Datum a čas

Dnes je pátek, 14. 12. 2018, 13:14:29

Kalendář

Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

 

Rozcestník na další stránky

Vyberte si, kam dále se chcete vydat:

škola

hospodo

region

muze

volný čas

státní

další odkazy

 


Aktuality na Facebooku

 

fb

 


Obec na Wikipedii

wiki


Hledáte novou práci?

nabídka


Navigace

Výběr jazyka

  • cz
  • en
  • de

Obsah

OSUDY DIENTZENHOFEROVA KOSTELA SV. MARTINA

Miroslav Němec, Jiří Sankot

 

Přehledný obsah kapitoly: ZDE

 

kostel

Zimní pohled na kostel sv. Martina od západu

 

Nový kostel a jeho patroni

Základní kámen k novému kostelu

V roce 1747 položil Heřman Jakub hrabě Černín z Chudenic (1706 – 1784) základní kámen k novému, baroknímu kostelu sv. Martina ve Chválenicích. Farní kronika uvádí, že tento kostel byl postaven v letech 1747- 1752 na místě původního, zchátralého kostela. Od této chvíle byl Heřman Jakub štědrým patronem chválenického barokního chrámu.

V době výstavby nového chválenického kostela byl farářem Marek Neupauer. Jako duchovní správce farnosti nastoupil po smrti svého předchůdce Josefa Václava Fišera v roce 1744. Zemřel osm let po dokončení kostela, v roce 1760 a byl jako poslední farář pohřben do krypty starého chválenického kostela.

neupauerPodpis faráře Marka Neupauera

 

Kilián Ignác Dientzenhofer a Chválenice

Teprve v roce 1938  byly objeveny dokumenty někdejšího šťáhlavského zámeckého archivu a spolu s nimi i staré zádušní účetní knihy chválenického kostela. V těchto knihách je v souvislosti se stavbou kostela dvakrát jmenován Kilián Ignác Dientzenhofer (1.9.1690 – 17.12.1751). Zápisy potvrzují, že baumistr Dientzenhofer strávil v letech 1748 a 1749 na stavbě kostela osmadvacet dní a bylo mu vyplaceno 112 zlatých.

Díky objeveným dokumentům, dnes uloženým ve fondu Farní úřad Chválenice ve Státním okresním archivu Plzeň-jih v Blovicích, již osmdesát let s určitostí víme, že Kilián Ignác Dientzenhofer je autorem chválenického kostela. Víme, že kostel byl stavěn zároveň s několika dalšími kostely – např. kostelem sv. Jana Křtitele v Paštikách u Blatné, se kterými má navíc celou řadu společných znaků. Kilián Ignác Dientzenhofer se pravděpodobně dostavby chválenického kostela nedožil. Věž a výzdobu kostela dokončil Anselmo Lurago, který se již před tím na černínském panství výborně osvědčil. Zároveň s chválenickým kostelem dokončoval Lurago i Dientzenhoferovo dílo v nedalekých Přešticích.

 

D1D2D3

Tři zápisy o "baumistrovi" K. I. Dientzenhoferovi v zádušní účetní knize chválenického kostela: první polovina 50. let 18. stoleti

 

Chválenický kostel měl původně věže kryté šindelem a střechu pokrytou prejzovou krytinou. Prejzová střecha byla v 60. letech 19. století nahrazena lehčími a levnějšími taškami. Původní báň na kostele byla zničena v roce 1814 vichřicí a věž byla nově zakončena nižší, podsaditější mansardovou střechou podobnou střechám na postranních věžích šťáhlavského kostela. Malá sanktusová věžička byla pro havarijní stav snesena v roce 1919 a nebyla již obnovena. Zachovala se nám však na nejstarších fotografiích. Nejstarší fotografie nám také ukazují původní podobu interiéru, zcela oproštěného od nástěnných maleb. Stěny byly pouze vybíleny – přesně tak, jak to žádala móda přicházejícího klasicismu. Na zvonici chválenického kostela chybí hodiny, přesto se lidé chodili v minulosti ke kostelu dívat na aktuální čas. Jak uvádí řídící učitel Benedikt Brejcha v obecní kronice, na stěně sakristie bývaly vymalovány sluneční hodiny.

Nejstarší inventáře barokního kostela pocházejí z let 1780 a 1818 a blíže se jim věnujeme zde.

 

Hlavní oltář sv. Martina

V roce 1780 věnoval Heřman Jakub Černín z Chudenic do chválenického kostela téměř nový dřevěný oltář, původem z kaple nebílovského zámku. Hlavní oltář zůstával původně přírodní a nenatřený. Teprve v roce v roce 1829, v době působení osobního děkana Filipa Franka, byl oltář neznámým umělcem z Prahy natřen bílou barvou a pozlacen. Zároveň byl opticky zvýšen vysokým dřevěným křížem, jenž  daroval patron - hrabě Kristián Valdštejn - Vartenberk. Také většinu nákladů opravy hlavního oltáře, 100 zlatých konvenční měny, patron zaplatil. Zbytek prostředků byl získán sbírkou mezi farníky. Kříž je možné vidět i na nejstarších fotografiích kostelního interiéru. Později, během nové úpravy oltáře v letech 1941 - 1942, byl kříž odstraněn. 

Podoba ani autor nejstaršího obrazu na hlavním oltáři nejsou známi. Koncem 30. let 20. století zaznamenal řídící učitel Benedikt Brejcha na základě výpovědi pamětníků, že šlo "o malý elipsovitý obraz sv. Martina". Benedit Brejcha tento obraz již neznal, jelikož roku 1873 byl na hlavní oltář umístěn obraz sv. Martina od pražského akademického malíře Josefa Hellicha (mj. autora známého portrétu Boženy Němcové), který můžeme vidět na nejstarších fotografiích interiéru kostela. Svatý Martin na tomto obraze podával plášť žebrákovi. V roce 1942 byl Hellichův obraz při opravě chválenického kostela nahrazen současným oltářním obrazem od akademického malíře Jiřího Jelínka, který také hlavní oltář barevně upravil do dnešní podoby a vyzdobil dosud prázdné stěny kostela řadou maleb. (Více o úpravě oltáře a interiéru z let 1941 - 1942 si můžete přečíst zde.) Nový oltářní obraz od malíře Jelínka má opět elipsovitý tvar.

 

interiér

Původní interiér kostela s nezdobeným oltářem a s obrazem sv. Martina z r. 1873 - fotografie byla pořízena r. 1908 pro publikaci "Posvátná místa království Českého".

 

Další mobiliář kostela

I další mobiliář kostela je většinou novější. Dřevěná konkáv — kon­vexní kruchta spočívá na štíhlých hranolových pilířích a je zdobena pohřebním štítem hraběte Kryštofa Karla Kokořovce z Kokořova z roku 1636, pocházející již ze starého chválenického kostela. Na stěnách kostela bývalo několik cen­ných pozdně gotických plastik, které však nejspíš ze starého chválenického kostela nepocházely. Tyto sochy byly v posledních desetiletích uschovány v depozitáři Západočeského muzea v Plzni. Z inventáře starého kostela se v chrámu sv. Martina dochovala ještě cínová křtitelnice z roku 1693.

Spolu s oltářním obrazem od malíře J. Helicha získal kostel v r. 1873 také tři nové postranní oltáře. Tyto oltáře byly opatřeny velkými obrazy na plátně a v jednoduchých rámech – vyobrazeny na nich byly Zvěstování Panny Marie, sv. Alois a sv. Jan Nepomucký. Autorem obrazů byl opět akademický malíř J. Hellich. Nové obrazy a oltáře z r. 1873 byly pořízeny nákladem Josefa Kaplana, měšťana v Lysé nad Labem, rodišti chválenického faráře Josefa Tangla. Klenby lodi i presbytáře bývaly čistě bílé a teprve od roku 1942 je zdobí ná­stěnné malby od akademického malíře Jiřího Jelínka a pomocného malíře J. Husičky. V roce 1884 se chválenický kostel dočkal nové kazatelny a lysský měšťan Josef Kaplan pořídil čtvrtý postranní oltář s vyobrazením sv. Josefa s Ježíškem. Oltáře s Hellichovými obrazy nahradily dva starší oltáře (v obecní kronice Benedikt Brejcha uvádí tři) stojící v chrámu od jeho vystavění.

 

zvěstování  josef

Dva oltářní obrazy z let 1873–1884 dochované v kostele sv. Martina. Vlevo se nachází obraz Zvěstování Panny Marie namalovaný ak. mal. Josefem Hellichem v roce 1873, vpravo pak obraz sv. Josefa z roku 1884 od neznámého autora.

 

Varhany ve chválenickém kostele

Nejstarší zprávu o opravě malých kostelních varhan - pozitivu - máme ze 2. poloviny 40. let 18. století. Tato oprava ještě proběhla ve starém kostele. Po postavení nového kostela byl nefunkční pozitiv darován farní škole a nějakou dobu stál odložen v kostele. Původní varhany z nového kostela byly v roce 1893 již zcela nefunkční, a proto nechal tehdejší farář a vikář Josef Vendelín Tangl dovézt z Mirošova jiné starší varhany. Z původních a mirošovských varhan byl složen provizorní stroj, který fungoval až do roku 1910, kdy na něj odmítl řídící učitel a regenschori Breycha hrát. Byly totiž také již ve velmi špatném stavu, navíc se zdály být opravy zcela nechopné. Nový farář Josef Fukárek proto vyhlásil ve farnosti sbírku, na kterou odmítla velká část osadníků přispět. V Plzni byl proto vyhledán varhanář, který nástroj dočasně opravil za 100 K a nákup nových varhan byl odložen na pozdější dobu. Nikdo tehdy nemohl tušit, že se blíží požár kostela (viz zde), během kterého budou varhany zcela zničeny a bude nutné otázku varhan definitivně vyřešit (o případu více zde). I nové varhany z roku 1916 jsou dnes, po sto letech, v nepoužitelném stavu.

 

Patroni chválenického kostela

14. listopadu 1784, tři dny po svatomartinské pouti, zemřel po 9. hodině večerní patron nového chválenického kostela Heřman Jakub hrabě Černín z Chudenic. Před smrtí byl zaopatřen farářem Matějem Freygangem a 16. listopadu byl pohřben do krypty umístěné v presbytáři kostela. Vchod do krypty není opatřen žádným nápisem. Pouze na rakvi zesnulého se nachází cínový epitaf s nápisem. Ve farní ani jiné kronice není zápis o tom, že by krypta byla někdy otevřena. Z toho důvodu se musíme spolehnout na zápis farní kroniky z počátku 19. století, kde je citován následující text z epitafu: „Quieseit his Excellentissimus D. D. Hermanus S. R. Im Comes Czernin de Chudenitz, Dominus Dominiorum Stiahlau, Plzenetz, Radina, Nebilau et Kotzenitz S. C. Regia Majestatis Camerarius et Consiliarius. Qui Religionis fervore et Patria amore transfuso in filium horedem ex Illustrissima D. D. Ernestina e S. R. I. E Comitibus de Sternberg prima conjuge prognatum illustrissimum D. D. Adalbertum S. R. I. Comitem Czernin de Chudenitz S. C. M. Camerius et Regiarum Apellationum Consiliarum Actualem. Nec non in filiam Illustrissimam D. D. Antoniam Illustrissimo D. D. Francisco Antonio S. R. I. Comiti de Fours S. R. Majestatis Camerario  actuali matrimonio junctam. Spiritum Deo reddedit Anno 1784. 14. Novembris; atatis 79“. Po smrti Heřmana Jakuba Černína dostával chválenický kostel, na základě závěti, roční fundaci 30 krejcarů. 

 

hrobka

Vstup do krypty s hrobkou Heřmana Jakuba Černína z Chudenic v kostele sv. Martina

 

Heřmana Jakuba Černína o pět let přežila jeho druhá manželka Marie Barbora Schaffgotschová (více o hraběnce zde). Jako majitel šťáhlavsko-nebílovského panství a patron chválenického kostela však nastoupil Heřmanův prvorozený syn z prvního manželství Vojtěch hrabě Černín z Chudenic (1745 – 1816), mj. pozdější protektor plzeňského ostrostřeleckého spolku. Za něho, od r. 1784, byl stavitelem Haberditzem a architektem Palliardim stavěn zámek Ko­zel. Roku 1806 byla za Vojtěcha hraběte Černína postavena nová, klasicisní budova chválenické fary. Vojtěch dal rovněž upravit pustnoucí zámek v Nebílovech.

V roce 1785 obdržel chválenický chrám cenný dar od hraběnky Marie Valburgy Clary-Aldringen (1743 – 1795), švagrové nového patrona Vojtěcha hraběte Černína z Chudenic. Marie Valburga, mladší sestra Vojtěchovy manželky Marie Terezie Josefy Černínové-Thunové (1740 – 1810), darovala kostelu své drahocenné svatební roucho. Je neuvěřitelné, že z tohoto šatu bylo možné ušít na náklady kostela velké množství bílých rouch -  ornát, mešní roucho, dvě dalmatiky a pluviál. Hraběnka Clary-Aldringen navíc kostelu věnovala takové množství černého sukna, aby z něj bylo možné, opět na náklady kostela, nechat ušít dvě mešní roucha (kasule) a dvě dalmatiky.

V roce 1787 proběhla v novém chválenickém chrámu první velká církevní slavnost – za účasti patrona Vojtěcha hraběte Černína z Chudenic zde byla slavena primice absolventa semináře Antonína Prtáka, pozdějšího chválenického faráře a zakladatele chválenické farní kroniky. Do nástupu A. Prtáka na místo chválenického faráře však v té době zbývalo ještě dlouhých třicet let. Nyní přijal ve chválenickém chrámu pokorně od hraběte Černína dar 6 zlatých.

 

17831913

Proměny Vojtěcha hr. Černína z Chudenic - vlevo roku 1783, před převzetím panství, a vpravo před smrtí, přibližně roku 1813. Reprodukce pocházejí ze zámků Nebílovy (1783) a Kozel (1813)

 

Manželka Vojtěcha hraběte Černína z Chudenic zemřela v Praze 7. června 1810.  Poštou pak byla 10. června převezena do Chválenic a pohřbena v kryptě zdejšího kostela vedle svého tchána Heřmana Jakuba Černína z Chudenic. Následující rok však byla z chválenické hrobky vyzvednuta a přemístěna do nově vybudované hrobky ve Šťáhlavech, v kapli na nově vybudovaném šťáhlavském hřbitově. Když Vojtěch Černín v roce 1816 také zemřel, byl pohřben do hrobky ve Šťáhlavech vedle své ženy. Nová černínská pohřební kaple ve Šťáhlavech je dílem Antonína Pichlera a má osmiboký půdorys. Dřevěný oltář a pískovcový náhrobek vytvořil Ignác Michal Platzer. Vzhledem k tomu, že Vojtěch a Marie Terezie Josefa zemřeli bezdětní, byli do hrobky nadále pohřbíváni Waldsteinové. Jan Vojtěch Šaroch uvádí ve své práci „Šťáhlavské památky“, že je v hrobce umístěno celkem pět waldsteinských rakví, a to z let 1819, 1894, 1901, 1913 … a dokonce ještě z přelomu let 1955/1956.

Mezi tím došlo k významné změně – Šťáhlavy, jako centrum panství, se staly v roce 1812 samostatnou farností. Protože Vojtěch Černín zemřel bezdětný, přešlo panství na jeho prasynovce Christiána hraběte Waldsteina-Wartenberga (1791 – 1858). Za Christiána Waldsteina byla postavena nová budova chválenické školy.

 

hrobkahrobka 01

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nová černínsko-waldsteinská rodinná hrobka na starém hřbitově ve Šťáhlavech  z roku 1810

 

Chválenický kostel sv. Martina v 19. století

Stav hřbitova u kostela počátkem 19. stol.

Stav chválenického hřbitova kolem kostela sv. Martina byl ve 20. letech 19. století zoufalý. P. Filip Frank popisuje, že hřbitovní zeď je bez krytiny, na mnoha  místech zcela chybí a jinde je pobořená. Ve zdi chyběla i vrata, a tak se do areálu hřbitova dostávala prasata, která hroby rozrývala. 

V roce 1836 byla hřbitovní zeď konečně opravena a zastřešena. Podnět k dlouho očekávané opravě dala zpráva, že obcí projede Jeho Výsost císař Ferdinand V. Dobrotivý. V okamžiku, kdy chybělo pouze dosadit nové dveře do branek, dozvěděli se místní, že císař silnici z Plzně do Budějovic minul a projel přes Klatovy. Dalších velké opravy se zeď hřbitovního kostela dočkala v roce 1910, za 5000 tehdejších korun.

úřad

V 19. a 20. století měl důležité místo ve financování oprav farního kostela a filiálních kostelů Valdštejnský patronátní úřad ve Šťáhlavech.

 

Významný rok 1850 - zrušení roboty a návštěva arcibiskupa

Rok 1850 byl významný z několika důvodů – za prvé do Chválenic dorazilo zrušení roboty a za druhé do obce zavítal čerstvě jmenovaný pražský arcibiskup Bedřich kníže Schwarzenberg (1809 – 1885). Při příležitosti jeho návštěvy proběhla ve chválenickém kostele slavnost biřmování, kdy tuto svátost přijalo 752 biřmovanců z okolí. Nebylo to naposledy, kdy arcibiskup do Chválenic zavítal – například v roce 1873 biřmoval ve Chválenicích 589 mladých lidí. Pozdější arcibiskup Lev Skrbenský z Hříště (1863 – 1938) však 30. 10. 1910 biřmoval ve Chválenicích téměř dvojnásobek – 943 mladých věřících.

 

Příchod Josefa Vendelína Tangla do Chválenic

1. října 1859 dorazil do Chválenic jako kaplan čerstvě vysvěcený osmadvacetiletý kněz Josef Vendelín Tangl (1831 – 1909, farářem 1877 – 1909) z Lysé nad Labem. Nikdo v tu chvíli nemohl tušit, že P. J. V. Tangl bude ve Chválenicích nepřetržitě působit jako kaplan, farář a vikář až do své smrti v roce 1909. Nikdo také nemohl tušit, že do Chválenic přichází člověk, který zde začne zavádět modernější způsob hospodaření, podnítí založení místního hasičského sboru a stane se sběratelem místních pověstí. Mladý muž měl před sebou také kariéru blovického okresního starosty, rokycanského vikáře a čestného kanovníka staroboleslavské kapituly.

 

Chválenická farnost na konci 19. století

V roce 1882 vyšel v Praze tiskem Františka Šimáčka Popis okresu Blovického, sepsaný Františkem Faktorem, asistentem chemie na c. k. české vysoké škole technické v Praze. O Chválenicích se v publikaci uvádí, že mají rozlohu 595,19 ha, 66 domů a 414 obyvatel. Ve chválenické farnosti však žilo celkem 3252 osadníků z Chválenic, Borku, Chouzov, Losiné, Milínova, Nezbavětic, Nezvěstic, Želčan, Olešné a Žákavé. Došlo k výraznému nárůstu, protože v roce 1730 mělo být ve farní osadě pouhých 1381 duší.

 

Pohromy, které měnily vzhled kostela

Smrt při zvonění proti mračnům

V době, kdy se stavěl nový baroní chrám sv. Martina, byl učitelem ve Chválenicích osmadvacetiletý Pavel Fencl.  Protože se budova školy nacházela u kostela, bylo jeho úkolem zvonit proti bouřce. 28. června 1760 bylo již Pavlu Fenclovi pětatřicet let a měl dva malé syny  - Vincenta a Karla. Když toho dne přišla bouřka, vydal se s chlapci pod sanktusovou věžičku, aby zde zvonil proti mračnům. Bylo kolem 7. hodiny večer, když začal za přítomnosti synů zvonit na zdejší malý zvon. Zčista jasna jej však zasáhl blesk. Pavel Fencl padl k zemi mrtev. Na hrudi měl černou podlitinu, z nosu a úst mu tekla krev. Protože nešlo pravděpodobně v rámci mocnářství o ojedinělý případ, zakázal císař Josef II. roku 1784 zvonění proti bouřce jako nebezpečnou pověru.

 

Vichřice a jejich následky

Dalšími pohromami, které se zapsaly do historie chválenického kostela, byly ničivé vichřice. První z nich je zaznamenána dne 4. srpna 1814. Tehdy se kolem poledne strhl bouřlivý vítr a bral cestou vše, co mu stálo v cestě. Na hlavní věži strhl původní báň a zlomil dřevěný stožár, ke kterému byl připevněn kříž. Kříž i báň musely být nově vyrobeny. Právě tehdy bylo pravděpodobně přistoupeno k nahrazení původní cibulové báně nižším a stabilnějším mansardovým zastrešením hlavní věže. Novou báň vyrobil plzeňský plechař Antonín Kůs, autorem kříže byl šťáhlavský zámečník František Hrdlička a dřevěný stožár dodal Josef Šiman, šťáhlavský mistr tesařský. Báň s křížem byly osazeny za dohledu baumistra Antonína Pichlera ze Šťáhlav. Zprávu o události sepsal a do nové báně uložil řídící učitel Matěj Breycha. Další velká vichřice se do Chválenic přihnala 8. prosince 1868. Vichr tehdy rozezvonil zvonky na malé kostelní věži.

 

Požáry ve chválenickém kostele

Několikrát byl kostel sv. Martina ohrožen také požárem. 31. března 1877 se na Bílou sobotu po skončeném obřadu vzkříšení vznítil ve farním kostele Boží hrob. Požár pravděpodobně způsobil knot některé lampy, který vypadl a povalil několik cínových svícnů. Většina hrobu shořela nebo byla tak poškozena, že bylo nutné pořídit hrob nový. Nový Boží hrob vyrobil za 200 zlatých p. Václav Švarc z Plzně a vymaloval jej plzeňský malíř Jan Fischer. 

Nejhorší požár stihl chválenický kostel 2. června 1912.  O této události se více dočtete v samostatné kapitole Požár kostela sv. Martina roku 1912. Plzeňský list Český deník uvedl 5. června 1912 v souvislosti s požárem věže kostela, že věžní báň již jednou v minulosti kvůli blesku shořela. O této události nicméně ve farní kronice není žádná zmínka, takže není ani možné ji potvrdit či blíže datovat.

 

Historický objev a rekonstrukce kostela

 

stavba

Polední list, 28. 3. 1943

 

Vojtěch Šaroch a objev stavitele kostela

Chválenický kostel  sv. Martina unikal poměrně dlouho pozornosti odborníků z oblasti archi­tektury a kulturní historie, a tím spíše pozornosti široké kulturní veřejnosti. Mohli za to dva autoři nejstarších zápisů ve chválenické farní kronice, faráři Antonín Perták a jeho nástupce Filip Frank. Oba ve svých zmínkách shodně uvedli, že kostel byl postaven v roce 1753. Nemohl být proto spojován s Kiliánem Ignácem Dienzenhoferem, který zemřel v roce 1751. Autorství kostela bylo přisuzováno některému staviteli z dientzenhoferovské školy.

Člověkem, který odhalil Kiliána Ignáce Dientzenhofera jako stavitele nového chválenického kostela, byl účetní patronátního úřadu na šťáhlavském velkostatku Josef Vojtěch Šaroch (1893–1988). V době, kdy byl chválenickým farářem P. Josef Fukárek (1910–1933), hledal úředník v Knize počtů kostelních zmínky o financování opravy varhan ve starém chválenickém kostele roku 1747. Při tom narazil ve stejné knize na dva záznamy o vyplacení peněz baumistrovi Kiliánu Ignáci Dientzenhoferovi za pobyt na stavbě nového kostela.

Veřejnosti zůstalo Dientzenhoferovo autorství chválenického kostela skryto až do roku 1935. Tehdy Josefa V. Šarocha navštívil ve šťáhlavském patronátním úřadu nepomucký historik Alexandr Berndorf, který se dříve zajímal o Dientzenhoferovy stavby v jihozápadních Čechách a výsledky svého bádání roku 1934 publikoval v časopise Plzeňsko. Poté, co úředník Šaroch představil Alexandru Berndorfovi zápisy z Knihy počtů kostelních, vypravili se oba amatérští historikové v doprovodu nezvěstického mlynáře Tyla a jeho příbuzných do Chválenic. Berndorf zde nabyl přesvědčení, že jde skutečně o pozdní dílo Kiliána Ignáce Dientzenhofera a 10. března 1935 se pokusil objev představit ve svém fejetonu na stránkách plzeňského listu Český deník. Přestože Berndorf v textu vyjádřil přání, aby jeho článek přiměl odborníky k důkladnému prozkoumání kostela a potvrzení nebo vyvrácení Dientzenhoferova autorství, velký zájem svým fejetonem v odborných kruzích nevyvolal. Pouze chválenický řídící učitel Benedikt Brejcha ve stejném roce zaznamenal zmínku o Kiliánu Ignáci Dientzenhoferovi do chválenické obecní kroniky.

Do povědomí odborné veřejnosti se stavba poprvé dostala až v roce 1938, kdy architekt Ing. Miroslav Korecký, tehdejší asistent u vedoucího katedry architektury na pražské technice profesora Stefana, zavítal při hledání dokumentace pro výstavu Pražské baroko do Šťáhlav, aby zde vyfotografoval kostel sv. Vojtěcha. Tehdy se při rozmluvě s důchodním patronátního úřadu Josefem V. Šarochem, hi­storicky vzdělaným a přitom skromným vlastivědným pracovníkem Šťáhlavska, k svému velikému překvapení dozvěděl, že neobyčejně výstavný barokní kostel v nedalekých Chválenicích je pravděpodobně dílem slavného Kiliána Ignáce Dienzenhofera. J. V. Šaroch své tvrzení Ing. arch. Koreckému dokázal předložením zápisů v Knize kostelních účtů.

Také prof. Ing. arch. M. Korecký zajel po setkání s J. V. Šarochem do Chválenic a pořídil si zde fotografii exte­riéru kostela, jejíž zvětšeninu pak použil jako exponát na výstavě Pražské ba­roko ve Valdštejnském paláci v Praze r. 1938. O interiér chrámu se prof. Ing. arch. Korecký zatím blíže nezajímal, patrně pro jiné úkoly, které musel řešit na svém pracovišti.

 

mudroch

Chválenický dlouholetý farář P. Josef Mudroch

 

Generální oprava kostela a publikování objevu

V roce 1937 se stal chválenickým farářem P. Josef Mudroch. Byl milovníkem církevních památek a začal se proto zajímat o to, kdo je autorem chválenického kostela. Jeho kroky opět vedly na patronátní úřad, k účetnímu Josefu Vojtěchu Šarochovi. Úředník chválenického faráře také informoval, že se v Knize počtů kostelních chválenického kostela nachází důkazy o tom, že stavitelem chrámu je Kilián Ignác Dientzenhofer.

P. Mudroch příslušné zápisy ofotografoval a kopie odvezl na Státní památkový úřad do Prahy, kde je předložil vrchnímu radovi dr. Václavu Wágnerovi. Mudrochova návštěva na Státním památkovém úřadě souvisela s jeho plánem provést generální opravu kostela sv. Martina. Přednostu památkového úřadu Dr. V. Wágnera skutečně Mudrochova zpráva zaujala. Ihned zatelefonoval vedoucímu katedry architektury na pražské technice ing. Stefanovi a ten pak vyslal svého asistenta prof. Ing. arch. Koreckého se štábem pomocníků - vysokoškoláků do Chválenic, aby zde v průběhu několika návštěv stavbu odborně prozkoumali, proměřili a zakreslili. K tomuto jednání zajisté došlo ještě před tím než byly v listopadu 1939 zavřeny české vysoké školy.

Farář Mudroch na úspěšné jednání u přednosty památkového úřadu v Praze navázal řadou dalších cest, jejichž cílem bylo zajistit finanční, technické a umělecky odborné prostředky, potřebné k realizaci náročného úkolu. 

V rámci jednání získal farář Mudroch pro opravu kostela pražského akademického malíře Jiřího Jelínka, který namaloval nový oltářní obraz sv. Martina a přikročil se svými dvěma pomocníky - akademickým malířem Hofstätrem (svým příbuzným) a malířem Husičkou k odvážnému dílu výzdoby klenby kostela zcela novými nástropními malbami.

 

rekonstrukce

Rekonstrukce kostela 1941–1942

 

Rekonstrukce interiéru kostela proběhla během válečných let 1941–1942. Úřady nebyly schopné poskytnout dostatek prostředků potřebných na opravu. Vedle daru 10.000 K od kardinála a pražského arcibiskupa Karla Kašpara (jehož otec z Chválenic pocházel) získala chválenická farnost od úřadů subvenci 20.000 K. Zbylých 160.000 K formou sbírky obětavě zaplatili farníci – obyvatelé vsí Chválenice, Nebílovský Borek (včetně samoty Planiny), Losiná, Želčany, Chouzovy, Nezvěstice, Žákava a Milínov. Peníze na sbírku přicházely i z dalších míst. 

Obětavost farníků se projevila také při obstarávání surovin potřebných pro vymalování kostela. Chyběly totiž nejen peníze a pracovní síly, ale také pracovní materiál. Na omítku, malbu a mramorování bylo zapotřebí velké množství vajec a tvarohu. Získat je v podmínkách řízeného válečného hospodářství a přídělového systému nebylo vůbec jednoduché. Farníci zatajovali vejce před povinným odvodem a sami se také ve své spotřebě dokázali uskromnit. Do kostela přinesly selky mnoho kop vajec (asi 300) a několik puten tvarohu. List Stráž českého západu uvedl ve svém vydání z 10. prosince 1945, že vedle nadšení byla oprava kostela provázena strachem, protože mnohé práce zde probíhaly na černo.

V roce 1943 zveřejnil prof. Ing. arch. Miroslav Korecký v časopise Volné směry zprávu týkající se nově objeveného Dientzenhoferova díla – kostela sv. Martina ve Chválenicích. Vzápětí se Chválenice dostaly na stránky českých deníků. V roce 1945 navázal na článek prof. Ing. arch. Koreckého farář Josef Mudroch, který objev publikoval v Časopise katolického duchovenstva.

Vedle interiéru kostela sv. Martina vyzdobili malíři Jelínek a Husička během pobytu ve Chválenicích také dvůr usedlosti č. p. 25 patřící vládnímu komisaři Jindřichu Smolkovi. Dům stojí v úzké uličce, která jej odděluje od kostela. Malíři vymalovali ce­lou jižní stěnu Smolkova domu. Dva celoplošné obrazy s exotickou tématikou se staly bezkonkurenčně nejzajímavější fasádní malbou ve Chválenicích. Na levé straně od vchodových dveří se vyjímala v rámovém ornamentu mořská záto­ka s nádherným výhledem na moře, se dvěma domky, stromy, keři a pahorky v dálce. Na pravé straně od dveří byl ve stejném ornamentálním rámu vymalován březo­vý háj. V průběhu dalších desetiletí byla malba zabíle­na, takže umělecké dílo dnes nemůžeme zhodnotit. (Josef Boehm, obecní kronika)

 

klenba

Malba ak. malíře Jiřího Jelínka na klenbě chválenického kostela

 

Radikální proměna výzdoby kostela v letech 1941–1942

Při úpravě interiéru provedené během zmíněné generální opravy a při uměleckém dotvoření chrámu novou malbou nástropních fresek byly vytónovány stěny jemnými odstíny světlých barev, což umožnilo neobyčejně vyniknout detai­lům architektonického členění stěn, pilastrům, a jejich umně komponovaným hlavicím, římsám a okenním i nástropním pásům. Jakousi korunu tohoto vpravdě vznosného interiéru stavby tvoří freska v nejvyšší, tj. střední části lodi, znázorňující patrony všech kostelů farnosti a další české patrony, utíkají­cí se pod ochranu Panny Marie, trůnící uprostřed v nejvyšší části klenby. Ve čtyřech rozích této fresky jsou vyobrazeny kostely farnosti: chválenický, nezvěstický, žákavský a barokní kaple sv. Vojtěcha na Planinách.

 

Panna

vojtěch

kostel

Z nástropních maleb akademického malíře Jiřího Jelínka a jeho pomocníků ve chválenickém kostele: Panna Maria, sv. Vojtěch a kostel sv. Martina (podoba z r. 1942)

 

Při nové úpravě hlavního oltáře, který sem byl přivezen r. 1780 z kaple ne­bílovského zámku a byl dosud natřen bílou barvou, přikročeno k jeho namramorování na hnědo a byl sňat z jeho vrcholu velký kříž s korpusem, protože na tomto místě působil rušivě. 

(Většina textu týkajícího se objevu Dienzenhoferova autorství a rekonstrukce interiéru kostela je převzata z nepublikovaného strojopisu chválenického historika Miroslava Němce, psaného v roce 1980. Josef Vojtěch Šaroch je v tomto textu označován za stále vitálního člověka.)

 

oltář

Nově upravený oltář s novým obrazem sv. Martina (foto z pol. 20. století)

 

Zvláštní návštěva na konci roku 1945

Koncem roku 1945 vyvolala ve Chválenicích rozruch zvláštní událost. K nově opravenému kostelu sv. Martina se z výšky snesl americký vojenský letoun. Dvakrát kostel obletěl a pokračoval opět v cestě na jih. Prostřednictvím americké posádky sídlící tehdy  ve Chválenicích se místní snažili zjistit příčinu zvláštní události. Dozvěděli se, že v letadle letícím z Plzně do Prachatic seděl vysoce postavený americký důstojník, který před časem Chválenice navštívil. Okouzlil jej barokní kostel sv. Martina a když teď dostal příležitost, podrobně si jej prohlédl i ze vzduchu.

 

letecký

Poválečný letecký pohled na kostel sv. Martina

vlajka

Nově opravený interiár kostela na jaře 1945 (pohled od presbytáře)