Kalendář

Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

 

Rozcestník na další stránky

Vyberte si, kam dále se chcete vydat:

škola

hospodo

region

muze

volný čas

státní

další odkazy

 


Aktuality na Facebooku

 

fb

 


Obec na Wikipedii

wiki


Hledáte novou práci?

nabídka


Navigace

Výběr jazyka

  • cz
  • en
  • de

Obsah

CHVÁLENICKÁ ŠKOLA A UČITELÉ

 

Jiří Sankot

 

 

schule

 

Přehledný obsah kapitoly: ZDE

 

 

 

Nejstarší zprávy o farní škole a učitelích

První zmínka o chválenické škole

Chválenická škola v minulosti neodmyslitelně náležela k faře a ke kostelu. Ve škole učil buď přímo farář nebo učitel. Učitele přijímal patron, vrchnost. Ve výjimečných případech mohl učitele s vědomím vrchnosti přijmout farář. Učitel měl vedle učení na starosti zvonění proti mračnům, hraní na varhany a sborový zpěv na kůru. Zdá se, že chválenická farní škola byla nejstarší v celém širokém okolí. Kde se ale nacházela a jak vypadala? Co víme o chválenických učitelích a žácích? Nejstarší známou zprávu o farní škole ve Chválenicích podal v roce 1677 farář Jan Tomáš Podhorský. Roku 1864 byla jeho zpráva otištěna v týdeníku Národní škola (č. 15, str. 115):

 

nejstarší

 

Po faráři Janu Tomáši Podhorském byl chválenickým farářem v letech 1680–1716 P. Jan Šebestian Longinus Tomandl. Ten podal v roce 1713 přiznání, ze kterého je patrné, že se více než třicet let od podání předchozí Podhorského zprávy na stavu chválenické farní školy nic nezměnilo. Podle zprávy faráře Tomandla byl učitel v roce 1713 hotový žebrák. Školní budova byla na spadnutí a učitel měl tak malé příjmy, že z nich byl sotva živ. V panském urbáři z roku 1717 se dočítáme, že škola stojí při farním kostele sv. Martina a je postavena ze dřeva. Učitel má k dispozici 5 strychů a 2 věrtele (17188 m2) polí ve špatném stavu.

 

Příjmy učitele v roce 1717

Díky urbáři šťáhlavského a nebílovského panství z roku 1717 si můžeme udělat představu o příjmech učitele v době, kdy výše zmíněného faráře Šebestiána Longina Tomandla vystřídal Josef Václav Fischer. Příjmy kantora v této době se skládaly z desátků v podobě obilí, bochníků chleba a koláčů v době posvícení, z novoroční koledy a velikonoční koledy v podobě postních vajec, z týdenního školného za každého žáka a z přivýdělků učitele za různé úkony, kterými pomáhal faráři. Pojďme si nyní jednotlivé složky učitelova příjmu z počátku 18. století podrobněji přiblížit:

 

 

Desátky v podobě obilí, bochníků chleba a koláčů

 

MÍSTO HOSPODÁŘ OBILÍ HRÁCH PEČIVO
    žito ječmen oves   chléb koláče
Borek panský dvůr - - - 1 věrtel - -
každý chalupník 3 snopy - - - - -
Chválenice, Želčany, Losiná, Nezbavětice každý sedlák 5 snopů - - - - -
každý půlsedlák 3 snopy - - - - -
´´´´chalupníci 1 1/2 snopu - - - - -
Chouzovy každý sedlák 5 snopů - - - 1 b. -
Nezvěstice, Olešná, Šťáhlavice, Žákava každý sedlák 3 snopy 3 snopy 3 snopy - - -
každý hospodář - - - - - 1
Milínov každý hospodář - - - - - 1
CELKEM 418 sn. 111 sn. 111 sn. 1 v. 6 b. 66

 

b. = bochník

v. = věrtel

sn. = snop

 

Později byl počet odevzávaného obilí měřen na mandely (panáky) o 15 snopech. V této míře obdržel učitel roku 1717 celkem 27 mandelů a 13 snopů žita a po 7 mandelech a 6 snopech ječmene a ovsa. Je zajímavé porovnat si toto množství s desátky, které učitel obdržel o sto let později. Téměř se nezměnily – zde. Bližší představu o počtu hospodářů v jednotlivých vsích farnosti roku 1717 dává následující tabulka.

 

  SEDLÁKŮ PŮLSEDLÁKŮ CHALUPNÍKŮ CELKEM
BOREK - - 3 3
CHOUZOVY 6 - - 6
CHVÁLENICE 15 3 3 21
LOSINÁ 13 5 - 18
MILÍNOV 9 3 - 12
NEZBAVĚTICE 12 - - 12
NEZVĚSTICE 9 - 5 14
OLEŠNÁ 6 - - 6
ŠŤÁHLAVICE 9 5 2 16
ŽÁKAVA 13 2 5 20
ŽELČANY 7 1 1 9
CELKEM 99 19 19 137

 

 

Týdenní plat učitele za žáka

 

Výuka abecedy 1 krejcar
Výuka čtení 1 krejcar 3 denáry
Výuka čtení a psaní na tabuli 2 krejcary
Výuka čtení a psaní na papír 3 krejcary
CELKEM 7 krejcarů 3 denáry

 

Hodnota denáru (haléře) se v průběhu historie měnila. V tomto případě představovala polovinu hodnoty krejcaru. Uvážíme-li, že v této době neexistovala povinná školní docházka a počet žáků se jen vzácně vyšplhal nad deset, školné bylo skutečně almužnou.

 

 

Plat za další úkony

 

Za účast na mši tichá mše 3 krejcary
zpívaná mše 6–9 krejcarů
Za zpívání pašijí 1 zlatý
Za účast a zpěv na pohřbu 18–24 krejcarů
Za cestu k nemocnému 3 krejcary
Svatba od ženicha 3 krejcary
od nevěsty 3 krejcary
Koleda od sedláka 1 krejcar
od chalupníka 5 denárů
Postní vejce 1/3 z vajec pro faráře

 

1 zlatý = 60 krejcarů

 

 

První známí chváleničtí učitelé

Díky chválenickým matrikám, vedeným od roku 1717, máme přehled o všech učitelích, kteří působili od počátku 18. století na chválenické škole. Nejen učitelé, ale především jejich manželky, bývali často přítomni u křtů chválenických dětí. Ve škole zároveň žili a na rozdíl od ostatních obyvatel obce nebyli nikomu poddáni a neměli robotní povinnost. Byli tedy svobodní. Rodinám chválenických učitelů se nevyhnuly tragédie v podobě úmrtí vlastních dětí, tolik typické pro tehdejší dobu. Příklad můžeme hledat hned u prvního známého chválenického kantora Karla Ferdinanda Fojta a jeho manželky Markéty, kteří pochovali své dítko v roce 1720. Brzy po této tragédii Fojtovi z Chválenic odešli a na jejich místo nastoupili manželé Kašpar a Kateřina Ottovi. Bohužel, i oni pochovali ve Chválenicích své dvě děti, a to v letech 1724 a 1726. Ještě v roce 1730 byla Kateřina Ottová, již jako bývalá kantorka, přítomna u křtu.

Během třicátých let působilo ve Chválenicích několik učitelů, opět s pohnutými osudy. V roce 1735 působil ve Chválenicích jako kantor Josef Šloser. Jemu v tomto roce zemřela devatenáctiletá dcera Anna a narodilo se mu zároveň dítě. V roce 1736 byl kantorem Jan Brejl, kterému téhož roku také zemřelo dítě. V roce 1741 již byl "školským mládencem" (pomocníkem) Antonín Czinterhoff, který poté s manželkou Lidmilou působil na zdejší škole jako kantor po celá čtyřicátá léta 18. století. O dětech a osudech tohoto učitelského páru není nic více známo. Jen Lidmila Czinterhoffová byla opět častým hostem na křtinách chválenických dětí.

 

Smutný osud učitele Pavla Fencla

O dalším chválenickém kantorovi máme mnohem více informací. Jmenoval se Pavel Fencl a do Chválenic se přistěhoval spolu s manželkou a pravděpodobně nejméně dvěma malými dětmi (Vincencem a Karlem) před rokem 1752. Byl svědkem dokončení barokního kostela sv. Martina a zboření starého gotického kostela. Snad se ve Chválenicích také setkal s legendárním stavitelem Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem.

Během let 1752–1760 se rodičům Fenclovým ve Chválenicích narodilo pět dětí – Vavřinec Vojtěch, Tomáš, Jan Petr, Václav a Mariana. V době narození dcerky Mariany, počátkem ledna 1760, bylo Pavlu Fenclovi pětatřicet let. O pět měsíců později, 28. června 1760 kolem 7. hodiny večerní, byl zabit bleskem pod věžičkou v novém kostele, když v přítomnosti svých nejstarších synů Vincence a Karla zvonil proti mračnům. Na prsou měl po zásahu černou podlitinu a z úst a nosu se mu řinula krev.

 

 

Triviální škola při chválenické farnosti

Josef Šmolík a jeho rodina

Po tragické smrti učitele Pavla Fencla nastoupil do Chválenic, pravděpodobně ne příliš ochotně, Josef Šmolík z Plzence, absolvent IV. gymnasiální školy. Ve chválenické farní kronice se doslova uvádí, že byl k výkonu učitelské služby ve Chválenicích přinucen. Nakonec v naší škole působil dlouhých padesát let a zemřel roku 1810 při bohoslužbě, raněn mrtvicí.

Josef Šmolík si vzal za ženu Annu Labounkovou, dceru tehdejšího nezvěstického mlynáře. Jejich syn Josef později zdědil na přání vrchnosti nezvěstický mlýn a jako mlynářský výminkář zde zemřel v roce 1846. Dvě dcery nezvěstického mlynáře Šmolíka, Marie a Anna, se v letech 1812–1815 provdaly za dva syny ejpovického šenkýře a rokycanského měšťana Jana Tyla. Nezvěstický mlýn byl pak více než sto let spojován s tímto jménem. Ze zápisu v rodové kronice Tylových sice vyplývá, že Jan a Josef Tylovi byli strýci dramatika Josefa Kajetána Tyla (1808-1856), ale tuto domněnku zatím není možné nijak genealogicky doložit. Anna Šmolíková, manželka chválenického učitele Josefa Šmolíka, byla chválenickou porodní bábou a odrodila na přelomu 18. a 19. století řadu zdejších občanů.

 

podpis šmolíkPodpis Josefa Šmolíka

 

Osvícenská reforma školství

Josef Šmolík působil ve Chválenicích za vlády čtyř habsburských císařů – Marie Terezie, Josefa II., Leopolda II. a Františka I. Po prohraných válkách o dědictví rakouské (1740–1763) pochopila císařovna Marie Terezie, že je třeba zreformovat život v monarchii. Jedna z jejích osvícených reforem se týkala přestavby vzdělávací soustavy. Od roku 1774 budovala ve své říši nový systém škol – na venkově byly zřizovány dvoutřídní farní triviální školy s českým vyučovacím jazykem, ve městech pak tří– nebo čtyřtřídní hlavní školy.

Triviální školy vznikaly na místech, kde žilo v dosahu 80–100 dětí – v městečkách, při vesnických farách nebo u filiálních kostelů. Na těchto venkovských školách se učilo trivium – čtení, psaní a počítání (sčítání, odčítání, násobení a dělení) spolu s katechismem. Na hlavních školách ve městech se vedle trivia učily také latina, zeměpis, dějepis a přírodověda. Od třetí třídy byla vyučovacím jazykem němčina. V hlavních městech jednotlivých zemí byly zřizovány čtyřtřídní normální školy s rozšířeným učivem hlavních škol. Systému, který Marie Terezie zavedla, se tehdy říkalo „normální způsob učení“

Další významný krok v „normálním způsobu učení“ udělal roku 1787 císař Josef II. V každém kraji byli ustanoveni školní komisaři. Ti měli za úkol „vizitýrovat“ existující školy a rozhodovat, kde je vhodné stavět nové školy. Hustější síť a přísnější dohled měly umožnit žákům, aby častěji chodili do školy. Přestože byla zároveň deklarována povinná školní docházka, nedokázaly ji tehdejší úřady zajistit. I tak se reformy staly důležitým mezníkem při motivaci rodičů k posílání dětí do školy.

Pro období před osvícenskými reformami byla typická situace, kterou zmiňuje roku 1677 chválenický farář Jan Tomáš Podhorský. Z celé farnosti, kde se nacházelo na dvě stě padesát dětí školního věku, se učitel ve třídě setkával v zimních měsících se čtyřmi, pěti nebo šesti dětmi. V jarních a letních měsících byl stav ještě horší. Reformy Marie Terezie a Josefa II. situaci významně změnily. V roce 1794 se krajský komisař počátkem června ve chválenické triviální škole setkal s 93 žáky a žákyněmi. Dalších 65 dětí se ve stejné době nacházelo v soukromé obecní škole v Žákavě.

Vedle dvoutřídní triviální školy ve Chválenicích měla na šťáhlavsko-nebílovském panství svou jednotřídní školu také prusinská farnost. Obzvláště v polovině 19. století byla tato malá škola přeplněná a žáci se zde střídali v polodenním vyučování.

 

Povinnosti chválenického učitele v 70. letech 18. století

Chválenický farář Václav Antonín Schöttner zaznamenal do své pamětní knihy v roce 1775 povinnosti, kterými byl vedle vyučování vázán učitel Josef Šmolík. Zde je jejich přehled (z latiny přeložil Mgr. Vladimír Červenka):

 

  • Kdykoli se bude ve farním kostele konat mše, litanie, modlitby nebo odpolední požehnání, je povinen se účastnit.
  • O nedělích vyzvánět, přinášet víno a vodu, rozsvěcovat a zhasínat na mši.
  • Kdykoli se v jednom z filiálních bude konat mše nebo pohřeb s bohoslužbou, je povinen odnést tam kalich, pyxidu s hostiemi, lahvičku s vínem a zase je odnést.
  • K zaopatřování nemocných je povinen přinést a odnést v koženém ranci, který visí v sakristii, superpellici (rocheta bez krajek – pozn. překladatele), štolu, zvonek, krucifix a knížku či malou „agendu“ (pravděpodobně knížku s příslušnými obřady – pozn. překladatele), a to buď osobně, nebo za sebe k tomu poslat někoho jiného. Avšak za cestu k zaopatřování ať se neopovažuje něco požadovat.
  • Každý pátek ve tři hodiny odpoledne vyzvánět velkým (větším) zvonem na památku utrpení Páně.
  • Po skončení velikonoční doby vybrat ve všech vsích zpovědní lístky, roztřídit je a s jejich soupisem náležitě odevzdat důstojnému panu faráři.
  • Nastříhat a nadepsat lístky pro velikonoční katechezi i zpověď a poskytnout pro ten účel potřebný papír.
  • Je povinen se účastnit všech obvyklých procesí během roku.

 

Platy učitelů a podučitelů na přelomu 18. a 19. století

Učitel neměl vlastní hospodářství a byl zcela odkázán na prostředky od faráře a od farníků. K tomu se mu farář snažil čas od času umožnit přivýdělek.

 

Plat ze záduší a přivýdělky za pomoc faráři

Plat učitele ve druhé polovině 18. století a první polovině 19. století se dělil na dvě části. První z nich byly roční příspěvky ze záduší farního kostela ve Chválenicích, filiálních kostelů v Nezvěsticích a Žákavě a z poutní kaple na Planinách, doplněné o plat za různé úkony (nákup strun, rozsvěcení a zhasínání světel v kostele, zápisy do matrik a za zpívání pašijí):

 

Ze záduší farního kostela sv. Marina 6 zlatých
Ze záduší filiálního kostela Všech svatých v Nezvěsticích 3 zlaté
Ze záduší filiálního kostela sv. Vavřince v Žákavě 3 zlaté
Ze záduší kaple sv. Vojtěcha na Planinách 30 krejcarů
Za zpívání pašijí 1 zlatý 30 krejcarů
Za péči o světla v kostele 30 krejcarů
Za zápisy do matrik 7 zlatých
Za nákup strun 1 zlatý 30 krejcarů
CELKEM 23 zlatých

 

K této částce 23 zlatých uvádí farář Filip Frank v roce 1825 ještě jednu sumu, a to je 60 zlatých a 30 krejcarů z fundace zesnulého hraběte Heřmana Jakuba Černína z Chudenic.

Jak je patrné z předchozího přehledu, jednou z příležitostí učitele přivydělat si byla pomoc faráři při zápisu do matrik a knihy ohlášek. Zatímco v minulosti dostával kantor za zápisy sedm zlatých ročně, v roce 1779 psal již pouze příležitostně a tato možnost závisela zcela na libovůli faráře. Za každý zápis do matrik obdržel po jednom krejcaru a za zapsání do knihy ohlášek tři krejcary. Tuto učitelovu odměnu je zajímavé porovnat s taxami, které za zápisy platili farníci (zde). V roce 1780 patronátní úřad šťáhlavského panství navíc rozhodl o tom, že za zápis duchovních úkonů bude napříště placen pouze farář a přivýdělek učitele formou zápisu do matrik tímto nařízením vzal nejspíš zcela za své.

 

Školné od farníků

Hlavní složku platu chválenického kantora představovalo školné. V první polovině 19. století hradili poplatníci školné podle tří tříd. Jedni platili týdně jeden krejcar, druzí 1,5 krejcaru a ostatní dva krejcary. Školní plat ze všech osmi přiškolených obcí dělal ročně 146 zlatých a 37 krejcaru, téměř desetkrát více než příspěvek od faráře. Zajímavé je porovnat si školné chválenického učitele s průměrným platem učitele v českých zemích a s platem učitele hlavní školy nebo triviální školy v Plzni. Tyto údaje byly publikovány roku 1996 v knize Toulky českou minulostí (pátý díl, str. 40). Průměrný plat učitele v českých zemích byl podle tohoto zdroje 130 zlatých ročně, plat učitele hlavní školy v Plzni 180 zlatých a plat učitele triviální školy v Plzni 122 zlatých ročně. 

Později byli plátci školného rozděleni do šesti tříd, kdy se platilo od 1 krejcaru do 5,5 krejcaru. Plat učitele se tak zvýšil na 413 zlatých 37 krejcarů ročně.  navíc dostávali učitelé z obecního jmění jako paušál za chudé 10 zlatých a 50 krejcarů.

 

Koledy, koláče a desátky

Další složkou učitelova platu byly naturálie a novoroční koleda. Již v 70. a 80. letech 18. století dostával chválenický učitel formou desátků posnopné – nevymlácené obilí. Odevzdávali jej sedláci, polosedláci a čtvrtsedláci (chalupníci) z devíti vsí farnosti – Borku, Chválenic, Losiné, Nezbavětic, Nezvěstic, Olešné, Šťáhlavic, Žákavé a Želčan. Ze vsí Chouzov a Milínova obilí pro učitele odváděno nebylo. V Chouzovech odváděl každý sedlák místo obilí po bochníku chleba.

Obilí bylo odevzdáváno v mandelech (panácích) a snopech. Jeden mandel představoval panáka tvořeného patnácti snopy (devět postavených snopů, přes které byly postupně položeny tři, dva a jeden snop).  Každý sedlák odváděl ročně učiteli deset snopů, každý půlsedlák pět snopů. Koledu ve výši tři krejcary musel učiteli k novému roku dát každý hospodář ve vsi – domkář, chalupník, půlsedlák i sedlák. V 70. a 80. letech 18. století takto chválenický učitel dostával ze zmíněných devíti vsí 23 mandelů žita, 9 mandelů ječmene a devět mandelů ovsa. Obilí skladoval farář v perně stodůlky, která stála při škole a musel si jej nechat vymlátit.

Farníci z tzv. dolních vsí patřících k oběma filiálním kostelů (Všech Svatých v Nezvěsticích a sv. Vavřince v Žákavě) měli povinnost odvádět učiteli o posvícení koláč. Tato posvícení se konala v neděli po Všech Svatých (Nezvěstice, Olešná) a po sv. Václavu (Žákava, Milínov).

Novoroční koledu ve výši tří krejcarů musel učiteli k novému roku dát každý hospodář ve vsi – domkář, chalupník, půlsedlák i sedlák. Vybírání novoroční koledy učitelem mělo na sklonku 18. století svá pravidla a její vybírání bylo v průběhu vánočních svátků rozděleno do jednotlivých vsí následovně:

 

DEN NÁZEV SVÁTKU ČAST DNE VES
24. 12. Vigilia Nativitatis poledne Chválenice
25. 12. Festum Nativitatis Domini po obědě Chouzovy
Želčany
26. 12. Festum Sti. Stephani - Nezvěstice
Olešná
27. 12. Festum Sti. Joannis - Žákava
28. 12 Festum Sti. Innocentis - Borek
1. 1. Festum Circumcisionis (oktáv po Vánocích) - Losiná
  Neděle uprostřed oktávu po Vánocích - Šťáhlavice
6. 1. Festum Epiphamia (Zjevení Páně) - Milínov
  Neděle uprostřed oktávu po svátku Zjevení Páně - Nezbavětice

 

Další koleda čekala učitele během týdne po smrtné neděli v období čtyřicetidenního půstu před Velikonocemi. Kantor obcházel jednotlivé farní vsi a vybíral od farníků tzv. velikonoční zpovědní cedulky. Při té příležitosti byl každý sedlák povinen mu odevzdat dvě vejce a každý podruh jedno vejce. Této koledě se říkalo "postní vejce" a měla být pro učitele kompenzací za papír a za práci, kterou si dal s přípravou cedulek a vyhotovením každoročního rejstříku duší patřících k farní osadě. V průběhu první poloviny 19. století byly desátky v podobě naturálií a peněžní poplatky farníků v podobě novoroční koledy dále upřesněny. Koleda jednotlivých vsí byla stanovena ve vídeňské měně (do r. 1857) následovně: 

 

  Obilí Chléb Koláče  Vejce Hrách Koleda
  žito ječmen oves
Borek 12 sn. - - - - 28 1 věrtel 1 zlatý
Chouzovy - - - 6 boch. - 25 - 57 krejcarů
Chválenice 4 man., 6,5 s. - - - - 65 - 2 zlaté, 9 krejcarů
Losiná 5 man., 9,5 s. - - - - 87 - 3 zlaté
Milínov - - - - 17 69 - 2 zlaté
Nezbavětice 2 man., 12 sn. 1 man., 1 sn. 1 man., 1 sn. - - 48 - 1 zlatý, 39 krejcarů
Nezvěstice 2 man. 2 man. 2 man. - 17 65 - 2 zlaté, 12 krejcarů
Olešná 1 man., 3 sn. 1 man., 3 sn. 1 man., 3 sn. - 8 26 - 54 krejcarů
Žákava 3 man., 1 snop 3 man, 1 snop 3 man., 1 snop - 31 97 - 3 zlaté
Želčany 2 man., 9,5 sn. - - - - 32 - 1 zlatý, 3 krejcary
CELKEM 22 m., 8,5 sn. 7 m., 5 sn. 7 m., 5 sn. 6 boch. 73 542 1 v. 17 zl., 54 kr.

 

boch. = bochník

m. = mandel

sn. = snop

v. ´věrtel

 

Další přivýdělky učitele souvisely s jeho povinností být přítomen při mších a pomáhat při obřadech, jakým byl například pohřeb a zpěv na kůru. Učitel býval totiž zároveň regentem chorim, ředitelem kůru. Poplatkům učiteli při příležitosti pohřbu se blíže věnujeme ve zvláštní kapitole – zde. Také průběhu roku ve Chválenických s jeho tradičními bohoslužbami a procesími se věnujeme ve zvláštní kapitole – zde.

 

Plat podučitele

Svůj plat dostával i učitelův pomocník, podučitel. Podučitel Josef Brejcha dostával v první polovině 19. století od učitele, svého otce Matěje Breychy tzv. podučitelské (pomocnické)  služné 126 zl. ročně a přifařené obce mu k tomu dobrovolně přispívaly 60 zlatými. V době, kdy byl podučitelem Antonín Benedikt Breycha - od roku 1870 - začal služné vyplácet berní úřad a podučitel si polepšil na 280 zl. ročně. 

 

Pomůcky každého učitele triviální školy

V časopise Beseda učitelská: týdenník pro učitele a přátele školství národního byl 4. října 1888 (str. 542–543) zveřejněn opis pokynů pro učitele triviálních škol vydaný Alešem Vincencem Pařízkem roku 1797 pod názvem "O pravém způsobu cvičení mládeže ve školách českých, učitelům školním k užitku". Ve spisu byl mimo jiné uveden přehled knih a pomůcek, kterými měl učitel triviální školy disponovat. Protože se mnohými z nich budeme také u chválenické triviální školy podrobněji zabývat, přehledně si je zde nejprve uvedeme:

 

Kniha konškripcí Do této knihy si učitel zapisoval všechny školou povinné děti z farní osady ve věku od šesti do dvanácti let. Tuto knihu musel učitel předložit při každé úřední vizitaci. V knize byla napsána jména a věk dětí, jména a povolání a také, zda jednotlivé děti do školy skitečně chodí.
Školní matrika Do této knihy si učitel zaznamenával děti, které do školy skutečně chodily, zapisoval si jejich píli a docházku a jaký měly prospěch v triviálních předmětech.
Historický protokol aneb Journal Kronika školy, do které měl učitel zaznamenávat významné události a příběhy.
Patentní kniha Do této knihy učitel zapisoval všechna školní nařízení, aby do ní mohl pak kdykoliv nahlédnout a poučit se během své praxe.
Měsíční (pololetní) katalog Do tohoto katalogu měl učitel zaznamenávat každý den, který žák přišel pozdě nebo dokonce školu vynechal.
Kázní tabulka Sem učitel denně zaznamenával mravné a nevhodné chování svých žáků.
Kniha cti a kniha hanby Do Knihy cti (také zvané Bílá) byla zapisována jména nejpilnějších a nejmravnějších žáků. Naopak do Knihy hanby (také zvané Černá) byly zapisováni "všichni zlí a nešlechetní žáci" nebo žáci, kteří se jakkoliv provinili.
Slabikovací tabulka Měla být spolu se školním řádemškolním rozvrhem zavěšena ve třídě na velké tabuli nebo zasklená na zdi.

 

O používání některých pomůcek se nám v archivních pramenech chválenické školy nemáme žádné zprávy. Ve Státním okresním archivu Plzeň-jih se sídlem v Blovicích (fond Základní škola Chválenice) se nicméně dochovaly matriky, pololetní katalogy, zápisy ze zkoušek a vizitací, patentní kniha a kniha cti.

 

Nejstarší známá školní budova ve Chválenicích

V 70. a 80. letech 18. století se chválenická škola nacházela na místě usedlosti č. p. 25, v sousedství dnešní pošty. Škola je pod číslem 25 uvedena již v přehledu josefinského katastru, v hlavní knize obecního přiznání z r. 1785. Zatímco dnes je toto stavení zděné, ještě v polovině 19. století byla chalupa roubená. Je možné, že šlo o stejnou stavbu, která je uvedena již v urbáři z roku 1717. Tato školní budova stála také u kostela a byla ze dřeva.

Popis skromného vnitřního vybavení školní budovy se nám zachoval díky pečlivosti faráře Václava Antonína Schöttnera, který během svého působení ve Chválenicích (1772–1779) provedl pokus o inventarizaci farního majetku. V učebně bylo celkem pět lavic, uspořádaných kolem stěn a kamen, jedna dlouhá tabule a obraz sv. Marie Magdaleny. Tento obraz nebyl ve třídě náhodou – sv. Máří Magdalena byla mimo jiné patronkou všech žáků,  studentů a kajícníků.

 

sv. Marie Magdalena

Svatá Máří Magdalena – patronka žáků, studentů a kajícníků

 

K inventáři školy patřil také malý rozbitý pozitiv a několik hudebních nástrojů pro chrámový sbor – 4 trumpety, 2 trubky, 1 basa, 2 housle, 1 viola, 1 pár bubnů. Pozitiv – malé varhany – pocházely nejspíš ještě ze starého chválenického kostela a protože byly nepoužitelné, zůstaly odložené v kostele u křtitelnice. Stav školní budovy nebyl pravděpodobně příliš dobrý. V roce 1776 farář Václav Antonín Schöttner pořídil na své vlastní náklady pro školu nové dveře. Ve škole nebyla jen učebna. Bydlel zde také kantor Josef Šmolík s rodinou.

Osvícenské reformy způsobily příliv žáků do lavic a stará budova chválenické školy přestala vyhovovat. 16. října 1788 proto ve Šťáhlavech proběhla dražba hospodářství. Z jejího výtěžku měla být postavena nová budova farní školy. Chalupu koupil chválenický učitel, který nabídl nejvyšší částku – 160 zlatých. Peníze od Josefa Šmolíka byly odvedeny do kostelní kasy. Stará škola se stala běžnou podružskou chalupou, zatíženou povinnostmi vůči obci a vrchnosti. Vedle podružské roboty museli obyvatelé chalupy odvádět obci ročně 30 krejcarů a do vrchnostenského důchodu dalších 14 krejcarů (7 krejcarůna sv. Jiří a 7 krejcarů na sv. Havla). Dá se předpokládat, že samotný Josef Šmolík byl jako učitel robotních povinností zproštěn.

 

šmolík

V lednu 1779 se manželům Šmolíkovým narodila ve škole č. p. 25 dcera Kateřina

 

Poté, co byla postavena provizorní školní budova, prodal učitel Josef Šmolík starou školní budovu 1. května 1796 se všemi podružskými povinnostmi za 250 zlatých Janu Říhovi. Ten chalupu v roce 1805 předal své­mu zeťovi Vojtěchu Šebkovi a dceři Lidmile. Roku 1856 hospodářství koupil Jan Chmelík. Ve dvacátých a třicátých letech 19. století v domku, patřícímu rodině Šebkových, žily také rodiny krejčího Václava Sedláka, zedníka Josefa Šimka a jeho tovaryše Martina Soboty či podruhů Jana Hraběte a Josefa Rance. V roce 1860 koupil chalupu č. p. 25 od Jana Chmelíka žid Izák Winternitz, od roku 1865 spolumajitel plzeňské firmy na střižní zboží Löwy & Winternitz. Po Winternitzově smrti v roce 1869 dům zdědila Žofie Rechtová. Ta se provdala za chválenického mýtného Karla Rechta z č. p. 42 a dům prodala roku 1877 Františku Smolkovi.

 

Provizorní školní budova u hřbitovní zdi

Ještě před tím než učitel Josef Šmolík prodal v roce 1796 svou chalupu č. p. 25, byla ve Chválenicích postavena nová, provizorní budova farní školy. Toto stavení získalo stejné popisné číslo jako využívá dnešní chválenická škola - 31. 

Ve chválenické obecní kronice se dochoval popis této provizorní školní budovy. Nacházela se u jižní hřbitovní zdi při kostele, pod křížem směrem k silnici, a hřbitovní zeď bývala zároveň její zadní zdí. Krov školní budovy spočíval na této zdi. V místech, odkud vystupuje do silnice polokruhová část hřbitovní zdi, stávala malá stodůlka. Výklenek na sochu, který vidíme při pohledu od silnice nalevo od polokruhové zdi, se nacházel v perně této stodůlky. Perna bývala přepažená část stodoly, ve které se skladovalo nevymlácené obilí. Školní budova byla přízemní stavbou. Na jedné straně se nacházela žákovna a na druhé kuchyně a světnice pro učitele. Není jisté, zda budova byla zděná, nebo roubená.

Provizorní stavení bylo patrně velmi chatrné a kazilo výhled od hlavní silnice na majestátný kostel sv. Martina. Chválenický osobní děkan Filip Frank dlouhodobě usiloval u šťáhlavského patronátního úřadu o zboření nevzhledné budovy. Tento požadavek se nakonec stal i podmínkou pro jeho souhlas s poskytnutím části farní zahrady pro stavbu dnešní školní budovy. V roce 1829, po dokončení a otevření nové prostorné školy byla také provizorní stavba k velké děkanově radosti stržena a otevřela pěkný výhled na kostel od silnice.

 

Prohlídka provizorní školní budovy 3. června 1794

Ve Státním okresním archivu Plzeň-jih  se sídlem v Blovicích (ve fondu Základní škola Chválenice) se dochoval vzácný dokument z 3. června 1794. Chválenickou školu tehdy navštívil komisař plzeňského krajského úřadu Franz Edelken a sepsal o návštěvě čtyřstránkový protokol. Ke stavu školy se vyjádřil následujícím způsobem:

„Školní budova ve Chválenicích je nově a podle předpisů vystavěná, jen na jedné straně trochu vlhká. Spotřeba dřeva je deset sáhů, z čehož vrchnost milostivě dodává tři fůry sáhového dříví, zbytek připadá na obec a podílí se také ves Chouzovy na hradišťském panství. V Žákavě se mají dělat lavice, které si ale objednává obec. Tyto tři obce, tak jak jsou k této škole přiděleny, upřímně pamatují na to, aby něčím přispěly k jejímu rozvoji.“ (z němčiny přeložil Mgr. Vladimír Červenka).

Chválenický učitel je v protokolu označen jako katecheta. Jak uvádí komisař Edelken, díky zápalu učitele žáci dobře prospívají nejen v počtech, psaní a čtení, ale také v otázkách víry. Na učitele nebyly žádné stížnosti a ani duchovní správce farnosti si nebyl vědom žádných problémů. V závěru protokolu bylo pouze doporučeno, aby opakovací hodiny byly co nejzevrubnější a aby byly do výuky zařazeny také předení a trocha pletení.

Jak podobná návštěva krajského komisaře na farní škole probíhala? Z Chválenic se nám bohužel žádná dobová vzpomínka nedochovala. Máme však k dispozici pamětní knihu triviální školy vsi Vřeskovice u Přeštic (24 km od Chválenic), která několik takových vizitací popisuje. Přestože vřeskovická triviálka patřila k jinému panství (Červené Poříčí) a  do jiného kraje (Klatovského), není důvod pochybovat o tom, že ve Chválenicích probíhaly tyto návštěvy podobně. 

V roce 1797 přikazoval komisař ve vřeskovické škole dětem, aby pilně chodily do školy a aby si objednaly knihy ke čtení. Poté navštívil vrchnostenskou kancelář a nařídil zde, aby byly děti donuceny chodit do školy, rodiče aby platili školné a aby bylo do školy řádně dováženo dřevo k vytápění. Roku 1800 zkoumal krajský komisař při návštěvě školy "fleisskatalogy" a v roce 1803 poslouchal, jak děti čtou. Při té příležitosti slíbil opatřit knihy pro chudé děti.

 

Návštěvnost farní školy

Vraťme se do Chválenic. Protokol z návštěvy komisaře Franze Edelkena v roce 1794 nám umožňuje blíže poznat počet dětí ve chválenické farnosti a jejich docházku do farní triviální školy. Do Chválenic byly přiškoleny děti ze dvou panství – šťáhlavsko-nebílovského (obce Chválenice, Losiná, Olešná, Milínov, Nebílovský Borek, Nezbavětice, Nezvěstice, Šťáhlavice, Žákavá a Želčany) a hradišťského (obce Chouzovy a Vlčtejn). Ne všechny děti, které ve farnosti dosáhly školního věku (6 let), farní školu navštěvovaly. Pomineme-li nepravidelnou docházku jednotlivých žáků (děti chodily především v zimě, v jarních měsících již méně), existoval ještě jeden důvod. Svou soukromou školu s vlastním učitelem měla ve farnosti obec Žákava. Sem docházeli vedle místních dětí také žáci z Milínova a Nezvěstic. Žáci ze Šťáhlavic navíc ještě před přifařením obce k nové šťáhlavské farnosti (roku 1812) docházely do filiální školy ve Šťáhlavech, patřících k farnosti plzenecké. Všechny cesty vedoucí do škol ve Chválenicích a v Žákavě jsou v protokolu označeny jako dobré. Nejkratší cesta vedla z Nezvěstic do soukromé školy v Žákavě (1/4 hodiny) a nejdelší cestu musely absolvovat děti z Losiné do farní školy ve Chválenicích (1 hodinu). Bližší informace představuje následující tabulka:

 

VES ŠKOLA PANSTVÍ CESTA

POTENCIÁL

ŽÁKŮ

CHUDÍ PŘÍTOMNÍ
        Hoši Dívky Hoši Dívky Hoši Dívky
Chouzovy Chválenice Hradiště 1/2 h. 5 6 2 1 1 4
Chválenice Chválenice Šťáhlavy - 20 10 3 3 16 9
Losiná Chválenice Šťáhlavy 1 hod. 14 10 4 2 3 8
Milínov Žákava Šťáhlavy 1/2 h. 19 12 3 2 10 5
Neb. Borek Chválenice Šťáhlavy 1/2 h. 8 2 1 1 7 4
Nezbavětice Chválenice Šťáhlavy 1/2 h. 7 8 1 1 8 10
Nezvěstice Žákava Šťáhlavy 1/4 h. 10 9 2 1 3 7
Olešná Chválenice Šťáhlavy 1/2 h. 6 4 1 0 6 3
Šťáhlavice Šťáhlavy Šťáhlavy - 19 13 3 2 - -
Vlčtejn Chválenice Hradiště 3/4 h. 8 6 2 1 2 1
Žákava Žákava Šťáhlavy - 27 21 3 2 22 18
Želčany Chválenice Šťáhlavy 1/2 h. 5 5 1 1 5 6

 

O téměř sto let později bylo provedeno přesnější měření vzdálenosti, kterou musely děti z Losiné ujít při cestě do školy ve Chválenicích. V nejstarší kronice losinské obecné školy se uvádí, že vzdálenost, měřená od středu vsi Losiné ke chválenické škole, činila 2100 sáhů rakouské míry neboli 4106m. Děti musely ujít 5750 kroků a cesta jim trvala hodinu a čtvrt. Pojem "dobrá cesta" vyjadřoval chozemí po obecní a erární silnici, s každodenním překonáváním návrší na Skalkách. V zimním období byla cesta plná závějí a na Skalkách se děti musely potýkat s ostrým a ledovým větrem.

Popis soukromé obecní jednotřídky v Žákavě se dochoval v nejstarší kronice žákavské školy. Nacházela se proti filiálnímu kostelu sv. Vavřince. v domě č. p. 49. Od počátku 19. století zde do roku 1844 postupně nastoupili jako učitelé p. Cink, p. Čech, p. Nesnídal z Hořehled, Vojtěch Vojáček (učil 36 1/2 roku do r. 1844) a Petr Köhsl (učil do zřízení obecné školy v 70. letech 19. století).

Děti z Milínova chodily do žákavské jednotřídky po okresní silnici. Jak uvádí nejstarší milínovská školní kronika, nejkratší cesta vedla lesem přes vrch Sváreč a měřila 3765 m. Byla tedy jen o něco málo kratší než cesta z Losiné do Chválenic. Cesta lesem ale byla pro děti nebezpečná, a proto je rodiče raději posílali po silnici.

Vlčtejn byl přiškolen do Chválenic do roku 1871, kdy byl přiškolen do Seče. Do Seče již tradičně chodily děti ze sousední osady Chlumánky.

 

Jak dostat děti do školy?

Nad touto otázkou si lámali hlavu učitelé, faráři, panští úředníci i pověření komisaři z krajských úřadů. Přestože si měl učitel v každé triviální škole vést kroniku (Historický protokol, Journal), ve Chválenicích se nám podobná kniha, do které by zaznamenával své autentické starosti a pocity, nedochovala. Máme však opět k dispozici pamětní knihu triviální školy ve Vřeskovicích u Přeštic, která velmi podrobně mapuje poměry během let 1796–1805.

Ze zmíněné pamětní knihy se dozvídáme, že v rámci panství dohlížel na školu zaměstnanec patronátního úřadu (kanceláře), pověřený funkcí direktora. Vrchnostenským direktorům byl nadřízený komisař krajského úřadu. Oba úředníci pomáhali místnímu učiteli v záležitostech, které byly nad jeho síly – dostat co nejvíce školou povinných dětí do lavic a zároveň zajistit učiteli plat od jejich rodičů. Rodiče všech dětí přslušného věku totiž byli povinni odvádět učiteli tzv. školní plat, mnozí z nich nejenže neposílali děti do školy, ale navíc dlužili učiteli plat za více než tři roky. V některém měsíci (prosinec 1795) nedostal učitel dokonce žádný plat. 

V září, na začátku každého školního roku, vyzval farář v kostele z kazatelny rodiče, aby poslali své děti do školy. Tuto výzvu zpravidla zopakoval během stejného měsíce ještě jednou, protože v domácnostech a na hospodářstvích byly v plném proudu práce, které bylo třeba dokončit a mnoho dětí se proto ve škole nesešlo. Situace se zlepšila s příchodem měsíce listopadu, kdy se školní lavice konečně zaplnily. V roce 1800 však musel vřeskovický farář ještě na sv. Martina z kazatelny vyzývat rodiče, aby poslali děti do školy a zaplatili školné. Také v zimním období zůstávaly děti ze vzdálenějších vsí čas od času doma. Tentokrát bylo na vině špatné počasí, mrazy a vánice. Významnou krizi ve školní docházce představovaly velikonoční svátky, po kterých se znovu na hospodářstvích rozeběhly polní a domácí práce a děti opět přestávaly chodit do školy. Jak si poznamenal roku 1803 vřeskovický učitel, některé děti doma zahálely, přestože nijak rodičům nepomáhaly.

Jaké byly sankce, pokud rodiče neplatili školné a neposílali děti do školy? Pokud jde o placení školního platu, hrozilo rodičům za jeho neuhrazení, že budou předvoláni do kanceláře patronátního úřadu, kde jim bude vystavena pokuta. Také 5. prosince 1800 byli do kanceláře červenopoříčského patronátního úřadu povoláni rodiče všech dětí, které nechodily do školy. Rodiče ze vzdálenějších vsí žádali, aby směli posílat děti do školy jen v příznivějších měsících, přičemž byli ochotni platit školné po celý rok.

Příkladem rodiče, který neposílal několik let do vřeskovické školy své děti, byl mlynář ze vsi Jíno (vzdálené dnes po silnici od Vřeskovic 4,5 km), Kryštof Šrámek. Jeho výmluvy se v průběhu let měnily. Zpočátku tvrdil, že má pro děti svého vlastního učitele, starého písaře a bývalého mlynáře, a nemusí tedy děti do školy posílat. Později tvrdil, že do školy vede špatná cesta a přes řeku Úhlavu že v Jíně chybí most. Případ šetřili jak patronátní úřad, tak komisař krajského úřadu, který díky Šrámkovu případu trávil na červenopoříčském panství poměrně hodně času. Díky šetření krajského úřadu víme, že děti z Jína měly možnost dostat se do Vřeskovic úvozovou cestou za 1 1/4 hodiny a v případě, že by byl zprovozněn most přes Úhlavu, zkrátila by se doba docházky na 3/4 hodiny. Bylo zjištěno, že děti mlynáře Šrámka nedocházejí ani do dalších škol v okolí – do Švihova nebo Kbela. Na základě šetření byl mlynář nařízením Krajského úřadu v Klatovech poslán na tři dny do arestu.

V roce 1797 si osobně krajský komisař ve Vřeskovicích prohlédl šestileté děti a určil, které mají nastoupit do školy ihned a které jsou slabší a nastoupí až na jaře.

 

třída

Věrný obrázek třídy v triviální škole.  (Zdroj: Toulky českou minulostí 5, Praha 1996)

 

Spor chválenického učitele s rodičem žáka

Někteří rodiče odmítali platit školné a posílat děti do školy s odůvodněním, že je kantor nedokáže nic naučit. O podobném sporu víme také ve chválenické farní škole. 20. června 1822 napsal chválenický učitel Matěj Brejcha šťáhlavskému vrchnostenskému úřadu rozzlobený dopis týkající se slabého prospěchu a docházky žáka Vojtěcha Kuneše z Nebílovského Borku. Text z němčiny přeložil Mgr. Vladimír Červenka:

Slavný vrchní úřade, podepsanému je dobře známo, že Jan Kuneš, kovář z Borku si 15. tohoto měsíce při úředním dnu v kanceláři slavného vrchnostenského vrchního úřadu v přítomnosti všech pánů úředníků, rychtářů a mnoha dalších dovolil mě, níže psaného, kárat a hubovat kvůli špatnému vyučování jeho syna. Abych dokázal, že ten opovážlivý člověk lže, a ospravedlnil se před Vaším slavným vrchním úřadem, předkládám výpis jeho celkově přerušované školní docházky z „výkazu píle“, z čehož lze snadno usoudit, nakolik se člověk při vyučování potká s takovým žákem, který beztoho nemá žádné zvláštní schopnosti, výuka ho nebaví, a který navštěvuje školu tak řídce.

Jelikož ale podepsanému záleží především na cti (dobrém jménu), neboť čest (dobré jméno) je jediným mým majetkem, žádá uvedený zcela poslušně, aby Váš slavný vrchní úřad ráčil dotčeného Jana Kuneše nejen přimět k úplnému zaplacení školného a pokuty, ale nechal jej jako usvědčeného lháře a nactiutrhače veřejně potrestat a tím zjednat podepsanému náležité a přiměřené zadostiučinění. Vašemu slavnému vrchnímu úřadu nejponíženěji poddaný Matěj Brejcha, učitel.

 

výkaz Kuneš

Výkaz docházky a prospěchu žáka Vojtěcha Kuneše z let 1818–1822 (Zdroj: SOkA Plzeň-jih se sídlem v Blovicích, fond ZŠ Chválenice)

 

Výuka ve chválenické triviální škole

Opět se vrátíme do Chválenic. Zdejší farní škola byla triviální dvoutřídkou. Neznamenalo to, že by děti jeden rok navštěvovaly první třídu a další rok skončily školní docházku absolvováním druhé třídy. Jako příklad školního vzdělání nám může sloužit případ žáka Františka Němce, pozdějšího hudebního virtuoza a skladatele, profesora pražské konzervatoře a ředitele Ruské hudební společnosti v ruském Charkově. František Němec nastoupil do farní školy ve Chválenicích po dovršení pátého roku svého věku, 6. září 1830. Druhou třídu navštěvoval po zvládnutí učiva první třídy, od 25. května 1832 do konce listopadu 1836. V prosinci 1836, když mu bylo jedenáct a půl roku, přešel na hlavní školu do Plzně.

Školní rok začínal ve Chválenicích tzv. zimním kurzem, který trval sedm měsíců – od září do března. Právě tento kurs navštěvovali žíci ve větším počtu a pravidelněji. Letní kurs trval pouze čtyři měsíce, od dubna do července. Docházka byla významnou součástí hodnocení žáka. Měla tři stupně – pilná, jednou tak a jindy onak, téměř vůbec. Také u zmíněného Františka Němce lze v průběhu docházky vysledovat, že v červnu a červenci navštěvoval školu mnohem méně než v ostatních měsících. V srpnu se na farní škole neučilo.

Výuka typická pro počátek 19. století by dnešní děti téměř jistě nebavila. Učitel podle článků z učebnic sestavoval tabulky, z nichž se pak děti učily nazpaměť jednotlivé věty i delší texty. Tabulkový zápis neobsahoval nic víc než začáteční písmena slov z příslušné pasáže učebnice, takže představoval primitivní mnemotechnickou pomůcku pro učení založené na drilu. Toto učení se mnohdy neobešlo bez rákosky a klečení na hrachu. Víme, že fyzické tresty používal, byť s krajním odporem, také západočeský krajan Jan Jakub Ryba.

 

němec docházka

Docházka žáka Františka Němce v zimním kurzu 1832 (Zdroj: SOkA Plzeň-jih se sídlem v Blovicích, fond ZŠ Chválenice)

 

Opětování neboli Wiederholungsunterricht

Vedle běžného vyučování v pracovních dnech existovalo při chválenické triviální škole navíc tzv. opětování neboli Wiederholungsunterricht. Šlo o nedělní vyučování pro děti, které již vyrostly z věku pro docházku do řádné školy. Tato mládež ve věku 12–20 let se učila nejen číst, psát a počítat, ale také si osvojovala základy praktických dovedností. (Klaus Peter Arnold: Geschichte und Geographie von Amaliendorf-Aalfang, sv. 2, epubli, 3. 4. 2014).

pamětní knihy vřeskovické triviální školy víme, že k návštěvě opětování vyzýval opět z kazatelny tamní farář. V prosinci každoročně nabádal k docházce mládence ve věku 12–20 let, v lednu pak dospívající dívky. Plat za opětování byl pro učitele dalším důležitým zdrojem příjmu, který vybíral buď přímo on sám nebo příslušný rychtář. Problém byl, že docházka na opětování nebyla příliš valná.

O tom, kolik dětí ve chválenické farnosti bylo způsobilých pravidelné školní docházky, kolik jich ve skutečnosti školu navštěvovalo a kolik žáků docházelo do tzv. opětování, ukazuje následující tabulka:

 

KALENDÁŘNÍ ROK ŽÁCI DENNÍ VÝUKY ŽÁCI TZV. OPĚTOVÁNÍ
  Potenciál Chodící Potenciál Chodící
1826 210 166 68 36
1827 215 140 71 36
1828 230 150 60 31
1830 219 149 109 33
1831 200 160 102 40

 

 

Učebnice a péče o chudé žáky

Děti si učebnice kupovaly. Jak je ale patrné z tabulky o návštěvnosti školy, chodily do chválenické dvoutřídky také chudé děti, které na učebnice neměly. Těm je opatřoval buď farář anebo patron farnosti, vrchnost. Patron navíc poskytoval chudým dětem a sirotkům z panského důchodu prostředky na obživu (v podobě peněz a obilí) a také ošacení. O této praxi svědčí například zápis v kronice triviální školy v Myslívě na Klatovsku. Jiná dochovaná školní kronika, psaná učitelem ve Vřeskovicích u Přeštic, však ukazuje, že vrchnost dodávala knihy pro chudé děti nepravidelně. Zatímco v roce 1800 vřeskovická triviální škola několik knih obdržela, o rok dříve si učitel posteskl, že výkaz chybějících knih odeslal, ale žádné knihy nepřišly.

Žáci v první třídě chválenické triviální školy měli k dispozici tzv. ABC-Täfelein (tabulku s abecedou, zvanou česky "písemná tabulka" nebo také "ABC-tabulka"), Namenbüchlein (slabikář), malý katechismusevangelium. Žáci ve druhé třídě se učili podle čítanek (Lesebuch für Landeschulen), velkého katechismu, evangeliípočetnic (Regel Detri, Vier Species, Regel Quinque). Zmíněný Namenbüchlein pro první třídy obsahoval vedle abecedy a slabik také krátké texty náboženského charakteru, básničky, krátké povídky, rukopisný text a římské a arabské číslice.

Knih pro chudé děti byl ve škole pravidelný nedostatek. Například v roce 1820 měla škola pro žáky první třídy k dispozici pouze jeden slabikář Namenbüchlein, dva opotřebované malé katechismy a dvě evangelia. Chyběly dvě tabulky ABC-Täfelein, jeden slabikář Namenbüchlein, jeden malý katechismusdvě čítanky. Situace se v tomto směru měnila. V roce 1826 chybělo deset tabulek ABC-Täfelein a osm slabikářů Namenbüchlein, zatímco v roce 1831 škola postrádala čtyři tabulky, šest slabikářů, dvě čítanky a tři knihy o biblických dějinách z roku 1828.

 

Slabikář Namenbüchlein pro 1. třídu triviální školy (Zdroj: Národní knihovna ČR, Google Books)

 

 

Fenomén jménem Písemné tabulky

Z předchozích vyučovacích pomůcek si zaslouží pozornost především ABC-tabulky (ABC Täfelein, Písemné tabulky). Významu těchto pomůcek se před časem věnovalo Školní muzeum v hornorakouském Bad Leonfeldenu , a to na výstavě věnované modernizaci a reformám za císařovny Marie Terezie. Výstava se nazývala Modernisierung und Reformen a konala se od 15. 3. do 29. 11. 2017.

 

niederweiden

Exponát výstavy v Niederweidenu – Písemná tabulka

 

Zaměstnankyně muzea v Bad Leonfeldenu paní Dana Ployer, původem Češka, vysvětlila pro chválenické obecní stránky, jak byly Písemné tabulky využívány:

"ABC-tabulky existovaly už dříve, ještě před Marií Terezií, a prišly do Rakouska z Anglie. Užívaly se k výuce čtení. Na dřevěné tabulce bylo připevněno 10 listů abecedy, které se postupně podle úspěchu žáka odstraňovaly tak dlouho, až se žák naučil všechna písmena číst. Pak teprve přišla na řadu učebnice. Někteří žáci zvládli, nebo také nezvládli, jenom těchto 10 listů. To byli ti málo inteligentni. Ostatní se jim pak posmívali, že mají ještě "prkno před očima". Toto pořekadlo zůstalo až do dnes a užívá se u lidí, kteří jsou duševně těžkopádní. Něco jako v čestině: "To je dřevo!" Asi to bude souviset také s těmito dřevenými tabulkami..."

 

tabulka

Detailní pohled na Písemnou tabulku

 

 

V sousedním Horním Rakousku je v souvislosti s Písemné tabulkami doložena ještě jedna tradice – děti dostávaly při návstupu do 1. třídy perník (Lebkuchen) v podobě Písemné tabulky, aby jim konzumace tradičního dárku pomohla při jejich studijních výsledcích. Zatímco Písemné tabulky máme ve Chválenicích doloženy, perník při nástupu dítěte do školy nikoliv.

 

zvyk

Zvyk, o kterém nemáme ve Chválenicích doklad – při nástupu do 1. třídy dostávaly v některých oblastech mocnářství děti na památku pěrník v podobě Písemné tabulky. (Snímky jsou převzaty od Schulmuseum in Bad Leonfelden, Oberösterreich.)

 

 

Veřejné zkoušky žáků

V průběhu tzv. letního kurzu probíhaly veřejné výroční zkoušky žáků prvních a druhých tříd – tzv. prýfungy. Konaly se většinou koncem měsíce dubna nebo počátkem měsíce května a průběh byl podobný. Ve Státním okresním archivu Plzeň-jih se sídlem v Blovicích (fond Základní škola Chválenice) se nám dochovaly výkazy zkoušek z doby, kdy byl chválenickým učitelem Matěj Brejcha (po roce 1810).

Zkoušky začínaly společnou modlitbou, vzýváním Ducha Svatého a písní k Duchu Svatému. Jedna z malých žaček přivítala učitele, faráře a případnou honoraci.  Následoval krátký proslov.

Děti v první třídě byly zkoušeny ze znalosti písma, slabikování a čtení textu včetně rukopisného. Texty četly ze slabikáře Namenbüchleinmalého katechismu (který byl také součástí slabikáře), přičemž v nich zároveň vyhledávaly probíranou gramatickou látku. Občas již v první třídě byly děti zkoušeny ze čtení v prvním díle čítanky a z počítání. Zkoušelo se počítání „z hlavy a s ciframi“.

Žáci druhé třídy byli zkoušeni ze čtení v českém jazyce (texty z velkého katechismu, prvního a druhého dílu čítanky), z „umění početního z hlavy a s ciframi“, psaní diktátu („psaní do péra povídaného“), krasopisu („dobropísebnosti“) nebo ze psaní křídou na tabuli. V počtech byly ve druhé třídě zkoušeny základní početní operace – sčítání (adition), odčítání (subtraction), násobení (multiplication) a dělení (division).

Na konci zkoušek přečetl učitel „zkouškospisy“, pochválil dobré žáky a pokáral nepřipravené žáky. Na závěr opět přednesla jedna z nejmenších žákyní poděkování učiteli, následovala modlitba a píseň.

Bývalý ředitel blovického muzea František Raušar se v roce 1927 věnoval odměnám pro pilné žáky při závěrečných zkouškách (časopis Plzeňsko, článek Kniha cti, tak zvaná bílá kniha, str. 50):

"Velice ceněny byly odměny, kterých se dítkám dostávalo o zkouškách při tzv. visitacích. Den zkoušky byl slavnostním dnem celé osady. Zkouška konala se ze všech předmětů ve škole, čistě vymyté a vysmýčené, za přítomnosti hodnostářů, úřednictva, rodičů, někdy i patrona. Před zkouškou se psaly »předpisy« na čtvrtkách papíru. Tato mechanická, ducha­morná práce trvala několik dnů a vyžádala si mnoho papíru, než se podařilo žáku odevzdati bezvadné provedení. Předpisy se sestavily dle tříd neb oddělení, jakosti písma, daly se brožovati a při zkoušce se předložily. Po zkoušce roz­dávaly se odměny: obrázky a „piletky“. Pama­tuji se, že za biskupa Jirsíka, slavné paměti, se rozdávaly poučné a zábavné spisky."

 

zkouška ze čtení

Zkouška ze čtení v triviální škole  (Zdroj: Toulky českou minulostí 5, Praha 1996)

 

Také pamětní kniha vřeskovické triviální školy svědčí o tom, že závěrečné veřejné zkoušky byly nejen pro žáky, ale i pro samotné učitele velmi významným a slavnostním okamžikem. V ideálním případě se ve škole při zkouškách sešli vedle učitele a faráře také rychtáři jednotlivých přifařených vsí a direktor z patronátního úřadu. Bohužel, ze zápisů v pamětní knize se zdá, že podobné složení honorace bylo vzácné a často se stávalo, že vedle učitele a faráře nebyl přítomen nikdo další. 

V případě, že se dostavil zástupce patronátního úřadu, byly nejpilnější vřeskovické děti obdarovány penězi. V roce 1801 například direktor z Červeného Poříčí mezi děti rozdělil třiatřicet peněz, roku 1797 rozdal dvě zlatky a dvanáct dětí podělil deseti krejcary. V témže roce navíc objednal pro učitele, rychtáře a děti v hospodě jedno vědro piva.

 

písanka

Ukázka cvičení písma ve chválenické farní škole (Zdroj: SOkA Plzeň-jih se sídlem v Blovicích, fond ZŠ Chválenice)

 

 

Položení základního kamene k dnešní budově školy

Jak se dozvídáme listu Aleše Vincence Pařízka Der Schulfreund Böhmens: Eine Quartalschrift für den gesammten Volksschulstand in Böhmen. Fünften Bandes erstes –viertes Heft (str. 10) z roku 1821, šťáhlavský hrabě Kristián Valdštejn vydal rozkaz k postavení nové, prostorné chválenické školy v roce 1819. Chválenice se tak po Šťáhlavech staly druhou obcí jeho panství, kde měla nová škola vzniknout.

29. května 1827 proběhla ve Chválenicích velká slavnost, při které byl položen základní kámen k dnešní školní budově u hlavní silnice. Cestu, po které byl na voze vezen základní kámen, zdobila alej z břízek. Na návsi vítali kámen školáci, stojící v řadě u silnice a držící květiny. Vyhrávala muzika s trubkami a tympány. Hraběnka Marie Valdštejnová - Vartenberková, roz. Thunová položila základní kámen "do rohu vedle vjezdu do farního dvora"

Po uvítání a položení kamene připravili chválenický děkan Filip Frank spolu s vrchním správcem šťáhlavského velkostatku skleněné pouzdro, v němž byla vložena pamětní listina s papírovými penězi a stříbrnými a měděnými mincemi. Pouzdro pak umístil do dutiny v základním kamenu šestiletý syn manželů Marie a Kristiána Valdštejnových Arnošt (1821 - 1904). Základní kámen byl zasypán a děkan Frank pronesl nakonec řeč, v níž jménem svým i jménem osadníků poděkoval hraběcímu páru za podporu při výstavbě nové školy.

 

pamětní list

Text z pamětního listu vloženého ve skleněné schránce do základního kamene - jde o opis z farní kroniky, protože základní kámen dosud nebyl objeven.

 

K výstavbě školní budovy bylo uvolněno celkem 81 čtverečních sáhů (cca 292 m2) z farské zahrady a bylo nutné odkoupit i část sousední zahrady náležející Matěji Přibíkovi. Majitel obdržel jako náhradu stavební parcelu v hořejší části obce, kde stojí domek č. p. 46. Na konci roku 1827 byla již nová stavba pod střechou, ale teprve 13. listopadu 1829 byla zcela dostavěná a vysvěcená. Šlo o první stavbu, která byla od počátku přiryta taškami.

 

nováškola

Dnešní podoba školní budovy z let 1827 - 1829

 

O patronovi nové chválenické školy

Krístián hrabě Waldstein byl prasynovcem posledního majitele šťáhlavsko-nebílovského panství z rodu Černínů, bezdětného Vojtěcha, a majitelem panství se stal po Vojtěchově smrti v roce 1816. Oblíbeným Kristiánovým sídlem byl zámek Kozel u Šťáhlav. Předek Kristiána Waldsteina byl o dvě stě let dříve strýcem známého vojevůdce Albrechta z Valdštejna, vévody Frýdlantského.

kristián

Kristián hrabě Waldstein (zdroj: Österreichische Nationalbibliothek, Porträtsammlung)

 

Podle pamětníků, mezi které patřil například zahradník zámku Kozel F. X. Franc, choval Waldstein na Kozlu starou rukopisnou kroniku obce Šťáhlavy, městečka Starého Plzence, a dokonce i hradů Plzeň (na Hůrce), Radyně a Lopaty. Podle zpráv pamětníků, zaznamenaných roku 1928 Jaroslavem Schieblem v časopise Plzeňsko - List pro vlastivědu západních Čech (číslo 5, str. 98) velké množství starých pověstí z poříčí Úslavy, zapsaných přesně podle výprávění starých pamětníků. Kroniky se na zámku Kozel nacházely ještě v polovině 19. století. Poté, co je Kristián Walstein odvezl, pravděpodobně do Prahy, zůstávají nezvěstné.

 

Kniha cti chválenické farní školy

Zajímavým dokumentem, který se dochoval ve Státním okresním archivu Plzeň-jih se sídlem v Blovicích (fond Základní škola Chválenice) je Kniha cti chválenické farní školy. Jde o sešit se zápisy jmen žáků, kteří si pro svou vytrvalou píli a mravné chování zasloužili pochvalu učitele. Dochovaná Kniha cti byla ve Chválenicích vedena v letech 1846–1849. za učitele Josefa Brejchy. Vedle jmen žáků můžeme v knize sledovat také vývoj českého pravopisu a rukopisu v polovině 19. století.

Jak již bylo na jiném místě pojednání o chválenické triviální škole uvedeno, byla Kniha cti opakem Knihy hanby neboli Černé knihy. Knize cti se říkalo také Bílá kniha neboli Zlatá kniha. Zatímco černá kniha měla tmavé desky z hrubého papíru, kniha cti mívala desky z tuhého bílého papíru, případně se zlatou ořízkou. Jaké desky mívala chválenická kniha cti nevíme, protože dnes má novější, červený obal.

O praxi spojené s vyznamenáváním žáků se zmiňuje bývalý ředitel blovického muzea František Raušar v časopise Plzeňsko (článek Knih cti, tak zvaná bílá kniha, str. 50) z roku 1927:

"Za pilnost nebo mravné chování posazen byl žák do první nebo poslední lavice dle toho, která z nich byla volena pro vyznamenané, na kraj, byl mu svěřen dozor před vyučováním, mezi po­lednem, za nepřítomnosti učitele vůbec, po cestě ze školy a do školy, svěřovány mu různé služ­bičky školní i osobní. Na vše to dospělí rádi vzpomínají, se zjevným potěšením o tom vypravují, a tak někdy octne se ve škole i celá společ­nost, jejíž každý člen vytasí se s nějakou milou nebo nemilou příhodou, která vzbudí všeobecné veselí… Vrcholem odměny bylo zaznamenání do „Knihy cti, tak nazvané Bílé knihy“. Z tohoto uznání těšil se vyznamenaný nejen po dobu školní návštěvy, ale po celý život. Slyšel jsem jednotlivce, jak častěji se chlubili, že jsou ve „Zlaté knize“, jak knize také říkali."

 

Kniha cti chválenické školy (Zdroj: SOkA Plzeň-jih se sídlem v Blovicích, fond ZŠ Chválenice)

 

Povolání rodičů školáků z let 1858 - 1868

Ve Státním okresním archivu Plzeň-jih se sídlem v Blovicích (fond Okresní úřad Blovice) je uloženo mimo jiné několik školních výkazů z let 1858, 1859, 1860 a 1867 - 1868. Učitelem ve škole byl Josef Brejcha a náboženství vyučoval farář Filip Pilmann. Z výkazů si můžeme udělat obrázek o tom, kolik dětí z Chválenic, Želčan a Chouzov docházelo v těchto letech ročně do chválenické školy a porovnat tento stav s poměry na přelomu 18. a 19. století. Zároveň díky výkazům poznáme, jaká byla povolání rodičů těchto dětí. Přehledy povolání rodičů byly důležité pro stanovení a vybírání školného. Poznáváme tak, čím se lidé na vsi v polovině 19. století živili. Mezi rodiči nenajdeme IT specialisty, zaměstnance bank ani inženýry. Nejčastěji šlo o hospodáře a jejich pomocníky - sedláky, ½ sedláky, chalupníky, domkáře či podruhy.

Nejprve však uvedeme počty školáků: V letech 1858 – 1860 docházelo z Chválenic do školy v průměru 45 – 48 dětí, v letech 1867 – 1868 jich však bylo pětasedmdesát. Ze Želčan chodilo do chválenické školy v letech 1858 – 1860 v průměru 17 – 18 dětí a v roce 1867 – 1868 stoupl jejich počet na pětadvacet. Počet školáků z Chouzov se pohyboval kolem sedmnácti dětí.

Představu o povolání rodičů dětí, které na sklonku éry triviálních škol (1858–1868) navštěvovaly chválenickou farní školu, si můžeme udělat z následující tabulky. Vybráni jsou rodiče dětí z Chválenic, Želčan a Chouzov:

 

Rodiče dětí z Chválenic:

 

cestář

František Řapek (1858), Josef Šimek (1868)

cestmistr Jan Veska
domkář

Josef Kesl, Josef Kašpar, František Kvídera, Jan Petr, Jan Poduška, František Řapek, Martin Šimek, Vojtěch Tolar, p. Volráb

čtvrtsedlák (chalupník)

Jan Chmelík, Martin Laštovka, Jan Sobota, František Švejnoha

hostinský

František Kašpar, František Přibík

kolář Josef Sedlák
kovář

p. Krásný (1858), Josef Polívka (1868)

krejčí

Josef Kvídera, Josef Pouska, Václav Šůch

lesař Matěj Blažek
mýtný p. Čelakovský
nádeník

Josef Batěk, Josef Hofman, Matěj Hokr, Josef Němec, Jan Petr, Vojtěch Ranc, Josef Sobota, Jan Šimek

obchodník

Josef Kašpar, Izák Winternitz

obuvník

František Petr, Vojtěch Petr

půlsedlák

Vojtěch Fremr, p. Kraus, Martin Ranc, Vojtěch Zítek

představený obce Václav Přibáň
samoživitelka – padlá

Kateřina Kašparová, Barbora Laštovková, Marie Němcová, Marie Řapková, Kateřina Tylová

samoživotelka – vdova

Barbora Blažková (domkářka), Kateřina Blažková (domkářka)

sedlák

František Balvín, Josef Benda, Jan Červený, Matěj Červený, Václav Červený, Josef Nolč, František Poduška, Václav Přibáň, Petr Přibík, František Sobota, Martin Škarda

tesař

Matěj Blažek, František Sobota, Martin Šebek

tkadlec

Matěj Císař, Václav Šlouf

učitel Josef Šmolík (domkář)
uhlíř Martin Šlouf
zedník

Jan Basl, František Kašpar, Josef Šimek, Matěj Šimek

 

Rodiče dětí z Želčan:

 

čtvrtsedlák (chalupník)

Marie Černá, Jan Marášek (1868)

domkář

Vojtěch Sirový, Josef Skala, Vojtěch Sobota, Václav Šimána

hostinský Václav Trykar
kovář Josef Růžička
krejčí

Jan Šilhánek, Vojtěch Šilhánek

nádeník, podruh

Jan Bystřický, p. Fiala, Jan Kasl, Jan Štolcpart

pastýř Josef Houdek
půlsedlák Martin Šnéberg
samoživitelka – vdova

Kateřina Fialová, domkářka, Anna Skalová (selka)

sedlák

Jan Bystřický, Josef Janda, Josef Kosák, Jan Skala, Josef Šimek

1/3 sedlák

Václav Černý, Jan Marášek (1860)

 

Rodiče dětí z Chouzov:

 

domkář

Jan Bém, Kateřina Herejková, Václav Pracna, Martin Sináč, Matěj Sináč, Martin Skala, Jan Sirový, František Šimek, Josef Šlajer

horník

Matěj Malina, Matěj Sináč

kovář Václav Polívka
samoživitelka – padlá Kateřina Kováříková
samoživitelka – vdova paní Bendová
sedlák

Jan Benda, Josef Benda, Josef Boček, Jakub Haišman, Václav Chmelík

tesař František Jelínek

 

 

razítka

 

Razítka některých obcí přiškolených do Chválenic v roce 1868 (Zdroj: SOkA Plzeň-jih se sídlem v Blovicích, fond OÚ Blovice)

 

 

Obecná škola ve Chválenicích

Vznik obecné školy

14. května 1869 byl vyhlášen Hasnerův říšský školský zákon. Tímto zákonem byla zavedena povinná osmiletá školní docházka pro všechny děti do 14 let. V obcích byly zřízeny školy obecné a měšťanské a zavedeny nové předměty – přírodopis, zeměpis, dějepis, měřictví, tělocvik a ruční práce. Pro učitele byl stanoven nejvyšší úvazek – 30 hodin týdně. Omezen byl také nejvyšší počet žáků ve třídě – osmdesát. Bylo určeno pravidelné vyplácení služného učitelům a jejich právo na penzi. Každý učitel měl povinnost vzdělávat se na čtyřletých učitelských ústavech.

 

Žáci a učitelé chválenické obecné školy

Mezi žáky, kteří jako jedni z prvních navštěvovali v 70. a 80. letech 19. století chválenickou obecnou školu, je možné jmenovat Bohumila Němce (1868–1931), Filoménu Rancovou (1868–1934) a jejího bratra Cyrila Rance. Zatímco Bohumil Němec se stal arcibiskupským vikářem v dnešní slovinské farnosti Komno, Filoména Rancová působila od roku 1914 mnoho let jako představená řádu šedých sester při veřejné nemocnici v Čáslavi. Cyril Ranc byl na přelomu 19. a 20. století významným chválenickým starostou. Náboženství na obecné škole vyučoval nejprve farář Filip Pilman (před rokem 1877), po jeho smrti vikář Josef Vendelín Tangl (do roku 1908). Řídícím učitelem byl ve druhé polovině 19. století Antonín Benedikt Breycha.

 

Školní dvůr a zahrada na konci 19. století

První svazek chválenické obecní školy nám dává možnost nahlédnout do školního dvora a zahrady, ležících západně od školní budovy. V popředí stávala na dvoře tělocvična s nářadím. Jednalo se o otevřenou místnost a bylo zde možné pobývat pouze při pěkném počasí. V případě nepříznivého počasí cvičili žáci ve třídách. Zahrada za dvorem se dělila na tři části - sad s ovocnými stromky, pozemek, kde si děti zasadily jádra hrušek a jablek, a konečně díl s květinovými a  zeleninovými záhonky. Bylo zvykem, že chlapci se starali o stromy a učili se je štěpovat, zatímco děvčata pečovala o květiny a zeleninu. V zadní části zahrady měl řídící učitel Antonín Benedikt Brejcha úly a žáci měli možnost pozorovat jej každoročně při práci včelaře.

 

Pravidelné návštěvy bohoslužeb

Žáci navštěvovali pod dozorem učitelského sboru kostel po celý rok, a to každou neděli a o svátcích. Od začátku školního roku do konce října a od poloviny května do konce školního roku chodili žáci na mše svaté navíc každý den před vyučováním. V postní době navštěvovali kostel dvakrát týdně - ve středu a v pátek.

 

Starý nápis na budově chválenické školy

Na nejstarší fotografii chválenické školy z roku 1895 je v průčelí dobře vidět nápis na bílém podkladu. Text nápisu cituje v prvním díle chválenické obecní kroniky, v zápise z roku 1935, řídící učitel Benedikt Brejcha: "Synu přijímej učení od mladosti své a až do šedin budeš moudrým!" V této podobě Benedikt Brejcha text nesporně znal. Nicméně na zmíněné fotografii je druhá část textu delší než jak ji Brejcha uvádí. Naštěstí chválenická škola nebyla v západních Čechách jediná, kde byl zmíněný slogan použit. Jak se uvádí na webových stránkách nedaleké obce Vřeskovice u Přeštic (zde), na budově tamní školy se dokonce cedule s původním nápisem dochovala.  Zní následovně:

 

cedule

 

Zmíněný nápis je sice již psán pravopisem, který se ujal ve druhé polovině 19. století, ale je možné, že podobný nápis v jeho starší pravopisné podobě zdobil průčelí chválenické triviální školy již od jejího postavení na konci 20. let 19. století. 

 

škola

Nejstarší dochovaná fotografie chválenické obecné školy  roku 1895 s patrným nápisem nad vchodem v průčelí. Fotografie pochází ze sbírky skleněných negativů Národopisného muzea v Plzni.

 

Vznik nových obecných škol ve chválenické farnosti

Ve většině obcí, které byly do roku 1869 přiškoleny do Chválenic, vznikla po vydání nového školského zákona přirozená touha po založení vlastních obecných škol. Svědectví o tomto úsilí nám podávají školní kroniky v Losiné, Žákavě nebo v Milínově. Jednou z důležitých podmínek pro schválení vlastní školy byla vzdálenost vsi více než 4 km od školní budovy.

Již v 70. letech 19. století si podala žádost o založení vlastní obecné veřejné školy v Losiné a v Žákavé, děti z Vlčtejna začaly chodit do dvoutřídní obecné školy v Seči. Teprve když byla roku 1929 postavena obecná škola v bližším Chlumu, začaly vlčtejnské děti docházet sem.

Snahy obecních představenstev Losiné a Žákavy o založení vlastních obecných škol podpořili oba duchovní správci chválenické farnosti – farář Filip Pilman a administrátor farnosti Josef Vendelín Tangl. Žákavská jednotřídka byla změněna na dvoutřídku a místní si dokonce zažádali o povolení k otevření třetí třídy. Problém byl, že stará škola neměla více než jednu učebnu, a tak byly zpočátku další prostory získávány formou podnájmu.

Trnitější byla snaha milínovského obecního představenstva po vyškolení jejich vsi ze školy v Žákavě. Jejich žádost o vlastní školu byla zpočátku zamítnuta s tím, že nejkratší cesta lesem přes vrch Sváreč je kratší než požadované 4 km. Teprve v roce 1883 se podařilo v Milínově otevřít vlastní trojtřídní zimní školu, která fungovala vždy od 1. listopadu do 1. března. Učil zde podučitel ze žákavské obecné školy a náboženství učil chválenický vikář Josef Vendelín Tangl. Teprve časem vznikla i v Milínově řádná obecná škola.

Nezvěstice, které byly další ze vsí, odkud děti docházely do školy v Žákavě, se otevření vlastní obecné školy dočkaly až v roce 1902. Zpočátku se učilo v nájmu, brzy však byla vystavěna řádná školní budova.

Po vyškolení zmíněných vsí zůstalo v průběhu první poloviny 20. století součástí chválenické školní obce pět vsí – Chválenice, Želčany, Chouzovy, Nezbavětice a Nebílovský Borek.

 

Učitelský rod Brejchů

Matěj a Josef Breychovi

Od roku 1810 byla chválenická farní a později také obecná škola spojena s rodem Breychových (Brejchových).  Tato učitelská rodina zůstala chválenické škole věrná až do roku 1965, kde zemřel poslední řídící učitel Benedikt Brejcha. Prvním učitelem z proslulé rodiny byl Matěj Breycha ze Sedlce...

Matěj Brejcha CZ

Český a německý podpis učitele Matěje Breychy

 

Matěj Breycha DE

Matěj Brejcha se narodil roku 1777 jako syn Kryštofa Breychy v Sedlci u Starého Plzence. Od roku 1795 zastával místo učitele v Těchonicích mezi Pačejovem a Plánicí u Sušice. Po smrti Josefa Šmolíka byl 10. května 1810 dekretem arcibiskupské konzistoře v Praze ustanoven učitelem ve Chválenicích. Právě za Matěje Brejchy byla v roce 1827 postavena současná školní budova.  Víme také, že v dočasné školní budově č. p. 31 zemřel učiteli Breychovi v roce 1819 jeho třináctiletý syn František. Následoval tak svou maminku, kantorku Marii Breychovou, jež zemřela roku 1814 ve věku 30 let. 

Matěj Breycha působil ve Chválenicích 32 roky a zemřel v roce 1842. Byl zakladatelem dlouhého, více než 150-letého působení učitelské rodiny Brejchových na chválenické škole. Teprve v roce 1831 získal Matěj Brejcha ve škole pomocníka neboli podučitele. Stal se jím vlastní syn Josef. 

 

podpis josef

Český a německý podpis učitele Josefa Brejchy

 

unterschrift Brejcha

Josef Brejcha byl také dva roky pomocníkem na škole ve Šťáhlavech. Dekretem z února 1842 byl Josef Brejcha ustanoven učitelem ve Chválenicích. Škola tehdy byla dvojtřídní. Na škole vypomáhali za Josefa Breychy tzv. učitelští pomocníci (Václav Lukas ze Šťáhlav a Josef Holub ze Spáleného Poříčí) a opět podučitelé (Mikuláš Jaňour z Chlustiny u Žebráku a Václav Vondrák). 30. září 1864 byl u něho jako podučitel jmenován Josefův devatenáctiletý syn Antonín Benedikt Breycha (*1845). Přípravná studia a dva ročníky učitelské čekatelny vykonal v Plzni. Josef Brejcha zemřel 3. října 1871.

 

škola

Nová chválenická škola (zde číslo 16) na mapě Stabilního katastru a Přibíkovic zahrada v  jejím sousedství (označena číslem 28)

 

Vzpomínky na Josefa a Antonína Breychovi

Dvě vzpomínky na Josefa a Antonína Benedikta Breychovy a školu ve druhé polovině 19. století zaznamenal v roce 1937 do chválenické obecní kroniky tehdejší řídící učitel a kronikář Benedikt Brejcha. První vzpomínku zaznamenal ve své rodinné kronice nezvěstický mlynář Jan Tyl, švagr chválenického učitele Františka Poustky a podle některých genealogických závěrů i syn bratrance Josefa Kajetána Tyla. Více zde.

 

tyl

Nezvěstický mlynář Jan Tyl

 

Antonín Benedikt Breycha a Vilém Benedikt Breycha

Antonín Benedikt Breycha (*1845) chodil nejprve do dvojtřídní chválenické školy, 3. a 4. třídu hlavní školy v Plzni, I. třídu německého gymnázia v Plzni, 3 třídy české reálky a dvouletý učitelský kurs v Plzni. Po výpomoci na chválenické dvojtřídní škole působil Antonín Benedikt Breycha v první polovině 70. let 19. století jako učitel ve Skvrňanech, kde se mu 17. ledna 1874 také narodil syn Vilém Benedikt Breycha. A. B. Breycha byl pak dekretem okresní školské rady z r. 1876 a dekretem Zemské školské rady v Praze ze 4. listopadu 1876 jmenován zcela prvním řídícím učitelem ve Chválenicích. 

Mezi léty 1871 - 1876 byl chválenickým učitelem Martin Šedivec, dosavadní řídící učitel v Křimicích. Za Martina Šedivce byla r. 1872 chválenická škola rozšířena na na trojtřídní. Ve škole se během této krátké doby vystřídalo sedm podučitelů. 

Po příchodu Antonína Benedikta Breychy do Chválenic a přistavění dalších dvou tříd se v roce 1887 stala chválenická škola školou čtyřtřídní. Přístavbu umožnilo odkoupení celé sousední louky Přibíkových za 400 zlatých. Říkalo se zde "na Přibíkojc pousce". 

Od roku 1880 vyučovala na škole také Anna Breychová, manželka řídícího učitele. Paní řídící se věnovala výuce ručních prací. Učitelskému povolání se věnovali i tři jejich synové  (Vilém Benedikt na Plzeňsku, Josef na Strakonicku a František na Klatovsku) a dvě dcery (Anna a Marie). Na škole se během třiatřiceti let ředitelování Antonína Benedikta Breychy vystřídalo dvaadvacet učitelů. 

Mezi učiteli působícími v této době na chválenické škole byl i František Poustka bydlící v č. p. 53. František Poustka se roku 1891 oženil s dívkou ze zámožné rodiny. Dvacetiletá Antonie Tylová (*1871) byla dcerou nezvěstického mlynáře Josefa Tyla (*1829), údajného bratrance dramatika Josefa Kajetána Tyla (1808-1856). Antoniin starší bratr Jan Tyl (*1859) vedl rodinnou kroniku, do které zaznamenal i návštěvu J. K. Tyla v otcově mlýně. Sám Jan Tyl, dědic mlýna, udržoval styky nejen s Františkem Křižíkem, který jeho mlýn po požáru v roce 1909 elektrifikoval, ale také s řadou známých spisovatelů a historiků - Karlem Klostermannem, Josefem Sekaninou či nepomuckým Alexandrem Berndorfem.

Manželům Františku a Antonii Poustkovým se r. 1896 narodil syn Josef Jan Nepomuk, který se stal jako podporučík 39. střeleckého pluku ve věku třiadvaceti let obětí československo-maďarské války o Slovensko, když 30. května 1919 padl u Iplu na Slovensku a byl pohřben ve slovenských Pastovcích. Ironií osudu zůstává, že přežil celé období první světové války a 13. května 1918, rok před svou smrtí vstoupil do československých legií.

Antonín Benedikt Breycha byl spolu s vikářem P. Josefem Tanglem v březnu 1892 zakladatelem chválenického hasičského sboru. Ve Chválenicích také založil čtenářsko-hospodářskou besedu a záložní spolek Kampeličku. V letech 1896 - 1910 navíc na škole působil zimní pokračovací hospodářský kurs.

 

breycha

Někdejší vila rodiny Brejchových č. p. 70 ve Chválenicích stále stojí, je však přestavěna 

 

V roce 1906 byl Antonín Benedikt Breycha zemským místodržitelstvím vyznamenán za zásluhy o rozvoj školství čestnou záslužnou me­dailí. V roce 1908, u příležitosti 100. výročí působení rodu Breychů ve Chválenicích, navíc obdržel od arcibiskupské konsistoře v Praze pochvalného uznání za vzornou nábožensko-mravní výchovu mládeže, za svědomité třicetileté řízení kostelního kúru, pěstování církevního zpěvu a založení jed­noty cyrilské v osadě chválenické. Antonín Benedikt Breycha si vystavěl na tehdejším horním okraji obce domek, vilu, v roce 1910 odešel do výslužby a zemřel 30. 3. 1919 ve věku 74 let.

 

antonín 1

Antonín Benedikt Breycha se svými žáky a P. Josefem Tanglem (horní fotografie) a jako člen prvního sboru dobrovolných hasičí (dolní fotografie: v prostřední řadě druhý zleva)

antonín 2

Antonínův syn Vilém Benedikt Breycha studoval reálné gymnázium v Plzni a učitelský ústav v Příbrami. Od roku 1910 do své smrti v roce 1932 působil jako řídící učitel ve Chválenicích. Do roku 1910 působil jako učitel v Přešíně, Spáleném Poříčí, Štěnovicích, Nezvěsticích a ve Střížovicích. Od roku 1907 byl ve Střížovicích řídícím učitelem.

 

vilém 1

Vilém Benedikt Breycha se svými žáky mezi léty 1912 - 1914 (nahoře) a v roce 1931 (dole)

vilém 2

 

Vilém Benedikt Breycha byl jako řídící učitel všeobecně činný - byl zakladatelem a starostou chválenického Sokola, jednatelem a čestným členem Sboru dobrovolných hasičů ve Chválenicích, založil ve Chválenicích živnostenskou školu pokračovací a byl předsedou Učitelské jednoty v Blovicích.

 

učni

V. B. Breycha se žáky učňovské školy (nahoře) a živnostenské školy pokračovací (dole)

živnost

 

Poté, co Vilém Benedikt Breycha v roce 1932 zemřel, byla mu na budově chválenické školy odhalena pamětní deska, kterou zde můžeme číst dodnes:

 

Na paměť

řídícího učitele

Vil. Benedikta Breychy

a v uznání jeho obětavé a vynikající

práce školské, lidovýchovné a pro dobro

a klidné soužití občanstva.

1911 - 1932. Vděčné občanstvo

 

deska

 

Řídící učitel Benedikt Brejcha

Po smrti V. B. Breychy byl na školu ustanoven jako řídící učitel jeho syn Benedikt Brejcha, narozený 18. března 1900. Vystudoval reálku a učitelský ústav v Plzni. Od roku 1920 do r. 1927 působil jako učitel ve Chválenicích a v této době začal vést kroniky obcí Chválenice a Nebílovský Borek. V letech 1927 - 1933 byl řídícím učitelem ve Střížovicích. Řídícím učitelem ve Chválenicích byl až do své smrti v květnu 1965. V květnu 1943 byl řídící učitel Benedikt Brejcha v rámci akce proti odbojové skupině v Nezvěsticích zatčen Gestapem a do konce války byl vězněn v několika nacistických koncentračních táborech. Do Chválenic se vrátilv červenci 1945 a dočkal se nadšeného uvítání. Po druhé světové válce již kroniku vedl Breychův zeť Josef Boehm - otec současného chválenického kronikáře Zbyňka Boehma.

 

učitel

Benedikt Brejcha jako učitel ve Chválenicích

škola

Benedikt Brejcha jako řídící učitel před školou ve Chválenicích po r. 1933

brejcha 1

Řídící  učitel Benedikt Brejcha se svým sborem před 2. světovou válkou

KT

Benedikt Brejcha po návratu z koncentračního tábora v červenci 1945

 

po válce

Řídící  učitel Benedikt Brejcha se svými žáky po 2. světové válce

 

pohřeb

Pohřeb řídícího učitele Benedikta Brejchy v květnu 1965

 

 

Historii rodiny Brejchů zapsali Benedikt Brejcha (1937) a Karel Škrábek (1981)