděvů – v první řadě zelený hedvábný ornát (svrchní roucho) se zlatými květy a modrý damaškový ornát pořízený v roce 1735 za 42 zlatých a 40 krejcarů. Chválenický farář přišel také o vyšívaný liturgický plášť, pluviál, pořízený v roce 1729 za 37 zlatých. Ztratily se také dvě superpelice (svrchní ministrantská roucha), starší za 1 zlatý a 15 krejcarů a zánovní za 1 zlatý a 44 krejcarů a dvě alby (dlouhé bílé tuniky sahající po kotníky) po 3 zlatých, 18 krejcarech a 3 denárech. Nakonec si zloději odnesli dvanáct oltářních ubrusů z r. 1739 v celkové hodnotě 9 zlatých, 15 krejcarů a 4,5 denáru a několik oltářních plen, darů od věřících.

Z farní kroniky víme, že jeden stříbrný kalich, na který kdysi vydělal farář Josef Fischer prodejem malých kostelních svíček, buď v kostele zůstal anebo se později vrátil a v roce 1815 jej nechal nově pozlatit kostelník Jan Fiala zvaný Ruda. Více zpráv vztahujících se k chválenické svatokrádeži nemáme.

Tři roky po činu a dva roky po zahájení soudního řízení byl osud starého chválenického kostela zpečetěn. V roce 1747 začal totiž kolem původní, zchátralé a vykradené stavby architekt Kilián Ignác Dientzenhofer budovat reprezentativní barokní chrám. Stalo se tak na přání hraběte Heřmana Jakuba Černína z Chudenic. Zdivo ze starého chválenického kostela bylo z části využito při stavbě Dientzenhoferova chrámu a z části při opravě obvodní zdi přilehlého hřbitova. Základy a krypta původního kostela jsou dnes pravděpodobně ukryty pod podlahou barokního chrámu sv. Martina.

 

svatokrádež

Hlášení zemskému místodržitelství z r. 1744 o svatokrádeži ve chválenickém kostele

 

Zbývá poslední otázka – kde přesně se starý kostel nacházel? I na tuto otázku nejspíš známe odpověď. Kilián Ignác Dientzenhofer pravděpodobně starý kostel obestavěl novým zdivem a teprve když byl nový kostel hotov, přikročilo se ke zboření původního kostela. Tuto domněnku potvrzuje i zmínka v publikaci Popis okresu Blovického od Františka Faktora z roku 1887, kde se doslova píše: „…Během stavby stál neustále starý kostel, který ze 14. století pocházel, a nad ním budován nový chrám, po jehož dokončení prvý odstraněn…“ Podobným způsobem byl Dientzenhoferem stavěn i kostel sv. Jana Křtitele v Paštikách u Blatné. Vstupy do původních kostelních hrobek již v kostele nenajdeme, protože pravděpodobně zanikly předlážděním nového kostela. Jediná krypta a hrobka je novodobá a patří Heřmanu Jakubovi hraběti Černínovi z Chudenic, na jehož podnět byl nový kostel v letech 1747 – 1752 vystavěn. Víme, že v době, kdy vznikaly plány na výstavbu nového kostela, byly ve starém kostele opraveny původní varhany.

 

Příběhy z nejstaršího chválenického hřbitova

V souvislosti s přestavbou a rozšířením chválenického kostela sv. Martina musely být částečně vyzvednuty a opět pohřbeny ostatky z hrobů, které se nacházely na místě určeném pro Dientzenhoferův kostel. Někde bylo zvykem pro vyzvednuté ostatky zřizovat kostnice, jinde byly hromadně pohřbeny na jedno místo. O osudu vyzvednutých kosterních pozůstatků ze starého chválenického hřbitova nic nevíme. Díky matrikám však známe některé příběhy lidí, kteří byli jako poslední před výstavbou nového kostela na původní hřbitov pohřbeni.

 

dva kříže

Na někdejší hřbitov u kostela sv. Martina ve Chválenicích dnes upomínají jen ojedinějlé kříže a dva kněžské hroby.

 

V posledních třech desetiletích, v letech 1717 - 1747, byla na hřbitov pochována celá řada chválenických dětí. Dětská úmrtnost v té době byla velmi vysoká a postihla snad každou zdejší rodinu - sedláky, podruhy, kováře, krejčího, hrobaře, pastýře... Vedle místních rodin pohřbili na místním hřbitově své malé i dospívající děti také všichni kantoři působící  tehdy na zdejší škole - Fojtovi, Ottovi, Šloserovi a Brejlovi.

V roce 1719 bylo na chválenickém hřbitově pohřbeno novorozeňátko dívky jménem Kateřina Koudová. Kateřina pocházela z Ptenína u Merklína a donedávna sloužila v losinské hospodě. Otěhotněla s některým ze zdejších štamgastů. Dá se předpokládat, že v losinské hospodě bývalo v té době velmi živo, protože na Stříbrné hoře nad Losinou (na dnešním Bambousku) kutala ve stříbrném dole řada horníků, kteří po práci rádi spláchli prach dobrým pivem ve zdejší krčmě. Těhotná Kateřina byla z losinské hospody vyhnána a dopravena pod ochranu faráře do Chválenic, kde v roce 1718 porodila.

V roce 1719 byl na chválenický hřbitov pohřben poustevník Petr Hrdlička, který žil při poutní kapli sv. Vojtěcha na Planinách, a také chválenická žebračka Dorota Šilhánková. V roce 1723 ve vsi zemřela svobodná dcera plzeňského měšťana Jindřicha Fišera a sestra chválenického faráře Josefa Fišera, Eva. Eva Fišerová pomáhala svému bratrovi na faře jako hospodyně. Roku 1729 byla na chválenický hřbitov pohřbena také hokyně Markéta Sekyrová z Kucín u Přeštic. Zpáteční cesta z Prahy domů byla nemocné obchodnici osudná. Ve Chválenicích, 17 km od domova, zemřela.

Lidé tehdy často umírali velmi mladí, do šedesáti let. Přesto u mnohých neexistovaly zápisy z doby jejich narození a jejich věk byl odhadován podle vzpomínek pozůstalých. V matrice zemřelých se tak pravidelně setkáváme s uvedením věku v podobě "okolo 45 let" aj.

V první polovině 18. století zemřelo ve Chválenicích i několik lidí ve skutečně požehnaném věku. Roku 1720 tak zemřel hospodář  Jiří Janda ve věku okolo 93 let. Pokud byl tento věk pravdivý, pamatoval jako dítě nejhorší léta třicetileté války.  Hospodáři Šimonu Zítkovi mělo být v době smrti r. 1731 okolo 95 let. Narodil se tak krátce po smrti Albrechta z Valdštejna a ještě dvanáct let žil v těžkých časech třicetileté války. Hrobař Štěpán Ranc zemřel roku 1729 ve věku 86 let. V době, když on se narodil, zbývalo do konce třicetileté války pět let. Hospodář Jan Řapek zemřel r. 1734 také ve věku 85 let. Narodil se rok po skončení třicetileté války a právě on přebudoval malé hospodářství s chaloupkou vedle kostela na jeden z tradičních chválenických selských dvorů.